Když si kdysi společně jen tak nezávazně přehrávali své nové hudební motivy, určitě netušili, že tahle „chvilka“ vydrží kapele s legračním a lehce parodujícím názvem celých pětadvacet let. A právě jednoho z původního trojlístku, Richarda Musila, jsme vyzpovídali o tom, jaké byly začátky, jaké budou oslavy výročí kapely, zda do budoucna ještě něco plánují, nebo zda květen bude tečkou za jejich působením.
Led Sezelim chystají oslavy 25 let činnosti, ještě si vzpomenete na začátky?
Pamatuju si naprosto přesně okamžik zrodu. 18. května 1993 sedíme spolu s Mirkem Klimentem a Martinem Zíkou. Oni dva akustické kytary, já podomácku vyrobenou vlastní baskytaru a preludujeme jen tak sami sobě pro radost celé odpoledne v redakci jednoho už dávno zaniklého okresního týdeníku. Padají legrační texty, ale i první ucelené hudební nápady. No a tak nezůstává jen u jednoho odpoledne, ale přibývají další, protože mezi námi přeskočila jiskra a začalo nás to bavit. A pak v létě přichází bubeník Honza Gorej, jinou kapelou půjčená zkušebna, elektrické kytary, zesilovače, komba, a najednou se parta nazývá kapela a těm posezením se začíná říkat zkouška. A pak na konci října téhož roku první koncert na malém festivalu, kde už má kapela svůj pevný název i představu o hudebním směřování, a pak další a další vystoupení. Ty úplně první euforické začátky byly asi nejkrásnější. Je to stejné, jako když najdete první lásku.
Kdybyste mohli na začátku vidět do dnešních dnů, vědět, jakých těch 25 let bude, postavili byste se tehdy na tu startovní čáru znovu?
To nevím. Jsem fatalista. Věřím, že co se má stát, to se prostě stane. Slovo „náhoda“ v mém slovníku nemá místo. Maximálně tak může dojít ke shodě okolností. Shodě šťastné i nešťastné. A takových bylo i těch 25 let, etapy pohody střídané momenty sebezničujících nerváků. Takový je život. Dnes kapelu tvoří mimo mne jako zpěváka (baskytaru jsem odložil v roce 2001), kytarista Adam Musil, basák Milan Douda a za bicími se střídají Honza Gorej a Pepinno Pech. Ti dva se ostatně střídají v určitých intervalech od začátku, jiné bubeníky jsme neměli.
Kdy a kde to vlastně vypukne?
Koncert „Čtvrtstoletí s rockem Led Sezelim“ se uskuteční v našem domovském Děčíně, v největším místním hudebním klubu Le Garage Noir, a sice v pátek 18. května od 22 hodin a určitě přesáhne přes půlnoc. Všechny srdečně zveme, uděláme z tohohle mejdanu pořádnou show!
V tiskovce píšete o maratonu. Jak dlouho bude akce trvat?
Dvacet pět písní. Tak řekněme dvě a půl až tři hodiny?
Nedá mi to, abych se nezeptal. Kdysi jsem bral asi 3x kamarády z Komunálního odpadu do mého pořadu Dobré ráno s rockem v TV, ale pokaždé jsem musel programovému vedoucímu vysvětlovat název, co je to vlastně zač a že nepřijde banda „pankáčů“. Co vy? Také jste měli nějaké zajímavé příběhy se svým názvem? A proč právě Led Sezelim? (Jako vazbu na Led Zeppelin tam cítím.)
Tohle je šílená otázka, kterou jsme odpovídali už tolikrát, že její četnost určitě vyjadřuje čtyřciferné číslo. Ale trpělivě a slušně odpovím. Kapela, ještě bez názvu, seděla po zkoušce u piva, a jak to bývá, padaly do placu různé blbosti. Sehrávali jsme se na některých zeppelinovských standardech, tak jsme tenhle název, který byl původně LET SEZZELIM, pak měl různé modifikace, až nakonec zůstala dnešní verze, nechali jako provizorium, které jak je vidět ještě neskončilo. Došlo nám časem, že je to název opravdu dost blbý, ale už jsme byli dost známí, tak to zůstalo, včetně našeho loga. Hlavně na plakátech v Německu a Polsku jsme se ovšem dočkali nejedné zprzněniny, a občas to neuhlídá ani nějaký opravdu vzdělaný hudební novinář. Stylově jsme se k éře britských kapel Cream, Led Zeppelin, The Yardbirds a podobně, zpočátku připodobňovali, ovšem výhradně vlastní tvorbou na prvních třech rythm´n´bluesových a hardrockových albech „S knedlikem v kapse“ (1994), „Úplně mimo“ (1995), „V příštím století snad… (živě)“ (1996). Pak byl úlet s folkrockovou kolekcí „Dům ztracených her“ (1997), a 90. léta jsme završili pub rockovou šíleností „Nekonečné noci v hostinci U drevokocúra“ (1999). Singl „Už toho mám dost“ se v roce 1995 objevil na kompilaci českých rockových kapel „Rock Box No. 2“, vydaný na labelu N – musiq a hrál se, jak v soukromých rockových rádiích, tak v Českém rozhlase Ústí nad Labem, kde byl nasazen do soutěže Krocky. Hudebních počinů bylo samozřejmě více, např. reprezentativní výběr ve stylu the best of na CD „Od začátku do konce…? 1993 – 1999“ (2000), ale řekl bych, že svůj skutečně osobitý hudební a textový cejch jsme po sobě zanechali až na posledních dvou albech „Park Viktoria“ (2015) a elektronikou decentně podbarveném „V Českém moři“ (2016), (pozn. autora – recenze obou alb na jiném místě Rockpalace.cz).
Chystáte ještě nějaké překvapení mimo pozvání ex členů?
O překvapeních se nemluví, jinak to nejsou překvapení, takže – my nesmíme ani naznačovat.
Podařilo se vám sehnat všechny ex členy, nebo někdo odmítnul?
Ano, někteří férově rovnou odmítli (kytaristé Lojza Bělota a Martin Zíka), jiní se schovávali za nekomunikaci (ty nebudeme diskreditovat). Na pódiu nás tedy bude šest, stane-li se zázrak, tak sedm. Určitě se příchozí mohou těšit na velkého performera – kytaristu Tomáše Nargyho Veselého, který s námi strávil krásné tři roky a dodnes si občas zahraje na koncertech jako host.
Plánujete videozáznam z této akce? Přece jen 25 let je 25 let.
Ano. Videozáznam koncertu bude, minimálně ze dvou kamer, to už je zajištěno.
Bude playlist sestaven tak, aby zaznamenal průřez celou tvorbou? Dojde tedy i k zařazení nějaké skladby, kterou jste již dlouho nehráli?
Naši fanoušci měli za poslední víc jak rok možnost hlasovat v anketě na našem oficiálním webu, kterých 25 písní z našeho bohatého repertoáru chtějí na téhle show slyšet. Tak se také stalo a vyhověli jsme jim. Museli jsme nacvičovat i skladby, o kterých jsme třeba nevěděli, že jsme je vůbec někdy složili nebo nahráli. Ale dostojíme slibu.
Předpokládám, že si každý ex člen zahraje nějakou skladbu z jeho období, podle čeho si vybírali skladby? Nebo je dostali „příkazem“ tohle se nauč?
Takhle to nebylo. Dramaturgii pečlivě sestavil současný kytarista Adam Musil tak, aby střídání na pódiu bylo plynulé a nezdržovalo. Z hostujících muzikantů bude každý hrát to, co je v jeho schopnostech, ale celkové složení ze dvou kytaristů, dvou basáků, dvou bubeníků, zpěváků atd. dává dostatečný prostor k různým kombinacím, i k zařazení čtyřpísňového akustického setu uprostřed koncertu.
Co nový nosič? Poslední materiál byl hodně kvalitní, píšete nové skladby, nebo je další CD zatím v nedohlednu?
Nové album se skutečně natáčí, a to už od konce roku 2016, ale jelikož se snažíme na jeho dokončení a míchačky zbytečně nespěchat, je ve hvězdách, zda placka vypadne do konce roku 2018. No a sestava kapely se bude po květnu už zase trochu upravovat, ale to je u nás už běžný kolorit.
Dnes jsou velmi populární knižní historie kapel, co vy? Nemáte v plánu zachytit na listy stránek vaší historii a zážitky podrobněji?
Tedy zážitků a veselých historek z natáčení máme v zásobě opravdu hodně. To by možná stačilo na malou knihovničku. Ne, ale vážně. O ničem takovém jsme neuvažovali. Na psaní pamětí není čas, protože náš příběh se ještě pořád odvíjí.
Když se otočíte v těch 25-ti letech vzad... jsou tam zážitky, které byste raději vymazali?
Budu-li mluvit jenom za sebe, určitě. Jsem dost konzervativní v tom, že mám rád zaběhnutý řád věcí. Proto mi bylo vždycky strašně líto, když někdo kapelu opustil, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. O to větší radost jsem měl, když se pak po nějakém čase zase vrátil, což se stávalo poměrně často. Po celou historii kapely rotovalo v sestavě stále nějakých deset muzikantů. Trochu jako na hokejové střídačce. Nutno dodat, že z Led Sezelim nebyl nikdy nikdo vyhozen, ani jinak odejit, což nebývá moc vídaný jev v rockové branži. Svědčí to také o tom, že duch kamarádství byl v téhle partě vždy v popředí zájmů. A to ne, že bychom si taky nelezli často na nervy. To je jasné.
Co vzkážete našim čtenářům??
Dnešní doba je plná vzkazů, je jen na každém jednotlivci, jak ten který vzkaz vnímá, a zda se nechá oslovit tím, který pro něj bude přínosným. Toť odpověď za Richarda Musila. Za kapelu třeba tolik, aby si lidé, kteří si to pamatují, vzpomněli na dobu před mobilními telefony a internetem a na to, že to vlastně bylo hrozně fajn, protože si lidé hleděli do očí a skutečně spolu reálně rozmlouvali a setkávali se, dotýkali se. Ti mladší, co se narodili později, a vlastně si nedokážou jiný než dnešní svět představit, ať to alespoň na týden zkusí žít bez technologických a informačních výdobytků, jako za starých časů. Možná budou příjemně překvapeni, jak to může být očistné pro duši. A pokud přitom budou ještě v přírodě a s někým koho mají rádi, o to lépe.
