Naštěstí nejde o bezbarvou, těkavou, silně jedovatou a alkoholicky páchnoucí kapalinu. Jedná se o kapelu METANOL, kterou si s ethanolem snad nikdo nesplete.
Ahoj, splnili jste si sen a založili metalovou kapelu. Pamatujete si, jak a kdy to přesně všechno začalo?
Ahoj, tohle jen tak nejde zapomenout. Když se poprvé poznali Víťa (Viktor Kratochvíl) a Kája (Karel Vencovský), tak byli seznámeni větou „vy si budete rozumět, oba máte rádi metal“. Slovo dalo slovo a Kája řekl, že by ho bavilo hrát v metalové kapele. Víťa mu na to odpověděl, že až si koupí kytaru a naučí se hrát, tak s ním založí kapelu. No a Kája si jako na potvoru koupil kytaru, naučil se hrát a Víťa s ním založil kapelu. Na první zkoušce jsme se samozřejmě sešli rovnou s Jimbem (Martin Kratochvíl), který už s Víťou hrál a jelikož jsou bráchové a mají rádi podobnou hudbu, s myšlenkou založit společnou kapelu s vlastní tvorbou koketovali už také pěknou dobu. Tak se to hezky spojilo do takového metalového trojúhelníku. Tím ale formování sestavy samozřejmě neskončilo.
Měli jste problémy, ale i štěstí sehnat někoho na místo baskytaristy. Jak to všechno bylo?
Po tom, co jsme se snažili ukecat pár kámošů, aby s námi začali hrát, ale nikdy to nevedlo k něčemu dlouhodobějšímu, jsme si řekli, že přestaneme hledat basáka aktivně. Přesně ten den, kdy jsme tak trochu „rezignovali“, nám na dveře zkušebny zaťukal neznámý maník s tím, že slyšel hudbu, tak ho to zaujalo a hledal, odkud to jde. Zhlédnul nás a trochu potutelně prohodil, že nám někdo chybí. Naše reakce byla jasná „no jo, basák, neumíš náhodou na basu, haha“. Tak trochu nám vyrazil dech, když odpověděl, že jo. A tak začala jedna éra. Ta skončila přibližně po roce, ve kterém jsme hlavně hledali styl, sehrávali se a měli za sebou první vystoupení pod hlavičkou Metanol. Po již zmíněném roce jsme se vlivem několika faktorů v dobrém rozešli a my zas byli ve třech. Nastala chvíle, kdy jsme experimentovali i s počtem lidí v kapele (3-5), celé to ale skončilo tím, že jsme si řekli, že to chce basáka, který nebude přeučený kytarista, který chtěl vždy hrát na basu a který umí i zazpívat. Předsevzetí bylo, že určitě nevezmeme hned prvního, se kterým se sejdeme, že uděláme „výběrko“ aspoň ze tří adeptů a pak pečlivě vybereme. Tomáš (Tomáš Novotný) se přihlásil jako první a my ho jako prvního adepta hned vzali, aniž bychom ho slyšeli hrát. Byla to neuvěřitelná duševní harmonie, na ten večer asi nikdo z nás nikdy nezapomeneme, nezůstalo u jedné ani dvou limonád a my věděli, že jsme objevili svého d’Artagnana. S tím přišlo kompletní překopání našich písniček, vymýšlení melodických linek a ustálení naší vizáže, která se za dobu našeho fungování vyvinula do nynější podoby. Prozatímním vyvrcholením našeho souznění bylo natočení a vydání debutového alba Stíny v nás.
Proč zrovna metanol?
Chtěli jsme jasný, krátký a originální název. Každý, kdo název kapely někdy vymýšlel, nám dá za pravdu, že je strašně těžké takový název najít, a o to těžší je najít shodu i v kapele. Metanol byl takový momentální nápad – v názvu je trochu skryté slovo „metal“, navíc je to hořlavá látka a nám se líbí ohně a show, zkrátka a dobře jsme se kupodivu hned všichni na názvu shodli. Největší strach jsme měli o to, aby někdo už takový název neměl a světe div se, žádná kapela nikde na světě s tímto názvem v tu dobu neexistovala. Hned jsme založili profily s názvem Metanol a časem se nám dokonce podařilo získat i doménu.cz, takže momentálně pracujeme na webových stránkách.
Našli už jste svůj smysl života?
Najít smysl života je pro člověka doslova celoživotní stezka. V každém věku je smysl jiný a člověk to musí chtě nechtě přijmout. O tom je i naše stěžejní písnička alba. Žijeme život, máme pocit, že má smysl, a pak přijde změna. Ať už je to dospívání, kdy končí dětství, konec vztahu, konec školy, změna práce, nebo třeba odchod milované osoby, vždy je před námi začátek něčeho nového a i když tam předtím smysl byl, vždy ho musíme znovu hledat, nebo aspoň přehodnotit. Takový celoživotní smysl pro nás je ale to, že se snažíme být pozitivní a šťastní. Právě proto potřebujeme muziku a metal, protože všechny negativní věci, které se na nás každodenně snáší, musíme nějak ventilovat. A lidé, co nás poslouchají, podobné věci zažívají také. Na koncertu se z nich s námi mohou vyřvat, ulevit si, zazpívat si a jít domů unavení, ale přesto nabití nesmírnou energií. Myslíme si, že právě metaloví fanoušci jsou i přes svůj drsný vzhled nejmírumilovnější, protože jsou empatičtí, sdílí emoce, špatné zážitky vyfiltrují hudbou a pak jdou do práce s úsměvem na tváři a spokojenou duší uvnitř.
Máte rozdělené úkoly v kapele?
Tak trochu formálně i neformálně ano. Jimbo je takový pevný, stmelovací bod v kapele, je všude včas a protože pravidelně posiluje a hlídá si stravu, nepije. Takže je to i takový hlavní řidič. Tomáš má na starosti sociální sítě, jejich celkový vzhled a obsah. Kája má na starosti manažerskou práci kolem kapely a koncertů, které organizujeme na vlastní pěst. No a Víťa má na starosti takovou tu černou práci, jako řešení nepříjemných věcí v kapele i mimo ni, dělá rozhodnutí, když není na něčem úplná shoda, organizuje zkoušky a nejvíc se podílí na tvorbě muziky.
Máte chytlavé písně. Co je vaší múzou při skládání?
Hlavní múza jsou situace a věci, které jsme zažili, máme z nich obavy nebo jsou kolem nás. Všechny písně vycházejí z reálného života, a možná právě proto mohou zasáhnout naše fanoušky přímo u srdce. Všichni máme bujnou fantazii a když skládáme, vyvolává to v nás silné emoce, tvoří se v myšlenkách příběhy, které se nějakým záhadným způsobem v hlavě změní v rýmy a melodie. Většinou skládáme nejprve hudbu a až poté text, který vychází z pocitů, které při hraní prožíváme.
Kdo je pro vás idolem v hudebním světě?
Co se týká hudby, je tohle hodně složitá otázka. Nikdo z nás vlastně nemá žádný svůj konkrétní idol, všichni jsme samoukové a vždy jsme hráli to, co nás baví, ale nikdy jen od konkrétního interpreta. I proto se asi sami těžko žánrově zařazujeme a mají s tím problém i jiní. Nicméně aby otázka nezůstala nezodpovězená, můžeme říci, že z hlediska show a celkového projevu se nám líbí ze světové scény například Rammstein, v českých poměrech Škwor – naším společným cílem je být vidět, a proto děláme show i na těch nejmenších akcích stejnou, jako na těch větších, aby nikdo nebyl ochuzen. Stále vymýšlíme nové věci a chceme, aby lidi viděli, že to nemáme „někde“ a že na tom fakt tvrdě makáme.
Jste mladí a pohlední chlapi, navíc ještě talentovaní muzikanti. Určitě díky tomu máte spoustu fanynek. Pojmenovali jste skladbu Lenka po fanynce?
Nějaké fanynky se najdou, ne, že ne. To k tomu patří, navíc rockové a metalové fanynky jsou ty nejkrásnější na světě, tak koho by to pohoršovalo, že? Nicméně píseň Lenka napsal Víťa, když se snažil pochopit, proč jsou některé ženy (a i ta jeho) náladové. No a z textu písně vyplývá, že to nepochopil a že to asi muž pochopit nemůže. Poselstvím pak je, že i když se někdy zdá, že je to moc těžké a člověk by to někdy ve vztahu vzdal s tím, že by mu třeba jinde bylo líp, tak že je naopak potřeba bojovat, protože nic z toho, co člověk udělá, nejde vzít zpátky.
Děkuji za rozhovor. Chtěli byste ještě na závěr vzkázat něco čtenářům Rockpalace?
Určitě budeme rádi, když navštíví některý z našich webových profilů a poslechnou si naši tvorbu. Ještě šťastnější budeme, když dorazí na některý z našich koncertů nebo nás třeba i na nějaký koncert pozvou zahrát.
Pro Rockpalace Miri Koky Kokošková
