Nepatří k nejznámějším hudebníkům na Plzeňsku, a přesto ho minimálně z muzikantů znají téměř všichni. Buď s nimi hrál, anebo s nimi nahrával. Dnes budu zpovídat Pavla Čengeryho.

Pavle, když nepočítám opilecké seznámení na Sifonu v Kaznějově, poprvé jsem tě zaznamenal v heavymetalové kapele Cerberos. Hrál jsi někde ještě předtím?
Cerberos byla má první kapela, se kterou jsem vystupoval, ale jinak jsem zkoušel v Plané s klukama na půdě DDM a říkali jsme si EGA -> odvozeno z našeho nejoblíbenějšího postupu akordů. Byly to fajn začátky. 

S Cerberos jste vynikali obdivuhodnou instrumentální zdatností. Celými skladbami se prolínaly vyhrávky, sólíčka a pískačky. Jak moc jste cvičili?
Když na to koukám zpětně, zas taková zdatnost to nebyla, ale tak bylo mi dvacet a člověk chce mít všude nějakou tu vyhrávku, riff nebo trik, který se zrovna naučil. Zkoušky byly jednou týdně, někdo cvičil víc a někdo zase míň. Já jsem byl lajdák, v této době už jsem moc necvičil, ale hodně tvořil a věnoval se domácímu studiu, které vlastně cvičení nahrazovalo.

Po jakých metách tehdy pokukovaly vaše mladické ambice?
Tak určitě jsme chtěli naplňovat sály a vydělávat si hraním peníze. :D Nebo zahrát si s nějakou velkou kapelou, věřili jsme, že by nás to pošouplo kus dál, bohužel tenkrát nic takového nepřicházelo. Ale byli jsme mladý a nakonec nám stačilo hraní za pivo a párek. 

Pak jsem tě zaznamenal ve skupině Lunch Beat. Můžeš nám tuto kapelu představit?
Ano, to je moje srdcovka. Ještě v Cerberosu mě s ní seznámil kamarád, kterého jsem na střední inspiroval k tomu, že bude hrát na el. kytaru. Naučil se a za pár let byl v Lunch Beatu. Kapela mě začala oslovovat mnohem více a viděl v ní větší potenciál než v Cerberosu. V r. 2002 jsem z Cerberosu odešel a shodou okolností z Lunch Beatu odešel kapelník a zpěvák. Využil jsem příležitosti a šel jsem do toho. Trochu „vtipná“ historka byla, že jsem nakonec svého kamaráda z Lunch Beatu vyhodil velice záhy. :D
Vše ale proběhlo v klidu, dodnes jsme dobří přátelé.

První polovina nového století byla, pokud jde o návštěvnost akcí, problematická. Jak se dařilo tvým kapelám?
Jak jsem naznačil, hrálo se v podstatě za „pivo a párek“ a mnohdy jen za to, že si člověk prostě zahraje. Horší bylo, když jsme pořádali vlastní akce a muselo se vydělat na zvukaře a na sál. Postupem času nás pár propadáků demotivovalo.

Zaznamenal jsem, že jsi krátce působil i ve skupině Ortel. V jakém stádiu tehdy byla? Nasvědčovalo něco tomu, že jednou bude přebírat ocenění v televizi?
Kapela byla rozjetá a já jen zaskakoval za chybějícího kytaristu. Po mně bylo ještě několik změn v tomto postu. Ale užil jsem si spoustu zajímavých koncertů a hlavně nabité sály a stálý honorář. Tenkrát jsem začínal chápat, o čem je dělat velkou muziku. Hrál jsem tam asi ¾ roku, ale koncertní šňůry byly někdy dost náročné a to už pak „pivo a párek“ nestačí. Ale kdyby mi tenkrát někdo řekl, že kapela i frontman budou jednou stříbrní a zlatí slavíci, asi bychom se tomu všichni zasmáli. Dnes jim moc fandím, a jelikož jsem s nimi v průběhu let ještě několikrát hostoval, doufám, že se to ještě povede už jen z důvodu, že bubeník Míra se mnou hrál v Mortal Destiny a Otík kytarista v Lunch Beatu. Rád se s nimi vždy sejdu na jednom podiu. 

Další tvou kapelou byli doomoví Mortal Destiny. Jak ses dostal od posluchačsky vděčného bigbítu a metalu k této trochu klubovější, možná drsnější, možná i lyričtější záležitosti?
Mortal bylo moje dítě. Vyrostl jsem na kapele MANOWAR, ale věděl jsem, že takovou muziku hrát nemohu. Český Heavy metal v tu dobu zrovna moc nefrčel a přiznám se, že se mi český heavy ani nelíbí, za to rozpuk death, black a jiných podobných kapel tu byl v plném proudu. Na vojně jsem poznal kapelu Beltaine a tenkrát jsem asi prozřel, jaký metal chci hrát.

Postupem času jsi z koncertního kolotoče vystoupil. Pamatuji si, jak jsem slyšel tvůj motivační telefonický rozhovor, kdy jsem si říkal, že bys dokázal rozmluvit koncertování i Karlu Gottovi. Jaký je dnes tvůj vztah k živému hraní a koncertům?
Mám rád živé hraní a na podiu jsem jako doma, ale už jsem asi vyrostl z toho, abych trávil čas ve zkušebně s tím, že pak stejně nepřijdou lidi. Dnes se zavděčit posluchačům je velmi náročné. Kapel je tu mnoho a dostupnost hudby na internetu je taková, že si lidi opravdu vybírají, na co a kam jít. A tak si občas někde zahostuji v nějakém tom bigbítu a mně to stačí. 

Nakonec ses přecejenom k pravidelnému koncertování vrátil, ale překvapivě ve folkové kapele Lignit. Proč právě tato kapela a tento žánr?
Vždy jsem tvrdil, že správný rockový kytarista začínal nejdřív „stírat rosu na kolejích“ a „stál na bedně od whisky“ “u stánků na levnou krásu“. Takhle jsem začínal i já a tam jsem i skončil. A hlavně zde mám pocit, že se vložený čas do zkoušení vrací v podobě dostatku posluchačů, hezkých akcí a nějaký ten honorář taky neurazí. -)

Jak velký je rozdíl hrát folk a country na jedné straně či rock a metal na druhé? Nezajímá mě jen technická a hráčská stránka, ale vůbec celkové muzikantské vnímání a pocity.
Rozdíl to není. Když ti řeknu, že s Lignitem hrajeme tři mé metalové písně, z toho dvě z Mortal Destiny, ale těm jsme museli udělat český text vhodný pro daný styl. Lignit hraje velký průřez stylů, od trampu přes folk ke country až do irských lidových. Celkově je to místy docela nářez a myslím, že si to užívám.

Už spoustu let děláš zvukaře ve studiu Accent, za tu dobu tudy prošly asi tisíce muzikantů od začínajících pankáčů po téměř zlaté slavíky. Jak ses ke studiové práci dostal a čím tě připoutala, že se stala tvou hlavní muzikantskou náplní?
Jak jsem výše naznačil, amatérskému nahrávání jsem se věnoval už dříve. Experimenty s nahráváním na kazetu jsem začal už asi ve dvanácti letech a pak jsem se nějak dal dohromady s tehdejším klávesákem ze Sifonu Michalem Vaňkem a následně jsem nahradil v Accentu odcházejícího zvukaře. Vždy mě tato práce fascinovala a dodnes ještě fascinuje. Dostal jsem se na praxi i do velkého studia, kde jsem nabyl spoustu nových zkušeností. Hlavně mě vždy přitahovalo ovládat „všechny ty čudlíky, tlačítka, táhla a kroutítka“.

Mohl bys zavzpomínat na některá nahrávání, ze kterých sis doslova sedl na zadek?
Vždy mě dostalo, když přijela kapela dobrých muzikantů. To se pak nahrává úplně samo. Jen dám mikrofony, nahrávám a o nic se nestarám. Pár takových kapel tu bylo, ale většinou se do tak malého studia dostávají kapely, se kterými někdy není lehké pořízení. Musím ale konstatovat, že se úroveň kapel trochu zvyšuje. Tvou otázku bych spíš ale pozměnil na: „Ze kterého nahrávání jsi málem skončil v blázinci?“. :D

Muzikanti jsou různí, mají specifický přístup ke hraní i k životu. Dokáže tě po tolika letech praxe ještě něco ve studiu překvapit?
Troufnul bych si říct, že asi ne, ale kdo ví, ještě jsem nenahrával pornokapelu. :D

Vzpomněl by sis na nějaký obzvláště vypečený zážitek ze studia?
Tak zážitků je spousta a většina z nich se vztahuje na momentální rozpoložení. Dnes jsou to veselé historky, kterým se zasmějí jen lidé, kteří u toho byli, určitě bychom si vzpomněli na nějaké i z našeho natáčení s Greymonem. Ale za nejzvláštnější nahrávání mohu označit grind core brutal kapelu, která byla složena ze samých veganů a kytarista měl nataženy pouze 3 basové struny. Když nahrál do písně různý growl, mur mur, scream a chrochtání, které přečetl z papíru, měl velkou radost, jak tam ten text sedí. Bohužel jsem nemohl sám posoudit, nerozuměl jsem jedinou slabiku. Ale nic proti té kapele, jen to byl pro mě cizí šálek čaje.

Má nějaká nahrávka, na které ses podílel, výsadní postavení v tvých vzpomínkách nebo rovnou v tvém srdci?
Určitě, nejraději vzpomínám na kapelu Poitín, ten ve mně zanechal dojmů asi nejvíc. Pak také na Digger, Skavare či Artur. Rád vzpomínám samozřejmě i na Greymon a spoustu dalších kapel. Pro mě je důležité být s kapelami v dobrém rozpoložení a z drtivé většiny se vždy podařila vytvořit domácí atmosféra. A to je asi pro mě na téhle práci to nejdůležitější.

Protože pracuješ ve studiu, není divu, že i nadále nahráváš své vlastní písně, a to pod názvy různých projektů. Můžeš nám k tomu něco říci?
Vesměs to je pouze jeden takový můj šuplíkový projekt. Jsou to rockové písně, které bych hrál, kdybych měl svou rock-metalovou kapelu, ale sem tam se objeví i něco z jiného soudku. Baví mě skládat, pak to nahrát a interpretace už mi stačí jen na internetu. Vždy mě těší, když se to někomu líbí.

Nechystáš se vydat celé album?
Chystal jsem se, ale tak jak to je, mi stačí.

A můžeme si tvou současnou tvorbu někde poslechnout?
Ano, na Soundcloudu. Pokud by to někoho zajímalo, může poslechnout na www.soundcloud.com/satri

Je něco, o co by ses se čtenáři rád podělil, ale já jsem se tě zapomněl zeptat?
Tak určitě bych nechtěl vyznít nějak demotivačně. Ale když jsem nedokázal tenkrát demotivovat ani tebe, tak už asi nikoho. :D Muzika se bude hrát pořád, a kdo ví, třeba se jednou k bigbítu vrátím.

Díky za rozhovor a přeji hodně potěšení z hraní i z podílu na budoucích zlatých deskách.
Já děkuji, třeba zase někdy ve studiu.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl

Deathmetalová stálice Tortharry z Hronova a Červeného Kostelce vydala již deváté CD. To pokřtila na tradičním místě. Dějištěm tohoto aktu se stala Music Hall Zděřina v kopci nad Policí nad Metují, kde se Tortharry cítí jako doma.

Nová deska „Sinister species“ se Tortharry hodně povedla. Má velmi hutný zvuk z málo známého českého studia The Barn, které sídlí u Litoměřic. Energie narvaná do „drážek“ cédéčka se podařila kapele přenést i do živého vystoupení. Koncertní křest neměl slabého místa. Kluci jsou sehraní. Kapela odehrála několik starších skladeb a pak došlo na samotný křest. Trojici muzikantů na pódiu doplnili kamarádi a podporovatelé, kteří tvoří Tortharry partu.

THY hledali za kmotra osobnost známou z médií a našli kamaráda Leoše Nohu, hvězdu televizního seriálu Okresní přebor a Vzteklina. Fandové tvrdého metalu ho znají třeba z MetalGate Czech Death Festu, který vloni moderoval. Leoš Noha prozradil, že se se seznámil s Tortharry na festivalu Nasajem s Masajem v České Skalici, kde hrál s kapelou Buzerant. Leoš překvapil krátkým sestřihem vlasů. Ještě nedávno měl pěkné háro. Rozhodně ale neztratil svůj humor, kterým je pověstný. Kmotr popřál albu dlouhý život.

Po křtu alba došlo na další novinku. Pódium zakrylo plátno, aby se spustila projekce nového klipu THY „Without a break“, který měl minulý týden premiéru v televizi. Hned potom, světe div se, kapela zahrála stejný flák živě. Zajímavý nápad. Z nové desky zazněly ještě tři další písně.

Před Tortharry vystoupily spřátelené kapely. Večer na Zděřině odstartoval setem Awrizis. Tvrdý metal plný technických prvků a psychedelie z Havířova. Pak vystoupili skvělí Slováci Doomas vedení charismatickým basákem a vokalistou Peterem Beťkem. Jejich melodický gothic doom metal se mi hodně líbil. Jako třetí přišli na řadu fantastičtí Hypnos z Uherského Hradiště. Kapela vedená legendárním Brunem Kovaříkem, který i po konci v Krabathoru zůstal věrný death metalu. Hypnos patří k absolutní špičce tohoto žánru. To potvrdili i na stále ještě aktuálním album „The Whitecrow“. „Bílá vrána“ zazněla též živě.

Metalový večírek skončil netradičně před půlnocí, přesto fandové odcházeli spokojení. Spousta z nich si pořídila nějaký ten suvenýr s novým logem Tortharry. Mně osobně tato změna nejde pod fousy, ale asi si budu muset zvyknout. Každopádně jde o graficky zdařilou práci.

Na Zděřině jsem si uvědomil, že jsem byl na křtu prvního alba Tortharry „When the Memories are free“ před dvaceti čtyřmi lety a zúčastnil jsem se stejné ceremonii několika dalších desek THY. Nutno podotknout, že na všech křtech jsem nebyl. Přesto si říkám, že se kruh uzavírá, aby mohl následovat kruh další. Tortharry hrají 27 let a já jsem přesvědčen, že se za tři roky sejdeme při křtu desáté studiové desky.

Pro Rockpalace Honza Holý

kapelu Ahard sleduju hodně dlouho. Vzpomínám, že poprvé jsem je viděl v Třinci na Noci plné hvězd. Už tehdy mě tahle parta okolo Ivana "Jeki" Jekielka nadchla a s Ivanem se z nás po čase stali přátelé a trávíme náš čas v dlouhých rozhovorech. Ahard je jako víno, deska od desky lepší a lepší a tak jsme byl zvědavý, jak se našlápnutá kapela vyrovná s odchodem bubeníka. 

Ivane, od nového roku jsme spolu nemluvili, takže...jak jsi prožil kolotoč svátků a dárků?
V klidu a pohodě, doma se ženou. Nějak moc vánoce neřeším, je to spíše pohodička. Hodně jsem komponoval a chodil cvičit. Pár návštěv u rodiny a samozřejmě i setkání s přáteli na pivečku.

Znám tě jako vyznavače fitneska a zastánce správné výživy, prozraď mi, než se pustíme do muziky, přibral jsi o vánocích?
No, nepřibral -) I když doma míváme cukroví a další „vánoční“ pochutiny, mne to tak nějak nebere, kromě uzeného masa ve fazolové polévce, to musí být!

Balancoval jsi uplynulý rok? Dostal jsi se na nějaký zajímavý koncert?
Bohužel, loni jsem neměl moc času chodit na koncerty, tak jsem shlédl jen ty, kde jsme rovněž hráli s kapelou.

Dobře, vrhneme se na Ahard – vy jste začali nový rok velkou změnou, proč nastala?
Po deseti letech jsme se rozešli s bubeníkem Víťou Sargánkem a na jeho post nastoupila „mladá krev“ Marek Šánta. Rozchod byl po vzájemné domluvě, bez hádek a emocí. Zůstali jsme samozřejmě kamarádi.

Jaké je to pro kapelníka hledat náhradu za některého člena?
Vždy je to ta druhá strana mince kapely. Když vše klape, je to ok.Pokud se něco „rozbije", musíš to opravit, nebo vyměnit. My museli měnit, ale vše dobře dopadlo a kapela jede dál.

Na postu bubeníka sedí nová tvář. Sáhli jste na doporučení, nebo známém, nebo byl konkurz?
Byl to klasický konkurz, na který se přihlásilo asi 6 bubeníků.Tři to vzdali hned po poslechu skladeb, které se měli naučit. Logicky jsme poslali ty nejtěžší. Jeden byl Američan a asi by to časově nedával. Žije střídavě u nás a v Americe.Tak nakonec dorazili na konkurz 2 „týpci“, jeden v tom hodně plaval a ten druhý, náš současný bubeník, to „dal v pohodě“ a bylo vymalováno!

Prošel si nějakými skupinami?
Asi ano, ale já fakt nevím jakými, jen,že to byl nějaký mix rocku i punku….(koukám, že jsi dneska sdílný-)))

Přebral si bubenické party po Sargánkovi, udělal si nějaké úpravy ve skladbách Ahard?
Hraje trochu jiným stylem, prošel si nejen bubenickou školou ale i jazzovou a ve své podstatě se naučil vše z CD. Jen vše doplnil o svůj hráčský styl a samozřejmě o své bubenické „fígle“. Důležité je, že se nám spolu hraje dobře a po pár zkouškách kapela funguje tak, jak by měla.

Jedna netaktická otázka, jak jsi spokojený? Naučil se to rychle a dobře?
Na to už jsem asi odpověděl výše, hi,hi.

Kapela Ahard je zavedená kapela, scházíte se ještě ve zkušebně na zkoušky?
Samozřejmě, zkoušíme pravidelně, to je pro nás stále velice důležité. Díky tomu, že je nový bubeník, že se snažíme všichni zpívat a to se musí nazkoušet i díky tvorbě nových skladeb.

Je začátek roku, jaké máš s kapelou plány? Jak to bude s koncerty v roce 2018? Jedete něco zajímavého?
Pokračujeme v jarní části tour s kapelou Limetal, čeká nás prestižní a popularitou stále stoupající The Rock Legend fest v Hořicích, Masters of Rock, koncerty na Slovensku,je toho hodně. Pokud vše klapne, tak na Rocktherapy zahrajeme několik skladeb se smyčcovým kvartetem Ostravské filharmonie. A během roku budeme dávat do kupy materiál na další CD, které by mělo spatřit světlo světa v roce 2019.

My vás konečně uvidíme i v Čechách a to hned na prestižních Legendách v Hořicích. Jak se tam těšíte?
Těšíme se moc do Hořic, slyšíme o nich jen to nej nej a to nejen od fanoušků, ale i od hrajících kapel. Všichni chválí nejen prostředí, ale i přístup organizátorů. Ale i na ostatní koncerty se těšíme a můžeme vám slíbit, že do všech koncertů půjdeme na 150% !!

Co placička? Máte čas na psaní nového materiálu? Kdy to můžeme čekat a jakým směrem se dáte?
Kdy, to už jsem napsal výše a směr?? Myslím, že bude více melodické i vícehlasé, opět rozmanité, tedy věci pomalé i speedové a určitě se budeme snažit o současnější sound a věřím, že i rytmická část, díky novému bubeníkovi bude maličko jiná.

Zapojí se nový muž i do tvorby kapely a konečně kdo z vás tvoří? Nastává dělba práce?
Skladby komponuji já a Honza Bernátek – zpěvák, jak hudbu tak i texty, zda se připojí i Marek(bubeník), nevím, uvidíme.

Ivane děkuju ti za krátký rozhovor a na jaký nejbližší koncert pozveš naše čtenáře?
Díky moc Honzo a pozvu všechny fanoušky a a čtenáře Rockpalace na 26.1.2018 na koncert do Sklubu v Olomouci, kde pokračuje tour s kapelou Limetal. Info o všech dalších koncertech je na www.ahard.cz

nová tvář v kapele Ahard - Marek Šánta

Valašský Koridor si pamatuju ze začátku 90. let, kdy se jedna jejich píseň dostala do hitparády Formule Pop. Pamatujete to někdo, to býval docela poslouchatelný týdeník se spoustou české rockové muziky, mezi kterou ale byla i spousta popových sraček. To ale nemění nic na tom, že jsem každý týden čekal, co pustí moderátor Honza Pokorný do éteru. V té době totiž nebylo snadné najít rockovou muziku na rádiích a tady se přeci jenom sem tam nějaká „metla“ objevila.

Koridor ze Zubří je ale ještě starší. Založen byl v roce 1985 a je naprostou raritou, že i po víc jak 30 letech hraje kapela v současné době téměř v „zakládajícím“ složení. Aktuální desku „Pokerový hráč“ kapela vydala ještě v roce 2017, přesto jde o naprostou novinku. Nahrála ji sestava Pavel Němec – kytara, zpěv, Petr Krupa – bicí, zpěv, Radek Nohavica – zpěv, flétny, Petr Krhovják – baskytara, zpěv. Jediným, kdo u vzniku Koridoru nebyl, je klávesák Karel Piskoř.

Pokud je mi známo, tak Koridor zrovna netrpí nadprodukcí svých desek. Podle dostupných údajů z profilů kapely na sociálních sítí by mělo jít o teprve čtvrtý stříbrný kotouček. Ale úplně jistý si tím číslem nejsem.

Kapela aktuálním počinem představuje nadhled padesátníků. Ten je patrný v poslední skladbě „Padesát“. Není ji zatěžko lehce se otřít o politickou špínu, stejně jako věnovat song Věrce Špinarové, která byla duší poctivá rockerka. Měl jsem ji rád a kluci z Koridoru taky. Takoví lidé by neměli umírat. Zaujala mě též titulní a hodně šlapavá skladba „Pokerový hráč“

Koridor hraje poctivý hard rock smíšený s heavy metalem, nešetří melodikou ani slušnými texty. Muzikanti to jsou protřelí, kytary i basa hrají skvěle. Jedinou výhradu mám ke zvuku bicích. Ten mi nějak nejde pod fousy, a to jsem v novém roce ještě neholil. Hihi, je to tak. Silnou stránkou Koridoru jsou pěvecké výkony. Klukům to opravdu zpívá, sice už nešplhají do takových výšek jako v devadesátkách, ale i tak není jednoduché pro neškolený hlas, zazpívat to co zpívají oni.

Kapele přeju, aby jí tenhle elán vydržel ještě hodně dlouho. Na internetu jsem se dočetl, že fanoušci si koncerty Koridoru stále žádají, a to je moc dobře.

Pro Rockpalace Honza Holý