Rockpopová kapela Memoary z Karviné vydala v roce 2016 své třetí album nazvané „Pilulky“.

Pro mě je to neznámá parta, ale hned na první poslech poznávám, že mám co do činění s šikovnými muzikanty. Tohle je pop rock, který těžko někoho urazí. V pohodě poslouchatelná muzika postavená na výrazných kytarách.

Trošku pop rock jako ze staré dobré kytarové školy kapel jako jsou třeba The Cure. Tohle přirovnání berte jako příměr, nejde o žádné kopírování. Hudba Memoary je kytarová, místy temná, jindy hravá.

Hudbu doplňují chytré texty, ve kterých cítím šikovného autora, který umí pracovat se slovy. Memoary nahráli deset skladeb, deset pilulek, každou na jiný neduh. Vše podtrhuje graficky čistý obal ve stylu „black and white with yellow pills“. Ano, obal je černobílý, jen pilulky jsou žluté. Návrh, fotky a zpracování má na triku Nikolas Stergiadis. Kapelu Memoary tvoří basista Lukáš Rytíř, kytarista Michal Urban, bicák Michal Varga, zpěvák a pianista Jan Varga.

Podle fotek v bookletu nejsou kluci z Memoary žádní zajíčci, ale taky nejde o žádné memoáry z první republiky. Jsou to zralí muži, z nichž čiší radost z hraní. Na jejich muzice je to hodně znát. V některých textech se možná poznáte. Co třeba prášky na spaní v „Pilulkách“? Já tuhle zkušenost zatím nemám, ale občas taky uprostřed noci nemůžu spát a ráno bych chrápal.

Kdybych měl vypíchnout nejvýraznější skladby této kolekce, tak mě zaujaly „Za obzor“, „Nejsi zlá“ a „Minulost“. Vůbec mi nevadí, že tyhle tři skladby jsou až na konci kolekce. Ani zbývající kompozice totiž nejsou vůbec špatný.

Pro Rockpalace Honza Holý

Východočeské deathmetalové kapele Tortharry právě vychází nová deska „Sinister Species“. Je to již devátá položka v jejich albové diskografii. Více o kapele se dočtete v našem rozhovru, který zveřejňujeme na jiném místě.

Pojďme se podívat nové desce do drážek. Předně musím uvést, že cédéčko nahrála sestava Martin „Lemmy“ Vacek – basa, vokál, Dan Pavlík – kytara, vokál a Jirka „Panther“ Rosa – bicí. Kapela letos slaví 27. výročí a konkrétně tahle trojice spolu válčí již 13 let. Já kluky znám zhruba 25 let. Letí to, kurňa.

Album „Sinister species“ vzniklo ve studiu The Barn nedaleko Litoměřic. Jeho zvuk je hutný, kapela hraje brutálně přesto jsou jednotlivé nástroje jasně rozpoznatelné. Tortharry nikdy nešli s dobou. Nečekejte žádné klávesy ani hvězdné hosty. Vše složila, nazkoušela a nahrála výše uvedená trojice.

Nehrajicím kapitánem je manažer Luboš „Goro“ Gorgan a širší tým tvoří též básník a textař Štefan Ležovič. Součástí bookletu jsou původní texty v angličtině a nechybí ani české překlady. Rozhodně se do Štefanových slov začtěte. Stojí to za to. Zabývají se sociálními tématy, ale opravdu jim nechybí básnické vyznění.

Cédéčko je zabaleno do pěkného digipaku, jehož grafika je dílem Jaromíra „Deathera“ Bezruče. Kupodivu ale nejde o kreslený obal, který je pro death metal typický. Na titulní stránce se poprvé objevuje nové logo. Posuďte sami, zda se vám líbí. Já z této změny nadšen nejsem, ale možná svůj názor časem upravím.

Sinister species, česky „Zlověstné druhy“, začínají nervním intrem. Po něm startuje typická věc Tortharry „Odd man out“, čtyřminutová jízda plná těžkých riffů. Naprosto typická značka THY! Jízda pokračuje falešnou nadřazeností „False superiority“. To je rychlejší záležitost, ale nechybí ani změny tempa a zvraty.
Výborné jsou křižovatky „Crossroads“, ve kterých se projevují oba vokalisté. Je to mazec. Klipovka „Without break“ je na desce čtvrtá v pořadí. Tady Jirkovy bicí letí až někam k přetížení 4G. Podobnou rychlostí disponuje taky následující „By devil´s side“, ve které se vyřádil pro změnu basák Martin.

„Self-sale“ je opět parádní záležitostí. Věříte, že někteří jedinci můžou v touze po mamonu prodat sebe samého. Je to smutné, ale je to pravda. Velmi temnou atmosféru má „Perpetual Delay“, ta si zahrává s truchlivým doom metalem. Podle mě nejlepší skladba kolekce a návrat ke kořenům THY, protože po pomalém začátku se skladba zvrhne v pořádnou rubanici. Tohle si moc rád poslechnu živě. To je fakt paráda.

V podobném duchu se nese depresivní „Deceitful sermons“. To je taky parádní záležitost. Závěrečný a titulní vál „Sinister Species“ se zase blíží až ke grindcoru. Tohle bude na koncertech hodně skočná „pjesenka“.

Tortharry po dvaceti sedmi letech potvrzují, že stále umí. Svou devátou deskou nasadili pro letošní žebříčky laťku proklatě vysoko. Volám vivat a těším se na živé provedení.

Pro Rockpalace Honza Holý

Metalový půlnoční výkřik, tedy slovenská kapela Midnight Scream, vydává již sedmou desku. Tentokrát se o její emisi postaral agilní label Slovak Metal Army, který nás v Rockpalaci začal zásobovat svými nahrávkami.

Ústřední postavou této party je bezesporu kytarista Pavel Ďuriš. Toho doplňuje druhý kytarista Michal Černák, basák Martin Kliment, bicák Renato Sanda a zpěvák Jaro Sajgalík.

Kapela svůj styl označuje jako melodic power thrash metal. Škatulka je to sice kostrbatá, ale vystihuje podstatu muziky Midnight Scream, takže se jí budeme držet. Muzika je to melodická i dostatečně řízná, takže vše v pořádku.

Midnight Scream letos oslaví plnoletost. Já kapelu znám již od dob jejího debutu „My Girlfriend death“, který vydala tehdy velmi aktivní firma Leviathan records v roce 2002. Celou diskografii kapely sice neznám, ale podstatnou část ve své sbírce mám, takže vím, že jde o velmi pilnou partu, která každé dva nebo tři roky připraví novou fošnu. Před tím je třeba smeknout. Zvlášť v dnešní době, kdy je každé cédéčko druhý den na netu k volnému stažení.

Aktuální kolekce čítá osm položek, které dosahují celkové délky 42 minut. Nejdelší skladbou je titulní „Dark blood“, která čítá sedm minut, ale nenudí ani chvilinku. To platí i o dalších kompozicích.
Všechny písně jsou delší čtyř minut, takže evidentně nejsou dělané pro rádia. Na Slovensku panuje mezi rozhlasovými stanicemi ještě větší bída než u nás. Slovenská rádia domácí tvorbu skoro nehrají, natož aby se do éteru dostal tvrdý rock.

Midnigh Scream umí složit pořádnou riffovačku, která nepostrádá silný podíl melodiky. Tohle se mi prostě líbí. Kapela umí míchat melodický metal s thrashovým spodkem, který stojí na výrazném melodickém zpěvu, silné baskytaře, kudrnatých kytarách a precizních bicích. Hudbu často zpestřují klávesy, které nejsou pro thrash metal vůbec typické. Z tohoto mustru vybočuje balada „Hanged God“, ve které na tvrdé riffy opravdu nedojde. Přesto má svou tvář a typický rukopis Midnight Scream.

Co říci k aktuální desce „Dark Blood“ na závěr? Jedním slovem je výborná. Podle mě je to jedna z nejlepších desek za minulý rok. Melodická, výborně zazpívaná a super nahraná. Jsou to moc šikovný kluci. Udělali mi radost. Tohle je muzika, kterou mám moc rád.

Pro Rockpalace Honza Holý

Jednoho krásného předvánočního podvečera, ulice pocukrovány a vločky zlehka poletující, ocitl jsem se v časoprostoru, tam kde se vše zpomalí a dává vám svobodněji dýchat, unášen a tou vlnou hnán do sousedního města, na nejen v hudební branži uznávaného Oldřicha Janotu. Branže jest hnusné slovo a já jistojistě myslel nekomerční směr, stejně tak jako před mnoha lety, kdy početná parta brodských floutků podnikala výpravy do okupantských kasáren, kde sídlil malý klubík a to právě v tomto městečku. Jako znalec všech těhle hudebních směrů, potetován motivy ďáblů a duchů, vyzbrojen trikem blackmetalové kapely Zlomor a pro nedostatek dlouhých vlasů, až po nos naraženou hučku, vydávám se na cestu vzpomínek, těšíc se na umělcovu přítomnost. Přes dřevěnou lávku, starým městem, kol Lennonovy zdi, vracím se do mladých let a mířím k faře církve husitské.

Máničky už tady postávají a jejich vousy, zdají se býti moudré. Leč už též žádný mladík, zdravím se s chlapci a v hlavě mi šrotuje… jsem tu správně ? Nervozita ze mě padá, jsem uvnitř a nálada je tu uvolněná, usměvavá, sváteční. V prostoru, kde se mísí vůně smrkových větví a plápolajících svíček, visí na zdi velký kříž a tak si raději bundu nesundávám. Do posledního místečka zaplněná tato svatá místnost, pomalinku vplouvá do úvodních nálad. Po první skladbě přichází rozpačitý potlesk a někde vně se ozývá, že v kostele se toto nesluší a balzámem pro mojí duši je tichost, která se mísí s příjemným ťukotem sladkého dřeva.

První set se skládá z aforismů rakousko- uherské šlechtičny českého původu Marie von Ebner Eschenbachové, respektive jejich překlady do angličtiny, zhudebněné v duchu Mothers of Ivention a jejich LP We are in it only for the money a sám Oldřich, se kterým jsem si párkrát psal, měl pocit, že těmi moudry na začátku lidi nějak zpražil, a pak to již nedokázal otočit….no možná pár kluků vousatých zaskočil, ale téměř devadesátiminutové vystoupení, nabídlo osvědčenou, do úmoru vybrnkávanou, Janotovskou notu samouků a právě v tom je Janota jedinečný. Nádherné skladby, doplněny violou Romany Šilhavé, rozesely husí kůži po tělech všech přítomných a u písňí, které jsem neznal, vykrystalizoval větší hitový potenciál. Však ať si každý vybere dle svého, ten svůj démant.

Na úplný konec s přáním hezkých svátků, přichází potlesk a rozzářené oči dávají najevo spokojenost a vděk. Pane Janoto, díky za krásný koncert i za dárek, nenásilně načasovaný a spjatý s Ježíškovskou atmosférou….moc si toho vážím.

Pro Rockpalace Havrďák.