V malé ale určitě néé v neznámé vesnici Mrákov kousek od Domažlic to žije! A i v sobotu 16. 12. 2017 se v Kulturním domě uskutečnil další skvělý bigbeatový koncert. Už v půl sedmý se začínali pomalu scházet fanouškové, ale zas takový nával to nebyl. Nedočkaví a zmrzlí odpočítávali každou vteřinu do 19hod, než odemknou dveře a pustí všechny dovnitř. Když se tak konečně stalo, všechno probíhalo v pořádku a bez chaosu.

Zatímco si lidi šli k baru pro pivo nebo kofolu, kapela Tlustá Berta ještě prováděla zvukovou zkoušku, basák Karel Ferda pomáhal prodávat merch a bavil se s fanoušky, hlavní pořadatel Vašek Sladký všechno kontroloval, jestli běží všechno jak má a všichni se výborně bavili.

I když už bylo něco po osmé hodině, lidí moc nepřibývalo. Docela mě to udivilo. Do hodiny se ale sál začal najednou rychle plnit. Takže když v 21hod začala hrát Tlustá Berta, nehráli pro poloprázdný sál. Zazněli jak starší, tak i novější hity: Peklo na zemi, První vyholení, Vítejte v džungli, pomalejší Dělnický štěstí a mezi posledními zazněly Bláznivá Zuzana a Cecky. Před písničkou Ve vatě se zmínili o jejich merchi – při koupi kalendáře pro rok 2018 putuje částka nadaci. Kapela si s sebou na pár písniček přivezla hosta mladého kytaristu, který s nimi několik písniček zahrál. Nesmím opomenout chytlavou skladbu Mejdany: „Mám rád tyhle dlouhý mejdany“. Hodinové vystoupení nemělo chybu. Hlavní kapela večera měla být Traktor (aspoň z mého pohledu), ale po tom co jsem slyšela a viděla Bertu, došlo mi, že si jsou kapely velmi rovnocenné. Jejich poslední vystoupení v roce 2017 bude 25. 12. V Jindřichově Hradci.

Půl hodinky na přípravu aparatury… V sále už se skoro nedalo ani hnout a jít na balkon už bylo pozdě. Svůj poslední koncert v roce 2017, po podzimním turné Prach a vzduch, odstartovali skladbou Vstaňte, pane Lincolne!. Úplně na začátku oslepující prskavky vystřídal oheň (v přiměřeném množství) a dýmové efekty. Stihnout odehrát 63 za rok je pěkný číslo. Další koncert bude až někdy v březnu. Budou pracovat na novém albu a nechtějí nic odfliknout. I přes to si novou desku bude možnost koupit až někdy na konci roku 2018. Držím kapele palce, aby se v nahrávacím studiu dařilo. Jak zmínil zpěvák, budou mu těch pár měsíců vystoupení na podiu chybět. Nejde odehrát za jeden večer 30 písniček a vybrat jich jen pár je těžší než se zdá. Myslím si ale, že playlistem museli uspokojit všechny: Masky, Caligula, Letokruhy, Neber si rockera, Kdy dojdou náboje a vzduch, Bolest hrdinů, Bludičky, …….. . Jen je škoda, že to vždycky uteče moc rychle. Na podium za nimi přišel i Vašek Sladký, předat jim štafetu v podobě flašky Jägermaistera. Při poslední písničce šlehaly plameny strašně moc dlouho, že to byla fakt jako v pekle. Už ani kapela horko nemohla vydržet, tak se přesunuli blíž k bubeníkovi. Naštěstí hasiči potřeba nebyli.

V Mrákově je vždycky skvělá atmosféra a když se k tomu přidají topové kapely, je to nezapomenutelný zážitek!

Pro Rockpalace Miri Koky Kokošková

Kapela s prapodivným názvem Funkce šroubu pochází z jihočeské Blatné. Pro mě je v podstatě neznámá, protože punk a hard core nejsou zrovna mým pivním krýglem. Do povědomí se mi dostala díky účasti na prvním pokračování kompilace Rockové Vánoce, kde do hardcoru převedla koledu „Den přeslavný jest k nám přišel“.

V roce 2017 Funkce šroubu vydala desku „Řev“, kterou produkoval Miloš Dodo Doležal. To nemůže být blbý, říkám si. Od prvních tónů je ale jasné, že tahle muzika prostě není můj styl. Kapele nelze upřít přímočarost. S ničím se nesere, prostě hraje. Pouze dvě skladby z dvanácti má víc jak tři minuty, a to jen o pár vteřin. Celá kolekce má pouhých 29 minut, takže jen o čtyři minutky překročila limit určený pro maxisingl.

Deska se točila v Haciendě v Žirovnici a nahrávce to určitě prospělo. Nahrála ji sestava Hulán – bicí, Holmi – basa, Bafalo st. – kytara, Bafalo ml. – kytara, Pragi – řev.

Je to mazec od začátku až do konce. Titulní „Řev“ patří havranům. Minimalistickému vzhledu digipaku sluší strojem psané písmo, které samozřejmě pochází z počítače. Ale vypadá to roztomile. Co já jsem se napsal na stařičkém psacím stroji značky Consul, na kterém jsem smolil první literární pokusy.

Z desky vyčnívá velmi skočná píseň „Sebevrah“, která je taky nejdelší. Tohle může fungovat naživo v kotli pod pódiem, protože i z přehrávače to hraje jak sviňa. A další vypalovačka „Napij se vlastní krve“ je naopak nejkratší. Spíš jen takový minutový lok. U „Paní s lahví“ si dovedu představit mosh pit v kotli. Tohle je hodně skočná věc. Úplně vidím to divoký kolečko.

Kolekci uzavírá srandička „Město“. To musíte slyšet, to se snad nedá popsat slovy.

Pro Rockpalace Honza Holý

Opět vyháníme pavouky ze šuplíků, a tak přichází další staří páni na holení. Kapela Aušus z Domažlic vydala v roce 2005 album „Don Pistacios“. Byl to veselý punk rock jako řemen. A to platí dodnes.

Aušus tehdy hrál v sestavě Jarda „Kunčaki“ Toman – kytara, zpěv, Alex „Sašánek“ Fedorov – basa, zpěv, Pavel „Bezruči“ Vébr – kytara, Alan Reisich – bicí.

Aušus v té době hrál opravdu svižný punk rock s prvky s hodně veselými texty. „Žízeň mám jak motorová myš, mám ji jak z praku, vždyť to víš“ (Motorová myš). Skvělá je i peprná „Tchýně“ a mexický plantážník „Don Pistacios“. Tequilla tekla proudem, zemědělci si narazili sombrero do čela a vyrazili čelit invazi kaktusů.

Kapela ale uměla zahrát i na pomalejší notečku, přesto to byla houpavá muzika. „Práce“ by mohla hrát klidně i v rádiu. Je taková hravá hudebně i textově hodně povedená skladba. Mohutné sbory mi připomínají trošku Kabát. Je to jen lehce podobný model. Popravdě, nevím, jak moc se kapela prosadila v médiích, ale její písničky by si to zasloužily.

Velmi svižný „Sportovec“ je zpovědí anti sportovců a pijáků z Aušusu. „Plavání, běhání, hrůzu nám nahání“. I když někde se sportuje pro žízeň, v případě Dona Pistácia to neplatí. Fajnovou záležitostí se sekanými riffy je „Alkokuře“. To je taková srandička, která mi pro změnu připomíná humor Harleje. Opět nejde o kopírku, jen o podobný druh inteligentní srandy.

Doslova v řeznický jatka se změní příběh „Prasečí“. „V garáži poráží, prase sud naráží, řezník je zpitej jak Dán“. Baví mě i „Anděl Macháně“. Kdybyste jen tušili, co srandy jsme si užili ve školních škamnách se spolužákem téhož příjmení, když jsme mu říkali „to Macháně, jako to slůně“. On se rozčiloval a my se hihňali. Hihi, to jsou prima vzpomínky.

Pokud vím, tak po roce 2005 už další desku nevydal. Vloni zkoušel comeback, takže ještě není vše ztraceno. Uvidíme a uslyšíme ještě Aušus živě nebo z nových nahrávek? Nechme se překvapit.

Pro Rockpalace Honza Holý

Lokomotiva Planet je českou kapelou pohybující se ve vlnách hard rocku od roku 1994. Má za sebou 2 cd a pro Rockpalace je vyzpovídal Martin Hruška.

Jako první by mě zajímal váš název kapely, jak to vzniklo, ten název myslím. To mě vždy hodně zajímá, jak vznikají názvy kapel.
Jak už se to kolikrát stává, náhodou. U nás to bylo tak, že se tehdejší a zakládající člen, baskytarista Ondřej Jedlička, jednou tak nějak rozhlížel u piva po lokále a na jedný stěně tam zahlíd’ ten „náš“  vobrázek. Byla na něm skica parní lokomotivy Planet, která byla společným dílem bratří Stephensonových. Jeden jí vymyslel, a ten druhej ji ve svejch železárnách vyrobil. Byla, myslím, mezi lokomotivama první nejen svým nějakým unikátním systémem funkce parních válců, ale ve svý době i počtem vyrobenejch exemplářů. A nám ta tehdější nadšená „parní“ atmosféra  přišla, s ohledem na naši muziku, v dnešní době  docela příhodná.

U vás jsou hodně nápadné personální změny, čím to bylo? Jste hodně nároční na spoluhráče? Nejvíc se asi střídali bubeníci, co jsem vyčetl.
To je těžká věc. Hrajeme muziku, která zrovna není na vrcholu populárních rockovejch trendů. Hrajeme odjakživa  ve třech, a proto při výběru muzikantů hrály roli především muzikantský schopnosti. Což nemusí bejt pro život kapely nejdůležitější, my jsme nakonec  nikdy mezi sebou neměli žádnýho organizačního dravce, takže nás muzika neživí a ani kdovíjak často nehrajem. Zároveň by ale ty lidi už měli mít něco za sebou. A nejen jako muzikanti, ale i jako osobnosti, co maj srovnaný profesní a zájmový preference, zázemí, a tak. Je to náročný na hraní, na odpovědnost při zkouškách, i samotnejch vystoupeních, ale hlavně to musí člověka bavit natolik, aby tomu byl ochotnej věnovat svůj, v našem věku už čím dál dražší, volnej čas. A takový lidi se hledaj těžko. Jak basáci, tak bubeníci. Fakt  je, že bubeníků bylo víc, současnej Libor Hošek je vosmej, zatímco basista Pavel Hanniger je teprv pátej. Jestli teda si to správně pamatuju.

Vaše poslední CD je hodně originální a nejen zvukem, jak dlouho jste ho nahrávali, jak náročný byl mastering?
Poslední CD Back Into The USSR je naše  třetí. Ty  předchozí cédéčka jsme točili ve studiu klasicky postupně po nástrojích. Nejdřív bubny, pak basa, kytary a zpěvy. Tady u toho jsme se po zkušebních nahrávkách ve zkušebně  rozhodli, že ho natočíme sice ve studiu, ale naživo. Všichni najednou, pokud možno včetně sól a od začátku až do konce. Bez střihů, analogově, přímo do magnetofonovýho pásu. Jen zpěv se dotáčel zvlášť. Nejvíc času jsme ve studiu strávili nastavováním poměrů v nahrávací místnosti, kontrolou přeslechů, a tak. Nahrávali jsme od každý písně dvě verze, tu horší jsme případně ještě přetočili. Takhle jsme nahráli deset věcí, skoro všechny i se sólama, jen  u třech písní se sóla dotáčely dodatečně. V těch se v kytarovým partu nechala díra, kam se pak natočilo sólo. A taky najednou, na jeden „take“  bez střihů tak, aby na výsledný nahrávce byly pořád jen ty tři základní  nástroje, basa , bicí a kytara. Žádný beglajtový kytary pod sóla, žádný zdvovačky ve steree, a tak. Tenhle základní materiál se pak přepsal z analogovýho pásu do digitálu, ve kterým se pak nahrával zpěv a sbory. Poslední dvě věci na tomhle cédéčku  jsou s dominující akustickou kytarou, tam se postupovalo jinak.  Jo, a ještě  v jedný písni jsou přeci jen dvě kytary na sobě. Po společným koncertě s americkým kytarovým slide fenoménem Ericem Sardinasem, jsme se domluvili, že nám do jedný věci „nastřílí“ takový ty jeho „ feeliny“.   Míchačka byla syrová, nepoužili jsme vůbec žádný umělý reverby a hally, dokonce ani u zpěvu.  Jako prostor jsme se snažili maximálně využít přeslechů v nahrávací místnosti. Mastering probíhal ve studiu Zdeňka Šikýře, a ten až tady v tý fázi dodal nahrávce velmi decentní, téměř nezazaznamenatelnej  prostor.

Co máte raději? Open-air akce nebo komornější klubovky? Nebo berete všechno ?
V podstatě asi berem všechno, větší akce maj zpravidla líp zajištěnej servis včetně zvuku, ty menší jsou zas bezprostřednější blízkým publikem. To tvoří atmosféru, a jeho reakce je pro nás víc rozhodující než typ produkce.

Jaká je u vás v kapele nálada při zkouškách nebo koncertech? Pohádáte se někdy a kvůli čemu?
Muzika je hodně o emocích a samozřejmě záleží na tom, jak kdo ve vypjatejch situacích reaguje. Zkoušky proto bejvaj klidnější, při vystoupení tu náladu ovlivňujou i lidi odjinud, zvukaři, pořadatelé, diváci. Zažil jsem okamžiky naprostý euforie i ty vopačný.

Neuvažujete o druhé kytaře nebo o nějakém dalším doplnění kapely?
Ne, hraní ve třech je výzva, muzikantskej názor, kdy je potřeba jít na dřeň písně a využít maximálně instrumentálních a vokálních možností hudebníků. Člověk se sice za nikoho neschová, ale trio je zas  jasně čitelný a dobře se zvučí.

Kde se vám hrálo nejlíp nebo kde jste měli největší úspěch?
Nejlepší je to tam, kde se podaří vytvořit takovej energetickej most mezi kapelou a publikem. To se pak ta energie přelejvá,  navzájem ovlivňuje a graduje. Pěkný koncerty byly třeba fesťáky v Prachaticích, moc fajn to bejvá v Radotíně v Říčních lázních na břehu Berounky a úplně zvláštní jsou pak koncerty se zahraničníma muzikantama – hráli jsme třeba takovou minišňůru s Adamem Bombem, několikrát  s již zmíněným Ericem Sardinasem, zajímavou zkušeností pro nás třeba bylo vystoupení s dvěma švédskejma  metalovejma kapelama na Nový Chmelnici, nebo super byl  společnej koncert s Janet Robin a Oskarem Petrem.

Jako muzikanta mě hodně kdo dělá muziku a kdo texty? A jak vůbec vznikají texty? A co vznikne dřív? Základ hudby nebo text?
U nás vždycky vzniká text až na svahilsky nazpívanou verzi v podstatě už hotový písně, čili hudba je první.

Jaká muzika se vám líbí? Samozřejmě kromě té vaší nebo čím jste byli ovlivněni  v pubertě? Co vás dnes ovlivňuje za muziku?
Každej v kapele to má trochu jinak a trochu podobně. Ale dá se snad, říct, že jsme vyrůstali jsme na bigbítech osmdesátejch let.  Takovej zvukově aranžérskej vliv se asi ale nejvíc váže k prvotnímu projektu Pride&Glory, nebo k sólovejm věcem Ozzy Osbournea. Ale svou roli sehrály i různý zajímavý studiový záležitosti, třeba album Motley Crue z devadesátýho čtvrtýho se senzačním Johnem Corabim. Ale taky třeba málo známá česká parta z těch samejch let Dorota BB. Nebo Alice, Drunk Prezident, John Dovanni. Nevím, jestli tyhle jména ještě dneska něco někomu říkaj, ale byla to muzikantsky fajnová doba, ke který se dneska některý lidi vracej.  

Kdo řídí na výjezdy? Losujete nebo je někdo kdo nepije? Notabene, dáte si alkohol před hraní a při něm, nebo až po?
Většinou řídím já, nelosujem, až tolik pro nás pití alkoholu není důležitý, dohodnem se. Před hraním se mu nijak zvlášť nevyhýbáme, ale každej víme co si můžem dovolit.

Co vás motivuje, když hrajete častěji a nemáte ponorku někdy? Vídáte se i mimo kapelu?
Ponorku zatím nemáme, v současným složení s Pavlem Hannigerem na basu a Liborem Hoškem za bubnama hrajem zhruba od jara letošního roku. Asi bych uvítal častější příležitosií k „ponorkování“.  Jo, vídáme se občas i mimo muziku, s Pavlem a s ženskejma jsme tuhle byli i v divadle, a na bubeníka Libora, kterej dokonce sporadicky ochotničí, jsme se už už chystali, bohužel to časově nevyšlo.  

A jak to snášejí vaše drahé polovičky? Jezdí s váma nebo trpělivě čekají doma u rodinného krbu na vás, až se vrátíte ze štace?
Někdy jedou, ale  záleží  na okamžitý náladě a možnostech. Jsou to nekompromisní kritici.

Na závěr se zeptám, co plánujete dál? A kde Vás můžou fanoušci v nejbližší době vidět?
My se snažíme dokončit náš program tak, abychom koncertně utáhli sami celej večír, takže to je náš nejbližší cíl.  Páteří koncertního bloku budou samozřejmě věci z posledního alba plus osvědčený věci z těch minulejch,  a takový dva  až tři „cover“ bonbónky. A chystáme klipy. Po našem historicky prvním - https://www.youtube.com/watch?v=OOo2uwdjwQc   jsme tomu přišli na chuť. A kdo si nás najde na ksichtoknize, nebo bandzonu, objeví občas  i nějakej ten termín, případně  další zajímavosti.  

Samozřejmě vám přeji také mnoho úspěchu na naší hudební scéně,protože si to svojí originální tvorbou určitě zasloužíte, jen vydržte.
Je moc dobře, že  u nás někdo věnuje pozornost český rockový muzice, ty kapely si to ve zdějším bigbítové řídkým étéru nekompromisního radiovýho porovnání s rockovejma titánama neporovnatelnejch produkčních možností zasloužej.

My děkujem za podporu i za příležitost, zdravíme fanoušky a návštěvníky Rockpalace a přejem ať se daří. A hezký svátky!!!

Pro Rockpalace Martin Hruška