Kutnohorská Melissa chystá další nahrávku a opět trochu jinou, než byla ta předchozí. Tentokrát se jedná o instrumentální CD v obsazení kytara a housle. Duo Petr Kohoutek a Lída Hájková je zhruba uprostřed nahrávání a k poslechu budou nějaké nové skladby, instrumentální verze několika písniček, které už kapela na koncertech hrává a některé motivy, které Petr s Lídou složili k divadelní hře Terryho Pratchetta Soudné sestry pro ochotnické divadlo a za které na divadelní přehlídce Klicperovy divadelní dny získali Čestné uznání. Jakmile bude vše hotovo, bude k dispozici CD i verze k stažení.

Pro zkrácení čekání natočili dvě videa, z nichž první k skladbě Apokalypto už můžete vidět na sítích, youtube a profilech kapely. Pokud bude mít Melissa bubeníka, je v plánu další CD na jaro 2018 a s ním zase návrat k mixu bigbítu a folku. O tom ale zase příště..

https://www.facebook.com/melissa.officialsite/
https://www.youtube.com/channel/UCIfIK1CQvra37aVG1Jsn4vA?view_as=subscriber
http://bandzone.cz/melissakutnahora

Kapela Limetal se vydala na první samostatné turné. V kolínském kulturáku s Limetalem vystoupila také ostravská babská parta Kapriola a regionální Roxor. Venku se zvedal vítr, uvnitř vládla pohodová atmosféra.

Městský společenský dům v Kolíně se fanouškům otevřel v 19 hodin. O půl hodiny později následovala autogramiáda Limetalu. Muzikanti zájemcům podepsali, co se dalo. Kapela nešetřila úsměvy, s každým fandou prohodila pár slov. Velká pohoda.

Koncert odstartoval Roxor, které má své kořeny v okolí Kolína. Heavy metal Roxoru je skvělá muzika. Kluci opravdu hrát umí a fanoušci jim prostě věří. Mezi Roxorem a publikem existuje velice pevné pouto. Diváci si s Ondrou Markem s chutí zazpívali. Zazněl průřez hity kapely. Nechyběl duet s Luckou Třešňákovou „Zastavte čas“. Při „Cestě do pekel“ na pódium tradičně naběhl smrťák s kosou a prsatá čertice. Posledním songem byl „Metal Heart“, v jehož refrénu se zpívá: „Víš, každej svou víru má. Ty máš to svý Metal Heart“. Ano, metalové srdce měli snad všichni v sále. Roxor jsem viděl letos čtyřikrát a čtyřikrát jsem byl nadšen. Paráda! Příští rok Roxor oslaví 30 let. Těším se na sobotu 21. dubna 2018, kdy v Kolíně kapela pokřtí výběrové 2CD a přislíbená je i dvojdisková vinylové edice.

Nahrávku babské kapely Kapriola jsem před časem recenzoval. Jenže její sestava se hodně změnila. Kapriola stojí a padá s pokérovanou kytaristkou a houslistkou Donou Michellé. Rytmiku za bicími drží bubenice Mercy. Novou zpěvačkou je blondýna se zlatem v hrdle, která si říká Michelle a na basu přišla hrát mladičká Annie. Michelle se hlasově hodně blíží původní zpěvačce Mar Qui, v tom opravdu není problém. Navíc tahle holka krev a mlíko dokáže udělat show. Publikum ale paradoxně nadchly dvě kompozice bez zpěvu a bez kytary. To totiž Dona vzala do rukou elektrické housle a muzika Kaprioly dostala další rozměr. Určitě by kapele slušely housle a kytara zároveň. Z první desky zazněla třeba zpověď schizofreničky „Ona je ďábel“. Skvělou peckou je „Když se blíží pád“. Tady maj holky fakt koule.

Limetal mám fakt rád. Recenzoval jsem všechny jejich nahrávky a musím říct, že jsem až nekriticky nadšenej z muziky i skvělých textů. Je to melodická muzika s výborným zpěvákem, který má fantastické muzikanty v zádech. Set Limetalu odstartoval hitem „Amerika“. Samozřejmě nechyběl ani Sex´n´roll. Došlo i na parádní baladu „S větrem v zádech“. A tenhle svěží vítr stále ještě začínající kapele Limetal rozhodně nechybí. Druhou baladou je velmi smutná „Karolína“. V té zazněly španělky a kluci si na pódium pozvali i houslistku a violoncellistku. Holky pak pomohly i s vokály. Už na prvním singlu Limetalu byla skladba „May day“, které jsem předpověděl hitové ambice. Mám-li parafrázovat jednu z písní, tak pravdu ukázal čas. Nemýlil jsem se, je to prostě pecka se skvělým textem Jury Šperla.

Fany Michalík je zpěvák, který má ohromné charisma. Umí udělat parádní show, během vystoupení vypotí litry potu. Je to drak, jak má být. Co ten toho nalítá. Vzpomněl si, že před mnoha lety v Kolíně odzpíval první vystoupení s Citronem. Kytarista Jarda Bartoň před vystoupením prohodil pár slov s fanoušky a stejná pohoda z něj sršela přímo z pódia. Veselou povahu basáka Vaška Vlasáka asi netřeba připomínat. Z něj prostě tryská radost z hraní. No a Jura Šperl to je ostravský čert. Neuvěřitelně pozitivně naladěný člověk. Prostě jedna velká radost! Kluky v poslední době doplnila bubenice Veronika Lukešová. Blondýnka, která toho při svém mládí, stihla již hodně. S klukama si skvěle rozumí, je to taková blonďatá dračice, která prostě na ty bicí válí jako bůh. V samotném závěru zazněla citronovská píseň „Už víme svý“ a letitý cover Judas Preist „V tu ránu“. S kapelou zpíval celý sál, co si muzikanti můžou přát víc.

Pro Rockpalace Jan Holý

Jsou ozdobou každého festivalu, jsou k nepřehlédnutí, umělci a kritiky zatracovaní, fanoušky milovaní. Každopádně každé jejich vystoupení je neuvěřitelná show a zážitek a dokáží BAVIT lidi po celou dobu svého vystoupení. Řeč je o „prapodivném“ seskupení, kde přes veškerou „kritiku“ figurují známá jména, jako třeba Vláďa Šafránek, Upír Krejčí a nebo finalista Superstar Miro Šmajda. Vzhledem k tomu, že tahle parta (jsou tam samí vazouni, tak nemůžu napsat partička) Walda Gang vystoupí 11.11. v Mrákově. Sešli jsme se s principálem téhle „cirkusové společnosti“ s Pavlem Pásek a před Mrákovem jsem položil Buřtovi pár otázek. Každopádně jsem z našeho rozhovoru odcházel uslzenej smíchy. Buřte díky za příjemné chvíle!

Aby mohl vzniknout Walda Gang, museli se potkat Pásek a Šafránek, dva bouřliváci. Pamatuješ, kdy ses s Vláďou potkal poprvé a kdy vznikla myšlenka na vznik Walda Gang?
Tahle myšlenka přišla v Izraeli na střeše jednoho hotelu, kde jsme se s Tatíčkem reverendem Čertem pekli jak buřtíci na grilu a vymejšleli, kam tu naší kapelu posunout po 3 letech fungování dál a tam Nás Vládík, který byl už 2 roky z Harleje pryč a plácal se v tom, jak mohl, napadnul. To jsou ty zásadní životní myšlenky. Díky němu jsme se dostali tam, kde jsme a kromě toho v něm mám skvělého kamaráda a jelikož bydlíme v jedné ulici naproti sobě, tak se máme na očích pořád.

Walda Gang se od prvopočátku hlásil k odkazu Waldy Matušky, máte to konečně v názvu, postupně jste ale začali přibírat další hity, podle čeho skladby vybíráte?
Z toho odkazu božského Waldy tam toho vlastně dnes moc není…tuhle sezonu hrajeme už jen 3 písničky!!! A z toho Čert ví...jsem objevil v jednom muzikálu v Mexiku a až později při textování Nám někdo řekl, že ta písnička text dávno už má a že to zpíval Matuška.

Kdysi jsem slyšel nějaký rozhovor s tebou, kde jsi říkal, že žádný hit před vámi neobstojí a vše „ukradnete“ – co vlastní tvorba?
Ono předělat převzatý hit, tak aby obstál, to není jednoduchá věc. Takže jsme museli přistoupit na kompromis a na připravovaném CD je to půl na půl: převzaté - vlastní.

Přestože je hudba Walga Gangu zatracována a považována za „jednoduchou“ máš okolo sebe i dobré muzikanty – jak jsi vůbec hledal spoluhráče? Máš přehled, kolik muzikantů už ti prošlo kapelou?
Ta muzika je dělaná tak, aby jednoduše a snad i podbízivě vypadala, ale zdaleka to tak není, což může potvrdit dost muzikantů, kteří prošli kapelou a dost dlouho se díky tomu, že stylově je každá pecka jiná, potýkalo. A jak znalci vědí, tak to nebyli žádní začátečníci a dokonce byla doba, kdy já s Vládíkem jsme byli v kapele jediní, kdo neměl konzervatoř, takže jsme byli samej umělec.

Walda Gang – to je neuvěřitelné show a ten správný cirkus, vymýšlíte společně některé kreativní čísla, nebo je to spontánně na jednotlivcích?
Ve vší skromnosti, nemám pocit, že jsme nějak vyjímeční. Snažíme se, aby nálada z Naší party přešla do lidí, a protože se kromě hraní spolu téměř nestýkáme, tak jsme na sebe nadržení a těšíme se, jak si to užijeme.

Walda Gang je tu už pár let, přesto máte na kontě, pokud se nepletu jen2 CD. Máš pocit, že je zbytečné v dnešní době vydávat CD, nebo nepřemýšleli jste někdy o naprosto svém materiálu. Potenciál na to máte.
Zdá se, že materiál na nové CD je připraven a když to dopadne, tak se za 14dnů budou točit bubny, což Náš bubeník Ríša Mlátička (Richard Scheufler pozn.redakce) ještě ani neví. Produkci budu dělat s Marcusem, takže to bude ve stylu Klokana, Ryby nebo Čert ví..., které Marcus dělal a které skvěle šlapou.

Ty jako principál držíš vše na uzdě a máš právo veta, nebo je v kapele demokracie. Přece jen jsi prakticky o generaci starší než spoluhráči. Předpokládám, že přes to všechno vám to klape i po lidské stránce.
Já tvrdím, že demokracie je jen takový módní výstřelek a u Nás to platí dvojnásob. Asi před 3 lety byla menší vzpoura a kapela si všechno chtěla řídit sama. Když se půl roku nic nedělo, tak jsme se vrátili zpět k diktátorskému vedení kapely a všichni jsou spokojení. Je fakt, že vzpoura musela být brutálně potlačena a největší vzbouřenci byli pro výstrahu pověšeni, ale dnes je klid.

Vy jste zaznamenali velikou změnu, když na místo showstar Vláďi Šafránka přišla Superstar v podobě Miro Šmajdy. Jak zapadl mezi vás a jak to vzali lidé?
Miro byl sázka na správnou kartu, která vyjde jednou za život. Dát lano člověku, o kterém jsem věděl jen to, že byl kdysi v Superstar, to může udělat jenom cvok. Ale vyšlo to! Tím, že nepije, nekouří, nejí maso a nevím co ještě, je jako rocker trochu zvláštní, ale na druhou stranu tak programově pozitivního a milého člověka nenajdeš. A publikum ten jeho pozitivní názor na život musí vnímat bez pardonů.

Teamu Waldy se objevovala zvučná jména napříč spektrem kultury od pornoherce, mima a herce, moderátora až po synky známých muzikantů. Jak se vlastně člověk stane člověk „kolečkem“ tak pestrého seskupení? Sleduješ dění okolo sebe a říkáš si, toho bych bral, ten by mezi nás zapadl. Máš někoho, koho bys u vás uvítal?
Doufám, že tahle sestava bude fungovat do konce konců. Jediného koho chci mezi Námi na podiu vidět je Šafrda, kterého snad doktoři dají dohromady, a příští sezonu už snad pojede. Samo, že budou s Mirem dva zpěváci, ale to u Nás nebude poprvé. Jinak nový člen je přijat na základě toho, že musí být prima člověk, to znamená, že je něčí kámoš, které ho doporučí. Kdysi jsme dělali i konkurz, ale takhle to postě nefunguje. Kapela musí být parta, vždyť se vidíme víc než s manželkami.

Jedete Xtou sezónu, jak se chystáte na tu následující? Vybíráte skladby, cvičíte? Pracujete - jak se říká na sobě? A vůbec, věděl by si jen tak od boku z patra, kolik vás vlastně v kapele je?
Jestli zkoušíme a cvičíme? Jsme asi nejlínější kapela na světě, protože máme 1! zkoušku ročně a to na začátku sezony a to spíš jen kvůli tomu, aby jsme se spočítali. A jak říkal Náš kytarista Yarda Helešic: kdo cvičí, muziku ničí a hlavně teď už to nedoženeš... Kapela má včetně bedňáků, pyrotechniky, stánkařů a nevím koho ještě 18 lidí, což je takový středně velký cirkus .

Sleduješ hudební dění okolo sebe? Máš nějakou kapelu, která tě nadchla, nějaký hudební objev?
Muziku jedu z rockových radií, takže co do mě nacpou to tam je...popu a mainstreamovým radiím se zásadně vyhýbám, to bych z toho blil, když náhodou něco přeladím. Že by byl nějaký extra objev? Tak to asi jedině Trautenberk. Tak uvidíme, jestli s chlapci zakalíme a co z nich vyleze.

Co bychom našli teď v tvém hudebním přehrávači, co posloucháš poslední dobou?
Tak kvůli této otázce jsem vlezl do přehrávače: Genesis, Abraxas, Kabát, Sinatra, Motorhead a nějakej demáč od Mira.

Jsi hooodně aktivní člověk, … jak relaxuješ? Jak vypadá pro tebe ten úplně ideální odpočinkový den?
Teď jsem dokončil komedii s Filipem Renčem Zoufalé ženy..., který půjde v lednu do kin a na jaro se připravuje 16ti dílný seriál Kameňákov, což už jsem bral jako uzavřenou kapitolu, ale televize to chce, tak proč jim to nenadělit. Jasný, že tam bude hrát Walda Gang a muzika tam bude taky Naše. Jinak nejlepší relax je, když celý den prochrápu a večer hospoda a lejt do sebe pivo. No co může být krásnější.

Buřte, děkuji ti za rozhovor a tvůj čas pozdravuj Walda Gang a závěrem – co vzkážeš čtenářům Rockpaláce a návštěvníkům vašeho vystoupení v Mrákově?
Zkuste se nenalejt tak jako vloni a já slibuji, že se tím budu řídit také

Samotnou recenzi na knihu Fenomén Argema přineseme v nejbližších dnech. Kniha mě ale tak nadchla, že jsem kontaktoval autora Pepu Holomáče, někdejšího basového kytaristy Argemy a autora knihy, abychom si poplkali nejen o časech minulých, ale i o tom, jak se historie populární Argemy píše. S Pepou se nám krásně povídalo, až vznikl tenhle dlouhé rozhovor.

Než se pustíme do muziky, proklepneme trošku tvoje soukromí – ty jsi se narodil u Hodonína, studentská léta v Bratislavě. Jak ses dostal do Blavy? I když pravda, od vás z Hodonína je to skoro co by kamenem.
To bylo tak, že mně komouši nedovolili studovat v Čechách, tak jsem musel někam na Slovensko, což považovali asi za dostatečný trest pro bratra emigrující sestry. Maturitu mám tedy ze slovenského jazyka. Nicméně již tam, po maturitní písemce, mi předsedkyně poroty řekla, že pokud bych se zdokonalil, tak ze mne jednou může být spisovatel. Já totiž vůbec „nepochopil“ zadání úvahy „Hrdinové se rodí nejen v boji“ a místo abych psal o hrdinech socialismu, tak jako všichni spolužáci, tak psal o lékařích, co zachrání životy, o matkách, co rodí a vychovávají děti apod.

Pepo, ptám se na to každého muzikanta, jak ses dostal k muzice?
Já se chtěl vždycky naučit hrát na kytaru, ale nebavil mě dril v kytarovém kroužku na škole. Když jsem pak před bráchou prohlásil, že jsem v šestnácti letech již starý, abych se na kytaru naučil, tak mi dal přečíst článek o Ericu Claptonovi, který začal na kytaru v sedmnácti. Tak to byl pro mne impulz. Zrovna v té době jsem strávil tři měsíce v Londýně a tzv. přičichl k hudbě, po které tady byl hlad.

Co jsi jako dospívající kluk poslouchal za muziku, měl jsi nějaké vzory?
Asi tak jako každý z mé generace. Poslouchal jsem Laxík, takže to byly kapely jako Slade, Sweet, Nazareth apod. Desek se moc sehnat nedalo, ale kupovaly se nahrávky na kotoučových páscích. Nicméně sestra nás částečně zásobovala zahraniční muzikou, takže jsme s bráchou měli desky, které naši vrstevníci neměli.

Kdy přišel impulz, že se staneš muzikantem?
Když jsem byl jako teeneger v tom Londýně, tak mě uchvátila vlna punk, která v té době byla na vzestupu. Zjistil jsem, že můžeš založit kapelu a přitom nemusíš vůbec umět hrát, tak jsem to taky zkusil.

Jak to vypadalo s tvým hudebním vzděláním? Od prvopočátku šlo o baskytaru?
Ne, já hrál nejdříve na kytaru a až v Argemě, když odešel basák, tak jsem přešel na tento nástroj. Nicméně zkušenost, kterou jsem získal hraním na kytaru, se mně pak hodila. Basa je úžasný nástroj. Například na albu Velká Morava má basa nádherné party. Když jsme to šli po dvaceti letech znovu točit, nechápal jsem, co jsem tehdy vymyslel. Jinak jsem samouk, notám rozumím, ale nehraji podle nich.

Pokud se nepletu, ty jsi svojí hudební kariéru odstartoval v kapele Galaxie, šlo o pražskou Galaxii?? A jak to šlo dál?
To nebyla pražská Galaxie, ale moravská. Byla to moje první kapela, kterou jsme založili spolu s Pepou Pavkou, nynějším majitelem Argemy. Měli jsme v té době docela úspěch, ale po dvou letech jsme se rozpadli, Pepa šel na vojnu a já do kapely Stress. To byla zase kapela Bobra Horáka, pozdějšího spoluzakladatele Argemy.

Zastavíme se u Argemy – ty jsi patřil ke skupině, které komunisti zakázali vydat LP Velká Morava – proč zákaz?
Tak si představ, že v roce ´88 zpíváš „Končí říše nesmírná, končí hrdý stát…“, to přece nemohl komouš pustit mezi lidi. A takových dvojsmyslů jsme tam měli víc, navíc zakomponované do historie Velkomoravské říše, což taky zrovna nebylo téma, které by komunisti milovali.

Ty jsi v roce 90 od Argemy odešel, aby ses za dva roky vrátil. Co bylo impulzem? Stýskalo se ti po spoluhráčích?
S kapelou to šlo z kopce. Zpěvák Bobr neunesl zákaz LP, tak těsně před turné do Polska odešel od kapely do pražské Pumpy. To byla pro nás docela rána, protože on byl prostě šoumen, výborný zpěvák a skladatel od Boha. Pak odešel i kytarista, tak jsme vzali jiného, který hrál na kytaru a ještě zpíval. To bylo jediné období, kdy Argema byla čtyřčlenná. Přestalo se ale dařit, bylo těsně po revoluci a lidi v tý době řešili jiné hovadiny. Tak jsme kapelu na čas pozastavili, což v mém případě trvalo dva roky. Udělal jsem si svoji kapelu Giggi 21, do které jsem zlanařil Bobra a Walose, bývalého kytaristu z Argemy. Na bicí nám hrál Pavel Ivanovský z pražských Nasycen. Po dvou letech jsme se ale rozpadli. Mezitím Pepa Pavka oživil Argemu a natočil první CD Poprvé. To je album s Jarošovským pivovarem. Vzápětí po vydání této desky ale došlo v Argemě k neshodám a on kapelu rozpustil. Já se to dozvěděl od Bobra, který mě nabádal, abychom to s Pepou dali dohromady. Nakonec nám sjednal schůzku a my začali znovu stavět Argemu. Pak následovaly docela plodné roky, jak na pozlacená a platinová alba, tak na skvělé koncerty v největších sálech po celé republice. No a v roce 1997 jsem byl z kapely odejit, jak už to tak někdy bývá. Prostě se naše názory mezi mnou a Pepou rozešly.

Ty jsi pak ještě působil v kapele EX Argema – což byli muzikanti, co měli na svědomí Velkou Moravu. Vám se povedlo dodatečně CD vydat, byly i nějaké koncerty a jak se vůbec CD s odstupem času vedlo? Mohlo, nebo lépe řečeno našlo ještě nové posluchače?
Pro mě byl odchod z kapely docela osvobozující, protože jsme fakt několik let jeli na 200%. Prodal jsem veškeré nástrojové vybavení a zařekl jsem se, že již nikdy… Hudbě jsem se věnoval jen jako producent nebo jako vydavatel časopisu Bigbít, ale aktivně jsem již hrát nechtěl. Až po deseti letech mě přemluvil můj bývalý spoluhráč Slávek, abychom natočili Velkou Moravu. Mezi lidi se totiž dostala stará nahrávka z koncertu, ale ta byla nekvalitní, protože to někdo natočil na kazeťák. Lidi si to posílali po internetu a lamentovali, že je škoda, že to komunisti zakázali. Tak jsme jim to natočili a vzhledem k prodejnosti si album posluchače našlo. Když jsme pak s kapelou udělali první koncert, přišlo na něj 3,5 tisíce lidí, což byl docela nářez. Chtěli prostě vidět tu starou tvrdou Argemu. Lidi si pamatovali, že jsme v osmdesátých letech byli průkopníky českého metalu.

Argema a tvrdší EX Argema - jaká poloha ti více vyhovuje?
Já jsem spíše pro tu tvrdou muziku. Ale současná Argema vůbec není špatná. Mnohdy ji muzikanti odsuzují a přitom ji třeba ani pořádně neslyšeli. Argema již dávno není Jarošovský pivovar, jestli mi rozumíš. Argema je prostě fenoménem na české scéně. Vydala 26 titulů, které i dobře prodala. Která kapela u nás se tím může pochlubit? Stále tvrdím, že Argema je nejvíce nedoceněnou kapelou u nás. Nemyslím ze strany fanoušků, myslím od médií a hudebních kritiků. Někdy mně to připadá, že všechno co je od Průhonic na východ, je pro ně sračka. A to je velký omyl. Znám spoustu skvělých kapel, které se do médií nedostanou, ač by tam patřily právem.

A nyní tedy ke knize – ty jsi nejen muzikant, ale i spisovatel. Fenomén Argema je tvoje prvotina?
Sice jsem na vojně vydal samizdatem pár básniček, ale ty se nedochovaly, takže toto je opravdu moje prvotina. Slovo prvotina ve mně nicméně evokuje pocit, že pak následuje další kniha. Vzhledem k tomu, že mě ale nenapadá, o čem bych psal, tak místo prvotina bych spíše řekl, že to je moje jediná kniha.

Co tě vedlo nebo inspirovalo k napsání knížky?
Tak inspirací byl rock´n ´roll, to mluví za vše. Všechno, co si pod tím slovem dovedeš představit, byla moje inspirace. Na koncertních šňůrách zažiješ tolik věcí, že by byla škoda to nevtisknout do papíru. Všechno je v knize.

Knížka je fantastická, jak jsi jí dlouho psal? Byla nějaká příprava?
Přípravu jsem si žádnou nedělal, prostě jednoho dne jsem si řekl, že ji napíši a prostě jsem začal. Knihu o Argemě chtělo vydat v minulosti již více autorů, ale vždycky to na něčem ztroskotalo. Taky jsme dříve uvalili embargo na různé informace, takže se ani nedivím, že se jim to nepodařilo. Na druhé straně, když to s kapelou neprožiješ, nemáš o čem psát. Já to prožil, tak jsem to měl jednoduché. A jak dlouho jsem ji psal? Skoro tři roky. Nejtěžší byla druhá polovina knihy, kdy jsem již v kapele nebyl, takže jsem musel informace shánět přes kamarády z kapely, kterým tímto děkuji.

Kniha má 300 stran a jde hluboko do historie kapely, jak se ti vedlo sbírat střípky informací, nebo sis kdysi vedl deník?
Kdybych si vedl deník, měl bych to jednoduché. Prostě jsem si to pamatoval, pochopitelně ne doslova co se týká dialogů, ale hlavní myšlenky jsem si pamatoval. Asi na tom ve svém věku nejsem zas tak špatně.

Měli ať už ex členové nebo nynější členové zájem na spolupráci, nebo ses někde setkal s vyslovenou nevraživostí?
No, rockeři jsou od přírody leniví, takže dostat z nich informaci, bylo v některých případech těžké a mnohdy se mně ani neozvali. Ale žijeme v digitálním věku, takže se mnoho informací dá dohledat na internetu. Že bych se ale setkal vyloženě s nevraživostí, tak to ne. Možná ale tu nevraživost dali najevo tím, že se prostě neozvali.

V knize je snad stovky fotek – to je tvůj archív, nebo jsi jako pavouček spřádal sítě a hledal po známých, kde kdo co z jaké doby má? Stejně jako množství fotografií, obsahuje dobové výstřižky z novin a časopisů. Řekni mi, kdo vlastní takový archív? To je prostě úžasné a já, bordelář, který odpoledne neví, kam dal věci z rána, kroutím hlavou!
Já jsem oslovil fanoušky Argemy, aby mně poslali kdo co má, ale hlavně pomohli Pepa Pavka, můj bratr Karel a Martin Motýl, kteří měli své archívy. Já měl ten svůj, takže jsme to tak nějak poskládali.

Kniha je plná zajímavých historek – vybírám jednu Vytopený bar, policejní komando a tři dny v bordelu... jsi si jistý, že některé historky některým muzikantům neuškodí?? -))) A propos, narazil jsi při psaní této báječné historie na historku, příběh, který se ti vykouřil z hlavy a nyní sis ho oživil?
Právě tím, že jsme uvolnili informační embargo, jsem mohl ty příběhy do knihy dát. Stejně jsme se skoro všichni již rozvedli a současné partnerky jsou nad věcí. Vědí, s kým žijí. Největší obavu jsem měl z rozhovoru s Bobrem. Je to bohém, kterého jsem naháněl dva roky na rozhovor. Až mně jednou zavolal, že je těžce nemocen a že mně rozhovor poskytne. Řekl jsem „Dobře, ale v rozhovoru tě vysvleču donaha“. Souhlasil, tak jsem sedl do auta a jel z Prahy na Moravu, kde jsme za dva dny rozhovor udělali.

Jen titulky kapitol jsou kouzelné, prošla knížka nějakou cenzurou všech účastněných, nebo šlo o vás bez vás? -)))
Žádná cenzura nebyla, to bych nedovolil. Nicméně jsem kapitoly postupně zasílal Pepovi Pavkovi, který do obsahu nezasahoval, jen jsme ladili některé detaily. On byl tedy jediný z kapely, který četl celý obsah s předstihem. Nicméně když jsem mu předal hotovou knihu, spadla mu brada. Ono je něco jiného číst ji v elektronické podobě a pak ji držet v ruce. Řekl jsem, že když něco dělám, tak pořádně. Lidi musí mít pocit, že za své peníze si kupují výjimečný produkt. Myslím si, že když si někdo koupil některou z desek Argemy, měl by si koupit i tuto knihu.

Takže Pepa ani nezasáhl v kapitole, kde popisuješ soudní spor o název kapely?
Ne. On to totiž ani tak nebyl spor mezi námi dvěma. To hlavně řešili fanoušci, takže jsme se možná nechali obě strany vyprovokovat, až došlo k soudu. ExArgemě to udělalo slušnou reklamu, takže se i deska slušně prodala.

Kde si vlastně můžou všichni zájemci knihu zakoupit?
Prozatím pouze v a-shopu kapely na www.argema.cz, nicméně se postupně domlouvám s různými prodejci tak, aby v každém regionu byl aspoň jeden, kde si knihu budou moct zájemci koupit. Prozatím jde kniha docela na dračku, takže by si fanoušci měli pospíšit, bůhví, zda stihneme dotisk do svátků.

A co ty, řádky ještě neoschly, chystáš něco dalšího?
No, i moje žena se mě zeptala, co budu dělat, když jsem již knihu dopsal. Řekl jsem, že třeba malovat. „A ty umíš malovat?“ dotázala se. Já na to: „Ne, ale psát knihu jsem taky neuměl“. Takže možná dostanu pod stromeček barvy a štětce. Nicméně mám pár dalších nápadů směrem ke kapele, takže uvidíme. Navíc bych se rád opět vrátil k focení, které jsem poslední roky zanedbával, a nerealizované nápady se nakupily. Rád bych udělal výstavu svých fotografií, jak z cest po Kambodži, Vietnamu, Nepálu, Indii a Thajsku, tak fotek aktů z ateliéru.

Jak to s tebou vypadá po hudební stránce, motáš se okolo muziky stále?
Před rokem jsem spustil hudební portál MuziMax.cz, takže úplně mimo muziku nejsem. Aktivně již nehraji, i když mě stále lanaří Jarek Filgas, abych šel do jeho kapely. Takže uvidíme.

Co popřeješ, vzkážeš čtzenářům Rockpalace?
Je dobře, že takové projekty existují. Já jsem se vždycky snažil dělat něco, co českým kapelám pomáhá, ať už to byl časopis Bigbít, který jsem před časem vydával nebo nyní ten hudební portál. Proto dokážu ocenit, co v Rockpalace pro kapely, potažmo pro jejich fanoušky děláte. Co jiného, než mraky čtenářů a návštěvníků, bych mohl přát? Děláte to skvěle a za to patří celému týmu Rockpalace velký dík.

foto: Martina Holomáčová