Svojí první kytaru jsem našel na půdě starého domu někde v Krnově – Ježníku, asi bych tu chaloupku už nenašel. Vychovával mě takový ten chvilkový otčím, co je máma střídala jako fusekle a on mě rád fackoval. A u jeho maminky jsme právě byli /ta ho nejspíše v mládí naopak fackovala málo/ a já se nudil, tak jsem se zeptal, jestli se mohu mrknout na půdu než poslouchat něco o kedlubnách nebo o nemocech postarších lidí. Bylo mi asi deset let, možná i méně a byl jsem hubený jako lunt. Půda je velmi tajemné místo pro takového kluka, jako jsem byl já a to, co je často pro někoho nepotřebné, je pro takového kluka hotový poklad a je celkem jedno, co to je. Jiní chlapci v té době chodili na půdu a podobná místa spíše onanovat, řekl bych. Né tak já…zatím.
Mezi spoustou těchto pokladů a harampádí mne zaujala stará otřískaná akustická kytara se třemi strunami, která i pod tahem pouhých třech strun byla prohnutá jako luk…ale tomu jsem tehdy ještě nerozuměl. Tak nějak mě v tom šeru oslovila a já záhadně věděl, kudy se bude ubírat dál můj život. Když maminka viděla, jak už rok zápasím s tímto nástrojem, zřejmě jí mě bylo líto a na vánoce jsem dostal kytaru novou, vzdor tomu, že byla alkoholička a všechny peníze padly na lahvové pivo. Nevím, jak to dokázala Bože, jak ta voněla a jak byla krásná / ta kytara/. Měla takové to malované zdobení kolem ozvučnice a struny byly měkoučké jako peří. Moje prstíky vytrénované a už lehce ztvrdlé na bříšcích se najednou po hmatníku pohybovaly s neuvěřitelnou lehkostí a k mému velkému překvapení mi každý tón zněl. Chvíle kdy jsem měl pocit, že to vzdám a kytaru rozšlapu, byly ty tam a já dostal novou energii do žil. V paneláku na schodech to krásně znělo a tak jsme s kamarádem využívali ten přirozený hall a soutěžili mezi sebou, kdo umí už nějakou tu písničku – v té době většinou táborákovou jako třeba Bedna od whisky a podobné fláky, které nám lámaly vaz ve své nezměrné tehdejší složitosti. Tímto způsobem jsme zlepšovali svou hráčskou techniku, ale k nelibosti sousedů, který byl rozdělen do dvou táborů – na ty, co nás nesnášeli a pak na ty, co to tak nějak tolerovali. Třeba paní Kočíková byla děsná lemra, co nadávala na vše, takže dva uhrovití výrostci sedící na schodech byli jako červené trencle pro býka. Nikdy jsme na sebe neklepali jako sousedé, když jsme se chtěli sejít – měli jsme takové zvukové heslo, kdy jsme jazyk dali na patro a hlasitě mlaskli, něco jako když vyletí špunt z láhve. Na chodbě to bylo dost výrazně slyšet, a když jsem toto doma zaslechl, už jsem věděl, že beru kytaru a jdu za svým kamarádem brnkat na chodbu. Jen jsem se bál, že zase bude umět něco, co já neumím a často to tak dokonce bylo, to mě sralo. Sem tam někdo z nás přinesl nový akord a to bylo něco. Postupem doby, když už jsme něco málo uměli, jsme se přemístili do jedné takové kaštanové áleje, kde se scházela omladina a tam jsme předváděli své umění. Pro nás to byla taková naše „Madison Square Garden“. Časem z toho vznikla docela početná parta a začali jsme si říkat „Álejáci“ prostě proto, že nám tak říkali i lidé z okolí. Hrálo se téměř každý den. Jednou někdo přišel a řekl, že objevil nový styl hudby a že se mu říká heavy metal a počal hrát Katapult a konkrétně skladbu „Hlupák váhá“. Bylo nás tam totiž více, co jsme se do sladkého dřeva zamilovali. Jakože tenhle heavy metal mě doslova dostal. Až mnohem později jsem seznal, že toto heavy metal není, ale v té době prostě byl a hotovo. Začal jsem pomalu opouštět „údolí táborových ohňů“ a rozhodl jsem se hrát heavy metal jako například Olympic, Katapult, Synkopy a později Abraxas. Dneska to zní, jakoby se tam scházela banda dementů, ale chápejte – nebyl internet a rádio Luxemburg pro nás zatím neexistoval a také jsme znali jen páskové magnetofony svých rodičů. Taky jsme tam vydatně chlastali čučo / dezertní víno různých ovocných příchutí/ a nejednou jsme se z toho zblili…No a pak se vyznej v muzice. Byla jsme prostě zmatená mládež. Někteří z nás měli dokonce gramofon a vinylové desky. Naši měli dokonce Abbu – jo, je to ta kapela, co jí všichni rockeři milují, ale nikdy by to veřejně nepřiznali, hehe. Mezitím jsem se ještě naučil Drupiho a jeho Kozi pikola nebo jak se to píše a takto vyzbrojen jsem chodil balit holky do parku k letnímu kinu, kde se také scházela omladina. Byl jsem fakt borec. Měl jsem úspěch, protože už tehdy jsem měl chraplavý hlas / takže to nemám z chlastu a hulení, volové/, jen ty holky jsem tak nějak většinou nesbalil, protože mezitím, co jsem hrál, si je rozebrali jiní kluci. Prostě pech. Nemám rád Drupiho. No, abych nekecal, tak jednou jsem jednu sbalil a proč na mne zbyla, tak nad tím dumat radši nebudu ani dnes. Čas běžel a já zdokonaloval své kytarové umění. Rozšiřoval jsem svůj hudební rozhled a už jsem uměl také rozeznat styly. Pochopil jsem, že Kaťáci jsou vlastně rock´n´roll a ti ostatní vesměs rock nebo něco podobného. Do chvíle, než jsem také objevil Black Sabbath, Sweet, Slade, Nazareth a konečně Judas Priest …najednou jsem byl ztracen.
Pak přišly Vánoce a pod tím nazdobeným křovím ležela černá Diamantka – pokoušeli se o mne mdloby a ztratil jsem schopnost projevit jakékoliv emoce – byl jsem paralyzován /cena tehdy cca třech výplat/. Bylo vymalováno. Po čase přišla paradoxně nabídka hrát v jedné kapele a to na basu. No do prdele….co nyní?? Ale co, zkusil jsem to a šlo to. Vznikla kapela LASER a tak jsem se pomalinku dostal k rockové muzice a objevil jsem ten nebezpečný, krásný, někdy nevděčný svět hudby a hlavně rock´n´rollu…A dál??? To už je jiný příběh. Pokud by vás to ale zaujalo, tak klidně budu pokračovat a když ne, tak mne klidně zabijte a třeba si polibte. Tak co?????
Pro Rockpalace Rudolf Schweser
