Booters je česká kapela, založená začátkem roku 2011. Kapela hraje svůj vlastní styl, který je kombinací crossoveru, grunge, hard rocku a rock‘n‘rollu s českými texty.
BOOTERS staví na zkušenostech jednotlivých členů kapely, na výrazném zpěvu, na dravosti kytar a úderné rytmice. Smyslem muziky BOOTERS je vysílat do lidí energii a životní pocity. Kapela hraje v klasické rockové sestavě: zpěv, dvě kytary, basa a bicí. BOOTERS hrají v sestavě: Martin Šára (zpěv), David Strnad a Jiří Stárek (kytary), Martin Donát (basa), Vašek Machurka (bicí). S kapelou spolupracuje vokalistka Tereza Hálová.

Tak jako každému se nejdřív vybavuje u kapel, které nezná, podobnost s něčím jiným s někým jiným. Ani já na tom nebyl jinak. Na každého muzikanta působí muzika, která se mu líbí a kterou poslouchá nejčastěji a to ho samozřejmě dost ovlivní, hlavně na začátku. Tady těch vlivů je asi hodně ale při poslechu dalších skladeb se mi ta potřeba přirovnávat a porovnávat vytrácí.
Muzikantsky tady není co vytknout – nápaditost, techničnost,energie…ale čekám na nějakou pecku, která by mě tzv. zdvihla ze židle, ale to možná bude tím že BOOTERS slyším vůbec poprvé.
Zatím z celkového dojmu vybočují dvě skladby: titulní“Sofie“ a „Svět na kolenou“
Možná že nejsem ten správnej náročnej posluchač, ale věřím, že kapela Booters dokáže zaujmout v mnoha koncertních sálech ty nejnáročnější posluchače. Protože jejich tvorba je velmi kvalitní, a docela jistě se nejedná zábavovka na tancovačky.

pro Rockpalace Martin Hruška

Když jsem ji poprvé viděl, byla tak nějak zvláštně plachá. Zjistil jsem, že chce mít v Havířově rockový klub, tak mě napadlo, že to je zase jedna další „prdlá“ holka, co jen hledá třeba téma k hovoru mezi rockery - nic víc. Jmenuje se Denisa Coccia a 17.11.2014 si splnila svůj malý sen – klub s názvem MY ROCKET a já zjistil, že nekecala. Klubem prošlo mnoho kapel a to i ze zahraničí a v okolí se stal klub synonymem tvrdé muziky a to hlavně v poslední době. Majitelka klubu, šesti dětí/!!!!!/ a nedávno bylo doplněno i místo partnera. Denisa je rockerka stejně jako maminka tělem i duší je na ní leccos zvláštní. Jak vše dokáže skloubit – to fakt netuším. Když se na mne poprvé podívala těma světle modrýma očima, tak jsem si cvrknul do trenek. Proto byl tento rozhovor realizován na dálku.

Zdravím tě Deniso, tento rozhovor jsme domlouvali osobně, ale realizace je nakonec virtuální. Tak snad jsme to nějak zvládli. Kdy a proč tě napadlo si pořídit rockový klub???

No, víš, odjakživa jsem chtěla mít nějakou tu klubovnu, zkušebnu, nebo já nevím jak to nazvat. Prostě místo, kde budou hrát kapely. Ale začátek by se dal datovat do roku 2013, kdy mě smrt otce postavila před otázku „co dál“. Do té doby jsme spolu provozovali hospůdku R146. Mohla jsem pokračovat, štamgasti byli a tím pádem i jistý výdělek, ale jinak nuda a rutina. Nakonec jsem hospodu zavřela a přemýšlela jsem co s tím, jestli prodat či neprodat. Měsíc před smrtí mého otce, zemřel můj manžel a ještě předtím můj děda, který v mém životě měl také důležité místo. Zůstala jsem sama s dětmi, bylo to dost těžké období, ale asi právě smrt otce dala ten impuls k tomu, abych nakonec hospodu neprodala, ale naopak ji přetransformovala do svého snu a tak vznikl rockový klub MY ROCKET.

Uf, taková série tragédií by leckoho zlomila. Nemohu říct, že tě znám dobře, ale můj dojem je, že jsi tak trochu plachá holka – takový mírný sociofob – ale ber to s rezervou. Jak se to slučuje s tím – mít rockový klub, kde se motá spousta lidí a nejen tak ledajakých, ale docela svérázných???

No právě proto. Bylo to takové „buď a nebo“. Jsem spíše takový stydlivý exhibicionista (smích). Když jsem mezi svými, tak mluvím, předvádím se, vyprávím historky a prostě se zapojuji. Naopak, když jsem mezi cizími, tak jsem hodně bokem. Obvykle si vyberu místo někde na kraji a čekám a sleduji – někdy se zapojím a někdy zase ne. Naštěstí jsou muzikanti naprosto obyčejní a skromní lidé, málokdy namyšlení. Do této chvíle si pamatuji jen jednoho zvláštního „Pana Muzikanta“, který by se s obyčejnou servírkou nikdy nebavil. Na druhé straně, třeba kapely z „venku“ jsou hodně v pohodě a tady nebyl stud na místě, musela jsem použít svou angličtinu na úrovni první třídy, vykulené oči, mimiku a gymnastiku a jiné fígle, abych se domluvila /smích/

Co bylo nejtěžší na začátku tvé kariéry majitelky rockáče, případně co je na tom těžké i v současné době??

No, nemohu říct, že začátky byly těžké. Spíše jsem si to sama komplikovala vlastní tvrdohlavostí a neschopností přijmout pomoc nebo radu. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu sama, bez cizí pomoci. Dnes je to v podstatě stejné jako před těmi pěti lety. Akorát musím říct, že pokud někdy někdo bude mít potřebu zřídit rockový klub a pořádat koncerty, tak si musí uvědomit, že to není cesta k penězům. Bude to spíše pro radost. Právě proto jsem do toho šla.

Pokládáš se za ortodoxního rockera nebo, jako třeba já, posloucháš vše kvalitní????

Ortodoxní?? /smích/To se používá i v muzice?? Řekla bych, že hudba je dobrá a špatná – nic mezi tím není. Od dětství poslouchám Journey, Beatles, Styx, Boston atd. Do mých 13ti jsem nedala dopustit na Metallicu. V té době jsem asi byla nejmladší rockerka v Havířově. Když jsem jezdívala na burzy pro Metal Hammery, placky a podobné propriety, tak mi bylo asi 9 let /smích/. Vydělávala jsem si ofocováním různých dobrých fotek a pak je prodávala. Bráchové mne naučili fotky vyvolávat v naší koupelně, ze které byla asi na pět let komora. Právě ve13ti letech jsem někde zaslechla Death a Cannibal Corpse a to mi dostalo. Bráchové měli strop někde kolem Slayeru nebo Sepultury, ale já už šla trochu tvrdším směrem. Bylo to taky proto, že jsem měla pocit, že Metallica už mi více dát nemůže a tak to i bylo. Jezdila jsem po koncertech, zábavách a doma na to byli celkem zvyklí od bratrů, takže pohoda. Najednou začali pro mne ztrácet význam kluci, co neměli dlouhé vlasy. Žel bohu v té době jich bylo málo. /smích/

Co tě nejvíce štve na podnikání tohoto druhu a klidně můžeš odpovědět jako „podnikatel“??????

Štve mne, že se pořád najdou lidi, co chtějí za každou cenu vydělat a vytáhnout ze všeho nějakou tu korunu a vůbec je nezajímá, že kapely si mnohokrát hradí cestu, jídlo atd. Že tyto kapely občas musí narazit na idioty, co radši zruší koncert než by měli poskytnout to základní. Myslím, že se jim říká „promotéři“ nebo tak nějak. Prostě já osobně mám hodně špatných zkušeností. Nejlepší je, když si člověk najde kapelu sám a sám se taky dohodne na všech podrobnostech. Tím se pak předejde různým neshodám a dohadům kdo co řekl nebo slíbil. No a nyní se systémem EET je to ještě více v prdeli – takové malé klubíky to musí nutně poslat ke dnu.

S tím se dá jen souhlasit. Vzpomínám si jak jsi začínala, tak jsi chodila k nám do Hard Café a sledovala jsi, jak se takový klub má vést. Uvědomovala sis, že si tam vlastně byla jako špion konkurenčního klubu???

Upřímně?? Já tam chodila kvůli tobě /smích /. Teda ne přímo já, ale moje spolužačka ze základky. Když jsem tam s ní byla poprvé, tak se nějak zakoukala a pak mne nutila přijet kdykoliv to bylo možné. Nakonec jsem se musela naštvat a odkázat jí na stránky klubu, kde byly telefonní čísla a řekla ji, ať píše. Tak si týden s někým psala a po další návštěvě klubu /Já byla v autě / se vrátila asi po deseti minutách s tím, že se na to může vyprdnout, že to je nějaký vlasatý blbeček a hodila mi to telefonní číslo. Já ho hned sebrala, když jsem slyšela „dlouhovlasý“ /smích /. Nakonec se z něj vyklubal zvukař a tak jsem ho pozvala k nám do klubu, kam nakonec přijel ještě s jedním týpkem. Opili jsme se a to bylo víceméně vše. Ale pravdou je, že v otázce zvuku a odhlučnění apod. jsem byla špion tak napůl.

Tak to je pro mne teda překvapení. Všiml jsem si, že tvůj klub se během toku času transformoval na poněkud tvrdší muziku. Jak se to stalo????

No ta spíše tvrdší muzika, to byly právě ty moje koncerty, které jsem si sama vymazlila a zorganizovala na sto procent. Ty ostatní koncerty, které jsem pořádala, byly spíše na poptávku lidí, co do klubu chodili. Nebo kapely, které jely kolem a neměly kde spát a případně ještě ty, co byly ochotné hrát za párek a pivo.

Vím o tobě, že procházíš nyní životními změnami a součástí toho je i přestěhování se do Orlové. Co bude s klubem a jak to bude dál????

Ano v současné době se s Peddym /ano, je dlouhovlasý / a dětmi stěhujeme do Orlové, kam chci přestěhovat i klub. Nebylo by dobré dojíždět už kvůli dětem. Hledám vhodné prostory blízko domova. Něco už mám v merku, ale není to nic jistého. Věřím ale, že do konce roku se to podaří.

Děkuji uctivě za rozhovor a přeji ti hodně síly a zdraví, ať už se v budoucnu rozhodneš jakkoliv a pro cokoliv. No a ta Orlová – co na to říct /smích/.To jsem si nemohl odpustit.

Já děkuji tobě a je fajn, že někoho napadlo se zeptat, jak to funguje na druhé straně čili za oponou. Důležité je to, aby všem šlo hlavně o to, dělat dobrou muziku.

Tu informaci, že Denisa má šest dětí jsem se dozvěděl jako poslední a málem to se mnou šlehlo. Popravdě já neumím vychovat ani sám sebe, natož takovou kupu nezbedů. Můj obdiv dosáhl maxima…

V roce 2010 se sehráli a hned za pár týdnů stihli svůj první koncert, to je docela obdivuhodné a do konce roku stihli vydat svoje první album „Má to říz“. Za dva roky vydávají druhé “Jdou do hlav“. A za další dva roky singl „Zlatá klec“ i s doprovodným videoklipem. Tomu říkám raketový start !!

Jejich turné 7 let v bidetu 2017 je taky dost impozantní svým množstvím koncertů a koukám, že jsou letos i na Basinfestu a to taky o něčem svědčí.

Sestava SEPTIC PEOPLE :
Sašánek - kytara, zpěv
Wyldeman – kytara
Jendís - bicí
Filek - baskytara, doprovodný zpěv

14 skladeb na albu to je pěkná porcička co mě čeká.  Booklety opět kreslený, asi to tak má být, aby to bylo „in“ nebo“ cool“. Sedm let v bidetu – vtipný název alba, po poslechu třeba poznám, co to znamená. Nebo třeba uvidím Breda Pittmena.

….a chelééé, mi s nima hrajeme v srpnu ve Zbiroze na festáčku, tak to je uvidím a uslyším i na živo, tak nevím, jestli si to mám už teď pustit a psát, abych pak nedostal po tlamě….ha ha ha….na živo….ha ha ha.

Už při první skladbě mi připadá, jako bych to už někde slyšel, což při počtu zhruba 100 kapel ročně u mě v rockáči není nemožné. Faktem je, že to šlape až ukrutně dobře a v kombinaci s vtipnými texty úplně vidím ty pogujicí kokrháče pod pódiem, jak se svíjejí a strkaji do sebe v nadšení.

U třetí písničky „Až jednou“ se zaposlouchám do bicích a ejhle slyším dvojšlapku na kopáku. To poslední dobou už není výjimkou dokonce ani v punkových kapelách. Nevím, jestli je to tím, že metalový bubeníci přecházejí k jiným žánrům, ale spíš to bude, že bubeníků je málo a oni alternují  i v jiných kapelách, byť třeba jiného zaměření. Anebo k tomu směřuje vývoj.

Další věc mě vrhla o desítky let zpátky, když jsem hltal nesmrtelný příběh pro mě sympatického vlka, který byl symbolem rebelujících mániček a slušňáka zajíce. Dodnes vidím tu kreslenou scénu, jak kolem vlka projíždějí sovětští příslušníci a on obrací kapsy u svých zvonovitých jeansů. Skladba má švih a kouzlo, že ji hned musím pustit ještě jednou. Dokonce mě to vyprovokovalo k nostalgii a vzpomínkám, že si to asi budu muset zkouknout na telce. Zatím to nejlepší na této placce. Věřím, že to má při živém vystoupení obrovský ohlas a už teď se těším, až to uvidím na živo.

„Konec  keců“  u toho jsem se zarazil, jestli je ještě to samé CD, ta samá kapela. Jestli se mi to nepřeskočilo někam jinam. Slyším rockovější riffy, tak asi proto. O to víc sympatií zase přibylo na mojí misku vah. Zbytek skladeb na CD mi to jen potvrdil.

Cédéčko je prošpikované velkou řadou dobrých nápadů jako velikonoční králík špíčkem nebo bůčkem, který se mi teď opíká v troubě, tak doufám, že se vám na něj už teď sbíhají sliny jako mě na toho králíka.

Pro Rockpalace Martin Hruška

S frontmanem skupiny Moped56, Vojtou Hubingerem, jsme si povídali o jeho hudebních začátcích, i výhledu do budoucna. Tak rozhodně pokračujte ve čtení.

Vojto, vloni jsi oslavil šedesátku, kolik let by jsi slavil na hudební scéně? Jak dlouho děláš muziku?
Když nebudu počítat úplný začátky, tak trochu vážně jsem to začal brát kolem roku 1980. A to už je sakra dávno. Skupina Horizont, Kolezy, Motorový kolo a z toho pak Moped. Bylo to dost skvělý, jako ostatně do dnes.

Je pro tebe punk pouze hudební, nebo i životní styl?
Pro mě je punk hudební styl. Životní styl jako punk tady dost dobře vyjádřit nešel. Je sice pravda, že se tady pár Punkýšů našlo, ale dalo by se polemizovat o tom zda-li životní, nebo hudební styl. Dnes už je to pro většinu styl hudební. Pro mě byla zásadní návštěva Hamburku v roce 1986 – pak přišel zákaz, vzali mi pas – nemohl jsem ani do Ruska, vyhodili mě z místa a byl jsem nepohodlnej. Fotka zprava, zleva, zepředu – tenkrát mě obhajoval JUDr. Sokol a docela mi zachránil kůži. Ale o tom moc lidí nemá tuchu. Každej si něco zažil. A zase- kdo mě nejvíc podržel – muzika. Muzika je nejvíc. Bohužel, kámoši se na mě vykašlali....

Nejzásadnější zářez v tvojí hudební kariéře je asi skupina Moped, dnes Moped 56. Jaký je mezi skupinami Moped a Moped 56 rozdíl?
MOPED 56 se vrátil ke kořenům. To znamená – ostrost, upřímnost, drzost a trochu toho punku. Prostě období kdy jsme to stírali s Vildou. Moped byl rockovej, ale taky fajn. Já miluju dobrou muziku. A voba Mopedi byli fuck nadupaný a Moped56 je teď silná kubatúra.

Které své období považuješ za hudebně nejplodnější?
Neměl jsem období kdy jsem neskládal. Měl jsem pouze období, kdy jsem to zapíchl a to bylo 2001 – 2012. Prostě přišla životní krize a trvalo dlouho, než jsem se vzpamatoval. Nevzpomínám na to rád, ale přineslo to sebou i kladné věci, jako třeba to že jsem poznal Pavlu. No a ta mě dala zas do kupy. A když připočítám muziku, nějakej ten kopanec a ránu, hodně lásky a míru, tak jsem byl zase na začátku a o hodně silnější.

Jak vzpomínáš na období s Vilémem Čokem?
Bylo to super. Nový nápady. Nová vlna. Novej náboj. Vilda byl užasnej basák a měl tah na bránu. To bylo fuck dobrý a já z toho žiju dodnes. Neskutečná jízda na horský dráze, plno novej ideálů a plánů. Super.

Když jsi dával Moped znovu dohromady a sháněl hráče, vyzkoušel jsi snad 32 bubeníků a 12 basáků. V čem byl problém? Hráli blbě, nebo ti nesedli lidsky?
Všichni byli výborní instrumentalisti, ale ne muzikanti. Srdce měli jinde a duši neměli vůbec. A tak to je i dnes. Muzikantů je hodně, ale dobrejch málo. To poznáš po prvních taktech a dobrejch lidí taky pomálu. Dnes si každej myslí, že nad něj není, ale pravda je jinde. Je hodně odpadků na naší hudební scéně. Hodně muzikantů přijali role herců a stále si na něco hrajou. Už ani nejsou sami sebou a přátelství v muzice dnes již prakticky neexistuje. Já a Áda jsme svatou výjimkou.

Někteří, spíš senzace než muziky chtiví fanoušci, poukazovali na minulost Adolfa Vitáčka, který s tebou hraje v kapele. Už se to uklidnilo, nebo na to prostě nereaguješ?
Proč by se to mělo uklidnit? Ba naopak – debilů, štváčů a levičáckejch ksindlů v muzice stále přibejvá. Áda je bohužel oběť toho všivýho systému a falešnýho kamarádství. Je potřeba tyhle lidi jako je Áda podržet a povzbudit – já ho obdivuju – nemá to jednoduchý. Ale hraje a muzika mu dává tu trochu naděje.

Někde jsi se zmínil, že máš v plánu vydat ještě dvě alba (Cvokhaus a Biosex), než to zapíchneš. To stále platí? A v jakém časovém rozmezí by desky měli vyjít?
Cvokhaus by mohl vyjít do konce roku 2017 a nebo hned po Novém roce – jaro 2018. Biosex po té (dva roky). Pak ještě výběr mejch pomalejch songů s názvem – Jsi kulkou v mý hlavě.....a tak dál dokud to půjde. Nedávno mi jeden človíček v záchvatu bolení břicha vmetl po internetu – že nikoho nezajímám, tak uvidíme. Chci bejt jeden z posledních stojících bigbošáků tady v tom chaosu nenávisti a přizdisráčství. A na tyhle kecy odpovím jako vždy skvělejma songama.

Běháš, jezdíš na kole, hraješ tenis. Jsi od povahy sporťák, nebo se prostě takhle udržuješ v kondici?
Kdybych nesportoval, tak padnu po druhým kšeftě za sebou. Chci se ještě trochu hejbat a ne tam stát jako ty nemehla. Sport miluju – fotbal, běhání, hokej, kolo, florbal, tenis, no prostě u nás se kouká jenom na sport, neboť má skvělá žena Pavlínka a naši dva kluci sport také milují. Což je skvělý – já bych jinak chcíp, když vidím co konzumujou ti ostatní a pak si hrajou na tvrďáky.

Máš nějaký životní slogan? Heslo? Krédo?
Mám jich vícero.....O co jsou nepřátelé, se kterými stojíme na jedné barikádě lepší, než ti proti kterým bojujeme.....Milovat lidi a mít rád lidi. To je celé. Jedinej recept na štěstí. A to platí pro všechny.....Moc je jako droga.....Přestaňme si stavět život, na jeho rozmarech.....První obětí války je vždycky pravda.....Čau Vojťas z Mopedu.

Díky za rozhovor a přeji úspěšnou sezónu.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.