Na Plzeňsku stále vzniká a zaniká spousta kapel o kterých možná nikdo nikdy ani neslyšel nebo zanikají i kapely, o kterých by si to nikdo ani nepomyslel. To však má ale za důsledek, že na troskách těchto zaniklých kapel vznikají skupiny nové, poučené z chyb minulých. Stejný vznik má za sebou i kapela poměrně nová, ne však ale úplně neznámá. Jmenuje se Grady Ann a já si pokecám s bubeníkem této skupiny Petrem Hůrkou.

Jsi zakládající člen skupiny, tak znáš celou její historii. Co vzniku Grady Ann předcházelo?
Má předchozí kapela Nyx prošla krizí, která nás tak rozdrobila,že už jsme jeden druhého nemohli vystát. Basák dával přednost alkoholu víc než kapele, jeden kytarista mi oblboval ženu a druhý kytarista mi chodil za dcerou. Byli jsme prostě fakt „fajn parta“. Věděl jsem, že to jde do kopru, zkušebna s vybavením byla moje, tak jsem se domluvil s kytaristou Jirkou Matouškem a chodili jsme si zahrát jen tak pro radost. Pak jsem zavolal ještě Martina Voráčka. Ten přivedl basáka Honzu Votýpku a zpěvačku Verču Černou a byli jsme kompletní.

A jak jste se poučili z těch chyb z minulých kapel, jejichž rozpad vás poskládal dohromady?
Od samého začátku jsme si stanovili pravidla a každý jsme si vzali na svá bedra nějaký ten úkol. V Nyx jsem všechno kolem organizace kapely dělal sám. Pro mě to tedy byla úleva. Domluvili jsme se všichni na tom, že nebudeme hrát převzaté věci. Do vínku jsem přinesl nějaké písničky z Nyx a Martin pár písniček z Empaty. Protože ale většina textů byla pro zpěváka a ne pro zpěvačku,  museli jsme nějaké písničky přepsat a na pomoc se zpěvem nám přišel jako host i Dan Balín ze Styxx.

Vypadá to, že už žádné problémy mezi sebou nemáte. Blýská se tedy v kapele na lepší časy?
Problémem bylo od začátku, že Dan byl jen host, který má svoji kapelu. Museli jsme najít zpěváka. Dana vystřídal Michal Vican. Od začátku jsme věděli, že je těžká doba pro big beat a že naší hudbou neučarujeme světová studia, tak jsme se snažili lidi,co na nás přišli, bavit i jinak. Vázla však komunikace mezi publikem a zpěváky. No a to byl zase důvod k dohadům. Michal nakonec Grady Ann opustil. Místo něj jsem přivedl Pepu Bártu. Nakonec odešla i Verča ze stejného důvodu a na místo ní přišel Peťa Šperl. Jsme teď dobrá parta a blýská se na lepší časy, ano!

Říkal jsi, že je teď těžká doba pro big beat. Musím ti dát za pravdu. Jak se s tím potýkáte?
Všechno to děláme pro naší radost a klidně budeme hrát na sále i pro pět lidí a víš proč? Protože když na nás přišli, chtěli nás slyšet, tak do toho dáme život stejně tak jako pro plný sál. Hráli jsme dokonce na zahradě jednoho našeho fandy k jeho narozeninám. Máme asi to štěstí, že se nám povedlo trefit líbivost našich písniček. Stává se nám poměrně často, že nás někdo slyšel a pak nás oslovil s nějakou další nabídkou. Tak na tu dnešní big beatovou bídu hrajeme docela často. Jen festivaly nás pořád nějak míjejí.

Kam bys zařadil vaši tvorbu a kdo vám píše písničky?
Všude máme „škatulku“ hard rock, ale asi jen proto, že nevíme, kam jinam to strčit. Máme muziku někde na trojrozhraní punku, metalu a hard rocku. Vyloženě naše písničky napsal Martin Voráček. Některé otextoval sám, něco Michal Vican a nějaké i já. Z těch co jsem přinesl z Nyx, tak tři  napsal Michal Guman a zbytek je můj. Co jsme dostali do vínku od Empaty, u nich autory neznám. Máme tři covery od Manowaru, Bloodbound a Motorhead. Ty jsem otextoval já.

Hrajete víc jak dva roky. Můžeš tu dobu z tvého pohledu nějak zhodnotit?
Začátky byly fakt těžké. Dřeli jsme třikrát týdně ve zkušebně v Blovicích, kam jsme se sjížděli skoro z celého kraje. Když jsme někde hledali pomoc, dostalo se nám jen klacků pod nohama. Když jsme chtěli radu, dostali jsme jen výsměch. Paradoxní ale je, že nám ten motor naskočil a jedeme. Neříkám, že kdo ví jak rychle a pohodlně, ale jedeme. Na rozdíl od nás, ale většinou ti největší rádoby „profi kritici“ nikde nehrajou a pokud ano, jsou to revivalové kapely a nebo si jen nahrávají videa pro facebook. Za ty dva roky jsme odehráli malé ale i velké vystoupení. Bohužel jedno i velice smutné, když jsme se loučili s kamarádem, který tragicky zemřel. Získali jsme spoustu dobrých lidí za přátele, máme dobré vztahy se spoustou kapel. O pokladnu se nám stará pokladník Johny Matoušek. O kšefty zase nadějná manažerka Mirka „Kokeš“ Kokošková. Máme místa, kam se vracíme hrozně rádi. Je to třeba plzeňská Husovka, Skašov atd. Máme z toho radost.

Co nějaká deska? Máte v plánu něco vydat?
Někdy v budoucnu snad. Nejsme komerční kapela. Můj osobní názor na nahrávání nových CD kapel našeho typu je, že jsou to vyhozené peníze do záchodu. Myslím tím samozřejmě oficiálně vydané CD. Kupní snaha lidí není ani na pokrytí nákladů. Nahráli jsme si ve studiu Fandy Pelíška v Kocourově pár písniček a ty nám udělali stejnou radost, jako by nám udělalo CD z Loděnice a finančně nás to nevysušilo.

Na závěr nám řekni, jaké máte do budoucna cíle a čeho by jste chtěli dosáhnout.
Cíle? Jako že dvakrát po sobě naplnit Lucernu? Ne! Takové ne! Naším cílem je bavit lidi tak, že na nás přijdou znovu a přivedou ještě i kamarády. Chceme dělat nové písničky a chceme si zahrát i někde dál od našeho komína. Jsme skromní! :-)

Při pohledu na název kapely KONFRONT mě napadá, to zas bude nějakej slovenskej punk. Ale přitom se jedná o pražskou kapelu, která zpívá slovensky. Ano, je to lehce česko-slovenská parta. V obalu je uvedeno slovo hardcore. Takže nic pro mě, říkám si. Ale to se ještě uvidí.

KONFRONT nahrál desku „Individuality“ ve složení Ganzy – kytara, vokál, Eric – zpěv, Buřič – basa, vokál, Rob – kytara.

Pravda, je to pěkně nasraný hácéčko se slovenskými texty, ale této čtveřici není cizí ani slušná porce melodií. Do drážek 38minutového CD se vešlo 14 poměrně krátkých a úderných songů. Tou melodikou se KONFRONT blíží kdysi velmi populární partičce INÉ KAFÉ. Mezi melodičtější věci lze řadit úvodní „Naša vojna“ a „Pod kontrolou“. Typicky HC mlátičkou je třeba „Rovnako ako vy“.

Mezi řadou nekompromisních songů vyniká hit „Vstávaj“ a neskutečně úderná dvouminutovka jménem „Nenávist“.

Všichni muzikanti ovládají své nástroje. Nejsou to žádný zelenáči. Album se natáčelo v cd se mixovalo a mastrovalo v Negative Tunes studiu na Slovensku a vznikl velmi dobrý zvuk, který není pro tento styl až takovou samozřejmostí. Takhle to hraje jako prase, všechny instrumenty jsou krásně slyšet. Ještě musím pochválit obal, je to jednoduchý digipak s parádní kresbou Jána Konôpky.

Dobrá práce, chalani!

Pro Rockpalace Jan Holý

CRUEL BARBARIAN je dávno mrtev (činnost pod tímto názvem ukončil v roce 2002), ať žije CRUEL. Středočeská metalová kapela právě vydala novou desku „Entelechia“. Název pochází z řečtiny. Entelechia znamená tvořivý životní princip, rozdíl mezi skutečností a možností en-telos-chio = k-cíli-jdoucí, podle Aristotela je to nehmotný princip zabudovaný v každém živém organismu.

Je to teprve druhá oficiální deska pod hlavičkou CRUEL. Před devíti lety vyšlo „Ekvilibrium“. Pak se kapela potýkala s personálními problémy. Nová sestava působí ve složení Zbyněk Pošmura – zpěv, sbor, Pavel Bauer – elektrické a akustické kytary, mandolína a sbor, Marek Neckář – piano, syntetizátory, harmonika, sbor, Jan Švec, baskytary, Robert Ebel – bicí a perkuse. K tomu ještě připočtěte účast osmi hostů. Převážně jde o zpěváky, ale také o houslistku a violistku

Kdo zná starší tvorbu CRUEL, tak ví, že každá deska byla nesmírně vymazlená a dotažená do posledního detailu. Jinak tomu není ani u novinky. Třípanelový digipak ukrývá pěkný booklet se všemi texty. V něm ale chybí jakákoliv fotka aktuální sestavy kapely. Místo toho tam je nádherné fotka nebo ilustrace podmořského světa a parádně zpracovaný zvěrokruh na noční obloze.

Osm skladeb disku se dělí o 50 minut. Každá píseň je věnovaná prvním šesti znamením zvěrokruhu. Po lehce netradičním intru „Pod Obratníkem Kozoroha“ přichází „Vlci bez hladu“ zasvěcení právě Kozorohu. Současnou tvorbu kapely bych označil jako progresivní metal. Už to není power metal, který kdysi koketoval s heavy a speedmetalem. Je to podstatně složitější muzika, která využívá netradičních nástrojů, jak je patrné z výše uvedené sestavy. Částečně to už taky není metal, ale spíš rock s prvky dalších odnoží. Třetí píseň „Všechno plyne“ s podtitulem „Pahta Rhei“ věnovaná Vodnáři zaujme vícehlasy v její druhé polovině.

Čtvrtý song nese název „Tanec na spáleništích“ a je věnovaný rybám. Tohle je muzika se spoustou nout, cítím v ní vliv jazzu. Je to hodně zajímavá kompozice s řadou netradičních až nerockových postupů. Pětkou je „Propletenec slov“ (beran). Její text se prostě proplétá mezi jednotlivými hlasy. Výjimkou nejsou opět ani vícehlasy. Této písni ale škodí příliš dlouhá stopáž. Devět minut je fakt moc. Ale na druhou stranu chápu, že tolik not se do rádiových tří minut nemůže vejít.

Šestý „Temný pasažér“ přichází se sílou býka a španělským temperamentem. Předposlední kompozice „Noir“ není jen černá nebo bílá, jak by mohl název naznačovat, taková není ani tvorba CRUELU. Je barevná, místy možná až moc, ale i to dělá tuto desku velmi zajímavou. Závěrečná osmá píseň se jmenuje „Zlá hudba“ a není věnovaná žádném zvláštnímu znamení, protože je prostě „V půli zvěrokruhu“. Jsem zvědav, jestli se dočkáme druhé části zodiaku.

Kdo má rád progresivní muziku se spoustou zvratů a netradičními postupy, tohle album je pro tyto účely jako dělané. Jen si říkám, jak tahle muzika bude vypadat živě.

Pro Rockpalace Jan Holý

Rocková kapela MENHIR z Českých Budějovic (nezaměňujte ji se stejnojmennou pražskou partou, která hrála v 90. letech) stojí pevně na hard rockových kořenech, často taky koketuje s heavy metalem. Formovat se začala v roce 2003 a na svém kontě má už tři desky a několik společných turné třeba s ARAKAINEM.

MENHIR hraje ve složení Pavel Michálek – kytara, R.CH. – basa, zpěv, Dušan Kiss – bicí. Tato trojice stála u zrodu alba „Proměna“, které je předmětem této recenze.

Deska má pouhých 30 minut, člověk se zaposlouchá a už je na konci. Posluchač se rozhodně nenudí. Je to melodická muzika s texty ze života. Velká pohoda. ARAKAIN měl vždy čuch na dobré předkapely. MENHIR se mi líbí.

Kapela by se klidně mohla prezentovat jako motorkářská. Muziku má dostatečně energickou a taky má song „Harlejů král“, který album otevírá. Velkou pravdu má text písně „Hlavou zeď nikdy neprorazíš“ a taky skvělý úvodní kytarový motiv. Tohle je hodně silný materiál!

Třetí skladba „Výčitky“ v půlce výrazně zrychlí. Čtyřka „Dobro a zlo“ si zase hraje s netradičními rytmy. „Frankenstein“ mě nijak zvlášť neoslovil, ale taková „Politická“ má jednu velkou pravdu: „Snad všichni koukaj na ten hnůj“. A pěkné heslo v textu je i v „Životě“. „Tak rychle vstávej, než zmizí, něco si přej, tak neotálej, než rozdrtí tě čaroděj“. A v houpavé písni „O ní“ si to textař vyřizuje s ex-partnerkou. Sranda? Ani ne.

Pro Rockpalace Jan Holý