APOLLO DC je kapela z Děčína s prazvláštním názvem. Vysvětlením je možná jejich hláška: „Na základě rozpadu jednoho hudebního tělesa vzniklo nové“. Psal se listopad 2015 a otci zakladateli byli Apollo – kytara, zpěv, David Gabriel – basa, zpěv, Honza Levý – bicí.

Tahle sestava nahrála vloni desku nazvanou „Černý Petr“. Nahrávka a všechny související práce pochází ze studia Kwelmedia v Ústí nad Labem. Ale zvuk není nic moc. Z nahrávky vyloženě trčí činely. V přední linii zní též zpěv a hudba je tak nějak zvláštně zastrčená vespod.

Kapela se vzhlédla v hard and heavy z osmdesátých let. Černý Petr v podání APOLLO CD dostal jména „Pedro del Negro“, ale cizí jazyk zde nečekejte. Kluci zpívají, jak jim zobák narost. Kapele to překvapivě sluší spíš v pomalejší melodické baladě „Stroje, to je moje“. To je taková motorkářská hymna, ale je zvláštní tím, že plyne pěkně pomaloučku, jako když zvuk silné mašiny bublá krajinou. Silné stroje nepotřebují jezdit rychle, to jsou spíš kochací potvůrky.

„Čas jsou prachy“, to je pěkná jízda. Začínám Apollu přicházet na chuť. Opět jsem se přesvědčil, že nemá cenu hodnotit skladbu předem podle názvů. Od takové „Svítá“ bych čekal, že to bude oplodňovák. Jenže tohle je normální h´n´h nářez. Jen ten zpěv tu zní nějak falešně.

Kapela v poslední skladbě slibuje „Hrát budem dál“ a tento text shrnuje poměrně kriticky vlastní tvorbu. „Hrát budem dál, i když nezaplatí nám to ani nový struny, Hrát budem dál, nás to baví“. Tomu fandím.
No nic, věřím, že si APOLLO DC najde své příznivce a ti kapelu poženou dál. Třeba se dočkáme i další nahrávky. Hlavní je, že to někoho baví.
Jan Holý

Arakain brázdí česká pódia již 35 let, a to je důvod k oslavě. Po speciálních výročních koncertech s mnoha hosty a symfonickými tělesy kapela připravila úplnou novinku. Výroční Double tour, dvojitá narozeninová porce muziky. Dva koncerty v jednom městě během dvou dnů. Turné po celé ČR odstartovalo před měsícem a má za sebou celkem osm zastávek a dalších sedm před sebou.
Přesně v polovině tour se tenhle kolotoč zastavil ve Vysokém Mýtě v tamním M klubu, což je pěkný kulturák s parádním zázemím. S manželkou jsme tento víkend pojali jako svatební cestu. I když jsme se brali před víc jak patnácti lety, tak to byl jeden z mála našich víkendů mimo domov a bez dětí. Navíc jsme se před skoro osmnácti lety dali dohromady právě na koncertu Arakainu v Jilemnici. Nejen proto máme kapelu rádi a každý rok se snažíme na ní někam vyjet.

Oba koncerty zahájila autogramiáda kapely, která ochotně podepsala, co se dalo. Snad klukům nikdo nepodstrčil smlouvu o úvěru :-) Páteční koncert začal vystoupením jediné předkapely a tou byla pražská parta Anacreon. Musím říct, že to pro mě byla velká neznámá a o to větší překvapení. Melodický metal s podílem symfonických kláves a se zpěvačkou, která to umí parádně rozjet. Výborná muzika, skvělé výkony všech muzikantů. Zasloužené ovace publika byly na místě. Zpěvačka Veronika Zelníčková má zlato v hrdle a velké charisma. Přiznala, že byla nervózní, měla úplně studené ruce, ale viditelně si vše užívala. Brzy se můžete těšit na recenzi CD „Na hraně osudu“.



Pak už na pódium přibyly barové židličky a objevily se akustické kytary. Arakain unplugged, i když bez napětí by to stejně nešlo. Kluci pro tuto příležitost přizvali děvčata ze String Ladies, tedy dvoje housle a jedno violoncello. Toto spolčení pochopitelně nahrávalo tomu, že zazní některé věci, které Arakain předvedl i se symfonickým orchestrem. Jenže do akustické verze se smyčci kluci převedli i řadu pěkných nářezů. Po mnoha letech se tak do repertoáru vrátil „Farao“, pochopitelně došlo i na další věci z Brichtovy éry. Po delší době jsem tak živě slyšel třeba „Půl století“. Z novějších věcí zazněly třeba „Strom života“, „Nikdy nevzdávej“ nebo „Nenávidím“.



Když to shrnu, tak páteční večer byl jeden velkej mejdan, zpívalo se a hrálo. Lidi si to užívali a kapela taky. Chyběl snad jen ten táborák :-) V M klubu se totiž ani nekouří!
Určitou perličkou tohoto turné je, že Arakain taky přispěl k posílení cestovního ruchu. Když jsme v sobotu ráno otevřeli okno penzionu na Mýtském náměstí Přemysla Otakara II. všude byly stánky trhovců. Kujebácký velikonoční jarmark přilákal doslova davy návštěvníků, pro které byly připraveny desítky a možná i stovka stánků ve dvou řadách. Mezi nakupujícími jsme potkali řadu fandů v mikinách a tričkách Arakainu. Jarmark si nenechal ujít ani manažer Petr Kubáň. Odpoledne jsme zavítali do Muzea českého karosářství a tam jsme potkali člena Arakain crew, který se stará o světelný park. Prostě Arakain byl o víkendu ve Vysokém Mýtě všude :-)

Sobotní večer odstartovala démonická show kapely Fata Morgana. Její kořeny sahají až do roku 1984, takže by jí mohlo být 33 let, ale letos slaví třicetiny proto, že krátce po vzniku kapelu posílil zpěvák Roman Ajsa Hanzlíček a basák Petr Basa Neuman, kteří Fatu táhnou i dnes. Skupina vždy vyznávala strašidelný metal, takže ani v Mejtě nechyběla rakev a oživlá mrtvola. „Doktor Mengele“ a jeho pacient nebo „Sexuální degustátor“, který přeřízl dívenku (panenku), za které stříkala krev (voda). Nutno podotknout, že je to specifická show kapely, která upozorňuje na nešvary současnosti ale i minulosti. Slovo láska je v jejich textech zakázané. Na pódium se dostavil taky Freddy Krueger coby „Noční můra“. Z nové desky „Devět bran“, na kterou jsme nedávno zveřejnili recenzi, zazněla třeba „Dračí krev“ nebo „V prach se obrátíš.



Potom vystoupil další oslavenec. Pražský Kryptor totiž slaví taky 30 let! Jeho narození pamatuje zpěvák Michal „Paroh“ Roháček a basák Filip „Phill Bass Von Kryptor“ Robowski. Oslava byla rozdělená do dvou poločasů. V úvodním bloku zazněly letité hity. Jako první to byl „Justiční omyl“, nechyběla ani „To se nemělo stát“. „Rychlost vítězí“ Kryptor zahrál snad ještě rychleji než za mlada. To byl fakt kvapík. Společně jsme odhalili taky „Klášterní tajemství“. Po velké představovačce a děkovačce přišel druhý blok a třeba letitá „Vlčí vdova“, ale i novější „Ty jsi moje domina“. Kryptor nepotřebuje ke svému vystoupení žádné zbytečné rekvizity, prostě do lidí naservíruje ten svůj old school sadistic thrash metal a je to. Je to nekompromisní muzika, ale přesto zábavná. Rytmiku tvrdí skvělý bubeník Tomáš Kočí, který k neuvěřitelné rychlosti a přesnosti ještě dodává pěknou show. Kryptor v současné době vystupuje jen ve čtyřech. Kytaru obsluhuje velice šikovný Stanley Fuck off, ale druhou kytaru by to prostě chtělo. V každém případě se mi Kryptor líbil. Bavilo mě to.



Sobotní vystoupení Arakainu bylo plně elektrifikováno. Bez napětí by to tedy opět nešlo. Koncert byl složený výhradně z prvních dvou alb „Thrash the trash“ a nejnovější skladba tohoto koncertu vznikla již v roce 1991, kdy vyšla „Schizofrenie“. Jedinými odbočkami byly singly, které doprovázely první desku, ale na LP nevyšly. Zazněl tak „Ku-klux-klan“ nebo „Orion“. Po dlouhých letech se do repertoáru Arakainu vrátil i „Gladiátor“ a toho s kapelou zpíval doslova celý sál. Super. Jinak to bylo vystoupení plné thrash metalu. Hned na úvod zazněla hymna „Thrash the trash“ a z této desky zazněly úplně všechny skladby s výjimkou instrumentální „Noci“. Tu snad kapela nikdy živě nehrála, nebo si to nepamatuju. „Schizofrenii“ zastupoval titulní song, „Teror“. „Antikrista“ si „zabékali“ taky snad úplně všichni přítomní. Ke slovu přišla i „Gilotina“ jejíž nemilosrdné stětí mrazí v kostech. Obnovy v plalistu se dočkal taky „Kamennej anděl“. Bylo to báječný, uvolňující a zábavné zároveň.
Sobotní večer byl maximálně rychlej, tvrdej a opravdu šlo o old school muziku, kterou mám rád. Po oba dva dny ze všech kapel tryskala energie, nádherně jsme si to pod pódiem užili. Doufám, že z tohoto turné vznikne nějaký záznam. Byla by škoda, kdyby na pětatřicetiny zbyly jenom vzpomínky. Jen jsem si všiml, že to byly večírky pro nás starší a pokročilé. Mladších ročníků bylo v sále poněkud méně. Snad se dočkáme 40. narozenin Arakainu. Už se na těšíme!


Jan Holý

Hardrocková parta SOUNDER (Siréna), která se hlásí k Luhačovicím, je složená z muzikantů, kteří žijí prakticky na celé jižní Moravě. Pepa Michálek a Marek Loučka působí též v ostřejší partě FORREST JUMP. Obě kapely spolu též hojně koncertují, takže je toto spojení nabíledni.

SOUNDER na desce s neortodoxním názvem „Nelove street“ sází na poctivý hardrock, kterému není cizí typický základ hammondek. Ano, tenhle klávesový nástroj k hardrocku prostě patří podobně jako kytary. K tomu si připočtěte melodický zpěv a šikovnou práci kytaristů, bicáka i basáka. Není to úplně jednoduchá muzika, má spoustu kudrlinek, kterým přijdete na kloub až po více posleších. Nebojím se říct, že jde o progresivní rock, jaký u nás moc kapel nehraje.

Deska vznikla v sestavě Pepa Michálek – zpěv, kytara, Jakub Ticháček – kytara, sbory, Petr Blahoš – klávesy, sbory, Marek Loučka – basa, Pavel Kurtin – bicí.

Cédéčko je zabalené v pěkném digipaku. Grafika má šmrnc, ale nedokážu z ní vyčíst, co vlastně název znamená. To ale nevadí. Grafické zpracování patří jednoznačně k tomu lepšímu, co jsme v poslední době viděl. Na triku ho má německý umělec Jonny Lindner a český bubeník Pavel Kurtin. O dobrý zvuk nahrávky se postaralo studio Šopa Standy Valáška. A právě dobře čitelný zvuk tomuto typu rocku sluší.  Za grafiku i zvuk píšu za jedna.

Texty napsal Pepa Michálek a musím říct, že mají zvláštní poetiku, místy hraničí až s poezií. To je případ třeba „Cizince“. Zajímavé proměny hlasu zpěváka se dočkáme v „Příšeří“. Závěrečná píseň „Cesta“ se slovy a klávesami Olafa Martínka, který v SOUNDERU působí jako host je zajímavým spojením téměř lidového textu a rocku. Hmm, dobrý!

Jan Holý

O kapele SILENT SESSION z Turnova jsme už na našem webu informovali. Nyní vám přinášíme recenzi stále ještě aktuálního alba „Poslední na zemi“ z roku 2015.

SILENT SESSSION působí v sestavě Honza Hlůže – zpěv, Honza Mikyska – kytara, Jirka Jandura – bicí, Leoš Gerlich – basa.

Část kapely můžete znát z jejího dřívějšího působení ve skupině ALIEN, která vydala desku v roce 1991 s názvem „Dance with the alien“. Tohle cédéčko dnes sběratelé přirovnávají k rodinnému zlatu, byť v té době kritika nešetřila perem ani papírem. Heavy a speed metal tehdy nebyl zrovna v kurzu a kapely jako třeba HAMMERFALL tento styl oprášily až mnohem později. Mně se Tanec s vetřelcem vždycky líbil. Jsem staromilec, ale v tomhle případě jsem asi předběhl dobu stejně jako Vetřelec.

SILENT SESSION nemá se stylem hraným ALIENEM mnoho společného. Musím zmínit hudební zralost kluků. Jejich písničky mají švih a tah na branku. Je to příjemný rock s lehkým přesahem k dalším stylům. Honza Hlůže zpívá parádně, jeho hlas má prostě grády. Umí zapět naprosto civilně jako třeba v titulní baladě „Poslední na zemi“ nebo naopak pořádně rockově přitvrdit na pilu v songu „Hned teď“. Tenhle název mi připomněl píseň „Teď hned“ od ALIEN. Nic než tahle jazyková hříčka a personální obsazení ale obě kompozice nespojuje.

Celkově bych řekl, že se kapela pohybuje na rockových polích, ale umí napsat i hit vhodný pro mainstreamová rádia. To by mohl být třeba případ písně „Nahý v trní“. Ta má švih, melodii i zapamatovatelný text. Rovněž se může stát, že se rádiovým hitem stane „Může se stát“ :-) Parametry hitovosti totiž tahle píseň taky má. Závěrečný song nazvaný „Pád“ mě vyloženě láká, pustit si desku znovu. Dobrá práce, pánové!

Jan Holý