Každý už na první pohled pozná, jak ta či ona kapela na sobě a svém projevu pracuje a každý posluchač má svá hodnotící kritéria. Podle toho je pak skupina slavná nebo zapadlá. Co však vidí už jen málokdo, je práce člověka s přívlastkem MANAŽER. Bez něj by dnes žádná větší kapela nedokázala překročit svůj vlastní stín. No a jednoho takového človíčka mám právě před sebou a chystám se ho trochu vyzpovídat. Je to Karel Komorous, manažer znovuzrozených ELEGIÍ, které můžete vidět 8.4. ve Spáleném  Poříčí v Music Sklepu.

Ahoj Karle! Elegie mají před sebou návrat na scénu po velice dlouhé době. To se už tak trochu ví. Čí to byl ale nápad a co tomu předcházelo?
Fuj! To je tak ošklivé slovo ten manažer! No, čí to byl nápad? Někdy v roce 2012 se obnovila kdysi slavná kapela Extra Band (nejedná se o EBR). Bohužel to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo a Jarda Rajtmajer byl ostatními postaven tak trochu „mimo hru“. K tomu se dostavily i jeho zdravotní potíže a byl tu problém. Když jsem jsem Jardu navštěvoval, začalo mi docházet, že ho z jeho potíží dostane jen aktivní hraní. No a to byl asi ten impuls k založení kapely.

Hezky se to řekne, hůř ale udělá! Co pro vás bylo největší překážkou?
Největší problém byl s obsazením kapely. Muzikantů se nám ozvalo celkem hodně. Nicméně mnozí záhy pochopili, že by nebyli schopni splnit požadavky Jardy na kvalitu projevu v hraní. Jiní by nezvládali zkoušky zase časově. Co mě ale hodně nemile překvapilo, bylo prozření, jak nespolehliví a s nedostakem snahy a zápalu jsou dnešní mladí muzikanti.

Jaké je tedy personální obsazení Elegií dnes?
Tak Jarda Rajtmajer je jasný. Od nepaměti hraje na basu a skládá hudbu. V rytmice ho doplňuje Kuba Patera ze skupiny ISUA. Kytaru má na krku pokračovatel rodu Rajtmajerů, Jardův syn Pavel. Na druhou kytaru hraje Jirka Rádl. Za klávesy se postavil Zdenek Volný z BANDU. U mikrofonu se střídá Michal Vican, který odešel z GRADY ANN s Bohoušem Heřmanem z ALIGÁTORU.

Proslýchalo se, že by s Jardou měl hrát i jeho brácha Václav a zpívat prý měl Tonda Fekl. Proč k tomu nedošlo?
Původní plán takový skutečně byl, ale oba muzikanti jsou vzhledem k jejich vytíženosti ve svém podnikání v časové tísni. Ani jeden z nich ale nevyloučil občasné hostování.

Jak podle tebe vnímají váš comeback pamětníci Elegií a jak to vidí ti, co o vás jen slýchali?
Řekl bych, že velice pozitivně. Často mě lidé zastavují a ptají se, jak to s kapelou vypadá. Volají mi i mailují. Podle ohlasů na internetových portálech si troufám říct, že se na Elegie těší pamětníci i mladší generace. Vynasnažíme se, abychom je nezklamali a všem jsme naplnili jejich očekávání.

Jarda Rajtmajer je znám jako precizní muzikant a skladatel. Organizaci rád ale přenechá tobě. Jak se dá skloubit profese dálkového řidiče kamionu s organizací chodu kapely?
Je jasné, že jako řidič kamionu bych se nemohl kapele věnovat bez dnešních možností internetu a mobilu. Zejména při domlouvání schůzek s muzikanty, s pořadateli a vlastně veškerého dění v organizaci kolem kapely bych se bez tohoto spojení nedokázal obejít. Mým největším nepřítel je pro mě čas. Nechá se to ale při troše dobré vůle zvládnout.

Proč se ti tak nelíbí, když o tobě někdo řekne, že jsi manažer? A proč své postavení v kapele nazýváš „Kolemjdoucí“?
Slovo manažer mi vyznívá až moc profesionálně a nadneseně pro „kluka z vesnice“ odkojeného big beatem. No a „Kolemjdoucí“ jsem si začel říkat v době, kdy jsem chodil kolem Jardy tak dlouho, až jsme dostali ten nápad, založit zase kapelu. Také si myslím, že jako „Kolemjdoucí“ mohu víc přiložit ruku k dílu. Jak dlouho to ta ruka vydrží, to ukáže čas.

A jak se tedy „Kolemjdoucí“ snáší s ostatními v kapele a jak je na tom u ostatních s respektem?
Nestojím o respekt! Ten je právě pro manažery! Já se vždy snažím o rozumnou domluvu a každý problém řešit vlídným slovem, než vše lámat přes koleno autoritou.

Tak vám tedy přeji, aby se vám návrat na podia vydařil. Na premiéře Elegií určitě budu a tobě děkuji za rozhovor a přeji ti pevné nervy ve funkci „Kolemjdoucího“!!!

Pro Rockpalace Šošon

Kapela Odyssea patří k opravdovým legendám zlatých časů bigbítových tancovaček a jelikož dorazila po neuvěřitelných 30ti letech do Heřmanova Městce na Chrudimsku, byl jsem hodně zvědavý, zda i po těch letech v tomto regionu má své věrné fanoušky. A bez přehánění mohu s klidným svědomím říct, že asi jako po celé naší zemi i zde je hluboce vepsána do srdcí hodně lidí, kteří jí prostě doslova milují. I když místní sokolovna je rozlehlá, byla opravdu plná bigbítových fanoušků, těšících se, že se aspoň na chvíli vrátí do těch krásných časů zpět. A tohle Odyssea s naprostým přehledem 100% dokáže!

Tahle kapela, jejíž zrod se datuje k podzimu roku 1979 ovšem působila již dříve, počátkem 70. let, pod názvy Koule, později Vozembouch a už tehdy se vše točilo kolem kytaristy a zpěváka Václava Běhavého, basáka Jana  Nového - Cimbury a bubeníka Jirky Lokajíčka, zvaného Bavr. Když v roce 1980 se k nim přidal kytarista Radko Andrejs, zrodila se tím kapela, která se stala doslova fenomén. Nebylo snad člověka, který poslouchal bigbít, aby jí neznal.

Odyssea totiž dokázala v té době to, co málo kdo, totiž hrát jen a pouze svoje písničky, z nichž řada úplně zlidověla a hrála se třeba i u táboráků. Drtivá většina kapel tehdy hrajících hrála převzaté věci zahraničních hvězd, které návštěvníci tancovaček vyžadovali. Hlavně poté s nástupem heavy metalu. Přesto i zmíněné kapely, hrající v té době zábavy, ve velké míře hráli písničky Odyssey. Co by to bylo za bigbítovou zábavu, když by nešlo si zaskandovat, že Kamna kouří nebo si zazpívat o Nádraží Florenc v půl páté, ne?! Myslím, že nebýt komančů, tahle kapela vydávala album rok co rok a šeredně by proháněla třeba takový Olympic.

Těch krásných písniček Odyssey je hodně moc a i když v té době takové kapely desky nevydávaly, lidé mezi sebou je hojně šířili a kopírovali na magnetofonové pásky, takže těžko hledat tehdy rockera, který by neměl doma něco od této skupiny. A jak bylo nyní v sobotu vidět, jejich hudba má nadále co říct a osobně nevím o tom, že by oproti jiným kapelám o ně někdy klesal zájem.

Od prvních tónů se parket zaplnil a většina lidí zpívala každý song s kapelou a bylo jasně vidět, že na Odyyseu nedají dopustit a že je to vlastně kus jejich života. Když jsem hovořil s kytaristou a zpěvákem Václavem Běhavým, rozesmála ho historka, co se nám stala odpoledne v nejmenované místní hospůdce.
V rohu sedící opravdu dědové, jeden i s holí, si povídali a najednou jeden z nich říká „Dneska je v sokolovně zábava, hraje tam Odyssea“ a ten druhý s holí odpoví „Já vím, ale těm už musí být aspoň pětašedesát ne? Jsou to kluci z Plzně, ty já dobře pamatuju“.

Ono totiž člověku nedochází, jak ten čas utekl a proto je zatraceně moc dobře, že tahle naše bigbítová legenda stále hraje a je tady s námi. Takže kamarádi, z Kamen se stále kouří a v brzké době, třeba 17.06. na vyžickém Odyssea – festu Čus bigbítus!

Pro Rockpalace  Pepíno Sodomka.

Foto Ivan Mikulec.

Jarek Filgas, nepřehlédnutelná postava české scény, na níž se pohybuje už víc než dvě desetiletí. Prošel řadou známých hudebních seskupení a koho zajímá, co aktuálně připravuje nebo jak vzpomíná na Věru Špinarovou, rozhodně by měl pokračovat ve čtení.

Jarku, není tajemstvím, že jsi začínal jako bubeník. Zvládl by jsi to ještě? Nebo dneska už jen mikrofon?
No, základní rytmy bych ještě dal, ale aby to mělo i správnej timing bych musel hoooodně potrénovat. :-)

Jak ses dostal k rockové muzice? Jaké byly/jsou tvé hudební vzory, tví oblíbenci?
S kamarády u nás na vesnici jsme založili kapelu už, když mi bylo nějakejch 14 let, někteří naši vrstevníci trávili čas na fotbale, my byli zalezlí ve zkušebně a zkoušeli hrát songy našich vzorů - mezi ty mé patří Whitesnake, Journey, TOTO a spousta dalších.

Muzika by měla člověka bavit a naplňovat. Které své hudební období považuješ za nejšťastnější?
Mé nejšťastnější období ještě neproběhlo, teprve mě čeká a já se na to opravdu těším. A pokud mrknu do minulosti, bylo to nejspíš období kolem přelomu milénia, s Jarek Filgas Band jsme objížděli republiku, hráli asi pět let ve stejný sestavě, kapela šlapala jak hudebně, tak i lidsky, moc hezké období.

Určitou dobu se rojily verze toho, jak to máš se skupinou Argema. Vydal jsi několik alb, Argema taktéž. Jak to vnímáš teď s odstupem?
Ale já přece prošel spoustou kapel, Argema byla jen jednou z nich, i když k ní mám i jinej vztah, protože jsem ji spoluzakládal. Natočil jsem nějaký sólový alba, ale i desky s kapelami Premier, Vivian, Bagr a účastnil jsem se i jinejch projektů.

S podivem se nikde nedá dohledat jakýkoliv seznam tvé kompletní diskografie. Vzpomeneš si ty sám, na všechna alba, které jsi nazpíval?
Já myslím, že dohledat se to dá, ale asi to dá práci. A i já se někdy dostanu do situace, že slyším nějakou píseň a přemejšlím, kde a s kým jsem ji nazpíval. Udělalo se hodně práce a je to dobře, na stará kolena bude nač vzpomínat.

V roce 1999 jsi natočil duet Loučení, s nedávno zesnulou pěveckou legendou, Věrou Špinarovou. Jak na ni vzpomínáš?
Věrka patřila k mým nejoblíbenějším zpěvačkám, a když jsme tehdy s klukama točili mou sólovku Území hříchů, měli jsme tam jednu pecku a nevěděli co s ní. Pak padl nápad udělat z toho duet, a i když pro mě to byly dost těžký pasáže, zpívám vlastně v tónině určené pro ženský hlas, a harmonický změny nezněly moc dobře, tak jsme to nechali takhle vysoko. No a pak jsme řešili s kým ten duet nazpívat? Téměř okamžitě jsme se shodli na Věrce, manager ji oslovil, já se s Věrou v té době už znal osobně, a ta souhlasila. Přijela do studia, za den jsme to nazpívali, večer to pořádně zapili a já pak ještě s Věrkou objel nějaký televize a akce. Byla to nejen skvělá zpěvačka, byla především normální ženskou, a právě proto byla tak populární, lidi totiž vycítí, je-li někdo skromný doopravdy nebo to jen hraje.

Spousta především posluchaček si texty písní spojuje s interpretem. Jak je to u tebe? Jsou některé tvé písně odrazem tebe samého?
Samozřejmě, člověk si nemůže všechno vymyslet, takže ve spoustě textů se dá najít něco z mého života anebo příběhy lidí, které mi sami vyprávěli.

Co letos, nebo v nejbližší době chystáš? Na co se můžou tvoji fanouškově těšit?
Už jsem vlastně něco naznačil v odpovědi o nejšťastnějším období, založili jsme tady v Praze novou skupinu, zatím je kolem ní vše dobře utajeno, můžu jen prozradit, že jsme konečně kompletní, cvičíme, právě teď točíme první maxisingl a určitě s tím vším chceme letos ven. Nikdy jsem kolem sebe neměl tak luxusní muzikanty, i já musel na sobě hodně zamakat, ale teď cejtím, že tohle bude ten pravej rock'n'roll. Takže republiko, těš se!!!

Díky za rozhovor a přeji spoustu dalších úspěchů.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Představuji vám prvního člověka z cyklu „Rockeři za oponou“. Je to dlouholetý bedňák kapely DOGA, bývalý bubeník v začátcích této kapely. Houževnatý a cílevědomý člověk, kterého obdivuji a který je možná více rockerem než leckterý muzikant. Protože aby člověk takovou práci dělal, tak rockovou muziku a vše kolem ní musí opravdu milovat. Jmenuje se Láďa Strašil.

Ahoj Láďo, jsem rád, že jsi přijal pozvánku k tomuto rozhovoru. Tak jak si užíváš nošení beden a dalších propriet spojených s pódiovou show na koncertech???
Ahoj Rudo, děkuji Ti za možnost říci něco k práci technika. Docela to letí, vlastně to bude v červnu 10 let co jezdím s Dogou. A jak si to užívám? Možná to pro někoho nezasvěceného vypadá jako veliká zábava, ale dnes je to hlavně práce. Tím jak se rozjela pódiová show začíná pro nás techniky koncert mnohem dříve, než začne vůbec kapela hrát. Vše se musí postavit a vyzkoušet. Je spousta věcí, které se musí připravit, aby celý koncert proběhl hladce. Je docela prima si uvědomit, že vlastně skoro všude kam přijedeme máme někoho známého.

Co tě vedlo k tomu přijmout takovou poměrně těžkou práci o které si myslím, že nikdy nebude správně finančně ohodnocena???
Začalo to vlastně v roce 1997 kdy mi Izzi nabídl práci technika nebo spíše pomocníka na podiu na festivalu Noc plná hvězd. Byla to práce, která nebyla náročná, byla spíše o tom postarat se, aby kapely, které dohrají, byly během 20 minut z podia pryč a další připravena na vystoupení. Byl to jednou v roce takový únik z běžného života, vidět hodně dobré muziky a potkat spoustu starých známých. Stalo se to takovou tradicí, že jsme se každý rok sešli na NPH ve stejné sestavě. Tak to vlastně pokračovalo až do roku 2007 kdy si kluci s Dogy vymysleli pódiovou show na začátek vystoupení a narychlo sháněli lidi se kterými by to provedli. Tam jsem se stal poprvé účastníkem téhle show. Dopadlo to velmi dobře, i když to bylo trochu narychlo, ale hlavně jsme se všichni dobře bavili. Po koncertě mi Izzi nabídl, jestli bych s nimi nejel ještě na pár dalších koncertů, že by tu show rádi měli pokaždé. Možnost jezdit s kapelou mě zlákala a domluvili jsme se, že to vyzkoušíme. S prací technika jsem se vlastně v téhle době začal seznamovat. Já v té době pracoval ještě na šachtě a rozjížděl podnikání v úklidových službách. Takže časově jsem byl vytížený myslím na 120%. Přes týden do práce, z práce úklidy a v pátek s kapelou na koncerty. Vydržel jsem v tomto tempu až do začátku roku 2009, kdy jsem věděl, že tak nemůžu dál a že něco musí z kola ven. V dubnu 2009 jsem skončil s prací v dole a začal se přes týden věnovat svému podnikání a víkendy kapele. Vyhovovalo mi maximálně, že si můžu organizovat svou práci podle sebe a nemusím řešit, jestli dostanu v práci volno.

Vím, že jsi duší stále muzikant. Jak se smiřuješ s pozicí člověka, kterému publikum téměř netleská???
Víš, Rudo, já už byl vlastně od muziky úplně pryč. Duše muzikanta mi sice zůstala, ale to ostatní je pryč. Několikrát jsem i přemýšlel, jestli není cesta zpět k muzice. Ježdění jednou v roce na NPH  mi dávalo tak lehce přičuchnout k muzikantskému stylu života, ale v té době jsem neměl sílu něco radikálně ve svém životě řešit. Pak přišla ta nabídka v roce 2007 no a já ji využil. Bylo mi v té době 40 a bral jsem to, že je to možná poslední příležitost být muzice hodně blízko, a i když nebudu stát na podiu, vyzkouším si aspoň ten styl života. Najednou jsem byl každý víkend mezi kapelami, které jsem předtím jen poslouchal. Netušil jsem tehdy, že to vydržím 10 let, když technici přede mnou se střídali pravidelně po 2 letech.

Pohybuješ se v muzice už poměrně dlouho, a protože nestojíš na podiu, myslím si, že si můžeš dovolit nezávislý pohled na vztahy mezi muzikanty… Jak to vnímáš ty?? Já už na to svůj názor napsal, tak mne zajímá, zda se shodneme…
O vztazích mezi muzikanty bych mohl toho napsat za ty roky spoustu. Z většiny kapel když se dostanou na nějakou úroveň, mi přijde, že se stane hlavně stroj na vydělávání peněz. Je to něco jiného než když si chlapi jdou zahrát po práci a hudba je hlavně zábava. Většina kapel křižuje Českou republiku a tak se za ty roky známe. Asi ne tak dobře, že bych o nich věděl podrobnosti, ale víme, kdo kam patří. Ve vzájemných vztazích v kapelách myslím radikální rozdíl není. Je to hodně myslím podobné tomu, jako když chodíš do práce a pracuješ tam se stejnými lidmi. A do práce se chodí proto, aby se vydělaly peníze. A kapely, které se hraním živí jsou závislé na tom, kolik přijde lidí. Od toho se odvíjí honorář kapely. Ovlivňuje to spoustu věcí, plánuje se to měsíce napřed, pak nevyjde počasí nebo se konají v blízkém okolí nějaké slavnosti, o kterých se nevědělo a může být průser. Takže je cítit někdy ten stres mezi kluky. Když jsou navíc na příjmu z hraní závislí. Je i náročné, že jsou 4 lidi dlouhé hodiny každý víkend spolu v autě, na hotelu a na koncertě. Příznaky ponorky tam určitě jsou. Když nad tím přemýšlím, tak se vlastně vidíme jen o víkendech, když se hraje. Je to takové soukolí, které dohromady funguje každý má svou pozici a své úkoly. Za ty roky to asi ani jinak nejde.

Vím o tobě, že podnikáš a tudíž nejsi na příjmu z bedňáctví závislý. Ten život není lehký v pozadí kapel, proto tě docela obdivuji. Kde na to proboha bereš čas????
Práce u kapely není o penězích. Je to hlavně styl.  Být zaměstnaný tak by to vlastně vůbec nešlo, jezdíme cca 70 koncertů ročně, takže od března do vánoc jsem skoro všechny víkendy pryč. Vyráží se většinou v pátky ráno a vrací v neděli a asi nikde by mi netrpěli každý pátek volno. Takže kombinace s živností je ideální.

Netoužíš si opět někdy sednout za bicí a pořádně to rozbalit???
Hru na bicí jsem měl rád... no dnes už nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím, přestal jsem hrát před 30 lety a to je kus života za mnou. Byly časy, kdy jsem to řešil v hlavě, ale teď to beru za uzavřenou životní kapitolu.

Jak zvládáš chlast na akcích?? Nebudeme si nalhávat, že tento fenomén rockery míjí, ať už stojí na podiu nebo mimo něj.
Řeknu Ti upřímně, že první roky byly docela náročné a pokud se člověk nechce upít, tak si to musí srovnat v hlavě.  Po těch letech ježdění máme skoro všude známé fanoušky a Ti jen čekají, až dorazíme, aby si s námi dali něco na zahřátí. Dát si s každým fanouškem panáka slivovice, asi bych se málokdy dožil koncertu, proto si dáváme většinou zelenou. Je to sice lepidlo, ale když si dám 4 panáky je to v pohodě. Poslední roky máme docela velkou pódiovou show, takže jsme alkohol i s druhým technikem skoro vyrušili. Spíše pivo na žízeň a pak už čistou hlavu, ať vše klapne. A taky nejde pařit každý víkend, když mám v pondělí svou práci.

Máš nějaký cíl v rockovém světě nebo mimo něj????
Přes týden práce a víkendy muzika. Je to docela záhul a minimum volného času na odpočinek. Občas mě napadá, že může přijít chvíle, kdy to přestanu dávat. Před 2 lety jsme s přítelkyní rozjeli firmu na čištění interiérů aut. Není to lehké, ale začínají být vidět výsledky a práce nás oba strašně baví. Takže určitě nemyslím na bačkory a sezení u televize. Když máš vedle sebe opravdového partnera je to prostě nejvíc a plánujeme toho ještě spoustu.  

Láďo, moc ti děkuji za rozhovor a taky za to, že jsi nám trošku poodhalil roušku člověka, který je takzvaně v pozadí, ale bez koho by to prostě nešlo, nebo šlo velmi ztuha... Přeji ti, ať to své životní tempo zvládáš co nejdéle a hlavně ve zdraví. Samozřejmě doufám, že zase někdy zajdeme na pivo. Tak zduř chlape.

Pro Rockpalace Rudolf Schweser ve své nové rubrice Rockeři za oponou

Představuji vám prvního člověka z cyklu „Rockeři za oponou“. Je to dlouholetý bedňák kapely DOGA, bývalý bubeník v začátcích této kapely. Houževnatý a cílevědomý člověk, kterého obdivuji a který je možná více rockerem než leckterý muzikant. Protože aby člověk takovou práci dělal, tak rockovou muziku a vše kolem ní musí opravdu milovat. Jmenuje se Láďa Strašil.

Ahoj Láďo, jsem rád, že jsi přijal pozvánku k tomuto rozhovoru. Tak jak si užíváš nošení beden a dalších propriet spojených s pódiovou show na koncertech???

Ahoj Rudo, děkuji Ti za možnost říci něco k práci technika. Docela to letí, vlastně to bude v červnu 10 let co jezdím s Dogou. A jak si to užívám? Možná to pro někoho nezasvěceného vypadá jako veliká zábava, ale dnes je to hlavně práce. Tím jak se rozjela pódiová show začíná pro nás techniky koncert mnohem dříve, než začne vůbec kapela hrát. Vše se musí postavit a vyzkoušet. Je spousta věcí, které se musí připravit, aby celý koncert proběhl hladce. Je docela prima si uvědomit, že vlastně skoro všude kam přijedeme máme někoho známého.

Co tě vedlo k tomu přijmout takovou poměrně těžkou práci o které si myslím, že nikdy nebude správně finančně ohodnocena???

Začalo to vlastně v roce 1997 kdy mi Izzi nabídl práci technika nebo spíše pomocníka na podiu na festivalu Noc plná hvězd. Byla to práce, která nebyla náročná, byla spíše o tom postarat se, aby kapely, které dohrají, byly během 20 minut z podia pryč a další připravena na vystoupení.

Byl to jednou v roce takový únik z běžného života, vidět hodně dobré muziky a potkat spoustu starých známých. Stalo se to takovou tradicí, že jsme se každý rok sešli na NPH ve stejné sestavě.

Tak to vlastně pokračovalo až do roku 2007 kdy si kluci s Dogy vymysleli pódiovou show na začátek vystoupení a narychlo sháněli lidi se kterými by to provedli. Tam jsem se stal poprvé účastníkem téhle show. Dopadlo to velmi dobře, i když to bylo trochu narychlo, ale hlavně jsme se všichni dobře bavili. Po koncertě mi Izzi nabídl, jestli bych s nimi nejel ještě na pár dalších koncertů, že by tu show rádi měli pokaždé. Možnost jezdit s kapelou mě zlákala a domluvili jsme se, že to vyzkoušíme. S prací technika jsem se vlastně v téhle době začal seznamovat. Já v té době pracoval ještě na šachtě a rozjížděl podnikání v úklidových službách. Takže časově jsem byl vytížený myslím na 120%. Přes týden do práce, z práce úklidy a v pátek s kapelou na koncerty. Vydržel jsem v tomto tempu až do začátku roku 2009, kdy jsem věděl, že tak nemůžu dál a že něco musí z kola ven. V dubnu 2009 jsem skončil s prací v dole a začal se přes týden věnovat svému podnikání a víkendy kapele. Vyhovovalo mi maximálně, že si můžu organizovat svou práci podle sebe a nemusím řešit, jestli dostanu v práci volno.

Vím, že jsi duší stále muzikant. Jak se smiřuješ s pozicí člověka, kterému publikum téměř netleská???

Víš, Rudo, já už byl vlastně od muziky úplně pryč. Duše muzikanta mi sice zůstala, ale to ostatní je pryč. Několikrát jsem i přemýšlel, jestli není cesta zpět k muzice. Ježdění jednou v roce na NPH  mi dávalo tak lehce přičuchnout k muzikantskému stylu života, ale v té době jsem neměl sílu něco radikálně ve svém životě řešit.

Pak přišla ta nabídka v roce 2007 no a já ji využil. Bylo mi v té době 40 a bral jsem to, že je to možná poslední příležitost být muzice hodně blízko, a i když nebudu stát na podiu, vyzkouším si aspoň ten styl života. Najednou jsem byl každý víkend mezi kapelami, které jsem předtím jen poslouchal. Netušil jsem tehdy, že to vydržím 10 let, když technici přede mnou se střídali pravidelně po 2 letech.

Pohybuješ se v muzice už poměrně dlouho, a protože nestojíš na podiu, myslím si, že si můžeš dovolit nezávislý pohled na vztahy mezi muzikanty… Jak to vnímáš ty?? Já už na to svůj názor napsal, tak mne zajímá, zda se shodneme…

O vztazích mezi muzikanty bych mohl toho napsat za ty roky spoustu.

Z většiny kapel když se dostanou na nějakou úroveň, mi přijde, že se stane hlavně stroj na vydělávání peněz. Je to něco jiného než když si chlapi jdou zahrát po práci a hudba je hlavně zábava. Většina kapel křižuje Českou republiku a tak se za ty roky známe. Asi ne tak dobře, že bych o nich věděl podrobnosti, ale víme, kdo kam patří. Ve vzájemných vztazích v kapelách myslím radikální rozdíl není. Je to hodně myslím podobné tomu, jako když chodíš do práce a pracuješ tam se stejnými lidmi. A do práce se chodí proto, aby se vydělaly peníze. A kapely, které se hraním živí jsou závislé na tom, kolik přijde lidí. Od toho se odvíjí honorář kapely. Ovlivňuje to spoustu věcí, plánuje se to měsíce napřed, pak nevyjde počasí nebo se konají v blízkém okolí nějaké slavnosti, o kterých se nevědělo a může být průser. Takže je cítit někdy ten stres mezi kluky. Když jsou navíc na příjmu z hraní závislí. Je i náročné, že jsou 4 lidi dlouhé hodiny každý víkend spolu v autě, na hotelu a na koncertě. Příznaky ponorky tam určitě jsou. Když nad tím přemýšlím, tak se vlastně vidíme jen o víkendech, když se hraje. Je to takové soukolí, které dohromady funguje každý má svou pozici a své úkoly. Za ty roky to asi ani jinak nejde.

Vím o tobě, že podnikáš a tudíž nejsi na příjmu z bedňáctví závislý. Ten život není lehký v pozadí kapel, proto tě docela obdivuji. Kde na to proboha bereš čas????

Práce u kapely není o penězích. Je to hlavně styl.  Být zaměstnaný tak by to vlastně vůbec nešlo, jezdíme cca 70 koncertů ročně, takže od března do vánoc jsem skoro všechny víkendy pryč. Vyráží se většinou v pátky ráno a vrací v neděli a asi nikde by mi netrpěli každý pátek volno. Takže kombinace s živností je ideální.

Netoužíš si opět někdy sednout za bicí a pořádně to rozbalit???

Hru na bicí jsem měl rád... no dnes už nad tím vlastně vůbec nepřemýšlím, přestal jsem hrát před 30 lety a to je kus života za mnou. Byly časy, kdy jsem to řešil v hlavě, ale teď to beru za uzavřenou životní kapitolu.

Jak zvládáš chlast na akcích?? Nebudeme si nalhávat, že tento fenomén rockery míjí, ať už stojí na podiu nebo mimo něj.

Řeknu Ti upřímně, že první roky byly docela náročné a pokud se člověk nechce upít, tak si to musí srovnat v hlavě.  Po těch letech ježdění máme skoro všude známé fanoušky a Ti jen čekají, až dorazíme, aby si s námi dali něco na zahřátí. Dát si s každým fanouškem panáka slivovice, asi bych se málokdy dožil koncertu, proto si dáváme většinou zelenou. Je to sice lepidlo, ale když si dám 4 panáky je to v pohodě. Poslední roky máme docela velkou pódiovou show, takže jsme alkohol i s druhým technikem skoro vyrušili. Spíše pivo na žízeň a pak už čistou hlavu, ať vše klapne. A taky nejde pařit každý víkend, když mám v pondělí svou práci.

Máš nějaký cíl v rockovém světě nebo mimo něj????

Přes týden práce a víkendy muzika. Je to docela záhul a minimum volného času na odpočinek. Občas mě napadá, že může přijít chvíle, kdy to přestanu dávat. Před 2 lety jsme s přítelkyní rozjeli firmu na čištění interiérů aut. Není to lehké, ale začínají být vidět výsledky a práce nás oba strašně baví. Takže určitě nemyslím na bačkory a sezení u televize. Když máš vedle sebe opravdového partnera je to prostě nejvíc a plánujeme toho ještě spoustu.  

Láďo, moc ti děkuji za rozhovor a taky za to, že jsi nám trošku poodhalil roušku člověka, který je takzvaně v pozadí, ale bez koho by to prostě nešlo, nebo šlo velmi ztuha... Přeji ti, ať to své životní tempo zvládáš co nejdéle a hlavně ve zdraví. Samozřejmě doufám, že zase někdy zajdeme na pivo. Tak zduř chlape.