Konečně jsem se dočkala onoho data 3. 3. 2017, kdy jsem opět mohla pobýt v místě zvaném HARD CAFE Karviná. Byl to pro mě významný den. Magické datum…. Mimo jiné výročí události, kdy v roce 1939 Mahátma Gándhí zahájil hladovku proti britské vládě v Indii. Kdo viděl film GANDHI, tomu není třeba povídat nic o tom, jaký to mělo hluboký význam.

Upřímně mohu říci, že HARD CAFE je můj oblíbený klub. Cítím tam tlouci srdce hudby a opravdového tvůrčího nadšení, vždy to byl pojem, o který se dalo opřít už za starých časů, kdy byl tento klub provozován na jiném místě, ale teď to je prostě vše vyladěno k naprosté dokonalosti. Myslím, že má tento klub všechny pilíře nutné k tomu, aby se člověk cítil na tomhle místě dobře. Zažívám prostě oldschoolové pocity na technicky geniálně propracovaném a promyšleném poli. Mám ráda místa, kde se nezasahuje do toho, co historicky funguje na jedničku.

Přijeli jsme na koncert v docela velkém předstihu, abychom si tu atmosféru pořádně užili. Ale už jsme se opravdu nemohli dočkat na to, až vystoupí první kapela. Kapela PERSEUS dorazila v plné polní a začala nás oblažovat svým projevem. Nemá asi moc smysl sdělovat podrobnosti o playlistu. Byla jsem docela ráda, že tato kapela hrála jako první, protože takhle jsem si opravdu do detailu vychutnala každou minutku jejich koncertu. Podání repertoáru kapely PERSEUS mě přeneslo do starých časů, nostalgicky jsem naslouchala velmi příjemnému a hřejivému hlasu Miroslava Spilky a heavy-metalovému náboji jeho královské gardy. Z této hudby je cítit obrovská pokora ke skutečné podstatě lidského bytí, napříč všemi dobami. Kapely tohohle druhu, jejichž podání toho, co se snaží říci, je takto pravdivé, mě opravdu přenášejí v časoprostoru. Připomněly se mi dokonce staré dobré časy, kdy jsem poskakovala někdy zhruba před dvaceti lety v českotěšínském parku v rámci akce Metal Burning Fest na kapelu Metanoon. Zažívala jsem stejné pocity, jako tentokrát v HARD CAFE u koncertu PERSEUS. Zcela jistě jsem nebyla na koncertě tohoto uskupení naposled. Byla to opravdu krásná a důkladná předehra před tím, co následovalo.
Mezitím, co se „ladila“ kapela KREYSON MEMORIAL jsme si museli jít svlažit svá hrdla dobře vychlazeným zlatavým mokem. Občerstvení bylo opravdu na místě, protože bylo jasné, že jakmile KREYSON MEMORIAL najede svůj set, už nebude čas ani prostor absolutně na nic jiného, než být „napojen“ na jednu energetickou vlnu. KREYSON MEMORIAL pro mě osobně mnoho znamená. Aktuální složení je opravdu výběrem přesně těch muzikantů, kterým to, co zpívají a hrají, skutečně věřím. Texty písní, které má tato kapela v repertoáru, o něčem vypovídají. A to je přesně to, proč mě už před dávnými časy KREYSON oslovoval. Tyhle písničky mají hluboký vnitřní význam, který se mě dotýká a není nic víc, než když z muzikantů a jejich podání slyším to, že jsou se mnou v dané chvíli na jedné lodi.

Když jsem na koncertě své oblíbené kapely, je mi prakticky jedno, jestli se mi v té chvíli derou do duše projevy DEBUSTROLU nebo KREYSONU. Cítím stejnou radost. Hudba pro mě vždy byla tím nejsympatičtějším a nejupřímnějším symbolem jednoty duše. Je to pro mě ten pomyslný „chrám“, jiná planeta, kam chodím z řeky pít a sluncem duši prohřívat, srdce stravou čistou a výživnou nakrmit. A tak jak Mahátma Gándhí 3. 3. 1939 věděl naprosto přesně, co dělá a proč … tak i já jsem přesně věděla, proč jsem 3. 3. 2017 v HARD CAFE. Dostává-li duše pokrm, který potřebuje, nic jí nechybí a žije v míru. Byla jsem na oné pomyslné „arše“ přesně s těmi lidmi, se kterými jsem tam měla být. Nepotřebuji kolem sebe davy lidí, aby mě utvrzovali v tom, co je dobré nebo špatné… či dokonce normální…co je dokonalé a kde něco chybí. Chci mít kolem sebe lidi, co se chtějí radovat a vědí přesně, proč jsou tam, kde jsou a co jim to dává. Klub sice tzv. nepraskal ve švech, ale tekl tam proud vzájemné sounáležitosti a jednoty. Radost až na kost. U koncertu kapely KREYSON MEMORIAL jsem se zase přenesla do dob, kdy ještě fungoval festival Noc plná hvězd v Třinci. Měla jsem tu životní příležitost užít si koncert Uliho Rotha. Je to geniální muzikant, a když tenkrát hrál, tak pro mě přestal okolní svět existovat. Cítila jsem, jak jeho tóny malují barvy do mé duše. Když dohrál, měla jsem na tváři blažený úsměv. To samé jsem teď cítila v Karviné.
Moc bych si přála, aby vždy a za všech okolností vládl v duších fanoušků hudby mír a vzájemný respekt k odlišnostem vnímání. Hudba má moc lidi spojovat, je příjemné si to uvědomovat. Už teď se těším na další koncerty a příjemnou plavbu na arše bez hranic.

Záměrně nepíši detaily a nekonkretizuji všechna kouzla, která se linula z pódia, popisuji to co jsem prožila…. Přestože mám pocit, že stav, který prožívá fanda na koncertě, se slovy ani popsat nedá. A ani v době chytrých telefonů není pocit z živého vystoupení a prožitku v čase „tady a teď“ předatelný. Proto kdo má opravdu zájem všechno to hezké prožít, přeji mu, ať neváhá a zažije si všechno to, co jsem si prožila já, na vlastní kůži. Jsou to nezapomenutelné zážitky. A moc za ně děkuji kapelám, pořadatelům, klubu, zvukařům i všem fandům, kteří se radovali se mnou.

Pro Rockpalace Soňa Babilonová
foto: Iva Juráková

Česko - Polská metalová kapela založena v roce 2014 z okolí Karviné, kde se sešli muzikanti hrající odlišné styly ve svých domovských kapelách. Původně to bylo zamýšleno jako studiový projekt Digaze, který si chtěl pozvat hosty, aby pomohli nahrát jeho hudbu a odjeli s tím turné. Během příprav každý složil hudbu a na turné se to všem zalíbilo tak, že se ZONE stala regulérní kapelou.

Když jsem měl asi polovinu recenze na karvinskou internacionální kapelu ZONE hotovou, tak mi spadl komp a páč jsem si to já blbec neuložil, tak to, kurdek, všechno zmizelo v nenávratnu. No tím mě tahle kapela fakt vytočila do bezvědomí a řekl jsem si, že jim pořádně zatopím, bo toto fakt není možné, abych přiznal vlastní debilitu. Tak jsem se fakt dohřál, jebnul jsem sluchátka na uši a pustil jsem si teda znova první flák z těch devíti jejich výronů. Banda zkušených harcovníků, to je třeba přiznat, ale kde a jak je kdo vyřigal, že se potkali – to fakt nevím. To je samý Angličan, Polák, Čech a jen jsem se už bál, aby tam nebyl ještě nějaký ten přivandrovalec z východu, bo jak jsem slyšel to sólo v první „Dependent“ skladbě, tak jsem si říkal, že tam nějaký muslim musí být. To sólo je fakt tak orientálně postavené, že by i ten nafrněný Blekmůr měl radost. No, ale jak jsem tak posluchal dále, tak už jsem tak nasraný nebyl, bo se mi to začalo líbit. Sice tu angličtinu až tak nemusím, ještě jak do toho tak chrchlá a jaščí jak panna při prvním styku, tak už vůbec nerozumím. “Dependent“ je první skladba a rozjíždí to docela nekompromisně, až mám pocit, že valím po dálnici v jakémsi super rychlém autě a to hlavně v refrénu, kde se tempo kapke víc rozkulá. Kytary nejsou blbé a pěkně se rozkládají do akordů a tvoří temnou harmonickou plochu jak pšeničné pole v Rusku. Není to jak ti mladí hejsci – kvinta, kvarta a vymalováno. No dobrá, první song je za mnou, tak se hrabu z křesla, bo mě to tak nějak zatlačilo, jak bych seděl v migu. Něco málo přes tři minuty, takže rádiovka, co nenudí a mohl by ju i Pařez pustit. Tak jdu na druhý song, který je o tom, jak je svět v řiti. “World is vain“. Juj - basa tu dovádí v rytmu polky jak na dožínkách v Dolní Lhotě, ale přesně a spolehlivě jako to, že kníže vždycky usne. No ale tady mi to připadá, že kapela se dostala někam do kouta. Skoro mám pocit, že aranžovali všichni a museli se dohádat, bo to je jak když střelíš do zajíců. Dvě kytarová sóla mi připadají zbytečné a celé to polkové pojetí skladby začíná lehce připomínat, jako by mi kdosi rejžákem myl pleco. Tragédie to není, ale zatím bych fošnu přejmenoval na „Dependent“. Na druhé straně si ty dvě skladby nejsou podobné a to je vždycky dobrý signál. Další skladba „2015“. Tady už to zase frčí v nelidové notičce a v pohodě. Hlavně mě zde zaujal refrén a postavení harmonií. To, že to tahle banda valí hlavně přes půltóny je jasné, ať to zní všechno hezky temně, ovšem tady v tom refrénu se to posunulo ještě o trochu více do hlubin zla. Skoro mám pocit, že se to ubírá směrem k black metalu, ale na škatule tu jsou jiní odborníci. Opět dvě kytarová sóla lemované hodně dobrým nasekaným rifem. Zde ovšem brilantně zahrané a sedí tam jak mokrá košula na trojkách a tak nic proti. Konec se nám tu zpomalí, jako by dojezd po orgasmu, takže už jen si zapálit cigárko – vyfuknut dým, ruce za hlavu, významný pohled na partnerku s výrazem „Tohle jsi ještě nezažila, co?!“ a pak domů do „fade outu“. No..kurva, to musím kapke vydýchat, tak jsem si nalil extrakt z padaných jablek...prý 100%, ale všichni víme, že je to ošulené bo nežijeme v Germanii. “Everything has its end“ to je další kus. Tady už mám dojem, že se jedná o ryzí thrash, jen si nejsem úplně jistý, jestli je ještě nutné stále lavírovat mezi těmi půltóny bo člověk je z teho jaksi už rozhozený jak sandále na pláži – očekávám konečně nějaký řízný riff. No marné, já miluji silné melodie a tu jaksi nevím, čí jsem. Přátelé si drž blízko, ale nepřátelé ještě blíže – „My closest enemy“... tuhle věc znám už delší dobu z klipu. Konečně jsem se kua dočkal. Kytary už se nedrží tak urputně té temné nálady jak opilec flašky vodky i když ta nálada tu stále je, ale je to víc takový nějaký smutek než temno a to mi jde pod fusy a dost možná na tom má i velký podíl ta harfa, která pod tím pláče jak mimino v mikrovlnce – docela odvaha, ale vyplatila se. Ten spodek má hodně povedenou harmonii a dokážu si tu představit regulérní melodický zpěv /jen ne Bohuš Matuš/, ale i tak je to asi zatím nejpovedenější kus…

Nebudu tu vypisovat každý song, ale celkově je to dílo v cajku a na hodně slušné úrovni, synci. Popravdě jsem to nečekal, a protože kluky znám, tak jsem rád. Na druhé straně, bych uvítal více výraznějších riffů a možná větší přímočarost a tah na branku bez komplikací a ploch. Co se týče zpěvu, tady bych byl opatrný, protože screaming nebo growling může být po pár skladbách nudný a jednotvárný - co s tím?? Nevím. Až půjdete z koncertu, tak si asi notovat jejich písničky nebudete, ale zůstane temná propast a tam můžete naházet svoje sračky a průsery a budete se cítit očištění a dost možná budete vonět po levanduli.

Pokud bych měl tuhle fošnu doporučit, tak to rád zrobim. A jestli se vám tahle recenze nezdá dost odborná, tak to mám stejně v řiti a vy mně klidně zabijte.

Tracklist:
1. Dependence
2. World is Vain
3. Twenty Fifteen
4. Dead Nation
5. Everything has its End
6. The False Belief
7. When the Light Fades Away
8. My Closest Enemy
9. Under the sky of Arkham

http://bandzone.cz/zonemetalband
https://www.youtube.com/watch?v=gS0P4Ya-v80
https://www.facebook.com/zone.metalband

Koncert Marca Mendozy není nějaká lavina riffů, pyrotechniky, hromady předtočených základů a dalších efektů. Pokud čekáte toto, není jeho vystoupení úplně tím správným pro vás. Marco se spoluhráči Fabiem Cerronem a Pinem Libertim (oba jsou z Říma) pojali v Kutné Hoře svůj večer jako mejdan na vašich narozeninách. Jen se to liší v tom detailu, že vám všichni tři na tom mejdanu ukáží, proč mohou s kapelou jezdit po světě.

Už během zvukové zkoušky se Marco pozdravil u baru, kde si „ hrál “ chvilku se svým notebookem snad s každým, kdo vstoupil do sálu, i když oficiálně byl ještě vstup zakázán, ale naprosto v klidu zase všichni (až na mě) odešli čekat do předsálí.
Hosté Seven si zkoušku odbyli už před prvními příchozími a v pohodě propluli svým setem, ve kterém i dávali na výběr, jestli mají zahrát starší kus nebo něco z nové desky Mury. Bez kroužku nad u. Proč to tak je, vám řeknou sami na nějaké další akci. Nebudu prozrazovat. Když jsem Seven slyšel před několika lety jen instrumentálně, neuměl jsem tomu úplně přijít na chuť, ale tady, v čele se zpěvákem Jirkou Kombercem mi nescházelo nic. Sehraná kapela, nikdo po nikom nekoukal, co se to děje, pohoda.
Stejnou pohodu, s jakou se pohyboval prostorem na zvukovce Marco, si pak celá kapela přinesla na pódium na začátku svého setu. Marco si nenechal kazit náladu ani ve chvíli, kdy si snad čtyřikrát musel říkat o korekci zvuku. Nebylo to ale nic, co by zásadně kazilo večer. Jeho setlist obsahuje všechno možné a probrat se tím musíte sami.

Uslyšíte Thin Lizzy, prvky jazzu, hardrocku, možná i etna připomínajícího beatbox a k tomu s naprostým přehledem hranou basu, (včetně šestistrunné), Fabiovu kytaru a bicí Pina Libertiho. Tito dva dokonale doprovázeli Marca, přidali, když to bylo třeba, ubrali ve chvíli, kdy Marco větší část skladby předváděl takříkajíc „na hubu“ a k tomu sem tam sáhl na basu. Poté stačilo, aby Marco zvedl ruku, ukázal dva, tři a jelo se dál v hardrocku.
Svůj prostor, dostal i Fabio, představil vlastní tvorbu a pozval na své stránky. Pino měl stejnou možnost, ale jen si pochválil pobyt u nás s tím, že radši hraje. V téhle kapele nemá nějaké honění vlastního ega místo.
Během další skladby tohoto rockového mejdanu se šel Marco projít mezi lid, využil na to Lennonovu Give peace a chance. Zazpíval první větu refrénu a vyžadoval, aby ho dokončil ten, u koho zrovna stojí. Přitom stihl i selfie s ostatními a pomalu se vrátil na podium.

Jak jsem napsal na začátku. Na tomto koncertu nebudete skákat na stole, ale pokud si chcete poslechnout trio, které hraje „levou zadní“, běžte se podívat..

Pro Rockpalace Petr Kohoutek

Kapela Hard Mok z Dřítče na Pardubicku není pro mě úplně neznámá, ale pravdou je, že jsem dosud měl tu čest znát jen její jméno. Její kořeny sahají do roku 2010, který skupina považuje za vlastní rok nula.

Deska pod názvem „Našlápnuto“ vyšla v loňském roce a jedná se o debutové CD souboru.

HARD MOK působí v sestavě Michal Voigts – zpěv, Láďa Šmejda – kytara, Zbyněk Udržal – basa, Libor Vohralík – kytara, Michal Šeda – bicí.

Opravdu našlápnuté album se točilo v Haciendě u Miloše Dodo Doležala. To potvrzuje fakt, že to tahle parta myslí vážně. Nahrávka má velice dobrý zvuk. Kluci své nástroje ovládají. Byť se jedná o první plnohodnotné album HARD MOKU, jde o vyzrálou muziku. Kapele nejsou cizí sborové zpěvy, šikovní kytaristé umí vystřihnout pěkná sóla, jako za starých časů.

Komplet 14 skladeb dosahuje stopáže 51 minut. I když desce do hodiny mnoho nezbývá, v žádném případě posluchače nenudí. Kapela jen místy sklouzne k pop rocku. Jako třeba v písni „Báry“. Ta ale nejspíš bude hitem. Ambice na to určitě má. Povedená hymna nás rockových opilců. Mně se ale víc líbí „našlápnutější“ věci. Třeba v takovém „Iráku“ se mi líbí bublající basa.

Parádním duněním je skladba „Rocky“, ta se valí do uší, jako když Rocky mlátil do boxovacího pytle. Kytara v její druhé půli vykouzlí pěkné sólíčko a hlas vokalisty v samém závěru šplhá až k nebesům.

Na jůtůbku můžete najít kanál Hardmok, na které jsou dva klipy z poslední doby. Jde o regulérní video k písni „Propast“ a sestřih z vystoupení na hudbu „Miláček davů“. V „Miláčkovi“ jsou ke slyšení mohutné sborové zpěvy a zapamatovatelný refrén. Dále mě zaujala závěrečná píseň „Hrdinové“, která je zvláštně poklidná, i když sólová kytara zde také zakvílí.

Jo a název kapely HARD MOK evokuje jakýsi tvrdý mok a tím kapela bezpochyby myslí vlastní značku piva, kterou vaří spřátelený pivovárek. Kapela ale z piva nemá žádné tantiémy, proto ani tomuto pivovaru nebudeme dělat reklamu. Až budu mít příležitost, tak moc rád ochutnám.

Jan Holý