Takže začneme tím, jak dlouho jako skupina hrajete a kdo tvoří kapelu? Máte nějaké hudební zkušenosti z období před Hardmokem?
V roce nula – 2010 se po kratší rodičovské odmlce sešel Vladimír se svým kamarádem Zbyňkem „Gejzou“ Udržalem několikrát na pár piveček a začali rozebírat svoje hudební pohnutky. I stalo se, že našli po pár chvílích vzpomínek společnou řeč a dohodli se, že založí zcela novou formaci, která nebude zábavovou přehrávací kapelou objíždějící plesy, zábavy a hrající nedokonale až do rána, ale pokusí se o ryze svou vlastní koncertní tvorbu. Oba zakládající členové zakoupili nahrávací software a začali tvořit kostry prvních hudebních kusů. Zlej život, Báry, Propast, Rachota, to byli první kousky složené touto dvojicí. Následovalo hledání dalších muzikantů a po několika zkouškách přišel do kapely Míra Seda.

To vše byl rok 2011 a hned v následujícím roce 2012 přišel do kapely Libor Vohralík a přinesl pár nových kousků, se kterými se v červnu 2012 odehrálo první vystoupení kapely HARDMOK v Jenišovicích na moto sraze, a aby toho nebylo málo, ještě týž večer se odehrál koncert místních kapel v hostinci u Cervinků v Horních Redicích. To byl koncertní začátek zcela ojedinělý a impozantní. V roce 2012 proběhlo ještě několik dalších koncertů a tvořilo se z vesela.

Na konci roku 2012 oslovili členové kapely posledního člena Mika Voigts na pozici zpěváka s tím, že post vyzkouší. Kapela v tuto dobu natočila první demosnímky se stejnojmenným názvem Hardmok se zpěvem natočeným Vladimírem, které posloužili jako studijní materiál. Mike i pro dlouhodobější sporadickou činnost své původní kapely CHARLOTTE po roce přešlapování přijal. Již první zkoušky naznačily potenciál finálního uskupení a po krátkém oťukávání se začalo pravidelně zkoušet a také záhy – koncem roku 2013 - koncertovat. Zkušebnu si kapela přemístila do Dřítče, kde s laskavou tolerancí a podporou obecního úřadu zkouší doposud. Po několika koncertech došlo i k první konfrontaci na poli autorských kapel, když byla formace počátkem roku 2014, spíše z hecu a omylem, přihlášena svým managerem Petrem „Blexou“ Bolehovským do soutěže Hudební Ligy Města Pardubic. Mezi prvními koly a finále, do kterého se kapela probojovala, uběhlo bezmála ¾ roku a po celou tu dobu kapela vystupovala převážně s revivalovými kapelami nadregionální úrovně, na moto srazech i na klubové scéně a koncertovala od Vrchlabí až po Jihlavu. V tu dobu také došlo k výraznému kvalitativnímu posunu jak v oblasti nástrojové, tak i vokální. Byl natočen další demosnímek, který nadále připravoval kapelu k jedinému cíli a tím je natočení desky. Taktéž byly jeho části použity k propagaci kapely u promotérů festivalů a koncertů. Do vystoupení se vetkla pódiová rutina a klid. Rozšířil se také repertoár kapely až na 20 skladeb a postupně docházelo i k nutnému vyřazení některých kusů a vyhranění stylu. Již tak poměrně hráčsky zkušené a precizní složení do sebe začalo ještě více zapadat a začali se v hojné míře množit i hlasy o potenciálu k dalšímu růstu. V současnosti dochází k cizelování jednotlivých kusů pro nahrávací studio tak, aby průběh nahrávání byl co možná nejhladší. Došlo též k nahrání několika demosnímků v „domácím“ prostředí právě za tímto účelem, které jsou z části k poslechu na internetovém profilu kapely v rámci portálu Bandzone (www.bandzone.cz ) . Mezi hraním v klubech se kapela párkrát objevila i na akcích domovských obcí, kde by se měla v průběhu doby etablovat jako na domácí scéně. Základní veličinou je velké souznění jednotlivých členů a respekt k názorům ostatních a i díky věku je zde velká vůle k nalezení podobné řeči. Každý z členů kapely vnáší do muziky osobitý prvek, který je ceněn ostatními členy. Charakteristickými prvky hudby kapely HARDMOK jsou úderné riffy, melodické zpěvné refrény, zajímavé texty a čtyřhlasé vokály s nakřáplým lead vokálem…

Předloni jste vyhráli hudební ligu města Pardubice. Jak se to podařilo?
Tak ani sami nevíme, prostě to byla taková euforie, všechno nás to bavilo a asi to z nás bylo cítit, krom jednoho kola, ve kterém jsme ztratili jeden hlas od jednoho z porotců, jsme dostali všechny hlasy a porazili i plno kámošů z ostatních kapel. Tahle soutěž byla spíš o tom, že jsme se otrkali a skamarádili s dalšími muzikanty. Bylo to fajn.

Přesto, že přihlášení nebylo úplně plánové, tak předpokládám, že účasti nelitujete?
No nelitujeme, hrozně nás to nakoplo a to byl ten největší přínos. Sehráli jsme se a takový úspěch na začátku kapelu hodně stmelí…

Vloni jste nahráli vaše debutové album a to ve studiu Hacienda, Miloše Dodo Doležala. Proč zrovna tam? A jak Vám to sedlo?
Jak již bylo napsáno dříve, na poli rockové a hardrockové scény jsou nároky na kvalitu zvuku, produkci, mixáž a podobně asi největší ze současných populárních a undergroundových stylů. Je tedy více než jasné, že natáčení tohoto materiálu by se měl ujmout někdo, kdo již má s tímto nemalé zkušenosti. Kapela pořídila pár nahrávek na software Sonar, které je možné slyšet na některých mediálních výstupech, ale právě tato skutečnost ukázala ve své nahotě potřebu kvalitní nahrávky a kvalitního externisty. Výběr musí zůstat v rukou kapely, protože právě ta se musí ztotožňovat se zvukem, principy práce, vybaveností studia atd. Důvěra, která bude vložena do produkující osoby i do osoby zvukového mistra je zásadním atributem tvorby a nesmí být podceněna. Z minulosti je známo několik případů, kdy se nepovedlo všechny věci správně skloubit a dělaly se kompromisy na nesprávných místech. Na celém dílku toto pak zanechá nesmazatelnou stopu a je to velká škoda. Jednotlivý členové kapely a způsob jejich práce obecně by měly být dostatečnou zárukou kvalitní volby a erudovaného přístupu k věci.

Kapela se při zkouškách zabývá i takovými detaily, které se běžnému posluchači zdají být naprosto nepodstatné, ale je si vědoma, že kvalitní nahrávka je taková, která je nejenom technicky prvotřídní, ale je z ní cítit hlavně atmosféra. To naopak vyžaduje naprosto živelný přístup k věci bez přehnaných analytických závěrů a hypotéz. Je třeba v pravý čas poslechnout i intuici a cit pro věc. Uvolněnost je někdy víc než precizní technický přednes bez emocí. To je potřeba vidět i ve vztahu ke kvalitě reprodukčních možností (malá rádia x profesionální soustavy apod.). Výběr nahrávacího studia byla tudíž jedna z klíčových věcí a otázek dnů současných. Miloš „ Dodo“ Doležal. Skvělý chlap a odborník na slovo vzatý. Zakladatel Vitacitu, kytarista, skladatel, producent a zpěvák, který spolupracoval s mnoha hudebníky na špici českého hard and heavy. Produkoval několik mladých a nadějných kapel. Sám studoval ve státech hru na el. kytaru, zvláště pak hru Jimmyho Hendrixe. Současně je i nositelem velké pohody při nahrávání a dokáže do desek vnést onu očekávanou a potřebnou živelnost a atmosféru. Nahrávat živě podle našeho názoru umí nejlépe právě on a proto ta volba, otázka byla, jestli bude souhlasit i Miloš. Naštěstí souhlasil a vzal nás do azylu, do jeho jedinečného studia Hacienda, kde stvořil i svá vrcholná dílka z novodobé tvorby. Gen Sumerian, Despekt, Ohněm….atd.

Čtrnáct skladeb na albu, to už je pomalu nadstandard. Přičemž jste jich měli připravených asi šestnáct. Takže s tvorbou nových věcí nemáte problém? Kdo u vás skládá a píše?
Většinu tvorby na první desku složili kluci již v samých začátcích kapely, ale postupně docházelo k předefinování některých částí a k vlivu nových členů, hlavní je přinést kytarový rif a nástřel melodické linky. Na riff a na jeho zemitost je kladen zvláštní důraz a pak už je to otázka geneze na zkušebně. Každý kdo s riffem přijde - hlavně oba kytaristi - si hlídá charakter songu a pak nechá tvořit ostatní členy,
Na první desce jsme chtěli dát našim fanouškům opravdu pořádnou porci bigbítu, aby neměli pocit, že za “ hvězdnou sumu 50 Kč nekoupili zajíce v pytli“  a aby naše první deska byla fakt pecka. Jak se to podařilo, to necháme na nich.
S novou tvorbou to zatím jde. Samozřejmě se nepovede vše, ale to je normální geneze, něco se vyřadí nebo prostě odloží na jindy, ale v kostce už se začíná rýsovat materiál na druhou desku, ve které by mělo být o trochu méně kousků, zato bychom rádi přidali na soundu…

Máte za sebou i natáčení prvního videoklipu. Měli jste dopředu jasno, na kterou věc se klip bude točit? Jak natáčení probíhalo?
Nejdříve jsme chtěli první klip točit na písničku Holky motodivoký, ale je to poměrně náročné na výpravu a tak jsme se rozhodli pro vzájemné oťukání při něčem jednodušším na prostory a lidi. Před tím, než jsme se o točení začali bavit, jsme chtěli celou partičku hlavně představit tak, aby příběh nepřebyl duch muziky a členy kapely. Výběr režiséra byl otázkou geneze, při které hrála hlavní roli naše kamarádka a skvělá grafička Francouzka, která se nám stará o design jako celek a je autorkou veškerého grafického zpracování. Právě ona přišla s revoluční myšlenkou dát příležitost Jardovi Beranovi, 22-ti letému mladému režisérovi. Po seznámení se s jeho tvorbou bylo vyřešeno. Jeho přístup je osobitý ale snažili jsme se mu do toho moc nezasahovat a myslím, že se to vyplatilo…
Natáčení jsme zvládli během 18 hodin a probíhalo v naprosté pohodě. Narazil se soudek piva, které jsme si sami nechali vyrobit s naším názvem a pak již jen probíhala ona egomasáž.

Jako jedna z mála kapel u nás máte vlastní značkové pivo - Hardmok. Čí to byl nápad? Bylo to náročné zrealizovat?
Na rovinu, nápad se vlastně zrodil již na samém začátku při vymýšlení nápadu na název kapely. Tak nějak název nebyl vždy prioritou kapely a soustředila se spíše vždy na hudbu, ale nějaký název být musel a tak padla volba na složeninu evokující styl – HARD a pivo jakožto lahodný nápoj – MOK. Poté po pár sporadických pokusech o oživení myšlenky spolupráce s dvěma malými pivovary jsme se dostali až na přelom roku 2016/17. Po dvoudenní anabázi ochutnání, schůzek zaangažovaných lidí a chlapských slov to dopadlo a během měsíce bylo dohodnuto. Křest klipu jsme trochu oddálili a pokřtili klip a jako speciální překvapení i pivo na jednom velkém mejdanu pro 100 lidiček a fanoušků u nás doma ve Dřítči…. Pivo HARDMOK je nefiltrovaný a nepasterovaný klasický pivo s hořkou chutí vyrobený pouze z českých produktů, a v unikátních podmínkách pivovaru Letohradský Jelen. Sládek Zdenek Kalous odvedl mistrovskou práci a pivo je doladěno přesně podle našich představ. Nebolí po něm hlava a má 4,5 % alk. Etiketu dotáhla Francouzka - jak jinak a bylo hotovo. Pivo je v normálním prodeji na objednávku bez jakýchkoliv finančních nároků kapely, naší podmínkou je pouze kvalita a zachování grafických prvků etikety a šíření našeho jména.

Hráli jste například s Törrem, Komunálem, Krausberry. Považujete to za jakýsi profesní úspěch? Ty nabídky přichází z agentur, od interpretů, nebo od Vás?
To je široká otázka, ale odpověď bude asi krátká. Koncerty s takovými kapelami jsou pro nás fakt velká zábava a zatím si to neskutečně užíváme. Zahrajeme, sklidíme aparát a celý večer se bavíme. Prostě super. Lidi nás docela berou a to je asi to nejdůležitější pro nás a i pro kluky ze známějších kapel.
Nabídky jsou po různu, někdy se dohodneme na nějakém hraní, někdy nás osloví pořadatelé, někdy se doptáme sami, prostě směs všeho. Pro kapelu našeho ražení není lehké se prosadit, ale netlačíme na pilu, hlavně si užíváme společný hraní, zkoušky a zábavu. Zas bychom asi nechtěli hrát rutinně dvakrát týdně a ani nevědět kde…. Víš jak…
Často hrajeme na charitativních akcích a beneficích a výtěžek věnujeme přímo na konkrétní věci třeba pro nějaké postižené dítě. Hodně spolupracujeme s nadací Jirky Huga Hučka Naděje z kamionu..

Na závěr se zeptám, co plánujete dál? A kde Vás můžou fanoušci v nejbližší době vidět?
Do budoucna máme pořád stejnou strategii. Hrát svojí autorskou muziku, na své postavené aparáty, které jsou mimochodem z velké většiny naprostými originály, bavit sebe i naše fanoušky naší zábavou a ne tím, co nám diktují všudypřítomné reklamní spoty a pít poctivý český pivo a ne korporátní europiva. To je naše filosofie. Deska č.2 je rozpracovaná a točení klipu na další kousek se připravuje. Je to pro nás prostě zábava a tak se budeme bavit.
Fanoušci nás můžou vidět na živých koncertech, jejichž ucelený seznam se pravidelně aktualizuje na portálu www.bandzone.cz/hardmok, na našich FB stránkách či profilech jednotlivých členů, našich www stránkách www.hardmok.cz a samozřejmě na koncertech kapel s kterými hrajeme apod.

Skupina ROOT z Brna, která letos slaví 30 let, přináší na loňské albové novince pokračování příběhu o hrdém národu Kärgeräs, který navazuje na stejnojmennou desku z roku 1996, která dnes má kultovní statut. Album „Kärgeräs – Return from Oblivion“ (Kärgeräs – Návrat ze zapomnění) přináší pořádnou porci mystického metalu, jehož temnota je pro ROOT naprosto typická.
Kapela si za celou éru prošla celou řadou personálních změn. Jediný, kdo zůstává je sám velký šéf, Jiří Valter alias Big Boss, zpěvák a hlavní persóna. Současnou sestavu dále tvoří Igor „Igorr“ Hubík – basa, kytara, vokály, Aleš „A. D.“ Dostál – kytary, basa, Jan „Hanz“ Konečný – kytary a Pavel „Dred“ Kubát – bicí. Ono je docela těžké určit, kdo na co hraje. Členové ROOT jsou mistry svých oborů a multiinstrumentalisté zároveň. Big Boss začínal třeba jako bubeník!

Mezi deseti kompozicemi najdeme také instrumentálku a pro blackmetalovou kapelu naprosto netradiční akustickou skladbu. Stejně jako před dvaceti lety je příběh mýtického národa Kärgeräs uceleným příběhem. V rozsáhlém bookletu lze nalézt anglické originály textů a také jejich český překlad, takže si našinec může přečíst, o čem tento příběh je. Pro věci neznalé uvedu jen, že hrdý národ Kärgeräs byl v roce 1996 zničen a uvržen do zapomnění, odkud se na aktuálním nosiči vrací. Kärgeräs byli válečníci kdesi na matičce Zemi ještě před příchodem Homo Sapiens.
Ačkoliv je ROOT označován za blackmetalovou kapelu, tato nahrávka by se dala spíš zařadit do škatulky dark metalu, tedy temné muziky se silnými melodiemi a typickým variabilním vokálem Big Bosse. Výlety mimo blackmetalové pole patří k tvorbě kapely stejně jako ten nejčernější kov. Mám tuhle kapelu odjakživa rád, takže moje recenze je ovlivněná dlouholetým poslechem všech ostatních počinů ROOT i sólových desek jejich současných a bývalých členů.

„Návrat ze zapomnění“ začíná „Životem démona“, tedy skladbou „Life of demon“, který je zpovědí Velkého Mága Equirhodonta. V příběhu dále vystupují postava krásné Rullbrah, Rodäxx, Lykorian a Raon. Všechny hlasy obstarává sám Big Boss. Smekám před jeho hlasovým rozsahem. Je na místě zmínit, že se Velký Šéf nedávno dožil 65 let a je zřejmě nejstarším činným blackmetalovým zpěvákem na světě. Rockpalace tímto gratuluje!

Hudba přesně koresponduje s obsahem textů. Je barevná a nápaditá, temná a melodická zároveň. Jde skutečně o velkolepé dílo, na které jsem se osobně hodně těšil.
K písni „Black Iris“ existuje i klip, který je k vidění na jůtůbku. Video je sestříhané z koncertu v brněnské Melodce. Již zmiňovanou tesknou akustickou skladbou je „Moment of Hope“, v níž žádá o slovo Eqirhodontův syn Lykorian. Chce, aby Velký Mág vrátil život Národu Kärgeräs.

Příběh „Návratu ze zapomnění“ končí skladbou, která je zároveň otázkou „Do you think is it the end?“. Odpovědí je strohé „No“. A je tomu skutečně tak, Big Boss má složené třetí pokračování Kärgeräs stejně jako jedenáctou desku, která do trilogie patřit nebude. Těším se!

Aktuální počin vydaný u polské firmy Agonia records se velmi dobře prodává. Ze zákulisí skupiny jsem se dozvěděl, že disky rychle mizí, proto s nákupem neváhejte.
Jan Holý

Byl jsem na obou kapelách, abych si mohl udělat snad objektivní názor. Citron nabídl poměrně velkou show s led panely, které předcházela slušná mediální masáž, tu může nabídnout snad jen majitel médií typu Berlusconi.. ale nic proti tomu – asi by jsme to využili všichni, mít tu možnost. Jenže pak tu hrozí, že stokrát opakovaná lež se stane nakonec pravdou, stejně tak, jako když budete padesátkrát denně pouštět v rádiu hovno, tak se z něj nakonec stane populární zlaté hovno neboli hit..to všichni přece známe. Citron mi připadá jako nádherný, barevný a napohled chutný dort z Tesca. Jenže když ho ochutnáte, tak je chuť v prdeli, máslo není máslo, kakao není kakao a celkově je dort vysušený a bez chuti.. ale hezky se na něj dívá – to mu upřít nelze…Shrnuto – dívat se na to dá, ale ochutnat – toho bych se vyvaroval…Cukráři chybí srdce a pomocníky nespojuje láska k práci nýbrž nějaké chemické lepidlo, které nejspíše dlouho „spoj“ neudrží… Nicméně bude vždy dost lidí, kteří obelhávaní být chtějí, protože nepravda je někdy napohled víc sladká, méně komplikovaná a obecně v této sortě lidí i přijatelnější. Prostě profesionálně odvedená lež.
Limetal je o poznání prostější ve své prezentaci. Koncert vás vtáhne jako černá díra do své singularity a už vás nepustí, zatají se vám dech a tento dort není sice napohled nádherný, ale je plný hutné chuti, která z dortu skoro prýští. Tento kuchařský tým – to je banda kamarádů a s ní i ryzí radost z práce. Nemusí lhát, stačí jen hrát /hle rým/. V hrudi této kapely bije srdce. Cesta bude komplikovanější neboť nemají ve svém středu „Berlusconiho“, ale je to ruční práce, která má svou hodnotu lidového tvořitele. Profesionální prezentace pravdy. jen můj názor...zabijte mě.
                                                                                                                                                                                                             Rudolf Schweser

Na Hromnice o jedno fixí album více

Ano je tomu tak přesně ve čtvrtek 2. 2. 2017 vydala pardubická punkrocková kapela Vypsaná Fixa své nové album. Chlapci slíbili svým fanouškům, že album vydají přesně na hromnice. Od roku 2001 jsme si, už tak nějak zvykli na to, že nás každé dva roky Fixa obšťastní vydáním nějaké té nové řadové nahrávky. Letos to sice hoši o půl roku protáhli, ale pořád je vidět, že je to ta stará dobrá skromná partička ze San Piega. Na Vypsané Fixe si cením spousty pozitivních vlastností. Jsou to kluci, co si dokážou ve svých textech udělat srandu, ale na druhé straně se i zamyslet nad zcela vážnými věcmi. Ačkoliv Fixa po českých pódiích brázdí již 23 let, pořád je skromná. Haly nevyprodává, ale kam přijede tam má jistotu, že bude plný kulturák či klub. Od alba Klenot, které vyšlo v roce 2009 navíc kapela myslí i na své fanoušky. Alba dává ke stažení na své webové stránky. Buď je možné si je stáhnout zcela zdarma anebo klukům přispět libovolnou částkou.
Osmé studiové album kapela nahrála v sestavě: Michal “Márdi” Mareda – zpěv, kytara, Milan “Mejla” Kukulský – kytara, Daniel “Mejn” Oravec – baskytara a Petr “Pítrs” Martínek – bicí. Album je uděláno ve skromných podmínkách jak po stránce hostů na něm tak i nahrávání. Co se týče hostů na albu žádné nenajdeme jen občas doprovodný zpěv. Desku kapela nahrávala v říjnu na pěti různých náhodně vybraných místech. Místa vybíral producent desky Ondřej Ježek. Obsahuje celkem dvanáct nových písní. Písně byly nahrány vždy po dvou někdy i po třech na různých místech, které albu dodávají punc tajuplnosti a malebnosti. Textově se album opět postaral Márdi a obal zase Mejla. Obal je sestaven jako osmisměrka, aby fanoušci zapojili mozky a název „Tak tady to asi někde musí být“ si vyluštili sami.
Album bylo vydáno pod vlastním vydavatelstvím San piego Records, kde kapela vydává své alba od roku 2009 po odchodu od nahrávací společnosti Sony.
CD podle mě nemá žádný velký hit, ale za to zní opravdu svěže. Je nabito energii, zvukovými experimenty, kterých se rozhodně Vypsaná Fixa nebojí. Především texty pro nás jsou naprosto srozumitelné. Velkou škodou je, že žádné rádio u nás nedokáže tyto aspekty vzít v potaz, aby některé písničky zahrálo. Trochu mi přišlo po albu „Detaily“ vydaném v roce 2011, že kapela trochu zpomalila. Jak po stránce rytmické, tak i té zvukové. Ale nové album mi opět dokazuje a nám všem ukazuje, že Fixa rozhodně neztratila nic ze své rozdávané energie a entusiasmu, se kterým novou desku připravila.
K tomu všemu je třeba přičíst vhodně doplněná aranžmá a taktéž různé doprovodné zvuky. To vše dává dohromady opravdu kvalitní nahrávku. Nebojím se říct, že pro kapelu formátu Vypsané Fixy je celková struktura od samotného nahrávání až po celý koncept alba něčím průlomovým. V současné době lze jenom těžko odhadovat, kam tato anabáze a koncept alba kapelu posune, ale věřím, že nejenom nám fanouškům poslech činí radost. I pro skupinu samotnou to může být počátkem nové éry a zkušenost či inspirace proto, že a jak to vlastně vše jde dělat úplně jinak oproti zažitým zvyklostem.
Když si detailně rozebereme jednotlivé skladby, zjistíme, jak jsou opravdu skvěle poskládané jak po stránce textově, tak i pořadové na celém albu.
První písnička se jmenuje „Klid a mír a ticho“, je velmi pomalá a to značí, že album se ponese v podobném rytmu. Ale to je veliký omyl, jelikož postupně se více a více zrychluje. Podle mě je toto složení v pořádku. Proč nezačít pěkně pomalu a naladit posluchače. Navíc, když je v písni rytmus z názvu alba „Tak tady to asi někde musí být“.
Druhá písnička nese název „Inkoustový ruce“. Ta je oproti té první trochu rychlejší, ale stále se nedostáváme do úplného maxima. Třetí písnička nesoucí název „Kamion“ je rychlá a velmi zpěvná, rozhodně při jejím poslechu neusneme. Čtvrtá písnička se dostává do o ještě něco málo větší rychlosti a jmenuje se „Limity“.
Pátou písničkou s názvem „Siki Romero“ nám chlapci naznačují, že rozhodně umí ještě přidat v rytmu. Navíc je i textově velmi zpěvná. A proto si dokážu představit, že se dá hrát v rádiích a na koncertech. Fanoušci si její refrén mohou neustále prozpěvovat. U šesté písně se nám opět trochu zpomalilo jmenuje se „Místo“ a je i tak trochu smutná.
Na sedmém místě celého alba je moc pěkná písnička, také především více než příhodná skladba pro měsíc únor, kdy nejenom máme „Hromnice“ a v letošním roce jsme se dočkali nového alba skupiny Vypsaná Fixa. Ale především slavíme svátek všech zamilovaných, a to svátek svatého Valentýna. Tato skladba nese název „Robi Valentýn“. Je rychlá a co je důležité říct, i tato skladba je ke snadnému zapamatování a prozpěvování více než vhodná.
Osmou skladbou celého alba je písnička nesoucí název „Zachytávač“ je opět rychlejší a má v sobě prvky zvukových doprovodů. S devátou skladbou nesoucí název „Viry a Živové“ by se nám podle různého vrzání a skřípání mohlo zdát, že se nám hoši z Pardubic dali na underground. Je to možná trochu experiment, ale jo. proč jej na devátou pozici cédéčka nezařadit. Navíc není to žádný cajdák, ale má to pěkný a „popěvný“ text.
Desátá skladba je velmi pomalá. Nese název „Mariánské léto“. Byla nahrána bez použití bicích a pro tato skladba se hodí pro zklidnění koncertu Vypsané Fixy či na nějaký ten akustický koncert, které Fixa svým fanouškům také nabízí.
Jedenáctou skladbou je opět rychlejší písnička s názvem „Člověk s rozhledem“ a zde se nás Márdi a spol snaží upozornit na to, že rozhled a přehled je opravdu důležité míti a udržovat si jej.
Dvanáctou a úplně poslední skladbou celého alba je písnička mající název „Ničím nerušené chvíle“. Skladba rychlejší, na závěr celého alba se parádně hodící. Zde nás tak trochu kapela navnadí na to rozhodně zavítat na jejich koncert a vychutnat si to vše, co bude a přijde.
Desku musím hodnotit jako hodně dobrou. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že bude u mne velmi často hrát a to klidně pěkně od začátku až do konce. Velmi se mi líbí kombinace a střídání pomalých a rychlých skladeb jakožto různé zvukové efekty. A především nebojácnost experimentovat s různými zvuky a nakombinovat je tak, aby to všechno dalo výsledek velmi slušného alba. Je vidět, že si hoši na desce opravdu dali záležet a vyhráli si s ní od začátku až do úplného konce. Vše to dává velmi příjemný, uchu lahodící koktejl a člověku dodávající pozitivní energii.
Velkou škodou je, že bohužel nelze předpokládat, že by snad najednou nějaké rádio změnilo názor a některou z písní začalo ve svém vysílání rotovat. Toho se bohužel ještě hodně dlouho nedočkáme. Ale nám to v dnešní době nemusí vadit, když máme způsoby na to, jak si můžeme toto album pořídit a pěkně vychutnávat bez zbytečných slov nějakých rádoby moderátorů.
Poslech alba a především i návštěvu nějakého koncertu kapely vřele doporučuji.
Album je skvělé a koncerty jsou hodně zábavné.
Příjemný poslech a kulturní zážitek vám přeje
Martin Fejfar