Dostal jsem nedávno otázku: „Hele, co ty a elpíčka? Napiš něco.“ Tak jsem slíbil, ale trvalo to trochu déle, než bylo původně v plánu. Z jakého hlediska bych to měl pojmout, něco odborných plků, nebo od výroby po finální nákup v krámě? Nakonec se mi stala zvláštní věc. Uvědomil jsem si, že za všechno co jsem doposud prožil, může jedna černá deska a můj výlet na pražskou „zakázanou burzu“ za dávných dob komančského režimu. Snad při čtení nebudete okradeni o moc vašeho vzácného času.
Příběh je to z dávných dob, tak omluvte prosím kvalitu paměťových buněk. :D
Jsme někde v polovině osmdesátých let minulého století, mířím ze základky na střední školu a potkávám pár protřelejších kamarádů, kteří mě zlákají k návštěvě tajemného místa dole pod Václavským náměstím v Praze, kde prý se dá koupit ledacos, co není oficiálně nikde k vidění, mimo jiného i kazety, LP desky a, jak nezapomněli podotknout, i pornočasopisy. :D Moc jsem se v té době o muziku nestaral, ale dělat něco, co se nesmí, to se prostě muselo zkusit. Jako správný vesničan jsem se předvedl hned na první pokus. Koupil jsem tu nejlevnější desku, která byla k mání (i kvůli fajn obalu, nic zlého netuše) – BEST OF SOLO ALBUMS KISS. Radoval jsem se, jak jsem šikovnej, mám výběr ze čtyř elpíček a ještě jen za 150,- chachááá. Že se mám podívat, v jakém je deska stavu, mě opravdu ani nenapadlo, takže doma na přestárlém gramofonu s krystalovou přenoskou(která svojí vahou určitě i pár škrábanců opravila :D) mi některé písničky vesele přeskakovaly a moc jsem si neužil.
Měl jsem čas do dalšího týdne, kdy byla opět v neděli burza, jak se tomu říkávalo, abych se uklidnil a zkusil na majitele zatlačit, aby mi vrátil obnos nebo fošnu vyměnil. Jak správně hádáte, nepovedlo se ani jedno.
Jak mi tak deska zůstala doma, prozkoumal jsem tedy, co se dalo – zjistil, co jsou KISS zač a začalo mi to. Neodbytná touha vlastnit nějakou další desku. V průběhu doby jsem se vypracoval na odborníka „střední třídy“, který si vytvořil z omezených finančních prostředků sbírku asi deseti kousků LP a začal kolotoč výměn a hledání stále nových kapel, druhů muziky a přátel. Protože to byly časy, kdy nás muzika nádherně sbližovala. Jezdili jsme vlakem každou neděli brzo ráno a postupně přistupovali další a další, nápadně stejné čtvercové tašky slibující obsah, který nás extrémně zajímal. Kolikrát se nám stalo, že jsme výměnu uskutečnili už ve vlaku a na místě samotném jsme jen okoukli, co je nového nebo prolistovali nové číslo převzácného Metal Hammeru, dovezeného ze zapovězeného západního státu. Tam jsme nasbírali informace o novinkách a jejich umístění v žebříčcích.
Samozřejmě, propadnul jsem tomu všemu do takové míry, že už nic jiného pro mě ani snad nemělo smysl. Stal jsem se fanouškem rockové a metalové muziky takříkajíc na plný úvazek. Společné poslechy u majitele nejkvalitnější přehrávací aparatury zakončené rozborem se silným alkoholovým oparem by vydaly taky na pár článků. :D Za zmínku stojí i diskotéky a rockotéky, kdy občas přeskakující desky nadělaly hodně veselých okamžiků. Pár historek jsem slyšel, jak někdo nakoupil zaručenou desku zahraniční kapely a doma mu hrál Hurvínek… No už jen vyměnit středovou nálepku by asi nedopadlo dobře, takže z vlastní zkušenosti to potvrdit nemůžu.

Hlavním hnacím motorem bylo sehnat co nejvíc novinek, ale otázka byla, jak na to. Cena nového, ještě z výrobní fólie nevybaleného LP se pohybovala kolem 500,- korun. Použité pak podle stavu. Našli se i borci, co dokázali desku znovu nějakým způsobem opatřit opět fólií, takže vypadala jako nová a doma ejhle, přeskakuje. Těch zkoumavých pohledů a smlouvání, když se vám deska trochu nezdála, to bylo něco. Škrábance se silně rozlišovaly, když náhodou někdo našel otisk prstu na černém povrchu, byl takový prodejce okamžitě v duchu odsouzen na pranýř, protože kdo by ohmatával tak vzácnou věc jakou je LP deska vaší oblíbené kapely?! Ta se přece musí vyndat z igelitového obalu (protože správný majitel si svoje miláčky hýčká a nenechal by papírový vnější obal zničit – zakoupí si tedy ještě jeden, do kterého to komplet uschová ), vzít z vnější strany tu vzácnost za hranu, opatrně položit na talíř gramofonu, na který někteří šetřili třeba i rok, spustit správně vyváženou přenosku a zaposlouchat se. Mezitím ze všech stran důkladně obhlédnout obal, pokud na vnitřním obalu byly texty, tak nastudovat, případně některé opsat. Nebyly moc k dispozici žádné kopírky, navíc rozměr desky byl zásadně větší, než bylo možné ofotit… No starosti, starosti, starosti.

Tou nejhlavnější bylo, jak desku co nejkvalitněji nahrát, aby se příští týden mohla zase vyměnit za jinou, pokud nebyla tak mega vzácná, že prostě musela zůstat doma… Možnosti byly kazeťák, kotoučák a nic víc. Kdo zkoušel za socializmu shánět kvalitní kazety nebo kotouče, ví, jak přetěžký úkol to byl. Takže jsme se stali i trochu mafiány, protože za bony v Tuzexu už se něco sehnat dalo, než dorazily pásky SONY a MAXELL i do běžného prodeje za nekřesťanských 105,- a více korun za kousek. Domácí Engetonky nebyly moc v oblibě. Hodně se muselo přemýšlet, co se koupí, co nahraje, co zůstane doma. Později dorazily do našeho světa i videa, která uměla nahrávat ve stereu, a někdo zjistil, že místo obrazu nahrávají muziku v dobré kvalitě, takže půjčka a honem zálohovat na VHS. Smějete se? Takových bláznů nás bylo docela hodně. Protože kdo mohl sbírat ve velkém ty skvosty, když první výplata, kterou jsem dostal po škole, byla 980,- Kč
Už během studia jsem si musel trochu přivydělat tím, že jsem za víkend stihnul nahrát třeba 4 kazety pro kamarády, kteří neměli to štěstí a gramofon, nebo prostě neměli tu možnost a odvahu dojet do Prahy a zkusit své štěstí při nákupech. Ano, párkrát se nám stalo, že dorazili příslušníci VB a nastala honička, kdo s koho. Vzhledem k tomu, že KISS nebyli v té době u mocnosti v oblibě, párkrát jsem byl popotahovanej, když mě chytli, ale ve většině případů se únik podařil bez úhony.

Můj hudební obzor se samozřejmě neupnul jen k již zmíněným KISS, ale jako první deska, kterou jsem koupil, zůstali nejhlouběji v mém hudebním srdci. Někdy ke konci mého studia na střední škole, kdy už jsem měl opravdu hodně naposloucháno a docela slušnou zásobu desek, jsem se stal oblíbencem začínajících místních muzikantů a vymetl jsem pár zkušeben, až jsme jednu zřídili i v domě mojí skvělé babičky. Tam pro mě začalo něco, co do dnešních dnů neskončilo, moje dráha muzikanta. Kytara, co jiného – ta byla asi nejdostupnější, co šlo sehnat. Nebudu vás unavovat zápolením s prvními akordy, sháněním a pokoutní výrobou aparatur a vůbec všeho, co k muzice patří. Nakonec jsem po skončení dvouleté vojenské služby zkoušel štěstí v jedné místní skupině, ze které vykrystalizovala moje první opravdová kapela ARGOS. Potom přišlo lano do vyhlášeného TELEGRAFU a nakonec jsem zakotvil v posledních letech v ROXORU. Ale to nás odvedlo od LP desek poněkud stranou.
Ke konci období komunismu už bylo pár obchodů, kdy se daly sehnat skvosty z ciziny, byly to prodejny, které měly za účel asi reprezentaci jiných zemí, takže pro desky se chodilo do „Polské kultury“. I desky z Maďarska se začaly objevovat, pak jugoslávské, a světe div se, i pár kousků dovezli přátelé, kteří názvy měli napsané azbukou. Rockové a metalové ikony se daly koupit tedy už oficiálně. Nejzajímavější bylo, že se vždycky našel někdo informovaný, a tak jsme se v předstihu dozvěděli, nejen kde se bude konat příští burza, které občas musela změnit místo, ale i kdy přijde do některé z prodejen vysněná zahraniční deska. Jak jsme to v době bez mobilních telefonů a internetu dokázali, je mi do dnešního dne záhadou.

Kult výměn, prodeje LP a všeobecného sdružování přátel muziky dost rychle skončil po listopadové revoluci i s nástupem CD nosičů a postupně se sbírky rozprodaly. Skladnost CD a žádné přeskakování nadlouho zvítězily, ale někdy kolem roku 2005 se mi začalo po deskách opět stýskat. Uvědomil jsem si, že to naše „náboženství“ mělo jistou výhodu. Naučilo mě hlavně trpělivosti a pečlivému poslechu, protože přeskočit na další písničku zmáčknutím tlačítka, prostě na gramofonu nejde. Dokázali jsme ty krásné černé placky poslouchat od začátku do konce, ne jako je tendence v poslední době že hit musí být co nejdřív, protože už není v uspěchané době čas věnovat se opravdu důkladně čtyřicet a víc minut celému albu.
A když jsme u té krásy, když jsem poprvé viděl desku, na které byl obrázek obalu přímo pod průhlednými drážkami, nechtěl jsem věřit, že to bude i hrát. Samozřejmě hraje a vypadá to prostě fantasticky. Postupně jsem narazil i na speciality, jako jsou desky vykrojené do nějakého nepravidelného tvaru (Shape), nejlépe opět i s obrázkem.

Začal jsem se opět pídit po všech těch skvostech, významným pomocníkem už je samozřejmě internet, sehnat se dá už skoro všechno, jen mít bezednou šrajtofli. :D Pár LP se mi podařilo i opatřit podpisem interpreta díky mým muzikantským přátelům, než přišla osudová chvíle v červnu 2013. Při lokální potopě jsem během chvíle přišel o všechny svoje poklady. Musím se přiznat, že dobře skoro rok jsem opravdu neměl vůbec chuť zkoumat, co všechno mi schází, ale s určitostí jsem věděl, že magnetofonové kazety a LP vzaly za své všechny. Obaly rozmočené, v drážkách zaschlé bahno, které opravdu nejde dostat pryč. Přesto jsem si některé své picture LP schoval aspoň kvůli těm nádherným obrázkům.



Nakonec krize pominula a pustil jsem se znova do shánění, říkal jsem si do třetice snad všeho dobrého. Nedělám to bohužel každý den, ale jsou večery, kdy si místo televize s nekonečným nesmyslným seriálem prostě pustím tu podivnou kulatou věc, o které opět v poslední době začínáme slýchat čím dál častěji, a která má nezaměnitelný, občas praskající a šustící zvuk. Různé speciální edice se objevují čím dál častěji a sběratelství… to je nebezpečná, silně nakažlivá choroba, tedy aspoň v mém případě.
Takže co já a LP? Láska na celý život, která mě díky jedné přeskakující desce na počátku vystřelila až na pódia, kde jsem pár chvil mohl strávit i ve společnosti těch, které jsem z drážek asfaltových kotoučů poslouchal. DĚKUJU!!!

Kdysi zpívali Orient a Ruda Rožďalovský s Jindrou Pavlištou. Dostala se mi do rukou kniha Petra Doležala se stejnojmenným názvem s podtitulkem s věnováním kapelám jako Benefit, Orient, Karamel….O to víc mě tato kniha zajímala, jelikož podobných knížek je jako šafránu. Když tak přemýšlím, tak snad jen Pelcova …a bude hůř se zabývá částečně tématem doby zábav 80. let, ale pak kniha pak utíká po jiné dějové linii a tématu.

Knihu jsem přečetl za den a vrátila mě do dávných krásných časů víkendových zábav a nedělních čajů. Vrátila mě do dob cestování vlakem, kdy na každé stanici přistupovali známí, s kterými se člověk týden neviděl, na doby, kdy ve vlaku se vyměňovaly informace, kde jaká kapela hraje a kam tedy vyrazíme (často to záleželo i kam jaká slečna mířila), na dlouhé noční hodiny čekání na venkovských nádražích, do dob neustálých kontrol hlídek VB, takže „občanku“ člověk opravdu pomalu ani nezandal, do dob neustálého vysvětlování, co děláte na nádraží, když další vlak jede až ráno za pár hodin, popř. proč se nacházíte právě tady a ne jinde, do dob cest z nádraží rozednívajícím se dnem domů, vrátila mě do časů prvních lásek…

Knihou se prolíná naprosto „všední“ a „obyčejný“ příběh Doliho, Mydliny, Kance, Boženy či Tahouna. „Obyčejný“ příběh a starosti, které v tu dobu prožívaly tisíce jiných. Rebelství dlouhých vlasů, džín a džínových bund, odvaha mnohých kapel vůbec v té době vystoupit a hrát s vědomím, že to může taky být jejich poslední vystoupení…a pro mnohé často i poslední bylo. Při čtení jsem se myšlenkami a vzpomínkami vracel na všechna ta krásná místa letních parketů – Svijanský Újezd, Převýšov, Vojice (u Ostroměře) a další…a v hlavě se skládala krásná mozaika dávno zapomenutých vzpomínek.

Kniha je psaná čtivě a bez jakýchkoliv podtextů, kdyby čtenář musel hledat „jinotaje“ nebo uryté význam a je psána jazykem, jakým tehdy mládež mluvila. Občas padne i peprné slovo, ale upřímně, Mirkové Dušínové mezi námi moc nebyli. Myslím ale, že ji dnešní mládež moc nepochopí, protože žijí v jiné době, asi stejně, jako my jsme nechápali dobu našich rodičů a prarodičů. Občas se částečně dějově dotýká i reálných dobových události.

Knize bych vytknul pár drobností, které se ale pozorný čtenář musí najít sám. Vzhledem k tomu, že jsem tuto dobu víc než intenzivně prožíval mi neušlo, že když „naše“ zmíněná parta vešla do sálu, kde hrála skupina XY, nemohla se ze sálu linout písnička XZ, kterou hrála jiná kapela. Stejně tak když Doli půjčuje LP své kamarádce, zmíněná skladba, kterou chtěla pouštět na mejdanu ještě neexistovala. Vyšla na LP až o 2 roky později. Najdete je taky?? Napište nám!!! Někoho z vás odměníme nějakým CD. Ale, to jsou jen malé drobné chybičky, každopádně kniha stojí za přečtení. Mladí snad maličko nahlédnou na krásnou a „pionýrskou“ (nemyšleno rudošátkovskou) dobu tanečních zábav, komunikace mezi mládeží když nebyl internet, sms, email…no a „staříci“ jako já se při čtení vrátí alespoň na chvíli do té úžasné doby.

Většina z nás vnímá koncert z pohledu člověka, který vejde do haly, sálu, či na parket a tam je nějaké pódium či scéna, pár pořadatelů a několik lidí u mixpultu.(Pokud jste nepřišli první, tak i spousta lidí kolem.)
Aby to tak bylo, musí někdy několik desítek lidí udělat svou práci včas a ti pak vnímají koncert ze svého pohledu. Jeden takový pohled přiblížil v rozhovoru Petr Klér, manažer a majitel Umělecké agentury

Jako manažer ses nenarodil... :) Můžeš prosím tě popsat, co tě k vlastní agentuře přivedlo a jak se to rozjíždělo?
Bylo to prosté. Již někdy v roce 1986 jsem měl kapelu, o kterou jsem se staral. Pak v roce 1989 přišla kapela Brix a tam jsem se začal starat tak nějak automaticky o všechno, protože nikdo jiný organizačně zdatný na blízku nebyl.

Proč vlastní agentura, proč ne třeba práce v zavedené agentuře nebo třeba u některého vydavatelství?
Od začátku jsem manažerskou práci dělal poctivě, bez podvodů a s důrazem na přesnost a kvalitu odvedené práce. To se mi už v roce 1992 začalo vyplácet a začaly chodit nabídky od kapel se slavnými jmény. Ze začátku třeba jen sestavit turné o patnácti zastávkách. Pak už to byly projekty celoroční. Po roce 2000 už jsem přesáhl hranice a začal do republiky dovážet zahraniční kapely, což mi zůstalo dodnes. Být u někoho zaměstnaný se mi nechtělo. Měl jsem svou představu, jak pracovat. Poslouchat příkazy „šéfa“, s kterými nesouhlasím a přesto bych je musel plnit, nebylo nic pro mě. Vyplatilo se.

Pohybuješ se v různém prostředí, od firemních akcí po open air koncerty zahraničních kapel. Můžeš je porovnat? Musíš Ty sám něco na typově odlišných akcích dělat úplně jinak nebo funguje podobný mustr na jakýkoliv typ akce?
Univerzální mustr neexistuje. Každá akce má svá specifika. Firemní akce sestavuji dle zadání klienta. Produkce zahraničních kapel je dána požadavky, které přijdou od samotných kapel. Technika, letenky, ubytování, scéna, cattering, atd… Zahraniční produkce je mi bližší, protože co se dohodne, to platí a vše vyšlapuje na minuty, což mi je strašně blízké. Mám rád organizační řád a vždy se mi to vyplatilo. Svědčí o tom chvála ze zahraničí a nově přicházející práce. Oni to mají rádi také. U nás v Čechách je všechno do poslední chvíle „na vodě“, přestože je vše uvedeno ve smlouvě. Pak se začne akce sypat a to mě znervózňuje. Musí to šlapat, jako dobře namazaný stroj.

Setkal ses s tím, že sis sám říkal něco ve smyslu."Jak tohle dopadne? Co teď s tím?? " Jak to dopadlo?
Teď přemýšlím, jestli něco u velkých akcí, myšleno pro tisíce diváků, něco takového bylo. Ťukám na dřevo, ale myslím, že ne. Samozřejmě se vždy lehce chvěji, jestli letadlo s kapelou přiletí tak jak má, jestli technika a personál vše připravil dle instrukcí…

Stalo se, že ses musel rozhodovat mezi zrušením akce/koncertu na poslední chvíli a jeho odstartováním s tím, že víš, že něco je špatně??
Ne. Ne, to se mi nestalo. Vždy jsem vše dotáhl do zdárného konce.

Jak se to pak řeší?? Místo u baru asi řešení nebude...
Napadá mě jedině, že by se mohla dostavit náhlá zdravotní indispozice umělce. To bych pak koncert asi nespustil. U baru se vyřeší mnohé, ale takto závažné situace asi ne. Pak se nabízí několik možností. Vracet vstupné nebo přeložit koncert na jiný termín. U zahraničních kapel se mi to nestalo nikdy. U našich většinou ze zdravotních důvodů hledáme jiné datum koncertu.

Vozíš sem legendy jako Smokie, Slade… jaký máš vztah k těmto jménům??
Velmi kladný, jsou to jména a legendy, které jsme v mládí obdivoval a poslouchal a ikdy by mě nenapadlo, že je za pár let budu zastupovat a sedět třeba se Smokie u jednoho stolu.

Pracuješ s lidmi a kapelami jako Turbo, Tublatanka, Leona Machálková, ale taky Slade, Nazareth, Suzi Quatro... Měníš svůj přístup vůči každému z nich nebo i oni respektují Tvá rozhodnutí a můžeš si tzv. "jet po svém"?
Přesně tak. Je to o důvěře. Oni si mě jako manažera vybrali z nějakého důvodu. Pravděpodobně proto, že jsem svoji práci odváděl poctivě. Jedu tedy po svém.

Jak vůbec vznikla spolupráce třeba právě se Smokie,je to veliké jméno i ve světě.
Spolupráce se Smokie vznikla na základě doporučení od skotských Nazareth. Okolo roku 2000 jsem pro ně dělal větší turné, které se povedlo. Všude plné haly, organizačně vše šlapalo jak mělo. Někde v Anglii se Smokie zmínili,před Nazareth, že hledají někoho schopného pro koncerty ve Východní Evropě. Nazareth doporučili mne a mojí agenturu, no a to se pak otočilo i v případě Slade nebo Suzi Quatro.

Mají tyto celebrity nějaké speciální požadavky ohledně servisu tady u nás?
Nemívají, jen mívají větší catering a kladou velký důraz na techniku. Vše je podloženo ale smluvně a mnoho měsíců dopředu ja jasné, kdo má jaké požadavky a tím pádem se dá vše nachystat a dodržet smlouvy. Pokud dostanou vše, co dostat mají jsou v naprosté pohodě.

Smokie, Slade, Quatro, Nazareth, jak spolu vycházíte mimo scénu? Vím, že Smokie už děláš pár let, dá se říci, že je mezi vámi přátelství, nebo si tato jména ponechávají rezervovaný odstup?
Přátelství je silné slovo, ale víme o sobě, píšeme si jak emaily tak sms. Máme na sebe přímé telefony a někteří mě zvou do svých sídel na dovolenou, každopádně ještě jsem to nevyužil.

Stále se budu točit okolo Smokie, Slade…. Tato jména byla zvyklá na ohromné naplněné mamutí haly, jak se jim koncertuje tady v Čechách? Přece jen sem přišly z jiného světa?
Myslím, že se jim zde koncertuje velmi dobře. Jejich první koncerty v Čechách a na Slovensku bežně navštěvovalo 6000 – 7000 lidí. I dnes se to stále pohybuje okolo 3000 osob. A podmínky tu mají stejné jako v Londýně nebo Hong Kongu.

Je kapela, kterou by jsi chtěl tady v Čechách „udělat“? Existuje nějaký tajný sen??
Tak sen snad ani nemám, jasně že sleduju nové nadějné kapely a sleduju hudební trend, abych byl v obraze, ale žádný konkrétní objekt nemám.

Co je pro tebe rozhodující před začátkem spolupráce? Chceš ty lidi nejdřív nějaký čas znát osobně nebo třeba jen finanční potenciál? S kým, nemyslím konkrétní jméno, ale třeba povahově, bys nepracoval, protože ani případný zisk "za ty nervy" nestojí?
Nejdřív se zamýšlím nad tím, jestli je daný umělec či program prodejný, jestli má kupní sílu. Pak přichází na řadu zvážení té osobní roviny. Pokud je ten umělec povahově závadový, tak u mě šanci nemá.

Aktivní jsi - pokud vím - u nás a na Slovensku... Co další expanze??
Je to otázka nabídky. Pokud by třeba přišla nabídka vyvážet naši hudbu do jiných států, tak se tomu vůbec nebráním.

Má agentura nějaký web, kde se lidé mohou dočíst o kapelách které zastupuješ?
Ano, veškeré informace o mých aktivitách, akcích lidé najdou na WWW.PETRKLER.CZ

Co poslouchá Petr Klér a jak relaxuje?
Rád poslouchám ticho. Za 30 let muziky je to balzám na nervy. Pokud něco poslouchám, tak vše napříč hudebním spektrem a zaručený relax je pro mne příroda a cestování do hezkých míst, kdy člověk může všechno hodit za hlavu.

Chceš sdělit něco, na co jsem se nezeptal a dá se zveřejnit?
Ne.

Tak děkuji za Tvůj čas a přeji hodně příštích úspěchů..
http://petrkler.cz/

S Petrem Klérem pro Rockpalace Petr Kohoutek

Tak jsem si dovolil malý report z nejmenovaného klubu, kde jsme měli tu čest jednou hrát. Hned po příjezdu nás přivítala "manažerka", která již byla lehce „načnutá“, ale vyloudila cosi jako úsměv a to nás mylně uklidnilo – zdálo se tedy, že vše bude probíhat tak jak má. Nikde nikdo a my první a tak jsme si dali pivo a čekali co se bude dít. Posléze se ukázalo, že aparatura jakási je, ale nejsou mikrofony a kábly. Tak jsme dodali dva mikrofony naše a zvolali „sláva“ - nazvučila se jedna kytara a kopák :). Čekalo se na nějakého Lojzu, který měl vše zachránit. Mezitím tam poletovalo něco, co si říkalo pomocný zvukař a se slovy, že tuto aparaturu vůbec nezná, stále něco dělal - problém byl v tom, že to postrádalo smysluplnost a jakýkoliv koncept. My stále pili pivo a nevycházeli jsme z údivu. "Manažerka" již dostoupila vrcholu svého alkoholického opojení a také dorazila druhá kapela, která se rovněž nestačila divit - tak už jsme byly dvě kapely, co se divily. Lojza – hlavní zvukař nakonec dorazil a čas ukazoval, že už jsme měli půl hodiny hrát. Aparát stále nešlo nijak nakopnout a neustále se něco hledalo...

Lidé se odkudsi pomalu začli rojit a očekávali to, na co přišli - koncert. Nakonec jsme si řekli, že to serem a že to odehrajeme i na to torzo, které bylo k dispozici, zapnula se diskokoule s diskoprasátky, diskosvětla a chybělo jen, aby se objevil Travolta. Ale my se tedy do toho stejně opřeli a na Travoltu nečekali. Několikrát během hraní jsem chtěl vypnout kytaru a jít dát zhovadilému zvukaři facku, ale Lojza byl postarší pán, který byl tak zmatený, že už by další trest nesnesl, tak jsem po něm jen mrskal těžko definovatelnými pohledy. Koncert jsme pojali jako veselé laškování s publikem o počtu cca šesti lidí a já a naše zpěvačka jsme měli v tu ránu každý jednoho fanouška - myslím, že ta moje fanynka mi dokonce vrazila během hraní jazyk do krku - říkal jsem si “no co - Show must go on „ tak jsem jí teda nechal ať mi ty mandle zkontroluje...posléze se odpotácela zpět mezi šestičlenné publikum a významně po mě pomrkávala s výrazem něco jako „To jsi ještě určitě nezažil“ a měla pravdu, ale měl jsem pocit, že nemůže tak nějak zaostřit, tak si nejsem úplně jistý, zda to pomrkávání bylo skutečně na mne.....

Myslím, že mezi námi nakonec stejně něco bylo ...slina, elastická a asi půl metrů dlouhá, než povolila a přerušila mezi námi to významné „cosi“:). Koncert jsme statečně dohráli s vědomím, že toto už nikdy nezažijeme dobrovolně a poděkovali jsme všem šesti lidem, které bych možná mohl i vyjmenovat, ale tím nechci zdržovat. Pak nastoupila druhá kapela. Zpěvák hned ze startu poděkoval vlastní manažerce za pěkně posraný koncert a nám nezbývalo než souhlasit, protože ano – jednalo se o výše zmíněnou osobu. Kluci dohráli a my upalovali domů - teda do našeho klubu, kde jsme ten hnus s naší zpěvačkou ještě spláchli nějakým tím rumem a pivem. Myslím, že už svítalo, když jsme opouštěli klub. Venku krásně a nám už vše bylo zase jedno. Další koncert za námi. Poučení?? To si udělejte sami...

Máte podobné zkušenosti?? Napište nám je do naší diskuze