Kapela Poseidon byla založena v roce 1993 Josefem Málkem a Michalem Sixtou v Mariánských lázních. Tato kapela hrála pod uměleckými agenturami všude po České republice a projela skoro celou Evropu až skončila v Německu na dlouhých 15 let. Na naše otázky nám odpovídal kapelník Michal Sixta.

Takže chlapi, začněme obecně. Kdo tvoří kapelu Poseidon, a kam byste se stylově zařadili?
Tak dnešní kapelu Poseidon tvoří 5 hráčů + náš zvukař
Michal Sixta – basová kytara, zpěv –kapelník
Ondřej Grác - doprovodná kytara, zpěv
Martin Keltner - bicí nástroje
Libor Bažant - solová kytara, zpěv
Honza Polešovský – klávesy
O zvuk a světla se stará Jaroslav Půlpán. Myslím, že naše hudba se dá zařadit do Poprocku….

Příští rok oslavíte 25 let od svého založení. Vzpomenete si, jak jste se dali dohromady? Jak jste začínali?
Kapela Poseidon má kořeny v 80 letech, kdy jsem založil kapelu „Demoni“. Ta vydržela asi 3 roky a kluci odešli študovat a byl konec. V roce 1985 jsem si udělal zkoušky u Umělecké agentury Hradec Králové a ta mě vzala do stavu, takže jsem měl v občance svobodný umělec a mohl jsem se začít živit hudbou. Nastoupil jsem do kapely Mars a vyjel s ní do Švýcarska a hodně jsme hráli v Mariánských Lázní, kde jsem zůstal. Po různých klubech a vinárnách jsem poznal spousty muzikantů a vznik kapely POSEIDON se datuje na duben 1993, kdy u mých dveří zaklepal Josef Málek, sólový kytarista mnoha kapel a pronesl tu historickou větu: „chtěl bych s tebou hrát“. Přivedl dalšího muzikanta Jirku Půžu a vznikl POSEIDON a my se opět začali muzikou živit.

Za dobu Vašeho aktivního hraní jste toho docela dost procestovali. Kde jste všude hráli?
Pod uměleckou agenturou Sprint, dále Pragokoncert -, umělecká agentura Mnichov, Rakouská agentura Plonner jsme nejdříve hráli po celé České republice a až v roce 1995 vyjeli do Německa, Rakouska, Itálie, Švýcarska a zase zpět do Německa kde jsme zůstali dlouhých 15 let. Muzikanti se v kapele měnili, jen Já a Josef Málek jsme v kapele zůstali jako ty pilíře. Rád bych vzpomenul na Ondru Moroze, Slováka který měl vysokou školu muzických umění v Bratislavě, výborný muzikant a kamarád se kterým bylo radost hrát a naši kapelu obohatil. Tady se musím trochu pousmát, měli jsme v kapele klávesáka nějakého Honzu myslím Malik se jmenoval už nevím, ale co vím, že byl líný se učit, nechodil na zkoušky a jedou si koupil noviny a nechal je na stolku. Já si je vzal a pročítal si inzeráty, kde mladý kluk ze Slovenska, klavesák Ondra Moroz, hledá kapelu. Zavolal jsem mu a druhý den stál na podiu místo Honzy, který samozřejmě zuřil, že jsme si našli náhradu z jeho novin ale tak už to bývá.

Nakonec jste zakotvili v Německu. Museli jste se tam nějak protloukat, nebo jste měli celou dobu stálé angažmá?
Tak právě díky agenturám jsme se protloukat nemuseli, měli jsme všechno nalinkované, kde budeme hrát, za kolik apod. Ale nebyla to někdy procházka růžovým sadem, pamatuji si noční přejezd do Italie a dopoledne jsme hráli nějakou zábavu a večer další mnohahodinové hraní a mě došli baterky, jak se říká, a upadl jsem vysílením do klávesů. Kluci to pak dohrávali, jak se dalo… Ale zase v Německu to byla paráda…jak kde..

Bylo těžké se po 15 letech koncertování v zahraničí vrátit do vlasti? Nebo jste toho už byli přesycení a chtěli domů?
Ano, už nás to začínalo unavovat, hráli jsme spolu mnoho let a cítili jsme, že to chce změnu, prostě nás to přestalo bavit. V roce 2006 se kapela rozpadla a já zakotvil pomyslný POSEIDON do přístavu s tím, že ho třeba někdy zase oživím. Už toho za těch let handrkování po světě bylo dost a cítili jsme, že si chceme odpočinout, nabrat síly, ale pořád jsme zůstali přáteli a každý vyrazil svou vlastní cestou.

Dá se říct, jaký je rozdíl mezi hraním u nás a venku?
No zajisté že rozdíl je, my Češi se musíme kolikrát tak trošku dostat do nálady, dát si nějaké to pivko a pak se jdeme bavit a užít si koncert zařádit si, kdežto v Německu to jede hned. První tóny kytar a lidi už začínají tančit a když to znají tak zpívají, dokážou se prostě báječně bavit. Snad nejhorší jsou Angličani. Taky jsme pro ně hráli a co je dokázalo trochu zvednout byli Beatles, které jsme jim museli zahrát…Takže každý národ má to své….

Po tom všem jste měli od muziky nějakou dobu pauzu. Co Vás vedlo k návratu na prkna? Stýskalo se Vám po pódiích?
No a jak se mi začalo stýskat, to víte, když skoro celý život děláte muziku tak bez ní dlouho nevydržíte. Já to vydržel 3 roky, a to jsem si brnkal doma skoro každý den. Po 3 letech jsem začal hledat po inzerátech někoho s kým by se dalo hrát. Prošel jsem pár kapelami,ale nebylo to ono, až jsem našel dva kluky, kteří hledali basovou kytaru a tak jsem jim zavolal, že jsem volný. Slovo dalo slovo a já přijel do Semic do luxusní zkušebny, kde jsem právě poznal Martina Keltnera, který hrál na bicí a Ondru Gráce, který hrál na doprovodnou kytaru. První písnička, kterou jsme zkusili a já věděl, že tohle jsem hledal, bubeník byl přesný a s basou si rozuměl a to víte, to je pro baskytaristu požehnání. Sehnal jsem ještě sólového kytaristu Vaška a byli jsme komplet. Ale odehráli jsme pár vystoupení a Vašek musel odejít. Zavolal jsem svému kamarádovi Josefu Málkovi , který se mnou kapelu POSEIODN založil , že zase vyplouváme a on přijel, opět se postavil na podium vedle mě jako v roce 1993 a vydržel to rok a po něm již přišel do kapely nový sólový kytarista Libor Bažant. Za klávesy se postavil Tonda Nič, původně náš zvukař, ale usoudil jsem, že je lepší klávesák jak zvukař a kapela POSEIDON byla komplet. Začali jsme hrát a opět koncertovat po celé České republice Po 7 letech nás Tonda Nič opouští a na jeho místo přišel Honza Polešovský, klávesák taky světový harcovník, který hrál s mnoha kapelami…Kapela má vlastní zvuk PA a náš stabilní zvukař, který dělá zvuk naší kapele je Jarda Půlpán

Má někdo z kapely nějaký boční/sólový projekt? Nebo všichni táhnete za provaz lodi jménem Poseidon?
Dá se říct, že všichni táhneme za jeden provaz, snad Ondra Grác si ve volném čase zahraje s jinou kapelou, ale jinak se věnuje Poseidonu na 100%

Co plánujete dál? Nějakou nahrávku? Singl či CD?
Já jsem vydal v roce 2003 singl s názvem „ Jen pro tebe“ kde bylo 5 věcí, která hrála rádia jako Egrensis, Proton apod. S kapelou se konečně připravujeme, že natočíme desku, materiál je připraven, tak teď to jen nějak vymyslet s časem a jdeme na to. Do konce roku to snad už bude hotové a já se na to zase těším i na práci ve studiu.

Můžete pozdravit naše čtenáře, a případně je pozvat, na nějaké z blížících se vystoupení?
Tak 25.03. 2017 bychom čtenáře chtěli pozvat na náš koncert v rock klubu Lucie v Hradci Králové nebo v dubnu do Chotěšic. Je toho hodně, kde budeme letos hrát. Naši příznivci vše najdou na našich web.stránkách www.kapela-poseidon.cz a nebo na FB oficiální stránky Kapela Poseidon

Tak dekuji za rozhovor , Michal Sixta – kapelník kapela Poseidon

Čtyřčlenná pražská, rock-screamová banda, kterou v současné době můžete vidět a slyšet na turné se skupinami X-CORE a DYMYTRY.

Začneme představením kapely, pro případ, že o Vás někdo zatím neslyšel. Takže, v jakém složení hrajete?
Hrajeme ve složení :
Matthew Chanders - zpěv, screamo, rap
Kousek - kytara, vokál
Domino - bicí
Roman - basa, vokál
a doplňují nás samplový smyčky.

Kdy jste se dali dohromady?
Začali jsme v roce 2011. Od tý doby jsme vystřídali pár členů, hlavně na postu basy.

Máte nějaké předchozí hudební zářezy?
Jasný, že máme.
Kousek hrál v kapele Eclipse of Shadows společně s Milošem Meierem, potom v Jay-zen, Jana Kratochvílová & Illuminatica a aktuálně hraje spolu s Loco Loco i v kapele Matahari.
Domino začínal s kapelou Straton, a nynější jeho bokovky jsou Imrich & Tango a zaskakuje v kapele Olgy Lounové.
Roman je náš nejčerstvější člen a hrál, nebo hraje ještě v kapelách Key Features, The Hero a Capoiera.

Loco je španělsky bláznivý, Loco Loco je bláznivý na druhou?
Loco Loco by měli pochopit jako bláznivý člověk v každým koutu světa. Ne jen ve Španělsku. Proto jsme si ten název vybrali. Zcela z vypočítavých důvodů, a aby byl název ještě bláznivější, tak jsme slovo loco použili hned dvakrát :-) Nechtěli jsme název ani česky ani anglicky, tohle nám přišlo jako skvělá kompromisní alternativa.


Prakticky od počátků Vaší tvorby spolupracujete s různými hosty (Dog Eat Dog, Žántí, Dr.Kary,...). Která z těch spoluprací byla z Vašeho pohledu nejzajímavější, nejpřínosnější?
Ano, od začátku se zaměřujeme na to abychom co nejvíce spolupracovali i s jinými muzikanty. Nejen zpěváky, ale například kluci ze Status Praesents napsali muziku na skladbu Fakoff Na Koff, kterou jsme potom s klukama i nazpívali. Nejzajímavější spolupráce byla jisto jistě s Johnem z Dog Eat Dog. Je jistě jasný proč …
Nejčastěji spolupracujeme s Dr. Karym, protože jeho skvělej hlas se k našemu pojetí hudby hodí, a protože se snažíme najíždět do ragga metal vln, tak se jím i necháváme ovlivnit a zdůrazňovat ragga pohodu z naši hudby.
Každá ze skladeb, kterou jsme dělali s některým z interpretů je skvělá, protože je dělaná danýmu zpěvákovi tak nějak na míru. Vždycky si s takovou skladbou více vyhrajeme a je o další hlas bohatší, takže výraznější.
Nejsledovanější skladby jsou asi Kdo je víc s Dog Eat Dog a teď novinka Monstra s kapelou Dymytry.

Konkrétní hostovačku máte v hlavě už, když tvoříte určitou věc, nebo to vyplyne z okolností/možností?
Jak jsem říkal před chvílí, bývá to tak, že si řekneme téma a s kým bychom rádi skladbu nazpívali a potom daného interpreta oslovíme.
Pokud na to kývne, není co řešit. Úspěšnost 90 % :-)

Spousta Vašich songů je opatřena klipem. Je to proto, že jste fanoušci audiovizuální tvorby? Nebo kvůli lepší propagaci, zapamatovatelnosti?
Je to pěkně drahej koníček … Je to daný dobou, lidé dnes muziku jen neposlouchají, ale často na ní i koukají.
Zcela jistě je to tím, aby skladba nezapadla, aby si ji posluchači líp naposlouchali, zapamatovali si ji. Díky obrazu více naznačíme myšlenku skladby. Texty míváme trochu obecný, takže videem jim trochu přiblížíme náš pohled na věc.

Texty Vám velkou měrou píše Radek Žantowský (Jaksi Taksi), kdo dělá hudbu?
S Radkem se spolupracuje báječně, proto dělá naše texty velkou měrou. Je na něj spoleh. Hudbu mám na starosti já (Kousek). Tam o tom moc nedebatujeme, jen s Matesem na doma vytvořené demo skládáme ve zkušebně zpěvy. Ty jsou většinou předpřipravené, ale hodně vokálů vznikne i na místě v rámci experimentování.

Koncem loňského roku Vám vyšla nová pecka - Nevím jak, a hned zkraje tohoto roku jste vydali duet s Dymytry - Monstra. Je v plánu i plnohodnotná deska? Nebo jsou tyhle dvě věci spíš na podporu série letošních koncertů?
Je v plánu nová deska, ale myslím, že až tak na začátku roku 2018. Vydáváme skladby po singlech a tohle jsou první dvě vlaštovky. Skladba Monstra s kapelou Dymytry je i na podporu turné. Svou práci skladba dělá skvěle.

Máte za sebou několik zastávek velkolepého turné s X-CORE a DYMYTRY. Co můžou diváci, kteří přijdou na některou ze zastávek turné očekávat?
Máme za sebou v tuhle chvíli už půlku turné a turné je zatím to nejlepší co nás s kapelou potkalo. Plný sály, skvělá technika, zázemí, které Dymytry i nám předskokanům poskytují. Lidi co na turné dorazí zažijou opravdu skvělej večer. Hodně kytar, skvělý světla a samotní Dymytry a jejich světelná show je pecka.

Pro Rockpalace Daniel Talanda.

Oblíbená poděbradská metalová banda Rimortis přežila, dá se říct, svojí klinickou smrt, kdy jí opustili najednou hned tři členové její sestavy, ale přes všechny rány osudu hlásí novou krev ve svých řadách a tím, že nezmizí z naší rockové mapy, což je výborná zpráva! Tady je vyjádření kapely k posledním událostem.

Přátelé, jsme rádi, že vám můžeme konečně po všech problémech a peripetiích oznámit novinky a dění kolem kapely. Věřte, že to nebyla vůbec snadná situace, protože skupinu během zimní přestávky opustili hned tři členové, kytarista Roman Černý, bubeník Honza Kozák a zpěvák Milan Hloucal.

Požádali jsme kluky o vyjádření k jejich odchodům:

Honzovo vyjádření - Kamarádi, přátelé, fanoušci...
Ne lehko se mi tato slova píšou, ale po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl ukončit aktivní působení v Rimortis. Hraní v kapele, jakou je Rimortis, vyžaduje, zvláště pro bubeníka, hodně času, sil, soustředění a energie, kterou už nemůžu kapele poskytnout. Po těch šesti parádních letech jsem zjistil, že bych se také rád více věnoval jiným aktivitám a prožil více věcí mimo bubenickou stoličku a proto už nemůžu naplno plnit veškeré "povinnosti" v takto aktivní kapele. Po celé ty roky jsem si hraní a kontakt s vámi fanoušky, ať na podiu nebo mimo něj, nesmírně užíval a dodávali jste mi neuvěřitelnou energii. Obrovsky vám všem děkuji za to, že chodíte na koncerty a podporujete kapely a ještě o trochu víc děkuji klukům, se kterými jsem těch šest let jezdil po republice, odehrál spoustu skvělých koncertů a zažil nesčetně parádních chvil, na které nikdy nezapomenu. Ještě jednou díky moc vám všem, mějte se krásně a třeba se někdy někde potkáme...

Milanovo vyjádření - Momentálně to cítím tak, že nemohu a ani nechci dál pokračovat.
Prostě to nejde. Kapela už dlouho stojí na místě a potřebuje vydat CD, bude to dobrá startovní pozice pro nového zpěváka. Ať se vám všem daří a třeba někdy na slyšenou...

Romanovo vyjádření - K mému odchodu snad jenom to, že už nechci dál pokračovat v Rimortis.

Kapela děkuje klukům za jejich práci a přínos pro RIMORTIS, třeba se s nimi ještě někdy na podiu uvidíme …

Novými členy se tímto stávají:

Kytarista MARTIN ČERMÁK - Martina známe již delší dobu a on zná nás, protože je to Jirkův „skorošvagr“, takže zde byla volba celkem jasná…

Bubeník VOJTA ZAPADLO -  Vojta je stejně jako Martin velmi talentovaný mladý hudebník, ale jelikož jsme Vojtu objevili teprve před pár dny a potřebuje tudíž čas na nácvik skladeb, první koncerty v sezóně nám pomůže odehrát původní bubeník kapely Martin Růžek. Na spolupráci s Vojtou se moc těšíme…

 Zpěvák LÁĎA SPILKA -  Láďa se s Vaškem zná skoro dvacet let, kapelu z povzdálí vždy sledoval a proto jsme rádi, že se teď naše cesty zkřížily a spojily. Láďa udělal ve své době velmi slušnou kariéru coby zpěvák a herec v řadě českých muzikálů, pak ho ovšem zastavila na delší dobu nemoc a dnes se Láďa chce naplno věnovat pouze a jen RIMORTIS...

Kapela je tedy kompletní, koncertní sezónu zahájí 1. 4. v Brně, akcí bude na letošní rok celkem dost. Jakmile to jen trochu půjde, vrhne se Láďa na nazpívání již dlouho připraveného a natočeného CD „Ozvěny minulosti“, také je v plánu natáčení klipu k písni „Třináctá komnata“. Více informací o nových členech se brzy objeví na webu Rimortis v rubrice biografie…

Děkujeme všem fanouškům za trpělivost, podporu a pochopení, někteří členové kapely odešli, jiní jsou tady a rozhodnuti s námi tu káru vláčet dál. Dejte jim šanci, protože jen díky nim a jejich příchodům kapela nezanikla úplně…

Co dodat, než jen že moc držíme těmhle klukům palce a budeme se moc těšit v brzké době na Rimortisu „Čus bigbítus“.

Pro Rockpalace – Pepíno Sodomka.

Foto – archív kapely Rimortis

Dobrodruh, cestovatel, fotograf, spisovatel a muzikant. Zapomněl jsem na něco?
Zjistil jsem na vlastní kůži, že v dnešním světě ovládat pouze jeden obor je netaktické. Vše se během několika chvil může zhroutit jako domeček z karet a proto se věnuji více oborům. Abych přežil.(smích...)

Vyučil jsi se fotografem, kdy jsi začal s hudbou? Případně, kdo tě k ní přivedl?
Maminka mi říkala, že první koncert, který jsem kdy slyšel, byl koncert Vládi Mišíka v Ostravě půl roku předtím, než jsem se narodil. Protancovala prý tehdy své nové botičky. Na koncertech často dostávám otázku kolik let poslouchám blues. Má odpověď je jednoduchá. Tolik, kolik mi je let. Můj otec Blues má moc rád. Má bluesové desky, které jsou staré celé generace. Jako dítě mě vinyly fascinovaly a fascinují dodnes, kór když je na nich báječná muzika a Blues takovou muzikou je.

V Ekvádorské televizi, v přímém přenosu s vynikajícími bluesovými muzikanty z města Ibarra.

I přesto, že jsi první foukací harmoniku dostal až v 24 letech, jsi během několika let dosáhl na titul „objev roku 2009“ harmonikářské firmy Hohner. Jaké další nástroje ovládáš?
A dostáváme se ke společenskému fau-pax (smích...). Já kromě foukací harmoniky a zpěvu, jenž rovněž považuji za hudební nástroj, na nic jiného nehraji. Hrál jsem sice na klarinet patnáct let, ale i přesto, že mne co by dítě herní technice učil špičkový klarinetista Karel Smyček a v dospělosti do mně cpal hudební teorii horem dolem vynikající trumpetista a kapelník Pavel Klikar z Originálního Pražského Synkopického Orchestru, tak jsem se dobrým klarinetistou nestal. O to větší výzvou pro mne byla foukací harmonika, kterou považuji za jeden z nejtěžších hudebních nástrojů vůbec.

Mexiko, Guatemala, Salvador, Nikaragua, Ekvádor a Kolumbie. Proč jste se s manželkou nakonec rozhodli pro střídavý život právě v Kolumbii a Ekvádoru?
Střední Amerika je moc krásná a přitažlivě dobrodružná, ale panují v ní pro mně neblahá vedra. Horko, že máš místo mozku Bloody Marry. Ekvádor nás zaujal svým klidem a Kolumbie zase magickým realismem a lidmi.

Vesnička Esperanza, kam kvůli houbičkám jezdili na psychedelické výlety v 70. letech hvězdy z Woodstocku. Ekvádor

Jak to chodí v Jižní Americe s obživou? Jaké jsou tam životní náklady? Dá se uživit hudbou?
Dá, ale je to makačka a není to jednoduché. Naštěstí máme několik nápadů. Vyrábíme domácí šunku španělského zrajícího typu. Má žena je navíc velmi dobrá výtvarnice a já píši knihy o životě tady. Takže, lidově řečeno, bojujeme na více frontách.

Kromě pozitivních dojmů, ti však tahle dobrodružství připravila i několik životu nebezpečných situací, včetně uštknutí škorpionem. Jak se to přihodilo?
V Kolumubijské horské vesnici, v malém domečku na okraji dědiny se škorpion ukryl v ručníku. Protože škorpioni mají rádi potemnělá a vlhká prostředí a tudíž se rádi ukrývají v propocených botách, kalhotách a ručnících. Když jsem začal po studené sprše utírat obličej, tak jsem ucítil prudký vpich do pravého horního očního víčka. Zajímavé je, že postižené místo neoteče. Jed účinkuje hluboko uvnitř. Po deseti minutách jsem měl pocit že, mi někdo ksicht polil benzínem a následně jej zapálil. V Kolumbijském kraji Antioquia, kde jsem nějaký ten pátek žil, jsou škorpioni velcí. Mají okolo šesti centimetrů. Naštěstí pravidlo zní, že čím větší škorpion, tím menší nebezpečí. Ovšem bolest i po aplikaci léků trvá třináct hodin a je to mučeníčko. (smích...)

Pohled na zahradu z Farmy, kterou jsme si pronajali na jihu Ekvádoru, v osadě Cucanama.

Přezdívka Mateo je taková jihoamerická obdoba jména Matěj? Dal sis ji sám, nebo tě tak zkrátka tamní lidé oslovovali?
Pro obyvatele Latinské Ameriky je mé jméno noční můrou. Kolikrát jsem na imigračním oddělení Ekvádorské či Kolumbijské úředníky slyšel říkávat výtvory jako: Matech Pasték, či Mateg Ptsek. Naštěstí španělská forma mého jména mne vysvobodila ze zajetí rozpačitých situací. Navíc já se představuji tak, že říkám i španělský překlad mého polského příjmení. Mateo Pajarito vždy všechny okolo pobaví a rozesměje, neb takové legrační jméno je v této části světa unikátní a smích láme bariéry.

Předloni jsi se účastnil prestižního mezinárodního, bluesového, festivalu QUITO BLUES, v hlavním městě Ekvádoru, Quitu. Jak jsi se dopracoval k účastni na takové akci?
Kupodivu jednoduše. Napsal jsem hlavnímu organizátorovi, poslal mu mé nahrávky a on radostně souhlasil. Festival se konal tehdy již po osmé, trval čtyři dny a včetně přednášek a koncertů byl zcela zadarmo. V Jižní Americe je totiž pravidlo, že jestliže festival je sponzorován státem, městem či zahraniční ambasádou, nesmí organizátor vybírat vstupné. Za čtyři dny jej navštívilo deset tisíc diváků. Účinkovalo více než dvacet pět kapel ze sedmi zemí včetně České Republiky, kterou jsem měl tu čest prezentovat. Festival v Quitu byl pro mně nádherným dobrodružstvím, protože v sobotu jsem měl hrát s naší kapelou po hlavní hvězdě coby „zavírák“. Jenže Lurriemu Bellovi, současné bluesové špičce ze Chicaga, se bohužel přihodila nezávidění hodná zdravotní komplikace a musela jej z hotelu odvézt sanitka do špitálu. Nikdo z muzikantů nechtěl zastoupit slavného Bella a představit se třem tisícovkám rozhořčených indiánů, kteří se na hvězdu večera moc těšili a byli dost napružení. Jenže já typický ostravák mám rád výzvy a tak jsem na nabídku organizátorů nahradit Lurrieho Bella nadšeně kývl a udělal jsem moc dobře. Třikrát jsme museli přidávat a nadšenější a odvazovější publikum jsem do té doby v životě neviděl. A to mám za sebou okolo 1300 vystoupení ve třinácti zemích.

Praví kovbojové v zapadlé horské vesnici Concepcion u Medelínu. Zde jsem napsal první svou knihu o Latinské Americe.

Máš pro zahraničí nějaký web, kde si tě mohou promotéři a manažeři obhlídnout, zkontaktovat, sjednat?
Ano mám. Jsem v na webových stránkách prestižní firmy HOHNER, která proslula harmonikami. Mám tu velikou čest být jejím reprezentantem již osm let.

Jakým způsobem se tam distribuuje hudba? Zodpovědně se kupují cd/lp, nebo se zpravidla stahuje z internetu, stejně jako je to zvykem u nás?
Jihoameričané jsou posedlí internetem a všeobecně technikou. Takže hlavně mp3 a stahování.

Spolupracuješ s nájemnými muzikanty? Nebo máš nějaký stabilní hudební doprovod?
V Ekvádoru i v Kolumbii mám již stabilní hráče, které mám moc rád pro jejich profesionalitu a pohodovost.

Rok jsi hrál po klubech v Medelínu, bývalém hnízdě Kolumbijské narkomafie pod vedením Pabla Escobara. Je toto místo nějak poznamenáno svojí nechvalně známou minulostí?
Tak samozřejmě. Jako příklad mohu uvést jednu historku za všechny. Šel jsem ke kamarádovi na kafe do čtvrti Valdéz a ztratil jsem se. Taxikář mne omylem vyhodil o tři kilometry dřív než měl. Je to dáno složitým systémem číslovaných ulic, které navíc mají abecední sesterské uličky. Ten kdo je v jakékoliv Medelínské čtvrti poprvé, má vždy s hledáním dané adresy problém. Já jsem kamaráda hledal v drsně vyhlížející čtvrti hodinu. Když jsem k němu přece jen dorazil, tak jsem mu řekl , že sice nejsem žádnej posera, ale přece jen se mi v jeho čtvrti trochu klepala kolena. On se na to zasmál, že ve čtvrti Valdéz se mi nestane nic ani za hluboké tmy. Zeptal jsem se ho proč a on mne popadl za rukáv a vzal mně na dohled jedné ulice o čtyři bloky výše nad jeho bytem. „Tady tu ulici si koupili ještě v osmdesátých letech dnes již byvalí zabijáci Pabla Escobara. Kdyby tu kdokoliv dělal bordel a přepadával, tak má velkej problém.“
Jinak, abych jenom nestrašil a dramatizoval, tak Medelín se opravdu za těch třiadvacet let od Escobarovy smrti změnil. Počet vražd klesl o neuvěřitelných devadesát procent. Takže dnes není mrtvejch šedesát denně jako před čtvrtstoletím za narcoválky, ale jen šest, což je na město ve kterém bydlí okolo čtyř milionů lidí docela sušné číslo. Je ale fakt že když jsem se nezřídka vracel domů pozdě za hluboké tmy, vždy jsem v kapse svíral boxera. Holt drsné velkoměsto k blues patří.

Portrét pamětníka občanské války z neblaze proslulé vesnice Ochali. Kolumbie

Kromě focení, hraní a farmaření jsi také vydal knihu.Co plánuješ dál? Další knihu? Další cestu za poznáním?
Mou první knihu „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“ vydalo nakladatelství Galén loni v létě. Nyní krom koncertů pracuji na další knize. Takže lítám po reportážích s fotoaparátem a píši zážitky. Jinak za tři týdny budu opět v Kolumbie a přesně na Velikonoce, což je naprosto úžasné a strhující.

Na závěr se zeptám, žiješ bohatým životem, o kterém mnoho lidí s alespoň trochu dobrodružnou povahou jen sní. Máš ty ještě nějaké sny, které by sis rád splnil?
Sny jsou hnacím motorem člověka. Pokud se mu plní, tak není frustrovaný a nejen sebe, ale i druhé okolo sebe dělá štastnými. Každý by měl mít možnost splněného snu. Ubylo by tak temných vášní. Mně se sny plní. Mám další, ale nechci je zakřiknout.

Pro Rockpalace Daniel Talanda.