Skutečně ojedinělým počinem je aktuální deska gotické kapely CARPATIA CASTLE – Černé století / The Darkness century. Vyšla jako 2CD, přičemž na jednom disku je česká verze a na druhém anglický zpívaná varianta. V našich končinách skutečně ojedinělá a naprosto nečekaná záležitost.
Obě nahrávky mají shodně 11 songů a 2 x 43 minut.
Pochopitelně nejde o doslovné překlady názvů, ale jména skladeb se pochopitelně hodně podobají v obou jazykových variantách. Těžko totiž překládat název „Kat Mydlář“ jinak než jako „Old town hangman“ (Staroměstský kat).
Věnujme se ale samotné muzice. CARPATIA CASTLE umí postavit velmi silné melodie. Kapele vyloženě sluší zpěv démonické krásky Veroniky Seidlové. Pětici muzikantů CC dále tvoří Josef Wohlfahrt – kytara a zpěv, Tomáš … – basa a zpěv, Zdeněk Svoboda – bicí a zpěv, Milan Dubnička – zpěv a kytara.
Po mluveném intru přichází „Fantom Rabenstein“, velice svižná píseň se skvělým textem o strašidlu na hradě Rabštejn nad Střelou. Mám rád tyhle regionální pověsti. „Venefica“ se věnuje římské kouzelnici, která používala drogy a jedy. Taky tenhle text je vlastně pověstí nebo pohádkou pro dospělé. „Carpatie“ je jasným hitem. Jeho refrén se zarývá až do morku kostí. A mně z téhle písně běhá mráz po zádech. Nádhera! Hitové ambice má i následující „Kat Mydlář“.
„Řeka Arges“. Milovníci Karpat jistě ví, že se jedná o mýtickou řeku v Severním Rumunsku, která protéká pod pravým Dracula Castle - Poienari.
Muzika CC působí vyloženě svěžím dojmem. Není strnule gotická, dokáže být pěkně skočná a přitom stále ještě dostatečně temná. Typickým příkladem svižné gotiky je titulní „Černé století“ stejně jako následující „Bohemie“. Až netypickou gotickou baladou je předposlední „Bolest srdcím ukrytá“ zpívaná pouze tichým mužským hlasem „Wolfíka“, který mu dává až neuvěřitelně teskný rozměr. Závěrečný počin patří nádhernému akustickému remixu písně „Carpatie“. Veronika zpívá naprosto civilním způsobem za doprovodu akustických kytar a smyčců. Stopy vlků mizí…
Pro mě je Černé století jednou z nejlepších desek tohoto roku. Možná úplně tou nejlepší!
Jan Holý

Před sebou mám dvě 2CD, které mě překvapují svým obsahem a rozsahem. Shodou okolností jsou to nahrávky spřízněných gotických kapel Bratrstvo Luny a Carpathia Castle. CC už jsem vyhodnotil jako jedno z nejlepších alb tohoto roku. Teď se vrhnu na graficky krásně vybavený digipak Bratrstva Luny– Gotická duše – decade 2006 – 2016.
Bratrstvo je známé tím, že dbá na veškeré detaily své image. Proto také její nahrávky bývají zabalené do obalů, které jsou prostě nádherné. Málokdo má tak „vymazlené“ covery!
Možná víte, že nahrávka „Gotická duše“ vyšla již v roce 2007. Jenže tehdy šlo o pálené CD s profesionálním obalem, které vyšlo v nákladu pouhých 313 kusů. Jsem rád, že mi jeden z těchto disků říká pane.
Deset let po prvním vydání vychází tato druhá edice rozdělená na dva disky. První disk patří Rudé růži, druhé CD je věnováno její modré „kolegyni“. Na prvním disku je původní nahrávka „Gotické duše“ a tatáž nahrávka je i na dalším disku. Jenže Modrá růže vznikla kompletně znova. Kapela ji prostě znovu kompletně nahrála v letech 2008, 2011 a 2016 a ještě k ní přidala čtveřici novinek.
První sedmiskladbový disk tedy nebudu hodnotit. Ten má hlavně sběratelskou hodnotu. Pro fanoušky gotiky je téměř povinností. Druhému CD, které čítá 11 položek, prospělo nové nahrání. Skladby dostaly modernější ksicht. Všechny jsou trošku jinak zaranžované. Většina písní stojí na opakujícím se motivu kytar a deklamovaném zpěvu. Do toho všeho třeba z dálky zní stylové klávesy a samply.
Skladby 8 – 11 jsou označeny jako „Decade bonusy“. Čtveřici otevírají dvě novinky „Největší z pierotů“ a „Valkýry se bojí“. „Největší z pierotů“ překvapí svižným tempem a hodně syntetickým zvukem plným vesmírných ruchů. A velice svěžím dojmem působí i marš „Valkýry se bojí“.
Třetím bonusem je kompozice „Vampyrismus psyché“, kterou jako host nazpíval Petr Štěpán, frontman legendární gotické kapely XIII. Století! Ta začíná švihnutím bičem a přesně tak na mě působí i tento gotický pochod. Temný a úderný zároveň. Typický hlas Štěpána dává songu nový rozměr. Vše do sebe perfektně zapadá. Zde je potřeba vypíchnout hostování tohoto pěvce. Petr totiž běžně nezpívá na jiném než vlastním albu. Poslední bonusová píseň je coverem Štěpánových punkových Hrdinů Nové Fronty (HNF). Konkrétně jde o „Pochod hrdinů“. A opět je to parádní marš, který kladně hodnotí i jeho autoři!
Mám rád gotickou muziku. Překvapuje mě, že je v naší zemi, tak málo kvalitních interpretů, kteří se ji věnují.
Kdybych měl vyhlásit nejlepší zpracování bookletu, tak volím Bratrstvo, které má tradičně grafický koncept vymazlený do posledního detailu. Čtyřpanelový digpak obsahuje 24stránkový booklet laděný do odstínů modré. Najdete v něm úplně vše. Kvalitní fotografie, které tvoří fotopříběh, ohlasy na tvorbu kapely a samozřejmě všechny texty. Když se začtu do jejich veršů, tak nacházím opravdu zdařilé metafory a šikovnou práci R. X. Tháma s českým jazykem. Jeho hravost je odzbrojující.
Vivat!
Ještě se musím zmínit o tom, že jsem spolu s cédéčkem dostal do ruky i samizdatové noviny Trubadúr. Bratrstvo Luny totiž pořádá gotický festival Magická noc tubadúrů. Letos se odehrálo již 3. pokračování a rovněž potřetí vyšly noviny Trubadúr. Jeho redakcí tvoří dva lidé, renesanční umělec R. X. Thámo coby vydavatel a šéfredatkro a Blackmoon jako redaktor a jazykov korektor. Do novin přispívají oslovené osobnosti gotické scény. R. X. Thámo tvrdí: „Novinová platforma ´s kramériovskou aurou´ je vzdorem, protestem proti trivializaci mediálního diskursu.“

Jan Holý

Girlschool se opět ukázaly v Praze tuto sobotu. Když to nevyšlo zhruba před rokem jako support slavných Motorhead a Saxon, vrátila se děvčata zhruba po roce a půl zpátky do Prahy na Novou Chmelnici. Poprvé Dívčí škola přijela do Čech na Benátskou noc na Malou Skálu u Turnova, kam jsem za nimi jel přes půl republiky. Teď, pokud dobře počítám, to bylo jejich třetí vystoupení v naší republice.
Na Nové Chmelnici měly původně vystoupit tři kapely – Roxor, obnovený Iras a Girlschool. Iras bohužel ze zdravotních důvodů jednoho z muzikantů nevystoupil. Těšil jsem se na set této CZ legendy moc, ale zdraví je určitě důležitější a tak Ivanovi držíme palce, ať vše dobře dopadne. Konečně i další jména pro dnešní večer jsou velice zajímavá - Roxor a Girlschool. Na Chmelnici jsem s kamarádem dorazil krátce před půl sedmou. Mám Girlschool hodně rád už od 80.tých let. V roce 81 jsem si z tehdejší Jugoslávie přivezl album Hit And Run. Nechal jsme si je v obchodě přehrát a intro a C´Mon Let´s Go jako první skladba mě nenechala na pochybách, jakým směrem se bude album ubírat a že i tehdejší slečny to umí pořádně rozbalit. Mám všechna alba, ale nejraději se vracím právě k Hit And Run z roku 81 a Screaming Blue Murder z roku 82.
Díky včasnému příchodu jsem mohl být přítomen celé zvukové zkoušky kapely. Dámy na podium vypadají jako „sousedky od vedle“, volné kalhoty, ležérní oblečení a vůbec nepřipomínají rockery, jak je člověk znal ze stránek časopisů a klipů. Ale už na zvukovce jim to hraje víc než dobře. Následující zvukovka nymburského Roxoru byla na rozdíl předchozí velmi krátká. Do sálu se pomalu začali trousit lidé, z těch známějších třeba Vlasta Henych. Ve finále v sále může postávat necelá stovka lidiček. Nic moc na takové jméno. Má to něco do sebe, žádné tlačenice, na baru jsme obsloužení hned.
Před půl devátou zní intro a Roxor v čele s leaderem Ondrou Markem (Ondro díky za plechovku Roxor!!) spouští Správný směr a ten konečně dali celému vystoupení. Roxor hrají spolu dlouho a je vidět, že kapela je vyhraná a šlape jako hodinky. Bigbít jak má být. Vystoupení odsýpá – Křížová výprava, Fata Morgana…v Cestě do pekel na podium přichází sličná „pekelnice“ v krátké sukýnce a s čertovskými růžky na hlavě. Myslím, že nejednomu pánovi se v té chvíli zvýšil tep. Následuje Kazatel- titulka k výbornému letošnímu albu. Ondra zpívat umí a je vidět, že si to on i celá kapela užívá. Přes Království samoty, chystanou klipovku Kdo si počká, ten se dočká až po konečnou Metal Heart (nezaměnovat s Accept) jsme se s Roxorem dostali do finále. Co ale opravdu nechápu, proč v závěrečné skladbě Metal Heart přibíhál na pódium další kytarista (což by bylo ještě k pochopení, ale proč měl na sobě masku, aby vypadal jako hodně nepovedený Ace Frehley¬¬??) Každopádně Roxor jsem slyšel po delší době a kapela se posunula opět o notný kus cesty dál a je dobře, že skladby z Kazatele tvořily nosný pilíř koncertu. Deska je opravdu výborná a těším se, až zase Roxor vymyslí materiál na další desku.
Krátká přestávka, zhasnutí světel a spuštěné intro oznamuje příchod hvězd dnešního večera – ryze ženské kapely Girlschool. Dámy vlítly na podium a spustily Demolition Boys z prvního alba. Když jsem v úvodu psal, že dámy vypadaly jako sousedky od vedle, tak na podium už „vlítly“ rockové dračice oblečené v kůži a v sestavě - leader kapely Kim McAuliffe - kytara a zpěv, Denise Dufort – bicí, Enid Williams – basa a zpěv a stále krásná Jackie Chambers – kytara a zpěv, kterou můžeme vidět mimo jiné i v Iron Maidens (ženský revival IM). Pak už reproduktory sypaly hit za hitem od prvotního již zmíněného C´Mon Let´s Go, Hit And Run, The Hunter, došlo i na skladby Screaming Blue Murder (pamětníci jistě vzpomenou na kolínský Hever a jejich Chraňte naše lesy) nebo Hellrazor (opět Hever a Slepičí chovatel)….kapela sáhla i k poslednímu albu se skladbami Come The Revolution a Také It Like A Band. Celý koncert měl spád a švih, bez zbytečných proslovů. Leader Kim odzpívala většinu skladeb a je možné odpustit i chvilkové problémy s basovou kytarou. Lidé v sále se víc než bavili a kapela hrála v plném nasazení, i když jistě pamatuje větší návštěvnosti na svých koncertech. Dámy se vracely na podium ještě dvakrát se skladbami Race With the Devil a Emergency.
Určitě veliké poděkování patří Zdenkovi Stejskalovi, díky kterému hráli Girlschool v Praze už po druhé. Konečně Zdenkovi mimo jiné děkujeme za hudební zážitky jako Loudness nebo Chris Holmes (ex W.A.S.P.), Adam Bomb…. Info najdete na www.myguitarstraps.cz

Malignant Tumour je v překladu „maligní nádor“ a je to taky ostravská heavy metal rockenrollová parta. Neskutečná mlátička, velký pohodáři a výteční srandisti. Jejich hudbu lze milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím neexistuje.
Muzika šmrncnutá Motörhead a starým dobrým heavy metalem. Neskutečně tvrďácká image kapely podtržená mnoha koncerty připomíná pornoherce z NDR. Malignatni si na tomhle zakládají. Džísky s nášivkama, dlouhá hára, paruky a ještě delší plnovousy. Myslí to vážně, nebo je to legrace?
Nebylo tomu tak vždycky. Kdo je zná, ví, že to není žádná póza. Tumoři to myslí smrtelně vážně, akorát že je to totální prdel, sranda, zábava. Skvělá kombinace.
Malignant Tumour začal objíždět světová pódia jako grind core smečka. A ta světovost platila už tenkrát. Málokterá kapela se dokázala ve světě prosadit tak jako grindoví Malignanti.
A u grindcorových partiček platí to, že jejich diskografie bývá nezvykle bohatá. K dnešnímu dni MT mají v této databázi neuvěřitelných 48 položek. Velkých desek ale skupina vydala pouze šest. Zbytek nahrávek jsou různá splitka a EP.
Kapela prapůvodně začínala jako noisecorový projekt v roce 1991. První demo vyšlo v roce 1993 a to už byl v našich zemích do té doby nevídaný nářez v podobě grind coru. S grindem projela kapela nejen celou Evropu. V roce 2003 přišla po řadě personálních změn i nenásilná proměna hudebního stylu, kterým se kapela prezentuje do dnešních dní. Současnou tvorbu lze označit jako crust punk heavy metal.
A přesně taková je i aktuální deska „The Metallist“, tvrdá, rychlá a přitom zábavná. Neskutečná jízda plná nezměrné energie se vešla do 38 minut. Tahle muzika ale fanoušky nabízí pozitivní náboj. Kapela si dělá srandu ze všeho a ze všech. Hlavně z Pražáků (viz skvělý klip Earthshaker). Jsou to kluci ostrafsky jak cyp, tak co?
Názvy písní aktuální 11skladbové kolekce hovoří za vše. Stačí jen číst „Fine Hellride“, „The Metallist“, „Walk as we talk“, „Kiss by Hammer“. Anglickým textům je poměrně dobře rozumět. Navíc si slova můžete přečíst v přiloženém bookletu, který je součástí pěkného třípanelového digipaku. Existuje i 12skladbová verze, kde je jako bonus cover „We are the malignant“ od Motörhead. Že by se tím kruh uzavíral? Těžko říct, čím nás kapela překvapí příště. Z veselých textů vybočuje song „1989“, který tvrdí, že my narození před tímto rokem jsme lidmi ze staré školy, dětmi tohoto věku. Věřte, že MT umí udělat nářez a přitom zachovat melodičnost. Nejvíc to slyším ve „Walk as we talk“. Nohy začínají křepčit. Úplně vidím to kolečko pod pódiem
Tahle muzika mě prostě baví. Je to sranda a neskutečná jízda zároveň. A živě je to ještě o 200 % lepší. To prostě musíte vidět. Parta kolem zpěváka a kytaristy Bilöse, tj. basák Šimek, kytarák Korál a bicák Bohdič umí udělat skvělou show.
Myslím, že Lemmy si tam někde v pekle musí mnout ty svý velký špinavý ruce, protože Malignanti jdou v jeho stopách. A peklo už čeká! I tohle je metal!
Jan Holý