Vracím se směrem na Chrudim, dnes ten Škrovád nedám, stejně musím doma trochu poklidit a něco nakoupit. Vidět to u mě Hanička, asi jí odvezou, nějak nebyla poslední dny nálada něco dělat.
Když vcházím s Ozzym na stezku kolem řeky vidím, že zprava se řítí na kole Čert, výborný kamarád a taková svérázná figura, člověk, který někde na světě rozhodně kopii nemá. U něj jsou všchni kluci prostě čerti a z toho pramení jeho přezdívka, většina ho myslím ani nezná pravým jménem.
„Zdar čerte, kam to valíš?“, vybafne na mně udýchaný z toho cyklistického výkonu.
„Zdravím Tě Čertovino, ale byl jsem kouknout na Toma, dal dvě a pádím domů“.
Až mně zaskočí, jak rychle seskočí z kola a je mně jasný, že půjde se mnou, což docela vítám, už ani nevím, jestli je lepší být sám, nebo s někým, no rozhodně se nebudu nudit.
„Já musím jít do práce, teda spíš Chrudimka rozhodne, jestli tam dorazím“, uzavře svojí úvahu, on si prostě z ničeho hlavu nedělá, prostě dá pivo a uvidí, a má recht.
„A jak Ty, pořád sháníš nějakou žížalu?“, ptá se, jestli jsem svůj boj o to sehnat si někoho nevzdal. U něj je každá holka prostě žížala.
„Ale jo, sám je to na prd, ale zrovna na to náladu nemám, uvidíme časem“, jsem si sám naběhl, přesto že jeho svérazný pohled na ženské pokolení a soužití s ním dobře znám.
„Já vás fakt nechápu, do prdele, co vám všem chybí?!“, dalo se čekat, jak se rozčílí a patří mně to, když jsem si jak vůl naběhl. Samozřejmě jede dál.
„Víš teda, mám tě rád, ale tohle není normální! Podívej na mně, já si dělám, co chci, chci do lesa, jdu tam, chci na pivo, jdu, rozhodnu se nejít do práce, nejdu, prostě mně nikdo určovat, kdy mám být doma, co můžu dělat, nebo kolik mám domů dát prachů poroučet nebude!“, se teda pěkně rozjel, ale z ničeho nic se zastavil a zamyslel.
Je mně jasný, že z něj vypadne zase nějaká filozofická úvaha, ve kterých nemá konkurenci a ani F.L.Věk by na něj neměl a samozřejmě jsem se nemýlil, když po chvíli se na mně podívá a vypadne z něj: „Jedině, že vám jde všem o ten sex. To bych i pochopil a nemysli si, že když to u mě bylo naposled před dvaceti léty, že nevím, jaký to bylo, ale za svobodu bych to nikdy nevyměnil, u mě jste volové!“, uzavřel svůj proslov.
Možná, že někdo by se nasral, já ne, on to je zlatej kluk a je prostě svůj, bude lepší otočit list.
„To víš, každej jsme jinej, kašli na to, spíš mně řekni, co bigbít, hraješ nebo jsi to zabalil?“
„Jo čerte, basu i aparát jsem prodal, je to na hovno, dneska sehnat lidi na to postavit kapelu se nedá“, trochu smutně odpoví a sám vím, že má pravdu.
„No ale neříkej, že jsi na nějakej ten chlívek nevyrazil?“, ptám se, on totiž uznává jen pořádnej nářez, od Slayeru výše, ale i když moje parketa to není, beru to.
Je vidět, že můj dotaz mu hodně zdvihl náladu, rozsvítili se mu úplně oči a spustil:
„Jo čerte, co jsme se neviděli, byl sem na Folimance v Praze, byl tam Napalm, Obituary a Voivod, ty krávo to byla paráda!“ zase se zamyslí a dodá: „No ještě Carcass, ale ten nějak nevím, znáš mně“ a přikývnu, že mně je jasný, že jako vždy nějaký to okýnko být musí.
„A jak jsi dorazil domů?“, se ptám, protože znám jeho pověstné návraty.
„Ty vole, byl jsem s klukama autem, ty zmizeli, nebo nevím, tak vyrazím pěšky, najednou se divím, na jakou že sochu jsem narazil. Koukám na podstavci stojí kůň, chvíli jsem měl radost, že to je u nás v parku a že jsem doma. Kouknu znova, on na něm sedí chlap, říkám si to je v prdeli, u nás na něm před zámkem nikdo nesedí. Až po chvíli jsem si vzpomněl na ten koncert, Ty vole čerte, ten chlap to byl Václav, no ale zase nádraží je kousek a na vlak jsem měl, takže žádný nasílí“, odpoví.
Člověk, který ho nezná by řekl, že kecá, ale já ho znám a vím, že ten dokáže fakt věci, že rozum to fakt nebere.
Koukám, že jsme už dorazili na kraj Chrudimi, kde bydlím.
„No Čertovino, jsem doma tak se opatruj a někdy musíme vyrazit na pivo!“
„Jasný, měj se a já valím na Chrudimku, no dám pivsona a uvidíme, ona ta fabrika beze mě když tak nespadne“ uzavře svůj monolog a sedne na kolo, zatím co já hvízdnu na Ozzyho a vyrazíme směrem domů.

 Když za sprintujícím Ozzym dorazím k ještě zamčené hospodě, zabouchám, po chvíli slyším kroky a Tomův hlas: „Sakra, kterej blbec to sem zase leze?“, zřejmě dělá papíry a já ho vyrušil, si pomyslím.
Dveře se otevřou a pes vyrazí dovnitř, málem Toma skácí, na což on s křikem: „Ty vole, mám tam na stole oběd“, vyrazí za ním, což mně po dlouhý době konečně trochu rozesmálo. Jdu za nima dovnitř, asi celkem zbytečně se zeptám: „Zdar Tome, můžeme na chvíli?“ a dodám: „Ty vole já myslel, že Zátopek už umřel“, v narážce na to, jakou rychlost dokázal ze sebe dostat.
„Vole, ještě si ze mě dělej prdel, že jsem vám otevřel, ale rád tě vidím. Ten včerejší den chce spláchnout, co?“, celkem zbytečně se ptá a bez mé odpovědi vezme za pípu a roztočí dvě piva.
„Hele, já si něco dodělám a pokecáme, jo a hlídej toho psa, ať mně to nesežere, nehodlám celej den držet hladovku“, jako by na oko starostlivě dodá.
„Jasná páka, jen si makej, ale bacha, řád práce už je dávno zrušenej“, odpovím a opovědí je mně jen kamarádovo povzdychnutí při němž dotočí pivo, které dá na stůl a zasedne ke mně a mlsně a v očekávání dobrot nastraženému Ozzymu.
„Tak Jime, na Milana“, pozdvihne půllitr, načež to samé udělám já a ťukneme si.
„Jo, slyšel jsi, že Michal zase chystá ve Vyžicích Odyssea fest? Doufám, že vyrazíš s náma“, ptá se Tom celkem zbytečně. Tahle kapela je jedna z našich srdcovek, za starých časů jsme s kamarádem cestou domů ze zábav vždycky vyřvávali: „Běhavý náš král“, jako naší úpravu jejich songu o Slunečním králi.
„To je jasná páka, to si nemůžu nechat ujít. Stejně ten Michal je borec, ty vole, tolik lítání a povolení, to bych nedal“ odpovím a při představě těch byrokratických kravin, co musí Michal vykonat se úplně oklepu.
„Natoč ještě dvě a já povalím dál, nebudu zdržovat, jen bejt po tom včerejšku doma a sám, to nechci“, dodám a Tom vstal a vyrazil naplnit už prázdné půllitry.
„V klidu Jime, já to dodělám pak, otevírám stejně až ve tři. Slyšel jsem hlášku, že prej Iras to zase dal dohromady, nevíš, jak to vypadá?“, ptá se. Těch debat o bigbítu bylo za ta léta co se známe hromady, je super, když člověk může zajít na pivo a pokecat o muzice a ne jako jiní blbci, kteří řeší politiku a podobný píčoviny, pomyslím si.
„Jo kamaráde, je to tak, zase zkouší, na podzim už maj domluvený nějaký hraní. Ty vole, po těch letech slyšet živě Sekeromlat, to bude mazec“ zasním se při té myšlence.
„To máš pravdu, to musíme taky vyrazit, až dorazej hrát někam sem“, odpoví a postaví před nás další dvě.
Celkem rychle to pivo do sebe vrazím, dlouho nevydržím na jednom místě, ještě jsem tu věc s Milanem nepřekousnul, dá to asi pěknou dřinu.
„Jime vím, že to není prdel, ale jestli chceš v pohodě zůstaň“, dodá Tom, když vidí jak nedokážu sedět na prdeli.
„Vím, jseš hodnej, já fakt povalím, ale určo se ozvu a vyrazíme někam na bigbít, nebo mne z toho mrskne“, je má odpověď a vytahuju peníze z kapsy.
„Nech to bejt, to je na Milana a fakt brzo koukej zavolat, nebo se tady ukázat“, jeho hlas zní fakt starostlivě, je super, že těch pár kamarádů člověk má.
„Tak dík, já se ozvu a opatruj se, zdar!“,vstanu, můj pohyb nastartoval Ozzyho ke dveřím a vyrážíme dál.
Po pár krocích se otočím a vidím, že Tom je ve dveřích a smutně se za námi dívá. Taky ho ta Milanova smrt vzala, říkám si a přidám do kroku za pelášejícím Ozzym.

Jen co jsem vylezl ze vchodových dveří a viděl ten chaos venku, rozhodl jsem se to vzít kolem řeky směrem na Slatiňany, tam bude klid. Ozzy si to štrádoval přede mnou, alespoň se nebudu muset hádat zase s nějakým volem, co žere vyhlášky a pustí se do mě, že nemám ve městě psa na vodíku, na kterého bych ho nikdy nedal, na ně bych s chutí dal to stádo snobů kolem, pomyslím si.
„Nazdar Pavle“ najednou slyším a otočím se, za mnou kousek jde Iveta, má spolužačka z učňáku, oproti většině těch, co znám moc hodná holka. Pomyslím si, že už hodně málo lidí mně říká jménem, a ne přezdívkou. Mám docela radost, že to je ona, nemám zrovna na každého náladu. Odpovím na pozdrav a vypadne z ní to, co jsem čekal.
„Slyšela jsem o tom Milanovi, je mně to moc líto, vím, co pro tebe znamenal“, a je vidět, že to myslí fakt upřímně.
„No, je to hrůza, ale s tím nic neudělám, jsi hodná, dík“, odpovím a chci obrátit list, protože takhle bych se z toho asi nedostal nikdy.
„A co Ty jak žiješ?“ ptám se, spíš aby řeč nestála.
„No znáš to, pořád dokola spěch, zrovna letím do krámu a pak hlídat vnučku“. jakoby provinile se na mně podívá, protože ví, nebo si myslí, že já asi žiji v trochu jiném světě, což je nakonec pravda.
„No jo no“, povzdychnu si „Tak se opatruj a měj se“ a po jejím pozdravu koukám, kdeže se ten Ozzy fláká, ale na něj je spoleh, v klidu si šmejdí kolem stromu u řeky.
„Tak chlape, jdeme dál, možná to vezmeme až na Škrovád a dáme tam zastávku“, říkám mu a on jako by chápal, co říkám, vesele vyrazil po cestě přede mnou.
Vyjdu za ním a pomyslím si, že je na čase si trochu srovnat myšlenky a z kapsy vytáhnu mobil a sluchátka, abych si něco pustil. Probírám seznam a narazím na poslední desku, celkem nové cédo Benefitu. To si dám, říkám si a mé myšlenky se zase vrátí k Milanovi.
Ještě pár dní, než to zabalil jsem mu tuhle desku donesl do špitálu, on jako já Horynu a tuhle kapelu prostě žral a vzpomínám, jak při další návštěvě, když jsem dorazil a strčil hlavu do dveří pokoje na mně hned spustil: „Zdar Jime, Ty vole, ten Zeppelin válí, to je naprostá paráda. Hned jak mně vykopnou odsud musíme na ně vyrazit“, oči se mu úplně rozzářily. Samozřejmě jsem kývnul na souhlas, i když jsem věděl, že spolu už nikdy žádný bigbít nedáme.“
Do prdele, to je fakt na hovno“, řeknu si v duchu a snažím se zastavit slzy, které se opět derou do očí.
Dám sluchátka do uší a ponořím se do Danova zpěvu. Stejně je neuvěřitelný, co tenhle člověk dokázal, pomyslím si. Nikdy nepochopím, proč lidé chodí k psychošům se radit, co mají dělat, stačí v pohodě vyrazit někam, kde se Horyna vyskytuje a člověk se ocitne v úplně jiném světě.
Jednou jsem na něj vzal kámošku, která ani na bigbít nebyla a moc ho ani neposlouchala a ta celá vyvalená čuměla, jak ten bělovlasý rocker dokáže řádit a ta energie, co z něj sálá na míle daleko je věc, kterou nekoupíš, mně i ona tehdy tvrdila, což je svatá pravda.
Ne nadarmo jsme s Milanem, když na Zeepelina přišla řeč, říkávali: „Jo holt někdo chodí do kostela, my na Horynu“, což tak prostě bylo.
Koukám, že se blížím na kraj Slatiňan, zkusím to vzít kolem stadionu, kde má hospodu kámoš Tom, třeba už tam bude, když ne, dám ten Škrovád, uvidíme a zastavím tok myšlenek a vidím, že Tom má u plotu auto, ten mně určitě do prdele nepošle, říkám si a hvízdnu na Ozzyho, který to tady dobře zná a valí to přede mnou jako Bolt v představě toho, že mu Tom určitě něco dobrýho jako vždy přihraje a já snad přijdu na lepší myšlenky.

Pomalu otvírám víčka a snažím se nevnímat palčivou bolest hlavy. Jo včera jsem to fakt přehnal, to pití. Bylo to po dlouhé době, ale včera byl sakra důvod. Docela těžce se posadím na posteli a podívám po pokoji, vlastně po tom jediném, co mám, díky babičce, která mně tuhle garsonku odkázala.
Můj pohyb zdvihl z pelechu velkou černou kouli, jak mého Ozzyho nazval trefně kámoš Jirka, když jsem si tohohle křížence bůh ví čeho přinesl z útulku.
„Nazdar ty zvíře jedno“, říkám, i když to přirovnání by se možná spíše hodilo na mně a kdyby pes uměl mluvit, jistě by mně zahrnul sprchou výčitek, protože už měl být dávno venku na naší tradiční ranní obchůzce.
Ta hlava fakt bolí, musím se už z té postele vykopat a vzít něco, abych to nějak přežil, si říkám, vstanu a první kroky vedou k přehrávači, abych se jako vždy nakopnul a pustím cedéčko, ani nevím, které tam od minule je, vlastně poslední dny nemám ani šajn o čase.
Ozve se hlasitý riff a pátrám v paměti, cože to vlastně je
„Jo, vlastně to je to nový cédo Mejdnů“, říkám nahlas sám sobě.
„Ozzy vydrž, dám kafe a valíme“, snažím se psa dožadujícího se jít ven ještě na chvíli ukecat a zasednu ke stolu.
Moje oči spočinou na protější zdi na velikém plakátu s pěti klukama před pyramidou a velikým nápisem Faraon-hard rock, pod nímž jsou jejich jména, pomalu je čtu a když dorazím k „Milan Nastoupil – kytara, zpěv“, nápis se slzami, které se mně navalily do očí, rozmazal.
Milan, můj nejlepší kámoš, se kterým jsme již co by naivní školou povinná dítka plánovali dobýt svět a stát se rockovými hvězdami, prohrál svůj marný boj s tou mrchou rakovinou, včera měl pohřeb a já už nikdy neuslyším jeho tradiční: „Zdar Jime, ty jedna vlasatá potvoro“.
„Zasranej život“, vykřiknu a praštím vzteky sklenicí, kterou jsem vzal ze stolu o zem, že i Ozzy zajel zpět do pelechu.“
„Sorry, chlape“, mu říkám, ta bolest je fakt nesnesitelná, vypadnu ven a to hned.
Vstanu a natáhnu džíny, ještě tričko a projíždím skříň, které si natáhnout. Nahoře leží černé triko s nápisem „Hlavně se z toho neposrat“ které mně dorazilo poštou od fanklubu litvínovských hokejek. Vlastně je to Hlinkovo motto, což na dnešní den docela sedí, takže ho přetáhnu přes hlavu, v půlce songu vypnu Dickinsonův zpěv, beru klíče, že s Ozzym vypadneme ven.
V tom se v kapse ozve úvodní riff „Higway To Hell“ a mobil se v kapse lehce zvoněním chvěje. Vytáhnu ho a podívám na displej, kde stojí „Hanička volá“, ta je asi jediná, koho jsem dnes schopný poslouchat, pomyslím si, takže telefon vezmu a dám k uchu.
„Ahoj holčičko moje“
Z druhé strany se ozve ustaraný hlas. „Nazdar táto, prosím Tě, jak je po tom včerejšku, dáváš to?“, ptá se a je z pokoje v telefonu slyšet Vojtíškův křik.
„Jestli je to děda, mamííí, dej mně ho, prosííím“, což mně malinko vzpružilo.
„Jsi hodná Haničko, to víš, nic moc, ten pohřeb včera jsem myslel, že nepřežiju, hlavně ty Schody do nebe na konci a jak při tom zajížděla rakev, snad bych byl v ní radši sám“, zachvěl se mně hlas a vybavilo se mi, jak po velkém přemlouvání jsem Milanovu ženu Monču, zlomil, aby mu tuhle zeppelinovskou pecku nechala zahrát.
„Táto neblázni, máš přeci nás a koukej dnes přijít na oběd“, zní fakt ustaraně.
„Neboj, já to zvládnu, ale dnes chci být fakt sám, stavím se zítra, a dej mně mladýho, slyším, jak tam vyřvává“, odpovím a vím, že tenhle 6letý čipera mně určitě náladu zdvihne.
„Nazdar dědo“, ozve se radostný dětský hlas „Co děláš a v tu sobotu na ten fotbal jdem?“ zaskočí mně otázkou, ale vzpomenu si, že k nám dorazí perníkaři z Pardubic a tohle derby se vidět prostě musí!
„Jasná páka chlape, v sobotu si dáme ten perník k obědu“ snažím se vnuka potěšit.
„Jééé dědo, paráda, kolik jim to dáme?“ se ptá, protože myslí, že děda ví všechno, kéž by to tak bylo si říkám.
„Tak 3-0 pro Chrudim, souhlas pardále?“, na což se ozve smích.
„Dobře dědo, tak v sobotu a posílám pusu“, ten kluk fakt dovede potěšit si říkám.
„Takže chlapáku v sobotu před desátou tě vyzvednu, zatím ahoj“ a zavěsím.
Ozzy už čeká u dveří, vezmu vodítko, zaklapnu dveře za sebou a vyrážíme.