Bubeník Miloslav „Juan" Jirman a basový kytarista Martin Vacek se setkali ve skupině Imago již v roce 1984. Na podzim 1988 k nim přibyl kytarista Jaroslav Rubeš. Později vystupovali pod názvem Executor, ale deathmetalová historie začíná s názvem Torharry v roce 1991. V září téhož roku kapela nahrála první demo „Mezi nebem a peklem". V lednu 1992 doplňuje sestavu kytarista Dan Pavlík a Torharry jsou kompletní. Následují dema „Flames of Eternity“ a „Incriminated“. Tak začala pětadvacetiletá historie dnes již legendární kapely Torharry. Při této příležitosti jsme si povídali s nehrajícím kapitánem a manažerem kapely Lubošem Gorganem, kterého fandové znají pod přezdívkou Goro.

Není moc deathmetalových kapel, které se dožijí 25 let, aniž by na delší dobu přerušily svoji činnost. Ano, je pár kapel, které se dožily věku kolem třicítky, jenže mají za sebou několikaletou pauzu. Čemu přičítáte dlouhověkost Torharry?
No je to opravdu úctyhodný věk u „tvrděmetalové“ kapely obzvlášť. Především tady u nás v ČR, v zahraničí je mnoho dinosaurů, kteří by náš věk strčili do kapsy. V ČR bych skoro řekl, že jsme jedni z prvních, kteří se pětadvacítky dožili. Dlouhověkost bych především přisuzoval skvělé partě a skvělým lidským vztahům v kapele, které patří opravdu mezi ty příkladné, díky kterým může jakékoli seskupení přežít tak dlouho spolu. Druhým naprosto zásadním aspektem je neuvěřitelná tolerance našich nejbližších, hlavně našich rodin. Muzika je nesmírně náročný koníček, který spolkne převážnou část volného času každého z nás. Víkendy trávíme většinou cestami na koncerty, přes týden máme běžné zaměstnání a zkoušky, takže času na rodinu kolikrát opravdu moc není. Proto patří velké díky všem nejbližším a jejich toleranci.

Víte o nějakých českých spolubojovnících ve smrti, kteří hrají podobnou dobu jako vy?
Tak všichni to jsou naši kamarádi, protože za 25 let jsme se potkali snad 1000 x. Mezi ty, kteří slaví letos s námi jsou například severomoravští Disfigured Corpse, o něco mladší jsou přátelé z Děčína Fleshless a našel bych určitě další jména. Z těch trochu odlišných kapel mimo náš styl bych jmenoval třeba i Debustrol (výborní kamarádi), ti už mají, myslím, za sebou dokonce třicítku. Pár dinosaurů tady u nás ještě přežívá.

Jak oslavíte 25 let? Co chystáte pro fanoušky? Myslím, že to bude velkolepá oslava plná laskomin.
Oslava bude skutečně výjimečná a jedinečná. Proběhne 17.12.2016 na našem „domácím hřišti“ na Zděřině v Polici nad Metují. Jako gratulanty jsme si pozvali španělskou legendu AVULSED, kteří letos také slaví stejné výročí jako my. Dále přijedou rakouští přátelé DARKFALL, hrající melodický thrash/dech metal, přijedou také holandští „deatheři“ ABRUPT DEMISE a celé to začne výkopem domácí thrash/dech metalové špičky ANTIGOD, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelná postava českého metalu Chymus (ex ISACAARUM). Začínat se bude poměrně brzy už v 18 hodin a kdo přijde včas a v hadrech TORTHARRY, bude mít lístek nejlevnější. Každý dostane pivo od našeho spřáteleného pivovaru Primátor a největším lákadlem určitě bude speciální box, který k této příležitosti vydáme a na Zděřině bude poprvé k dostání a také ho zde pokřtíme. Bude se jednat o kompletní reedici celé diskografie TORTHARRY za celých 25 let historie. V boxu najdete opravdu skvosty, např. nikdy nevydané demo EXECUTOR, které předcházelo nahrávkám TORTHARRY, dále všechna řadová dema, která nikdy na CD oficiálně nevyšla. Dále tam budou skladby, které nikdy nebyly vydány a především ojedinělou fotogalerii, která nikdy nebyla veřejnosti odhalena. Jinými slovy, kdo nepřijde, určitě o hodně přijde.

Chystáte k výročnímu koncertu speciální merchandise, tričky, mikiny a další suvenýry?
Určitě ano. K této velké události bude vyroben speciální merchandise, který bude stát opravdu za to. Když výjimečné výročí, tak výjimečné oblečení. Fanoušci, kteří nás znají, určitě vědí, že merchandise se snažíme dělat vždy v té nejvyšší kvalitě a tato kolekce tomu nebude výjimkou. Nebude se jednat pouze o oblečení, ale i jiné doplňky nezbytné pro každého metalistu. Celý večer se pokusíme zaznamenat a později z toho vytvořit důstojné video.

Teď zabrousíme trošku do historie kapely. Od začátků funguje taky TORTHARRY team, který se stará o zázemí kapely. Ten se za celá léta moc nezměnil, sem tam někdo odpadl, sem tam se někdo přidal. Koho je potřeba vzpomenout?
Tak když to vezmu od pravěku, tak u zrodu TORTHARRY byl náš technik David Vlach zvaný Kropička, který je u nás až doteď. Je to ohromně šikovný chlapík, který se vždy staral o to, aby měla kapela maximální technické zajištění samozřejmě v mezích možností. Celou dobu se stará i o náš ozvučovací aparát, který dodnes provozujeme. Dále byl řidičem autobusu, který jsme také vlastnili a je to i celkem schopný zvukař, prostě naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Dále u nás slouží jako hlavní zvukař Petr Beran zvaný Pedyk, který je v týmu od začátku přes zhruba 10letou pauzu až dodnes. Zvukař a „sluchař“ od boha. Své řemeslo dělá na 100 % a je v něm opravdu jeden z nejlepších u nás. Dále s námi jezdí mnoho let náš kapelní řidič Zdeněk Košťálek zvaný ZED, kterému sice už táhne na důchodový věk, nicméně je naprosto spolehlivý a můžeme při jeho jízdě v klidu spát. Dále do týmu určitě patří náš textař Štefan Ležovič zvaný Unseen, který nám píše texty od roku 1994. Je to velmi skromný kluk, který píše skvělé texty. Obrovskou výhodou je, že je píše texty přímo do angličtiny. V týmu kolem nás se prakticky neobjevuje, ale jeho práce je také nepostradatelná. Další postavou v zákulisí je můj brácha Josef Gorgan, který se nám stará o webovou prezentaci od prvopočátku webu až dodnes. Bez bráchy si prezentaci TORTHARRY těžko umím představit, je to taky chlapík na svém místě. No a v poslední řádě já, Luboš Gorgan, říkají mi manažer, když bych to spíše nazval „kluk pro všechno“, snažím se už od roku 1994, aby kapela jela na plný plyn a nikdy se nezastavila.

Zastavím se u osobností, bez jejichž titěrné práce by dnes kapela TORTHARRY nebyla tím, čím je. První manažer Aleš Janečka je člověk neskutečně výmluvný, proč vůbec od kapely odešel?
Správně, teď je čas na pár vět i pro člena týmu minulého, který u nás už nepůsobí. U začátku byl první manažer Aleš Janečka zvaný Ještěrka, který u nás ale vydržel jen do roku 1994. Pro jeho pracovní vytíženost musel svoji pozici opustit, ta byla nabídnuta mě, Aleš mě zasvětil do tajů undergroundu, hodil mě do řeky a já plaval a plavu až dodnes. Aleš je výjimečný člověk s obrovským přehledem o muzice i teď, když už se na hudební scéně příliš nepohybuje. Jeho obrovskou předností je, jak jsi zmínil, neuvěřitelná výřečnost, kterou dokázal ukecat i mrtvého.

Kdy ses ke kapele přidal ty (druhý manažer Luboš Gorgan)?
Já jsem se k TORTHARRY přidal v roce 1994, kdy mi předal funkci Aleš Janečka. Měl jsem tehdy těsně před vojnou, která mě trochu přibrzdila. Po dobu vojny dělal management bývalý kytarista Jarda Rubeš. Po návratu z vojny jsem se do toho pustil na plný pecky a to mě drží až dodnes.

Co tě k tomu vedlo?
Láska k metalu. V roce 1989 jsme založili s Danem Pavlíkem (současný kytarista TORTHARRY) kapelu Turbulence, která byla aktivní pouze do doby, kdy nám Dana TORTHARRY přetáhli do týmu. Tím celé naše hudební pokusy skončily a mně nic jiného nezbývalo. Nabídka od TORTHARRY byla na tu dobu velmi lákavá, když jsem zpočátku hodně přemýšlel, zda do toho jít, protože ve mně byla pořád taková naštvanost, že díky TORTHARRY skončila éra Turbulence. Nicméně se to po letech ukázalo jako naprosto nezbytné a vlastně to nemohlo mít ani jiný směr. Tomu všemu můžeme říkat třeba osud, ale vše je tak jak má být.

Kdo další byl členem TORTHARRY týmu a dnes už k vám (ne)patří?
V počátcích s námi hrál na kytaru Karel Stehlík, který u nás vydržel do roku 1992. On ještě s Ondřejem Nývltem přitáhli k muzice Martina Vacka (současný basák) a Mílu Jirmana (bývalý bubeník) a vůbec netušili, co svým činem způsobí. Do roku 1994 byl prvním působícím managerem Aleš Janečka tzv. Ještěrka, který skončil pro svou zaneprázdněnost. Dále u TORTHARRY působil kytarista Jarda Rubeš do roku 2004, po něm nastoupil Martin Hrubý, jenž u nás působil do roku 2012. Zakládající člen bubeník Miloslav Jirman skončil u TORTHARRY v roce 2006 pro svoji totální zaneprázdněnost ve svém podnikání na horách. Krátce také u nás působil v období desky White také Miloš Meier. Největší bubenický talent ČR za posledních mnoho let a Roman Lomtadze (např. ČECHOMOR), kteří nabubnovali desku „White“ . Miloš s námi krátkém přechodném období v letech 2004-2005 také částečně koncertoval.

K Romanovi a Milošovi se ještě dostaneme. Odjakživa se mi líbí texty Štefana Ležoviče. To je velice šikovný textař a básník. Jak jste k němu přišli?
Štefana přivedl k TORTHARRY Dan Pavlík, který s ním studoval na gymnáziu v Náchodě. V prvním ročníku se setkali v jedné lavici, Dan si všiml, že Štefan maluje loga metalových kapel na lavici, slovo dalo slovo a Štefan je naším lyrikem dodnes. Jeho texty jsou naprosto úžasné a na 100% můžu říci, že je jeden z nelepších v ČR. Jeho texty určitě někdy v budoucnu vydáme i v knižní podobě, protože stojí opravdu za to. Myslím, že budou mít místo v naší chystané knize, která bude mapovat vývoj nejen TORTHARRY od pádu komunismu až dodnes. O této knize uvažujeme už několik let. Když se to nestihlo k naší pětadvacítce, počkáme si na třicítku.
*V období po vydání první desky „When the memories are free“ to byla obrovská euforie, která kapelu provázela. Pamatuji si křest desky v Červeném Kostelci v hospodě U Hobla. To byl báječný večírek. Jak na tuhle dobu vzpomínáte?
Byly to krásné časy, opravdu nádherné. V té době vycházelo málo death metalu na CD a byla to pro nás velká událost. Naprosto narvaný Hobl v Červeném Kostelci byl toho jenom důkazem. Po metalu byl velký hlad a na koncerty chodilo mraky lidí. Oproti současnosti je to neporovnatelné. Dnes jsme rádi, když na klubovou akci přijde 100 lidí, dříve chodilo na běžnou akci třeba i pětkrát tolik. Lidé jsou strašně pohodlní, možná mohu říci i líní. Je to vše ale dáno i celkovým stylem života mladých lidí, stačí jim sedět u počítače, nebo s chytrým telefonem v ruce někde na wifině a živé koncerty je přestávají zajímat. Každopádně když se vrátím k tvé otázce, na časy dávno minulé vzpomínáme s úctou a respektem a jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí začátku vývoje dech metalu u nás.

A vzpomínky na tuhle dobu mi připomněly taky projekt Tramtárry, který svého času svéráznou formou parodoval tehdejší diskotékové hity. Pamatuju si pár coverů třeba 2 Unlimited, kteří tehdy vládli evropským diskotékám. Byly to předělávky v deathmetalovém hávu, byla to sranda, ale ne všichni to dokázali zkousnout. Existuje nějaká nahrávka těchto srandiček? A chystá kapela někdy něco podobného?
To byl totální úlet. Nyní vůbec nechápu, že k něčemu takovému mohlo dojít. Že vůbec byla síla, energie a čas věnovat se tak stupidnímu projektu, kterým projekt Tramtáry v mých očích byl. To říkám samozřejmě v nadsázce a ironicky, tenkrát to pro nás bylo zajímavé a nepřemýšleli jsme o následcích svých činů. Kdo nás zná, tak ví, že jsme velcí šprýmaři a taková trochu jiná legrace nás provází celou historii. Třeba naše první tričko neslo název „The Best Death Metal in the Czech republic“. Tak okatě se chvástat! Bylo jasné, že je to nadsázka. Nicméně mnoho a mnoho lidí náš humor psotě nechápalo, žili si svým ortodoxním stylem a přístupem k metalu a ze srdce nás nenáviděli. My si z toho dělali donekonečna legraci, ale teď s odstupem času vidíme, že nám to možná v těch počátcích trochu ublížilo. Tramtáry byla naprostá úleťárna. Když si představím, že deathmetaloví muzikanti hrají odrhovačky po zábavách a myslí to vážně, tak se nyní můžeme smíchy potrhat. Bereme to jako nediskutovatelnou součást naší historie. Každopádně žádné nahrávky Tramtáry neexistují a pokud je někdo má, tak má největší klenot v historii death metalu na světě :O) !

Po desce „White“, která byla opravdu bílá, TORTHARRY opustili bubeník Miloslav Juan Jirman a kytarista Jarda Rubeš? Nemýlím-li se, oba odešli z jiných důvodů. Proč se vaše cesty rozešly?
Míla odešel z čistě pracovních důvodů a své naprosté vytíženosti svým podnikáním na horách, kde dodnes provozuje. Vlastní několik horských chalup. Jarda odešel prakticky ze dne na den pro své přesvědčení, jednoduše už nechtěl být součástí TORTHARRY. Víc bych to asi nerozšiřoval.

Na jejich místo přišli mladíci. Velmi talentovaný bubeník Jirka Panther Rosa a šikovný kytarista Martin Máca Hrubý.
Jirku jsme si vyhlédli v zábavové regionální kapele AVENGER, kde hrál vlastně i Máca. Nejdříve přišel Máca, který byl opravdu talent a mezi nás opravdu sedl jak po muzikantské, tak po lidské stránce. On byl tím, kdo poprvé vyslovil jméno Jirka Rosa. Dlouho to netrvalo a Jirka byl součástí týmu. Nesmírně talentovaný kluk, který v TORTHARRY vyrostl ve velkého dospěláka a je naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Máca, jak jsme již dříve uvedli, skončil v roce 2012 pro svoji zaneprázdněnost a náhradu za něho jsme už nesehnali a ani nesháníme. Vše si sedlo v triu. Tak to bude zřejmě i nadále.

Když krátce po sobě ukončili činnost Juan s Jardou Rubešem, s kapelou to asi vypadalo špatně. Uvažovali jste o konci hraní, nebo vás takto černé myšlenky nenapadaly?
O konci kapely se za celou éru zatím nikdy neuvažovalo. Možná i pro toto pozitivní myšlení uvnitř kapely je tam kde je, tedy může letos oslavit čtvrtstoletí historie. Samozřejmě, že situace v té době nebyla lehká, dávali jsme si nucený a nečekaný oraz, ale to jen zdánlivě. Martina s Danem svrběli prsty a tak v době nečinnosti se rozhodli založit projekt CZECH SEPULTURA REVIVAL, který je funkční dodnes.

Teď se ještě podíváme na další bývalé členy TORTHARRY týmu. Vzpomínám si, že po odchodu Juana kapela koketovala s Romanem Lomtadzem. Desku White nabubnoval Juan nebo Roman? Nebo to bylo všechno ještě jinak?
Juan nemohl desku vůbec natáčet. Proto jsme oslovili Romana Lomtadze. Tenkrát to byl neznámý vystudovaný konzervatorista a Miloše Meiera, který tehdy teprve studoval konzervatoř. Byli jsme nuceni oslovit dva bubeníky, protože v době natáčení měl Miloš zdravotní problémy s rukama, nakonec se o práci s Romanem podělili napůl. Výsledek je z naší historie asi ten nejkontroverznější – bílá deska na náš death metal zcela jiná než všechny ostatní.

Roman později naskočil třeba k ARAKAINU, nebyla tenkrát ve hře i jeho stálá účast u TORTHARRY nebo šlo jen čistě o studiovou spolupráci?
Roman byl pouze nájemný bubeník pro desku White, nikdy se ani ve snu nespekulovalo, že by byl součástí týmu. To u Miloše byla situace jiná, ten součástí týmu na krátké období byl, kdy částečně zaskakoval za Juana, ale opravdu jen krátce. Částečně to pro něj bylo spíš takové zpestření před jeho budoucí hvězdnou kariérou.

Máca od kapely až tak úplně neodešel. Přeci jen se v jejím blízkém okolí stále vyskytuje. Mně se TORTHARRY vždycky líbili se dvěma kytarami. Musím ale uznat, že s jednou kytarou to TORTHARRY taky sluší. Nenaskočí znovu Máca k TORTHARRY?
Máca je náš velký kamarád dodnes. Ze začátku po jeho odchodu jsme se pokoušeli oslovit a shánět pár kluků, ale časem jsme zjistili, že v triu nám to bude slušet nejvíce. Nyní druhou kytaru nesháníme a zatím to není ani v úmyslu. Čas vše ukáže, nyní to sedí maximálně.

Jak často kapela zkouší a nevadí tomu pracovní vytížení jejich členů?
Zkoušíme tak jednou týdně, někdy i dvakrát. Samozřejmě, že to není jednoduché skloubit s časově náročnými zaměstnáními všech kluků, ale to je už takový životní úděl. Někdo tráví čas na zahrádce a někdo h otráví muzikou. Každý má něco.

Od vydání zatím poslední desky „Follow“ uběhly tři roky. Co má kapela v plánu dál?
V současné době vyjde extra box k našim 25. narozeninám, kde shrneme naší celou historii a vydáme kompletní diskografii a v roce 2017 nás čeká nové již 9. CD, které vyjde v listopadu u MetalGate records.

Před časem se mluvilo o výročním DVD, které by mapovalo koncertní aktivity kapely. Je to ještě aktuální? Proč dosud nic takového kapela nevydala?
O DVD hovoříme už několik let, nicméně toto není stále aktuální. DVD je o dost náročnější záležitost než vydání alba a v současný době musíme energii mířit na oslavu 25 let a na nové 9. CD. DVD bude na pořadu až potom.

Kapela TORTHARRY začala před osmi lety (letos byl 8. ročník – všech 8 plakátů mi visí v kanceláři) pořádat festival Czech Death Fest (CDF) v areálu Autokempu Brodský u Červeného Kostelce. Co vás k tomu vedlo?
Především nás k tomu vedla situace na scéně českého metalu. Nebyla prakticky žádná šance pro méně známé české kapely, aby si někdy zahrály na prestižním letním festivalu. Proto jsme si řekli, že založíme festival, který bude dávat prostor zviditelnit se pro ty kapely, které jinde nemají příliš šanci vystoupit.

Od 3. ročníku CDF v roce 2011 pořadatelský tým rozšířila agilní firma MetalGate, která je též vydavatelem desek TORTHARRY. Jak došlo ke spojení TORTHARRY teamu s MetalGate?
Velmi jednoduše. Jednoho dne jsme seděli v pražském klubu Matrix, kde jsme ten den hráli. Společně došla řeč na náš festival a festival MetalGate, který pořádali ve stejném termínu jako my. A proto že se jednalo o zaměřením velmi blízké festivaly, které měly i podobnou myšlenku, došlo na spojení obou festivalů, což jim opravdu prospělo, jak je s současné době vidno. Protože jsme měli s MetalGate i společnou cestu kolem vydávání desek TORTHARRY, bylo všechno mnohem snazší, znali jsme se a spolupráce s MetalGate nám nebyla cizí, pohodoví lidé, podobné názory, vše jde až dodnes jako po drátku.

Nic dnes není zadarmo, hlavně zahraniční kapely musí stát pořádný ranec. Na prvním ročníku byli headlinery holandští SINISTER a Poláci HATE. Nebylo příliš velké riziko pořádat takovýto festival?
To určitě, riziko bylo velké, taky nám to, jak se patří, nevyšlo. Prodělalo se celkem dost peněz, lidí nepřišlo zas až tolik, kolik jsme očekávali, ale to nás rozhodně neodradilo. Jít do festivalu s tím, že to za rok zabalíme, by byl holý nesmysl. Festival je úvazek na delší dobu a teprve později se může hodnotit. Headlineři nám každoročně značně navyšují rozpočet, ale bez účasti světových jmen by určitě festival nebyl tam, kde se nyní nachází.

Prozradíš o kolik se zvýšily náklady, když srovnáme první a poslední ročník?
Náklady se zvýšily zhruba 5násobně. Není to žádná legrace takový festival táhnout, stále se pohybujeme v červených číslech, ale zatím je stále chuť a energie do práce, což je to nejdůležitější. Samozřejmě že sháníme stále dokola strategické partnery z regionu, nebo i celostátní, a třeba tomu pomůže i tento náš rozhovor.

Co bys kapele a festivalu přál do dalších let?
Kapele i festivalu přeju především zdraví, i když festival vlastně nežije :O))), ale pokud nebudeme zdraví, nebude fungovat. Dále přeju všem mnoho věrných fanoušků a hodně energie do let budoucích. Hudba sice není všelék, ale pro život našich fanoušků je nepostradatelná.

Děkuji za rozhovor

Jan Holý

Před sebou mám dvě 2CD, které mě překvapují svým obsahem a rozsahem. Shodou okolností jsou to nahrávky spřízněných gotických kapel Bratrstvo Luny a Carpathia Castle. CC už jsem vyhodnotil jako jedno z nejlepších alb tohoto roku. Teď se vrhnu na graficky krásně vybavený digipak Bratrstva Luny– Gotická duše – decade 2006 – 2016.
Bratrstvo je známé tím, že dbá na veškeré detaily své image. Proto také její nahrávky bývají zabalené do obalů, které jsou prostě nádherné. Málokdo má tak „vymazlené“ covery!
Možná víte, že nahrávka „Gotická duše“ vyšla již v roce 2007. Jenže tehdy šlo o pálené CD s profesionálním obalem, které vyšlo v nákladu pouhých 313 kusů. Jsem rád, že mi jeden z těchto disků říká pane.
Deset let po prvním vydání vychází tato druhá edice rozdělená na dva disky. První disk patří Rudé růži, druhé CD je věnováno její modré „kolegyni“. Na prvním disku je původní nahrávka „Gotické duše“ a tatáž nahrávka je i na dalším disku. Jenže Modrá růže vznikla kompletně znova. Kapela ji prostě znovu kompletně nahrála v letech 2008, 2011 a 2016 a ještě k ní přidala čtveřici novinek.
První sedmiskladbový disk tedy nebudu hodnotit. Ten má hlavně sběratelskou hodnotu. Pro fanoušky gotiky je téměř povinností. Druhému CD, které čítá 11 položek, prospělo nové nahrání. Skladby dostaly modernější ksicht. Všechny jsou trošku jinak zaranžované. Většina písní stojí na opakujícím se motivu kytar a deklamovaném zpěvu. Do toho všeho třeba z dálky zní stylové klávesy a samply.
Skladby 8 – 11 jsou označeny jako „Decade bonusy“. Čtveřici otevírají dvě novinky „Největší z pierotů“ a „Valkýry se bojí“. „Největší z pierotů“ překvapí svižným tempem a hodně syntetickým zvukem plným vesmírných ruchů. A velice svěžím dojmem působí i marš „Valkýry se bojí“.
Třetím bonusem je kompozice „Vampyrismus psyché“, kterou jako host nazpíval Petr Štěpán, frontman legendární gotické kapely XIII. Století! Ta začíná švihnutím bičem a přesně tak na mě působí i tento gotický pochod. Temný a úderný zároveň. Typický hlas Štěpána dává songu nový rozměr. Vše do sebe perfektně zapadá. Zde je potřeba vypíchnout hostování tohoto pěvce. Petr totiž běžně nezpívá na jiném než vlastním albu. Poslední bonusová píseň je coverem Štěpánových punkových Hrdinů Nové Fronty (HNF). Konkrétně jde o „Pochod hrdinů“. A opět je to parádní marš, který kladně hodnotí i jeho autoři!
Mám rád gotickou muziku. Překvapuje mě, že je v naší zemi, tak málo kvalitních interpretů, kteří se ji věnují.
Kdybych měl vyhlásit nejlepší zpracování bookletu, tak volím Bratrstvo, které má tradičně grafický koncept vymazlený do posledního detailu. Čtyřpanelový digpak obsahuje 24stránkový booklet laděný do odstínů modré. Najdete v něm úplně vše. Kvalitní fotografie, které tvoří fotopříběh, ohlasy na tvorbu kapely a samozřejmě všechny texty. Když se začtu do jejich veršů, tak nacházím opravdu zdařilé metafory a šikovnou práci R. X. Tháma s českým jazykem. Jeho hravost je odzbrojující.
Vivat!
Ještě se musím zmínit o tom, že jsem spolu s cédéčkem dostal do ruky i samizdatové noviny Trubadúr. Bratrstvo Luny totiž pořádá gotický festival Magická noc tubadúrů. Letos se odehrálo již 3. pokračování a rovněž potřetí vyšly noviny Trubadúr. Jeho redakcí tvoří dva lidé, renesanční umělec R. X. Thámo coby vydavatel a šéfredatkro a Blackmoon jako redaktor a jazykov korektor. Do novin přispívají oslovené osobnosti gotické scény. R. X. Thámo tvrdí: „Novinová platforma ´s kramériovskou aurou´ je vzdorem, protestem proti trivializaci mediálního diskursu.“

Jan Holý

Skupina SAPHET letos vydala dvoupísňový singl a pak i debutovou desku s 11 skladbami. V následujícím rozhovoru se zakladatelem této kapely, baskytaristou Standou Havlem se dočtete, že to není zase až takový nováček na naší rockové scéně.
Když jsme zveřejnili recenzi na debutovou velkou desku „Východ z temnoty“, tak jsem se dozvěděl, že část písní existuje už 20 let. Které to jsou a proč jste je nerealizovali dříve? Nebo mi nějaká nahrávka SAPHET unikla?
Nejprve bych rád pozdravil čtenáře Rockpalace, tyto stránky se mi velice líbí a jsem jejich častým návštěvníkem.
Ano je to tak, SAPHET vznikl už v roce 1993 a fungoval tenkrát do roku 1996. Většina skladeb na CD Východ z temnoty pochází tedy z onoho prvního období skupiny, všechny ale prošly důkladnou hudební i textovou renovací. Výjimkou jsou skladby Manticora a Amber, které jsem napsal o něco později a mají předznamenávat směr, kterým hodlá SAPHET do budoucna jít. Proto se také objevily na promo singlu, který obnovenou kapelu představil před vydáním CD. V onom prvním období jsme vydali akorát nahrávku „Útok šakala 95“. Ta vznikla tenkrát bez pořádného vybavení a v nevalné kvalitě, bez obalu a nahrávali jsme jí na kazety. Kdo si vzpomene, tak počítačová grafika nebo třeba kopírka byly tenkrát nedostupné věci. Byli jsme mladí a neměli prostředky na to, udělat to lépe. Takže skladby jako Útok šakala, Strach ze smrti, nebo třeba Zůstaň a Smutek byly realizovány již dříve, ale nebylo, jak je tehdy pořádně dostat mezi lidi.

Představ nám současnou skupinu SAPHET a zároveň prozraď, kdo v kapele hrál dříve a už v ní nepůsobí.
Skupina SAPHET nyní hraje v sestavě: Michaela „Mišule“ Kolská – zpěv, Petr „Deris“ Machaň – zpěv, Stanislav Havel – baskytara, Libor Kleisner – solová kytara, Michal Kocum – kytara (alternace: Olin Rokyta – kytara), Hana Vaňková Štěříková – klávesy, Martin „Bóďa“ Růžek – bicí. Kromě Mišule, Bódi a Olina byli všichni i v původní sestavě SAPHETU v polovině devadesátých let. Jediným členem, který v SAPHETU dnes již nepůsobí, je klávesistka Tereza Podhajská, která perfektně nahrazovala Hanku v době její nepřítomnosti.

Působí členové SAPHET ještě v jiných kapelách, nebo s kým hráli dříve? Můžeme je znát odjinud?
Mišule Kolská působila dříve ve skupině Tam, vystupovala v Rockopeře a v současné době ji můžete znát i ze skupiny ATHEIST´S FAITH nebo ethno kapely POSMRTNÉ ZKUŠENOSTI. Pert Machaň byl původní bubeník SAPHETU, poté se začal věnovat zpěvu a příležitostně si zazpíval s různými kapelam. Pamatuji si třeba ROWDIES, VOLNOU LINKU nebo MASH. Já jsem nejvíc času strávil s Filipem Šimberou v metalové skupině MASTIX, chvíli jsem hrál v dnes již neexistujícím kolínském SAURONU, kde jsme hráli i některé skladby SAPHETU (Vize, Smutek a Její duše) a krásných pět let jsem strávil ve skupině CRUEL (dříve CRUEL BARBARIAN), kam jsem také přivedl i bubeníka z MASTIXU Roberta Ebela, který tam hraje dodnes. Za krátkou zmínku by možná stála i skupina HUSBERY, kde jsem měl roční angažmá a také jsem byl stálým muzikantem v Olinově VOLNÉ LINCE. Libor Kleisner se po ukončení činnosti původního SAPHETU v roce 1996 hudebně vzdělával v kytarové škole Josefa Kůstky, kde se učil nejen kytaru, ale i baskytaru a příležitostně vystupoval na rockových jamech v pražském Boss baru. Michal Kocum je spíše domácí a studiový hráč a sběratel kytar, a během pauzy SAPHETU se nikde neangažoval. Hana Vaňková Štěříková působila v mezičase SAPHETU ve známých kapelách mnohem tvrdšího stylu, za zmínku stojí určitě skupina FORGOTTEN SILENCE a také LOVE HISTORY History, se kterými nahrála album Lost. Tato samotná skladba vznikla již v SAPHETU. Nejen proto i ve stejnojmenném videoklipu hraje kromě Hanky jednu z hlavních rolí i Libor Kleisner – spoluautor hudby. Martin „Bóďa“ Růžek je nejznámější ze svého dlouholetého působení ve skupině RIMORTIS – stejně jako klávesistka Tereza Podhajská (dříve Mlázovská). V současné době hraje Bóďa ještě ve skupinách STEEL HEAVEN a DARGIS.

Vidím, že muzikanti SAPHETU jsou protřelí hráči, není někdy složité skloubit všechny jejich aktivity, aby se věnovali právě jenom kapele SAPHET?
Já nepožaduji na muzikantech ze SAPHETU, aby se věnovali jen této jedné kapele. My jsme SAPHET neobnovili s Petrem Machaněm a Liborem Kleisnerem za účelem úmorného zkoušení a hraní za každou cenu kdekoli, spíše jde o odreagování a zábavu nás všech. Ale když naše produkce strhne další posluchače, jsme samozřejmě rádi a nadšeni. Program SAPHETU tedy není časově příliš náročný, aby se muzikanti nemohli angažovat i jinde.

Vraťme se k „Východu z temnoty“. Kde jste desku nahrávali a kdo se podílel na nahrávacím procesu?
Desku jsme nahrávali ve dvou studiích. Kytary a klávesy v mém domácím studiu „Amber“ a bicí a zpěvy ve studiu „Smaragd Records“ pod taktovkou Olina Rokyty, který nám dělal zvukaře a spoluproducenta. Velmi nám svými radami pomáhal Luděk Adámek, baskytarista Vitacitu. Jinak šlo vše pod mým produkčním vedením

Co koncerty? Jak často hrajete a kde vás můžou fanoušci letos ještě vidět?
Letos už žádné koncerty neplánujeme, všechnu energii nyní věnujeme důkladnému promu našeho alba. Ani křest CD jsme nepojali jako koncert, ale spíše jako posezení se skupinou SAPHET. V příštím roce plánujeme spíše méně koncertů zato ale na větších podiích. Máme rozjednané velké letní metalové festivaly, a také spolupráci se slavnějšími kapelami.

A jak tedy proběhl křest CD „Východu z temnoty“?
Křest jsme uspořádali v pražském Hardrock baru. Chtěli jsme, aby album pokřtil někdo z hudebního prostředí, spolu s někým, kdo mapuje český metal a může nás znát i ze dřívějška. Kmotry desky tedy byli Luděk Adámek a Petr Korál. Během večera jsme představili kapelu, její další plány a pokřtili jsme CD, poté jsme měli připravenou videoprojekci, kde jsme za hudby z našeho CD promítli fotografie od úplných počátků SAPHETU do současnosti.

Kmotři desky Luděk Adámek a Petr Korál jsou mistry svých oborů. Proč jste si vybrali právě je?
Právě proto, že jsou mistry svých oborů. Původní SAPHET tak trochu vyrůstal na skupině VITACIT. V devadesátých letech byli naším velkým vzorem, dokonce jsme tenkrát hráli skladby VITACITU – Já chci se ptát, Drákula, Mat na tři a Peaceman. Luděk Adámek nám navíc pomohl s naším CD, tudíž nemohl na křtu chybět. SAPHET byl ovšem založen jako thrashmetalová kapela a jejími vzory byli DEBUSTROL a také třeba ASMODEUS. A s těmito kapelami je zase spojen Petr Korál, coby autor některých textů DEBUSTROL, či coby zpěvák z ASMODEUS. Tak tady je to, myslím, jasné.

Něco tuším a něco jsem „vygugulil“, ale nevím, která varianta je platná. Co znamená jméno kapely SAPHET?
Název SAPHET vznikl podivuhodným vývojem. Původně se kapela jmenovala LORD SUBETT. Byla to slovní hříčka, šikovný lingvista (a musí to být i metalista) přijde na to, jak vznikla. Příchodem Petra Machaně do kapely jsme to upravili na LORD SAFET, později jen SAFET a při tvorbě loga nám jeho autor Honza Blecha dal návrh na SAPHET. To jsme přijali a teprve poté začali hledat možný význam onoho slova. K našemu překvapení to bylo pro metalovou kapelu víc než vhodné. SAPHET je totiž starověký hrad situovaný v Izraeli z dob křižáckých válek a je o něm zmínka i v Bibli. A tak vypodobení starověkého hradu SAPHET vidíte na našem obalu k CD „Východ z temnoty“. Jediné starověké vyobrazení totiž existuje pouze na původní ocelorytině R. Brandarda z roku 1850, a tak nám jej dle této předlohy na obal nakreslila dle svých pocitů malířka a psychoterapeutka Veronika Galusová.

Není jednoduché dostat poměrně neznámou kapelu na velké festivaly. Doufám, že se neurazíš. Jak se tyhle věci daří SAPHETU? Ty už jsi to trošku nakousl. Jaké máte plány do budoucna?
Dostat vůbec jakoukoli méně známou kapelu na velké festivaly, pokud si to sama nezaplatí, není jednoduché. My jsme vstoupili do jednání s některými festivaly především přes naše známé pořadatele a muzikanty, se kterými jsme se na našich hudebních cestách setkali. Samozřejmě, že nebudeme hrát na „áčkových podiích“ a v hlavním čase, ale budeme rádi, když budeme moci spojit jméno naší kapely SAPHET se jménem prestižních metalových festivalů. Rok 2017 bude tedy ve znamení propagace CD Východ z temnoty prostřednictvím koncertního a festivalového vystupování, další rok 2018 chystáme kromě koncertů přípravu a realizaci druhého CD skupiny SAPHET.

Děkuji za příjemné povídání a kapele přeju jen to nejlepší.
Jan Holý

Relativního klidu v kapele Limetal využívám k setkání s Fanym Michalíkem, zpěvákem této rockové formace, která přes všechny umělé problémy zvládla start do rockové ligy na jedničku.

Fany ahoj a jen tak k odlehčení, jak prožíváš předvánoční shon a šrumec okolo Vánoc?
Ahoj rockeři, já Vánoce opravdu mám rád, je to jediné volno, ve kterém můžu úplně vysadit a užívat si s dětmi všechny ty pohádky, na které přes rok nemám vůbec čas. Dárky a shon má na starosti žena, ale nějak moc to neřešíme, jsou to přece svátky klidu a pohody.

Naprosto základní otázka, jak ses k hudbě dostal a co zapříčinilo, že ses stal muzikantem. Ty jsi zpěvák, chtěl jsi jím být odjakživa, nebo to bylo, jak často muzikanti říkají – místo, co nebylo obsazené, tak ses do něj „napasoval“?
Moji rodiče chtěli, abych zpíval, stejně jako sourozenci, v kostele. Ale mi tam prostě chyběla drsná kytara, dunící bicí a basa a když jsem poprvé slyšel kapelu EUROPE někde na polském programu, byl jsem rozhodnutý. Psal se rok 1984 a já jsem se rozhodl stát se nejlepším kytaristou a začal jsem se sám učit. Za první prachy z brigády jsem koupil JOLANU. Ta měla jen tři struny, ale pro začátek to úplně stačilo. Hned jsem začal zkoušet s klukama první songy a hodně mě to bavilo. Já jsem nechtěl zpívat, protože když uděláš u mikrofonu chybu hned to všichni poznají, ale za kytarou schováš kdejaký kiks. Ale náhoda tomu nahrála a na jedné zábavě se opil zpěvák a já ho musel tak nějak zaskočit a od té doby tak nějak zaskakuji pořád.

Pověz mi, co posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi - ))) Ne, vážně, z jakých vzorů jsi vycházel, co poslouchal a změnily se tvoje vzory, nebo jdeš stále jedním směrem?
Jak už jsem odhalil byli to Europe, kteří mě úplně dostali, u toho jsem vydržel do chvíle, kdy jsem na čundru na Sečské přehradě, kde ten den lélo jak s konve, šel do kina, kde před filmem pustili klipy WHITESNAKE a to jsem se úplně po……… České kapely jsem téměř vůbec neposlouchal, asi jen to co bylo furt dokola v rádiu. Byly to nádherné 90. léta a začaly k nám jezdit kapely, které jsme znali jen z časáků z Německa. ACCEPT a WHITESNAKE byly mé první koncerty, co jsem viděl, to bylo úžasné. V autě pak mám ještě Def Leppard a Journey a jsem spokojený.

Zajímá tě nová muzika? Máš potřebu nacházet nové kapely, chodit na nové kapely? Zaujala tě poslední dobou některé naše kapela?
Přiznám se, že nové kapely moc nevyhledávám, tu a tam nějakou kapelu zaregistruji, pustím si ji , poslechnu, ale pak se stejně vracím ke klasice.

Já jsem tě jako muzikanta zaregistroval až v kapele Citron někde okolo roku 1990. Pokud se nepletu, nahradil jsi Šándora. Hrával jsi před tím v nějaké výraznější kapele, nebo Citron byla první velká štace?
Ano, začal jsem hrát jako patnáctiletý s bráchou, který hrál na bicí v Petřkovicích. Do roku 1988 se hrálo po tancovačkách a jak to tak, chodí dostal jsem lano do kapely Věšák, kde začínali Jindra Kvita a Jarda Bartoň. Kapela se přejmenovala na Metabo a my začali hrát vlastní tvorbu a sjížděli celý kraj. Na zkoušky občas chodil Jindra a Jarda jen tak na pivo a pokec, a když pak Křížek s Jardou odešli a udělali Kreyson, dostal jsem lano do Citronu. Nejprve jsem jel do studia C na zkoušku a když jsem tam za mixem viděl Vaška Vlasáka a Dodo Doležala, úplně jsem se rozložil a nezazpíval ani hoří. Hrozně jsem byl na sebe naštvaný. Byl tam už i Palo Chodelka a Tibor Šándor, který už měl nazpívaný Uragán a na vizitce, kterou mi dal, měl napsané Tibor Šándor - zpěvák Citron. To jsem nechápal, proč mě tam tahali, když už je to jasné. Po týdnu mě však navštívil Vašek a Jindra a jeli jsme do studia na druhý pokus a až tam jsem se dověděl, že Tiborovi úplně odešly hlasivky a zdrcen odjel domů. Celou desku Vypusťte psy jsem pak nazpíval já a měl jsem na to jeden týden. Po posledním songu mě Tanja odvezla do nemocnice úplně vysíleného a bez hlasivek. Ve studiu se střídali muzikanti a nálada, která tam vládla, byla víc než děsivá. Některé už známé písničky jako Uragán jsem dostal za úkol úplně nazpívat jinak a to jsem fakt nedělal rád. Když jsem zpíval Uteč, dokud se dá, ten de jsem měl dvacáté narozeniny a já ve studiu vysílením omdlel. Deska vyšla a na ní vyfocený Křížek a jako zpěvák Tibor Šándor. Vůbec mě to teď už nemrzí, nemám na to období nějak hezké vzpomínky a roky a roky jsem měl aspoň klid, protože to, že jsem to zpíval já, nikdo moc nevěděl. Když se pak jelo turné k desce, jen tak pro zajímavost, nebyla jediná zkouška, jen nám Bigbítový pán bůh vzkázal, ať se to naučíme z desky. To už jsem věděl, že se blíží konec mé hvězdné kariéry.

Tvoje kroky pak vedly ke kapele Funny – můžeš nám jí představit? Co a s kým jste hráli?
Jak jsem říkal, konec po necelém roce přišel a já Jindra a Vašek jsme si chtěli po tom všem zahrát jen tak pro radost. Udělali jsme první songy a hrozně nás to bavilo a Jindra tehdy řekl “Budeme kapela pro špatnou náladu“ - jakože když si nás pustíte, nálada se Vám hned spraví. Proto název FUNNY - jako bláznivý srandovní. S Jindrou a Vaškem byla neskutečná jízda a vůbec nešlo o to tady dobývat hitparády. Točily se klipy plné krásných mladých holek, jezdilo se krásnýma autama a vznikaly krásné písně jako“ S každým ránem“. Na desce hrál bicí Dan Haffstain a Jarda Bartoň potají, tak ať o tom neví Láďa Křížek, to byla jízda. Tohle CD už se koupit asi nedá a kdybych na něj někde narazil určitě si ho sám koupím, já jsem vše rozdal.

Vydali jste s Funny dvě alba a to Funny a Čas zapomnění a to pokaždé v hvězdné sestavě. Dají se alba ještě dnes pro sběratele sehnat?
Ano ta druhá deska už byla jako „FANY“ Čas zapomnění a s Jardou Bartoněm jsme ji tvořili pro Tommu Records v podstatě na zakázku, natáčela se u Michala Davida a tam jsem se poprvé potkal s Hankou Sorrosovou a jejím manželem Jirkou Vondráčkem, kteří mi hodně pomáhali a Hanka na CD má krásné texty. Tohle CD ještě pár kousků mám a možná na něj ještě někdy dojde řada.

Tvoje jméno jsem našel i ve spojitosti s Helenou Vondráčkovou, můžeš mi to přiblížit?
Tohle období mám asi ze všech nejraději, byl jsem u Vondráčků řešit nějaký nový text a v tom tam dojela na návštěvu Helenka a já byl úplně okouzlen „šíleně smutnou princeznou“ . Slovo dalo slovo a já dostal nabídku na duet s Helenkou. Píseň se jmenuje „Hudba je v nás“ a já se tak nějak po prvé cítil jako opravdový zpěvák. Helenka mi chtěla pomoct a domluvila mi zkoušku na muzikál Pomáda, ale to chlapci narazili, když chtěli, abych se ostříhal. Myslím, že ten muzikál nakonec ani v té době nebyl. Helence bych hrozně rád za vše poděkoval a jak si občas zažertuji, dokud Helenka neměla Martina Michala, zvala mě do Řitky a pak mě Martin poslal do ….

Ty jsi i v několika kapelách hostoval, prozradíš nám v jakých?
Víš co, já už ani nevím, s kým jsem kdy stál na podiu, a snad se to nikoho nedotkne, ale po tom všem už jsem v podstatě nic nikomu nechtěl dokazovat tak sem se věnoval podnikání a jestli mě někdo z mých kámošů vyhecoval tak možná jednu písničku. Už jsem fakt myslel, že má hudební kariéra skončila a to až do chvíle kdy, se za mnou zastavil Vašek, jestli bych neodezpíval pár koncertů místo Standy Hranického, který měl nějaké zdravotní problémy. Věř mi, že jsem v tu chvíli nevěděl, co mám dělat, ale setkáním se Standou, který si to přál, sem se rozhodl, že ano. Z každého koncertu jsme se skládali na léčbu a já měl dobrý pocit, že mu pomáháme to trápení každou návštěvou zmírnit. Rád bych také touto cestou poděkoval všem fanouškům za obrovskou podporu a těm, kterým jsem se nelíbil, se omlouvám, dělal jsem to pro Stanika a možná, až čas nám zodpoví, jestli jsme Standovým odchodem do bigbítového nebe neměli skončit a hned postavit novou kapelu.

Ted k tvé mateřské skupině. Limetal měl minulý rok raketový start. Ač to seběhlo všechno strašně rychle, bylo vše promyšlené a dotažené. Kde jste vzali po všech těch nesmyslných tahanicích sílu se znovu postavit na start a prakticky s neznámým jménem?
Já za sebe říkám, že nic promyšlené dopředu nebylo, jsem přesvědčený, že dnes bych dělal vše jinak, ale znáš to, to asi je pak každý chytrý. Vůbec jsem netušil, co to je rozjet novou kapelu a do toho názory všech, kteří vůbec neví a netuší, proč a co se vlastně stalo. Hrozně mě mrzí, jak si dokážou fanoušci nadávat a urážet, jak si někteří vytvoří falešný profil a ví přesně, co a jak bylo před x lety. Tady si dovolím citovat jednoho moudrého člověka“ nemůžeš-li říct o někom něco hezkého, je lepší mlčet“. Jsme rádi za to, že fanoušci diskutují, ale neurážejte se. Jediná síla, která nás žene dál, je opravdová láska k hudbě a proto vznikla nová mladá kapela složená z mladých talentovaných hráčů s názvem LIMETAL. Jarda, Vašek a Jura jsou v podstatě jen podobní bývalým hráčům v Citronu, Citron je v podstatě jen Radim Pařízek, který užívá takto i pseudonym a nahrál všechny kytary, basu a nakonec to sám nazpíval. To si určitě zase schytám, no s takovou určitě toho slavíka nedostanu!!!!!

Vy jste museli přetextovat většinu textů, musím říci, že k lepšímu, jelikož co mi na někdejší kapele vadilo, byly právě často slabé texty. Jak si se s tím popral jako zpěváky ty? Byl jsi zvyklý zpívat delší dobu něco, a teď, prakticky přes noc sis musel zvyknout vypouštět nová slova a fráze.
Taky jsem si myslel, že to bude jednodušší, budeme hrát staré a do toho postupně nasadíme nové songy, ale jsme v České republice a přiznám se, že nás opět náš bývalý kamarád překvapil a použil všech svých starých kamarádů a neuvěřitelným způsobem nás donutil udělat nové texty. A tady bych rád našemu kamarádovi opět poděkoval, Jura Šperl otevřel svou jasnou mysl, zahalenou do půl litra Fernetu a napsal opravdu super texty, jen podotýkám co text, to jedna láhev. Nebyly to laciné texty.

Už se ti stalo, že by ti třeba na chvíli vypadl nový text a jel jsi starý?
Jasně!! Těší nás, že každý náš koncert navštíví někdo, kdo má za úkol nahrávat vše, co se děje na podiu, o čem já mluvím, jestli náhodou nezazpívám kousek sloky po staru, aby pak právníci měli na co reagovat. Jasně, že si dělám ze všeho prdel, dovedeš si představit ten dopis “já v zastoupení našeho klienta RP, vás žádám, abyste se prosím nepletl a nezpíval dej si s tím pokoj ale dej si s tím pohov!!!“ A já odpovím: Už se to nikdy nestane“

Zdá se, že i váš management funguje dobře. Pokud se nepletu, ukázal se Limetal na všech festech, kam nedosáhly „dlouhé prsty Šedé eminence“, popř. kde se pořadatelé nedali zastrašit telefonáty a emaily. Pár jsem jich sám četl. Kde všude jste vlastně hráli a na jaká místa vzpomínáte nejvíc?
Něco Ti řeknu, po tom všem co jsem už zažil jsem vůbec nevěřil, že si zahrajeme na nějakých vyhlášených akcích, ale o to víc si vážím všech na kterých jsme hráli, protože ten tlak nás zrušit, ututlat a zničit byl velký. Dík patří všem pořadatelům, kteří to nevzdali a také vydavatelství BrainZone, které stálo za námi. Pravdu ukáže čas, snad se toho ještě dožijeme.

Jak to s vámi vypadá na rok 2017? Už máte nějaké koncerty naplánované?
Tohle spíše otázka pro managment a ten to fakt nemá jednoduché, jen co zveřejnil nějaký koncert, už tam úplnou náhodou vyjíždělo auto z Ostravy. Takže a pro jistotu žádný koncert nepovím, my jsme totiž kapela, která jako jedna z mála na světě tutlá do poslední chvíle, kde se bude hrát.

Vrátím se k vydání posledního singlu Zpověď, z kterého opravdu mrazí, kde je mimo tebe i Standa Hranický, jak vznikl?
Tomu asi zase neuvěříš, ale když umřel Standa chtěli jsme mu udělat koncert někde v Ostravě a tak jsme vymysleli termín a já tvořil playlist, jenže do toho přišel zákaz hrát ty původní songy, pak a to asi byla náhoda, nikdo nechtěl ten koncert pořádat a úplnou náhodou byly všechny termíny dokola kolem zabukované jedním rádiem hlásající „všem lidem dobré vůle“. Pak ale přišel s nápadem syn Standy, že našel stopáž některých písní a to jen Standův zpěv a tak díky dnešní technice jsem k tomu mohl dozpívat já sloky a aspoň takto vzdát hold úžasnému a skromnému člověkovi. Výtěžek jsme pak věnovali nadaci Ondrášek, která se o Standu do poslední chvíle hezky starala. Je to krásná píseň.

Co nová tvorba? Sice je za vámi úspěšné 2CD, ale přece jen se těším na nové CD, které bude autorsky zcela vaše. Zdá se mi, že Limetal více tíhne k heavy metalu, než to bylo u vaší předešlé kapely.
LIMETAL je především hudba kterou jsme tvořili všichni a každý tam dal kus toho, co cítil. Já to mám s hudbou tak, že buď je dobrá, nebo se mi nelíbí a pak ji neposlouchám. Mám dobrý pocit z dobře vykonané práce a snad poprvé ve studiu jsem cítil naprosté souznění.

Chystáte novou desku, v jaké fázi se právě nachází? Kde se bude nahrávat, počítáte s hosty nebo zvládnete všechno sami?
Deska je v podstatě úplně hotová a celou jsme ji nahráli u našeho kamaráda Vaška Dreiseitla ve studiu Bombjack.

Jak se vám na desce pracovalo? Vidíš rozdíl v nahrávání s předchozí kapelou a nyní?
Ten rozdíl je gigantický, ve studiu byla pohoda a určitě na to budu vzpomínat jen a jen v dobrém. Doufám, že si na to v domově důchodců vzpomenu a že budou holky koukat…..

Jura Šperl je textař par exellent, necháte mu opět volnou ruku, nebo se o texty budete dělit? A jak je to s muzikou?
Jura úplně přesně dokázal vystihnout atmosféru všech songů a přesně se trefoval do mé svahilštiny a to je někdy opravdové šílenství. Někdy se třeba upravovaly jen slovíčka, ale vcelku to je geniální dílo. Nápady se tvořily postupně, každý něco a tak je to i na desce. Neřešíme čí je co, ale jako celek je to LIMETAL.

Kolik skladeb bude na desce?
Tohle je ještě věc nejasná a já nechci plácat, jde o to, že řešíme nějaké bonusy a taky se na nás snad i usmálo trochu toho štěstíčka a proto jsme celé vydání desky posunuli. Na jedné návštěvě u Vaška v divadle si poslechl naše už hotové písně jeden producent a ten nám nabídl, že se pokusí ty songy smíchat v Americe. Víš co, já si říkám proč né, já fakt nikam nespěchám a bude-li to k lepšímu, stojí to za to.

Jak vznikaly skladby, přímo ve studiu, nebo jste na nic pracovali průběžně během roku? S novým albem se pojí křest, už se ví kde a kdy?
Každý z nás měl nějaké songy nachystané jako na cd Citronu a taky se některé i dokonce jako demáče už nahrávaly s Radimem, celá situace se ale pak začala dramatizovat a hádky nebraly konce. Já už skoro ani nechci o tom mluvit. Pak se mi vrací vzpomínky na Vypusťte psy a to už fakt nechci. Určitě bude křest jak v Praze tak i u nás na Moravě, aspoň já bych si to tak přál.

Můžeš prozradit, v jakém duchu se deska ponese, nebo bude žánrově rozmanitá?
Tohle bych fakt nechal na každém, já za sebe říkám, že je to tak jak v životě, není jen sranda, není jen smutek. Jsem hrozně rád, že se nám podařilo vytvořit krásnou baladu o naší kamarádce a velké fanynce, která, byť těžce nemocná, jezdila na naše koncerty a dodávala všem sílu, kterou tak sama potřebovala. Karolína se nedožila svých dvacátých narozenin a píseň, která je na desce nám ji navždy bude připomínat jako nesmírnou bojovnici, která nikdy neměla špatnou náladu a každý koncert měla úsměv na tváři, ale hlavně nikdy si na nic nestěžovala, i když věděla, že se jí brzo “zastaví čas“.

Jak slyší v kapele muziku ostatní? Máte jasno ve stylu, nebo žánrově každý posloucháte něco jiného a to se pak odráží na celém albu?
Styl byl jasný hned od první písně“ Na tenkém ledě“. Ta v podstatě odstartovala celou tvorbu. Já měl velkou radost, jak na ni všichni na youtube reagovali . Super byly i hned další songy, na kterých jsme v podstatě vyzkoušeli to, že ať je autor u každé písně někdo jiný, důležité je, že zní jako celek a to protože jsme je tvořili všichni dohromady.

Všichni v kapele Limetal jste hodně ostřílení matadoři, jak spolu vycházíte?
Je to stejné jak v manželství, je v tom tolerance a úcta. Těšíme se na každý koncert, pak je většinou v šatně velká sranda a tak je to pestré a zajímavé.

Kde lidé najdou informace o Limetalu, popř. máte FB profil?
Ano máme stránky www limetal.cz jsme taky i na facu. Občas si čtu diskusi, kterou nijak nemažeme ani do ní nějak nezasahujeme a za každého nového fanouška jsme rádi, ono co si budeme říkat v „ jediné rockové televizi“ nás asi nenajdeš, tak se o nás moc jinak ani neví. Žádný názor teda pokud není vulgární nemažeme, ale jak už jsem říkal, Vám co se naše hudba nelíbí, nekazte radost všem těm, co jí mají rádi. Zvláště pak ti, co mají falešné profily a baví se neustálým rýpáním.

Co bys vzkázal všem našim čtenářům??
Všem Vašim čtenářům přeji hlavně zdraví a štěstí a skutečně krásné Svátky Vánoční . Hrozně rád bych změnil svět k lepšímu, ale nevím jak na to. Ale jestli se Vám bude líbit nějaká z písniček na novém CD LIMETAL a vykouzlí na tváři úsměv, pak ty dny a stovky hodin ve studiu měly význam.