Když dorazíme domů, Ozzy si suveréně lehne do pelechu, jako by ho vůbec nezajímal ten bordel doma, co se nám za těch pár dní nakupil.
„Tvůj problém, kdyby sis konečně našel ženskou, nemusel bys teď tady blbnout s úklidem, vole“ by mně uzemnil určitě pes, kdyby uměl mluvit a měl by asi pravdu.
Než se do toho dám pustím nějakou muziku, k smrti nesnáším mytí nádobí a s bigbítem to určitě dám líp.
„Když zejtra dorazí ten Brutus, tak si dáme nějakej jeho živák, abychom se naladili, ne ?“ stejně zbytečně říkám Ozzymu, kterýmu to je úplně fuk.
Pustím se do nádobí a při Somrácích jdoucích do práce, které z repráků do mě Brutus valí si uvědomím, že tohle se mně netýká, mám důchod, tedy částečný, i když zdravotně na tom jsem na hovno, celej dneska nedají, to bych muset nést svojí nohu v podpaží a stejně by mně po roce hnali před komisi, jestli mně náhodou znova nenarostla, volové.
„V časopise Refex jsem se dočetl, že bolest hlavy způsobuje nevhodná obuv. Přátelé, zjistil jsem, že tomu tak skutečně je! Pokaždé když usnu s botama na nohou, tak mně ráno bolí hlava“, ozve se z beden jedna z tradičních hlášek Saši, což mně fakt zlepší náladu, prostě tohle chlapíka žeru a Saša fakt umí.
Nádobí mám za sebou, zbytek musí počkat, říkám si. Mám nejvyšší čas vyrazit, jinak Hanka bude zase šílet kde jsem, ale nechám dohrát Brutus a jeho Indickej čaj, stejně se pak určitě na jedno zastavím, až půjdu od Hanky domů.
„Po skleničce limonády, skrývá dívka svoje vnady, chceš-li ať ti vyhoví, kup jí nápoj lihový. Nalij jí ho do hlavy, odhalí i pobaví“, se ozve další z klasických Sašových básniček, ty jeho hlášky i ta jejich muzika fakt dokáže člověka nakopnout, nemá to chybu si říkám.
Stejně je zajímavý, co lidí se na bigbít vykašlalo a tahle kapela hraje už padesát let.
„My jsme začali před padesáti lety hrát tanovačky. Byly kapely, co chtěly hrát velký sály a festivaly. No a ty dneska už dávno nehrají, nebo jsou mrtvý, ale my hrajeme pořád, přátelé“ na jedné akci, na které jsem byl, tohle říkal Saša do mikráku a měl pravdu, pomyslím si při vzpomínce na tuhle kapelu.
Jednou jsem chtěl vzít Sašu na panáka, on že řídí a už moc nepije, ale že si jde udělat kafe, abych šel s ním, což jsem udělal.
Saša z tašky vytáhnul vařič, kilový pytel Jihlavanky a velikánský hrnek, na kterém byli ohormné berušky, což mně vyrazilo dech a vypadlo ze mě: „Člověče Sašo, ty Tvoje berušky jsou velký jako kráva“, na což Saša s naprostým klidem:
„To mám jen cestovní hrnek, doma mám lepší a větší“, tohohle chlapíka prostě něčím dostat fakt nejde.
Najednou v půlce songu Znáš tu dívku tam se ozve ze stolu riff z Highway to Hell a mobil na stole bliká, kouknu na hodiny, poledne, do prdele, to zase bude a vezmu to: „Prosím Tě táto, kde seš, já už tady šílím“, ozve se Haničky trochu rozechvělý hlas.
„Haničko už běžím, já myl nádobí víš“, snažím si při volání natáhnout džíny.
„Jo to znám, zase jsi se kochal co, kterápak kapela to zase byla?“, ptá se, protože mně zná a ráda používá tuhle repliku známé filmové hlášky.
„No jo no, nezlob se Haničko, už fakt valím“, zavěsím a pohladím psa.
„Ozzy, hlídej a kdyby zvonil vlk nebo nějakej raper, tak neotvírat!“, rozloučím se s ním tradičně a vyrážím.

Když odcházím s Ozzym od bufiku, přemýšlím, kudy to vzít, asi na plochou dráhu, tam budu mít čas a klid si vlastně srovnat myšlenky, co vlastně dál se životem.
Jsem sám, mám teda Haničku a Vojtíška, což i to je zázrak, že jsme se po letech s Hankou dali dohromady, z čehož Zuzana, její matka a moje nebožka šílela.
Pro ní jsem byl jen stejně jen naprosto zbytečný tvor, který se neumí postarat o rodinu ani o sebe, jak s oblibou říkavala.
Možná měla v něčem pravdu, ale jsem takový, jaký jsem a přijde mně na mysl, jak rychle se zvrátí misky vah a z lásky se stane nenávist, taky se mně po soudech nahonila až až.
Tok mých myšlenek přeruší zvonění mobilu v kapse. Koukám trochu vyjeveně, že mě volá Monika, Milanova žena.
„Ahoj Mončo“, vypadne ze mě, když to vezmu a celkem zvědavě poslouchám, co že po mně bude chtít, ona mně nikdy moc nemusela, myslela, že Milana pořád někam tahám a štvu proti ní, i když to tak vůbec nebylo.
„Čauky Jime, hele nezlob se na mně, vím, že jsem se možná chovala blbě, ale pochop, ta Milanova nemoc byla dlouhá, bylo hrozný ho vidět pomalu umírat.
„To je jasný Mončo, vůbec se neomlouvej, není fakt proč“, odpovím. Trochu mně její řeč rozhodila, tohle jsem opravdu nečekal.
„Ale je, ale necháme toho. Hele po Milanovi toho dost zůstalo a já jeho kytaru nikomu prodávat nebudu, to bych nikdy neudělala, myslím, že bys jí měl mít ty, abys měl i nějakou památku“, tohle mně fakt zaskočilo.
„Mončo to jsi moc hodná, určitě a budu moc rád, fakt moc dík“, vykoktám a snažím se, aby se mně hlas neklepal, tohle mě fakt dostalo a rozhodilo.
„Jime, já jedu na týden k našim, tak pak brnkni a zastav se pro ní a zatím se měj“ a než stačím odpovědět zavěsí, asi je taky na ní toho fakt moc.
Rozhlídnu se, kde je Ozzy, ještě že je v pohodě a nikdy by neutekl a v klidu si čmuchá u nějaké díry, houknu na něj a jdeme pomalu domů.
Když se dostaneme na kraj města koukám už z dálky na plakátovací plochu, kde se vyjímá žlutý plakát na kterém je červený golem s kytarou, jasný to znak toho, že se tady někde bude vyskytovat Brutus, takže přidám do kroku a když dojdu bliž zjistím, že bude v pátek tady v Erku, což mně tím, jak poslední dny nemám vůbec přehled, překvapilo.
„Ozzy, Saša se svojí bandou nám dorazí, to bude paráda“, což jak je vidět je mu úplně jedno a místo toho má snahu se zajímat o psí slečnu, jejíž panička jí zoufale drží a čeká až se uráčím místo čumění na plakáty si psa zavolat.
„Ozzy k noze“, houknu a on okamžitě zabzdí u mě.
„Nezlobte se, já se zamyslel“, snažím se omluvit, i když to byla zbytečná námaha a žena naštvaně už rázovala na druhou stranu.
„Zvíře jedno, nestačí průsery, co dělám já, musíš i t?“ Ale nezlobím se, má recht a měl bych si z něj vzít příklad a taky se porozhlídnout po nějaký, nebo skončím jako starej protivnej dědek v domově.
Vzpomenu si, že mám dorazit k Hance na oběd, což musím, aby neměla strach a vyrazím rázně k domovu, abych to tam dal trochu do kupy, nakrmil tohohle věčně hladového trhače a budu mít co stíhat poledne,
„Takže žádné očuchávání sloupů a pohneme, Ozzy“, houknu na psa a pádíme směrem k domovu.

Probuzení s Ozzym za hlavou, nebylo z nejlepších, ale tohohle pekelníka bych nevyměnil ani za nic.
„Zdar kamaráde, co vlastně dneska budeme dělat?“, ptám se psa, který si z mého dotazu evidentně nic nedělal a rázně seskočil dolů v domnění, že ho napodobím a půjdeme na tradiční ranní obchůzku.
No nakonec, ranní kafe si můžu dát v bufiku na Dukle, pomyslím si, že rychle proběhnu koupelnou, hodím něco na sebe a půjdu hned, o čemž mně přesvědčí sluníčko deroucí se do místnosti přes žaluzie.
Takže po koupelně natáhnu džíny a tričko co mně Hanička objednala z netu od kluků z Limetalu k jejich desce Pravdu ukáže čas, což je naprostá pravda, pomyslím si, že by taky chtělo na ně co nejdřív někam vyrazit.
Když vezmu klíče a pohnu se směrem ke dveřím Ozzy jako by nechápavě kouká, co že za rychlost jsem až nečekaně ze sebe dostal.
Čumíš co, jak starej děděk umí ještě pohnout“, řeknu psovi a podrbu ho a otevřu dveře, kde první samozřejmě je on a už ho bere po schodech dolů.
Když ho dohoním a vyjdeme ven, vezmu to směrem do města, že dám venku to ranní kafe, je super počasí a třeba tam bude nějaká známá figura.
Zrovna docházím a proti mně se blíží fousatá postava v tradiční džísce, můj hodně dobrej kámoš Petr.
Je to půl roku, co jeho Majka nečekaně odešla tam nahoru, tehdy mně to vzalo jako kráva, dříve jsem s ní několik let dělal, byla pro mě taková druhá máma, holt se už kácí v našem lese a naděláš hovno, říkám si a vyrazím směrem k němu.
„Zdar kamaráde, kam valíš, pojď chvíli dřepnout“, se ho snažím ukecat, což se mně po chvíli podaří.
„Koukám, že máš pořád Ozzyho, nedávno jsem vzpomněl na tu historku od Guláška s Ferrym a nebudeš věřit, snad poprvý od Majky jsem se musel smát“, připomněl starou historku z časů, kdy tady kámoš Ferry bydlel a chrápal s Ozzym na zemi, jelikož po naší tradiční obchůzce, kdy jsme dorazili k nám ráno, odmítal gauč.
Ráno byl samozřejmě na světlé mikině samý chlup, což samozřejmě neřešil a navrhnul jít do hospody na srovnání.
Když jsme tam po nadživotním výkonu dorazili na místo, ve výčepu stojící známý, ho uvítal dotazem: „Ty Ferry, ty už to mikinu nosíš dlouho co, když už ti prorůstají chlupy“, načež zbytek hospody vybouchnul smíchy a Ferro se pekelně naštval.
„Jo, to máš pravdu, říkám Petrovi, to byli ještě zlatý časy co?“, jsem rád, že mně tuhle historku připomenul.
„Víš, nestojí to za nic, jsem nejraději sám, nic mně prostě nebaví“, vypraví ze sebe a ten smutek z očí se dá lehce číst.
Sakra, kam jsme se to dostali, a bude hůř, jak Pelc správně napsal říkám si a marně hledám slova, abych ho trochu potěšil.
Než jsem stačil vymyslet, co říct dopil, vstal a směrem ke mně houknul: „Hele já jdu, neber to špatně, já jsem blbej společník, ale tebe jsem rád viděl, čau“, otočí se a odchází.
„Drž se kamaráde a opatruj se“, křiknu za ním, zatímco se ohlídne a smutně se usměje a kývne.
„Je na hovno, když člověk by tak rád něco udělal a ani při tom neví, co má říct“, pomyslím si, vstanu že zaplatím a vyrazíme s Ozzym pokračovat v naší obchůzce.

Otevřel jsem dveře bytu a vešli jsme dovnitř a Ozzy okamžitě naběhl k misce a žádostivě na mně kouká, co že mu a tam rychle přistane.
„Neboj chlape, hned jdem na to, jen si dáme nějakou muziku“, říkám a jelikož se mně nechce nic hledat, pustím TV a samozřejmě stanici Rebel, zrovna končí song Traktoru, super, říkám si, tyhle kluky a hlavně zpěváka Martina mám moc rád, načež se dám přípravy jídla Ozzymu.
Jen co dohrál Traktor zazní znělka a reklama, když už trvá asi čtvrt hodiny a Ozzy má už dávno můj výtvor v sobě, nevydržím to a vypnu to.
Do prdele, o co tomu Pařezovi jde, to mu nestačí, že zlikvidoval Citron, ještě z rockový televize udělá reklamní píčovinu, já nechci vědět, co si mám vzít na prostatu, já chci od rockový televize bigbít, no asi chci moc a dělat si iluze, že všichni rockeři táhnout za jeden provaz a že u nich nejsou prachy na prvním místě si nebudu, si pomyslím, že se nemá nad tím, co předvádí Pařízek v televizi, jako s Citronem rozčilovat.
I když mně pekelně naštvalo, že nedávno se perníkáři v Hobéčku z jeho dopisu podělali a zrušili koncert Limetalu, tedy kluků, které vyhodil a které mám tak rád a fandím jim, ono dnes najít nějakou spravedlnost není prdel, odpovím si sám sobě.
Raději si dám něco k jídlu a pak zalehnu, řekl jsem si a zasedl ke stolu, před tím ještě něco pustím, když Pařez radši místo bigbítu si škrabátkama brousí paty na noze, jak v reklamě hlásali o tý převratný novince.
Z přehrávače, kam jsem náhodně strčil cédo se ozve: „Vážení občané, vítáme vás na dnešní tancovačce, nikdy jste nic lepšího nemohli zažít“ a poté k tomu dodatek: „Hraje Vám skupina Zavilí šakali“ a to mně okamžitě úplně neskutečně zdvihne náladu, už dlouho jsem si to nepustil a směrem k psovi houknu:
„Ozzy, poslouchej, náš Zdenda nám zahraje“, vybaví se mně usměvavá tvář kamaráda Zdendy Reimonta, který tady v okolí se svojí grupou Elan hodně let v časech tancovaček hrál a svým nepřeberným množstvím legendárních hlášek, které jsme mu naprosto žrali, nás vlastně v klackovitých letech, kdy jsme začali chodit na tanovačky, učil lásce k bigbítu.
Bude nejlíp, když ten dnešní den zaspím, takže se natáhnu a nechám se Zdendou uspat, říkám si a zasměju tomu, že kdyby mě Zdenda viděl a slyšel, bude mrtvej smíchy, že beru jeho zpěv jako ukolébavku.
Natáhnu se, Ozzy bez zeptání skočí vedle mě. No co, pomyslím si, usneme si dnes spolu
při těch Elanech to bude příjemný usínání.
Přijde mně na mysl, jak je možný, že ten čas takhle letí, je to jako včera, když jsem s klukama na tenhle bigbít chodil.
Dnes už chodím skoro sám, všichni dali přednost mamonu, stavěli baráky, jezdili na dovolený, kupovali si drahý auta, zatím co já se tloukl po podnájmech, jezdil po bigbítech a jediný můj dopravní prostředek, který vlastním, je kolo ve sklepě, ale nelituju toho, i když řada bývalých kámošů se na mně kouká trochu jako na blázna.
„Stejně si ty fára a prachy do hrobu nevezmete, volové“ si pomyslím a přitulím se k Ozzymu.
„Nevím, jak se mně to mohlo stát, že jsem to tak blbě namíchal, ale další písnička je taky z NSR, je od skupiny Accept, Anička věrná ze Sakramenta“, ozve se z repráků Zdendův hlas, usměju se a říkám si, že je nejvyšší čas přepadnout Bohdaneč a tohohle chlapíka se zlatým srdcem navštívit, on stejně jako Horyna dokáže opravdu člověku ty baterky dobít.
Ještě než tenhle první den po Milanově pohřbu pro mě končí slyším z repráků: „Pro Orelskou šlechtu zahrajeme Nádraží Florenc, je to od skupiny Vozembouch“, slyším Zdendu uvádět známou pecku od Odyssey, ale to už se mně klíží oči a usínám.