Debustrol slaví 30 let a vydává 10. studiovou desku. To je jistě důvod k zastavení se. Omyl! Válka právě začala. A je to zase nářez jak prase, který prostě k Debustrolu patří. Třicet sedm minut nabitých thrash metalem, který vám nedá vydechnout. Naštvané texty, plné velice zdařilých obratů. Jsem rád, že autor textů Kolinss přišel zase s novým výrazem. Před lety to bylo např. slovo Přerushit. Tentokrát použil podobný slovní základ, ve kterém je opět to anglické hovno nebo sračka. Je to poslední song „Playbackshit“. Na jůtůbku slaví Debustrol úspěchy hned s trojicí klipů k aktuální desce. Jsou to titulní „Válka“, dále „Zakuklenci“ a „Nasrat vám všem“.

Deska si ale zaslouží podrobnější rozbor. Začíná pěkně zostra bez jakýchkoliv sračinek, obejde se bez intra i outra. Prostě jde nekompromisně na věc. Úvod obstarává sypačka „Vraždící kov“, na kterou navazuje „Kultovní revoluce“. Kytary Trifida a Kolinsse, pekelně rychlé bubny Herr Milera a Zedova basa se zadírají do morku kostí. Trojka „Nasrat vám všem“ je adresovaná církvím a černoprdelníkům. Až se divím, že ještě nějaký služebníček blbosti nenapráskal Debustrol vrchnosti.

Jedeme dál, přichází Apokalypsa II, typická parketa kapely, která chtěla vždy hrát rychle jako Slayer. Song „Primitivně“ mění tempo a jeho text popisuje teror. Titulní „Válka“ je fakt peklo. Thrash metal jak řemen. Kde se bere ta rychlost, agresivita a nasranost? Stačí sledovat média. Válka je bohužel za dveřma a sluníčkáři si můžou říkat, co chtějí.

Další song začíná netradičně krotce, ale nenechte se mýlit. On totiž je „Hlavně ne o lásce“. Tak trošku láska mezi kostmi. „Bůh patří mně“ je o tom, že Kristus nezachrání svět, ani hovno. Tak nějak to nejspíš bude. Svět žije v bludu arogantní církve. „Zakuklenci“ mají na netu téměř 125 tisíc zhlédnutí. Aktuální text o přivandrovalcích z Tramtárie, který tady nechceme. Plíživá tíseň.

O čem asi tak může pojednávat „Genocida“, ano je to současná genocida zakuklenců, kteří údajně utíkají přes moře do Evropy. Závěrečný „Playbackshit“ není žádná srandička, jak by mohlo vypadat dle názvu. Přesto se jedná o naprosto ojedinělou záležitost v dlouhé řadě skladeb pod hlavičkou Debustrol. Není to kravina, je to klasická instrumentálka. Žádná kytarová onanie, ale pořádná jízda od začátku až do konce. Skoro se divím, že je v celé diskografii kapely první.

Debustrol zůstal věrný svým kořenům. Celou dobu jsem čekal z kterého Údolí hádu na mě vyskočí nějakej ten Antikrist.

Jan Holý

Debustrol slaví 30 let a vydává 10. studiovou desku. To je jistě důvod k zastavení se. Omyl! Válka právě začala. A je to zase nářez jak prase, který prostě k Debustrolu patří. Třicet sedm minut nabitých thrash metalem, který vám nedá vydechnout. Naštvané texty, plné velice zdařilých obratů. Jsem rád, že autor textů Kolinss přišel zase s novým výrazem. Před lety to bylo např. slovo Přerushit. Tentokrát použil podobný slovní základ, ve kterém je opět to anglické hovno nebo sračka. Je to poslední song „Playbackshit“. Na jůtůbku slaví Debustrol úspěchy hned s trojicí klipů k aktuální desce. Jsou to titulní „Válka“, dále „Zakuklenci“ a „Nasrat vám všem“.

Deska si ale zaslouží podrobnější rozbor. Začíná pěkně zostra bez jakýchkoliv sračinek, obejde se bez intra i outra. Prostě jde nekompromisně na věc. Úvod obstarává sypačka „Vraždící kov“, na kterou navazuje „Kultovní revoluce“. Kytary Trifida a Kolinsse, pekelně rychlé bubny Herr Milera a Zedova basa se zadírají do morku kostí. Trojka „Nasrat vám všem“ je adresovaná církvím a černoprdelníkům. Až se divím, že ještě nějaký služebníček blbosti nenapráskal Debustrol vrchnosti.

Jedeme dál, přichází Apokalypsa II, typická parketa kapely, která chtěla vždy hrát rychle jako Slayer. Song „Primitivně“ mění tempo a jeho text popisuje teror. Titulní „Válka“ je fakt peklo. Thrash metal jak řemen. Kde se bere ta rychlost, agresivita a nasranost? Stačí sledovat média. Válka je bohužel za dveřma a sluníčkáři si můžou říkat, co chtějí.

Další song začíná netradičně krotce, ale nenechte se mýlit. On totiž je „Hlavně ne o lásce“. Tak trošku láska mezi kostmi. „Bůh patří mně“ je o tom, že Kristus nezachrání svět, ani hovno. Tak nějak to nejspíš bude. Svět žije v bludu arogantní církve. „Zakuklenci“ mají na netu téměř 125 tisíc zhlédnutí. Aktuální text o přivandrovalcích z Tramtárie, který tady nechceme. Plíživá tíseň.

O čem asi tak může pojednávat „Genocida“, ano je to současná genocida zakuklenců, kteří údajně utíkají přes moře do Evropy. Závěrečný „Playbackshit“ není žádná srandička, jak by mohlo vypadat dle názvu. Přesto se jedná o naprosto ojedinělou záležitost v dlouhé řadě skladeb pod hlavičkou Debustrol. Není to kravina, je to klasická instrumentálka. Žádná kytarová onanie, ale pořádná jízda od začátku až do konce. Skoro se divím, že je v celé diskografii kapely první.

Debustrol zůstal věrný svým kořenům. Celou dobu jsem čekal z kterého Údolí hádu na mě vyskočí nějakej ten Antikrist.

Jan Holý

Po obědě se začnu obouvat, jelikož sem za chvíli má přijít má bývalá, se kterou se tady potkat nechci, ne že bych až zase tak nemohl vidět, ona je vysazená na mě a fakt těžce rozdejchává, že se s Hankou a malým stýkám.
„Táto nezlob se, máma volala až včera večer, že se zastaví“, omlouvá se Hanka a je vidět, jak moc líto jí je, že to je, jak to je.
„Prosím Tě Haničko v pohodě, stejně ta kachna chce spláchnout, stavím se na jedno a ozvu se, vlastně v sobotu je ten fotbal, tak mladýho ráno v půl desátý vyzvednu“, si vzpomenu, že perníkaři v sobotu dorazí a tohle derby jsem Vojtíškovi slíbil.
„Dobře táto, budeme tě čekat, zatím ahoj“, dá mně pusu, což mně potěší, je fajn mít rodinu.
Vyrazím ven a přemýšlím, kam že zapadnu. Čas je, s Ozzym skočím večer.
Napadne mně skočit do Erka, do hospody, kterou tam nedávno kámoš Jirka udělal za klubem a koupit si lístek na zítřejší Brutus, což mně připadá dobrej nápad a vyrazím tím směrem.
„Ušetříš pade za přeprodej a můžeš si dát dvě zadarmo“, řeknu sám sobě a přidám ještě víc do kroku, ta kachna už chce svý, pomyslím si.
Uvnitř sedí jen pár lidí, ale za pípou je zrovna Jirka, což je super, bude s kým pokecat.
„Zdar Jirko, dej mně jedno a vezmu si lupen na ten Brutus“. Ten mi hned po pozdravu podává a já si dřepnu ke stolu v očekávání oroseného půllitru, v tom se otevřou dveře a nevěřím pomalu svým očím, kamarád ze starých časů a bigbítů Sámo stojí mezi dveřma.
„Sámo, ty vole, seš to ty?“, zařvu směrem ke dveřím.
„Ty vole, Jim, si děláš prdel, kde se tady bereš?“ radostně z něj vypadne a hrne se ke mně.
„Zdar jak svině, ty vole, sem rád že tě vidím“, otočí se na Jirku: „Mně taky pivo a dva rumy k tomu“, suverénně objedná a mně je jasný, jak ten dnešek dopadne.
„Nedávno jsem si na tebe vzpomněl, jak jste hráli v Čepí v hospodě a fotr tě nechtěl pustit“, připomenul jsem mu starou historku, kdy bubnoval s klukama od nich a čekalo se dlouho, až dorazí.
„Kamaráde to byla prdel. Udělal jsem si náramek, jenže jsem neměl pyramidy, tak jsem tam místo nich naflákal hřebíky, když to fotr viděl, řekl, že někoho ještě zabiju a honil mně po baráku a já skákal z patra z okna, to byl nářez“, se zasní a vezme rum a dodá:
„Na zdraví a bigbít“, hodíme ho tam.
„Vzpomínáš Sámo, jak jsme jezdili na burzy do Pardubek, ještě do dnes mám ten High Voltage od tebe na desce doma“, připomenu první album AC/DC a časy, když jsme jezdili na černý burzy do Tyršáků do Pardubic kupovat desky
„Ty vole, vědět tehdy můj táta, že jsem dal za desku 350 kaček, dneska tady nesedím“, dodám a odpovědí je mi Sámův smích.
„Jo, jo, to byly časy, pamatuju, když vyšlo Powerlsave od Mejdnů a najednou na burze přilítnul kámoš, že tu desku jeden týpek má, letěli jsme za ním jako nadržený kozy a když jsme jí koupili skákali radostí, jako bychom vyhráli olympiádu.
Pak jsme valili k nám, s klukama si sedli, jako obřad dali desku na gramofon, pustili jí a celou dobu poslouchali ani nedutali. Dnes by ti to nikdo ani nevěřil“, zasním se zase já a z toho snění mně probere Sámův mobil, kterým ho jeho stará nahání.
„Soráč Jime, musím valit, stará chce ještě na nákup, někdy pokecáme víc“, vystartuje zaplatit a s pozdravem se vyvalí ven z hospody.
„Ten mobil je věc pěkně na hovno, za starých časů jsme měli klid“, pomyslím si a vstanu, že zaplatím taky a vyrazím domů za svým psem Ozzym.

Vyrazil jsem směrem k Hance a najedou koukám, proti mně si to štráduje porádnej kus chlapa s dlouhýma vlasama, neklamné to znamení toho, že to je kámoš Péťa Podhájecký, známý to basák a mně je jasný, že pokud jako vždy se pustíme do debat o muzice, dorazím k Hance, které mně pak už fakt zabije, tak na večeři.
„Zdar kamaráde, rád Tě vidím, ale vůbec nestíhám, už jsem měl být dávno u Hanky na obědě, znáš mně?“, zbytečně se ptám, což Petra rozesměje, protože my dva si nemáme v tomhle směru co říkat. Známe se moc dobře.
„Však jo, v pohodě“ odpoví a dodá: „S Bardem jsme dotočili to cédo, tak až půjdeš kolem, se zastav, nebo až budeme hrát někde. Když tak koukni ne net, kde kdy hrajem“, potěší mně tou zprávou.
„Jasná páka a dík, určitě dorazím a jsem zvědavej, co jste nahráli, no určitě to bude pecka“ a dodám: „Kamaráde, letím nebo mně Hanka přetrhne na dva kusy a že by Chrudim toužila mít něco jako já dvakrát, to si fakt nemyslím“, vyhrknu a po jeho pozdravu se snažím valit jako Horyna za mlada, vybavím si časy, když nám bylo … náct a Dan závodil a to hodně dobře, že se na Slovensku na mistrovství republiky dostal až na bednu a nějakej kokot mu do jeho hára hodil formelu, což Dana tak nasralo, že při slovenský části hymny si sednul, za což ho ty krávy bolševický vyloučili z ČSTV a bylo po závodění, no nakonec máme tím Zeppelina, kterýmu tyhle blbci nešahaj ani po kotníky, pomyslím si.
Konečně jsem dofuňel ke dveřím a odemkl si klíči, které mně Hanka dala a vlezl dovnitř.
„No to je dost táto, s tebou to fakt není lehký“, trochu s výčitkami, ale s radostí, co jí kouká z očí mně vítá, zatím co se mně malý Vojtíšek vrhnul kolem krku a zavěsil na mně.
„Ty chlape slez, už seš těžká váha, ještě pár dní a vyrazíme spolu na pivo“, tahle má hláška ho rozesměje, ale pustí se mně, zatím co mně Hanička žene ke stolu.
Zasednu a pustím se do jídla. Máme kachnu, což okometuji, že ani nevím, že bych byl tak hodnej.
„Dědo, proč Ti ten pán jak jsme minule byli venku říkal Jime, když seš Pavel?“, z ničeho nic se zeptal věčně zvědavý Vojtíšek ošívající se na židli.
„To máš tak, když jsem byl o trochu větší než ty a chodil už do školy, vedle tvého pradědy s prababičkou, bydlel jeden starší kluk, ke kterýmu jsem někdy chodil a on pouštěl různou muziku a měl i dovezený časáky ze západu.
Když jsem je prohlížel, z jedné stránky na mně vykoukl uhrančivý pohled nějakýho zpěváka. Ptal jsem se, kdo to je a on mně řekl, že to je Jim Morrison a pustil mně nějaký písničky jeho kapely Doors a mně se to moc líbilo. Ten jeho obrázek mně dal a já si ho pověsil doma na zeď a tvojí prababičku z toho málem odvezli.“
„Všem, sousedům i učitelkám jsem tvrdil, že nejsem žádný Pavel, ale Jim, chtěl jsem být jako on, víš.“
„Ve třídě se mně kluci smáli, každej chtěl bejt Vinnetou, nebo Old Shatterhand, já chtěl být Morrison a už tehdy to u mě byli blbci, což se u většiny z nich postupem času potvrdilo“, snažím se mu vysvětlit, proč mám zrovna tuhle přezdívku.
„Prosím Tě táto, musíš před ním takhle mluvit?“, snaží se mě Hanka naoko napomenout, i když dobře ví, že stejně jiný nebudu.
„Tak co kamaráde, pochopil jsi to?“, otočím se na svýho vnuka, který se mně podívá do očí a naprosto suverénně pronese:
„Je mně to jasný dědo, až budu velkej, budu taky Jim!“, čímž mně naprosto odrovnal a rychle vystartuju od stolu, jako že jdu na záchod, aby neviděl ty slzy, které mně jeho Odpověď vehnala do očí.