A dál ve tvrdém rytmu! AC/DC! Založeni bratry Youngovými v roce 1973, australská hard-rocková kapela, která prodala za svoji existenci více než 150 miliónů (!) nosičů. Brzy jim byla rodná Austrálie malá a tak vzali útokem zbytek světa. Mám k nim jednu kritickou připomínku. Po úmrtí zpěváka Bona Scotta v roce 1980 se začali čím dál více odklánět, dle mého názoru, od toho zemitého poctivého hard-rocku, a všechny další jejich desky jsou upřeny hlavně na to, aby měly kasovní úspěch. Škoda. Možná, že to někteří z vás tak necítíte, ale pro mne je to jasná věc. Pustíme si také proto opravdu dřevní poctivou skladbu Whole Lotta Rosie (z alba Let There Be Rock 1977), kde je vše, jak má být. Vypjatý vokál Bona Scotta (mimochodem se uchlastal k smrti), kytara Anguse Younga a poctivě vystavěné kytarové sólo podbarvené hutnou basou a další kytarou s drsným riffem. Paráda! Pokud máte někdo čas, pusťte si album Powerage (1978). Dle mého názoru jedno z nejkompaktnějších hard-rockových alb celé historie. Dost keců, jdeme na to!

AC/DC – Whole Lotta Rosie

Doba je zlá, přitvrdíme. Již od konce 70. let jsem zaregistroval, nejprve nesměle, a pak na plné koule britskou metalovou legendu Judas Priest. Poprvé jsem je viděl na nějakém německém pořadu, kde mi učarovali písní, kterou si nakonec pustíme. Byli kapelou, která dovedla do dokonalosti kytarové riffy (měla a má 2 kytaristy), jejich frontman zpěvák Rob Halford zase spoluzavedl pro všechny metalisty dnes neodmyslitelnou kůži, řetězy, nejrůznější náramky, cvoky a co já vím ještě. Až nedávno se proneslo, že na tyto módní nápady chodil Rob Halford dlouhodobě do londýnských gay klubů. Nic to nemění na tom, že jejich metal je pro mne stravitelný, doporučuji třeba poslech alb Turbo nebo Painkiller, jsou luxusní! Dnes si dáme ale píseň, která mi již tenkrát doslova učarovala a jejich riff mi zní dodnes jako zvuk z metalového nebe.

Judas Priest - Green Manalishi

Nerad vybírám jednotlivé muzikanty z mých oblíbených skupin, ale dnes musím udělat výjimku. Pro mne nejlepší rockový bubeník, Kanaďan Neil Peart ze skupiny Rush, ročník 1952. Samozřejmě že už díky penězům žije s rodinou v Kalifornii, ale pořád zůstává pro mne technicky a rytmicky nejlepší bubeník na světě (a nejen pro mne). Uznávám, že je to dneska spíš taková chuťovka (a také uznávám, že ne pro každého). Líbí se mi, že není zakopán v hardrockových zákopech, ale dovede (jako správný muzikant) odbubnovat i třeba kus s bigbandem viz ukázka. Na albu Signals (1982) se třeba musel podle počítače naučit zcela nezvyklý rytmus k písni Weapons. Dost řečí, nastupuje pan Neil Peart...

Neil Peart – Buddy Rich Memorial

Co vybrat? Rozhodl jsem se pro americké Journey. Jejich muzika mne pronásleduje už od poloviny 70. let, takže už jsou to také pořádní dinosauři. Sice vyměnili po několika veleúspěšných albech kultovního zpěváka Steva Perryho za Arnela Pinedu (se stejným hlasem, což mi připadá až přehnané), ale budiž. Někde jsem četl anketu, co si kdo bude přát, aby mu zahráli na vlastním pohřbu, já bych si vybral Journey a jejich Faithfully: http://www.youtube.com/watch?v=OMD8hBsA-RI. Zahrajeme si ale něco jiného. Pustíme si Winds of March z alba Infinity z roku 1978. Dodnes si pamatuji ten den, kdy jsem přijel na podzim 1979 autobusem z gymplu v Domažlicích a slyšel jsem tuto píseň poprvé. Je pro mne ztělesněním mého dospívání. Krásná melodie a hlavně kytara Neala Schona a nezapomenutelný Steve Perry. Sbohem mládí...

Journey – Winds of March