Po obědě se začnu obouvat, jelikož sem za chvíli má přijít má bývalá, se kterou se tady potkat nechci, ne že bych až zase tak nemohl vidět, ona je vysazená na mě a fakt těžce rozdejchává, že se s Hankou a malým stýkám.
„Táto nezlob se, máma volala až včera večer, že se zastaví“, omlouvá se Hanka a je vidět, jak moc líto jí je, že to je, jak to je.
„Prosím Tě Haničko v pohodě, stejně ta kachna chce spláchnout, stavím se na jedno a ozvu se, vlastně v sobotu je ten fotbal, tak mladýho ráno v půl desátý vyzvednu“, si vzpomenu, že perníkaři v sobotu dorazí a tohle derby jsem Vojtíškovi slíbil.
„Dobře táto, budeme tě čekat, zatím ahoj“, dá mně pusu, což mně potěší, je fajn mít rodinu.
Vyrazím ven a přemýšlím, kam že zapadnu. Čas je, s Ozzym skočím večer.
Napadne mně skočit do Erka, do hospody, kterou tam nedávno kámoš Jirka udělal za klubem a koupit si lístek na zítřejší Brutus, což mně připadá dobrej nápad a vyrazím tím směrem.
„Ušetříš pade za přeprodej a můžeš si dát dvě zadarmo“, řeknu sám sobě a přidám ještě víc do kroku, ta kachna už chce svý, pomyslím si.
Uvnitř sedí jen pár lidí, ale za pípou je zrovna Jirka, což je super, bude s kým pokecat.
„Zdar Jirko, dej mně jedno a vezmu si lupen na ten Brutus“. Ten mi hned po pozdravu podává a já si dřepnu ke stolu v očekávání oroseného půllitru, v tom se otevřou dveře a nevěřím pomalu svým očím, kamarád ze starých časů a bigbítů Sámo stojí mezi dveřma.
„Sámo, ty vole, seš to ty?“, zařvu směrem ke dveřím.
„Ty vole, Jim, si děláš prdel, kde se tady bereš?“ radostně z něj vypadne a hrne se ke mně.
„Zdar jak svině, ty vole, sem rád že tě vidím“, otočí se na Jirku: „Mně taky pivo a dva rumy k tomu“, suverénně objedná a mně je jasný, jak ten dnešek dopadne.
„Nedávno jsem si na tebe vzpomněl, jak jste hráli v Čepí v hospodě a fotr tě nechtěl pustit“, připomenul jsem mu starou historku, kdy bubnoval s klukama od nich a čekalo se dlouho, až dorazí.
„Kamaráde to byla prdel. Udělal jsem si náramek, jenže jsem neměl pyramidy, tak jsem tam místo nich naflákal hřebíky, když to fotr viděl, řekl, že někoho ještě zabiju a honil mně po baráku a já skákal z patra z okna, to byl nářez“, se zasní a vezme rum a dodá:
„Na zdraví a bigbít“, hodíme ho tam.
„Vzpomínáš Sámo, jak jsme jezdili na burzy do Pardubek, ještě do dnes mám ten High Voltage od tebe na desce doma“, připomenu první album AC/DC a časy, když jsme jezdili na černý burzy do Tyršáků do Pardubic kupovat desky
„Ty vole, vědět tehdy můj táta, že jsem dal za desku 350 kaček, dneska tady nesedím“, dodám a odpovědí je mi Sámův smích.
„Jo, jo, to byly časy, pamatuju, když vyšlo Powerlsave od Mejdnů a najednou na burze přilítnul kámoš, že tu desku jeden týpek má, letěli jsme za ním jako nadržený kozy a když jsme jí koupili skákali radostí, jako bychom vyhráli olympiádu.
Pak jsme valili k nám, s klukama si sedli, jako obřad dali desku na gramofon, pustili jí a celou dobu poslouchali ani nedutali. Dnes by ti to nikdo ani nevěřil“, zasním se zase já a z toho snění mně probere Sámův mobil, kterým ho jeho stará nahání.
„Soráč Jime, musím valit, stará chce ještě na nákup, někdy pokecáme víc“, vystartuje zaplatit a s pozdravem se vyvalí ven z hospody.
„Ten mobil je věc pěkně na hovno, za starých časů jsme měli klid“, pomyslím si a vstanu, že zaplatím taky a vyrazím domů za svým psem Ozzym.

Vyrazil jsem směrem k Hance a najedou koukám, proti mně si to štráduje porádnej kus chlapa s dlouhýma vlasama, neklamné to znamení toho, že to je kámoš Péťa Podhájecký, známý to basák a mně je jasný, že pokud jako vždy se pustíme do debat o muzice, dorazím k Hance, které mně pak už fakt zabije, tak na večeři.
„Zdar kamaráde, rád Tě vidím, ale vůbec nestíhám, už jsem měl být dávno u Hanky na obědě, znáš mně?“, zbytečně se ptám, což Petra rozesměje, protože my dva si nemáme v tomhle směru co říkat. Známe se moc dobře.
„Však jo, v pohodě“ odpoví a dodá: „S Bardem jsme dotočili to cédo, tak až půjdeš kolem, se zastav, nebo až budeme hrát někde. Když tak koukni ne net, kde kdy hrajem“, potěší mně tou zprávou.
„Jasná páka a dík, určitě dorazím a jsem zvědavej, co jste nahráli, no určitě to bude pecka“ a dodám: „Kamaráde, letím nebo mně Hanka přetrhne na dva kusy a že by Chrudim toužila mít něco jako já dvakrát, to si fakt nemyslím“, vyhrknu a po jeho pozdravu se snažím valit jako Horyna za mlada, vybavím si časy, když nám bylo … náct a Dan závodil a to hodně dobře, že se na Slovensku na mistrovství republiky dostal až na bednu a nějakej kokot mu do jeho hára hodil formelu, což Dana tak nasralo, že při slovenský části hymny si sednul, za což ho ty krávy bolševický vyloučili z ČSTV a bylo po závodění, no nakonec máme tím Zeppelina, kterýmu tyhle blbci nešahaj ani po kotníky, pomyslím si.
Konečně jsem dofuňel ke dveřím a odemkl si klíči, které mně Hanka dala a vlezl dovnitř.
„No to je dost táto, s tebou to fakt není lehký“, trochu s výčitkami, ale s radostí, co jí kouká z očí mně vítá, zatím co se mně malý Vojtíšek vrhnul kolem krku a zavěsil na mně.
„Ty chlape slez, už seš těžká váha, ještě pár dní a vyrazíme spolu na pivo“, tahle má hláška ho rozesměje, ale pustí se mně, zatím co mně Hanička žene ke stolu.
Zasednu a pustím se do jídla. Máme kachnu, což okometuji, že ani nevím, že bych byl tak hodnej.
„Dědo, proč Ti ten pán jak jsme minule byli venku říkal Jime, když seš Pavel?“, z ničeho nic se zeptal věčně zvědavý Vojtíšek ošívající se na židli.
„To máš tak, když jsem byl o trochu větší než ty a chodil už do školy, vedle tvého pradědy s prababičkou, bydlel jeden starší kluk, ke kterýmu jsem někdy chodil a on pouštěl různou muziku a měl i dovezený časáky ze západu.
Když jsem je prohlížel, z jedné stránky na mně vykoukl uhrančivý pohled nějakýho zpěváka. Ptal jsem se, kdo to je a on mně řekl, že to je Jim Morrison a pustil mně nějaký písničky jeho kapely Doors a mně se to moc líbilo. Ten jeho obrázek mně dal a já si ho pověsil doma na zeď a tvojí prababičku z toho málem odvezli.“
„Všem, sousedům i učitelkám jsem tvrdil, že nejsem žádný Pavel, ale Jim, chtěl jsem být jako on, víš.“
„Ve třídě se mně kluci smáli, každej chtěl bejt Vinnetou, nebo Old Shatterhand, já chtěl být Morrison a už tehdy to u mě byli blbci, což se u většiny z nich postupem času potvrdilo“, snažím se mu vysvětlit, proč mám zrovna tuhle přezdívku.
„Prosím Tě táto, musíš před ním takhle mluvit?“, snaží se mě Hanka naoko napomenout, i když dobře ví, že stejně jiný nebudu.
„Tak co kamaráde, pochopil jsi to?“, otočím se na svýho vnuka, který se mně podívá do očí a naprosto suverénně pronese:
„Je mně to jasný dědo, až budu velkej, budu taky Jim!“, čímž mně naprosto odrovnal a rychle vystartuju od stolu, jako že jdu na záchod, aby neviděl ty slzy, které mně jeho Odpověď vehnala do očí.

Když dorazíme domů, Ozzy si suveréně lehne do pelechu, jako by ho vůbec nezajímal ten bordel doma, co se nám za těch pár dní nakupil.
„Tvůj problém, kdyby sis konečně našel ženskou, nemusel bys teď tady blbnout s úklidem, vole“ by mně uzemnil určitě pes, kdyby uměl mluvit a měl by asi pravdu.
Než se do toho dám pustím nějakou muziku, k smrti nesnáším mytí nádobí a s bigbítem to určitě dám líp.
„Když zejtra dorazí ten Brutus, tak si dáme nějakej jeho živák, abychom se naladili, ne ?“ stejně zbytečně říkám Ozzymu, kterýmu to je úplně fuk.
Pustím se do nádobí a při Somrácích jdoucích do práce, které z repráků do mě Brutus valí si uvědomím, že tohle se mně netýká, mám důchod, tedy částečný, i když zdravotně na tom jsem na hovno, celej dneska nedají, to bych muset nést svojí nohu v podpaží a stejně by mně po roce hnali před komisi, jestli mně náhodou znova nenarostla, volové.
„V časopise Refex jsem se dočetl, že bolest hlavy způsobuje nevhodná obuv. Přátelé, zjistil jsem, že tomu tak skutečně je! Pokaždé když usnu s botama na nohou, tak mně ráno bolí hlava“, ozve se z beden jedna z tradičních hlášek Saši, což mně fakt zlepší náladu, prostě tohle chlapíka žeru a Saša fakt umí.
Nádobí mám za sebou, zbytek musí počkat, říkám si. Mám nejvyšší čas vyrazit, jinak Hanka bude zase šílet kde jsem, ale nechám dohrát Brutus a jeho Indickej čaj, stejně se pak určitě na jedno zastavím, až půjdu od Hanky domů.
„Po skleničce limonády, skrývá dívka svoje vnady, chceš-li ať ti vyhoví, kup jí nápoj lihový. Nalij jí ho do hlavy, odhalí i pobaví“, se ozve další z klasických Sašových básniček, ty jeho hlášky i ta jejich muzika fakt dokáže člověka nakopnout, nemá to chybu si říkám.
Stejně je zajímavý, co lidí se na bigbít vykašlalo a tahle kapela hraje už padesát let.
„My jsme začali před padesáti lety hrát tanovačky. Byly kapely, co chtěly hrát velký sály a festivaly. No a ty dneska už dávno nehrají, nebo jsou mrtvý, ale my hrajeme pořád, přátelé“ na jedné akci, na které jsem byl, tohle říkal Saša do mikráku a měl pravdu, pomyslím si při vzpomínce na tuhle kapelu.
Jednou jsem chtěl vzít Sašu na panáka, on že řídí a už moc nepije, ale že si jde udělat kafe, abych šel s ním, což jsem udělal.
Saša z tašky vytáhnul vařič, kilový pytel Jihlavanky a velikánský hrnek, na kterém byli ohormné berušky, což mně vyrazilo dech a vypadlo ze mě: „Člověče Sašo, ty Tvoje berušky jsou velký jako kráva“, na což Saša s naprostým klidem:
„To mám jen cestovní hrnek, doma mám lepší a větší“, tohohle chlapíka prostě něčím dostat fakt nejde.
Najednou v půlce songu Znáš tu dívku tam se ozve ze stolu riff z Highway to Hell a mobil na stole bliká, kouknu na hodiny, poledne, do prdele, to zase bude a vezmu to: „Prosím Tě táto, kde seš, já už tady šílím“, ozve se Haničky trochu rozechvělý hlas.
„Haničko už běžím, já myl nádobí víš“, snažím si při volání natáhnout džíny.
„Jo to znám, zase jsi se kochal co, kterápak kapela to zase byla?“, ptá se, protože mně zná a ráda používá tuhle repliku známé filmové hlášky.
„No jo no, nezlob se Haničko, už fakt valím“, zavěsím a pohladím psa.
„Ozzy, hlídej a kdyby zvonil vlk nebo nějakej raper, tak neotvírat!“, rozloučím se s ním tradičně a vyrážím.

Když odcházím s Ozzym od bufiku, přemýšlím, kudy to vzít, asi na plochou dráhu, tam budu mít čas a klid si vlastně srovnat myšlenky, co vlastně dál se životem.
Jsem sám, mám teda Haničku a Vojtíška, což i to je zázrak, že jsme se po letech s Hankou dali dohromady, z čehož Zuzana, její matka a moje nebožka šílela.
Pro ní jsem byl jen stejně jen naprosto zbytečný tvor, který se neumí postarat o rodinu ani o sebe, jak s oblibou říkavala.
Možná měla v něčem pravdu, ale jsem takový, jaký jsem a přijde mně na mysl, jak rychle se zvrátí misky vah a z lásky se stane nenávist, taky se mně po soudech nahonila až až.
Tok mých myšlenek přeruší zvonění mobilu v kapse. Koukám trochu vyjeveně, že mě volá Monika, Milanova žena.
„Ahoj Mončo“, vypadne ze mě, když to vezmu a celkem zvědavě poslouchám, co že po mně bude chtít, ona mně nikdy moc nemusela, myslela, že Milana pořád někam tahám a štvu proti ní, i když to tak vůbec nebylo.
„Čauky Jime, hele nezlob se na mně, vím, že jsem se možná chovala blbě, ale pochop, ta Milanova nemoc byla dlouhá, bylo hrozný ho vidět pomalu umírat.
„To je jasný Mončo, vůbec se neomlouvej, není fakt proč“, odpovím. Trochu mně její řeč rozhodila, tohle jsem opravdu nečekal.
„Ale je, ale necháme toho. Hele po Milanovi toho dost zůstalo a já jeho kytaru nikomu prodávat nebudu, to bych nikdy neudělala, myslím, že bys jí měl mít ty, abys měl i nějakou památku“, tohle mně fakt zaskočilo.
„Mončo to jsi moc hodná, určitě a budu moc rád, fakt moc dík“, vykoktám a snažím se, aby se mně hlas neklepal, tohle mě fakt dostalo a rozhodilo.
„Jime, já jedu na týden k našim, tak pak brnkni a zastav se pro ní a zatím se měj“ a než stačím odpovědět zavěsí, asi je taky na ní toho fakt moc.
Rozhlídnu se, kde je Ozzy, ještě že je v pohodě a nikdy by neutekl a v klidu si čmuchá u nějaké díry, houknu na něj a jdeme pomalu domů.
Když se dostaneme na kraj města koukám už z dálky na plakátovací plochu, kde se vyjímá žlutý plakát na kterém je červený golem s kytarou, jasný to znak toho, že se tady někde bude vyskytovat Brutus, takže přidám do kroku a když dojdu bliž zjistím, že bude v pátek tady v Erku, což mně tím, jak poslední dny nemám vůbec přehled, překvapilo.
„Ozzy, Saša se svojí bandou nám dorazí, to bude paráda“, což jak je vidět je mu úplně jedno a místo toho má snahu se zajímat o psí slečnu, jejíž panička jí zoufale drží a čeká až se uráčím místo čumění na plakáty si psa zavolat.
„Ozzy k noze“, houknu a on okamžitě zabzdí u mě.
„Nezlobte se, já se zamyslel“, snažím se omluvit, i když to byla zbytečná námaha a žena naštvaně už rázovala na druhou stranu.
„Zvíře jedno, nestačí průsery, co dělám já, musíš i t?“ Ale nezlobím se, má recht a měl bych si z něj vzít příklad a taky se porozhlídnout po nějaký, nebo skončím jako starej protivnej dědek v domově.
Vzpomenu si, že mám dorazit k Hance na oběd, což musím, aby neměla strach a vyrazím rázně k domovu, abych to tam dal trochu do kupy, nakrmil tohohle věčně hladového trhače a budu mít co stíhat poledne,
„Takže žádné očuchávání sloupů a pohneme, Ozzy“, houknu na psa a pádíme směrem k domovu.