Probuzení s Ozzym za hlavou, nebylo z nejlepších, ale tohohle pekelníka bych nevyměnil ani za nic.
„Zdar kamaráde, co vlastně dneska budeme dělat?“, ptám se psa, který si z mého dotazu evidentně nic nedělal a rázně seskočil dolů v domnění, že ho napodobím a půjdeme na tradiční ranní obchůzku.
No nakonec, ranní kafe si můžu dát v bufiku na Dukle, pomyslím si, že rychle proběhnu koupelnou, hodím něco na sebe a půjdu hned, o čemž mně přesvědčí sluníčko deroucí se do místnosti přes žaluzie.
Takže po koupelně natáhnu džíny a tričko co mně Hanička objednala z netu od kluků z Limetalu k jejich desce Pravdu ukáže čas, což je naprostá pravda, pomyslím si, že by taky chtělo na ně co nejdřív někam vyrazit.
Když vezmu klíče a pohnu se směrem ke dveřím Ozzy jako by nechápavě kouká, co že za rychlost jsem až nečekaně ze sebe dostal.
Čumíš co, jak starej děděk umí ještě pohnout“, řeknu psovi a podrbu ho a otevřu dveře, kde první samozřejmě je on a už ho bere po schodech dolů.
Když ho dohoním a vyjdeme ven, vezmu to směrem do města, že dám venku to ranní kafe, je super počasí a třeba tam bude nějaká známá figura.
Zrovna docházím a proti mně se blíží fousatá postava v tradiční džísce, můj hodně dobrej kámoš Petr.
Je to půl roku, co jeho Majka nečekaně odešla tam nahoru, tehdy mně to vzalo jako kráva, dříve jsem s ní několik let dělal, byla pro mě taková druhá máma, holt se už kácí v našem lese a naděláš hovno, říkám si a vyrazím směrem k němu.
„Zdar kamaráde, kam valíš, pojď chvíli dřepnout“, se ho snažím ukecat, což se mně po chvíli podaří.
„Koukám, že máš pořád Ozzyho, nedávno jsem vzpomněl na tu historku od Guláška s Ferrym a nebudeš věřit, snad poprvý od Majky jsem se musel smát“, připomněl starou historku z časů, kdy tady kámoš Ferry bydlel a chrápal s Ozzym na zemi, jelikož po naší tradiční obchůzce, kdy jsme dorazili k nám ráno, odmítal gauč.
Ráno byl samozřejmě na světlé mikině samý chlup, což samozřejmě neřešil a navrhnul jít do hospody na srovnání.
Když jsme tam po nadživotním výkonu dorazili na místo, ve výčepu stojící známý, ho uvítal dotazem: „Ty Ferry, ty už to mikinu nosíš dlouho co, když už ti prorůstají chlupy“, načež zbytek hospody vybouchnul smíchy a Ferro se pekelně naštval.
„Jo, to máš pravdu, říkám Petrovi, to byli ještě zlatý časy co?“, jsem rád, že mně tuhle historku připomenul.
„Víš, nestojí to za nic, jsem nejraději sám, nic mně prostě nebaví“, vypraví ze sebe a ten smutek z očí se dá lehce číst.
Sakra, kam jsme se to dostali, a bude hůř, jak Pelc správně napsal říkám si a marně hledám slova, abych ho trochu potěšil.
Než jsem stačil vymyslet, co říct dopil, vstal a směrem ke mně houknul: „Hele já jdu, neber to špatně, já jsem blbej společník, ale tebe jsem rád viděl, čau“, otočí se a odchází.
„Drž se kamaráde a opatruj se“, křiknu za ním, zatímco se ohlídne a smutně se usměje a kývne.
„Je na hovno, když člověk by tak rád něco udělal a ani při tom neví, co má říct“, pomyslím si, vstanu že zaplatím a vyrazíme s Ozzym pokračovat v naší obchůzce.

Otevřel jsem dveře bytu a vešli jsme dovnitř a Ozzy okamžitě naběhl k misce a žádostivě na mně kouká, co že mu a tam rychle přistane.
„Neboj chlape, hned jdem na to, jen si dáme nějakou muziku“, říkám a jelikož se mně nechce nic hledat, pustím TV a samozřejmě stanici Rebel, zrovna končí song Traktoru, super, říkám si, tyhle kluky a hlavně zpěváka Martina mám moc rád, načež se dám přípravy jídla Ozzymu.
Jen co dohrál Traktor zazní znělka a reklama, když už trvá asi čtvrt hodiny a Ozzy má už dávno můj výtvor v sobě, nevydržím to a vypnu to.
Do prdele, o co tomu Pařezovi jde, to mu nestačí, že zlikvidoval Citron, ještě z rockový televize udělá reklamní píčovinu, já nechci vědět, co si mám vzít na prostatu, já chci od rockový televize bigbít, no asi chci moc a dělat si iluze, že všichni rockeři táhnout za jeden provaz a že u nich nejsou prachy na prvním místě si nebudu, si pomyslím, že se nemá nad tím, co předvádí Pařízek v televizi, jako s Citronem rozčilovat.
I když mně pekelně naštvalo, že nedávno se perníkáři v Hobéčku z jeho dopisu podělali a zrušili koncert Limetalu, tedy kluků, které vyhodil a které mám tak rád a fandím jim, ono dnes najít nějakou spravedlnost není prdel, odpovím si sám sobě.
Raději si dám něco k jídlu a pak zalehnu, řekl jsem si a zasedl ke stolu, před tím ještě něco pustím, když Pařez radši místo bigbítu si škrabátkama brousí paty na noze, jak v reklamě hlásali o tý převratný novince.
Z přehrávače, kam jsem náhodně strčil cédo se ozve: „Vážení občané, vítáme vás na dnešní tancovačce, nikdy jste nic lepšího nemohli zažít“ a poté k tomu dodatek: „Hraje Vám skupina Zavilí šakali“ a to mně okamžitě úplně neskutečně zdvihne náladu, už dlouho jsem si to nepustil a směrem k psovi houknu:
„Ozzy, poslouchej, náš Zdenda nám zahraje“, vybaví se mně usměvavá tvář kamaráda Zdendy Reimonta, který tady v okolí se svojí grupou Elan hodně let v časech tancovaček hrál a svým nepřeberným množstvím legendárních hlášek, které jsme mu naprosto žrali, nás vlastně v klackovitých letech, kdy jsme začali chodit na tanovačky, učil lásce k bigbítu.
Bude nejlíp, když ten dnešní den zaspím, takže se natáhnu a nechám se Zdendou uspat, říkám si a zasměju tomu, že kdyby mě Zdenda viděl a slyšel, bude mrtvej smíchy, že beru jeho zpěv jako ukolébavku.
Natáhnu se, Ozzy bez zeptání skočí vedle mě. No co, pomyslím si, usneme si dnes spolu
při těch Elanech to bude příjemný usínání.
Přijde mně na mysl, jak je možný, že ten čas takhle letí, je to jako včera, když jsem s klukama na tenhle bigbít chodil.
Dnes už chodím skoro sám, všichni dali přednost mamonu, stavěli baráky, jezdili na dovolený, kupovali si drahý auta, zatím co já se tloukl po podnájmech, jezdil po bigbítech a jediný můj dopravní prostředek, který vlastním, je kolo ve sklepě, ale nelituju toho, i když řada bývalých kámošů se na mně kouká trochu jako na blázna.
„Stejně si ty fára a prachy do hrobu nevezmete, volové“ si pomyslím a přitulím se k Ozzymu.
„Nevím, jak se mně to mohlo stát, že jsem to tak blbě namíchal, ale další písnička je taky z NSR, je od skupiny Accept, Anička věrná ze Sakramenta“, ozve se z repráků Zdendův hlas, usměju se a říkám si, že je nejvyšší čas přepadnout Bohdaneč a tohohle chlapíka se zlatým srdcem navštívit, on stejně jako Horyna dokáže opravdu člověku ty baterky dobít.
Ještě než tenhle první den po Milanově pohřbu pro mě končí slyším z repráků: „Pro Orelskou šlechtu zahrajeme Nádraží Florenc, je to od skupiny Vozembouch“, slyším Zdendu uvádět známou pecku od Odyssey, ale to už se mně klíží oči a usínám.

Vracím se směrem na Chrudim, dnes ten Škrovád nedám, stejně musím doma trochu poklidit a něco nakoupit. Vidět to u mě Hanička, asi jí odvezou, nějak nebyla poslední dny nálada něco dělat.
Když vcházím s Ozzym na stezku kolem řeky vidím, že zprava se řítí na kole Čert, výborný kamarád a taková svérázná figura, člověk, který někde na světě rozhodně kopii nemá. U něj jsou všchni kluci prostě čerti a z toho pramení jeho přezdívka, většina ho myslím ani nezná pravým jménem.
„Zdar čerte, kam to valíš?“, vybafne na mně udýchaný z toho cyklistického výkonu.
„Zdravím Tě Čertovino, ale byl jsem kouknout na Toma, dal dvě a pádím domů“.
Až mně zaskočí, jak rychle seskočí z kola a je mně jasný, že půjde se mnou, což docela vítám, už ani nevím, jestli je lepší být sám, nebo s někým, no rozhodně se nebudu nudit.
„Já musím jít do práce, teda spíš Chrudimka rozhodne, jestli tam dorazím“, uzavře svojí úvahu, on si prostě z ničeho hlavu nedělá, prostě dá pivo a uvidí, a má recht.
„A jak Ty, pořád sháníš nějakou žížalu?“, ptá se, jestli jsem svůj boj o to sehnat si někoho nevzdal. U něj je každá holka prostě žížala.
„Ale jo, sám je to na prd, ale zrovna na to náladu nemám, uvidíme časem“, jsem si sám naběhl, přesto že jeho svérazný pohled na ženské pokolení a soužití s ním dobře znám.
„Já vás fakt nechápu, do prdele, co vám všem chybí?!“, dalo se čekat, jak se rozčílí a patří mně to, když jsem si jak vůl naběhl. Samozřejmě jede dál.
„Víš teda, mám tě rád, ale tohle není normální! Podívej na mně, já si dělám, co chci, chci do lesa, jdu tam, chci na pivo, jdu, rozhodnu se nejít do práce, nejdu, prostě mně nikdo určovat, kdy mám být doma, co můžu dělat, nebo kolik mám domů dát prachů poroučet nebude!“, se teda pěkně rozjel, ale z ničeho nic se zastavil a zamyslel.
Je mně jasný, že z něj vypadne zase nějaká filozofická úvaha, ve kterých nemá konkurenci a ani F.L.Věk by na něj neměl a samozřejmě jsem se nemýlil, když po chvíli se na mně podívá a vypadne z něj: „Jedině, že vám jde všem o ten sex. To bych i pochopil a nemysli si, že když to u mě bylo naposled před dvaceti léty, že nevím, jaký to bylo, ale za svobodu bych to nikdy nevyměnil, u mě jste volové!“, uzavřel svůj proslov.
Možná, že někdo by se nasral, já ne, on to je zlatej kluk a je prostě svůj, bude lepší otočit list.
„To víš, každej jsme jinej, kašli na to, spíš mně řekni, co bigbít, hraješ nebo jsi to zabalil?“
„Jo čerte, basu i aparát jsem prodal, je to na hovno, dneska sehnat lidi na to postavit kapelu se nedá“, trochu smutně odpoví a sám vím, že má pravdu.
„No ale neříkej, že jsi na nějakej ten chlívek nevyrazil?“, ptám se, on totiž uznává jen pořádnej nářez, od Slayeru výše, ale i když moje parketa to není, beru to.
Je vidět, že můj dotaz mu hodně zdvihl náladu, rozsvítili se mu úplně oči a spustil:
„Jo čerte, co jsme se neviděli, byl sem na Folimance v Praze, byl tam Napalm, Obituary a Voivod, ty krávo to byla paráda!“ zase se zamyslí a dodá: „No ještě Carcass, ale ten nějak nevím, znáš mně“ a přikývnu, že mně je jasný, že jako vždy nějaký to okýnko být musí.
„A jak jsi dorazil domů?“, se ptám, protože znám jeho pověstné návraty.
„Ty vole, byl jsem s klukama autem, ty zmizeli, nebo nevím, tak vyrazím pěšky, najednou se divím, na jakou že sochu jsem narazil. Koukám na podstavci stojí kůň, chvíli jsem měl radost, že to je u nás v parku a že jsem doma. Kouknu znova, on na něm sedí chlap, říkám si to je v prdeli, u nás na něm před zámkem nikdo nesedí. Až po chvíli jsem si vzpomněl na ten koncert, Ty vole čerte, ten chlap to byl Václav, no ale zase nádraží je kousek a na vlak jsem měl, takže žádný nasílí“, odpoví.
Člověk, který ho nezná by řekl, že kecá, ale já ho znám a vím, že ten dokáže fakt věci, že rozum to fakt nebere.
Koukám, že jsme už dorazili na kraj Chrudimi, kde bydlím.
„No Čertovino, jsem doma tak se opatruj a někdy musíme vyrazit na pivo!“
„Jasný, měj se a já valím na Chrudimku, no dám pivsona a uvidíme, ona ta fabrika beze mě když tak nespadne“ uzavře svůj monolog a sedne na kolo, zatím co já hvízdnu na Ozzyho a vyrazíme směrem domů.

 Když za sprintujícím Ozzym dorazím k ještě zamčené hospodě, zabouchám, po chvíli slyším kroky a Tomův hlas: „Sakra, kterej blbec to sem zase leze?“, zřejmě dělá papíry a já ho vyrušil, si pomyslím.
Dveře se otevřou a pes vyrazí dovnitř, málem Toma skácí, na což on s křikem: „Ty vole, mám tam na stole oběd“, vyrazí za ním, což mně po dlouhý době konečně trochu rozesmálo. Jdu za nima dovnitř, asi celkem zbytečně se zeptám: „Zdar Tome, můžeme na chvíli?“ a dodám: „Ty vole já myslel, že Zátopek už umřel“, v narážce na to, jakou rychlost dokázal ze sebe dostat.
„Vole, ještě si ze mě dělej prdel, že jsem vám otevřel, ale rád tě vidím. Ten včerejší den chce spláchnout, co?“, celkem zbytečně se ptá a bez mé odpovědi vezme za pípu a roztočí dvě piva.
„Hele, já si něco dodělám a pokecáme, jo a hlídej toho psa, ať mně to nesežere, nehodlám celej den držet hladovku“, jako by na oko starostlivě dodá.
„Jasná páka, jen si makej, ale bacha, řád práce už je dávno zrušenej“, odpovím a opovědí je mně jen kamarádovo povzdychnutí při němž dotočí pivo, které dá na stůl a zasedne ke mně a mlsně a v očekávání dobrot nastraženému Ozzymu.
„Tak Jime, na Milana“, pozdvihne půllitr, načež to samé udělám já a ťukneme si.
„Jo, slyšel jsi, že Michal zase chystá ve Vyžicích Odyssea fest? Doufám, že vyrazíš s náma“, ptá se Tom celkem zbytečně. Tahle kapela je jedna z našich srdcovek, za starých časů jsme s kamarádem cestou domů ze zábav vždycky vyřvávali: „Běhavý náš král“, jako naší úpravu jejich songu o Slunečním králi.
„To je jasná páka, to si nemůžu nechat ujít. Stejně ten Michal je borec, ty vole, tolik lítání a povolení, to bych nedal“ odpovím a při představě těch byrokratických kravin, co musí Michal vykonat se úplně oklepu.
„Natoč ještě dvě a já povalím dál, nebudu zdržovat, jen bejt po tom včerejšku doma a sám, to nechci“, dodám a Tom vstal a vyrazil naplnit už prázdné půllitry.
„V klidu Jime, já to dodělám pak, otevírám stejně až ve tři. Slyšel jsem hlášku, že prej Iras to zase dal dohromady, nevíš, jak to vypadá?“, ptá se. Těch debat o bigbítu bylo za ta léta co se známe hromady, je super, když člověk může zajít na pivo a pokecat o muzice a ne jako jiní blbci, kteří řeší politiku a podobný píčoviny, pomyslím si.
„Jo kamaráde, je to tak, zase zkouší, na podzim už maj domluvený nějaký hraní. Ty vole, po těch letech slyšet živě Sekeromlat, to bude mazec“ zasním se při té myšlence.
„To máš pravdu, to musíme taky vyrazit, až dorazej hrát někam sem“, odpoví a postaví před nás další dvě.
Celkem rychle to pivo do sebe vrazím, dlouho nevydržím na jednom místě, ještě jsem tu věc s Milanem nepřekousnul, dá to asi pěknou dřinu.
„Jime vím, že to není prdel, ale jestli chceš v pohodě zůstaň“, dodá Tom, když vidí jak nedokážu sedět na prdeli.
„Vím, jseš hodnej, já fakt povalím, ale určo se ozvu a vyrazíme někam na bigbít, nebo mne z toho mrskne“, je má odpověď a vytahuju peníze z kapsy.
„Nech to bejt, to je na Milana a fakt brzo koukej zavolat, nebo se tady ukázat“, jeho hlas zní fakt starostlivě, je super, že těch pár kamarádů člověk má.
„Tak dík, já se ozvu a opatruj se, zdar!“,vstanu, můj pohyb nastartoval Ozzyho ke dveřím a vyrážíme dál.
Po pár krocích se otočím a vidím, že Tom je ve dveřích a smutně se za námi dívá. Taky ho ta Milanova smrt vzala, říkám si a přidám do kroku za pelášejícím Ozzym.