Jen co jsem vylezl ze vchodových dveří a viděl ten chaos venku, rozhodl jsem se to vzít kolem řeky směrem na Slatiňany, tam bude klid. Ozzy si to štrádoval přede mnou, alespoň se nebudu muset hádat zase s nějakým volem, co žere vyhlášky a pustí se do mě, že nemám ve městě psa na vodíku, na kterého bych ho nikdy nedal, na ně bych s chutí dal to stádo snobů kolem, pomyslím si.
„Nazdar Pavle“ najednou slyším a otočím se, za mnou kousek jde Iveta, má spolužačka z učňáku, oproti většině těch, co znám moc hodná holka. Pomyslím si, že už hodně málo lidí mně říká jménem, a ne přezdívkou. Mám docela radost, že to je ona, nemám zrovna na každého náladu. Odpovím na pozdrav a vypadne z ní to, co jsem čekal.
„Slyšela jsem o tom Milanovi, je mně to moc líto, vím, co pro tebe znamenal“, a je vidět, že to myslí fakt upřímně.
„No, je to hrůza, ale s tím nic neudělám, jsi hodná, dík“, odpovím a chci obrátit list, protože takhle bych se z toho asi nedostal nikdy.
„A co Ty jak žiješ?“ ptám se, spíš aby řeč nestála.
„No znáš to, pořád dokola spěch, zrovna letím do krámu a pak hlídat vnučku“. jakoby provinile se na mně podívá, protože ví, nebo si myslí, že já asi žiji v trochu jiném světě, což je nakonec pravda.
„No jo no“, povzdychnu si „Tak se opatruj a měj se“ a po jejím pozdravu koukám, kdeže se ten Ozzy fláká, ale na něj je spoleh, v klidu si šmejdí kolem stromu u řeky.
„Tak chlape, jdeme dál, možná to vezmeme až na Škrovád a dáme tam zastávku“, říkám mu a on jako by chápal, co říkám, vesele vyrazil po cestě přede mnou.
Vyjdu za ním a pomyslím si, že je na čase si trochu srovnat myšlenky a z kapsy vytáhnu mobil a sluchátka, abych si něco pustil. Probírám seznam a narazím na poslední desku, celkem nové cédo Benefitu. To si dám, říkám si a mé myšlenky se zase vrátí k Milanovi.
Ještě pár dní, než to zabalil jsem mu tuhle desku donesl do špitálu, on jako já Horynu a tuhle kapelu prostě žral a vzpomínám, jak při další návštěvě, když jsem dorazil a strčil hlavu do dveří pokoje na mně hned spustil: „Zdar Jime, Ty vole, ten Zeppelin válí, to je naprostá paráda. Hned jak mně vykopnou odsud musíme na ně vyrazit“, oči se mu úplně rozzářily. Samozřejmě jsem kývnul na souhlas, i když jsem věděl, že spolu už nikdy žádný bigbít nedáme.“
Do prdele, to je fakt na hovno“, řeknu si v duchu a snažím se zastavit slzy, které se opět derou do očí.
Dám sluchátka do uší a ponořím se do Danova zpěvu. Stejně je neuvěřitelný, co tenhle člověk dokázal, pomyslím si. Nikdy nepochopím, proč lidé chodí k psychošům se radit, co mají dělat, stačí v pohodě vyrazit někam, kde se Horyna vyskytuje a člověk se ocitne v úplně jiném světě.
Jednou jsem na něj vzal kámošku, která ani na bigbít nebyla a moc ho ani neposlouchala a ta celá vyvalená čuměla, jak ten bělovlasý rocker dokáže řádit a ta energie, co z něj sálá na míle daleko je věc, kterou nekoupíš, mně i ona tehdy tvrdila, což je svatá pravda.
Ne nadarmo jsme s Milanem, když na Zeepelina přišla řeč, říkávali: „Jo holt někdo chodí do kostela, my na Horynu“, což tak prostě bylo.
Koukám, že se blížím na kraj Slatiňan, zkusím to vzít kolem stadionu, kde má hospodu kámoš Tom, třeba už tam bude, když ne, dám ten Škrovád, uvidíme a zastavím tok myšlenek a vidím, že Tom má u plotu auto, ten mně určitě do prdele nepošle, říkám si a hvízdnu na Ozzyho, který to tady dobře zná a valí to přede mnou jako Bolt v představě toho, že mu Tom určitě něco dobrýho jako vždy přihraje a já snad přijdu na lepší myšlenky.

Pomalu otvírám víčka a snažím se nevnímat palčivou bolest hlavy. Jo včera jsem to fakt přehnal, to pití. Bylo to po dlouhé době, ale včera byl sakra důvod. Docela těžce se posadím na posteli a podívám po pokoji, vlastně po tom jediném, co mám, díky babičce, která mně tuhle garsonku odkázala.
Můj pohyb zdvihl z pelechu velkou černou kouli, jak mého Ozzyho nazval trefně kámoš Jirka, když jsem si tohohle křížence bůh ví čeho přinesl z útulku.
„Nazdar ty zvíře jedno“, říkám, i když to přirovnání by se možná spíše hodilo na mně a kdyby pes uměl mluvit, jistě by mně zahrnul sprchou výčitek, protože už měl být dávno venku na naší tradiční ranní obchůzce.
Ta hlava fakt bolí, musím se už z té postele vykopat a vzít něco, abych to nějak přežil, si říkám, vstanu a první kroky vedou k přehrávači, abych se jako vždy nakopnul a pustím cedéčko, ani nevím, které tam od minule je, vlastně poslední dny nemám ani šajn o čase.
Ozve se hlasitý riff a pátrám v paměti, cože to vlastně je
„Jo, vlastně to je to nový cédo Mejdnů“, říkám nahlas sám sobě.
„Ozzy vydrž, dám kafe a valíme“, snažím se psa dožadujícího se jít ven ještě na chvíli ukecat a zasednu ke stolu.
Moje oči spočinou na protější zdi na velikém plakátu s pěti klukama před pyramidou a velikým nápisem Faraon-hard rock, pod nímž jsou jejich jména, pomalu je čtu a když dorazím k „Milan Nastoupil – kytara, zpěv“, nápis se slzami, které se mně navalily do očí, rozmazal.
Milan, můj nejlepší kámoš, se kterým jsme již co by naivní školou povinná dítka plánovali dobýt svět a stát se rockovými hvězdami, prohrál svůj marný boj s tou mrchou rakovinou, včera měl pohřeb a já už nikdy neuslyším jeho tradiční: „Zdar Jime, ty jedna vlasatá potvoro“.
„Zasranej život“, vykřiknu a praštím vzteky sklenicí, kterou jsem vzal ze stolu o zem, že i Ozzy zajel zpět do pelechu.“
„Sorry, chlape“, mu říkám, ta bolest je fakt nesnesitelná, vypadnu ven a to hned.
Vstanu a natáhnu džíny, ještě tričko a projíždím skříň, které si natáhnout. Nahoře leží černé triko s nápisem „Hlavně se z toho neposrat“ které mně dorazilo poštou od fanklubu litvínovských hokejek. Vlastně je to Hlinkovo motto, což na dnešní den docela sedí, takže ho přetáhnu přes hlavu, v půlce songu vypnu Dickinsonův zpěv, beru klíče, že s Ozzym vypadneme ven.
V tom se v kapse ozve úvodní riff „Higway To Hell“ a mobil se v kapse lehce zvoněním chvěje. Vytáhnu ho a podívám na displej, kde stojí „Hanička volá“, ta je asi jediná, koho jsem dnes schopný poslouchat, pomyslím si, takže telefon vezmu a dám k uchu.
„Ahoj holčičko moje“
Z druhé strany se ozve ustaraný hlas. „Nazdar táto, prosím Tě, jak je po tom včerejšku, dáváš to?“, ptá se a je z pokoje v telefonu slyšet Vojtíškův křik.
„Jestli je to děda, mamííí, dej mně ho, prosííím“, což mně malinko vzpružilo.
„Jsi hodná Haničko, to víš, nic moc, ten pohřeb včera jsem myslel, že nepřežiju, hlavně ty Schody do nebe na konci a jak při tom zajížděla rakev, snad bych byl v ní radši sám“, zachvěl se mně hlas a vybavilo se mi, jak po velkém přemlouvání jsem Milanovu ženu Monču, zlomil, aby mu tuhle zeppelinovskou pecku nechala zahrát.
„Táto neblázni, máš přeci nás a koukej dnes přijít na oběd“, zní fakt ustaraně.
„Neboj, já to zvládnu, ale dnes chci být fakt sám, stavím se zítra, a dej mně mladýho, slyším, jak tam vyřvává“, odpovím a vím, že tenhle 6letý čipera mně určitě náladu zdvihne.
„Nazdar dědo“, ozve se radostný dětský hlas „Co děláš a v tu sobotu na ten fotbal jdem?“ zaskočí mně otázkou, ale vzpomenu si, že k nám dorazí perníkaři z Pardubic a tohle derby se vidět prostě musí!
„Jasná páka chlape, v sobotu si dáme ten perník k obědu“ snažím se vnuka potěšit.
„Jééé dědo, paráda, kolik jim to dáme?“ se ptá, protože myslí, že děda ví všechno, kéž by to tak bylo si říkám.
„Tak 3-0 pro Chrudim, souhlas pardále?“, na což se ozve smích.
„Dobře dědo, tak v sobotu a posílám pusu“, ten kluk fakt dovede potěšit si říkám.
„Takže chlapáku v sobotu před desátou tě vyzvednu, zatím ahoj“ a zavěsím.
Ozzy už čeká u dveří, vezmu vodítko, zaklapnu dveře za sebou a vyrážíme.

... Můj pohyb zdvihl z pelechu velkou černou kouli, jak mého Ozzyho nazval trefně kámoš Jirka, když jsem si tohohle křížence bůh ví čeho přinesl z útulku. „Nazdar ty zvíře jedno“ říkám, i když to přirovnání by se možná spíše hodilo na mně a kdyby pes uměl mluvit, jistě by mně zahrnul sprchou výčitek, protože už měl být dávno venku na naší tradiční ranní obchůzce. Ta hlava fakt bolí, musím se už z té postele vykopat a vzít něco, abych to nějak přežil, si říkám, vstanu a první kroky vedou k přehrávači, abych se jako vždy nakopnul a pustím cedéčko ...

úryvek z připravované knihy

Přijďte zavzpomínat na doby, kdy taneční zábava byla alfou omegou každého rockera. Kdy týden v práci bylo pouhé - nekonečně dlouhé čekání na pátek. V létě parkety, v zimě sály. Vždy jsme říkali, že každý parket měl pokaždé jinou, neopakovatelnou atmosféru, i kdybychom tam byli 100x. Někteří měli již v pátek sbaleny spacáky a vyráželi po štacích na celý víkend.
Sály byly v obležení ještě před hodinou, kdy se začalo pouštět dovnitř. Hloučky mániček opouštěly místní přeplněné hospody. I móda byla tehdy hodně svérázná. Staré dobré časy, kdy jednotnou uniformou bigbíťáků z tanečních zábav se staly rifle, „důchodky“, slušivý „vaťák“ a „zmijovka“ se jenom tak nevrátí.
Na zábavy se vyráželo zpravidla po obědě a cestou (většinou na kolech) do místa konání akce (ne zřídka dál než 15 km) se zastavovalo v hospůdkách doplnit hladinu, ale vždy tak, aby se včas na zábavě zabral stůl.
Kdo prožil tato krásná léta, měl šťastné mládí. Tancovačka - fenomén české kotliny byla prostě jedinečná a ve světě ojedinělá.
Přijďte si společně zatancovat a zavzpomínat na tuto krásnou dobu.