Mám tu další desku východočeské party HardMok z Pardubicka, která hraje hard rock. A to ne, jen tak nějaký ledajaký.
Opět se nahrávalo ve vyhlášeném studiu Hacienda Miloše Dodo Doležala a sám pan majitel spolu s Milošem juniorem se postarali o produkci, mix a mastering. Tudíž je kvalita zaručená.
Kapela aktuálně působí v sestavě Mike Voigts – zpěv, Zbyněk Udržal – basa, Vláďa Šmejda – kytara, Míra Šeda – bicí. Album, které vyšlo začátkem září 2024 nese název „Originál3“, čti „Originál na třetí“. A jak vám jistě došlo, jde o třetí fošnu téhle party.
Začínáme pěkně svižně, desku otevírá song „Robinson Crusoe“. Solidní hardrock s textem o osamělosti pana Robinsona. V podobném duchu následuje hned následující song „Lítám“. A melodie kytar je zde opravdu vzletná. Ani „Síla v nás“ nevystupuje z nastoleného trendu. Další písně balancují na pomezí rychlejšího či pomalejšího hardrocku.
Sem a tam se v tvorbě HardMoku objeví i prvky heavy metalu. Líbí se mi song „Dlouhej flám“ s častými změnami rytmu a zajímavou myšlenkou, že život je jeden dlouhej flám. Kéž by tomu tak bylo, zas taková hitparáda totiž každý život není. A když už jsem si říkal, že na albu není žádný ploužák, tak ten samozřejmě chybět nemůže. Přichází až na konec a jmenuje se „Hodin pár“. Pěkné kytarové sólo k baladě patří a tady prostě nechybí.
HardMok hraje pohodový hard rock s texty ze života. Melodická muzika originálního rockového střihu. Podobně moc kapel prostě nehraje. A starý dobrý hard rock mám prostě rád.
Pro Rockpalace Honza Holý

Berounský Atomic sleduju od prvopočátku a po čase jsme se se Štefanem stali přátelé. Jejich právě vydané album V mě po předešlém Grand Prix mile překvapilo, takže slovo dalo slovo a rozhovor je zde.

Štefane, ATOMIC nedávno ohlásil nové album
Je to tak. Na albu jsme pracovali zhruba dva roky. Zpočátku nebylo úplně jasný, že s materiálem půjdeme do studia, proto jsme album ohlásili vlastně až v okamžiku, kdy šlo do výroby, tedy na konci léta. Oficiálně vyšlo v říjnu 2024.        

Jak se album jmenuje a kdo ho vydává?
Názvů jsme v průběhu realizace měli několik, ale nakonec jsme to nechtěli svazovat s nějakým konkrétním textem či skladbou na albu, protože všechny skladby považujeme za rovnocenný. Je to naše pátý regulérní studiový album, tak jsme ho nakonec nazvali ATOMIC V.

Album vydáváme sami, bylo to tak i s Grand Prix. Po všech předchozích zkušenostech jsme vydavatele vůbec nehledali a neoslovovali. Tvůrčí proces a svoboda jsou pro nás asi ty nej hodnoty, který nám muzika a vzájemná spolupráce na jejím vzniku přináší. Nechceme to ředit dohadováním se o nesmyslech s vydavateli, stresovat se termínama a tak, protože ve výsledku toho pro kapelu vydavatel stejně moc neudělá. Zrovna tak jsme nechtěli jít nějakou formou finanční sbírky, nebo jak se to dneska taky dá dělat. Prostě nechceme nic, co by pro nás bylo jakkoli zavazující nebo omezující. Tak jsme to dělali vždycky, na tom se bohudík nezměnilo nic.  

V jaké sestavě jste pětku točili?
Sestava byla stejná jako na Grand Prix – Marek Bureš a Pavel Marcel nahráli kytary, Pavel k tomu ještě klávesy. Jirka Heller to kompletně nazpíval, tentokrát i včetně vokálů. Martin Bureš nahrál bicí a já tradičně basu. Točili jsme v Pavlově studiu, takže kromě jeho Muzikantství, jsme využili taky všechny jeho nenahraditelný technický znalosti a zkušenosti se studiovou prací.   

Jak jste skládali hudbu a texty?
Co se týče hudby na ATOMIC V – víceméně všechny nápady přišly od Marka. K tomu byly dva, možná tři důvody. Za prvé, je to hlavní kytarista kapely - mistr riffu. Za druhý, prvotní motivy vznikly na sedmistrunnou kytaru, na tu já nehraju. Tudíž se nepodlaďovalo a já si plnohodnotně zahrál na pětistrunku. Třetí důvod byl ten, že jsme to nechtěli stylově moc otevírat, vybírali jsme konkrétní riffy s více méně jednotným rukopisem. Nakonec i aranže skladeb jsme tak nějak ujednotili – trochu v odkazu na Breakpoint, tam jsme se to taky snažili moc nekomplikovat. Ve výsledku byl pak materiál na album jako celek kompaktnější.      

Marek má skvělý nápady, jeho styl a hudební filozofie jsou kompatibilní s tou mojí, spolupracujeme spolu od doby co do Atomicu přišel. Jednotlivý nápady jsme pak zpracovávali spolu, přičemž můj vstup do toho byl spíš na bázi prvotní selekce a pak aranží. Když v tom bylo víceméně jasno, šli jsme s tím do zkušebny. Textování jsme si potom tak nějak postupně „rozebírali“, jak k muzice přidával Helly zpěvový linky a jak to koho inspirovalo.   

V první chvíli na mě texty působily tak trochu tematicky uceleně – to byl záměr?  
Záměr to nebyl. Pokud nějakej záměr byl, tak spíš s muzikou, jak jsem zmínil. Tím, že muzika jednotlivejch skladeb dostávala podobnou atmosféru, odrazilo se to asi i na podobný náladě a tématech textů.   

Na předchozím i tomto albu jste použili klávesy, dřív jste je nepoužívali…   
To je pravda, dřív to byla 100% kytarová záležitost, když pominu jednu neplánovanou věc na Breakpointu, kde si Jindra ve studiu hrál s moogem tak dlouho, až se to dostalo na album jako skladba. Na dvou posledních deskách jsme ale spolupracovali s Pavlem, kterej na klávesy regulérně umí a má cit pro to, jak a kam je zařadit. Takže jsme jejich využití uvítali jako dřív netušenou možnost obohacení kytarový muziky. Teď jsme se k tomu vrátili plánovaně a počítali s tím už ve stádiu skládání a příprav. Aby to nebylo pro čtenáře úplně matoucí - není to hraní ve smyslu Deep Purple, ale jen „decentní“ dokreslení barvy tam, kde na to kytara jednoduše nestačí.

Máte představu o zvuku už při skládání, nebo to řešíte až ve studiu?
Mluvili jsme o klávesách, ale pořád jsme kytarová kapela. Takže pochopitelně primárně se „řeší“ zvuk a rozložení kytar. Jak jsem zmiňoval, všechny riffy jsou nahraný na sedmistrunky, takže už tenhle záměr tě tak trochu vede k výslednýmu zvuku. Další aspekt - nahrávali jsme na lampy, snímali jsme mikrofonama, včetně basy. Nechtěli jsme to ‚uměle“ vrstvit do nekonečna a cílem nebylo znít moc uměle a jak já říkám „technologicky“. Technologii používáme a využíváme, ale ne pro prvoplánovej wow efekt. Spíš a z logiky věci navazujeme na kytarovou thrash old school. Většinu času při přípravách jsme hráli v sestavě jedna kytara plus basa, podobnou autenticitu a živočišnost zvuku jsme chtěli zachovat i ve výsledku. Na nahrávce tohle dominuje a o moc víc tam toho není. Je to velice snadno přenositelný na pódium.

Stylově máte alba docela různorodá, kam bys zařadil ATOMIC V?
Souhlasím. Je to daný taky tím, že fungujeme strašně dlouho a pět alb není na tak dlouhou dobu existence/neexistence, zas tak moc. První dvě alba jsou docela konzistentní nářez, je to taky tím, že jdou rychle za sebou. Pak byly dlouhý proluky. Nechci poslední album stylově škatulkovat, ale chronologicky bych ho nejspíš zařadil za Nuclear Thrash a Breakpoint. Tohle řazení jsem slyšel už z víc zdrojů a reakcí na pětku, takže to není jen můj subjektivní pocit.       

Kdo navrhoval obal?
Podobně jako s názvem jsme měli různý nápady, tak i s motivem tesání do kamene, nebo do kovu jsme si pohrávali od začátku. Taky jsme zvažovali runový písmo, ale to už je taky docela frekventovaný. Takže nakonec jsme jednoduše propojili kámen coby náhrobek s vytesanym seznamem skladeb. Takže seznam jsme dali vlastně rovnou na přední stranu obalu, jen v latině. Česky je seznam na zadní straně. Graficky to poskládal Libor Kačaba, se kterým jsme už v minulosti spolupracovali. Barvama jsme nehýřili, nechtěli jsme, aby to strhávalo pozornost, chtěli jsme, aby to bylo stylově jednotný, stejně jako muzika uvnitř.

Motiv alba se objevil i ve vašem lyric videu… 
Ano, video je na skladbu Pilíře stvoření a záměrem bylo nějak odkazovat na album, resp. obal, což se povedlo - náš náhrobek vlastně pochází z nekonečného vesmíru…

Říkal jsi, že album vydáváte sami, kde se dá tedy sehnat?
Nejjednodušší způsob jak si CD pořídit do sbírky, je kontaktovat nás e-mailem, my pak CD pošleme. Kontaktní e-maily jsou: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.  Oba kontakty jsou na našem Bandzone profilu, je tam i proklik na zmíněný you tube lyric video.

Uvažovali jste i o vinylu?
No, vlastně ani moc ne, i když i tohle bylo pochopitelně téma, který zaznělo. Jenže všechno souvisí s penězma. Nechceme vzít čistokrevnou digitální nahrávku zvukově dělanou pro CD, vyrejt jí do masteru, vylisovat asfalt a tvářit se jak je to zvukově úžasně jinde a zkasírovat vinylový nadšence. Na to, aby se to udělalo pořádně je potřeba docela dost pěněz. Na druhou stranu velkej obal by byl super. Uvidíme, možná někdy v budoucnu, no jestli spíš není lepší za ty peníze nahrát něco novýho…        

Den Dé konečně nadešel – den, na který jsem se těšil celé týdny. Phil Lee (Cathedral In Flames) mě vyzvedává na dohodnutém místě a společně míříme k legendární „Barče“, místu, které bylo za totality svatyní bigbítu. Dav kolem nás připomíná staré časy – džíny, kožené bundy, nášivky kapel, jen víc vousů a míň vlasů nám říká, že je rok 2024…

Krátké intermezzo – píše se rok 1982, já vstupuji poprvé na „Barču“. Sál je plný židlí a lidí s dlouhými vlasy, koženými bundami a džínovými vestami, na kterých jsou neuměle namalovaná loga kapel fixou. Pyramidy na opascích a Arakain na pódiu. Byl to úžasný koncert, i když jsme museli sedět. Pamatuju si na Barče Metalové Vánoce, vždy beznadějně vyprodané, kde jsem poprvé viděl Kabát, Hever metal a právě Törr.

Nyní, o dekády později, vcházíme s Philem do sálu. I když je jen pár minut po otevření, už se tu tlačí spousta lidí. První, koho potkáváme, je Pavel Monroe Kohout, se kterým se okamžitě dáváme do řeči. Ochotně mi podepisuje všechny vinyly a domlouváme rozhovor pro náš server. Potkávám pár dalších známých, všichni se ptají: „Myslíš, že Šakal opravdu přijede?“ Ač mi to Dáňa osobně slíbil, až když mi volá Pepík Bruhů, že právě dorazil s Mitvou a Šakalem, vím, že je to pravda.

Začíná večer. Prvním bodem programu jsou Bohemyst, na které jsem se hodně těšil. Kdysi jsem recenzoval jejich album Černá smrt, a tak jsem byl nadšený, že slyším nejen jejich staré věci, ale i novinky. Jejich black metal proložený death metalovými prvky ovládl sál. Rychlé prsty na strunách, syrová energie, ale všichni věděli, že dnes večer to hlavně není o nich.

Následuje autogramiáda – davy lidí s CDčky a vinyly se pomalu šinou směrem k muzikantům. Mně zbývá nechat si podepsat jen Henycha a Melmuse, takže jsem rychle hotový. Ta fronta ale připomíná staré dobré burzy desek ve Slovanském domě. Lidský had se pomalu vlní sálem a všichni čekají na svůj moment s idoly.

Během autogramiády nastupují na pódium slovenské ČAD. Jejich hudba je směsicí Sepultury a Motörhead, a přestože jsem je do dnešního večera pořádně neznal, okamžitě mě chytnou. Muzika Plné energie, humoru a zvuku jako parní lokomotiva – velké překvapení večera! A vizuálně mi trio na pódium připomíná svými obrovskými ostny na ramenou staré německé Tyrant

Jak autogramiáda končí, přichází okamžik, na který jsme všichni čekali. Na plátně začíná odpočítávání – začíná show. Album Institut klinické smrti je pro mě srdcovou záležitostí a měl jsem štěstí zažít ho kdysi v původní sestavě. Bál jsem se, že nová sestava nebo zpěv budou zklamáním. Ale jakmile Aleš Hampl začal zpívat, všechny obavy se rozplynuly. Celý sál byl v transu, husí kůže nebyla asi ani u jednoho z nás výjimkou. Tohle byl skutečný, syrový, nefalšovaný, pravý Törr, žádné kompromisy. Tahle kapela by určitě po svém, setu neoblékla jiná trika a nešla by vesele zpívat hospodské popěvky. Byla to čistá energie a atmosféra, která vás vrátila zpět v čase. I Melmus si na jedné skladbě zahrál na bubny, škoda že nevzal do ruky kytaru i Monroe.

Večer zakončuje křest desky po závěrečné skladbě Libreto smrti, bohužel bez Dáni „Šakala“ Švarce, i když někteří v sále skandovali jeho jméno. Ale na tak úžasném večeru to bylo jen malým zklamáním.

Proplétám se noční Prahou, hlavou mi zní úžasné zážitky a hodně dlouho budou, v autě mi hraje Institut. Směřuju k Šumavě, na chalupu, a jsem vděčný za takový nezapomenutelný večer. Velké díky Radkovi Havlínovi za skvělou organizaci, „mlaďochům“ z kapely za úctyhodnou náhradu starého obsazení, a hlavně Alešovi za jeho fenomenální pěvecký výkon.

Kapela XIII. století je pro mě naprostou sázkou na jistotu. Je to formace, která nikdy nezklamala a pokaždé přináší kvalitní hudební zážitek. Je jednou z mála kapel, u které jsem si vždy jistý, že její doporučení promotérům – ať už na festivaly jako Basinfirefest, legendární hořický The Legends Rockfest, nebo do plzeňské Šeříkovky, kde se už doslova „zdomácnili“ – nikdy nebude krokem vedle. Jejich koncerty jsou vždy skvěle odehrané, a to samé platí i o jejich albech.

Novinka Noc vlků není výjimkou. Petr Štěpán, hlavní tvůrčí motor kapely, je neuvěřitelným zdrojem hudebních nápadů a textů. Skláním před ním pomyslný klobouk, protože i po letech stále přináší něco nového a fascinujícího. Už samotný název alba láká na temný, gotický zážitek a slib skutečně naplňuje.

Album otevírá atmosférické intro, po kterém následuje titulní skladba „Noc vlků“. Tato temná, tvrdá skladba s výraznou baskytarou a bicími evokuje chvílemi legendární Black Sabbath. Je jednou z nejtvrdších písní na desce. „Alchymistův dům“ se naproti tomu drží typického stylu XIII. století s výrazným kytarovým úvodem a jemnou klávesovou linkou, která se krásně proplétá celou skladbou.

„Ze stromů listí padá“, první singl z alba, je pomalá, melancholická skladba, na kterou skvěle navazuje následující klavírní „Černou kočku“. Druhý singl „Smrtihlav“ představuje ostrý kontrast – tvrdá, rychlá a agresivní kompozice, která jako by stála na opačném konci emočního spektra. „Pán havranů“ opět přináší zvolnění, s prvky připomínajícími legendární krásnou „Iglau“.

Velkým překvapením je „Golgotha“, kde zní akustická kytara, při prvním poslechu mě hned napadlo – to je snad Kryl. Hudební nápad je brilantní a konga v aranži jsou osvěžujícím prvkem. Album uzavírá „Můj bratře můj“, další pomalá skladba, kde se nádherně uplatňuje druhý hlas, jenž dává písni zvláštní jemnost.

Celkově je Noc vlků fantastické album, kde každý tón a každý detail má své místo. Hudba XIII. století zraje jako kvalitní víno – s každým poslechem je lepší a lepší. Petr Štěpán se zde znovu potvrzuje jako mistr textů, jeho obraty jsou promyšlené a často vybízejí k hlubšímu zamyšlení. Některé skladby, jako „Listí“ nebo „Kočka“, mají v sobě jemné náznaky osobních zkušeností a myšlenek, které se odkrývají postupně, čím déle je posloucháte. Zdálo se mi to už na předchozím album ve skladbě Chaotika. Možná je to dáno tím, že jak člověk stárne, začíná v textech nacházet kousky svého vlastního života.

Noc vlků je pro mě jednoznačně kandidátem na nejlepší rockové album roku.

JH