Honzo, ty jsi vyrůstal v hudební rodině, hudba byla okolo tebe, ovlivnila tě tak že jsi chtěl být od mala muzikantem, nebo z počátku to byly takové ty dětské sny o popelářích, zlodějích, kosmonautech…?
Narodil jsem se do hudební rodiny. Můj táta hrál na piano, pozoun a bicí, máma na akordeon, pradědeček vystudoval bicí a varhany na pražské konzervatoři a tamtéž skladbu u Josefa Suka. Hudba u nás hrála nepřetržitě a já jsem od malička věděl, že budu muzikantem.

Co jsi jako malé dítě poslouchal?
Poslouchal jsem to, co u nás doma hrálo. The Beatles, Frank Zappa, Rolling Stones, Pink Floyd, nebo Chick Corea. Ale i Olympic, Karel Plíhal, nebo Bachovy Braniborské koncerty. Můj táta má doma poměrně obsáhlou hudební knihovnu, která zahrnuje od klasické hudby, přes blues, jazz, art rock, až po heavy metal.

Ty jsi poměrně brzo začal hrát v kapele bratra, na co a jak ti to šlo?
Brácha mě vzal do kapely, ve který jsem měl původně hrát na bicí a on na baskytaru, ale těsně před první zkouškou jsme si to vyměnili. Pak přišel basák a já šel zpívat, což mi pak už zůstalo. Hráli jsme především převzatý věci od Judas Priest, Iron Maiden, Saxon, nebo Deep Purple. Prostě to, co tehdy frčelo a hrálo se na zábavách. Ale měli jsme i pár vlastních pecek v podobným žánru.

Docela se mi líbil tvůj výraz vojenské bicí v souvislosti s Vojenskou hudební školou, to mi prosím tě vysvětli. Na co všechno vlastně umíš hrát?
Na lidové škole umění jsem studoval piano a bicí, později na vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem to byly bicí a klávesové nástroje. Po škole jsem pak dva roky pracoval jako bubeník u letecké hudby v Hradci Králové. Kromě toho jsem samouk na kytaru a baskytaru. Za svůj hlavní nástroj ale považuju zpěv.

Netajíš se s láskou k The Beatles, teď jedna těžká otázka, jaká deska je pro tebe tou nej? Vím, že jsou výborné všechny, ale vyber jednu.
Jednoznačně první album Please, Please, Me z roku 1963. Tím to pro mě celý začalo, pecky z týhle desky jsou součástí mého DNA. Samozřejmě mám rád všechna alba, došlo na nich k obrovskému hudebnímu vývoji, ale Love Me Do, Chains, nebo Ask Me Why jsou pro mě prostě ty první, které jsem vnímal. Obecně by se ale dalo říct, že všechna alba the Beatles miluju a jsou pro mě naprosto zásadní. Help, She Loves You, Yesterday, Yellow Submarine, Love Me Do, mohl bych ty skladby vyjmenovat všechny!

Foto: Jan Nožička

I tebe zasáhla jednu dobu vlna heavy metalu, co si myslíš o tomto stylu? Je pro muzikanta náročný?
Rozhodně patří mezi hudební styly, který mě během dospívání zcela pohltily a jsou vcelku obtížné po technické herní stránce. Když to ale zjednoduším, tak Living After Midnight od Judas Priest je rock and roll a dá se zahrát vcelku jednoduše a efektně, naproti tomu věci od Yngwie Malmsteena zahraje fakt jenom totální špička a lidi, kteří kromě svého talentu věnují i spoustu času svému nástroji. Obecně je ale metalová hudba jedním ze stylů, který mě hodně baví a dodnes ho poslouchám. Teď zrovna čtu biografii Iron Maiden.

Jsi především zpěvák, máš nějaké vzory mimo Mercuryho (jak jsem se dočetl)?
Jsou to především Bruce Dickinson, Freddie Mercury a Mike Patton. To je taková moje svatá trojice. Jinak mám rád i další, jako je Prince, Sting, Dave Matthews, Annie Lennox, ale i David Stypka, Dan Bárta, David Koller a Lenka Dusilová.

Je důležité, aby to zpěvák jen neodstál opřený o stojan mikrofonu? Přece jen jak Dickinson (kterého zmiňuješ na webu) tak Mercury naběhali po stage mnoho snad i kilometrů.
No jasně, v tom je právě jejich síla, ale pak jsou tu zpěváci, jako Tom Waits, nebo Mick Hucknall, kteří se obejdou bez zbytečného divadla a síla jejich projevu je v něčem jiným. Ale pravda je, že mě vždycky brali showmani, jako Elvis, Mick Jagger, Iggy, Rob Halford a lidi, co do toho dávají úplně všechno.

Zmiňuješ se o tvém setkání s pěveckou ikonou, i když vlastně ikonami 70´kterými jistě jak Plant, tak Page jsou. Jaké je to sedět a povídat s takovými lidmi?
To jsou ty chvíle, který se stanou souhrou osudu a díky lidem, kteří se o to postarali. Vždycky ve mě byla pokora a tak trochu i malá dušička, ať už jsem potkal kohokoliv, kdo v hudbě něco dokázal. Bylo pro mě obrovským překvapením, jak byli třeba právě Page a Plant v pohodě, vstřícný a neměli potřebu nikomu nic dokazovat. Čím větší frajer, tím víc to bylo v klidu. S Pagem jsme si dali pár piv, on si hodně povídal s Ivanem Králem, ale nám se věnoval taky. Před koncertem za námi přišel a popřál, ať si dobře zahrajeme a koncert se povede. Robert Plant, když mě viděl na after party, tak prohlásil "ahá, vidím ty čertíky ve tvejch očích", ale to už jsem tehdy myslím omdlel a nechtěl vůbec věřit tomu, co se právě děje.

Teď jedna podpásovka, když řeknu jen Rosenka, co se ti vybaví?
Vybaví se mi vzpomínka z dětství. Jsou mi čtyři roky, stojím na pódiu klubu Rabštejn v Kostelci nad Orlicí a zpívám Rosenku čtyřikrát denně. Dvě dopolední představení pro školy a odpoledne dvě pro veřejnost. K Rosence mám zvláštní vztah, protože se jeví, jako moje životní a snad i osudová skladba. Později, když jsme ji hráli s Radimem Hladíkem a Blue Effect, mi moje maminka připomněla moje dětský koncerty, kde jsem ji zpíval. I proto jsem se rozhodl udělat na moje aktuální album svou vlastní verzi.

On ten Plant nebyl jediná hvězda, s kterou si se setkal, on i Král a Hladík v muzice hodně znamenali. Co ti dala přítomnost a možnost pracovat s těmito lidmi? Zužitkoval si nabyté zkušenosti při další hudební kariéře?
Každá taková spolupráce mi něco dala, z každého období jsem si odnesl nějaké zkušenosti. Určitě toho využívám v mojí současné tvorbě i ve fungování kapely. Všichni zmiňovaní, ať už Radim, Ivan, nebo David Koller, se kterým jsem hrál v Kollerbandu, mě posunuli dál. I díky nim jsem dnes tam, kde jsem a dělám věci tak, jak je dělám, ačkoliv především se snažím dělat věci podle sebe. Naučit se a okoukat toho člověk může hodně, ale rozhodnutí, kterou cestou se vydáš, musíš udělat vždycky sám za sebe.

Foto: Kamil Klembera

Tvoje poslední album se jmenuje III, pojď nám ho přiblížit, chystáme recenci, ale zajímá mne, jak ho vidíš ty. Kdo ho s tebou nahrál, a jaká je sestava kapely?
Je to autorská rocková deska, plná silných melodií a kytarových riffů. Album III jsem nahrával celé sám, všechny nástroje včetně zpěvů, tak jako všechna moje předchozí alba. Produkoval ho Martin Volák, který přispěl i jako spoluautor některých skladeb. Pár věcí otextoval Jirka Bílý, původně baskytarista z kapely Kurtizány z 25. Avenue a výsledný mix a mastering dělal Amák ve studiu Golden Hive v Praze. V mojí koncertní kapele jsou už několik let baskytarista Ondra Stehlík, bubeník Honza Pavlíček a kytarista Ondřej Bezvoda.

Jak vzniká nová deska u Honzy Křížka? Nejprve text, pak hudba, saháš do šuplíků, kde jsou nějaké ty fragmenty, které tě někdy napadly….
Jak kdy, někdy přijde jako první nápad basová linka, jindy rytmus bicích, nebo kytarový riff. Málokdy je to melodie zpěvu, nebo nápad na text, ty většinou dodělávám na hotovou hudbu. Do šuplíku moc nesahám, ale mám v něm spoustu hotových nebo rozdělaných písniček, které se nedostaly na moje předchozí desky. Aktuální album vznikalo v období 2022 - 2024, vybírali jsme z padesáti demáčů, které jsem stihl během té doby udělat. Zásadním pravidlem pro skládání je pro mě tzv. "puzení". Jakmile ho mám a dostanu nějaký nápad, musím ho jít vysypat ven, aby mě zbytečně dlouho neotravoval. Skládání je občas docela pakárna a zbavit se kolovrátku, který při tom procesu jede neustále dnem i nocí v hlavě, je občas docela náročná věc. Ale baví mě to a myslím si, že jsem se v tom procesu svým způsobem našel.

Co ty a sociální sítě? Stejně tak streamy jako Spotify, iTunes… bereš to jako pomoc, nebo nutné zlo pro muzikanta?
Rozhodně to je z mého pohledu spíš pomoc. Dneska udělám pecku a zítra může obletět celej svět. O tom se nám dříve ani nesnilo. To, že díky tomu lítaj po světě tuny sraček, je věc druhá, ale kdo chce, tak si tu svou oblíbenou hudbu vždycky najde a za to jsem fakt nesmírně vděčnej. Hudba nebyla nikdy tak na dosah, jako je dnes. Samozřejmě, další odvrácená strana je, že ji konzumujeme po tunách, ztrácíme pozornost, je doba singlů, čím dál míň lidí si najde čas na poslech celého alba. Prostě každá věc má rub a líc a je na nás, co z toho si vybereme. Sociální sítě používám především na propagaci toho, co dělám, jinak to nemá smysl hodnotit, víme každej, jak to na nich vypadá. Všichni všechno ví, všude byli a mají patent na rozum.

Koukám, že co se týče koncertů, máš hodně našlapáno a vidím tam i Plzeň. Co tvůj vztah k živému hraní? Viděl jsem tam něco sólo, něco akustik… máš teda víc variant?
Hlavní doménou je rocková verze pod názvem Honza Křížek Band, kde hrajeme moje autorský věci doplněný o skladby Walk Choc Ice, dále Slunečný hrob, Rosenku a jeden až dva covery na konci koncertu. Další variantou je Honza Křížek Akustik Band, nebo Akustik Trio, což je akustická verze koncertu, kde hrajeme kromě vlastní tvorby i pár převzatých věcí, např. Ivana Krále, Jimmy Hendrixe, nebo The Beatles a Johnnyho Cashe. A nedávno jsem přidal do nabídky ještě můj sólový recitál Vzpomínky na Radima Hladíka a Blue Effect, kde hraju sám na akustickou kytaru a zpívám. V tomhle programu je mnohem víc věcí od Blue Effect, Flamenga a The Matadors, které jsme hrávali s Radimem, doplněno o pár mých současných skladeb a pár coverů, ke kterým mám nějaký osobní vztah. Takhle varianta je docela jiná, než cokoliv děláme s kapelou, hodně osobní, proložená vyprávěním "historek z natáčení".

Blíží se konec roku, sice na rekapitulaci roku 2024 je ještě brzo, ale jak si spokojený s uplynulými měsíci?
Letos to bylo všechno o vydání nový desky, o její propagaci, tvorbě videoklipů a koncertech na její podporu. Za sebe můžu říct, že jsem se vším spokojenej, ačkoliv to je u mě docela relativní pojem, já docela spokojenej nebudu asi nikdy. Ale udělal jsem všechno nejlíp, jak to v danou chvíli šlo a zbytek už je ve hvězdách a k posouzení těch, ke kterým se moje hudba dostane. To hlavní, co mě nakopává a baví, jsou ale koncerty s kapelou. Jsme spolu nejradši na pódiu, všechno kolem bereme jako doplněk a nutnou práci, bez který se to neobejde.

Prozradíš nějaké plány do budoucna, máš nějakou představu?
Zrovna jsme zveřejnili nový videoklip "Poď se mnou!" a z aktuálního alba budeme letos dělat ještě jeden klip na pecku Tekutý písky. Jinak moje, resp. naše plány jsou co nejvíc hrát, dostat naši hudbu k co nejvíce posluchačům a promotérům koncertů, nenudit se a dělat, co nás baví. Moc rádi bychom si zahráli před nějakou velkou kapelou, chceme se dostat na malé i velké festivaly a děláme všechno pro to, aby se to stalo.

K závěru, kde nejraději posloucháš muziku a jakou? Co najdeme v tvém telefonu?
Muziku poslouchám především v autě. Když jedu sám, pouštím si většinou pecky na přeskáčku, a když vyjde nějaký zajímavý album, tak si ho rád pustím celý. V telefonu toho mám fakt spoustu, starší i novější desky všech různých hudebních stylů. Hip-hop, jazzrock, metal, elektroniku i pop. Nevydržím dlouho poslouchat jeden žánr.  Když jedeme s kapelou na hraní, tak většinou dělají kluci DJ'je a hraje nám tam všechno možný. Kolikrát jsou to mixy pecek Slipknot, pak Lionel Hampton, Prodigy, Dr. Dre a do toho pustí náš bubeník jako úlet nějakou klasickou dechovku, ale to se děje spíš cestou z koncertu, když už jsme solidně rozjetý a z cesty domů se stane pojízdnej mejdan na kolečkách.

Kde lidé najdou info o tobě, tvých koncertech, můžou si koupit CD a na závěr, jaký je tvůj nejoblíbenější klip, ať ho našim čtenářům pustíme? A děkuju za tvůj čas.
Všechno je na webu www.honzakrizek.cz, ať už aktuální seznam koncertů, e-shop s deskama a oblečením, fotky, informace o mě i o kapele, všechna hudba a videoklipy a samozřejmě i kontakt na booking koncertů. Vybrat nejlepší klip ze všech, které znám je opravdu hodně těžká volba, proto jsem se rozhodl trochu sobecky pro náš aktuálně nový klip Poď se mnou! z posledního alba. Užijte si ho a děkuju za rozhovor!

Foto titulka: Jan Nožička

Přiznám se, mám Vánoce už v říjnu. Nikdy jsem nemyslel, že se ještě někdy na kdysi tak populární Barču vrátím. Tady jsem byl kdysi na druhém koncertu Arakain, tady jsem zažil první Metalové Vánoce, tady jsem kdysi poprvé viděl a slyšel Torr a vzhledem k tomu, že tehdy byli (a do dnes pro mne jsou modla Venom) nešlo jinak než si Torr ihned zamilovat. Pro mne byla vrcholná éra Torr právě albem Institut klinické smrti a i následné Chcípni o kus dál (mimo jiné první press je jedno z nejdražších vinylů v mé velké sbírce). Těším, strašně se těším a jsem zvědavý, jak zazní Institut v roce 2024, měl jsem kliku, že Institut znám i koncertní podobě z té doby, asi bych ještě našel VHSku převedenou na DVD. Dnešní povídání je s dalším kytaristou – Alešem Hamplem.. a téma? Jasně že Institut klinické smrti.

Aleši, jak si se stal muzikantem?
Ahoj, předem zdravím všechny čtenáře a díky za rozhovor. Muzikantem jsem se stal asi podobně, jako většina muzikantů, kteří vyrůstali v 90tých letech, poslouchali svý oblíbený kapely a měli touhu být jednou jako oni. Já začínal nejdřív na španělku, tenkrát ji brácha od někoho sehnal a naši mě dali na hodiny kytary. Ale jelikož jsem vyrůstal na vesnici, kde jsme s kámošema sjížděli metalový alba od rána do večera, netrvalo dlouho a pořizoval jsem první elektrickou kytaru. No, a v 15 už jsem měl první koncert, tenkrát s kapelou Return to Innocence.

Ještě si pamatuješ, jaké album, popř. muzika tě oslovila poprvé?
Člověče, to je dost těžká otázka. Samozřejmě jsme poslouchali klasiky, jako Metallica, Iron Maiden, Judas Priest (Painkiller byla strašná šleha, a je pořád), z českých kapel Arakain, Torr, Debustrol, i starý Kabát, Alkehol, a takovýhle věci. Nahrávali jsme doma na video pořad Headbanger´s Ball, kterej běžel na MTV a tam jsem přičuchnul k tvrdším kapelám jako Carcass, Hypocrisy, atd. a bylo vymalováno. Od té doby byl death metal jasná volba.

Říkal jsi mi, že jsi samouk, jaké je to učit se sám? Kde jsi čerpal znalosti a vědomosti? Vedl tě někdo?
Tak ty základy jsem načerpal na zmiňovaných hodinách akustický kytary. Pán mě naučil noty a základní teorii. A pak jsem se samozřejmě učil přehrávat svý oblíbený interprety z tabulatur. Internet byl v plenkách, ale od kámošů se ke mně nějaký taby vždycky dostaly a z nich jsem se učil. Ale brzy jsem pochopil, že nikdy nebudu mít pravačku jako Hetfield.

Měl jsi, nebo máš nějaké vzory, ze kterých vycházíš?
Vždycky jsem měl hodně rád Zakka Wylda. Nejen pro skvělý alba, který nahrál s Ozzym, ale i pro jeho věci, který jede se svojí bandou Black Label Society. Loni jsem ho viděl s „Panterou“ a líbilo se mi to hodně. Na Zakkovi obdivuju, jak dokáže zkombinovat docela tvrdý riffy se super melodiema a až bluesovejma sólama. Doporučuju i jeho sólovou desku „Book of Shadows“. Není to žádnej nářez, ale ty skladby jsou super.

Co tvoje hudební historie, jakými jsi prošel kapelami?
No, jak už jsem psal, moje první ofiko kapela byla Return to Innocence. Tam jsem přišel, když mi bylo 15 a byl jsem tam 10 let. Nahrál jsem s nimi 3 desky. Při RTI jsem měl ještě chvíli boční projekt Painless, který trval asi rok, a odehráli jsme pár koncertů. Možná doslova pár. V roce 2007, když jsem dodělal vejšku, tak jsem se přestěhoval do Prahy za prací a začal hrát v Rites of Undeath místo kytaristy, který hrál místo mě v Return to Innocence. Byly to tenkrát zajímavý škatulata, ale obě kapely už pak dál moc nejely. RoU byly rozpuštěny a RtI několikrát obměnili sestavu a vydali ještě jedno album. Na konci roku 2007 jsme s Otusem založili kapelu Minority Sound, se kterou jsme se zaškatulkovali jako cybermetal. Chytlavá muzika, mraky samplů, growly i čistý zpěvy. Zvládli jsme vydat 4 alba, odjet tour po Mexiku a po různých koutech Evropy, 4x zahrát na Brutal Assaultu. Řekl bych, že jsme to s touhle bandou dotáhli docela daleko. Možná i proto, že to byl styl hudby, který tu nedělá každý. Každopádně v roce 2021 jsme MS uspali a nikdo neví, jak to do budoucna bude. Každý teď hrajeme někde jinde. Otus, který byl hlavním mozkem kapely a v podstatě všechno skládal, tak rozjel velmi ambiciózní a šílený projekt Voidmonger, do kterého investuje všechen svůj čas a úsilí a musím uznat, že do toho fakt šlape a dělá to sakramentsky dobře. Kdo nezná, určitě na Voidmongera mrkněte. Basák Petr drtí basu v HC Crippled Fingers a ty jsou teda taky solidně rozjetý. Po uspání MS jsem dostal lano do brněnského projektu Ravenoir, za kterým stojí Alesh AD z Root. S nimi jsem nahrál jednu desku a skončil, neboť se z toho stal Aleshův osobní studiovej projekt. No a teď už cca rok a půl hraju v Henych666 a jsem spokojenej. Hraju s lidma, na který jsem chodil (jak Vlasta s Torr, tak Herr Miler s Debustrol), hraju věci, na kterých jsem vyrůstal, ale hlavně, a to je nejdůležitější, v tý kapele to prostě lidsky perfektně funguje. Nikdo si tam na nic nehraje, všichni jsme na stejným levelu a přitom do toho daváme co můžem. Když na to tak koukám, tak toho není málo a je mazec, že už ty rock n´ rolly dělám nějakých 27 let.

Ted to důležité, jak si se dostal kdo kapely takové ikony, jakou je Vlasta Henych, přece jen jsi o generaci mladší?
S Vlastou jsme se seznámili v době velkého návratu kapely Master´s Hammer v roce 2017, kam si ho Franta Štorm povolal na post basáka. Moje manželka s nimi vystupovala jako „bafometka“, polonahá žena s kozlí hlavou. Od té doby jsme se navštěvovali, a když Vlasta rozjížděl zase Šestky, vzpomněl si na mě.

Sledoval jsi někdy Torr, nebo jinak, znal jsi Torr ještě s Vlastou?
Samozřejmě. Jsem ročník 82, takže na Torru jsem vyrůstal. Dodnes si pamatuju jeho bílý tenisky, který nosíval na pódiu. Černá kukla a bílý tenisky.

Jaký je tvůj pohled, mladého muzikanta na dílo staré 33 let? Pro nás pamětníky je to kult, ale co vy mladí?
Vy mladí? Díly za tenhle vtip. Je mi 42, takže už se zrovna za mladíka nepovažuju. Každopádně jak jsem psal, na Torru jsem vyrůstal a zrovna Institut klinické smrti je pro mě jejich nejoblíbenější album. Ty riffy, vokály, na tu dobu to byla skvělá deska a stejně skvělou ji vnímám i dnes. Už doma sjíždím tu remaster verzi, kterou na Barče pokřtíme, a musím říct, že to zní skvěle. Zvuk je čitelnější a obzvlášť kytary na tom remasteru pěkně vylezly. Už se moc těším, až celou desku na Barče napálíme do lidí.

Institut vychází na vinylu, jaký máš ty, jako mladý člověk vztah vinylům? Přece k mládí patří víc než vinyl Spotify, CD, pamětové karty…
Mám rád vinyly. Za mého mládí jsme jeli kazety, pak začly CD a pak už nastala digitální doba. Ale vinyly se docela rychlým tempem vrací a sám jich pár (desítek) ve sbírce mám. Ono to má své kouzlo, když si to pustíš a prohlížíš si u toho pěkně vyvedenej obal…v tomhle jsem stará škola a dávám přednost asfaltu, popř. CD před digitálem.

Pro Yana je nejoblíbenější skladba Pán snů, jak je to s tebou?
No…to je těžký říct, na tý desce je spousta skvělých skladeb. Pán snů patří taky mezi moje favority. Další je třeba Právem silnějšího, to je palba od začátku do konce, při který dostávají pravačka a dech pořádně zabrat.

Na jaký nástroj hraješ? Máš nějaký nástroj snů?
Co se týče mikrofonu, tak tam používám už od dob MS Shure SM58 Beta. U kytar je toho samozřejmě víc. Po dvou sedmistrunách Ibanez RG1527 a Schecter C7 Special FR, který jsem používal spíš v minulosti teď hraju na klasický šestistrunky. Nejprve Schecter Demon V-1 a minulý týden mi zrovna dorazila nová sekyra Solar V1.6 Svart+. Už se nemůžu dočkat, až do ní na zkoušce pořádně hrábnu. EDIT: Už jsem hrábnul a jsem maximálně spokojenej.

Co nový materiál pro Henych 666, pracujete na něčem? Můžeme se těšit na plnohodnotné album?
Podle slov Vlasty má Warner Music zájem vydat Šestkám album, tak určitě něco bude. Teď ale veškeré úsilí soustředíme na pilování setu na říjnový Institut klinické smrti na Barče. Po týhle akci se určitě vrhneme na skládání nového materiálu.

Jinak, jsi jinak ještě v jiné kapele než u Vlasty?
Viz otázka ohledně mé hudební historie. V současné době jsem aktivním členem jen u Henych666.

Co bychom našli za muziku v tvém telefonu? A na čem nejraději posloucháš muziku?
Institut klinické smrti. Ne, je tam toho samozřejmě víc. Bohužel poslední dobou moc na poslech hudby čas nemám, takže nejvíc poslouchám v autě. Samozřejmě dost často sjíždím právě Institut, abych pořádně naposlouchal texty, ale jinak můj hudební záběr je fakt širokej. Od klasik typu Sabbath, Motorhead, přes moderny jako Gojira, Devin Townsend až po tvrdší věci typu Dying Fetus, Cryptopsy. A naopak, když chci nějakej relax jako background, nepohrdnu třeba Hansem Zimmerem nebo Enigmou. Hudba prostě musí být dobrá a pro mě zajímavá, není třeba škatulkovat a držet se jednoho stylu. Tisíc nálad, tisíc stylů.

Jinak jak se těšíš na Barču?
Hrozně moc. Tohle album je prostě super a jsem rád, že mu vzdáme hold tím, že ho po 33 letech zahrajeme CELÝ live. Dost na tom makáme a věřím, že lidi co dojdou, tak budou spokojení. Bude to velká akce a svým způsobem výjimečná…myslím, že nejen pro mě, ale pro všechny zúčastněné.

Co vzkážeš našim čtenářům a jaký tvůj oblíbený klip jim pustíme?
Buďte v pohodě, poslouchejte dobrou muziku a hlavně, choďte na koncerty. Třeba zrovna na Barču 18. 10. 2024! Bude to jízda! S „novodobýma“ Šestkama jsme zatím žádnej klip nenatočili (předpokládám, že s novým materiálem to přijde), tak sem hodím náš klip od Minority Sound – Toxin. Ten nám dělal Frodys z Poscards from Arkham/Awrizis a myslím, že se fakt povedl. Taková zajímavost…v klipu hraje moje žena Pavli a v břiše má asi 2týdenní zárodek našeho dnes 4letého syna Damiána, takže je to vlastně takový rodinný video.

Recenze na album Cathedral In Flames se mi doslova píše sama, a přesto mám pocit, že jakákoli slova jsou tu skoro zbytečná. Album je tak fenomenální, že ho člověk musí spíše prožít, než ho popisovat. Již po několikátém poslechu jsem doslova ohromen a stále nacházím nové vrstvy a detaily, které mě dostávají do kolen.

Zvuk? To není jen zvuk, to je ZVUK s velkým „Z“! Je to dokonale krystalicky čisté, dynamické a temné dílo, které těží maximum z gotické atmosféry. A čím lepší máte aparaturu, tím více se vám rozprostře před očima celé univerzum detailů. Album působí jako výprava do hlubin temnoty, kde každá skladba vyvolává emoce a tajemství, která se rozvíjejí s každým dalším poslechem.

Temnota prostupuje nejen hudbou, ale i texty, díky čemuž má album svou vlastní, jedinečnou duši. Otevírák „Cathedral Deep Grave“ startuje drsnými kytarami a rychlým tempem, které vás okamžitě vtáhne. Philův vokál, podpořený Ambrou a zvučným refrénem, vytváří explozi zvuku, která vás naprosto pohltí. Pak přijde „Summertime“, která přibrzdí, ale stále si uchovává gotickou intenzitu. A „Penetrape Me“? Tak to je trefa do černého, s refrénem, který vám dlouho zůstane v hlavě. Kytary v „The Gate“, hlas Ambry v „Steam Punk Queen“ a ponurý zvuk „Dreaming In The Witch House“ ukazují, jak rozmanité a přitom kompaktní toto album je.

Kombinace agresivity, melodiky a gotické hloubky, doprovázená výtečným mixem legendárního Johna Fryera (Fields of the Nephilim, Nine Inch Nails, Depeche Mode, Paradise Lost, Cradle Of Filth a další). dělá z tohoto alba opravdovou perlu. Ať už si to pustíte na vinylu, nebo CD, každá nota vás dostane. Pro mě je toto album bezchybné. Je to jako temná gotická báseň převedená do zvukové podoby – agresivní, ale zároveň plné nádherných melodií. Perfektní!

Berounská kapela Atomic s albem Atomic V předvedla, že po menším zaváhání s minulým Grand Prix opět chytli ten správný thrashmetalový vítr do plachet. Tohle album působí, jako by jej nahráli úplně jiní muzikanti – je plné energie, nápadů a dynamiky. Kytary jsou ostré a neúprosné, bicí ženou skladby vpřed neúnavným tempem a vokál? Ten chvílemi vřeští jako vzteklý démon, chvílemi zase hrozí jako stín na obzoru.

Na ploše necelých 40 minut se Atomic podařilo vměstnat devět skladeb, které nenechají posluchače vydechnout. Přestože na textech spolupracovalo více autorů, zdá se, že drží pevně pohromadě, skoro jako by šlo o koncepční album inspirované dobou římských legií. Zaslouženou pochvalu si kapela odnáší nejen za texty, ale i za schopnost vytvořit melodický thrashmetalový nářez, který je tvrdý a přitom chytlavý.

I když mě osobně trochu vytrhl z atmosféry song Drsný Harry, jde jen o drobnou výhradu – může to být věc osobního vkusu. Jinak je Atomic V skutečným návratem ke kořenům a důstojným nástupcem starších pecek jako Nuclear Thrash nebo Breakpoint. Album má vynikající refrény, drží si nekompromisní tvrdost, ale nikdy neztrácí melodický náboj, což je právě ta kombinace, která mě nadchla.

Je to rychlé, ostré, přímočaré, a přitom plné energie, která vás zasáhne jako blesk. Atomic V je thrashmetalový zážitek, který mě baví od začátku do konce!