Dogma Art, brněnská legenda rockové hudby, se vrací s novým studijním albem nazvaným "Vzkříšení". Tato  sestava, složená z muzikantů Ladislava "Obludárium" Škaroupky, Michala Kuglera, Martina "Marthus" Škaroupky a Milana Vajgrta, přináší do světa nekompromisní energii klasického hard & heavy z období 80. a 90. let.

S kořeny sahajícími do roku 1996 se Dogma Art stala nepostradatelnou součástí hudební scény, a nové album "Vzkříšení" slibuje pokračování v tradici silného, autentického zvuku kapely. CD vyšlo 1. ledna 2024, aa je možné ho objednat na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..
Chystáme nejen recenzi nového CD, ale i rozhovor s Marthusem (známým především z Cradle of Filth).

Jejich album Letíme pryč mě dostalo, bylo výborné a o to víc jsem se těšil na další počin, který mi už bohudík leží na stole. Protože mě tahle kapela fakt hodně zajímá, rozhovor byl jen otázkou času.

Trošku jsem se ponořil do vaší historie, jak jsem pochopil, první setkání nevyšlo a muzikanti se rozešli jinam. Copak nefungovalo?
Jako první se v minulosti hudebně setkali Vlasta s Milanem v kapele Awake, což byl cover band a odehráli spolu hromadu koncertů. Myslim, že po nějaké době dali kapelu k ledu, protože měli dost nabitej jak rodinnej, tak pracovní program a přehrávat stále dokola hudbu někoho jinýho nemusí udržet to nadšení, který v tom je řekněme prvních pár sezón.

Přesto jste se pak sešli u „kulatého“ stolu, kde vznikl popud a proč?
Další etapu rozjeli opět Vlasta s Milanem, když skládali tentokrát už originální materiál pro album Awake a po nějaké době mě přizvali k dokončení a nahrávání. Vzniklo album “Never To Late To Fly”, ale ptáš se proč, se kluci znovu sešli ve zkušebně? Víš jak, jednou muzikant, navždy muzikant. Klidně si může dovolit dát pauzu a pověnovat se rodině, ale v hlavě to máš pokaždé, když zaslechneš dobrej vál v rádiu. Hned se vidíš na pódiu a nakonec se tam prostě vrátíš.

Název Divá Bára je původní nebo vznikl u nového setkání? Tuším, že kdysi v pradávnu v Praze existovala nějaká kapela Divá Bára, ale to asi s vámi nemá nic společného?
Jakmile jsme se rozhodli dělat novej materiál v češtině, potřebovali jsme změnit název a kromě všelijakých “zajímavých” hovadin tu byla možnost dát kapele název, kterej budou všichni češi už dopředu znát. Navíc máme rádi Danovo Alici, Davidovo Lucii atd. Prostě Bára je super název, a protože jsme divočáci, tak je i Bára Divá. Jo jo, sem tam se nějaká Divá Bára na domácí scéně objeví, ale my je všechny přeskočíme.

U názvu se ještě zastavím, má hlubší význam, nebo jste ctitelé Božky Němcové?
S Božkou jsme skončili na základce, ale nedalo by ti moc práce nás vystopovat v zákulisí koncertu s Božkovem.

Koukal jsem, že jste se účastnili akce Saxon night – o co šlo“? Mělo to něco společného s legendárním Saxonem Biffa Byforda?
Tak to si mě zaskočil. Saxon máme rádi, to vim, ale že bychom hráli na akci s tímto názvem to mi nějak vypadlo, což může mít ovšem spojitost se zmiňovanou značkou zesplzně. Kdybys mi ukázal fotku jak sedim za bubnama a za mnou je logo Saxon night, tak bych ti k tomu stejně víc neřekl, páč si pamatuju hlavně svoje začátky v 90’ a možná pár posledních akcí z loňska. Všechno mezi tím mám více méně zmuchlaný jak starý tričko v batohu.

Pojďme do fantastické desky Letíme pryč, která mi udělala obrovskou radost. Jak vznikala a kdo psal texty?
To je dílo, že? Taky nám udělalo radost. Tohle album vlastně vznikalo postupně. Po změně názvu a přechodu na češtinu jsme se rozhodli i pro jinej způsob nahrávání a hledali jsme studio, kde nabereme nástroje co nejživěji, čili jsme potřebovali velkou nahrávací místnost s přirozeným dozvukem a lidi kteří si s tím našim ohromným rámusem poradí. Prostě postavit bubny a kytarový aparáty do prostoru, všude rozmístit mikráky a nahrát co z toho poleze.

Nový skladby vznikaly postupně a hned s tou první “Stovky dobrejch důvodů” jsme vyrazili na zkušební nahrávání do AB studia ve Škrdlovicích. Tam jsme rychle zjistili, že tenhle retro přístup je přesně to co chceme a co Báře bude zvukově slušet. U skládání dalšího materiálu už jsme věděli, co z toho vyrazíme a bylo tak jednodušší si představit výsledek. Byli jsme najednou odvážnější dělat údernější a přímočařejší r’n’r, i když v pár skladbách ještě najdeš hudební odkazy na předešlou tvorbu Awake.

Texty psal hlavně Milan, protože byl v té době holka pro všechno, čili kromě textaře taky skladatel, manager, investor, šofér, kapelní vrba, majitel nejvíce kytar Gibson a aparátů Marshall, iniciátor důležitých kapelních meetingů zvrhávajících se v oslavy života a my ostatní jsme jen sem tam přispěli nějakou tou větou či rýmem. Vlastně jeden text napsal Lukáš, ale to jen proto, že Milan dva dny v kuse spal po nějaké té důležité kapelní schůzce a zkrátka nebyl ve střehu.

Vlasta má úžasný hlas ne podobný Brianu Johnsonovi (2x jsem se byl podívat na obal, zda tam Brian nehostuje), vycházeli jste při psaní muziky ze vzorů AC /DC?
Pro Báru je inspirace AC/DC docela přirozená záležitost. Vlastův pěveckej projev je formovanej celoživotním poslechem a reprodukcí ejsíků a Milan jakožto hlavní autor Báří hudby je taky od mládí nasáklej hudbou těchto Australanů. Je jako houba plná hard rocku a plzeňskýho.

Když jsem četl story jednotlivých muzikantů, zdálo se mi, že nejste příliš jednotní, co se týče hudebních vzorů? Jak se pak pracuje na novém materiálu? Anarchie, nebo demokracie?
V poslechu a inspiraci tě nic neomezuje, ale pravda je že spustit do naší skladby nějakej bagr na bubny, nebo slap na basu by fakt nefungovalo, takže jsme v tomhle ohledu oddaní posloužit skladbě jako takové a nemáme problém držet se v mantinelech žánru. Je to záležitost vkusu a citu pro rock’n’roll. Milan miluje AC/DC, já Ozzyho, Vlasta Iron Maiden, Lukáš Red Hot Chilli Peppers, Dan jazz a současnej prog. metal, ale na každé notě a rytmu Báry se shodneme. No a s tim souvisí i otázka ohledně demokracie, kterou máme rádi na úrovni státu, ale do zkušebny nám nesmí. Pravdu má náčelník.

Když jsme nakousli nový materiál, máte venku nové EP – Los Kopulus, těším se na recenzi, ale můžeš nám ho přiblížit? Kde vznikalo, o čem je…
Ten konečnej produkt vznikl ve studiu Sono, ale o tom později. Víš, tuhle otázku je vlastně docela zajímavý víc rozvinout. Materiál vzniká nejdřív v hlavě a to na nejrůznějších místech. Milan třeba pošle nápady, který nahraje na hotelu během dovolené (ano, správnej rocker nevyrazí na dovču jen tak na lehko bez kytary) a Vlasta si do toho zkouší zpěvový linky v autě třeba na D1. Až potom to lepíme dohromady na zkouškách a nahráváme demo verze. Tentokrát jsme ovšem sáhli hluboko do kapes našich fans, kteří nám přispěli na nahrávání a vyrazili do nejvyhlášenějšího studia u nás.

Studio Sono je legendární a skrz naskrz magickej prostor kde vznikly alba kapel jako Lucie, Wanastovky, Pražský Výběr, Kabát, Čechomor atd. Domluvili jsme si producentskou spolupráci s Milanem Cimfe a na přelomu jara/léta vyrazili ku Praze. Natáčení v tomhle studiu společně a do pásu pod vedením protřenýho profíka jako je Cimfáč byla zase skvělá zkušenost a potvrzení faktu, že se člověk učí celej život a stále tě dokáže něco příjemně překvapovat. Jak se v naší bezbožné kotlině říká, jakpánbůdá, určitě se tam vrátíme.

Jo a ptáš se o čem novej matroš je? V minulosti jsme s textama Milanovi sekundovali všichni a každej přišel se svou troškou. Vždycky jsme probírali témata a ve finále společně ladili vše tak aby to Vlastovi sedělo do huby. Tentokrát přispěl třemi texty Milan Cimfe a musim říct, že nás mile překvapil. Co ti budu povídat, je to romantik s akcentem na … Prostě na všechno co tě napadne. Tebe, nebo třeba Rocca Siffrediho.

Chodíte do studia vždy vzorně nachystaní, nebo se to dopisuje ať muzika, nebo texty na záchodě nebo na schodech? A jaké je vaše oblíbené studio?
Nachystaní do studia jezdíme vždycky vzorně. Zubní kartáčky máme skoro všichni, jedny náhradní trencle o který pak hrajeme karty, manželky jsou ujištěný, že budeme pít jen do polopita atd. Ovšem to ostatní je jak my umělci říkáme otázka kouzla okamžiku, čili to nejlepší z tebe vypadne, až slyšíš ten velkej studiovej zvuk a producent ti řekne “to je píčovina, to tam nehrej!” Prostě základ je hotovej předem, ale spousta věcí se vystříbří až v průběhu natáčení. No a texty se dopisují na pokojích na zmíněnym wc a dokonce během nahráváni samotných zpěvů.

Pět skladeb, více se nepovedlo? Nebo něco zůstalo po pomyslných šuplících? Je v plánu plnohodnotné album?
Jestli dobře počítám, tak je tam skladeb šest a další náš úkol je přivézt novej materiál co nejvíce lidem živě na podia. Nejsme youtubeři a slávu si musíme vyjezdit. V r’n’r ještě nikdo žádnou zkratku nevymyslel, takže nás čeká hromada koncertů na co nejvíce místech po celé republice. To je náš úkol a k tomu propagovat Los Kopulos jak se dá na sítích, v rádiích a tv. První klip ke skladbě “Klekni” je venku, další je natočenej a ještě minimálně jeden další plánujeme vytvořit, čili úplně nový skladby Bára začne připravovat zase průběžně, až nás někde políbí nějaká ta lůza, nebo jak se to říká.

Stejně jako u alba Letíme pryč, nejde si nevšimnout zajímavého obalu, předpokládám od stejného autora? Jsou to vaše nápady, nebo mu dáváte volnou ruku?
Je to ruka a hlava našeho bass maestra Lukáše a je úplně uvolněná, což má z toho drnkání. On je z nás ten nejpovolanější, protože má na to papír. Umělecká škola neni žádnej učňák, že jo a Lukin je fakt skvělej. Stačí mu říct, nebo naznačit že bychom chtěli něco jako…takový to jak tam je to, víš jak… A on donese přesně to ONO!

Když jsem se bavil s managerm po první recenzi, padla možnost, že by Letíme pryč mohlo vyjít i na vinylu, je ta myšlenka „mrtvá“ nebo my sběratelé vinylů máme ještě šanci?
Žádná myšlenka neni mrtvá, dokud nezakápne ten chytrák, co jí vyslovil. Čili mu zase napiš a ať začne šetřit, srandista :-) Ne, tohle by nám fakt udělalo radost stejně tak jako těm pár fanouškům kteří by album Báry na vinylu koupili. A v tom je vlastně ten problém. Náklady na vinyl jsou vysoký už od začátku. Už při nahrávání musíš zohlednit výslednou kvalitu záznamu a ten proces je delší a náročnější. Tedy u Báry rozhodně ano, protože přesně víme, jak chceme, aby takováto nahrávka dopadla a nedělali bychom žádný kompromisy. Čili jednou to tak nejspíš uděláme, ale nejdřív musíme nabrat víc fans aby bylo komu album na vinylu prodávat.

No a jaké plány má kapela do roku 2024, na prahu kterého jsme?
Koncertovat a máknout na našich novoročních předsevzetích. Já se chci konečně naučit s bičem, Vlasta chce umět krkat jako Tatra, Lukáš má jednu nohu kratší, tak se bude snažit tu druhou nějak ošoupat nebo co, Dan se nás snaží dohnat věkově, čili bude letos pít jen čistej líh a Milan dostal vloni padáka, tak bude prý někde skákat, nebo tak něco. Asi radostí.

Kde najdeme informace o koncertech, muzice a vůbec, informace o Divé Báře?
Všechno podstatný je na webu www.divabararock.cz a taky se snažíme být vtipní a světoví na sociálních sítích, když napíšete třeba na fejsu náš název, hned na vás vybafneme. No a hudba je snad na všech streamovacích platformách např. Spotify, Apple Music, You Tube atd.

Co vzkážete našim čtenářům a jaký nejoblíbenější klip jim pustíme?
Přátelé, kamarádi! Jakmile uvidíte letos naše logo na plakátu nějakýho festivalu, neváhejte a přijďte pobejt. Oblíbenej klip říkáš? Dokonce nejoblíbenější? Hmm hmm, tak víš co? Klekni!

Plzeňáci pamatují kdysi převrat v kapele Sifon, (ono jich pak bylo ještě víc) kdy někdejších pár muzikantů zůstalo bez známého jména a vsadili na čistou kartu a vznikla kapela Kohn, která razí ten klasický západočeský bigbít. Sešel jsem se z výborným muzikantem, který za kapelou Kohn stojí a maličko jsem ho vyzpovídal-

Tomáši na úvod, kde se vzal Kohn? Přiznáme se, že mimo českého historika a tuším kanadského hokejistu mi jméno Kohn nic neříká. Má vaše jméno s něčím nějakou historii?
Kohn vznikl jednoho krásného víkendu na Kvildě, kam jsme jeli na dovolenou s Mílou, Romanem, Toljou. Tuším, že to bylo rok 2013. Vzali jsme s sebou nástroje a hráli jsme covery. Bavilo nás to tak, že jsme se domluvili, že bychom si mohli spolu zahrát občas i jinde. Asi tak nějak to bylo. No a hlubší význam jména? Jsou to počáteční písmena Krajdl, Orcigr, Heiny, Navrátil, a ty daly název Kohn a tak jednoduše vznikl Kohn.

Když vezmeme vnik Kohn je prakticky zhruba před deseti lety, jste každopádně protřelí rockoví harcovníci, ale jestli se moc nepletu, odešli aspoň někteří z poměrně známé kapely a vsadili na nové jméno. Byl k tomu důvod?
Začalo to neshodami kapelníka Jirky Vébra se mnou. Chtěl jsem, aby mi nechal volný termín na svoji aktivitu v jiné kapele. On na to nepřistoupil a tam vznikl prvopočátek rozchodu se Sifonem. Roman se připojil ke mně a poté i Míla. Aktivita v jiné kapele však nebyla jediným důvodem k odchodu. Bylo toho víc, ale to nebudu pitvat. Míla Orcígr a Roman Heiný se do Sifonu časem vrátili, každý do jiného. Míla hraje s Jirkou Vébrem a Roman s Vencou Šelmátem.

Když něco končí, člověk má často s tím seknout. Měl jsi chuť pokračovat v muzice? Přemýšlel jsi o tom, zda má cenu opět začínat od „píky“? Byl na to elán?
První vystoupení KOHN bylo v roce 2014. Repertoár tvořily z převážné většiny covery a nějaké nové písničky, které jsem měl v šuplíku. Elánu bylo dost na to, aby se postupem času sestavil repertoár tvořený vlastní tvorbou. Není jednoduché začít znovu od nuly, v tom máš naprostou pravdu. Na rovinu jsem si myslel, že po cca 20 letech hraní v Sifonu nebude až takový problém si postavit vlastní kapelu. Opak je pravdou. Jméno KOHN nikoho nezajímalo, bylo na scéně nové. Sifon je značka a tím to hasne. Shrnu to na jednu větu. Je to běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Ani dnes po deseti letech, kdy náš repertoár je tvořen zcela 100% vlastní tvorbu se nedá říci, že máme vyhráno. Stále bojujeme, asi jako každá kapela, ale nic nevzdáváme. Do repertoáru vkládáme i covery dle zájmu.

Byl jsi už známý muzikant, jak rychle se ti povedlo k sobě sehnat spoluhráče a kdo s tebou do toho šel?
Musím říci, že se to ustálilo až tak cca před pěti lety, kdy sestavu tvoří Honza Růžička na klávesy, Jarda Špeta na bicí, Luboš Kadeřábek na basu, Tomáš Navrátil kytara zpěv. Pro „historiky“ uvádím detaily.
Cca 2014 - Začátek KOHN tvořili sestavu: Tomáš Navrátil kytara zpěv, Láďa Pinker kytara, Roman Heiný basa, Roman Krajdl bicí, Míla Orcígr klávesy.
Cca 2015- pak nahradil Romana Krajdla na bicí Jarda Špeta
Cca 2015 - další sestava Kohn byla ve třech: Špeta, Heiný, Navrátil
Cca 2018 – opět se měnila sestava Kohn: Navrátil, Růžička, Radek Hanuš bicí, basa Luboš Kadeřábek
Cca 2023 - a zatím konečná sestava je: Navrátil, Růžička, Kadeřábek, Patrik Zajíček druhá kytara, na bicí Jirka Hanus.

Prošel jsi některými kapelami, jak jsme psali, byl jsi už zkušený muzikant se zkušenostmi, přesto jsi se ocitnul v bodě nula. Když porovnáš start nové kapely kdysi a dnes?
Hrál jsem v kapelách: Disaster, Mystery, Aligátor, Sifon, Jabkowitz, Tom Band, KOHN. Herle, dřívě to asi bylo snazší, nebyl internet, nebyly platformy jako Facebook, lidé se scházeli v hospodách, klubech osobně, ne virtuálně. Však si vzpomeň sám, co vesnice, to zábava, co zábava, to plno… a dnes? Ale nestěžuju si, vím, do čeho jsem šel a nelituju.

Zavzpomínej na svoje hudební začátky, kdy jsi začal hudbu vnímat intenzivněji, kdy jsi začal uvažovat, že budeš na něco hrát, měl jsi nějaké vzory?
Cca ve 14 letech mi moje starší sestra ukázala pár akordů na kytaru a tak jsem začal hrát. Pokoušel jsem se doprovázet i zpěvem. Od té doby dá se říci, že hraji a zpívám. Můj první kytarový vzor byl můj starší bratr, který hraje ve skupině Extra Band. Z kytaristů to byl geniální Gary Moore a zpěv je jasně „malý velký“ muž – Ronie James Dio. Oba bohužel už sedí u nebeského baru. Ty mám asi nejraději. Jinak je toho spousta kapel, co se mi líbí. Mimo jiné mám oblíbenou ODYSSEU tu si rád poslechnu.

Kohn jste čtyři muzikanti, to je docela dost na neshody v muzice, jak vám to klape? Stylově jste všichni na jedné vlně?
Dnes už je nás pět. Dá se říci, že nemáme problémy. Drobnosti jsou, ale to je všude a každopádně zdravý dialog je vždy pro dobro věci a často vše posune dál. Dá se o nás říci, že se umíme naslouchat.

Váš repertoár je zcela původní, nebo dáte občas nějaký ten cover? Přece jen jsi muzikant éry, kdy na každé lepší zábavě musel zaznít Smoke On TheWater a podobné hitovky.
Přesně tak. Na čtyř hodinových produkcích zazní i pár coverů, jak českých a slovenských. Jinak hrajeme moje písničky. Na hodinových koncertech hrajeme pouze vlastní tvorbu. Festivaly atd…

S kapelou jste vydali tři alba, k těm se dostanu, ale spočítáš, na kolika CD jsi už hrál?
Sifon - Generace, Akta X, Čas, 2007, Srdce v okovech, Rockovej svět, s Kohn - Hlavou dolů 2014, Žijem jen jednou 2015, Patřím dálkám 2022, Tomáš Navrátil Best of 1996 -2019, Jabkowitz – 2010, Míla Orcígr - Abstina

Kohn za deset let má tři CD, což je průměr 3 - 4 roky /album, takže když vezmu v potaz že Patřím dálkám je z roku 2022, můžeme čekat další CD v roce 2025? Nebo zkrátíte interval a pracujete na novém materiálu?
Udělal jsem si radost a mám připravené překvapení pro rok 2024. Jinak budeme pracovat dále na novém materiálu, což děláme tak nějak v těch polotovarech průběžně. Znáš to, napadne tě nápad, uložíš do šuplíku…

Znal jsi hudební trh před internetem a poznáváš ho teď, máš pocit, že je ještě v době YT, iTunes, Spotify a dalších platforem nutné točit klasická CD? Není to škoda energie?
Myslím, že není a není docela učitě. Máš ty písničky „v ruce“ obrazně a na koncertu přece jen můžeš něco nabídnout. Vím, že platformy YT, Spotify…. Velice jsou oblíbené hlavně mezi mladými, ale CD je CD a podívej se na boom vinylů, které se vracejí. Mnoho lidem už nestačí mít muziku v telefonu a vrací se ke kvalitnímu poslechu.

A vůbec, jsme na počátku roku 2024, jaké plány má KOHN v roce? Čeká vás něco nového, máte něco naplánováno?
Dáváme do kupy zvukovou techniku a budeme zkoušet a hrát, plánujeme nový web, který už bude odpovídat v dnešní době, aby byl validní jak na mobily, tablety, počítače a aby tam naši fanouškové našli úplně všechno.

Vnímáš nyní třeba kapely okolo sebe, sleduješ, co vzniká, jak to hraje…je něco co tě opravdu překvapilo v muzice (příjemně?)
Poslouchám, dá se říct převážně rockové písničky české a slovenské i něco zahraničního. Mám rád západočeskej bigbít, který byl a je republikově známý. Jen těch kapel, které tu vznikly a „pronikly“ do podvědomí byla strašná spousta a to nemluvíme o skvělých muzikantech.

A když jsme u muziky, najdeš si čas něco poslechnout? Zůstali ti tvoji oblíbenci z mládí i do dnešních časů, nebo jsi našel nové? (pro mne ti veteráni jako Rainbow, DeepPurple, Led Zeppelin, Sweet…mají kouzlo do dnes) a pokud muziku posloucháš tak nejčastěji kde a na čem?
Tak nějak to zůstalo všechno stejné, co se týče kapel a i já využívám Spotify a YT, je to rychlejší a ruku na srdce, pohodlnější.

Tomáši, kde lidé najdou informace o kapele, kde najdou koncertty, merch, CD….???
Tak máme svůj web Kohn a jsme aktivní i Facebooku, kde můžeme komunikovat s lidmi.

Co vzkážeš našim fanouškům a čtenářům a jaký tvůj nejoblíbenější klip jim pustíme?
Jsem vděčnej za fanoušky, kteří nás mají rádi a přeji všem lidem zdraví, štěstí a lásku. No a  muziku? Už jsem se zmiňoval o Dio, ty jsi tu zmiňoval Rainbow, takže pro nás oba to budou právě Rainbow s Dio a skladba Stargazer z alba Rising.

V seriálu (Ne)zapomenuté kapely se budeme vydávat na cestu do nepříliš dávné historie a odkryjeme příběhy kapel, které se sice nedočkaly dlouholeté a stabilní kariéry, ale i tak si v době svého působení dokázaly získat pozornost. Tento seriál nás zavede do méně známých, ale třeba o to zajímavějších zákoutí hudební scény. Na tuto cestu se vždy vypravíme s výrazným členem dané kapely.

Skupina SANTA ZUZANA na mě kdysi zničehonic vyskočila z pořadu Rock Time na Českém rozhlase Plzeň. A hned mě zaujala, takže nedlouho poté jsem měl celé album, které mě provázelo v autorádiu dlouhými cestami na vojnu. K rozhovoru a k zavzpomínání s časovým odstupem jsem si tentokrát pozval kytaristu a zpěváka Petra Piko Buška. 

Ahoj Petře, začneme pěkně od začátku. Takže bych se tě zeptal na tvé hudební začátky, klidně to vezmi od dětství až do doby, kdy jsi došel k názoru, že by byl dobrý nápad postavit se na pódium s kytarou.
Ahoj, když to chceš opravdu od začátku, tak vím z vyprávění rodičů, že jsem už od malička furt někde postával na vyvýšených místech, třeba na složeném dřevě, v ruce měl nějakou násadu jako kytaru a hulákal do dáli nějaký nesmysly. První kytaru jsem dostal od dědy k Vánocům někdy v šesti letech, byla to samozřejmě nějaká levná akustika. Náznak první kapely přišel někdy na základní škole v osmé třídě v Nýrsku, kde jsme se scházeli ve vojenském bunkru v lese a jakoby hráli kapely, co jsme tenkrát poslouchali, byl to hlavě metal. Potom někdy ve čtrnácti letech na střední v Plzni přišlo období punku a různých kapel, ve kterých se střídaly spousty muzikantů a které nikdy nikde nevystoupily. Zároveň s tím ale vznikla v Nýrsku kapela Decept, kde jsme hráli rock a songy od kapel jako Olympic, Katapult, Odyssea, Pohoda nebo Kečup, a vznikla i spousta autorských písní. Nahráli jsme demokazetu Abstinence a vystupovali celkem často, například i jako předskokan tehdy v západních Čechách velmi oblíbené kapely Kečup. Zajímavostí je, že když proběhlo naše první vystoupení, bylo nám patnáct let.

Když jsem viděl nějaké vaše staré video ze zkušebny, je mi odpověď na tuto otázku celkem jasná, ale přesto. Jak napadlo kluky z Nýrska založit kapelu? A kde se vzal název SANTA ZUZANA?
Santa Zuzana vznikla právě z Deceptu, který se rozpadl, protože jsme museli jít na vojnu. Byla to v podstatě stejná sestava muzikantů až na pár změn. Ještě než jsme se dali po vojně dohromady, tak kluci byli na dovolené ve Španělsku (já tam tenkrát nebyl) v letovisku s názvem Santa Susanna, a když se vrátili, tak přišli s tím, že by to byl „dobrej název pro kapelu“. Trochu jsme ho počeštili a bylo vymalováno. Navíc v Bibli je krásný příběh o svaté Zuzaně, doporučuju přečíst :-)

V jakém období kapela působila a co všechno má za sebou po stránce studiových nahrávek i živých koncertů? Jaké publikum na vás chodilo? Stejní bigbíťáci jako na o generaci starší kapely, nebo spíše mladší?
Hráli jsme od začátku roku 1996 do července 2000. Studiová nahrávka je pouze jedna s názvem Frfleny, a to ze studia Citron. Myslím, že na nás chodili stejní bigbítáci jako na jiné kapely, ale našly se i spousty mladších, tenkrát s námi starých fanoušků, takže vlastně naši kamarádi.                                                                                                             

Jakou muziku jste chtěli hrát? Já při poslechu zaznamenal docela zajímavý kontrast mezi typickou pubertální lyrikou v textech a schopností hrát docela zostra.  Z tohoto pohledu mě zajímá i to, jestli bylo víc fanoušků nebo fanynek.
To byla docela zajímavá situace, snažili jsme se od začátku hrát spíše tvrdší rock až metal, ale postupem času jsme zvolnili a složili i nějaké pomalejší skladby. A v tom jsme začali točit desku. Takže jsme byli celkem vyhraní z toho metalu a skladby na Frflenách se nám hrály v tu dobu docela zlehka. Taky díky tomu bylo album natočeno celé za 10 dní. Fanoušci i fanynky byli tak nějak půl na půl. V našem metalovém období samozřejmě bylo víc mužského obecenstva, ale tím, jak jsme zvolnili, tak začaly chodit i holky, to se nám v našich letech samozřejmě líbilo :-)

Jak se to stalo, že mladá kapela z Klatovska měla svého času docela slušně zaplněný rozpis a odkudsi od Šumavy jezdila hrát třeba až do Chotíkova na sever od Plzně? Jakým způsobem jste domlouvali akce?
Hodně se to rozjelo tím, jak jsme hráli ty předkapely, sbírali kontakty, pozvali pár pořadatelů na panáka, vyměnili si čísla a hodně nám pomohlo, že se vždycky našel nějaký kamarád, který nám dělal jakoby manažera, který prostě jen telefonoval, zvedal hovory, staral se o propagaci apod …

A otázka položená s nemenší závistí než ta předchozí. Jak se regionální kapela dostala k tomu, že nahrála album až v Ostravě v celkem věhlasném studiu Citron?
No to se pojí s tou předchozí odpovědí. Tím, jak se hodně hrálo, tak zbývaly i nějaké peníze, které jsme mohli použít na natočení alba. Taky se našlo pár nýrských firem, které nám přispěly jako sponzoři. Můžu říct, že to byl pro nás, tenkrát teenagery, zážitek. Profesionální studio, kde nahrávaly v té době největší tuzemské kapely, ještě k tomu jsme to točili s Petrem Slezákem, který je opravdový mistr svého oboru, o tom všem se nám ani nesnilo. A jsem rád, protože dodnes, když si tu nahrávku pustím, tak není za co se zvukově stydět, i po těch letech to má super sound.

Kteří muzikanti SANTA ZUZANOU prošli? A kde jsou dnes muzikantsky aktivní?
Kromě mě byl v kapele basák Václav Hynčík, který působí v kapele Smash, bubeník Radim Šulan, kterého můžete znát například z kapely Chai, teď už se hudbě  nevěnuje anebo o tom nevím, kytarista Martin Drábek, který bydlí v současnosti v Kanadě, ten s námi třemi nahrál album Frfleny. Potom se k nám přidal kytarista a zpěvák Petr Slavík, který teď působí v kapele Mash, a úplně na začátku s námi zakládal kapelu Petr Chaos Křepel, ale ten s námi byl opravdu jen krátce, postupem času se změnil ve zvukaře.

Na dálku z druhého konce Plzeňska na mě SANTA ZUZANA působila jako kapela, která má našlápnuto k zajímavé budoucnosti. Proč místo toho kapela skončila?
To je dobrá otázka, v podstatě nevím. Byla to hrozně turbulentní doba, připadá mi, že co se tenkrát stalo za rok, se dnes stane za deset let. Byli jsme mladí, našli si holky, dnes manželky, na hudbu nebylo tolik času a nějak jsme nedokázali vydržet a počkat na lepší časy. Všechno se řešilo horkou hlavou a okamžitě.

Jak vidíš tehdejší potenciál kapely nyní s časovým odstupem? Mohla se prosadit více? Co jí k tomu chybělo?
Myslím si, že určitě! Byli jsme fakt jako rodina, slavili jsme spolu silvestry, narozeniny, dovolené a to se do té hudby promítne. Kdybychom vydrželi, určitě by se o nás ještě mluvilo.

Ty teď působíš ve skupině UKRADENÝ VJECY, která se, jak už název napovídá, specializuje na převzatý repertoár. Můžeš nám i tuto kapelu trochu představit?
Tak Ukradenky vznikly jako velká sranda na pár let, pro několik muzikantů, co zrovna neměli do čeho píchnout. Je až neuvěřitelné, že letos oslavíme dvacáté narozeniny. Tak nějak lidi chodili, léta běžela a najednou je tu dvacítka. Tímto bych chtěl čtenáře pozvat na náš narozeninový koncert na klatovském náměstí 7. 9. 2024. Jsme kapela, co hraje převzatý repertoár od tuzemských rockových kapel, které jsou nejvýše na pomyslném žebříčku popularity.

Nechybí ti trochu to kouzlo hraní vlastních písní?
Jo i ne, má to svoje výhody, každý ví, co hrát, nemusíš ve zkušebně trávit několik zkoušek, než vytvoříš vlastní věc, nemusíš platit studia a hlavně začneš hrát a lidi se baví od začátku do konce, protože všechno znají. Dali jsme s Ukradenkama lidem jen to, co chtějí. Každý z nás hrál dříve v nějaké autorské kapele, ale abychom dostali lidi na parket, museli jsme to proložit občas i nějakou známou skladbou cizího interpreta a na ty se lidi chytli. Tak jsme si tenkrát řekli, co kdybychom hráli jen ty převzatý, když to ty lidi tak baví? No, a byli Ukradenky na světě.

Tuto otázku pokládám všem respondentům v tomto seriálu. Jaká je procentuální pravděpodobnost, že SANTU ZUZANU ještě někdy na pódiu uvidíme?
Vzhledem k okolnostem bych řekl, že určitě ne, ale říká se nikdy neříkej nikdy, tak si nechám pár procent v záloze. Takže tipuji na 90 procent, že už Santu na podiu neuvidíte.

A jaké jsou tvé muzikantské plány do budoucna?
Moc neplánuju, dělám, co mě baví, a teď mi to tak nějak vyhovuje.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl