Aktivita Radka Řezníčka je až neuvěřitelná. Sleduju ho už od dob Komunálního odpadu, kde byl ve své kutně k nepřehlédnutí. Svůj „démonický“ image si přenesl i do pozdějšího Epitafu (pamatujete vynikající album Noc duchů??) a do své pozdější kapely Alžběta. Ne, ne nejedná se o jméno něžné dívenky, ale kapela si dala do vínku název sadistky z Čachtic – krásné Alžběty Bathory, (ale bylo s Elizabeth opravdu tak, jak nám to podával Nižanský ve svém románu??? Nebo je pravda, jak to bývá, jiná?)
Bestie, to je další projekt tohoto charismatického zpěváka a muzikanta o to víc mě zajímal, že se tam potkává s dalším členem onehdy slavného Komunálního odpadu, který musel být "odejit" a to s Lubošem Grohem.
Z toho, co Bestie nabízí, na třech skladbách se toho moc nepozná, ale Radek zůstává na „své cestě“ a nezkouší žádné experimenty, proti Alžbětě přitvrdil. Hutný hard and heavy, rychlá Ptám se Andělů s výbornou změnou rytmiky v refrénu. Stejně tak následná Své smrti král, kytarové riffy a tak jako všem skladbám vévodí Radkův sytý hlas. V kruhu zmrzlých emocí uzavírá EP. Pro mne i vrcholem EP.
Bestie je opět jedna z těch kapel, které vámi jen neprošumí a vymyká se tomu všemu, co okolo sebe slyšíte na každém festivalu…
Texty si Radek píše „do pusy“, takže dobře zná své „frázování, vícehlasé refrény umocňují atmosféru skladeb, stejně tak neomšelá muzika se spoustou dobrých nápadů. S Lubošem se obklopili mladšími muzikanty (alespoň podle fotky), kteří můžou oproti „starým“ rockerům přinést na muziku jiný náhled Jo, výborná záležitost, uvidíme, zda Radkovi „zbyde“ prach na plnohodnotné album, když táhne ještě svojí Alžbětu, které právě vychází deska Kouzelník.
Nahráno v červnu 2023 ve studiu Benas.
Bestie stojí za poslech

Celou historií hudby se táhne jako červená nit vytváření nejrůznějších časově omezených uskupení, dvojic, trojic, kdy členy jsou poměrně známí muzikanti. Mne zaujala dvojice David Coverdale (Whitesnake, Deep Purple) a Jimmy Page (Led Zeppelin), která vydala v roce 1993 elpíčko s krátkým a jednoduchým názvem Coverdale-Page. Album mělo velký úspěch jak u posluchačů, tak bylo přijato kladně i kritikou. Škoda, že to chlapci spolu nevydrželi déle. Album je plné krásných písní, my dáme tu, kterou mám nejraději - Take Me For A Little While...

Coverdale and Page - Take me for a little while

Anglická hard rocková kapela ze Sheffieldu, založená v roce 1977. Největších úspěchů dosahovali na přelomu 80. a 90. let. Osud se s kapelou vůbec nemazal, v roce 1984 přichází bubeník R. Allen při autohavárii o levou ruku a po počáteční nejistotě bubnuje dál na speciálně upravené bicí soupravě pouze jednou rukou. V roce 1991 umírá po požití většího množství alkoholu a drog kytarista S. Clark. Všechno však kapela překonává a produkuje dál muziku, která se mi moc líbí. Musím přiznat, že jejich LPíčka jsou velmi kompaktní, prakticky všechna jsou skvělá a je obtížné z nich vytrhnout jen jednu píseň. Dáme Bringin´on the Heartbreak z alba High ´n´ Dry z roku 1981...

Def Leppard - Bringin´on the Heartbreak

Další výborné album, o kterém budu hodně přemýšlet, až budu sestavovat svůj rockový advent. Každopádně by šlo jen napsat – tohle může směle konkurovat mým zamilovaným albům Highway To Hell a Back In Black. Ano, kapela nezastírá své vzory v australských AC/DC, ale album hýří vlastními nápady, riffy … sází na přesné bicí, ostré kytary a ten hlas zpěváka!! Prostě pro staromilce „ osmdesátek“ pohlazení po duši a uších. Každopádně jsem se šel několikrát podívat na obal a obsazení kapely, zda Brian Johnson se nenaučil perfektně česky a nehostuje na albu Divé Báry, tak skvělý hlas Vlasta má.
Na albu není jen výborně a dobře zahraná muzika (ač vznikem mladá, tříletá kapela z Brna, muzikanti patří k ostříleným veteránům), ale i texty mají svoje smysluplné příběhy, někdy i humorné (John Wayne) a jejich 10ti songové album má i tu správnou délku, kdy udržíte pozornost.
Na desce nejsou žádné kompromisy a kapela valí ryzí hard rock už od úvodní Stovky dobrejch důvodů Až po závěrečnou Stejnej strach. U Pětaosmdesátek úplně vidím Anguse s podupávající nohou a kývající hlavou, jako když kuře zobe zrní a opět se jdu podívat, zda jsem Briana nepřehlédnul. Titulka Letíme pryč se refrénem nejvíce blíží Flick of the Switch.
Lehce zvolníme u Krok sun krok s výborným refrénem a vokály, následující Svědomí a Co má bejt jsou nejrychlejší kvapíky alba, tady se Tom vyřádil.
Celému albu dominuje výborný hlas, který vás zaujme, musím říci, že tohle jsem ještě neslyšel (Vlasta Xicht Hemzal ex revival AC/DC – není se co divit), ale i ostatní nástroje bicí (Tom Brtník – jeho bicí ženou kapelu jako rozjetá lokomotiva celým albem), kytary – Dan Polák a Milan Čapoun a basa Lukáš Kůra. Co „háže“ Divou Báru o další levely výš oproti jiným kapelám, jsou vokály a aranže.
Opět musím opakovat, pro mne výborné album, které si budu pouštět ještě mnohokrát, ač se netají vzorem AC/DC, přesto kapela jde naprostou svou vlastní cestou a nápady. Výsledkem je muzika, o které se hodně přemýšlelo a která mě opravdu baví a můžu jen a jen doporučit. A určitě baví i muzikanty. Z alba je cítit tak nějaký nadhled, uvolněnost, je pestrá a nenudí mě ani po xtém poslechu,  prostě paráda. Tohle je ten správný rock´n´roll.
PS: Jak jsem se bavil s Divou Bárou, chystá se další album, na které se upřímně těším.
seznam skladeb: Stovky dobrejch důvodů, Pětaosmdesát, Můžeme lhát, Chlapskej svět, Letíme pryč, Krok sun krok, Svědomí, John Wayne, Co má bejt a Stejnej strach.