Obě kapely chystají na jaro příštího roku pro svoje fanoušky velké překvapení a při té příležitosti budou v pondělí 28.8. točit klip na společnou pecku. Natáčení pojali ve velkém stylu a proběhne na legendě mezi letními parkety - na Parketu Výrava. Kdokoliv z fanoušků se chce přidat, je vítán. Protheus k tomu řekl "Ta píseň je oslavou radosti z muziky, společný vášně a celoživotní cesty - rokenrolu. Proto zveme a vítáme každého fanouška rockové muziky. Stačí dorazit v pondělí na Výravu v rockerském oblečení ideálně bez log kapel nebo značek. Prostě v černé (smích)" Sraz na natáčení je v pondělí 28.8. ve tři hodiny odpoledne na Výravě. Protheus dodává, že pokud někdo nestihne začátek třeba kvůli práci, může dorazit později. Končit se bude cca v deset večer. "Občerstvení zajištěno, celoživotní zážitek zaručen" dokončuje pozvánku Protheus.

Když mě kontaktoval Honza H, jestli bych nechtěl napsat recenzi na nové album souboru Pačess "Absolutno", neměl jsem zrovna co na práci a vzhledem k tomu že mám album částečně naposlouchané už z dob před finálním masteringem, jsem souhlasil. Věděl jsem, že budu psát o nadprůměrném materiálu, zajímavé sestavě, která si tady sedla jako prdel na hrnec, o výborném tahu s Bárou Basikovou, kde Bára znovu ukázala, jaká to osobnost napříč žánry je, a obalu, kde obal na předchozím albu "Poupě" fungoval na první dobrou, a tady si autor vystačil s jednoduchou grafikou, přesto se jedná o velice nadprůměrné album. Tím bych mohl skončit, ale tím teprve začnu.
Zdeňka Vlčka alias Pačessa, jsem začal registrovat už v seskupení Asgard, kde mu byla jeho role metalových kýčů evidentně těsná a kde neměl šanci popustit uzdu jeho výjimečnému skladatelskému a hráčskému talentu. Desku "Zoigl" jsem bral s rezervou, ale už jsem začal bystřit, a když vyšla deska "Poupě", tak jsem byl nadšen čerstvou krví v našem malém rybníčku, protože ti kluci to začali dělat prostě trochu jinak, téma pivovarnictví vepsané do bravurních textů inspirovaných celou pivní kulturou, reálnými postavami a místy je prostě originální a neotřelé. Když mě nedávno přišlo LP "Absolutno", vložil jsem desku na talíř a začala jízda....
33 – Album začíná parádní kytarovou předehrou, s následným výbuchem kytar, bicích a skvělého zpěvu mistra Chymuse, kde udělal pan inženýr Hanzl posun "jako hovado", a kde svůj už tak pestrý rejstřík posunul o deset tříd nahoru. Že uslyším Chymuse čistě zpívat, a ještě k tomu dobře, tomu bych ještě donedávna nevěřil... Originální začátek, začíná mě to chvílema připomínat Masterś Hammer někde okolo alba "Formulae“, ovšem když začne duo Vlček, Fritsche vrstvit svoje kytarové party, je jasné že kluci si ze všeho vzali to nejlepší, a jedou svůj originální ksicht. Toto album je totiž nutné vnímat společně s velice povedenými texty (málokdy se mi stane že bych si četl samostatné texty kapel, metalových obzvlášť a měl při nich zážitek, jako při čtení těch nejkvalitnějších básní), a nádherného využití všeho, co náš krásný jazyk nabízí, a co mě na nich baví nejvíc je, že každý text má v sobě další jinotaje a poselství, které po hlubším zkoumání začínají vylézat na povrch a které stojí za to v daných textech hledat.
Další skladba "BOROWIEC" se začne valit jako staří dobří BATHORY. Nádherné spojení melodických kytar (Pačess-Fritzche), tepajících bubnů (Čepa), dunící basy (Paramba) a perfektní hlasové práce ve spojení s až dojemným textem, klavír na konci je už jenom třešnička na pomyslném dortu. První vrchol alba.
A jdeme na něco, co považuji pro nemainstreamovou undergroundovou kapelu za naprostý "majstrštyk" a to spojení se s největší hvězdou pěvecké multižánrové scény, Bárou Basikovou. "TOVÁRNY NA ABSOLUTNO" jsou jasný rádiový hit, kdy Bára sází svoje party podobně jako je sází ve své rodné STROMBOLI, toliko nejlepší a nejoriginálnější kapely na světě. Bára to odkojení rockem prostě nezapře, je evidentní že se v tomto ranku cítí jako ryba ve vodě a tady je slyšet že se nespokojila jenom s jednou stopou ve studiu, ba naopak... Jedná se v podstatě o jednoduchou rockovou písničku, ovšem vklad Báry Basikové, vynikajícího textu odkazujícího na Čapkův román, a snových sól Kuby Friztzcheho, který předvádí hru, jako vystřiženou rukou Michala Pavlíčka, jsou vklady vskutku božské. Je málo současných kapel, kde by mě při poslechu běhal mráz po zádech, při poslechu "Absolutna" se mi to stalo několikrát, a klip mě dodělal "Absolutně"...
"VAVŘÍN" je další rádiovou peckou, kde mě mrzí jediné, a to že není ve skladbě využitá elektronika. Výborně poskládaná skladba, okořeněná nosnými refrény a škoda hluchých míst, ač jich není mnoho, kde by ta elektrárna sedla...Nálada té věci mě připomíná Ministry, nebo z našich kapel třeba Kurtizány z 25 avenue, Kaviar Kavalier atd... Vynikající, šlapavá pecka!
Kterak se "metalová" kapela popere s francouzským šansonem? Tak jako PAČESS! Coververze francouzské šansoniérky ZAZ a krásné skladby "DÉTERRE" je velká výzva, a Pačess se s ní vypořádali víc jak důstojně. Když už nic jiného neukazuje Pačessa tak, že mu je metal těsný, tak tady je důkaz! Jak nesnáším sóla, tady mě to znovu baví...
"TRAVĚNCOVÉ" je ukázka Pačessova uvažování už v roce 2011 a přesto že se jedná o demo, hraje to víc než dobře, i když bych uvítal větší péči s aranžemi. Zajímavé nakouknutí do PAČESSovi kuchyně.
Jsme na konci a album ukončuje příjemná instrumentální skladba, v podání Vojtěcha Micky na akustickou kytaru.
Za pozornost stojí i samotný obal který je sice vyveden v jednoduchém stylu ART DECO třicátých let a nic moc na něm není k vidění, ovšem zdání klame! Barevné provedení, Boží oko a nádherné PAČESSí logo, vyvedené ve zlaté barvě, odkazuje na liturgické roucho a další skryté významy. Jak jsem nemohl dlouho obalu přijít na chuť, postupně jsem z něj nadšený.
Necelá třičtvrtě hodina utekla jako voda, klidně bych uvítal ještě o 2 skladby víc, ale už teď mám jasno v tom, kdo by měl být aspirant na album roku. "ABSOLUTNO" jest svěžím větrem v jinak celkem nudných vodách, zaslouží si velký RESPEKT a pozornost fanoušků, nejen metalové hudby. Za mě prozatím nejlepší album roku 2023.

Pro Rockpalace Ivo Plaček

S rockovými a heavymetalovými „ípíčky“ se to v poslední době doslova roztrhnul pomyslný pytel. Jako další na řadu přišli východočeši VANAHEIM.
Tři skladby zabalili do 11minutového CD. V textech se VANAHEIM inspirují severskou mytologií. Jde o potomky Lokiho, proto se jmenuje „Lokiho krev“. Loki je bůh lsti, falše a mnoha jiných špatností. A jeho potomci nejsou zrovna jablkem, který by padlo daleko.
První song pojednává o vlku jménem Fenrir, nejstarším synovi Lokiho a obryně Angrbody, který se vyskytuje v severské mytologii. Bohové Fenrira spoutali, jenže Fenrir rostl dál, až pouta povolila. A roste i kapela VANAHEIM.
Druhou písní je „Jörmungandr“. Přepsat tento nebo vyslovit název je pro Čecha dost těžký úkol. „Jörmungandr“ je mořský had, který se spolu s vlkem Fenrirem a ženou Hel narodil Lokimu a Angrbody. Protože představoval pro lidi hrozbu, Ódin ho hodil do moře a tam vyrostl tak, že obepnul celý Midgard a stal se hlavním protivníkem boha Thóra.
Třetí postavou do mariáše je bohyně podsvětí jménem „Hel“, jak se jmenuje poslední píseň kolekce. Ta vládne všem mrtvým s výjimkou těch, kteří padli v boji a putují tak do Valhally, kde patří Ódinovi. Ale je to ještě složitější. Část padlých putuje jinam, a to do Fólkvangu, Freyjina příbytku. Utonulé stahuje k sobě sítí bohyně Rán.
Severská mytologie je podobných příběhů plná a pro našince není lehké se v ní vyznat. Tyto příběhy daleko předběhly příběhy fantasy autorů 20. a 21. století. Kluci z VANAHEIM se severské mytologii věnují dlouhodobě. Jejich hudba se nese na pomezí melodického heavy a power metalu s výraznými klávesami. Nejsem odborníkem na tyto mýty. Přiznávám, že údaje čerpám částečně z textů kapely a pomohla mi i tetička Wikipedie.
EP vzniklo v sestavě Miloš Koblmüller – zpěv, Martin Drobný – kytara, Jirka Kubišta – klávesy, Libor Král – bicí, Radek Hladík – basa.
Miloš Koblmüller bohužel po loňském předvánočním koncertu ve Velkých Svatoňovicích má velký zdravotní problém. Pár hodin po půlnoci a posledním prosincovým koncertem se kapela dozvěděla, že zpěvák prodělal náhlou zástavu srdce a ocitl se v umělém spánku. Na jeho místo letos na jaře zaskočil Ondra Marek z kapely ROXOR, který byl i u křtu tohoto EP v Městci Králové. Letos v létě převzal pěvecké žezlo Miloslav Krejčí.
VANAHEIM si rád poslechnu naživo a těším se i na další nahrávky
Pro Rockpalace Honza Holý

Hororový band David Hradílek vystoupí po boku legendy XIII. Století a jako první pozvánku si kluci pripravili soutěž pro fanoušky ve stylu "nad dopisy diváků" čili napište nám, co vás zajímá a my mezi vás hodíme nějaký ten merch. Death parádu vybraných otázek máte právě před sebou a svojí pestrostí a neotřelostí vtipně kontrastuje s necro charakterem a podstatou kapely samotné.

Davide, prošel jsi za svou hudební kariéru rozhodně nemálo známých i méně známých kapel a nakonec ses rozhodl založit vlastní kapelu David Hradílek. Pro většinu muzikantů bývá pohodlnější nasednout do rozjetého vlaku. Jaký je zásadní rozdíl být „jen“ členem kapely, nebo mít na starosti vlastní band a co bylo tím hlavním impulsem?
David: Dokáži být obojím typem muzikanta; vést svou vlastní kapelu, ale i být jen „řadovým“ hráčem. Obě polohy mají svá pro a proti. Když máte vlastní band, tak je to po umělecké stránce hodně osvobozující. Můžete si v něm dělat prakticky cokoliv, což je pro tvořícího člověka, jako jsem já, jedna z nejdůležitějších věcí. Ovšem i zde se najdou samozřejmě nevýhody. Musíte okolo kapely řešit spoustu věcí, a ne vždy jsou úplně zábavné. A někdy dokonce pak v celé té kapelní „administrativě“ a jednání nezbývá čas na samotnou hudbu, což je asi největší nevýhoda. 

Hrát v kapele jen jako baskytarista, který se stará pouze o své party, mě také baví. Odpadají pro mě starosti a strasti okolo kapely a má pozornost je soustředěná výhradně na basové linky a s tím jsem naprosto v pohodě.

Nyní mám ovšem svou vlastní kapelu a jsem v ní maximálně šťastný. Hlavním impulsem pro její založení byla potřeba vytvořit další ze svých literárních děl a příběh a emoce z ní přetransformovat také do hudby, aby se celkový požitek z tohoto díla ještě více umocnil a zároveň, aby bylo možné tento možná nevšední koncept předvést i před fans na pódiu a předat jim tyto emoce a energii.

Kde nejčastěji čerpáš inspiraci k tvorbě? Je to někde v klidu mimo civilizaci, nebo jdeš mezi lidi a hledáš tam?
David: Inspirace vždy pochází z mého podvědomí, mých „psycho vizí“. Je to něco, co málokdy dokáži ovlivnit. V hlavě mi lítá spousta „pohyblivých obrazů“, kde vidím jednotlivé scény, postavy, dokonce cítím i jejich emoce. To je pak ten moment, kdy musím tyto vize tahat z podvědomí do reálného světa v podobě psaní knihy, nebo skládání nové hudby a textu. Je to spíš obrovská potřeba zbavit se něčeho, co je uvnitř, než vyloženě umělecký záměr. Pro co nejlepší zachycení těchto momentů do slov a tónů využívám raději místa mimo civilizaci, proto často jezdím do mé oblíbené Anglie, kde například sedím někde venku u zříceniny hradu nebo hřbitova a tvořím tam. Postavy v mých knihách (potažmo skladbách) jsou dost emocionálně založené a jejich vnitřní svět je hodně „intimní“, proto vykreslení těchto postav by zřejmě nesvědčilo, kdybych o nich psal v prostředí například náměstí plném lidí nebo v hromadné dopravě.

Jak dlouho vzniká jedna píseň?
David: Skladby u mě vznikají velice rychle. Když přijde kreativní impuls, zasednu k hudebnímu nástroji (baskytara nebo kytara) a okamžitě se dám do skládání a neskončím, dokud není celá skladba po hudební stránce kompletně hotová. Většinou celý proces zabere tak půl dne nebo den. Text dopisuji pak později.

Podílí se všichni členové stejným dílem na tvorbě písní? Jak textu, tak hudby?
David: Svou vlastní kapelu jsem si založil za tím účelem, abych se zde mohl plně kreativně realizovat. Je to takové mé umělecké dítě. Vím přesně, jakým směrem ho chci vést. Zásahy zvenčí by celý můj koncept nabourávaly, tudíž má maličkost je výhradním autorem hudby i textů. V tomto „speciálním“ případě, kdy je celá kapela vlastně postavená na literárním díle, které jsem vytvořil, tak by to ani jinak nešlo. Jako autor nejlépe znám příběh knihy, postavy a jejich emoce, takže jsem to i musel být já, kdo toto vše bude následovat v hudební linii. Navíc album „David Hradílek - My Sweet Mortuary“, které teď jako kapela prezentujeme, vzniklo kompletně celé ještě předtím, než tato kapela existovala. Vždy to funguje u mě tak, že když zakládám kapelu, složím všechny skladby, zaranžuji je do finální podoby, zapíšu do not, nahraji je do demonahrávek, kde jsou veškeré nástroje (kytary, baskytara, klávesy a automatické bicí), napíšu texty s určenými časy, kde se má zpívat a takto vše předám ostatním hudebníkům na naučení. Nicméně abych nebyl úplně tak autoritářský, v mých skladbách je také prostor pro jistou seberealizaci ostatních členů. Bubeník si může mnou vymyšlené bubenické party upravit, kytarista má možnost si vymyslet svá vlastní sóla, a kde obzvlášť vyžaduji vlastní kreativitu od člena mého bandu, jsou linky zpěvu. To je věc, kterou zatím sám moc neovládám, tak ji chci přenechat povolanějším.

Co složit třeba love song?
David: Žádný problém. V minulosti jsem ženám složil nespočet love songů. Věř mi (smích). Neskládám ale vyloženě takové ty klasické, klišovité, přeslazené „I love you“ songy. Vždy do toho zakomponuji i mini hororový příběh (smích). Na album „David Hradílek - My Sweet Mortuary“ je svým způsobem také „love song“, byť trochu necro (smích).

Bális, jsou kapely, kde se basák chytí kopáku a následuje obecná spokojenost. Ale je málo bubeníků, kteří mají tu možnost hrát s tak experimentálním a dekadentním basákem jako je David. Můžeš odkrýt vaší tvůrčí spolupráci, výběr tempa, rytmu, kdo se komu podřizuje, když dojde na lámání chleba?
Bális: Celý materiál napsal David ještě, než jsem se mu ozval, že bychom mohli spolu něco spáchat, ale v každé skladbě jsem si upravil buď nějaká tempa, nebo přechody, abych byl schopen je zahrát.

Martine, každý kytarista neustále laboruje se svým zvukem a snaží se ho posouvat až na hranici zlatého grálu. Máš i ty svůj charakteristický gear a sound, který se snažíš otisknout do tvorby, nebo jste ho v případě kapely David Hradílek ladili na míru?
Martin: No i já laboruji, ale ono to není úplně tak jednoduché si vytvořit univerzální sound, který se hodí všude. Každá hudba potřebuje něco jiného a znít jako někdo není, alespoň pro mě, ideální. Tak to má ale většina lidí, co nehrají celý život jeden hudební směr. 

Radku, slyšel jsem, že jsi mimo zpěvu také excelentní kytarista. Nemáš někdy svrbění v rukách ukázat to klukům, nebo je pro tebe naopak osvobozující věnovat se čistě zpěvu? A když jsme už u toho, musíš bojovat o svůj prostor? Neutlačují tě kluci, jak to bývá zvykem nezbytnými technickými pasážemi a megalomanskými riffy? (smích)
Radek: Vůbec, pro mě je skvělé mít možnost věnovat se jenom zpěvu. Já věřím tomu, že jsme tu proto, aby se lidi bavili, a na každém koncertě chceme předvést tu nejlepší show. Když hrajete na kytaru, určitě je to super, ale pro mě je zpěv osvobozující záležitost - člověk má na chvíli možnost dát průchod všemu, co si v ‘normálním životě’ nemůžete dovolit :) Kluci (hlavně teda David) mě dost krotí a pořád si energeticky sedáme, ale stejně mám dost volnosti, a co se týče riffů a technických pasáží, tam jsem rád za super muzikanty kolem sebe - ve finále je stejně nejdůležitější chemie a síla, a té máme víc než dost :)

Kapelo, jaký je David jako kapelník? Není někdy moc přísný? Neštve vás někdy? (smích)
Bális: Hrozně přísný a neustále mě štve (smích), ale ne, je to v pohodě, myslím, že naše spolupráce je dobrá.

Martin: Je velice tolerantní, na to jak je to dobrý muzikant. Nejspíš ale ví, že si nevzal do party lidi, kteří jsou egoisté a ví, že dělají maximum, aby byl výsledek co nejlepší.

Radek: David je perfekcionista - a i když se nám to vždycky nemusí líbit, myslím, že to potřebujeme a kapela tím dost stoupá. Věc, která se mi na něm líbí asi nejvíc, je, že opravdu míří vysoko. To je problém většiny českých kapel, které jsou kolikrát skvělé, ale spokojí se s tím, že prostě jen hrají. My chceme na podiu nechat duši a je super, že táhneme za jeden provaz.

Jaký je největší sen a cíl kapely do budoucna?
Bális: Hrát hodně na živo na koncertech a fesťácích, nejlépe nejen doma, ale i venku po boku velkých kapel.

Co vnímá kapela za svůj dosavadní největší úspěch?
Martin: Že se kapela vůbec dala dohromady, a že si jako lidi rozumíme, což je hlavní předpoklad úspěchu.

Bális: Souhlasím. Že jsme se dali dohromady a hrajeme.

Kde se kapele zatím nejlépe hrálo a proč?
Radek: Za mě to bylo hned několik akcí - ale jak bylo řečeno, jsme tu pro lidi a chceme lidi bavit - myslím že máme solidní začínající základnu fans, pro které je radost hrát kdekoli. Větší akce jsou vždy lepší, například na Prvomájovém Festiválku v Ústí, kde jsme zavírali pro několik stovek lidí, nebo třeba Útulek, Altros... Skvělé je, že s přibývajícím hraním chodí víc lidí vyloženě na nás a toho si moc vážíme! Chtěl bych touhle cestou poděkovat všem fans, co na nás chodí a pohání nás k nejlepším výkonům, jste super!

Davide, jak dlouho máš problémy s rukou a léčbou s ní?
David: Problémy se šlachami v pravé ruce mám už spoustu let. Způsobil jsem si to bohužel dřívější špatnou technikou hraní na baskytaru, konkrétně silovým hraním. Mnoho let mi žádný lékař nebyl schopen říct, co je to přesně za onemocnění a nemohl mi tak navrhnout léčbu. Toto období bylo pro mě jedno z nejtemnějších. Nemohl jsem kvůli tomuto zdravotnímu problému vůbec hrát. Prakticky jsem nehrál několik let, což bylo pro mě devastující. Hudbu jsem miloval a žil jen pro ni a najednou jsem o ni přišel. V tomto období jsem začal psát své knihy. Nutně jsem se potřeboval nějak umělecky realizovat a navíc mi psaní sloužilo jako forma terapie. Kvůli ztrátě hudby, která pro mě byla vším, jsem upadl do těch nejhlubších depresí a začal i hodně pít. Psaní mě jakž takž drželo při životě. Po dlouhých letech konečně přišla diagnóza: fokální dystonie, jinak nazývaná křeče muzikantů. Jde o onemocnění, které postihuje ruce hlavně kytaristů/baskytaristů, klavíristů a houslistů, kdy jsou celé roky jejich ruce v určité (pro tělo) nepřirozené poloze, a kdy muzikant do nich dává zbytečně moc síly a tlaku. Bohužel lék na tento zdravotní problém vyloženě neexistuje. Poté, co jsem měl onemocnění pojmenované, a já se tak dozvěděl, že mi žádný lékař nemůže pomoct (vyzkoušel jsem jich v průběhu let asi třináct), něco mi v hlavě přepnulo a já si řekl, že takhle to přeci nemůže se mnou a hudbou skončit. Do konce života nehrát byla pro mě nepředstavitelná věc. Prostě jsem si řekl, že budu hrát na baskytaru za každých okolností, i kdybych na ni měl hrát svým přirozením (smích). Na problém jsem nemyslel a prostě jsem začal hrát, jako by ruka byla v pořádku. Když jsem se k hudbě vrátil, během chvíle jsem složil a nahrál dvě alba, na nichž jsou nepropracovanější basové linky, jaké jsem kdy vytvořil, což je ironie vzhledem k mému zdravotnímu problému s rukou. Nyní jsem schopný zahrát vše, co potřebuji, ovšem někdy to není zrovna „pohodlné“ (křeče). Snažím se pracovat na technice, kde by nevznikal tlak na ruce a ty tak netrpěly. Pořád věřím, že se stane zázrak a jednoho dne se ruka úplně uzdraví a já budu moct hrát na baskytaru tak, jak bych si opravdu přál.

Jak to, že je na albu jiná sestava než na živé hraní?
David: Protože kniha „David Hradílek - My Sweet Mortuary“ byla napsaná již před nějakou dobou a album k ní také kompletně složené a nahrané v demonahrávkách a my nemohli s bubeníkem Bálisem stále najít zbylé členy, rozhodl jsem se, že album už musí ve studiu vzniknout za každých okolností. Požádal jsem tedy mého kamaráda a zvukového inženýra Honzu Seibta ze studia Macac, kde se album nahrávalo, jestli by mi udělal laskavost a album i nazpíval. On po chvilce váhání souhlasil. Bylo to z jeho strany spíše jen přátelské gesto, protože Honza není vyloženě zpěvák a navíc se ani metalové hudbě nevěnuje. Možná se to zdálo být ze začátku jako riskantní krok, ale nakonec jsem rád, že je album nazpívané někým, kdo není ovlivněný jiným zpěvákem a nemá „metalové“ návyky. Dlouho jsem také nemohl najít kytaristu, který by na album nahrál mé kytarové party. Nakonec jsem musel trochu spolknout svou hrdost (a z lásky k tomuto mému uměleckému double dítěti) a zvednout telefon, kdy jsem požádal svého bývalého spoluhráče z kapely VIDOCK Tomáše Eislera, se kterým jsme se před lety nerozešli zrovna v dobrém, jestli by mi za určitý finanční obnos natočil potřebné kytarové party. Tomáš se zeptal své manželky, jestli může (smích). Té se nejspíše líbila mnou navrhnutá finanční odměna, tak souhlasila a „My Sweet Mortuary“ mělo nahrané kytary (smích).

Po natočení alba jsme stále nemohli s Bálisem najít zbytek kapely. Psal jsem desítky mailů, absolvoval nespočet telefonátů a pořád nic, až jsem konečně opět narazil na svého dlouholetého kamaráda a bývalého spoluhráče Radka Bartoše a poté i přes kapelu HALFORD/JUDAS PRIEST REVIVAL i kytaristu Martina Ježka. Mezi natočením alba a utvořením současné sestavy uplynul zhruba rok, proto se line-up mezi studiovým albem a live provedením liší.

Kdy si budeme moct pořídit vaše debutové album?
David: Momentálně jsme ve stádiu, kdy jsme oslovili několik vydavatelů, kteří by album (společně s knihou) mohli vydat, tak uvidíme, jestli některý z nich projeví zájem. Kdy tedy naše dílko vyjde, je zatím ve hvězdách.

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc.