Jaký je nejlepší recept na druhý den dopoledne po náročném dni na festivalu, navíc když spánek byl poněkud krátký? Už loni mě Et Moriemur přesvědčili, že tou nejlepší vzpruhou je nějaký táhlý doom. Doplazíte se k pódiu, opřete se o zábrany a vychutnáte si kapelu, která do vás nebude cpát zběsilá tempa, natož vás hecovat do circle pitu. V pátek 23.6. přesně toto obstarali TRAHIR. Oproti loňským doomařům trochu extravagantnější těleso, a to zejména díky svéráznému do červena vystrojenému zpěvákovi, jenž splňoval všechna kritéria výrazného frontmana co do vzhledu, pohybu i zpěvu, neboť kromě typických doomových poloh ukázal, že disponuje i slušným ječákem, se kterým by se neztratil ani v jiných subžánrech. A to vše prováděl do muziky, která jako by Iommimu a Butlerovi z garáže vypadla. Úvod do dne, jak má být. Další kapela totiž na tempu nikterak šetřit nehodlala, neboť to byli plzeňští speed thrasheři LAID TO WASTE, česká odpověď na všechny Evil Invaders či Skull Fist. A je to odpověď velice rázná, protože mezi kvality těchto kapel mohu dát v klidu rovnítko, ba dokonce u mě domácí v mnohém vedou. Riffy evokují počátky thrash metalu v USA a kapely typu Agent Steel, jen jsou mnohem mnohem rychlejší než tehdy, což jim nijak neubírá na atraktivitě, ale ani na čitelnosti, protože práce obou kytaristů je opravdu precizní. Jen je škoda, že pod pódiem byly ze zpěvu slyšet pouhé obrysy, protože Šmrťákův ječivý projev rozhodně stojí za to, aby byl slyšet plnohodnotně. Zvuk, obzvláště u thrashových kapel, haproval po celý víkend, a to zejména v oblasti hlasitosti. Jako by padlo centrální rozhodnutí, že thrash metal bude letos potichu. Američtí VEKTOR hrají thrash s progresivními vlivy a zde každá nedokonalost zvuku ochuzuje posluchače o dokonalý zážitek, protože aby všechny technické vychytávky a pokusy, evokující mi legendární Mekong Deltu, vynikly, musejí být slyšet neomylně. Vektor nejsou přímočaří jako jejich žánroví festivaloví spolusouputníci, ale jejich hráčská vyspělost a kvalita jejich produkce se dočkala oprávněných ovací. A každý příznivec přímočarejší muziky musel uznat, že tihle muzikanti prostě umí. To když jsem přicházel na právě hrající DANCE WITH THE DEAD, byla řada mých známých vpředu, užasle se dívali na pódium a hned několik vyslovilo otázku typu "Co to sakra je?" Inu, co by to bylo. Tony Kim hraje zběsile na kytaru do nejrůznějších malebných zvuků a motivů ve stylu synthwave, doprovázen bubeníkem a klávesistou. A poslouchalo se to hezky bez ohledu na to, zda byl klávesák zrovna u kláves nebo jinde (neboť syntetické zvuky hrály pořád stejně bez ohledu na jeho přítomnost). Faktem je, že ať už se všichni kolem divili či otřásali pohoršením, vydrželi až do konce. A ač si mnohý metalista odplivne, mně se to vlastně líbilo, i když nevím, nakolik to ještě splňuje definici živého koncertu. Ale to už dneska máloco. V lineupu současných metalových festivalů nikdy nechybí některá z folkmetalových smeček, tady to byli holandští HEIDEVOLK, kteří se zde objevili i v minulosti. A ač mně osobně kapely tohoto typu splývají v jednu, svůj úkol pobavit přítomné plní vždy spolehlivě a Heidevolk nebyli výjimkou. Následovali belgičtí EVIL INVADERS, aby pokračovali v práci, kterou o pár hodin předtím načali Laid To Waste, a to v oldschoolovém pojetí speed thrashe s pořádným ječákem. Na scéně vyzdobené masivní nástrojovou aparaturou bylo znát, že kapela od svého otevírání Metalfestu před lety pořádně vyrostla. A zaslouženě. Zběsilé tempo, jiskřící energie, ruce klouzající po krcích tempem, že se to skoro vymyká lidskému postřehu, všechno, co těší každého, kdo kdysi přes Atlantik nebo aspoň západní hranice sledoval, jak se thrash metal dere do popředí. Není divu, že publikum skládající se z džískařů ověšených logy Slayer, Tankard, Kreator nebo Sodom už dávno vzalo i tyto "nováčky" za své. Jenže zde něco stálo v cestě, aby si člověk podobný dojem odnesl i z tohoto koncertu. A tou překážkou byl zvuk. Stál jsem kousek od pódia a s vedle stojícím bráchou jsem se mohl polohlasně bavit. Shodli jsme se, že když jsme kdysi podobné kapely poslouchali doma z kazeťáku o výkonu 2 x 4W, museli jsme na sebe řvát podstatně víc. A nebylo to na tomto festivalu zdaleka poprvé ani naposled.
"Zaškrtni mi v programu dívčí kapely a kapely se zpěvačkami," pravil mi kolega z naší party, těšící se na éterické bytosti vydávající libé a něžné zvuky. BUTCHER BABIES těmito éterickými bytostmi sice disponují, ale jejich hlasové dispozice jsou takové, že byste s nimi domácí hádku provozovat nechtěli. Groovová hudba tohoto typu mi nic moc neříká, ale sledovat temperament dvou zpěvaček s maximálním nasazením blijících do pekelně agresivního nářezu mě po celý set bavilo. Mimochdem, tady byla hlasitost taková, že to muselo burácet až v Rožmitálu. DARK TRANQUILLITY pro mě vždy představovali takový příjemně se poslouchající melodický death metal, což výše zmiňovaný kolega označil za několik protimluvů v jedné myšlence. Možná měl pravdu. Navzdory melodickým linkám, které jejich hudbu neodmyslitelně lemují, se do toho Švédové opřeli tak, že ohledně tvrdosti rozhodně nebyli na festivalu žádnými chudými příbuznými, a to vše při zachování svého typického zvuku a charakteru. Když skončili, o slovo se začala hlásit nejen únava a volání spacáku, ale stále silněji i vytrvalý déšť, který byl přítomen už předtím, ale jeho otravnost během poslední přestavby dne sílila. Takže od FAUN už jsem slyšel asi jen tři písně. A mohu doufat, že jejich melodickou muziku provozovanou na staré strunné a dechové nástroje budu mít příležitost slyšet při nějaké další příležitosti, nejlépe za teplého počasí, v blízkosti ohně a s medovinou v ruce. Poslední vystoupení THE RAVEN AGE bylo prý pro nemoc zrušeno.

Již 14. ročník festivalu MetalGate Czech Death Fest je minulostí a já jsem si ho užil na plné pecky. Deathmetalový festival se konal v Autokempu Brodský u Červeného Kostelce a já na něm byl rovněž počtrnácté. Jezdím prostě každý rok od samého začátku a nemíním v tom přestat. Tenhle fest prostě patří do mého srdce a taky kalendáře akcí.

Letos můj příjezd zpozdily práce na silnici a semafory na trase, takže jsme dorazil na závěr setu THE CORONA LATERN, tahle parta vloni fest zavírala, tentokrát hrála za denního světla. Slyšel jsem příliš málo na to, abych hodnotil. To následující parta SYMBTOMY už hrnula svůj hutný death metal, který se mi hodně líbil.

Nejlepší set podle mě ve čtvrtek předvedli Chilani NUCLEAR. Ti hrají old school thrash metal a byl to pro mě návrat do dětství. Až taková to byla paráda. To následující „zadoomaní“ TRAHIR mě za srdce nevzali. To byl čas na večeři. Jenže v hospodě U Prouzů na hrázi, kterou místní znají jako U Vraha to tentokrát nešlo na svět, takže jsem se tady u jednoho smažáka a pivka dost zdržel. Neviděl jsem tedy DISFIGURED CORPSE a přišel až na Němce REVEL IN FLESH. To byl takový death black. Pro mě dobrý. Jako poslední přišli další borci ze Spolkové republiky Německo, a sice experimentátoři ATROCITY. Upřímně mě zklamali, čekal jsem přeci jenom něco jiného. Ve čtvrtek jsem to trošku přepísknul s alkoholem, ale nestalo se mi naprosto nic. Nálada byla skvělá. Všude spousta přátel, prostě pohoda. Ani nevím, jak jsem se dostal do spacáku.

Noc v autě byla naprosto v pohodě. Parkoval jsem na louce za pódiem a zákulisím, kde stály většinou karavany. Ve spoustě z nich byly celé rodiny metalistů s malými dětmi, takže na louce byl v noci klid. Žádné hovado taky nepouštělo ve čtyři hodiny ráno muziku na plné kule, jak bývá zvykem v jiných festivalových městečkách. Jen ta poloha skrčence v autě mi moc nevyhovovala. Musím zítra ležení vymyslet jinak. K ránu mě chytla křeč do stehna, a to jsem se pak nemohl ani vymotat z auta. S křečemi měli problémy i moji přátelé, takže jsme se tomu ve finále zasmáli.

Ráno jsem si došel do 20 minut pěšky vzdáleného krámu, abych pak v pohodě posnídal. Následoval přípitek s přáteli a alkoholové opojení mohlo začít nanovo. Páteční program začal v 10.30 setem kapely SEARCH AND DESTROY, která mě naprosto nadchla. Úžasná muzika s elektrickým violoncellem, které obstarávala usměvavá rudovláska. Tohle se mi fakt po všech stránkách líbilo. S. A. D. tábořili kousíček pode mnou, takže jsme si pak promluvili v kempu. A opravdu jsem je chválil za parádní muziku.

Následoval old school death thrash v podání party SCABBARD ze Spytihněvi. Tuhle bandu jsem viděl asi po 20 letech, oni kluci taky dlouho nehráli. Ale vrátili se a na Broďáku měli úspěch. Pak přišla na řadu výtečná plzeňská PANYCHIDA, jejíž výrazný pohanský metal mám prostě rád. Tohle je hodně netuctová muzika.

Dále došlo na programovou změnu. Místo v pátečním a sobotním programu si prohodil HEJTMAN s NAHUM. Pražský HEJTMAN je takovou českou odpovědí na oblíbenou ostravskou bandu MALIGNANT TUMOUR. Vcelku pohodová crust´n´roll muzika made by MOTÖRHEAD. SHAMPOON KILLER jsem poslouchal v klidu s přáteli u jejich karavanu, kde jsme se za celý víkend hodně nasmáli. Ale k tomu se ještě vrátím později. Další změnou byla US parta GORGATRON s neuvěřitelně pokérovaným pěvcem asijského vzhledu.

Show dvoučlenného projektu SPASM jsem si nemohl nechat ujít. Je to prostě grind core palba a neskutečná legrace. Tohle se prostě musí vidět. Ty hlášky „zpěváka“ Radima jsou úžasný. Pak přišli na řadu „krutopřísně“ vypadající Mexičani ROTTENESS a to byla hodně dobrá palba. Na basu v této partě hraje zpěvák GORGATRON a typicky „mexicky“ nevypadal ani blonďatý zpěvák Matthias Joyce, který se nebál skočit do publika a pořádně zapařit.

Temnou Frodysovu partičku POSTCARDS FROM ARKHAM jsem si zase poslechl z pohodlí křesílka u karavanu. A pak jsem šel zkusit další bandu. IN APHELION ze Švédska mě nadchli. Jejich black metal s výraznými melodiemi, samply a častou změnou tempa mě fakt bavil. Typický švédský blonďák Johan Bergebäck hraje na kytaru též v NECROPHOBIC, kteří celý fest v sobotu uzavírali. A tenhle sympaťák má tak velkou hubu, že o něm kamarád prohlásil: „Ten by mohl žrát jablka v celku“. Hláškama se to v kempu jen hemžilo. I po této stránce jsem si MGCDF parádně užil.

Pak už jsem se těšil na pořádající kapelu TORTHARRY, kterou sleduju už od 90. let a za tu dobu jsou z nás přátelé. THY podali výborný výkon, vůbec se s tím nemazali. Překvapilo mě minimum proslovů Dana, ale to podstatné řekl. Poděkoval za návštěvu festu a popřál všem, aby si to ještě užili.

Další banda, kterou mám rád jsou Švédové GRAVE, které jsem viděl několikrát. Když jsem je před lety viděl na Broďáku poprvé naživo, úplně mě nadchli, jak to byla kontaktní kapela, jak si užívala fanoušky a fotografy. Pak přišly personální změny a tentokrát to nějak nebylo ono. Ale hitovka „Into the Grave“ na samotném závěru nemohla chybět. Závěr patřil americkým death grinderům MISERY INDEX a pro někoho to byl vrchol pátečního večera. Pak jsem rychle zapadnul do pelechu a kupodivu jsem našel polohu, že jsem měl nohy natažené a vcelku pohodlně se vyspal. Navíc druhá noc byla teplejší a v kempu byl opět klid.

Sobotní dopolední program jsem sledoval převážně zpovzdálí. Úvodní BLOODY OBSESSION znám z jejich cédéček vydaných ještě pod magazínem Pařát. Taktéž jsem znal Slováky MINOR. Obě tyto bandy hrají hutný death metal spíš staršího ražení. Za mě dost dobrý. Hodinu po poledni jsem se těšil na volyňské BOHEMYST. A tahle parta ex-AVENGER mě nezklamala. Jejich česky zpívaný black death doom mám rád. Hrátky se slovy kluci fakt umí. Hrálo se z jejich debutové desky „Čerň a smrt“. Kapele by víc slušel večerní nebo noční čas. Ale i za světla se mi moc líbila. Další na řadu neuvěřitelně živelná jízda v podání thrash deathových NAHUM. Tohle byla nádherná apokalypsa. Energicky zahraný part.

MELANCHOLY PESSIMISM a FLESHLESS spojuje death grind a dlouhověkost. Obě party jsem viděl mockrát. Děčínští FLESHLESS navíc letos slaví 30 let na scéně, takže přehráli takový průřez tvorbou a došlo i na velmi staré kusy. Moraváci MELANCHOLY PESSIMISM hrají ještě o rok déle, ale mají za sebou taky zhruba bezmála desetiletou pauzu. Ani jedna z těchto kapel mě nezklamala. Pak přišli na řadu DARKFALL z Rakouska, kteří mě příliš neuchvátili. To následující „Frantíci“ DESTINITY mě svým melodickým death metalem zabavili podstatně víc. Jak prohlásila jedna fanynka, byl to takový death metal pro holky. Ale fakt dobrý, silně melodický.

No a šli jsme do sobotního finále. HYPNOS přehráli klasiku ze svého repertoáru. Zazněly obě „vrány“. Bílá i černá. Došlo i na novinku „Deathbirth“. Škoda jen, že kluci kufr s částí merchandise nechali ve zkušebně, takže stejnojmenné EP na místě ke koupi nebylo. Hodně jsem si užil německé FLESHCRAWL. Úžasně hutná muzika se valila z pódia od začátku do konce. Neskutečná energie. Paráda. Pak zahráli pár písniček Belgičani ABORTED a ty pořádně rozvlnili kotel. Měli asi největší „mosh pit“ z celého festivalu. Konec patřil temným NECROPHOBIC, ale to už táhla od rybníka nepříjemná zima, takže jsem ani celý set nedokoukal. Zle se tvářící corpsepaintem pomalovaná kapela mi tak zahrála při odchodu do spacáku. Třetí noc byla fakt hodně chladná.

Děkuju klukům z TORTHARRY a z agentury METALGATE za tenhle úžasný festival na krásném místě, kde si člověk užije sluníčko i koupání. Zároveň není problém schovat se do stínu anebo sednout si do trávy. K jinde neviděným zážitkům patří sledování dění na pódiu z vody nebo z mola. Zúčastnil jsem se všech 14 ročníků a příště dorazím zase! Kluci slíbili pro jubilejní 15. ročník nějaké překvapení. Ale METALLICA prý nebere telefony. Hihi, tak uvidíme.

Pro Rockpalace Honza Holý

Podruhé s novou pořadatelskou agenturou se uskutečnil momentálně asi nejtradičnější festival v západních Čechách. Na tradičním místě na louce za Spáleným Poříčím uprostřed polí, luk a kopců rostlo již ve čtvrtečních ranních hodinách stanové město.

Zatímco loňský ročník dramaturgicky spojoval dřívější a současné hudební zaměření tohoto festivalu, neboť zřejmě převzal kapely nasmlouvané ještě v době předcovidové, v tom letošním už byla podoba se svým větším bratrem Brutal Assaultem patrná na první pohled, byť rozhodně nejde o dvojčata ani klony. Na to je line-up menšího z festivalů dost rozkročený. Na mě osobně působila letošní nabídka méně hvězdně než ta loňská, což ale neznamenalo, že by byla méně zajímavá. A sám jsem byl zvědavý, jak ta směs oldschoolu, řezničiny, modernějšího metalu a otazníky vzbuzujících headlinerů vyvrbí. Nemá smysl, abych si hrál na odborníka na některé extrémnější žánry, zde bude třeba zasvěcené reporty hledat na jiných webzinech, ale snad vám dokážu přiblížit atmosféru aspoň některých okamžiků festivalu.

ČTVRTEK
Do areálu lezu ve chvíli, kdy by měla hrát FATA MORGANA, místo toho ale po pódiu pobíhají bedňáci a stěhují postranní odposlechy. Jdu se tedy ještě zaopatřit do kempu a vracím se ve chvíli, kdy na pódiu řádí CELEBRAR EXTINCTION, jejichž death metal je brutální a strojově přesný. Ono platí obecně o značné části italské hudební scény, že když se nějakého žánru chopí (a je jedno jestli extrémního nebo melodického), tak jej vyždímají do extrému. Jako úvod do festivalu více než stylové. Pokračují tuzemští blackmetalisté MALLEPHYR, kteří před lety zažili raketový vzestup do první ligy extrémních kapel, což se zdaleka nevztahuje jen na tuzemsko, a setrvávají v zaslouženě dobytých pozicích doposud. A i když slunečné odpoledne není zrovna není tím, co by podtrhovalo atmosféru jejich propracované a mrazivé směsi black a death metalu, bylo jasné, že tady je kvalita alfou a omegou tvorby. Následují CATASTROFY ze Slovenska. Ti podávají netradičně pojatý thrash metal, který promíchávají značnou porcí zábavy, která je patrná z jejich garderoby i z originálně pojatých vyprávěcích pasáží některých písní. Každopádně oba úkoly (pobavit a předvést pořádnou thrashovou jízdu) byly splněny. Pak přišla řada na death metal v různém pojetí. Oldschool se vším, co k němu patří, předvedli se spolehlivostí veteránů žánru američtí JUNGLE ROT, zatímco polští DECAPITATED tento žánr rozporcovali a prošpikovali ho nejrůznějšími moderními přísadami, které death metal na své pouti k současnosti mohl potkat. A ač mi je old school v podání JUNGLE ROT bližší, musím uznat, že řezničina v podání Poláků byla možná ještě působivější. SPIRIT WORLD, kteří se mezi výše jmenované vklínili, jsem bohužel neviděl. CLAWFINGER jsem zaznamenal v dávných letech kdesi na internátu. V dobách, kdy se z mého pokoje ozýval hevík či thrash, zatímco z jiných pokojů se linuly tóny diskotékových hitů, pro mě byli skejťáci holdující kapelám typu CLAWFINGER přirozenými spojenci. Přesto jsem na ně šel jen z přirozené zvědavosti a vůbec jsem neočekával, že by se pro mě mohli stát hvězdami dne. U rapmetalu bych nečekal, že mě ohromí takovou dávkou muzikantství, kdy zejména kytarista s úsměvem sekající jednu povedenou a vypiplanou vyhrávku za druhou na sebe poutal pozornost a obdiv všech přítomných, přestože se na pódiu choval nejnenápadněji. Takhle by zněli Faith No More, kdyby vzali to nejlepší, co umí, zbavili se melancholického balastu a pořádně by se nadávkovali steroidy. Tihle švédští strejdové (ano, už i hrdinové skejťáků z 90. let jsou strejdové) mě prostě nadchli. GHOST byli prezentováni jako největší kapela v historii festivalu, minimálně co do počtu kamionů. Já se s nimi vlastně seznámil až poté, co byli na festival potvrzeni. Rekvizity byly skutečně pompézní (však se také všechny předchozí kapely celý den krčily v popředí ghosťácké scény, což dávalo celému festivalovému dni trochu předkapelový rozměr), a že přijela velká kapela, bylo od prvních chvil více než patrné. Je logické, že při dramaturgii festivalu nemohli sednout každému, mně se každopádně jejich pojetí muziky, která se nikam nežene a i kytary jsou obdařeny nezvyklým nepříliš agresivním zvukem, líbilo, bylo znát, že zde je vše podřízeno absolutní čitelnosti. Možná až moc, neboť oproti nedávno viděným Def Leppard je znát, že zde je důraz na výsledný produkt, kterým je „hudba pro každého“, naprosto dominantní. Ale po celodenním nářezu se mi rozhodně trefili do noty. Otázkou je, jak to vyšlo ekonomicky, protože jsem navzdory velkému důrazu na tohoto headlinera vůbec neměl pocit, že by byl festival v obležení ghosťáckých fanoušků. A i když jsem ve čtvrtek potkával dost lidí s tričky GHOST a s malováním ve stylu Papa Emerituse, spíše jsem měl pocit, že lidí je méně než v minulých letech. Jelikož jsme byli ve Spáleném Poříčí, kde se každoročně můžeme přesvědčit o nezkrotnosti živlů, koncert byl po hodině ukončen z důvodu blížícího se pekla, které tentokrát neměli rozpoutat žádní extrémně metaloví bubáci, ale počasí.

Krásný rozhovor dvou karvinských rockerů - Ruda Schweser (Messalina) zpovídá Juru Šperla (ex Citron, ex Lament...dnes Limetall a Ingott)