Teplická kapela Deviant se po roce 2020 začala měnit. Nový zpěvák Luděk Folkman přinesl nejen novou energii, ale také chuť zkoušet jiné přístupy a posouvat kapelu dál. S aktuálním videoklipem „Sladké mámení“ se Deviant pouští do známé melodie, ale dáva jí svůj vlastní výraz. Jak vypadá současný Deviant, co nového připravují, a co pro ně znamená vlastní vývoj?

Luděk Folkman se připojil ke kapele v roce 2020 – jak se od té doby změnila vaše tvůrčí dynamika a energie?
Ondra: S Luďkovo příchodem do kapely došlo ke konečnému souznění duší a Luděk do kapely zapadl jak hudebně, tak pocitově pro nás a snad i pro něho. S příchodem nového vokalisty určitě došlo k energetickému nakopnutí pro kapelu, leč došlo k trochu tvůrčímu útlumu důsledkem covidových událostí a událostí kolem celé této věci.
Tomáš: S Luďkovo příchodem do kapely vznikl asi náš největší hit Vltava.

Přinesl Luděk do kapely i jiný pohled na melodii nebo interpretaci? V čem vás třeba překvapil?
Ondra: Určitě přinesl, jak už v podobě pohodové písně Vltavy, tak i následně ve tvorbě textů, kde se vzájemně spolu doplňujeme, i když přes mnohé skoropěstní souboje. Určitě nás překvapil jak svým zapálením pro kapelu tak i jeho vztahem k rannímu vstávání. (smích)
Tomáš: No nejvíc nás asi pořád překvapuje tím, že i po těch letech přijde pokaždé pozdě na zkoušku. (smích)
Luděk: Každý normální člověk má kamarády, já mám je. (smích)

Byl vstup nového zpěváka impulzem k větší aktivitě, nebo šlo spíš o přirozený vývoj?
Ondra: Byl pro nás určitě impulsem k větší aktivitě.
Tomáš: Rozhodně ano.
Luděk: První roky jsem byl spíše pasivní, protože tehdy jsem neměl s fungováním v kapele moc zkušeností. Tehdy to táhl spíš bývalý kytarista Jirka. Ten mě vlastně i ukecal, abych Vltavu nahrál s Deviantem, přestože byla původně určena pro mé druhé sólové album – KARMA. Tam také skladba v podání Deviantu vyšla. Po Jirkovo odchodu z kapely jsem tak nějak přirozeně převzal štafetu, a snažím se kluky vyburcovat k větší aktivitě.

V čem podle vás spočívá aktuální síla sestavy, jak fungujete jako tým teď oproti dřívějším obdobím?
Ondra: Týmová spolupráce je u nás, určitě jako jinde, velice důležitá a snažíme se jí dodržovat a řídit, i když pokaždé to určitě nejde, ale i tak roli máme každý svou a v rámci určitých mantinelů každý ve své roli funguje. Musí. Dříve hodně věcí řešil Jirka, což jsme s jeho odchodem chtěli určitě změnit a změnili jsme.  
Tomáš: Vždycky u nás vládl humor. Bohužel vystřídali se v kapele i lidé, co stejný humor neměli. To byl kámen úrazu.
Luděk: Za mě síla aktuální sestavy spočívá v tom, že se sešla parta bláznů, kteří jdou do věcí naplno a po hlavě. V kapele je nyní spousta energie, elánu a touhy něco dokázat a neustále se sunout kupředu.
I přes rozdílné názory nejen na muziku a rozdílné hudební cítění se dokážeme domluvit a pustit se do věcí naplno.

Změnila se za poslední roky i vaše komunikace s publikem? Sledujete, co na nové skladby a koncerty říkají fanoušci?
Ondra: Komunikace s publikem se určitě s vývojem kapely mění a musí měnit a trendy a vývoj nových skladeb je nutné tomu přizpůsobovat, jakožto i reakce fanoušků.
Tomáš: Řekl bych, že ano. Luděk umí publikum pěkně rozproudit.
Luděk: Vnímám nešťastný trend. Lidé jsou poslední dobou vlivem sociálních sítí a internetu informačně přehlceni. O to větší výzva je pak publikum zaujmout. Snažíme se tvořit stále zajímavější obsah, ať už co se týče písniček, klipů, nebo příspěvků na sociálních sítích. I na těch koncertech se snažíme dělat větší show. Nevěřil bych, že to řeknu, ale zlatá doba bez internetu v mobilu, kdy se lidi víc chodili bavit a více žili. V současné době máme vše na pár kliknutí a výsledek je vůči živé produkci spíš kontraproduktivní. Bral bych tu dobu bez internetu v mobilu hned, všema deseti. Zpětnou vazbu fanoušků samozřejmě vnímáme.

Co vás vedlo k tomu, že jste sáhli právě po skladbě „Sladké mámení“? Má pro vás osobní význam, nebo jste hledali silnou melodii s potenciálem k přepracování?
Ondra: Luděk ji hrával na kytaru a řešili jsme ještě ve staré sestavě spolu s Luďkem, že by bylo dobré jednu takovouto věc oprášit. Já jako milovník starých dobrých CS filmů jsem se tohoto nápadu chytil a dotáhli jsme ho poté v nové sestavě k zrealizovanému cíli.
Luděk: To byl vlastně můj nápad. Občas chodím hrát v Plzni pro přátele na kytaru a jednou mě ukecali, abych to zahrál. Bylo neuvěřitelné, že se roztancovali a rozezpívali úplně všichni. Tehdy mi došlo, že to zná úplně každý, a že by možná nebyl špatný nápad na to udělat cover. Nějaký cover jsme chtěli udělat už dávno. Jen jsme nevěděli, na jakou písničku.
Jirka mě s tím tehdy poslal do háje, tak jsem si řekl, že tomu dám čas. S obměnou kytaristů jsem vycítil, že ten čas nastal. Stálo to sice pár slohovek na skupinovém chatu, pár výměn názorů, kdy kytaristi přišli se svým názorem a odešli s mým, Ondrovo a Tomovo. (Smích!) Ale nakonec jsme to realizovali a máme z toho radost. Tímto bych chtěl poděkovat Hollymu, že se toho producentsky ujmul a pomohl nám píseň zaranžovat.

Každopádně jak přijal vaši výzvu Pavel Nový, který vlastně v kultovním filmu hrál a koho napadlo ho kontaktovat?
Ondra: Ono scénář videoklipu jsem si chtěl vzít takzvaně na hrb já a měl jsem i jasnou představu o jeho podobě, Pavla Nového jsem chtěl zakomponovat a vlastně z důvodu zachování nového scénáře verus starého, jsme PN zakomponovat museli.
Luděk: To tak nějak vyplynulo ve studiu, když jsme písničku tvořili. Někdo řekl, že by bylo hustý, kdyby v tom klipu byl, zbytek se toho chytnul, tak jsme rozhodili sítě, sehnali kontakt a oslovili ho. A byl takovej frajer, že přijel pozdě večer z divadla, přespal u Ondry a ráno jsme jeli točit. To chtěl ještě jet vlakem, což za nás nepřipadalo v úvahu, tak ho Ondra večer přivezl, a já ho po natáčení odvezl.

Jak jste přistoupili k aranžmá skladby – byla snaha o zachování původní atmosféry, nebo jste šli od začátku čistě svou cestou?
Luděk: Původní aranž by nám neslušela. Chtěl jsem to vzít pěkně zostra, tedy dvojšlapky, kytary v droppu a sbory. Měl jsem i vizi, že na začátku musí být sborem Ó OU - Ó O OU, místo kláves. To se moc nelíbilo Ondrovi, nicméně jsem si za tím stál a producent ve studiu měl stejný názor, tak se to tak udělalo.

Samotný klip. Měli jste jasnou představu od začátku, nebo se tvořil postupně?
Ondra: Klip jsem si chtěl vzít na starost já a Luděk měl také pár výborných nápadů a dílo se myslím povedlo. Určitě jsme ho chtěli zachovat v duchu filmové předlohy, aby kouzlo bylo zachováno. Scénář klipu jsme řešili s Luďkem dopředu, a na samotném placu jsme jeli stylem: neváhej a toč.
Luděk: Líbila se mi představa, že to pojmeme podobně, jako to bylo ve filmu „S tebou mě baví svět.“
Nicméně jsem cítil, že tomu chybí hloubka, nebo nějaká ústřední myšlenka. Tak jsem navrhnul to udělat jako takovou rekonstrukci, jak by to asi vypadalo, kdyby v té době vznikla takováhle rock-metalová verze. Starším čtenářům je jasné, že by tato verze před kulturní komisí pro přehrávky neprošla. Pro mladší čtenáře bych uvedl, že kdo chtěl za socíku veřejně vystupovat, tak musel mít kapelnický zkoušky a právě přehrávky před komisí, která určovala, zda kapela bude hrát, nebo ne, případně jaký honorář bude moci pobírat. O tom, zda bude kapela schválena či nikoli rozhodovalo oblečení, účes, kádrový posudek a politické smýšlení muzikantů, nikoli kvalita hudby.

První reakce okolí – fanoušků, muzikantských kolegů, lidí mimo scénu? Překvapilo vás něco?
Ondra: Reakce byly velice pozitivní což nás překvapilo i potěšilo zároveň.
Tomáš: Překvapilo nás, že jsme nedostali přes hubu. (smích) Reakce byli od okolí příznivé.
Luděk: Reakce byly takové, že jsme se úplně po***li, nebo že jsme dotyčného totálně rozsekali, takže vlastně dobré. U některých kolegů jsme se žádné reakce nedočkali a pár lidí jsme i rozčílili, takže za mě mise splněna. (smích)

Plánujete v budoucnu ještě nějaké další podobné projekty nebo předělávky, nebo šlo o výjimečnou záležitost?
Ondra: Za moji osobu chtěl jednu podobnou věc zas udělat, ale pouze jako bonus na další desku, cestou coverů určitě jít nechceme.
Tomáš: Možná máme něco v záloze, ale to si zatím necháme pod pokličkou.
Luděk: Že bychom si založili HELČA GANG? (smích) Asi ne. Možná by to fungovalo, možná ještě někdy něco podobného ještě uděláme, ale touhle cestou jít nechceme.

Vaše novější skladby jako „Vltava“ nebo „Sociální maska“ ukazují větší šíři témat i nálad. Je to záměr, nebo to prostě přichází s časem?
Ondra, Tomáš: Novější tvorba je určitě tvořena širším rozhledem a přichází to s časem.
Luděk: Ta témata píše život, takže je to vývoj. Snažíme se jít s dobou a píšeme o tématech, která jsou nám blízká.

Jak dnes probíhá vaše tvorba – vzniká nejdřív hudba, text, nebo to jde ruku v ruce? A kdo přichází s prvotními nápady?
Ondra: Hudbu z veliké většiny tvoří Honza s Pavlem a texty s Luďkem píšeme na hudbu kluků, občas se hádáme, ale nakonec to v týmovém duchu vždy dotáhneme do zdárného konce.
Tomáš: Většinou vzniká první muzika, a pak text. Já nejsem autor žádné skladby. Ale většinou kytaristi
donesou nějaký nástřel a podle toho to pak postupuje dál.
Luděk: Jak říkají Ondra s Tomem. Kytaristi nosí hudbu, my s Ondrou textujeme. Já se snažím dělat alespoň částečnou produkci a krotím vášně kytaristů tak, aby to bylo více stravitelné pro lidi. Hudebně moc nepřispívám, protože jsem žánrově jinde, než Honza s Pavlem. Hudební nápady si tedy spíše střádám pro svou sólovou tvorbu, které se paralelně věnuju. Teoreticky už letos bude ochutnávka z mé připravované sólové desky, kterou bych chtěl natočit příští rok.

Vnímáte, že se Deviant jako kapela posunula i tématicky – od humoru a nadhledu k větší hloubce nebo sdělení?
Ondra: Kapela se určitě posunula jak hudebně, tak textově, nicméně vážných témat se držet rozhodně nechceme a vtip a humor v textech musí i nadále být.
Tomáš: Řekl bych, že moc ne, snažíme se pořád ten humor nějak do těch písniček dávat.
Luděk: Je to písnička od písničky. Některá si svou náladou říká o vtipný text, jiná zase o hlubší zamyšlení a vážnost. Nicméně doba je taková, jaká je a humor je nejlepší způsob, jak přežít jakoukoli dobu.

Váš názor na aktuální českou rockovou scénu – je na ní pro vás místo, nebo si své publikum hledáte spíš sami?
Ondra: Já se přiznám, že moc aktuální českou scénu nesleduji, jedu si spíše své „devadesátky“ a z nových kapel si moc k tělu nepřipouštím. Místo na scéně by se asi pro nás našlo, ale i přesto, si hledáme své fanoušky i sami.
Tomáš: Doufáme, že pro nás to místo na výsluní české rockové scény je.
Luděk: Mně je ze současné rockové scény spíš smutno. Spousta kapel se veze na vlně slávy z devadesátek, nebo nultých let, vykrádají samy sebe a nijak se neposouvají. Hudebně, ani zvukově. Nemají tu potřebu. A nestydí se říct si tučný honorář, který automaticky diskvalifikuje mladé, ambiciózní kapely, které dost často musí ještě platit za to, aby si na větším festivalu mohly zahrát. To je úplně špatně. Lidi ze setrvačnosti na koncert přijdou, koupí si do sbírky nové CD, poslechnou si 12 starých pecek, co znají z mládí, k tomu tři novější a všichni jsou spokojení. Souvisí to s tím informačním přehlcením, o kterém jsem mluvil na začátku, tedy o nezájmu objevovat cokoli nového. Mám pár oblíbených kapel, ale obecně už českou mainstreamovou rockovou scénu moc nesleduju. Místo na české hudební scéně pro nás určitě je. Jen je v této době těžší se prosadit.

Na čem aktuálně pracujete? Můžeme čekat nový materiál, koncerty nebo další klip? Kde najdeme info o kapele?
Ondra: Aktuálně jsme dokončili CD k 10ti letům kapely s výběrem 14ti starých písní, plus se třemi novými fošnami. Ke druhé nové věci jsme zrovna dotočili klip a koncerty máme naplánovány a jezdíme po českých luzích a hájích. Informace u nás lze najít na našich WWW stránkách deviant-official.cz na FB kapely a Bandzonu.
Luděk: Já bych přidal info k novému klipu. Naši kapelu unese smečka krásných čarodějnic na sabat. My jim tam hrajeme a ony s námi dělají psí kusy. (smích) Myslím, že to bude zajímavá a v těchto zeměpisných šířkách nevídaná podívaná, plná krásných žen, kouzel a ohňů. Takže se máte rozhodně na co těšit. Tímto bych chtěl poděkovat všem děvčatům za jejich výkony a zápal pro věc, a také Jirkovi Solničkovi z Affected productions, který stál za kamerou. Klip brzy vyjde, sledujte naše sociální sítě, ať vám neunikne.

Třetí studiové album kapely Dangar Six přináší doslova výrazný posun vpřed a ukazuje, že domácí metalová scéna má co nabídnout i v roce 2025. Deska Noc, kdy nevýjdou hvězdy zaujme na první pohled – vizuálně silným a stylově vyváženým obalem, který ocení každý fanoušek klasického i modernějšího metalu. Ale co je důležitější – hudební obsah rozhodně nezůstává pozadu.

Oproti předešlé nahrávce Temná doba sází kapela tentokrát více na melodičnost, údernost a svižnější tempa. Album má tah na branku a působí velmi kompaktně. Většina skladeb se pohybuje v rychlejším tempu, ale neztrácí na přehlednosti ani melodickém kouzlu. Největším překvapením jsou mimořádně silné vokály, které vynikají nejen pěvecky, ale i skvěle zvládnutým frázováním. Dangar Six tady působí jako sehraný celek, který přesně ví, co chce říct – a jak to podat.

Zklidnění přichází s trackem „Requiem“, který otevírá klavírní motiv. Baladický rozměr skladby ukazuje další stránku kapely, byť subjektivně bych uvítal méně natahovaných vokálních ploch – nicméně to nijak nesnižuje její sílu.

Zvukově i produkčně působí nahrávka vyzrále a vyváženě, což je zásluha studia Holly Cross, kde album vzniklo. Obsahuje celkem 10 skladeb + bonus „Město“ a dobrou zprávou pro sběratele je i chystané vydání na vinylu – a to se vzhledem k povedenému grafickému zpracování opravdu vyplatí.

Shrnutí: Noc, kdy nevyjdou hvězdy je ambiciózní a výborně zrealizované album, které si drží vysoký standard nejen po hudební, ale i textové stránce. Dangar Six tímto počinem potvrzují své místo mezi silnými jmény tuzemské scény a míří hodně vysoko. Pro fanoušky melodického metalu s důrazem na příběh, vokály a dobře vystavěné aranže jasná volba –  pro mne jedno z alb roku? Možná ano.

Radek Kurc je všestranný hudebník, který se dlouhodobě pohybuje na domácí scéně jako skladatel, producent, textař i hráč. Jeho tvorba je promyšlená, náladotvorná a nese jasný autorský rukopis. Kromě koncertování vede své vlastní nahrávací studio Aquarium, kde vznikají nejen jeho projekty, ale i nahrávky dalších kapel. Nezapomíná však ani na rodinu – jeho děti se často objevují v jeho tvorbě, ať už jako inspirace nebo přímo jako spoluhráči. V rozhovoru pro Rockpalace jsme se ho zeptali na aktuální hudební dění, formáty, atmosféru ve studiu i výhledy do budoucna.

Radku, v jaké fázi tě teď zastihujeme? Pracuješ na novém materiálu?
Předně přeji všem pohodové prázdniny! Díky Rockpalace za to, že nezapomíná na scénu mimo mainstream.
Teď v létě je moje činnost trochu rozvolněná – dávám dohromady příběhy a texty k hudbě, kterou napsal Dennis. Zvukově se to začíná posouvat od starého rock’n’rollu k modernějšímu pojetí. Baví mě, jak Dennis do skládání a hraní přináší nové technologie – funguje to skvěle.

Formuje se už něco jako nové album, nebo zatím vznikají jen jednotlivé skladby bez většího konceptu?
Zhruba z padesátky skladeb teď vybíráme ty nejvhodnější. Snažím se k nim najít co nejlepší příběhy – většinou vycházím z toho, co vidím, ale občas tam přidám i trochu fantazie.
Koncepční album je skvělá věc, ale vyžaduje silný příběh. Napsat něco jako Seventh Son of a Seventh Son není jednoduché. Já mám spíš rád víc příběhů na jedné desce, různé nálady. Už v Empire nebo na naší vlastní desce jsme měli „sesterské“ skladby – buď laděním, nebo pokračováním příběhu, když se to nevešlo do jedné písně.

Neodpustím si otázku – deska Kniha kouzel vyšla v pro mě neoblíbeném formátu. Neuvažuješ o elegantnějším vydání pro nás, sběratele?
Jasně, chápu tě – jsi staromilec jako já. Mám k tomu připravený i výborně natočený živý koncert, kde hrajeme většinu skladeb právě z Knihy kouzel. Zvažujeme, že bychom to vydali i s nějakými studiovými bonusy.

Tvoje děti se často objevují ve tvé hudbě. Plánuješ je zapojit i do nových skladeb?
Dennis se mnou hraje i v druhé partě, se kterou vystupujeme a hrajeme covery. Posledně to bylo v Radotíně na „čarodějnice“, kde s námi hrál i Pavel Marcel. Dennis ho tehdy vystřídal na kytaře – bylo super sledovat, jak si na pódiu spontánně rozdělují party.
Dcera se sice na našem hraní přímo nepodílí, je úplně na jiné vlně, ale když potřebuji operní hlas, stačí zajít o patro výš. A do kapely máme ještě jednu výjimečnou ženu – Jarku Doksanskou na baskytaře. To je veselý element sám o sobě. ?

Jak důležitá je pro tebe osobní rovina v hudbě – když pracuješ s rodinou, přáteli, známými tvářemi?
Těžko se to definuje, ale rozhodně je mi příjemné tvořit se synem. Víceméně ví, co se mi bude líbit, a zároveň tam vždycky přidá něco moderního, co mě překvapí a nutí se ptát: „Jak to vlastně funguje?“ To mě baví.

Tvoje hudba často působí velmi obrazově a náladově. Máš při skládání konkrétní vize a příběhy, nebo jdeš čistě po pocitu?
Ovlivňují mě všechny okolní faktory – snažím se vyhýbat politice, ale ta se bohužel dotýká všech a všude. Spíš hledám příběhy lidí, nebo prostě všeho, co vidím. Někdy mám skvělý nápad na text, ale potřeboval bych k tomu napsat povídku – tak dlouhou píseň jsme zatím neudělali. ?

Co se teď děje ve tvém studiu Aquarium? Vzniklo tam v poslední době něco zajímavého?
Upřímně – poslední rok toho moc nevzniklo. Po loňských záplavách studio „plavalo“, takže ho teď využívám hlavně jako luxusní zkušebnu s kapelou.

Které kapely nebo projekty tě v poslední době zaujaly?
Teď se víc soustředím sám na sebe. A dělám si radost i mimo hudbu – třeba novou motorkou. ?

Chystáš nějaké zásadní změny nebo technická vylepšení ve studiu?
Ve studiu nebudeš nikdy úplně spokojený. Technologie se vyvíjí rychle. Dennis má teď nové vybavení a díky tomu pracuje rychleji než já. Takže tvoříme společně a já se spíš opírám o jeho studio. Analogové pulty a drahé mikrofony máme, ale technologicky je dnes dál on.

Vystupuješ i živě – kde tě mohou fanoušci v nejbližší době vidět?
Nejbližší koncert máme 19. července v kempu Orlík Radava, kde hrajeme každoročně. Pak Dennis odjíždí se svou česko-kanadskou přítelkyní za oceán, takže další koncert bude 30. srpna na koupališti ve Strupčicích (Chomutovsko) – na charitativní akci. A pak nás s druhou partou uvidíte na vinobraní na Karlštejně. Všechny termíny dávám průběžně na weby, tak snad to vždy stihnu včas. ?

Na co bys chtěl upozornit – co se podle tebe chystá zajímavého ve tvém světě i v širší hudební scéně?
Nechci moralizovat ani radit – každý jdeme svou vlastní cestou. Někdy je to trnitá stezka, jindy rozkvetlá louka. Ale řekl bych jen jedno: žijte tak, aby se za vás nikdo nemusel stydět.
Neberte si příklad z politiků – žádnému z nich na vás nezáleží.

Za celou partu Rock’n’Roll Clan sesmolil snad příjemné čtení
Radek Kurc
www.radekkurc.cz

Petr Priessnitz není jen známou tváří kapel Skylla, IRAS či Bílý Tesák, ale i muzikantem, který má stále co říct. V rozhovoru vzpomíná na první dotek s kytarou, formativní vliv Judas Priest i na vznik dvou sólových desek, které odhalují jeho rozdvojenou hudební duši – od tvrdého riffu až po baladický folkrock. Inspirace? Nekončící....

Vzpomeneš si ještě na moment, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky? Co bylo impulzem začít s muzikou?
No jistě. Byla to asi druhá třída ZŠ, kdy jsem bral kytaru sestře, která byla starší a v té době chodila na hodiny kytary. Učila mě první akordy – myslím, že musela začít G dur a E moll :-). O Vánocích jsem pak dostal vlastní kytaru. Takže rodiče zafungovali. Díky moc.

Co tě formovalo jako hudebníka – byl to rock, folk, country… nebo úplně něco jiného?
To si pamatuji naprosto přesně. Zformovali mě Judas Priest a následně Accept a Udo Dirkschneider – a to dost radikálně. Ale díky mému učiteli kytary Theodoru Vokounovi, staršímu pánovi, který hrával v kapele R. A. Dvorského – Melody Boys – a byl i autorem, jsem získal základy folku, country a blues. Což se mi hodilo v kapele Bílý Tesák i v mé tvorbě pro ni. Díky tam nahoru.

Jaký je rozdíl mezi tím, když jsi hrál první roky – a jak přistupuješ k hudbě dnes?
Začínal jsem v 16 letech v kapele TIP z Kutné Hory, která hrála převzaté věci od Accept, Iron Maiden, Rainbow atd. Byl to dobrý základ. Skylla začala jako kapela s vlastními i převzatými věcmi, ale tehdy to byla hlavně zábava – chtěli jsme se bavit, pít alkohol atd. Dnes je to jiné. Dnes má hudba větší prioritu.

Byl někdo, kdo tě v začátcích výrazně podpořil nebo ovlivnil ve směru, kterým ses vydal?
V úplných začátcích jsem měl hodně rád Vitacit s Danem Horynou – to mě opravdu bavilo. Dnes jsme s Danem dobří přátelé a často se potkáváme na společných akcích. A z těch zahraničních to byl Steve Harris z Iron Maiden – prakticky mě naučil hrát na basu. Ze začátku jsem ho kopíroval, jak to jen šlo – třeba linky z alba The Number of the Beast a dalších. Byl to dobrý učitel :-)

S Ivanem Dvořákem jste v roce 2018 založili kapelu Bílý Tesák. Co vás tehdy spojilo a proč zrovna folk-pop-country rock?
Původně vznikl Bílý Tesák kvůli soutěži Country rádia „Talent Country rádia“ – natočili jsme tři věci do soutěže a zkusili štěstí. Uspěli jsme – a vznikla kapela. Nejsem vyloženě folkař, takže jsem v Tesáku využil všechny možné nápady, které jsem měl – nebyly to vždy jen country skladby. Ivan mě přivedl i do kapely IRAS, později z ní odešel, a tak jsem cítil potřebu ještě s ním něco vytvořit. Bohužel, i z Tesáku nakonec odešel po druhém albu. Za 5 let jsme vydali 10 CD.

Po odchodu Ivana se změnila celá sestava. Jak těžké bylo najít nový tým a jak to ovlivnilo zvuk kapely?
Myslím, že odchodem Ivana se nic zásadního nezměnilo. Kapela se nezastavila. Chvíli ho nahradil Olda Rokyta, který hrál i se mnou ve Skylle. Nakonec hraju kytaru jen já a sóla hraje Pavel Ptáček – buď na housle, nebo klávesy.

Bílý Tesák má už 10 alb – to je úctyhodné číslo. Na které z nich jsi nejvíc pyšný a proč?
To je těžké říct, protože každé album má jednu nebo dvě skladby, které jsou úspěšné. Z druhého alba je to třeba Můj Truck, což je asi nejhranější skladba v rádiích. Mně osobně se nejvíc líbí album Vršovice – nádraží, které považuji za opravdu povedené jako celek.

Tvoje skladby hrají Country rádio, Český rozhlas i Proglas – jak důležitá je pro tebe odezva z éteru?
Odezva z éteru je pro mě to nejvíc. Zadostiučinění, satisfakce… prostě svatý grál.

Ve Skylle a IRAS tě znají rockeři. Jak se ti daří balancovat mezi tvrdší hudbou a jemnějším folkovým pojetím u Bílého Tesáka?
Naopak, to je výhoda. Jedno dohrajete a těšíte se na to druhé. Není tu žádný prostor pro stereotyp.

Co pro tebe znamená působení ve Skylle – a v čem je ten projekt jiný než zbytek tvé hudební kariéry?
Skylla CZ je srdcovka. Dlouhý příběh. Vystřídalo se tam hodně lidí, které jsem měl rád – nebudu jmenovat. Stál jsem u zrodu. Je to moje tvorba. Mám ji rád.

IRAS má pověst poctivé heavy metalové kapely. Jak ses do ní dostal a jaká je tvoje role v současnosti?
Jak jsem už řekl, přivedl mě tam Ivan Dvořák, kterého jsem znal z Heveru. První nabídku jsem dostal už v roce 1992, ale tehdy jsem odmítl kvůli Skylle. Teď už v IRAS hraju osmým rokem.

Jsou chvíle, kdy se inspirace z rocku přenese i do folk-country skladeb, nebo jsou to striktně oddělené světy?
Ne, jsou to prostě nápady – a až potom se uvidí, kam se to zařadí. Většinou se to zařadí samo.

Kdyby sis měl vybrat jednu skladbu, která tě opravdu vystihuje jako člověka – která by to byla?
Jen si tak přemýšlím – z alba Anděl z kamene.

Jak se ti daří skloubit tvůrčí práci ve studiu a živé hraní, které tolik lákalo třeba Ivana?
To se nevylučuje. Já mám raději práci ve studiu – někdo to má jinak.

Co tě u hudby drží nejvíc – reakce fanoušků, proces tvorby, nebo samotná energie z hraní?
Odpovím jako náš bubeník Jarda Rojar, který se mnou hraje ve všech třech kapelách: „Od každého 10 deka.“

Co chystáš dál – v rámci Bílého Tesáka, Skylla nebo IRAS?
Teď dělám nové věci jen za sebe – a každá kapela si pak může vybrat, co se jí líbí, co natočí jako klip, nebo co zařadí do repertoáru. Nechávám to na volném výběru.

Petře, vydat dvě sólová rozdílná alba najednou není úplně běžný krok. Co tě k tomu vedlo? Byl za tím přebytek inspirace, nebo jsi prostě cítil, že teď je ten správný čas?
Původně to mělo být jedno album, ale styly byly tak odlišné, že by to posluchače rušilo. Tak jsem to rozdělil žánrově.

Jak bys popsal rozdíl mezi Volume 1 a Volume 2? Každé působí jako samostatný celek.
Jednoduše: Volume 1 je hard and heavy, Volume 2 je folk rock, pop country.

Byla tahle dvojice alb koncipována jako jednotný projekt, nebo vznikaly odděleně a až později ses rozhodl je vydat společně?
Točilo se to najednou, až později jsem to žánrově rozdělil.

Jak moc jsou písně na těchto albech osobní? Cítíš v nich větší svobodu než v rámci kapel?
Určitě ano. Můžu tam psát o čem chci a jak chci. Nemusím se ničemu podřizovat.

Zaznívá tu kombinace folku, rocku, někde až baladického výrazu – byla to vědomá stylová pestrost, nebo to přišlo přirozeně?
Přirozeně. Jak to vlétlo do hlavy z vesmíru, tak to bylo.

Hrál sis s produkcí sám, nebo jsi přizval kolegy či producenty?
Produkce je čistě moje. Přizval jsem jen hudebníky – Zdeňka Šikýře, Marka Bareše a sebe :-)

Plánuješ tyhle nové písně prezentovat i živě, nebo je to spíš studiový výkřik do ticha?
Některé skladby už kapely hrají – nejen moje. Teď třeba s IRAS zkoušíme skladbu Brácho, hraj ten tvrdej riff, kterou jsem nazpíval s Vildou Čokem. Třikrát vyhrála Rockparádu TV Rebel – a zařazujeme ji do repertoáru natrvalo.

Uvažuješ už teď o Volume 3… nebo naopak nastal čas na chvilku ticha?
Ne ne – Volume 3 se už natáčí! Začal jsem asi před čtrnácti dny ve studiu Hostivař v Praze.