Jak je to s realitou na FB???

Po dlouhé absenci mého pobytu v modrém světě, jsem se opět zapojil a obsadil své místo ve virtuální realitě zvané Facebook. Možná to způsobil ten časový odstup, jenž jsem si mohl dovolit, i když ne zcela dobrovolně, který způsobil hlubší zamyšlení nad funkcí této sekundární reality. O co jde?
Dobří přátelé se vyznačují také tím, že vám řeknou i nepříjemné pravdy, tedy kromě jiného. Proto si přátele vybíráme, tedy ne primárně, ale je to jeden z důležitých aspektů, i když ne vždy příjemný. Pomáhá nám ale stát pevnýma nohama na zemi, obzvláště tehdy, když poněkud tápeme nebo si lebedíme ve vlastním pocitu občasné bezchybnosti. Mám kamaráda, který je někdy tak upřímný, že bych občas rád nakopnul, ale neudělám to, protože na jeho úhlu pohledu vždy něco je, co stojí za zamyšlení. Opravdu mě nešetří a já jsem za to rád. Jiný názor je většinou prospěšný, stejně jako kritika, pokud jsme schopni naslouchat a pokud to s námi myslí dobře. Pokud s námi vždy a každý souhlasí a chválí nás, pak propadáme nutně pocitu, že jsme téměř bezchybní a nic nás nenutí se vyvíjet nebo své názory a činnosti přehodnocovat. Hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení nebo v jaké životní situaci něco děláme či něco tvoříme. Když jsme zoufalí, tak je náš pohled na realitu trochu pod vládou tohoto stavu, totéž platí pro stav radosti nebo zamilovanosti. Jistě se každému stalo párkrát za život, že když udělal jakousi inventuru svých minulých rozhodnutí, zjistil, že stav naši mysli měl razantní vliv na tehdejší rozhodnutí a nebyla vždy zcela správná. Určitě by je nyní udělal jinak. Když má člověk opravdové přátelé, na které se nebojí obrátit, pak se počet minulých i současných „kopanců“ dá docela eliminovat právě díky jejich střízlivému a kritickému názoru. To je pochopitelně hodně dobře. Nic proti tomu, když se svými stavy inspirujeme a pomáhají nám být lepší. Já mám na mysli spíše stavy a jejich intenzitu, kdy ztrácíme schopnost být objektivní a rozumní.
Modrý svět je v tomto ohledu poněkud povrchní a umí brnkat na tu naši správnou strunu, vedoucí k našemu uspokojení a dost možná i jakési stagnaci. Děkujeme za přání k našim narozeninám a přitom je nabíledni, že kdyby na to Facebook neupozornil, tak naprostá většina „přátel“ o našich narozeninách vůbec neví. Přesto děkujeme upřímně a vážíme si toho, že si dotyční vzpomněli, že na nás myslí a blá, blá, blá. Přitom datum narození jsme si do profilu dali my, snad aby se právě toto dělo a my jsme přesto vděční a dojatí. Když něco nafotíme, složíme muziku, natočíme klip, napíšeme báseň, prostě cokoliv vytvoříme nebo uděláme, vždy se najde dostatek lidí, kteří budou lajkovat, zvedat palce a chválit a chválit a to i přesto, že dotyčná věc vlastně stojí za hovno. Nám to ale nebrání, být spokojeni a nadšení a to jen proto, že to hovno nevidíme. Pochopitelně – kdybychom to hovno viděli, tak ho na FB ani nedáme. Netvrdím, že to tak je vždy a všude v našem modrém světě – jen tvrdím, že to převládá neúnosnou měrou. Co tím vším chci říci?? Nebylo by na škodu vidět a cítit více upřímnosti v tomto umělém prostředí, více přímočarosti, více kritiky, i když to znamená více se zamýšlet a více rozpoznávat a taky riskovat. Pochopitelně také objektivně chválit, to k tomu také patří. Bylo by dobré se vzájemně tímto přístupem motivovat a zbavit se povrchnosti. Dejme pojmu „přítel“ zase ten správný význam. Nebo ne??
Tak, a nyní mne třeba zabijte.