Gabriela V.G.: Deset let vlastní hudební cesty. O nové energii, zkušenostech i plánech do budoucna

Deset let na scéně s vlastním projektem je důvod k bilancování i k pohledu vpřed. Zpěvačka, textařka a muzikantka Gabriela V.G. otevřeně mluví o tom, jak se během let proměnila její tvorba, co jí hudba dala, jaké výzvy musela překonat i kam chce svou kapelu posunout v dalších letech.

Když se ohlédnete za uplynulými deseti lety svého projektu, který okamžik považujete za ten úplně nejzásadnější?
Zatím nejzásadnější okamžik bylo, moje rozhodnutí vytvořit svůj sólový projekt Gabriela V.G. Během těchto 10 let se událo spousta  podstatných a důležitých věcí, které se mi zdály v ten daný okamžik být hodně důležité až zásadní, ale časem se ukázalo, že zas tak úplně zásadní nebyly, každopádně to jsou všechno jen důležité kroky a posuny na téhle hudební cestě, takže možná mě něco hodně zásadního ještě čeká.

V čem je dnešní Gabriela V.G. jiná než ta, která před deseti lety stála na začátku své sólové cesty?
Sólová cesta byl pro mne úplně nový začátek a poznání. I když jsem v té době již měla za sebou spoustu koncertů a vystoupení s jinými hudebními projekty, kde jsem působila jako zpěvačka a klávesistka, nikdy před tím jsem nevystupovala sólově sama za sebe. Delší dobu mi trvalo si uvědomit, že ten název jsem vlastně já + moje doprovodná kapela. Já jsem „podepsaná“ pod vším co se děje a já za to nesu zodpovědnost a já jdu s kůží na trh. Časem se to nějak ustálilo a teď už mi to připadá naprosto normální. A i když jde o sólový projekt, spolupracuje se mnou spoustu skvělých muzikantů a lidí, kteří mi nějak pomohli, pomáhají a podporují a samozřejmě skvělá kapela.  Všechno to jsou malé díky, jedné velké skládačky, ale pro mě velmi důležité. A tak bych všem těmto úžasným lidem a celé mé kapele chtěla poděkovat za to, že tu jsou.

Vaše hudba i texty působí velmi osobně. Jak moc se při jejich psaní inspirujete vlastním životem?
Máte pravdu, že největší inspiraci vidím ve vlastním životě, v mých pocitech, emocích, v tom jak na mě jisté situace působí, jak je vidím já a pak v hledání jak ve špatném příběhu najít to dobré. Tedy i když jsou některé moje texty/příběhy občas pochmurné, snažím se v nich najít něco pozitivního, dobrého, prostě  jistou naději. Spoustu lidí se dokáže s mými texty ztotožnit, v těch smutnějších najít pozitivum a z veselých se radovat. Posluchačům to přináší pocit, že v tom nejsou sami. Pro mě je důležité předávat tyto emoce, kterým nechávají lidi na koncertě volný průběh. Například u písničky Táta vídávám slzy. Ti lidé nepláčou kvůli mně, že mi zemřel táta…pláčou, že jim chybí někdo, kdo je miloval a oni milovali jeho, je to o vzpomínce o lásce, radosti, o bolesti, smutku a o tom, se s tím nějak vyrovnat. Určitě víte, že sdílený smutek je menší smutek a proto by se i o těchto věcech mělo mluvit a zpívat.

Když dnes skládáte nové písně, změnil se váš přístup oproti začátkům, nebo stále spoléháte hlavně na intuici?
Hodně spoléhám na intuici. Tvoříme pořád stejným způsobem a od srdce. Já napíšu text a kytarista hudbu. Když nás chytne tvůrčí nálada, proberu svůj šuplík textů a kytarista vytáhne svoje nápady a riffy. Já už mám většinou jistou představu, jaká hudba by měla text doplňovat. Tedy jestli to bude pomalejší tempo, nebo úderná rychlovka. Uděláme spolu základ, zpěvovou linku a dál už to většinou vyprodukuje kytarista Mare Image. Známe se roky, tedy máme i hodně podobné cítění.  Mám v něj plnou důvěru, i když mu do toho dost často kecám.

Každá kapela si během let projde změnami. Co podle vás nejvíce přispělo k tomu, že váš projekt vydržel fungovat celé desetiletí?
Troufnu si říct, že náš projekt drží již 10 let, protože víme, co chceme. Dokážeme si spolu při tvorbě dost ostře vyměnit názory, ale taky dojít k slušnému závěru. Za dobu deseti let u nás došlo pouze k jedné změně a to na postu baskytaristy, kdy Ivoše Smékala v roce 2022 nahradil Pavel Šín. Naše vazby nejsou jen kolegiální, ale i přátelské a rodinné. Všichni se známe přes 20 let a hráli jsme spolu i v jiných projektech již v minulosti a i když si někdy vjedeme do vlasů, dokážeme se i od srdce zasmát a vyhecovat, jsme vlastně taková jedna velká rodina a to nás jistě drží pohromadě.

Která skladba z vaší dosavadní tvorby pro vás dodnes znamená nejvíc a proč právě ona?
Tím, že jsou moje skladby podložené autobiografií a jsem autorem textů, je opravdu velmi těžké určit skladbu, která by pro mě znamenala nejvíc. Určitě je to již zmiňovaná skladba „Táta“, ale mohla by to být i skladba „Sněhurka“, která je velmi melancholická a v níž se vyzpívávám z obavy o život předčasně narozené dcery. Tak by to mohla být i skladba „Jsi můj Psycholog“, ve které zpívám o důležitosti spřízněné duše a jak nám může pomoci svěřit se té správné osobě. Ale taky by to mohla být kterákoli jiná veselá písnička, která opěvuje lásku, rodinu, přátelství a radost ze života.

Během své kariéry jste odehrála řadu koncertů. Existuje vystoupení, na které nikdy nezapomenete, ať už z pozitivních, nebo nečekaných důvodů?
Zatím mě tak úplně nic nepřekvapilo. Občas se stane, že nejede auto, nebo se porouchá cestou na koncert. Že bubeník zapomene část bicích, nebo vyhoří nějaký aparát při koncertě. To všechno jsou ale řešitelné situace, i když jde o čas a o nervy.

Jak důležité jsou pro vás fanoušci a ovlivňuje jejich zpětná vazba vaše další hudební směřování?
Fanoušci jsou nejdůležitější, bez nich by to nešlo. Myslím, že každý muzikant, o to víc ten, který se věnuje autorské tvorbě, potřebuje mít zpětnou vazbu. Úplně fanoušci asi neurčují náš další hudební směr, ale na základě jejich dosavadních hodnocení víme, které skladby je nejvíc zaujali. Nová tvorba je o vývoji a jak tomu bylo doposud, nedržíme se jednoho konkrétního hudebního stylu, ale posluchači můžou v našich skladbách slyšet mimo rocku a popu prvky retra, funky ale i punku. Na podzim pustíme do světa nový singl/duet, na kterém se podílí zpěvák Fany Michalík, a protože Fany je hardrockový zpěvák, bude to mít opravdu velké grády a bude to zase trošku něco jiného, než jsme dělali doposud.  Trošku nám trvá vydání tohoto singlu a nejen fanoušci, ale i my jsme v očekávání a netrpěliví, ale rozhodli jsme se ho vydat rovnou  i s videoklipem, takže se to trošku protáhlo. Makáme na tom.  V zimě pak chystáme vydání alba a tam zase budou více niternější a intimnější skladby k zamyšlení. Takže od všeho něco, tak jak to zrovna při tvorbě cítíme a jaké máme období. Přesně tak to máme rádi.

Máte po deseti letech ještě nějaký hudební sen nebo metu, kterou byste si chtěla se svou kapelou splnit?
Můj hudební sen je pořád stejný, jen s přáním, aby nabýval na objemu.
Nemám žádnou danou metu, kde bych chtěla hrát. Mám jen malé sny, které se mi postupně plní. Na začátku našeho koncertování jsem si velmi přála, aby přišli lidi na koncert a měli na sobě náš merch, aby přišli s cílem, že jdou na náš koncert a ne na ostatní vystupující kapely, aby si pod podiem zpívali moje texty, aby jim porozuměli a měly dobrý pocit z naší hudby a odcházeli s úsměvem a energií, aby naše radost (muzikantů a fanoušků) byla oboustranná, aby mi někdo nový „cizí“ řekl, nebo napsal na sociální sítě, že se koncert líbil a aby si to lidé sdíleli mezi sebou bez výzev nebo sponzoringu. A ono to funguje, vše tohle se děje a já za to děkuji a mám velkou radost, že to, co chci svými písněmi sdělit, se dostane k těm, kteří to chtějí slyšet, vnímají to, a které to baví. Vzájemně si tak předáváme skvělou energii a to je naprosto skvělé. Čím víc nás je, tím líp, takže já si přeji, aby nás bylo stále víc a víc.

Kdybyste mohla něco vzkázat Gabriele, která před deseti lety stála na úplném začátku své sólové cesty, co by to bylo?
Makej, vydrž a nečekej, že něco přijde hned a samo.  Všechno má svůj čas a nejdůležitější je vydržet, nenechat se zlomit a být stále svá a s úsměvem.