O novém klipu kapely HorizontOfficial

Můžeš nám představit song a klip z tvého pohledu? Co bys o něm řekl?
Já vlastně to vnímám jako zpověď. Je to strašně zvláštní, ale mé podvědomí, které píše texty, mi někdy, mám pocit, lajnuje budoucnost. Ve zkratce jsem cítil, že teď je pravý čas na Pravdivý nádech. Skladba se prostě zaryje pod kůži. Kdo pochopí text, kdo se zamyslí více do hloubky, tak věřím, že se dostane na hranu citu sebe sama a donutí jej se zamyslet. Což je vlastně cílem.

Jak dlouho si Pravdivý nádech psal?
Já vlastně ani nevím. Již nějaký čas máme skladbu v playlistu. Je ale pravdou, že když zapátrám v paměti, tak mi někdy hlava produkuje opravdu strašně zajímavé myšlenky. Ty se snažím hodit “na papír” či je zaznamenat. Často spousty textů zahazuji a říkám, že nejsou dost dobré. Nejčastěji si je vyselektuji sám, ještě než se dostanou na zkušebnu. Pravdivý nádech jsem psal podle všeho tak den.

Co tě při tvorbě Pravdivého nádechu inspirovalo?
Když se zamyslím, tak mě napadalo, že přijdu o osobu, která mi bude chybět. Budu zoufalý a často přemýšlím o pomyslné hraně jistot. Abych to uvedl na pravou míru. Že ty naše největší jistoty se hroutí a my si mysleli, jak jsou neohrožené. Tehdy, když jsem skladbu psal, tak jsem přemýšlel jinak. Byl možná zoufalý z toho, že bych chtěl zachránit nefungující vztah, či přemýšlel, jak jednoduše může přijít zvrat. To se stalo a nyní je vše jinak, myslím jinak. Jen ten cit je jednou pro vždy zaznamenán, za což jsem moc rád.

Jak je to s původním významem písně? Byl zachován?
Myslím, že byl zachován na 200% je to až nad míru toho, co má skladba vyjadřovat. Paradoxem je, že jsme ji tolik nevnímali jako takovou klipovku, ale po jejím vydaní mi chodily zprávy z řad velkých kapel a osobních vzorů, že toto je Horizont a toto je best. Osobně jsem to tolik nečekal a byl jsem místy dojat, že se práce, kterou jsme do klipu dali, zúročila. Každý člověk, pohybující se v hudbě, mi dá za pravdu, že toto je pocit, který je ten nej.

Co je pro tebe hlavní sdělení?
Chci v posluchačích vyvolat asi hlavně to, aby pochopili, že věci, které měli rádi, které milovali, které milují dnes, můžou být zítra minulostí. Může se vše změnit. Zítřek bude jen vzpomínkou, a i kdyby se člověk naučil létat, zítřek bude už jednou pro vždy minulostí. Vím, že to zní jako klišé, ale vážit si dneška, udělat vše pro to, abyste to zachránili, aby to bylo dobrý, je cena, která stojí za to. Ovšem někdy to nestačí a potom je na to jednoduchá odpověď. Buď to nebylo to pravé, nebo na to nebyl časoprostor nastaven, nebyl člověk připraven to chápat a potřebuje si k některým věcem dojít. Je to smutné, ale pravdivé. Proto pravdivý nádech, proto střepy, proto krev, proto je to vše pod kůží.

Jaký moment z natáčení videoklipu stojí za zmínku?
Je jich hned několik. Když jsem den před seděl sám v místnosti, kterou jsem navštívil několikrát s osobou, o které klip prakticky pojednává. Snažil se vše připravit a pak tam zůstal noc před natáčením sedět na schodech a přemýšlel. Bylo to šílený. Pak asi v den samotného natáčení. Tolik lidí, kolik bylo v hlavním sále a najednou si člověk na pár vteřin uvědomil, že se jedná o myšlenku. O jeho myšlenku a kolik lidí ji snaží ztvárnit a kolik lidí pro ni maká. Šílené, jak se myšlenka mění v realitu při barvení rukou komparzistek a kolik síly se do toho dává od každého jednotlivého člověka a ještě v tomto objektu. Nepopsatelné..

Bylo těžké se soustředit při natáčení scén se „stahujícím svědomím”? (Ruce v obličeji, atd.)
Nejsem herec. Jsem, dalo by se říct, bezprostřední člověk. Lidi, kteří mě znají, tak ví, že často to mám tak, co na srdci, to na jazyku. Co se týká svědomí a rukou v obličeji, tak bylo nejobtížnější se soustředit kvůli tomu, že to byly ženy všechno. Byly často přespříliš něžné a hodné. Byly často hodné svědomí (smích). Což jsme tak úplně nechtěli. Kvůli scénáři měly být černé svědomí, takže kruté a pravdivé. Já si to ale užíval a vlastně si uvědomoval, že je to bezprostřední a všichni bojují za co nejlepší výsledek a propo, kdy na člověka sahá tolik párů rukou krásných holek (smích). Jsem rád, že to vyšlo a že výsledek stojí za to. Komparzistkám patří velký dík za to, jakým způsobem se toho zhostily. My, potažmo já, bychom mohli být trochu profesionálnější, i když bez srandy by to asi taky úplně nešlo.

Autor rozhovoru Kačka Jurásková