Když se řekne Kingdom Come, nemusí se každému vybavit totéž. Například při rozhovoru se synem, který programuje počítačové hry, padlo „Kingdom Come“, kde on hovořil o počítačové hře, mně vytanulo na mysli jméno kapely. O hře si pamatuji snad jen to, že je česká a je to RPG. Ti, kteří absolvovali vojnu se bát nemusejí, zde se nejedná o zkratku pro pancéřovou pěst ani jinou zbraň. Tady to značí něco jako Hra na hrdiny (Role-plaing game). O kapele se zmíním několika řádky a připomenu její písně.

V 70. letech XX. století nesla název Kingdom Come britská kapela, která hrála experimentální psychedelickou a progresivní rockovou hudbu. Domníval jsem se, že nad rámec mého chápání je pouze opera a rap. Nejen… Když jsem hledal píseň, kterou bych dokumentoval tvorbu britských Kingdom Come, ty songy působily tak negativně na moji nervovou soustavu, že jsem si musel zajít na balkon dát sušenou zeleninu. Majoránku dávám do guláše, mám na mysli tabák! :-) Nekuřte! Nakonec jsem se rozhodl ušetřit Vás podobné zkušenosti z poslechu a klip neuvést. Nicméně kapela je dohledatelná a někdo se můžete třeba volně inspirovat…

Kingdom Come, o níž chci psát je kapela německá, založená v roce 1987 vedená zpěvákem Lenny Wolfem (dříve rockový projekt Stone Fury). Hru na baskytaru a klávesy obstaral Johny B. Frank. Sólová kytara – Danny Stag, rytmická kytara – Rick Steier a bicí – James Kottak.

První singl kapely se jmenoval Get It On a dosáhl velkého prodejního úspěchu. V roce 1988 vydala skupina debutové album s názvem Kingdom Come. Mnohým připomínal styl písní na albu Led Zeppelin. Kritikové skupinu v tisku přezdívali dokonce jako „Klonované království“.

Třetí skladbou z výše zmíněného alba byla píseň What Love Can Be, kterou Vám zde předkládám:

Druhé LP skupiny z roku 1989, se jmenovalo In Your Face. Ještě v témže roce se kapela náhle rozpadla. Později zformoval Lenny Wolf kapelu s jinou sestavou. Obsazení ve skupině se měnilo, leč současné se od zcela původního liší pouze na postu zpěváka, jenž zastává Keith St. John. Na pátém albu Twilight Cruiser je jako třetí v pořadí uvedena stejnojmenná píseň:

Dalšími z možností, jež se Vám mohou vybavit v souvislosti s Kingdom Come jsou například krátkometrážní western z roku 1919, nebo komedie u nás pod názvem Přichází království nebeské. V hlavní roli LL Cool J, na ČSFD 40%. Nebo kanadský horor z roku 2014 (49% na ČSFD).

Anebo třeba písnička kapely Manowar:

Tolik tedy aspoň něco o Kingdom Come. Na shledanou příště

Pro Rockpalace Michal Krejsa 11.4.2022

Po dlouhých šesti letech od poslední desky vydává ostravská stálice Degradace nové album s názvem Last Soul. To obsahuje deset zbrusu nových skladeb včetně videosinglů Všechno bude fajn a How Long?. Album vychází u Papagájův Hlasatel Records na vinylu a na CD.

Degradace působí na hudební scéně už dvě desetiletí a za sebou má šest dlouhohrajících desek, několik split albumů a singlů. Ve své tvorbě kapela vždy vybočovala z pomyslných žánrových mantinelů a odvážně se pouštěla do nejrůznějších směrů.

Sestavu vedle zakladatelů kapely, kterými jsou Rudee (zpěv, baskytara) a Tommy Heroin (kytara, zpěv), tvoří už pátým rokem bubeník Rob a skotský kytarista Alec Munro a z jejich novinky Last Soul je jasné, že ani nadále se nenechají svazovat žádnými konvencemi. Nejenže se na albu nebojí spojit punkovou energii s rock´n´rollovou instrumentací, kdy nechybí ani hardcorová až metalová ostrost a hlasitost, ale došlo také k menší jazykové proměně a šest skladeb je opatřeno anglickým textem. „Jednak jsme v posledních letech často vystupovali za hranicemi a jistou roli v tom hraje také přítomnost Aleca v kapele. Začít psát písně i v angličtině pro nás byl zcela přirozený krok,“ vysvětluje Rudee. Last Soul je prvním albem v této sestavě a Degradace jím symbolicky zahajuje novou etapu své existence.

mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
http://degradace.cz/
https://www.facebook.com/degradace
https://phr.cz/

Projekt IKARA vznikl v lednu 2022, kdy zakládající členové Jaroslav Brouzda a Jaroslav Brzobohatý nabídli zpěvačce Žántí spolupráci. Připravili repertoár a nechali ji k několika skladbám vytvořit zpěvové linky a texty. Nadšení bylo vzájemné a dohodli se, že skladby natočí.
Pilotní singl, který představili, se jmenuje "Pouto". Text Žántí napsala na přání obou Jaroslavů jako pocta všem ženám - matkám, které už tu nejsou. Tuto smutnou událost, bohužel, oba pánové zažili v koronavirové době loňského roku.
Další texty se týkají různých témat jako spojení s přírodou, fantasy, mystery, mezilidské vztahy. Skladby se stylově řadí k rocku, metalu a symfonickému metalu.

IKARA:
Zpěv - Žántí sólistka divadla RockOpera Praha a frontmanka kapely Matahari.
Kytary - Jaroslav Brouzda (hudební producent, kytarista v původně německé kapele Morbid Silence) a Daniel Krob ( Arakain, Kreyson, Zeus)
Baskytara - Jaroslav Brzobohatý (Morbid Silence)
Bicí - Roman Haase (Karamel, Bohemian Symphony Orchestra Prague, Aleš Brichta a další)
Facebook

V tomto seriálu se vracím k albům, která jsem kdysi dávno poslouchal ve volných večerech, a porovnávám své tehdejší dojmy se současnými. A dnes tedy přichází dílo, během jehož poslechu jsem se po pokoji s kazeťákem na plné pecky naposkakoval nejvíc.

Zároveň jde o album, díky kterému se může z generace vyrůstající v 80. letech považovat tak trochu za metalistu úplně každý, protože těžko budete hledat někoho, komu to pustíte a nebude se mu to líbit. Mnozí (dost možná téměř všichni) s tímto albem svou pouť metalového fanouška začali, je i řada těch, kteří u něj i skončili, protože už pak na nic podobného nenarazili. S tím se pojí i jedno úskalí. Když vám dnes někdo řekne, že právě „Keepři“ jsou jeho nejoblíbenějším albem a Helloween oblíbenou kapelou, trošku nad tím ohrnete nos, neboť díky výše uvedenému si toto dílo nese cejch materiálu ideální pro metalové začátečníky. Je to nespravedlivé, neboť jde po všech stránkách o skutečně geniální dílo, jedno z nejlepších v historii.

Nebudu zde rozlišovat jedničku a dvojku. V náhledu článku jsem použil booklet z dvojky, a to z toho důvodu, že jsme ji měli nahranou dříve a já ji nějakou dobu považoval za starší. A dlouho se mi líbila víc. Je zajímavé, že z těch dvou rozsáhlých kompozic se mi titulní song líbil na první poslech, dokonce byl od začátku mojí nejoblíbenější skladbou, zatímco k „Halloween“ z jedničky jsem si dlouho hledal cestu. Z jedničky jsem pak vyhledával, a teď půjdu proti proudu, „A Little Time“ či „Future World“, zatímco dvojka se mi líbila na první nakopnutí od začátku do konce, takže tady nemá smysl vypisovat nějaké žebříčky a hitparády oblíbenosti.

Jsou tedy nějaké rozdíly ve vnímání alba v mých devíti letech a dnes? S překvapením zjišťuji, že nejsou téměř žádné. I dnes dokáže album naprosto pohltit, překvapovat, udržovat i podněcovat pozornost. Téměř zde neexistují chvíle, že byste se už těšili na další skladbu, protože víte, že i ta stávající vám toho ve zbývající stopáži mnoho nabídne.

Nemá smysl tady rozebírat jednotlivé skladby, které lze všechny považovat za hity. Spíše se podívejme, v čem tkví genialita, nadčasovost a kouzlo (to je možná to nejtrefnější slovo) tohoto alba.

Jmenovat na prvním místě zpěv se může jevit povrchně a lacině. Jenže Michael Kiske připomíná takové mistry, jako jsou Bruce Dickinson nebo Geoff Tate, jenže… …no, řekněme si to na rovinu, je ještě mnohem mnohem lepší. Barva jeho hlasu je sytější, ve všech polohách jede naplno a nikdy nemáte dojem, že je na hranici svých možností. A i když si říkáte, že výš už to s takovou intenzitou nemůže jít, hodí vám tam ještě další tercii. Sám Kiske říká, že se na těchto nahrávkách neposlouchá rád a že je znát, že byl ještě dítě. Jenže právě ta bezstarostnost, jódlovačky, přeskakování hlasu, rozvernost a oproštění se od toho, že by to mohlo znít trapně, jsou tím, co z Kiskeho výkonu dělají naprosto výjimečný a pohlcující počin. Ke zpěvu rovněž patří sbory, které jsou zde skutečně pompézní a je znát, že jim byla věnována maximální péče. A jsou užívány tak často, aby sólový zpěv neměl sebemenší šanci zevšednět. Další zbraní jsou kytarové aranže. Pořád se něco děje. Proč se u písně s parádní melodií spokojit pouze s tím, když tam kytary v druhém plánu mohou tvořit další motivy? Nemluvě o předehrách, které si pamatuje úplně každý, či propracovaných kytarových soubojích v mezihrách. A tam, kde bylo dýním při nahrávání málo i tohle, jsou doplněné ještě klávesové plochy, které tomu všemu dávají ještě kouzelnější atmosféru a balí to do skutečně slavnostního a pompézního hávu. Jenže to není všechno. Pánové neumějí jenom hrát rychle, sypat ze sebe melodie a vrstvit aranže, ale dokážou i zvolnit, budovat napětí a atmosféru, takže se ve skladbách dočkáme pomalých lyrických ploch. Člověk si pokládá otázku, co je při vší té rychlosti vedlo k takovým odbočkám. A na odpověď není třeba čekat dlouho. Proto, aby v další fázi skladby mohl gejzír vytrysknout s ještě větší intenzitou. Protože „A Little Time“ bez budíku, „Dr. Stein“ bez kláves v poslední fázi sóla, „Halloween“ bez epické střední části či „Keeper Of The Seven Keys“ bez akustického sóla by něco sakramentsky chybělo. A na závěr veškeré chvály si nechávám celkovou produkci. Neexistuje moc produkcí, které se i po letech tak příjemně poslouchají, mají dostatečnou intenzitu, ale za žádných okolností z nich nebolí uši.

Že je těch superlativů příliš mnoho? Ano, je. A co je na tom všem nejzajímavější, vůbec se nevztahují k tomu, že jde, jak už bylo na začátku zmíněno, o album, které k metalu přitáhlo skoro každého, nýbrž se vztahují k aktuálnímu poslechu 34 let po vydání.