Českobudějovická parta Frozen Poppyhead vydává velice humorný počin s názvem Rattle. Pokud se chcete pobavit a prodloužit si život, rozhodně si pusťte nový videoklip, který kapela napasovala k písni z jejich posledního vydaného alba Everfrost.

Kapela v klipu zhmotnila své logo makovce, a to hned do dvou podob - plastového chrastítka, a také reálného makovce, který zpívá a válí na kytaru. Chrastítko navrhl kytarista Alfred Rezek, basista Jan Tošer ho vytiskl na 3D tiskárně, a Tom Rod Art Studio se postaralo o barvy. Požadavek na vytvoření masku makovce perfektně zpracovala umělkyně přezdívaná Barika SFX, která se také postarala o body painting a SFX make-up. Pod maskou makovce se skrývá frontman kapely Richard Tolkner, který je také autorem scénáře. Krom zmíněného makovce je velice vtipně pojatý kostým malého mimča, které ztvárňuje již jmenovaný Alfred Rezek. Rodiči tohoto zarostlého prcka není nikdo jiný než David Halada, jakožto zodpovědný otec, a Jan Tošer, jako milující mamka k nakousnutí. Více však už nebudeme prozrazovat, ať se máte na co těšit.

Videoklip natočil přítel kapely a vynikající fotograf Tomáš Grech. Za střih, animace a vizuální efekty je zodpovědný Richard Tolkner. Za mix a mastering písně ručí bubeník David Halada.
O produkci písně i videoklipu se kapela postarala sama.

Podruhé přicházím se stručnou vzpomínkou na časy, kdy trávení večera s kazeťákem u mě patřilo k naprostým samozřejmostem. Jak bude po letech chutnat celistvý poslech dalšího kultovního alba?

V dětství jsem si rád hrál s psacím strojem, ale činnost byla vždy stejná. Sepsání žebříčku mých nejoblíbenějších kapel. Dát na první místo SLAYER patřilo k dobrým mravům, i kdyby člověk měl v danou dobu ještě oblíbenější kapelu.

Při včerejším poslechu tedy došlo na „Reign In Blood“. Pro každého fanouška SLAYER jde o nedostižný opus magnum, stejně jako pro kapelu samotnou či kapely konkurenční. Ale já to měl přece jenom trochu jiank. Nahraná kopie na naší kazetě byla dost nekvalitní, navíc já jsem se Slayer začínal s alby „South Of Heaven“ a „Seasons In The Abbys“. A protože nejlepší album každé kapely je to, které vás k ní přivedlo, vskutku nyní vypustím onu kacířskou větu, že „Reign In Blood“ má u mě pozici až toho třetího. Já si k němu našel cestu až ve chvíli, kdy už to nebyla nejrychlejší, nejzběsilejší a nejtvrdší deska ve vesmíru, tudíž jsem byl připraven o ten moment překvapení a tu pumelici, jež odpálilo v hlavách těch, kteří se k němu dostali krátce po vydání. Každopádně z něj ale cítím ten enthusiasmus mladých kluků, kteří se to rozhodli do posluchačů nasypat s maximální intenzitou. Však si zde pánové King a Hanneman vybudovali pověst ultrarychlých kytarových sekerníků, ale já se s dobovými vyzdvihovači shodnu na tom, že rozdílovou kategorii tady tvoří Lombardovy bubny, jejichž hravost a zběsilost vynikne i přes dobovou produkci, která dnes už svůj archaismus zastřít nedokáže. Ale právě proto nám hoši toto album v minulých letech několikrát přehráli na koncertech komplet. A moji favorité? Pochopitelně titulní „Reign In Blood“ s oním kultovním nervózním úvodem. A jelikož už jsem zmínil, jaké album mě se Slayer seznámilo, tak nepřekvapí, že budu jmenovat i „Postmortem“.

Když to shrnu, já vlastně v diskografii SLAYER žádného jednoznačného favorita nemám, primát může držet hned několik desek. Ale „Reign In Blood“ otevřelo cestu neomezených možností všem ostatním. A kytarová muzika tak dostala v roce 1986 svůj raketový pohon na cesty do dalších dosud neprobádaných vod, kde rychlost a nářez neznají hranic. Takže zde leží základ toho, co budu ještě mnohokrát opěvovat v dalších dílech tohoto seriálu.

Před časem jsem si uvědomil jednu alarmující věc. Že s přibývajícím věkem a starostmi z mého života úplně vymizelo to, co bylo kdysi samozřejmé. Někam se zavřít, pustit si na plné koule nějaké album. A ležet nebo poskakovat nebo dřepět s hlavou u repráků kazeťáku. A tak jsem si řekl, že se k tomu čas od času vrátím. Berte tento seriál jako krátké vzpomínky jednoho z vás na ty chvíle, které jsme u našich kazeťák trávili všichni.
Mojí první volbou se stalo album "The Years Of Decay", které v roce 1989 vydali thrashmetaloví OVERKILL. K tomu albu mě pojí vztah nejen zvukový, ale i vizuální. Když se mi do rukou poprvé dostal časopis Metal Hammer, tak právě nádherná reklama na toto vycházející album zdobila zadní stranu. Kapelu jsem tehdy ještě neznal, ale byl to pro mě dostatečný signál, že to bude něco výjimečného.
A taky že jo. Parádní album se skvělým Blitzovým zpěvem, úžasnou dunivou basou (když jsem pak o mnoho let později začal hrát, snažil jsem se cosi podobného vyloudit z ošuntělé Jolany a napůl spáleného zesilovače Tesla) a hlavně skladbami, které parádně odsýpají, ale zároveň jsou úžasně propracované a až malebně rozmanité. Ale zase ne tolik, aby to bylo až moc velké umění. Prostě thrash metal, který ale ani na chvíli nezapomíná na melodie. Celé album drží tak nádherně pohromadě, že berete jako úplnou samozřejmost, když přijde energií překypující "I Hate", sabbatovsky táhlá "Playing With Spiders" či pulsující "Who Tends The Fire". Všude je prostě přesně to, co tam má být. Za vrchol pak považuji atmosférotvornou titulní baladu. Je zajímavým paradoxem, že tendenci přetáčet jsem měl vždy jen u "Elimination", kterou považuje za vrchol alba drtivá většina fanoušků.
Poslech po letech mi ukázal, že album si svou atmosféru udrželo, ale současně ho i dnešním pohledem mohu považovat za parádní nářezovku na rozptýlení. Ty časy u kazeťáku se mi beze zbytku vrátily a já už se těším, až si zase pustím v jednom celku něco příště.

Rozbořené budovy, zchátralé továrny, zasypané a zaplavené chodby, místa, která v mnohým z nás navodí úzkost, deprese… Přesto se mezi námi nachází jednotlivci a party, které právě taková místa milují a navštěvují, místa, kterého se často mnoho let nedotkla lidská noha. Přináší často až destruktivní fotografie a záběry ze „zapomenutého“ světa, které přes svou depresi mají svou krásu a kouzlo. Záliba v podobných zážitcích se jmenuje Urbex. Fotografie ve mně vzbudily zvědavost a tak jsem zjišťoval nějaké podrobnosti u skupiny, která si říká Urbex Plzeň a navštívila mnohá tajemná místa. Pohybují se často hluboko podzemí, navštívili mimo jiná atraktivní a tajemná místa Pripjat - černobylské město duchů..., viděli to, co většina z nás nikdy nebude mít možnost vidět.

Pánové, pojďte nám přiblížit pojem Urbex, co to znamená a čeho se vlastně týká?
Děkujeme za pozvání (rozhovor). Urbex je vlastně složenina ze slov URBAN (URB) a EXPLORATION (EX). Což se dá volně přeložit jak průzkum moderních ruin. V praxi to znamená, že se vydáváme hluboku do objektů, které jsou běžně nedostupné. Jsou ve většině případů buď střeženy, nebo nějak zabezpečené.

Kdy a jak může člověk s Urbexem začít a co k tomu potřebuje za vybavení?
H:Začít se dá kdykoliv, když si na to troufnete. Samozřejmě musíte předem zvážit důsledky co se na urbexu může stát. Co se výbavy týče, nepotřebujete nic jen odvahu. My třeba nosíme fotoaparáty, kamery, světla a mnoho dalších doplňků. KPZ (díky pane Foglar) a vhodné oblečení je také nezbytné. Základ jsou pevné boty a rukavice, neboť hrozí, že šlápněte na hřebík nebo se říznete o sklo.
T: Začít se dá téměř v každém věku, začátky má každý jiné. Někdo se přidá k partě, která už po lokacích jezdí, někdo začne objekty kolem svého bydliště, pak už je to hlavně o hledání a skládání informací v celek. Co je potřeba je také různé, někomu stačí rukavice a mobil, já jsem raději lépe vybaven. Boty odolné proti propíchnutí, odolné rukavice, čelovka a svítilny s náhradní baterií, mobil a fotoaparát na zdokumentování objektu a dnes i často natáčíme náš průzkum.

dnes už k "mapování" terénu používáme i hodně kvalitní dron

Je nějaká věková hranice, nebo limity, kdy se člověk může do Urbexu pustit?
H:Tak rozhodně by toto neměly provádět děti. Leze se do objektů, kde je možnost úrazu, zadržení ostrahou, či jiné svízelné situace o které není zas tak nouze v tom našem koníčku.
T: Jak jsem zmínil, začít se dá v každém věku. Limity jsou pak na každém, jak si je zvolí sám. Já třeba sám za sebe na každém kroku slyším hlídače, psa....

Jak je to s legálností, co se týče vnikání do budov?
H:Ve valné hromadě případů je to na hranici zákona. Přece jenom objekty můžou být zabezpečené bezpečnostní agenturou.
T: Je to na pomezí zákona, důležité je nevytvářet vstupy, ale využít děr v plotu, chybějícího okna nebo dveří a hlavně nic nekrást.

cesta do "středu" země začíná

Máte nějaké zkušenosti se zadržením?
H: Párkrát nás našel hlídač. Tak nás vyprovodil rychle ven.
T: V jedné teď již zničené fabrice nás 3x z 5-ti návštěv chytil hlídač, vždy nás ale jen vyvedl ven.

Překonáváte v rámci Urbexu i překážky jako řetězy, zámky?
H: My osobně násilně vstupy neprovádíme. Dokážeme se právě dostat do objektů netradiční cestou, aniž bychom něco rozbili.
T: Ne, pak už to není urbex ale vloupání. Už se párkrát stalo, že přijedeme na lokaci, ale když vstup do objektu nenajdeme, tak se otočíme a jedeme jinam.

Je Urbex nebezpečný, máte nějakým způsobem svojí bezpečnost? Přece jen chodíte do starých budov, chodeb….
H:K úrazu při urbexu lze přijít velice snadno. Je potřeba mít na paměti, že opuštěné objekty už nejsou udržovány, takže se můžete třeba propadnou podlahou, nebo v zatopených chodbách snadno šlápnete do odkrytého, kanálu … Klasické urbexové úrazy jsou říznutí o cokoliv rezavého, snadno spadnete, nebo něco spadne na vás.
T: Je to velmi nebezpečný koníček, kolega ty základní vyjmenoval, ono je toho moc a moc, od bloudění až po…. Takže je dobré značit v podzemí, kudy jdeme a někdo by měl vždy vědět, kam jedeme a dát si časy, kdy se máme ozvat. Tady pravidlo o opatrnosti platí 3x.

V jakém stavu nacházíte vnitřek budov? Zůstalo někde zařízení, stroje….?
H:Vesměs zachovalé, celá technologie často zůstává zachovalá a věci na původním místě. Jakoby jste otočili klíčem a odešli. Někdy si říkáme, že není možné, aby to někomu, nebo někde nechybělo
T: Je to lokace od lokace. Jsou místa která jsou totálně vybydlená, vykradená, vytrhané dráty ze zdí, chybějící okna, dveře, dokonce i překlady. Pak jsou místa, kde je to jako když poslední zaměstnanec zamkne a odejde.

Je nějaké pravidlo pro vás „urbexáky“, kterým se řídíte?
H:Nezanechavat nic než stopy. Ničím nepřispět k rychlejšímu zániku budovy. Neprozrazovat lokace těchto objektu.
T: Nesmíme si vytvářet vlastní vstupy, ničit zařízení, odnášet věci. Jediné co se smí odnést jsou fotky a vzpomínky.

Říkáte, že se nesmí nic odnášet, tak jaké suvenýry nebo artefakty si odnesete z vyložené námahy?
H:Tak především si odnášíte pocit, že jste se někam dostali, kam jiní nemůžou, vidíte něco, co mnohý člověk nikdy nemá šanci vidět, šlapete tam, kde více lidí nikdy nebude mít šanci šlápnout. Správný urbexer si odnáší pouze fotky nebo videa, zážitky
T: Pocit že jsme na tom místě stáli a fotky. Atmosféra těch opuštěných objektů, ť už jsou to budovy nebo podzemí je kouzelně mrazivá, strach se střídá s adrenalinem.

Jste nějak organizovaní, nebo pracujete jako jednotlivci, nebo skupiny?
H:V Česku jsou urbexová uskupení, tak i jednotlivci.
T: Je spousta lidí, kteří pracují pouze sami, já dávám přednost spíše 1-2 parťákům. Ale nějaká oficiální organizace tady není

Existuje mezi vámi výměna informací o zajímavých lokalitách, nebezpečí…
H: Většina urbexů sve lokace střeží. A nikdy by se však neměla veřejné prozradit. Čím více lidí ví o nějaké lokaci, tím rychleji toto místo zanikne.
T: Nějaká výměna informací určitě existuje, ale snažíme se lokace hledat sami, pomáhá nám internet, mapy, pamětníci…. Při výměně lokací může dojít k provalení místa a to urychlí zničení dalšího tajemného místa. Jsou lokality, na které se nikdo už nikdy nepodívá. Většinou jde o kryty CO (civilní obrany) na kterých vyroste nová budova.

Je Urbex vyloženě pánská záležitost, nebo tomu propadly i děvčata?
H:Zástupci se najdou i mezi oběma pohlavími.
T: několik urbexerek mezi námi je.

Kde jste byli na cestách za Urbexem nejdále a jaký pro vás do dneška byl největší Urbex zážitek?
H:Nejdále jsme zatím byli za Urbexem na Ukrajině. Konkrétně v městě duchů Pripjati, elektrárně Černobyl či na radaru Duga. Toto místo pro nás bylo životním snem, protože jsme vyrostli na hrách série S.T.A.L.K.E.R, která se v této oblasti odehrává.
T: nejdál to byla zatím černobylská oblast nebo Německo. Spíše jezdíme ale po Česku (zatím). Určitě tam patří naše oblíbená velmi rozsáhlá raketová základna, teplárna, nebo místa, kde se pohybovali manželé Stodolovi. Ona nějaká ta aura a atmosféra „místa“ tam zůstává. Jsou i mnohem lepší a atraktivnější místa, která jsme měli možnost navštívit, ale tím bychom mohli už moc naznačit.

Černobyl, příroda začíná pohlcovat to, co člověk vytvořil

Co vás na tom zajímá, přitahuje, že často jezdíte stovky kilometrů, abyste se podívali na ruiny budov? Vždyť já si myslím, že to musí vzbuzovat depresi, beznaděj…
H:Přitahuje nás už výše zmíněná atmosféra. Vidíme, jak se věci měly dříve. Vidíme zachovalé stroje, vybavení, dokumenty a mnoho dalšího. Je to zvláštní pocit, když stojíte ve velké hale, kde jsou zbytky strojů, stačí přivřít oči a kdo má fantazii, představí ty stovky postav, co se tu pohybovaly, rámus, hluk strojů, stovky rozzářených světel…, pak otevřete oči a okolo vás je hrobové ticho a přítmí. Pokoušíme se tu atmosféru zachytit našima očima na videu, nebo na fotografii. Ale největší zážitek je být tam.
T: Co je pro jedny depresivní místo je pro jiného ,,zázrak‘‘ Na většině míst se odehrály nějaké události. Příkladem je železárna, slévárny, já miluju třeba kryty civilní obrany. Je mi jedno že jsou vypálené, vykradené, ale to místo má pro mne kouzlo.

My jsme hudební server, takže se musím zeptat, jak jste na tom s muzikou? Co posloucháte, co vás v poslední době zaujalo?
H: Já rozhodně Pink Floyd, Northlane a celý australský metalcore.
T: Od plzeňského koncertu Dymytry mám v hlavě a v telefonu hlavně Panoptiko. Jinak si poslechnu XIII.století, Traktor, Tři sestry a pod, nemám vyhraněný styl.

Vy patříte ke skupině Urbex Plzeň, kde lidé najdou vaše fotky, videa, informace…?
Na naší stránce na Facebooku nebo na kanálu YouTube.

Co návštěvníci na vašich stránkách nebo kanále můžou najít ?
H:najdou u nás fotografie a videa z míst, ktera jsme navštívili a pravidelně přidáváme další a další materiál. Pokud by měl někdo zajímavý objekt na průzkum, budeme rádi, když nás kontaktuje a my místo zdokumentujeme.
T: zážitky z návštěv, vybrané fotky a začali jsme se věnovat i natáčením. Občas nám někdo nahraje fotku, jak to vypadalo, když byla lokace ještě v provozu (teď třeba se lidé podělili o fotky Komorního divadla) a to potěší, nebo upozorní na zvláštnost v jejich okolí.

Já vám děkuji, že jste nám odkryli část tajemství a záhady jménem Urbex a místo hudebního klipu si pustíme, jak "pracujete" v terénu.
Tak to jsme rádi a za váš zájem děkujeme také, a mimo jiné, jsme pilní čtenáři vašeho RP.