Již podruhé rozehřeje WARM UP v Nároďáku Jaroměř fanoušky malého Brutalu, který má v letošním roce název JOSEFSTADT!!!

A kdo se postará o pořádnou hudební nálož?

POPPY SEED GRINDER - Brutal Death Metal / HC Praha ZDE

CR0W T0 CR0W - Death Metal / HC Lomnice Nad Popelkou ZDE

Tribe of Misery - Death Metal / Deathcore Olomouc ZDE

Asperra - Metal Hýskov ZDE

Okult - Metal Kuks ZDE

Hystos -  Grind Nový Bydžov ZDE

Těšit se můžete také na výborné pivko. Nově bude na čepu Prémium od pivovaru Chotěboř!!!
Velké poděkování na důvěru patří agentuře Obscure Production.

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: ZDE

Odkazy:
FB událost:ZDE
Mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Při vlastní fertilizaci tohoto tělesa hrála důležitou roli dlouholetá známost (jev velmi častý, nikoliv však nezbytný) praotců Hozlyho a Migyho (v určitých záznamech též pod jménem Miguel). I když se jedná o dost nesourodé spojení – multiinstrumentálně nadaný Hozly se samoukem a věčným basovým amatérem Migym – přesto je založené na dlouhodobém přátelství a spolupráci. Společná cesta undergroundovým světem je vzájemně spojuje zejména s death/blackovými JERUZALEM, noise grindovým extrémem GRILOWACZICZKA, crazy death´n´rollovými KOZELAGAZELADOZELA nebo dnes již grindovou stálicí 8 DNÍ VENKOVA (nyní jako 8DV). Tento výčet ale, zejména na Hozlyho straně, rozhodně není konečný.
V raně embryonálním stadiu tohoto mutanta se předpokládalo hudební zaměření vysoce experimentálním směrem, čerpajícího z klasického death/black metalu, řádně střiženého grindovými postupy, s výraznými vlivy v undergroundu nepříliš využívaných prvků. V reálných konturách asi něco mezi japonskými CSSO, švédskými COFFINSHAKERS, (tuším že) norskými SATYRICON a českými TUČŇÁKY. Z dnešního pohledu je zřejmé, že se jednalo o výplod značně nevyvinutých mozkových laloků, ve stadiu druhého či třetího týdnu vývoje. Nicméně je potřeba podotknout, že snaha o nekonvenční a originální pojetí metalové muziky v tomto tělese zůstává doposud.
Tak jako u každého pazgřivca, narozeného v hliněné chalupě na konci dědiny na pryčně pod slaměnou střechou, i u Pitky není přesně možné stanovit datum vzniku. Zrození každé kapely, stejně jako nemluvněte, je spojeno zejména s akustickými projevy disharmonického charakteru. Toto procitnutí do života bylo oběma rodiči oslavováno do té míry, že již skutečně není možné přesně určit, o který časový úsek jednadvacátého století se jednalo. S nevalnou mírou přesnosti lze odhadovat, že se jednalo o léto, možná kolem roku 2016…
Okolnosti zrodu měly rozhodně vliv na samotný název kapely. Stejně jako u každého jiného tělesa, projektu, uskupení či orchestru je i u Staroslovanské Pitky název považován za stěžejní hodnotu. Vyjadřuje na jedné straně spříznění s rodnou krajinou, jejími historickými, kulturními a sociálními hodnotami, respekt vůči předkům a poděkování a úctu rodovým a kmenovým tradicím. Na druhé straně naznačuje náklonost k lidovým veselicím či trachtám, doprovázených nezřízeným obžerstvím a křepčením. Ve své podstatě má jméno této kapely za úkol vystihnout kladný vztah veškerých mužů a leckterých žen, poděděný po předcích, k velmi příjemným a radostným požitkům života na moravské a české půdě. Samotný výraz Pitka pak může vzbuzovat různorodé formy výkladu – lze uvažovat o ekvivalentech například ve formě Krmaš, Kirtog, Hody, nebo Posvícení… Ale uznejte, Pitka je daleko výstižnější, a navíc má tenhle výraz jistý šmrnc, no ne? Názory se mohou různit, nicméně jistou míru nekonvenčnosti nelze Pitce upřít.
Vystřízlivění po narozeninovém běsnění následovalo poznání, že by dvoučlenný spolek bylo vhodné doplnit o obsluhu škopků. Období oslovování všech známých, podávání inzerátů, tištění letáčků rozdávaných po akcích a dalších podobných nesmyslů nepřineslo vůbec nic. Nutno podotknout, že nulový výsledek byl z velké části zapříčiněn požadavkem nalézt člena, který by kapelu doplnil nejen po hudební stránce, ale hlavně po stránce lidské. Což s ohledem na zvyky zakládající dvojice nebylo tak úplně jednoduché. Alegoricky lze, s odstupem času, tuto snahu popsat jako žebrání slepého hladovce, sedícího na plném lavoru jitrnic (mimochodem, tento výtečný a jedinečný pokrm má v Staroslovanské Pitce nezpochybnitelné místo, což dosvědčuje i umístění symbolu této many v logu kapely. Je s podivem, jakým zavrženíhodným způsobem je krmě, jež je po staletí v moravských a českých krajích spjata s představou blahobytu a hojnosti, opomíjena všemi kapelami, zaměřenými na historické lokální dění). Tož tak dlouho chodili dva cypi k Radhošti, až došel Radhošť za nimi…v podobě Leona, který kdysi dávno zaučoval Hozlyho do tajů hry na hrnce! Bubeník, toho času „bez angažmá“ (ty vole, dá se vůbec v undergroundu tenhle výraz použít?), plný elánu a chuti do hraní, navíc kamarád, přítel, chlap na stejné vlně. Prostě neexistovala, a dodnes neexistuje, jiná volba, koho posadit za rampu. Leona nejlépe vystihují dvě vlastnosti. První je jeho nevídaná a neuvěřitelná píle cvičit a makat na sobě. To způsobuje, že je (v kapele jako jediný) schopný občas hrát naprosto přesně. Druhou vlastností je enormní spotřeba piva – proto výraz občas v předchozí větě. Tato druhá dělá z Leona starého unaveného bubeníka, čímž činí jeho působení v kapele přijatelné pro ostatní členy. Vzhledem k předchozímu působení Leona v thrashových TREES získala tvorba SP určitější, a dá se říct, že v rámci UG i více konvenční směr. V tomto okamžiku vzniká termín, který si kapela osvojila za vlastní – MÉTAL MUSIQUE SADISTIQUE DESPOTIQUE.
V sestavě Hozly (kytara, hlavní vokály), Migy (basa, doprovodný opilecký chrapot) a Leon (bicí a obsluha ledničky) vzniká materiál pro první počin. Zde je nutno podotknout, že spojení kytary s basou má v pojetí Pitky v součtu pouhých osm strun, což je poměrně neobvyklé.
V té době se po velmi dlouhém působení v zahraničí vrací Chcipo - kámo, druh, přítel. Jen pro doplnění – Leon, Chcipo i Hozly vyrostli spolu v jednom městě, na jednom sídlišti, na jedné ulici, hráli hokej i nohec na jednom hřišti, bydleli v jednom baráku a společně objevovali KINGA DIAMONDA. Historická undergroundová vazba zejména mezi Chcipem a Hozlym začíná již před mnoha lety společnými amatérskými projekty, zejména pak grind projektem Laszka (toto je regulérní zombie orchestr, je zkrátka nemrtvý).
V ustálené sestavě začínají přípravy na první zápis Staroslovanské Pitky do věčných knih undergroundu. Snahu o zanesení tónů do nul a jedniček na stříbrném disku však komplikuje (stejně jako veškerý ostatní život na této kouli) virový pidisráč, doručený štandopéde Hedvábnou stezkou až k nám. Přes všechna nařízení, rušení nařízení, obnovení nařízení a zrušení obnovení nařízení se daří na jaře roku 2020 vykovat první zvukový záznam tvorby téhle Pitky. Tematicky se jedná o lyrický příběh, zasazený do smyšlených Baraních Hor v období raného středověku, pojednávající o lásce, zradě, mezilidských vztazích a korupci, zakončený samozřejmě happyendem. (Ne, volové, to není prdel, ono to tak fakt je, poslechněte si to…). Kocem roku se, navzdory všem restrikcím, podaří uskutečnit vydání prvního alba „Pivní Vrh“ formou CD, a díky Sedlovi a jeho Kachnička Entertaiment dokonce i na dnes již archaických MC nosičích. Zkus ochutnat (nejen) hudební požitek, který ti nabízí Staroslovanská Pitka…

Fanoušci tě můžou znát z Asgard, motáš sa kolem Root atd. Ke všemu sa dostaneme. Ale nejdřív sa čtenářům představ z civilní strany. Věk, rodinný vztah, děcka, zaměstnání atd. Jsem čtyřiačtyřiceti letý kořeň ze Štatlu, s jedním synem, druhou manželkou a bóchám v logistice pro Vodafone.

Kdy jsi sa začal motat kolem muziky a usoudil jsi, že si koupíš basu a založíš první kapelu? A která to byla?
Mě muzika bavila už od útlého věku. Gramofon a kopačák byly moje nejoblíbenější hračky už ve třech letech, které jsem hojně užíval a vlastně s tím nepřestal do dnes. Celkem mě sere, že mě rodiče chtěli v mládí dát do kroužku na kytaru a já byl takovej blbec, že jsem to odmítl. Takže místo přirozeně dosaženého nějakého základního hudebního dělání, jsem se s tím trápil jako vůl sám v pozdějším věku. Já si prvně koupil kytaru a u té jsem vydržel až do svého nástupu do Asgard, kde jsem ještě i půl roku po nástupu hrál na půjčenou basu od Kečupa (ex basa Morčata na útěku, Sezarbil) A první kapelu jsem založil na obchodce s bandou spolužáků a byla to Y.B.C.A.

Jak jsi přišel ke své přezdívce a kdo ti ju dal?
Ta přezdívka se se mnou veze zhruba od mých 16 let, kdy jsme s bandou metlošů chodili v Brně do hospody, které jsme říkali Sněhurka a tam se v devadesátých letech scházela tlupa 50 až 70 šílenců milujících metal. Jezdili jsme na koncerty a pařili. A do téhle sebranky patřil i BigBoss, Železo, Míra Horejsek nebo Fedor a přesně tihle lidé vytvarovali tuhle přezdívku, která v té době byla v podstatě nadávkou…

Baví tě taky kamera, režie… kolik jsi toho už zpracoval, a pro koho?
Baví, ale abych se tomu věnoval pořádně a makal na tom, na to nemám čas. Takže u mě to vždy bylo spojení ryzího nadšení a amaterismu s tím, že jsem vždy věděl, co tam chci dostat, aby, když už to není profi, to bylo zajímavý obsahově. První věc, co jsem dělal, byl první klip Ybcy k songu Monika z roku 1996. Já tehdy makal v prodejně s elektrem a stříhal to po nocích na videích v práci, protože o střihačském pultu jsem si mohl nechat jen zdát. Takhle stejně vznikla i VHS Root „The Devils Diary“, která byla velice úspěšná ve své době. A pak jsem dělal klipy vždy pro kapely, ve kterých jsem hrál, protože jsme nikdy neměly love na profiky. Ale věc, která stojí za zmínku, je životopisný dokument o Big Bossovi Vzpomínky na hovno, za který jsme dostali cenu Břitva.

Jsi vydavatelem Parambucha zinu, který vycházel kdysi a opět vychází. Kolik jsi už vydal čísel, a kdy tě napadlo, že k zinu dáš i kazetu?
Teď vyšlo devátý a na podzim bude desítka, s tím, že tam byla dvacetiletá pauza uprostřed. My jsme zin dávali dohromady s Petrem Žibřidem v našich junáckých letech a už tehdy jsme chtěly něco spešl k tomu dát, takže kazeta už byla u prvního čísla. Byly to kompilace nahrávek, který se objevil v tom čísle, ke kterému to vyšlo a tehdy to mělo smysl. Po návratu jsem váhal, jestli by ta kazeta za to stála a ve své nerozhodnosti vydal jedno číslo bez kazety. Ale pak mě ta touha to tam mít jako tehdy přemohla, akorát kompilaci nahradili pro mě kultovní demáče z doby mého mládí, které se tam objevují. Navíc se podařil dát dohromady úžasný ansámbl našich pisatelských hvězd z devadesátek jako Petr Korál, Radek Bubeníček, Bohouš Němec, Martina Kurtinová a pozdějších jako Louďa čí Peťa Obst. Graficky nám záda kryje šílenec Marek Slavíček, bez kterého bychom byly úplně v prdeli. Ale dohromady tvoříme něco, co nám dává radost. A pokud to bude bavit kluky, bude zin pokračovat dál.

Paramba zine nikdy nebyl e-zin, to tě nelákalo?
My právě končili v době před dvaceti lety, kdy byl obrovský boom Webzinů, ale já touhle cestou jít nechtěl. My skončili jako všichni kolem nás kvůli penězům, protože dneska je na fanziny té doby nahlíženo, jako na kultovní, ale ve své době se skoro žádný nezaplatil a vždy fungoval na bázi šílenství vydavatele, který to lepil ze svého. Webziny ten pád urychlili skoro u všech. Ale já na net nikdy nechtěl jít. To nehmotno mi nic nedává. Já to potřebuji držet, přivonět si a přečíst si to na hajzlu a ve vaně. A tam se kompl bral dost těžko.

Jaký je náklad zinu bez a s kazetou, a kdo to financuje?
Tiskne se přes 250 čísel s tím, že do prodeje jde 200. 80 kusů z toho je limitovaná edice s kazetou. Zatím se nám vždy podařilo každé číslo vyprodat. Dokonce aktuální limitovka s demy Moriorr zmizela za den a půl. Ale v žádném případě se náklad zvedat nebude, i když to možná spoustu lidí zklame. Já vždy stál o to, aby ten zin i kazeta byla cenná sběratelská relikvie, nikoliv obchod. Takže u nás podle hesla “Kdo dřív přijde, ten dřív mele“. A financuje se to samo, protože si to při tomhle nákladu na sebe vydělá.

Hodně sa motáš kolem Root, proč ses nestal nikdy členem sestavy? Byli časy, kdy sháněli basáka…
Já jsem v podstatě už inventář u Root, protože s nimi jezdím skoro 30 let. Je to jedinečná kapela, která je pro mě neskutečnou legendou a hvězdou a chovám k ní lásku mimořádnou. Basáka sháněli jen jednou a od té doby je tam Igor, který platí za jednoho z nejlepší muzikantů, co u nás metal nabízí, takže co bych tam já, šmrdlal dělal….

Jak dlouho jsi byl v Asgard a proč jsi odešel? Přeci jenom sa to otočilo k lepšímu za tvojí a Pačessovi vlády, vycházeli kvalitní CD, já vydal Zlověstné časy, pak následovali další CD pod Pařátem….
Já v Asgard strávil dvacet let a nutno podotknout, že naprosto úžasných. Některý roky byly dobrý, některý horší, ale zanechali jsme po sobě si myslím kvalitní alba, z nichž poslední Una Maquina Infernale je to nejlepší, čeho se nám za mého působení podařilo dosáhnout. Můj konec u této kapely, kterou stále miluju, byl naprosto jednoduchý. Stejně jako i v manželství, práci, čí přátelství dojdeš po nějakých letech do bodu, kdy se vzájemně opotřebuješ a chceš něco jinýho. Takže jsem se sbalil, s láskou rozloučil a začal dělat Ybcu, která v té době prožívala svůj restart. To, že to byl odchod krásný a mírumilovný dokazuje i to, že jsem potom ještě s kluky párkrát vystoupil a zaskočil za nebožtíka Milana Hanáka, který byl víc než nejlepší možnou náhradou za mě a kluků to šlapalo jak prase.

Další kapely, v kterých nyní působíš je YBCA a PAČESS. Jaký je rozdíl mezi nimi a Asgard? V YBCA je vlastně i zpěvák z Asgardu…
Rozdíl je v tom, že ji děláš s jinými lidmi, a tudíž každá funguje trochu jinak. V Brně to máme navíc tak krásný, že tady je asi 40 muzikantu a 356 kapel, ve kterých se neustále točíme dokola. Navíc pořád zakládáme další nové kapely a projekty. Tudíž tě nemůže překvapit, že někdo odněkud odešel, aby se tam za několik let vrátil zpátky. Díky chlastu je tady láskyplná hudební symbióza napříč žánry. Takže všichni se všemi.

Olympic. Jasná legenda, vím, že tu kapelu máš rád, jaké desky máš nejraději z nové éry? Od Dávno…
Miluju Olympic. První deska, kterou jsem ve 4 letech sjížděl byly Prázdniny na zemi, kterou dodnes s Master of Puppets považuji za nejlepší alba planety. V 5 letech sem je viděl poprvé živě a láska k tomuhle fenoménu mě nikdy neopustila. Tady bych chtěl říct jednu věc. Petr Janda je největší zabiják. Většina legend žije ze statutu kultu a omílá donekonečna hity a jednou za deset natočí desku, která jen prostě vyjde. Tenhle pán, před kterým mám hluboký respekt, za poslední deset let vydal 5, slovy pět řadových alb, která jsou vysoce kvalitní a v mých očích patří k tomu nejlepšímu co Olympic natočil. A s poslední deskou natrhli prdel úplně všem. Před tímto pánem vždy jen hluboká poklona. A z nové éry mě strašně baví trilogie Souhvězdí a hlavně poslední deska Kaťata, která patří vedle Prázdnin k tomu nejlepšímu co Olympic natočil. A mimo albových věcí mě dostali kolekcí Retro, kdy během deseti večerů zahráli skoro všechno co, kdy složili. Tenhle komplet mám doma a strašně rád ho poslouchám.

A ze staré?
Mě totiž od Olympicu baví úplně všechny desky. Samozřejmě první polovina sedmdesátek moc dobrá nebyla, ale přesto dokázali napsat silné písně. Ale vrchol je Trilogie Prázdniny, Ulice a strašně nedoceněná deska Laboratoř. Je neskutečný, že borci hrnou šedesát let a od mládí už vychovali několikátou generaci fanoušků, kteří je milují a za to jsem moc rád.

Uživí tě muzika, videa, ježdění s propagáčema Root atd. anebo musíš na šestou h, někam do kolbenky? V tvém případě již zmíněný Vodafone…
Ty vole, blázníš. Uživit se tady slušně hudbou v tomto žánru umí pár lidí. Pro mě je to životní koníček a pouť, kterou si užívám i díky tomu, že mám civilní zaměstnání a nemusím řešit, co skládat, vydávat a hrát abych prodal. Miluju to, co dělám a jsem strašně rád za každého takového blázna, který to má podobně a něco dělá a má z toho radost.

Pro Rockpalace Panda
Na přáni autora článek v původní podobě

Jiří Zonyga, přední zpěvák a herec české muzikálové scény. V naší kotlině jeden z nejlepších rockových zpěváků všeobecně. Co předcházelo. Povoláním dřevorubec, řidič kamiónu. V roce 2008 se stal prvním vítězem soutěže TV Nova X Factor. Se skupinou Elbereth vydal 2 CD, se skupinou Taxi CD Taxi 2008. Podílel se na společných projektech s Michalem Horáčkem a před pár lety taktéž vydal CD se svojí domovskou kapelou Větry z jihu.

Jirko, co bylo dál, co RockOpera a všechny ty muzikály, kolik jich vlastně už bylo a jaké?
To kdybych měl spočítat, tak to si ani na všechno nevzpomenu. Začalo to rolí kata v muzikálu Kladivo na čarodějnice. Bylo to dílo ponuré, takže se nijak dlouho extra nehrálo. Nicméně následovali další, hlavně v divadle Hybernia a v Kalichu. Přes Johanku z Arcu, Mauglího, Robina Hooda, Lucrezia Borgia, teď nemluvím o Tvojí kapele, ke které jsem se dostal až o něco později, ale o stejnojmenném muzikálu, ve kterém jsem hrál Sforzu, jednoho z chlápků, kterého Lucrezia taky oddělala, tedy alespoň v tom muzikálu, ve kterém mě Bára Basiková poslala do věčných lovišť. Zatím má muzikálová kariéra, přerušená covidem, končí až u současného Shreka, kde jsem hrál tu zelenou obludu. Nebo na Slovenskuv  muzikálu Matúš Čák Trenčianský. Bylo jich celkem asi kolem třiceti.

Trochu se nám uvolňuje covid situace, jak se Ti naskakuje po téhle vynucené pauze. Trénovals hlasivky?
Samozřejmě doma si hraji a zpívám, ale tam není takové nasazení jako na koncertech nebo v divadle, Nutno podotknout, proč bych se k tomu nepřiznal, hlasivky jsou taky jenom sval. A když jsem teď po covidu znovu nastoupil v RockOpeře do Anny Kareniny a musel tam do toho prát jak se sluší a patří, tak to byl celkem záhul, tak doufám, že bude tolik akcí, aby se hlasivky zase vrátily do své původní podoby. Což neznamená, že bych teď nezazpíval, ale než se dostaví ta původní forma bude to ještě chvilku trvat.
Že mu hlasivky pořád fungují víc než dobře, jsem se přesvědčil před chvílí.

Jsme s Jirkou v nahrávacím studiu Lucrezia Borgia a točíme nové písně do nového projektu Lucrezie, o kterém padne řeč ještě za chvíli. A nutno říct, že když se ve vypjatých momentech do toho pořádně opřel, naskakovala mi opět husina. Ale dál. Co Tě letos, nebo v nejbližší době čeká v hudební branži? A co tvoje skupina Větry z jihu?
Naštěstí už pořadatelé, města a organizace začínají věřit, že se bude moct něco dít, takže tam naskákali nějaké koncerty jak s kapelou Větry z jihu, tak s přítelkyní Klárou Vojáčkovou, se kterou spolu jezdíme jako duet, kytara, housle a zpíváme. Od září by se už měli hrát některé muzikály, jak v divadle Hybernia, tak v Kalichu, takže doufáme, že to zase někdo neodpíská. A RockOpera, ta už tak nějak také trochu funguje a jednu Annu Kareninu už máme za sebou, i když jen na půl kapacity sálu, pro čtyři sta lidí ale bylo to víc než příjemné, zase znovu hrát pro lidi.

Jirko, rozhovor, který právě děláme, vzniká při příležitosti natáčení videoklipu pro skupinu Lucrezia Borgia a já jsem kapelníkem, tak se nediv, že otázky se budou týkat převážně naší předchozí i budoucí spolupráce. Tak jdem na to, víš vůbec, na kolika projektech už jsi zpíval pro Lucrezii Borgii?
Já bych řekl, snad se nepletu, že toto bude pátý projekt. Ta úplně první spolupráce, to bylo v roce 2016 na motivy Pána prstenů a projekt se jmenoval, Den mečů, moc prstenů. O rok později 2017 to byla šansonová záležitost. Sejdem se v ráji, na které jsem se objevil ve velmi kvalitní společnosti. Vedle Tebe a mě na ní zpívali František Segrado, Milan Schelinger a Michal Prokop. V roce 2018 to bylo 2CD, poměrně morbidní záležitost Pověst o Obří hlavě, kde roli víly a mé drahé polovičky zpívala Iva Landová, mého otce Zdeněk Kluka. 2019 přišel rockový projekt Jiří Zonyga a Lucrezia Borgia Hoj, Velká Moravo. To byl náš zatím poslední projekt. Takové velké okamžiky moravské historie.       

Zpíváš nebo plánuješ zpívat na svých vlastních vystoupeních nějakou píseň, z toho, co jsi natočil v Lucrezii Borgii?
Ano, je to písnička z projektu „Sejdem se v ráji“ a jmenuje se „Chytil jsem v bistru anděla“. Kterou jsem sice nedostal do ranku. Tu nazpíval Michal Prokop, ale protože se mi hodně líbí, tak ji zpíváme jak s Klárou, tak ji hrajeme i s Větrama z jihu. Další, kterou hrajeme je duet s Milanem Schelingerem „Pár prutů od Svatopluka“ z posledního CD Hoj, Velká Moravo. Kterou v kapele teda zpívám celou sám. Ale pokud budeme dělat nový program, tak z Hoj, Velká Moravo v repertoáru určitě ještě nějaká písnička přistane.

Jaký máš pocit z poslední spolupráce ze společného CD Jiří Zonyga a Lucrezia Borgia, Hoj, Velká Moravo. Je mi jasné, že Ti nezbývá nic jiného než chválit. Tak do toho.
Tohle CD už docela hodně lidí slyšelo ať už na soukromých párty nebo u mě na zahradě, kde párty často pořádáme. A tam se od lidí docela často ozývá, pusť tam tu vaši Moravu. Řekl bych, že ty písně jsou všechny velmi ceněné a oblíbené a i podle kamaráda, kterému jsem CD dal a on ho začal pouštět v hospodě, lidi tam na něj teď pořvávají, vypni tu televizi, stejně je tam houby a pusť nám Moravu. U jedné z písniček, když spustila, lidi měli za to, že je to Iron Maiden. Potom se nestačili divit, že tam kdáká nějaký Zonyga a že to hraje kapela, která se ještě navíc věnuje historické hudbě. No a příště už to bylo rovnou, pusť tam tu mejdnovku. A co se týče spolupráce s Tondou Macečkem, tak si vždycky rád zacestuju do Znojma, protože mě to baví, jak ta muzika, tak naše spolupráce. Myslím si, že jsme už ušli celkem velký kus společné cesty. A že kdyby se nám spolu nedělalo dobře a kdybychom si jeden druhého hudebně i lidsky nevážili, tak ta spolupráce tak dlouho pokračovat nebude. A pokud vím, se v budoucnu ještě taky budeme potkávat, tak nám to asi oběma sedí.

Tonda Maceček Ti děkuje. Jirko, nový videoklip Lucrezie vzniká ku 400tému výročí popravy 27 pánů, rytířů a měšťanů, která proběhla 21. Června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. My točíme na znojemském hradě 20. Června 2021, takže téměř na chlup přesně. Ty jsi obdržel roli mistra popravčího, kata Jana Mydláře, jako bývalý dřevorubec, co ty na to?
Meč sice není dřevorubecký kalač ale myslím si, že nebude problém mě naučit mávat i mečem. Taky už jsem se účastnil nějakých historických muzikálů, dokonce, jak už jsem předeslal, můj první muzikál,“Kladivo na čarodějnice“, tam už jsem kata dělal, nikoho jsem nestínal, bylo to pouze v náznacích. V muzikálech se všeobecně sem tam nějaký ten šerm musí objevit. Johanka z Arcu, Robin Hood, tam jsem hrál malého Johna. Ten se sice ohání klackem, ale taky to člověk musí nacvičit, aby toho druhého nezmrzačil. Neříkám, že jsem kdovíjaký šermíř, ale nějakou malinkou průpravu mám.

Ale tohle není první tvé vystupování v klipu pro Lucrezii Borgii, není-liž pravda?
Je-liž pravda. Už jsem jeden klip natáčel. „V svitu luny“. Partnerkou mi byla Iva Landová. Byla to taková poetická píseň, kde se mi zjevují víly a rytíři na koních a jim se zase zjevuje můj ksicht. Pochopitelně i obličej Ivy Landové. Tak toto bude můj druhý klip s touhle partou.

Letos mám pro Tebe přichystanou další cédéčkovou spolupráci, vlastně je to premiérově, co se vůbec o novém projektu zmiňuji. Zhudebněná legenda o Bruncvíkovi. Naši další pěvečtí hosté, kteří už mají nazpíváno, jsou Milan Schelinger a Zdeněk Kluka. A přibudou ještě další. Tebe čeká role právě hlavního hrdiny. Předpokládám, že Jiráska a Staré pověsti české máš ještě v paměti.
Tak samozřejmě, že něco v té palici uvízlo, takže vím, co mě čeká. A jen bych si přál, aby to dosáhlo takové kvality, jako byla Hoj, Velká Moravo. Protože když tam zpívám o králi Ječmínkovi, tam jsou všechny písničky krásné, nemám s nimi vůbec problém, že by mě některá neoslovovala, tak doufám, že takovou hezkou mi pan Maceček napíše i na toto cédéčko.

Pověst o Bruncvíkovi bude takové volné navázání na Hoj, Velká Moravo. Z Moravy se přeneseme do Čech a českých pověstí, pouze přibude více hostů, byť Tvůj podíl bude zásadní.
Někde jsem si přečetl na Hoj, Velká Moravo takovou hezkou recenzi, dotyčný recenzent pěl chválu úplně na všechno. Nejen na můj hlas ale prostě vůbec na muziku a tak. A sám nakonec dodal, až všechno úplně vyzvedl do nebes, že doufá, že se tahle parta jednou pustí i do nějakých českých pověstí. Takže se mu to asi splní.             

Také budeš zpívat jednu za dvou klipových písní. Právě tu o popravě. Jsou Ti historická témata v písních blízká?
Písničku jsem slyšel, opět mě oslovuje. A protože všeobecně, historické hry, filmy a takové věci mám strašně rád, těší mě, že na takových projektech mohu být přítomen.

Tvoje vystoupení ve Znojmě na ZHV 2019 bylo super. Co kdybychom si to zopakovali a třeba ty a Lucrezia Borgia na jednom pódiu společně?
To bych byl velmi rád. Myslím si, že spolu máme tolik písní, že by to dalo na slušný koncert.  Že materiálu na společný koncert máme na rozdávání.

Jirko, děkuji za rozhovor.
Rádo se stalo.

Autorem rozhovoru je Antonín Maceček, foto společné A. Maceček a Jiří Zonyga (fotografka - Monika Baštová).