V našem případě se nejspíše zdržíme u hodnocení hudby, cédéček, singlů, videoklipů nebo kapel jako takových. Recenze na naší novou placku je jistě důležitá věc. Otázka ovšem zůstává, v čem by měla být důležitá. Asi by to mělo být zhodnocení naší práce někým erudovaným, zkušeným, člověkem, jehož názoru si ceníme a jsme ochotni ho respektovat. Je celkem časté a svým způsobem i pochopitelné, že my muzikanti máme často dojem, že každá další placka musí být lepší než ta předchozí, stejně tak každý singl nebo videoklip. Tak to chceme a tomu také věříme. Souvisí to s vývojem, sbíráním zkušeností, poučení se z předchozích chyb. Je mi líto, ale ne vždy tomu tak je. Ale nemyslím si, že to je nějaká tragédie. Tragédie je si to nepřiznat. Trochu jako další tragédie mi také připadá, že všichni nebo většina kapel chce recenzi, ale nechce slyšet kritiku, pokud je negativní – přesto, že já to vnímám jako podanou ruku / taky ale nesnáším kritiku :) Už se ani nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel nebo četl recenzi, která by se s tím fakt nepárala a vytkla kapele rozumně skutečně její nedostatky. Dnes se to balí do frází typu „ jejich hudba má potenciál“ nebo „ jejich styl si jistě najde své posluchače“, další z frází je „ hudba nenadchne, ale také neurazí“. Těchto používaných „jemných obalů“ negativní kritiky najdeme mraky a používá je kdekdo. Dokonce bych si troufl napsat, že se recenze příliš jedna od druhé neliší. Skoro jako módní trend.
Porovnáme li to se sportem, málokdy se stane, že výkony sportovce mají pouze stoupavou tendenci. Forma kolísá, výkony kolísají, stabilita nemá dlouhého trvání. S hudbou to může být podobné. Někdy prostě mají múzy dovolenou nebo na nás prostě jen prdí. Když se pak náhodou opravdová kritická hudební recenze objeví, inkriminovaná kapela se cítí dotčená a podanou ruku nechce vidět. Pochopitelně se tady bavíme o českém rybníčku. Možná nás může uklidnit fakt, že opravdu objektivní kritika neexistuje, protože vždy jde o jakýsi subjektivní názor. Pokud má ale kapela placku plnou postupů C- Ami – F – G, pak je něco špatně. Dost možná je katalyzátorem výkonu právě pochvala, třeba v mém případě tomu tak je. Ale nebráním se kritice, dokonce jsem ochoten uznat názor toho druhého a věc změnit. Možná není třeba bát se kritiky – profesionál ji míní dobře a slouží ku pomoci, jen je třeba naslouchat. V žádné profesionální recenzi by neměly být urážky, jinak bych pravidla nijak nevymezoval. Nakonec – blbou recenzi snadno poznáte, tomu věřím a těm není potřeba dávat žádnou váhu. Takže přátelé, nebraňte se, nevztekejte se a pozorně čtěte nebo poslouchejte. Třeba bude díky tomu ta další placka opravdu lepší a to vám ze srdce přeji.
Já budu jen doufat, že tento článek nikoho sice nenadchne, ale ani neurazí a že si najde své čtenáře, protože má potenciál. Zduř jak cyp.

„Rockovometalovou akci na Lodičkách jsem kdysi zakládal s Lukášem Heczkem a už první ročníky byly fajn. Tento ročník ale byl mimořádně povedený. Lze si to vysvětlit určitým hladem po kultuře, potažmo po rockové hudbě jako důsledek covidového omezení. Kapela Messalina měla tři roky přestávku a nyní vstala z popela. Koncert se nám mimořádně povedl, ale lví podíl na tom měla podpora fanoušků, kteří nezapomněli a přišli. Za to jim patří velký dík. Dokázali nás vyprovokovat k velkému výkonu, který zaskočil nás samotné,“ uvedl Ruda Schweser a dodal: „Organizačně celý festival dozrál a jsem si jistý, že se nám zde rodí tradice a to je dobře. Výběr kapel byl povedený, a to mělo určitě také vliv na návštěvnost této akce. Jsem moc rád, že rocková hudba ožila a oslovila i mladší generaci. Děkuji spolku Dokořán a všem těm, co se podíleli na akci Karviná Rocks 2021 organizačně nebo jako muzikanti. Také bych rád poděkoval své kapele Messalina, že na mne počkali, až se vrátím z několikaměsíční pauzy a vrhnu se zpět do víru muziky a tvoření, věci opět dávají smysl.“
Díky fotoreportáži Marka Běhana znovu prožijeme tu skvělou atmosféru koncertu kapely Messalina a fanoušků na akci Karviná Rocks 2021 konanou v pátek 9. července 2021 na Lodičkách v parku Boženy Němcové. Karvinská hard heavy rocková kapela Messalina vznikla v roce 2011, jejími členy jsou Mejla Malina, basa, Martin Petráš, kytara, Ruda Schweser, kapelník, textař, skladatel, kytara, vokály, Pavel Mikšaník, bicí a Karin Babczynska, zpěv.

zdroj FB kapely

Covidové album, jehož dokončení do finální podoby prý nebyla snadná práce. Přerušení nahrávání v jednom studiu a dodělávání nahrávky jinde, například. O tom už tu ale v jiném článku zmínka je.
Stejně tak základní info od samotného autora.
Tedy k samotným písničkám. Je jich tu celkem čtrnáct a lze z nich cítit inspiraci Harlejem. Už předchozí spolupráce s Šafrdou to myslím též potvrzuje.
Muzika na téhle placce je cíleně zaměřená na klasické zábavové publikum, které má, řekl bych alespoň šest piv v sobě a chce si na letním parketu zatancovat, dát si panáka a případně se poohlédnout po nových láskách. Alespoň do rána.
Muzika sama je celkem v pohodě. Co je potřeba zahrát, to tu je slušně zahráno.
Horší pořízení mám ale s texty.
Většina jich je psána stylem, jakoby vznikly po pár pivech ve čtyřce hospodě. Přitom je slyšet, že je nepsal hlupák, dal si s tím práci, ale výsledek mě bohužel nebaví, i když se skáče od jedné cílové skupiny ke druhé, aby se co nejvíc rozšířil okruh případných zájemců. Na rozdíl od Vládi Šafránka, který uměl skloubit myšlenky s vtipem, se to tu ale Luďkovi přes veškerou snahu nějak nedaří. První písnička je pro motorkáře, druhá pro vodáky, další pro závisláky na internetu. Možná to má být místy vtip, jako třeba právě You Tuber, ale ono to nějak nezabírá a jako vážný text už vůbec ne. „Krmivo dolejt, škebli do blembáku..“ „ Abych se tu nenudil, tak jsem se jim vytlemil“ . „ Řeka teče, slunce peče“. „ My jsme parta hovad, co se večer zduní.“ Tolik pár citací z písniček na albu. Možná je to přesně to, co vás bude zajímat a bavit na tom parketu nebo v sokolovně, mě to ale nebere. Vůbec. Poctivě to album poslouchám asi podesáté a nedokážu vybrat, co bych doporučil. Možná, že nakonec jo. Jsou tu dvě balady, které sice nejsou můj šálek čaje, ale Poruchy i Na doživotí přeci jen alespoň tématicky vybočují a budou na zábavě fungovat. Ploužáky tam fungovaly vždycky. Nechci to hanit, čtrnáct písniček dalo dost práce a každý, kdo se snaží dělat vlastní původní tvorbu si zaslouží minimálně v některých ohledech respekt. Jak jsem už zmínil, možná to pro vás bude super. Já jsem ale někde jinde.
Petr Kohoutek