Byť bude akustické, hostují na něm kromě harfistky Pavly Novotné a Matta Diesela/ Sabrage, i rockeři Martin Vajgl z Olympicu na bicí a z Turba Petr Bob Šťastný na basu.
Melissa tím sice lehce a decentně, ale přeci jen připomíná své bigbítové kořeny, i když se album jmenuje Folk.
Vyjít by mělo do začátku letních prázdnin.

Takto ho vidí zpěvačka Lucka Strnadová.
Než se dostaneme k albu. Pokud to není tajné, prodělala jsi Covid. Co to pro zpěvačku, sopranistku znamená a obnáší?
Ano, Covid jsem prodělala v únoru a dá se říct, že stále nejsem plně v kondici. Jako zpěvačku mě to samozřejmě dost omezilo a to hlavně při dýchání, momentálně mám pocit, že se více než technice zpěvu musím věnovat technice dechu, abych mohla fungovat co nejrychleji tak jako dřív. Taky mi ten hajzlík sebral tak padesát procent energie a fyzičky, která je ke zpěvu taky potřeba.

Na rozdíl od dřívějších nahrávek bude Folk druhé album ve stejné sestavě. Máš pocit, že se to nějakým způsobem projeví na výsledku?
Určitě. Když budu mluvit sama za sebe, tak už vím, jak písně lépe uchopit, jak se s tím hlasově vypořádat a taky jsme s kapelou víc sehraná parta a to mi dává i větší jistotu v tom co dělám, přeci jen jsem dříve zpívala pouze klasickou hudbu a občas nějaký muzikál.

Na Taverně jsi písničky "zdědila" prakticky hotové. Teď jsi měla k ruce už první dema. Měnila jsi Ty sama nějak přístup k jejich zpracování nebo podání?
Tavernu jsem opravdu podědila od předchozích zpěvaček i tak jsem ale donutila Petra a Lídu k úpravám tónin. Něco bych zkrátka nezazpívala tak, aby to k něčemu bylo, takže úplně beze změn to nebylo. Folk je už úplně o něčem jiném, myslím, že Petr dobře odhadl co si může dovolit napsat, chápe můj hlasový rozsah a tak se s tím celkově dá lépe pracovat. To taky znamená, že mě písně víc baví, lépe se mi zpívají a vlastně si je tak sama pro sebe tvořím. Například první co udělám, když mi Petr pošle nahrávku (a to je něco, co vlastně asi ani on neví), tak si čtu text a v hlavě si stavím vlastní příběh, který nemusí úplně korespondovat s významem písně, když mám tohle vše hotové, tak teprve přichází na řadu práce s hlasem a to už je taková klasika jako frázování, intonace. Pak to většinou zazpívám na čtené zkoušce a Petr mi k tomu řekne své připomínky. Je to náročný, ale moc hezký proces.

V souvislosti s předchozí otázkou: Na desce budou klasické akustické skladby s perkusemi, kytarou a houslemi, ale taky jedna s bicími a basou. Jak se ti nahrával zpěv do rytmiky, se kterou se normálně na pódiu nepotkáváš?
To je vlastně taky zajímavý moment. Já jsem nahrávku s bicími a basou dostala právě až po prodělání Covidu a šlo se nahrávat zrovna asi v nejhorším období, kdy mi bylo celkem zle a hlas byl úplně jinde, než měl být, takže paradoxně jsem se soustředila na to abych co nejlépe píseň nahrála a vůbec jsem nevnímala, že je něco jinak než normálně.

Představ trochu písničky z alba prosím.
Představit písničky z alba krátce asi nelze. Já pevně věřím, že každý, kdo si CD koupí si na něm najde něco svého.

Dokončit desku chcete s pomocí kampaně na Startovači. Co myslíš, vyjde to?
Jasně! Předem děkujeme moc za podporu.

Děkuji za rozhovor. FOTO: Miloš Truhlář
Album můžete podpořit zde: pomocí STARTOVAČE

Je totálně vytížený, přesto srší elánem, má své zaměstnání, doma veliké hospodářství, přibral si k tomu další "vedlejšák", je hnací motor kapely Gallileo, trio Pazdera/ Greguš/ Kuška umí napsat líbivé skladby, jak dokázali na novém albu. Gallileo sleduju už mnoho let a můžu říci, že nás Pepém (civilním jménem Pepa Pazdera), jak mu říkají kamarádi dnes už pojí přátelství. Výročí na hudební scéně, zajímavá deska s mnoha hosty, to jsou duvody, proč zajíždím k Pepému na kus řeči. Dlouho pro jeho nabity program jsme náš rozhovor oddalovi, až se to povedlo, takže, pojďme na to!

16 let je Gallileo na scéně? Zavzpomínej na začátky, kdy tě napadlo mít kapelu?
Už od dětství jsem si přál mít vlastní kapelu. Jako malý kluk jsem poslouchal Petra Nováka, kterého měl rád i můj otec, i já dodnes zbožňuju jeho písně. Při jeho skladbách jsem jako hrál na bicí v podobě hrnců, kýblů a jako paličky jsem měl máminy měchačky.

Představoval sis, že budeš někdy slavit 16 let na scéně?
Na to jsem nikdy nepomýšlel, prostě čas běží a je jen na člověku, jak dlouho hraní člověka baví - případně ho to živí. Zatím mě to baví hodně a ani mi nevadí, že některé skladby hraji již zmíněných 16 let.

Měl jsi jasno o stylu, který chceš hrát nebo se to vyvrbilo časem?
Určitě jsem měl jasno a vždy mě bavil pop rock. Mám rád písně s příběhem a smysluplné.

Kolik ti prošlo kapelou muzikantů?
Hodně. Jak já s oblibou říkám: všichni v naší kapele děláme muziku dobrovolně a také v kapele dobrovolně setrváváme. Někdo dýl a někdo míň.

Udržet pohromadě kapelu 16 let je řehole, měl jsi chuť s muzikou seknout?
Udržet kapelu nikdy nebyl velký problém. Mám kolem sebe spoustu dobrých lidí, kteří vždy pomohli. S muzikou jsem nikdy seknout nechtěl, baví mě hrát a nabíjí mě to. Nicméně celkem nedávno jsem měl za sebe domluvený záskok na koncertní hraní a to vyloženě z časových důvodů. Jelikož vlastním malokapacitní jatky, kde pracuji hlavně o víkendu. Bylo období, kdy jsem opravdu vyloženě padal na hubu.

Definuj mi styl, kterým se Gallileo prezentuje?
Jak už jsem zmiňoval pop rock a také to ze srandy nazývám lunetární hudba. Vzhledem k našim textům, které převážně obsahují slova: ztratil, našel, mám tě rád a chci s tebou spát – úsměv. Vzhledem k tomu, že většinu textů skládám já a pořád v nich hledám dobro, lásku a porozumění. Ve spoustě textů jsou příběhy a životní události jak mé, tak i blízkých kolem mě. Akorát je to v těch textech schované a osoby nejmenované.

Vy jste k výročí vydali výbornou desku, na kterou se ti povedlo sehnat ex zpěváky, kde jsi vzal ten nápad a jak se k tomu postavili?
To nebyl můj nápad, ale fanoušků, protože když jsme někde hráli, tak za mnou přišla spousta fanoušků, které měli své oblíbence. Někteří přišli s názorem nám se líbil Honzík jiní zase nám se líbil Michal atd. atd. Tak mě napadlo udělat fanouškům radost a vydat album, aby si každý fanoušek svého oblíbence poslechl. Většina oslovených tuto nabídku přijala s nadšením.

Jak to probíhalo s výběrem skladeb a jak vůbec dlouho vznikal materiál?
V podstatě skladby jsme rozdělili dle dohody, jak které komu nejlépe padly. Materiál jsme měli připravený už delší dobu, např. Pláč ti nesluší, už mělo být na CD Svatý grál, také i Zrcadlo času bylo rozdělené. Nicméně i z posledního alba Tak se tě ptám, nám ještě některé skladby zbyly, např: Kolo štěstí, které snad dáme na další album.

Musím říci, že jste se posunuli až neuvěřitelně albem dál. Vzpomínám na to přešlapování na prvním albu – Válka hvězd, tady už to opravdu zní, kde jste desku nahrávali?
Válka hvězd byla spíše informativní a prvotní materiál pro pořadatele a pro nás odrazový můstek. Poslední 2 alba vznikala v našem soukromém studiu SM Records, pod vedením našeho dlouholetého kamaráda Zdeňka Vaníka, se kterým již spolupracuji od roku 2001. Ve studiu SM Records bylo CD nahráno, smícháno pod dohledem Zdeňka Vaníka. O mastering se postaral Ing. Antonín Rauer.

Podle mého názoru a tím, co vím, za úspěchem Gallileo je především tandem a týmová práce Pazdera/Greguš. V čem spočívá vaše spolupráce?
Ano, máš pravdu. Nicméně nesmím opomenout našeho bývalého zpěváka a mého skvělého kamaráda: Michala Kušku. S těmito lidmi, jako je Michal a Pavel je skvělá spolupráce, neboť máme hodně podobné hudební cítění. Vždy, když napíšu nějaký text, tak ho nazpívám a pošlu Pavlovi a on mi pak posílá nahrané rify na akustickou kytaru, dokud se neshodneme na nějakém závěru. Hodně se mi líbí také texty Michala Kušky, např: Andělský oči. Já sám jsem napsal skladbu: Anděl, pro svou dceru.

Jak jako kapela zvládáte coronové období?
Odpověď: Promiň, k tomu se nechci vyjadřovat.

Kde seženou lidé informace o kapele?
www.gallileorock.cz a Facebook.

Jedna osobní otázka – jak relaxuješ? Já vím, že jsi zaměstnán na plný úvazek s časovou náročností, ale máš ještě veliké hospodářství, kde vlastně neznáš soboty, neděle, svátky. Jsi v kapele, kterou táhneš 16 let a máš i vlastní studio. Jak to jeden člověk zvládá?
Relaxuji právě tím, že skládám písně a cvičím na bicí. Kapelu nemůžu říct, že táhnu sám. Je nás tam pět a sám bych hrát nemohl – úsměv. Spíše je to o tom, jak dalece je člověk ochotný se kapele obětovat. Nedávno jsem zavzpomínal na rok 2005, kdy moje žena stála v chodbě a v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a vyřkla větu: Jestli pojedeš hrát, tak už se nevracej. A já odjel hrát do Měčína, vrátil se a vše bylo v pořádku - úsměv. Nebo také často slýchám názory na nedostatek času. Já říkám, že si každý udělá čas na to, co chce. Je to o tom, si čas uspořádat a dát tomu řád. Co se týče studia, jak jsem říkal, to má pod palcem Zdeněk Vaník, to mě nikterak nezatěžuje. A na otázku, jak to člověk zvládá: No, zatím to zvládám a myslím, až bude chtít tělo vypnout – vypne samo.

Co si rád pustíš, co máš jako nejoblíbenější kapelu a kde posloucháš muziku?
Nemám vyloženě nejoblíbenější kapelu. Hodně poslouchám: Keks, Reflexy, Parkán a Argemu. Nejvíc v autě.

Pepe, těším se, až zase bude na světě líp a posedíme nad kávou u tebe v altánu delší dobu. Teď se s tebou rozloučím poslední otázkou: Chystáte k nové desce videoklip, a co bys vzkázal fanouškům?
Ano, chystáme videoklip k písni: Tak se tě ptám, který nám bude produkovat Michal Kuška. Jinak bych chtěl všem fanouškům poděkovat za přízeň a jejich sledovanost a věrnost naší kapely, o čemž svědčí i počet odeslaných CD našeho posledního alba. Za celou kapelu děkuji a přeji hodně zdraví a pohody - Pepe.

Přátelé, obracíme se na vás s žádostí o podporu při dotočení a všeho kolem vydání našeho nového alba. Je to hromada práce, která nás ještě čeká, ale děláme to rádi. 

Již sedmá studiová nahrávka volně navazuje na předcházející, velmi dobře přijatá alba Taverna a " a Due" Part II. Tentokrát jsme si ale nechali trochu volnější ruce a přizvali i několik hostů. Nechtěli jsme jen natáhnout ruku a na vaše peníze čekat v teple na gauči, takže jsme se do práce na albu před časem již pustili. A to včetně jeho průběžného nahrávání, což je možné jen díky ochotě našeho studiového zvukaře Matta Diesela, který ho s námi natáčí celou dobu "na dluh" . Riskli jsme to, protože věříme, že natáčíme velmi dobrou akustickou desku, chceme jí udělat co nejlíp a věříme i v to, že nás v tom nenecháte. Výhodou snad je, že na album nebudete čekat rok. Pokud to situace dovolí, bude k mání do začátku letních prázdnin a to v CD verzi digipack nebo digitálně plus bonusy. Detaily jsou součást sekce Odměny.
Melissa hraje v obsazení : Zpěv, housle, perkuse, kytara, ale v jedné skladbě jsme se vrátili k bicím a k base a v jiné písni zazní i harfa.

Link pro POMOC  (i málo je někdy dost)

Bicí nám nahrál Martin Vajgl ( Čechomor, Wanastowky, nyní Olympic) a baskytaru si s ním zahrál Petr Bob Šťastný, člen další legendy, Turbo. V jiné písni zase uslyšíte harfu Páji Novotné a Matt ( Sabrage) si nakonec také zazpívá.Videoklipů je v plánu několik, ale Covid nám, stejně jako vám, pořád něco komplikuje a musíme album nejdřív dotočit. Zde tedy zatím druhá ochutnávka.

Půjdete do toho dál s námi? DĚKUJEME!!!

Když jsem přemýšlel koho z Plzeňských muzikantů oslovit, vzpomněl jsem si na Tobbyho, kterého znám opravdu dlouhá léta. Vždy hrál v dobrých kapelách a s dobrými muzikanty a tak rozhovor bude zajímavý.                                                                      

Tak Tě tu „online“ zdravím a začnu klasickou otázkou. Kdy a jak ses dostal k muzice?
Od svých osmi let jsem chodil na klavír do Lidušky. Můj otec byl pedant a musil jsem každý den cvičit 1,5 hodiny (nyní jsem mu vděčný). Nebyl muzikant, ale miloval vážnou hudbu a taky Jaroslava Ježka. Už jako malej jsem znal skoro všechno od toho pána, protože otec měl kompletní diskografii na tvrdých šelakových deskách ještě s rychlostí 78 otáček.

Byl jsem asi pěknej zbojník, protože mně moc nebavilo hrát podle not a tak jsem i etudy, Bacha, Martinů hrál mnohdy „po svém“, třeba v jiný tónině (kde nebylo tolik černejch kláves) a s použitím i vlastních akordů (jako, že použít kvintakord nebo sextakord záviselo na tom, jestli se mně to lépe hraje nebo mně to lépe zní). V tomto směru jsem se vypracoval téměř do dokonalosti, takže i moje učitelka v LŠU na to přišla až po čase. Já hrál, ona si něco dělala u stolu a poslouchala. Teprve když si jednou sedla ke mně ke klavíru, tak se to provalilo, zjistila, že prostě hraju něco jinýho, než bylo v notách. Nicméně při absolventském večírku Lidušky v Besedě jsem skutečně v souladu s notovým partem odehrál Ježkovy Tři strážníky (dneska bych to asi nedal nebo až po velký dřině). Snad díky absolutnímu sluchu jsem byl jinak schopen na klavír zahrát na požádání jakýkoliv hit, kterej jsem znal (jasně, že hlavně když kolem klavíru byly nějaký holky). Kolem 14-15 let mně začal fascinovat bigbít a pamatuji si jak se tehdy „náš hudební svět“ dělil na fanoušky Rolling Stones a The Beatles. Já patřil k těm Broukům, protože ta muzika mně tehdy připadala jaksi „hudebně chytřejší“. (svůj tehdejší postoj jsem však s přibývajícími léty přehodnotil, mám teď rád obě kapely)

To je zajímavé, mě zase připadala lepší muzika „Párplů“ než „Zeppelínů“ a dnes jsem na tom stejně jako Ty. Pověz nám něco o začátcích tvé kariéry?
V 16 letech jsem dostal první „lano“ do stříbrské kapely „Slza“, kde jsem působil rok. Ta kapela nebyla vůbec blbá. Hráli jsme pravidelně čaje o páté v Besedě ve Stříbře a vyjížděli na různé akce po kraji, plesy, večírky (třeba afterpárty po mezinárodním motoktokrosovém mistrovství ve Stříbře) atd.Tehdy s námi hrál na bicí i brácha „Jenýka“ Pacáka z Olympicu (myslím že se jmenoval Luboš) a protože tam byla i dechová sekce pouštěli jsem se i do Chicaga a vůbec tam bylo pár dobrejch rockovejch pecek. Tam jsem dostal „kapelovou školu“, mně bylo 16 a věkový průměr kapely byl 35. V tý kapele jsem byl jak v sedmým nebi (hrál jsem na matadory, který pro mě sehnal kapelník a samozřemě, že kromě zkoušek a hraní jsem absolvoval i různé kapelové dýchánky). A taky jsem už dostával honoráře, sice nic moc ale pro 16 letýho kluka „bohatství“. Díky tý kapele (na školu jsem fakt docela kašlal), ale i díky mému kádrovému profilu mě však vylili z gymnazia ve Stříbře a začal jsem od prváku studovat kraslickou hudební průmyslovku. (nesl se se mnou totiž otcův „škraloup“ z r.68, kdy v mých papírech bylo předem rozhodnuto, že nemám dostudovat, jak jsem se přesvědčil po revoluci, když se má ségra nějak dostala k mým papírům).

Byla to tenkrát doba temna, vím to z vlastní zkušenosti. Která kapela nebo píseň tě nejvíc oslovila?
V Kraslicích se pořád zakládaly a zanikaly různé kapely a nástroj jsem měl zapůjčený ze školního inventáře. Samozřejmě že se tam formovalo postupně i mé vnímání muziky, kromě srdcovky Led Zeppelin jsem obdivoval Johna Lorda, Emersona, z našich kapel mě bavila Bohemia s Leškem Semelkou, vzýval jsem Radima Hladíka (bylo mně velkou ctí, že jsme později s X-Coverm mohli s tímto pánem sdílet na pár kšeftech společnou stage a v zákulisí prohodit pár slov) a také mě fascinoval Marian Varga. A taky Dežo Urziny (nezapomenu, kdy jsme později měli tu krásnou šanci s General Bassem poznat toho pána osobně a s celou jeho kapelou popíjet, poskládáni na patrových postelích šílený ubytovny v Praze, až do brzkých ranních hodin).

V tý době frčel jazzrock. Takže z kotoučáků jsme poslouchali nekvalitní kopie King Crimson, Mahavishnu Orchestra, atd. Dost velký vliv na mé hudební cítění (i když to určitě netuší) měl můj spolužák Karel Hegedus, který nikdy neposlouchal nic blbýho. Pak také vzpomínám na poměrně slavného dirigenta a externího učitele na škole pana Hájka. Kupodivu způsobil to, že mě začala bavit i harmonie a z hudební nauky jako z jediného předmětu jsem odmaturoval za 1 a kdo měl za 1 tak dostal i papír tzv. „kapelnickou zkoušku“ (takže jsem už měl glejt státi se kapelníkem).

Ale ani na tý hudební průmyslovce nebylo všechno happy jak by se zdálo. Vzpomínám, jak mého kamaráda Jiřího Meixnera vylili ze školy jen proto, že se ředitel s. Mitiska dozvěděl, že Jirka chodí každou neděli do kraslického kostela na mši svatou. A dlouhé vlasy? Mít vlasy na 4. obratel a zvony alespoň 40 bylo alespoň pro nás rokery in. Ale když nebyly ty vlasy podle představ vedení školy, nepustili nás do třídy a měli jsme neomluvené hodiny. Dokonce některé z nás sám ředitel školy s. Mitiska osobně dovlékal k holiči.  A úplně nakonec. Můj dobrý kámoš, spolužák a bubeník Jarda Mašek dostal tři roky natvrdo za to, že hloupě napsal na obálku dopisu, kterou komusi poslal „Ať žije Charta 77“. Na Borech mu podlomili zdraví a psychiku tak, že ve 40 letech zemřel. Já si tu politickou vložku neodpustím, zvlášť když vidím, jak někdo dnes glorifikuje dobu minulou. Pravda, to vše se stalo ve druhé polovině 70 let…ale stejně.

Máš pravdu, spousta lidí kolem nás tu dobu zlehčuje, nebo dokonce vychvaluje. Ale pojďme radši k muzice. Ve kterých kapelách jsi hrál?
Stříbrská Slza, Průvan, Ars, Modulace, Kaktus, Sejf, Terno, General Bass (dvě formace), Bam, X-Cover

Jak a kdy ses seznámil s klukama z první kapely?
První kapela byla Slza, to bylo „lano“, „Průvan“ byla studentská kapela v Kraslicích. Jinak za dost stěžejní začátek své hudební kariery považuji první kapelu, co jsem založil v Plzni – Modulaci. Po maturitě v Kraslicích jsem se vrátil do Plzně a pracoval chvíli ve Škodovce. Tam jsem se seznámil s Petrem Steidelm (basákem) a společně jsme založili trio (basa, bicí, akustický klavír).

Na bicí hrál hudební srdcař Oli Kraus. Byly to spíš moje a Petrovy jazzrockové kompozice stavěné na pianu a hezkých Petrových riffech na basu. Hráli jsme párkrát a myslím, že úspěšně na úterních jamsessionech v Dominiku. Tam se scházela elita.(Staněk, Půta, Ditrich, Skala, Seidl atd.)

Velký význam pak pro mě měl Kaktus a Míra Franěk (Bubák). Byl pro mě vzor kapelníka. S touto kapelou jsme „vytřeli zrak“ plzeňské konkurenci, (Odyssea, Rogalo, Elegie) a to tím, že jsme tehdy vyhráli Beat salon 82, kde tyto kapely rovněž soutěžily… z přihlášených 180 kapel první....velká euforie (nějakým zázrakem jsem získal cenu jako nejlepší klávesák finálového večera....a dodnes nevím, zda to nebylo spíš tím, že jsem se lehce přiopil s Michalem Kocábem, který byl také v porotě). Bohužel to však byl pomalý zánik kapely Kaktus. Na rozdíl od zmíněné konkurence jsme neměli kšefty, protože jsme nehráli to, co po nás publikum doma v západočeském kraji chtělo (tzv. pivní rock co slušně uměli ti druzí). Divný bylo, že ve východních Čechách jsme tento problém neměli, tam zas milovali tu naší muziku.

Po rozpadu Kaktusu jsem měl hrát v Turbu, v době její největší slávy. Ríša Kybic i ostatní kluci mě chtěli, už i z toho důvodu že jsem byl plzeňák a ubyly by pro Turbo problémy s dopravou. Už jsem měl domluvený i odkup Rýdlových kláves, který se stěhoval do SRN. (Honner D6 jsem od něho tehdy už koupil a k odkoupení syntíku (tuším, že to byl Rolland JX3P) už nedošlo ... na tu D6 jsem pak několik let hrál). Ale nakonec mě z angažmá v Turbu „sestřelil“ Vondráček, který tehdy hrál na basu a byl kapelníkem a s Vostárkem měli svýho koně a svý zájmy. Po mém rozvodu, jsem byl švorc, tak jsem spíš pro peníze vzal asi na dva roky angažmá do Sejfu, dotáhl mě tam Petr Steidl. Pak už mě to tam nebavilo a založil jsem kapelu Terno s Magdou Malou a konzervatoristy Petrem Šmausem a mým synovcem Danem Čámským. Byl spíš takový technoromantizmus (díky obsazení, dvoje klávesy, bicí a zpěv) Z kapely Terno se postupně vyvinul General Bass se zpěvákem Bohoušem Josefem. To co ve finále zbylo z Terna bylo jen to, že jsme měli dvoje klávesy. Při formování kapely do konečné podoby se tam vystřídalo neuvěřitelné množství muzikantů. (Magdu Malou nakonec zlanařil Michal David). Z General Bassu se stala úspěšná kapela, která bodovala hlavně díky Bohoušovi Josefovi na Vokalíze a Rockfestu, zájezd do Soči (Mezinárodní hudební festival v sovětském pojetí-oni tehdy neznali co je aparatura), pár televizí atd. (pomáhal nám tenkrát hodně s uvedením do života Roman Holý). Měli jsme hrát na Bratislavský Lyře, (která však byla po revoluci zrušená, nicméně singl na vinylu pro Lyru „Propadlo“ už byl na světě.), ale v Bratislavě jsme si nakonec také zahráli (byť ne na Lyře) a to společně s Jajin Bandem Romana Holého. Pár koncertů v Lucerně, pražské Redutě, natáčeli jsme u Petra Jandy a ve studiu Heleny Vondráčkové dalších pár vinylových singlů, které posléze vydal tehdejší Supraphon, koncert na Staromáku s Leškem Semelkou (který mně mimochodem půjčil svý klávesy po té, co můj Akai odmítl hrát…poznal jsem osobně a mluvil s hudební ikonou mého mládí...zachoval se skvěle. Hrál tam tehdy s paní Březinovou).

Dnes si troufnu říci, že tehdejší úspěchy a kontakty General Bassu tak trochu umetly cestičku budoucí Burmě Jones a dalším úspěchům Bohouše Josefa. (tím vůbec neshazuji Bohoušův talent a píli). Definitivní konec té kapely se dostavil po zmizení skvělého basáka Karla Bezzeretiho (kamsi zmizel nadobro a nikdo o něm neví dodnes) a nikomu se už nechtělo znovu začínat s novým basákem.

S Bézzou jsme dlouhé hodiny rozumně hovořili a popíjeli U Hrádka, taky bych rád věděl, kam zmizel. Možná že nějaký čtenář bude vědět a napíše. A jaké písně jsi složil, nebo text?
Jo, je pár mých písniček kdesi v archivu plzeňského rozhlasu, (Hra se smrtí, Počasí, Klaun), ale co se týče komponování, spíš mě baví v tomto směru instrumentální kompozice, kterou jsem naplno uplatnil zejména v kapele Modulace a trochu scénická muzika. (např. pro hrad Švihov ve spolupráci s Jiřím Sponnerem). Při skládání písniček však mám svůj osobní handicap. Vždycky když něco vymyslím a má to smysl, zpravidla zjistím, že už to tady někdy bylo. Přiznám se, že mě dost štve, když slyším vykradenou písničku, ať je to třeba jen ukradený riff a bohužel je toho dnes hodně. Jsem kapelový hráč, né sólista a baví mě plnit svou úlohu klávesáka. V kapele nemám ambice nějak vynikat nebo prosazovat svý ego. Když to šlape, můj nástroj hraje účelně a lidem se to líbí, je to pro mě super a proto to dělám. U rocku mně zajímá hlavně muzika. Texty tak nějak ignoruji (teď vím, že je to chyba - i tam se najdou skvosty, které umocní muziku nebo naopak, ale bohužel za totáče jsme se učili jen rusky. Snažím se sice angličtinu tvrdě dohánět, ale mé vnímání především muziky, barvy nástrojů a celkového feeelingu stále převládá).

Při komponování skladeb bych dával přednost teamové práci, kde se nedá nikdy jednoznačně říci, čí skladba to vůbec je – i když prvotní nápad je vždy něčí, mnohdy jen chytré pojetí nějakého nástroje byť z ruky „neautora“ tý skladbě dá teprve smysl, (to byla záležitost General Bassu, kde se celý, výhradně autorský repertoár tvořil teamově. (ale byla to dřina a hodiny a hodiny o víkendech ve zkušebně)

Něco o muzikantech, se kterýma jsi hrál?
Budu jen jmenovat a nechci hodnotit:
Miroslav Franěk (Kaktus), Miroslav Hajšman (Kaktus), Zdeněk Jakubec (Kaktus), Bohouš Josef (General Bass), Lumír Václavík (General Bass), Pavel Hrubý (General Bass), Tomáš Mouřenec (General Bass, X-cover), Filip Nováček (General Bass), Jakub Kořínek (Bam, X-cover) Michal Šindelář (Bam, X-cover), Martin Juha(Bam, X-cover), Martin Jančík(X-Cover), Oli Kraus(Modulace), Ivan Audes(X-cover), Jiří Milý (Mikeš)( General Bass), Ladislav Kubík(General Bass, Kaktus), Petr Steidl (Modulace, Sejf), Magda Malá (Terno, General Bass), Václav Křivanec (Terno, General Bass), Wilda Buzinkay (krátce ale s krásnou vzpomínkou-Comeback Kaktusu)-rocková legenda, Stanislav Marhoun (krátce ale s krásnou vzpomínkou-Comeback Kaktusu)- rocková legenda, Jiří Sponner (druhá formace General Bass), Tomáš Kotora (druhá formace General Bass), Karel Bezzereti (General bass), Eva Pavelková (General Bass), Petr Šmaus (Terno, General Bass), Jan(Lichťa) Lichtenberg (X-Cover)i, Martin Tauber (X-Cover), Marek Abrahám (X-Cover).atd........

Všechno jsou to lidi, kterých si vážím a je jich určitě mnohem víc. (omlouvám se všem který jsem nevyjmenoval. Jmenovat obsazení všech kapel kde jsem hrál je zbytečné, tak jsem se omezil jen na ty, kteří se nějak hlouběji zapsali do mé mysli).

Myslím si, že jsi klidně mohl hodnotit, neboť co jméno, to výbornej muzikant, znám je téměř všechny.  A co aparatura v začátcích a dnes?
Dnes mohou všichni mít z nástrojů vše, o čem sní a to díky sametové revoluci. Nikdo si dnes nedovede představit, že by dal mošnu peněz nějakému neznámému, navíc zprostředkovanému týrákovi, s důvěrou že mu ten neznámý v tehdejším západním Německu zaplatí hudební nástroj a ten potom nějak poštou dorazí na celnici do Československa. A nesmím opomenout, že nejprve musíte ilegálně vyvexlovat ty český peníze za marky. První slušný nástroj Akai jsem získal tímto způsobem a stálo mně to celé dědictví po zemřelém otci. Tak to prostě bylo.

A další co by mohlo zajímat čtenáře?
Kapela X-Cover, kterou jsem založil a kde působím (letos fungujeme už 10 let), Jak muzikantsky, tak vztahově mě moc baví a jsem rád, že mohu dělat muziku s mladými lidmi a hóóódně šikovnými. Vážím si svých spoluhráčů a chci věřít, že i oni to cítí podobně. Cover muzika (ačkoliv jí mnozí a dost neprávem povařují za jaksi druhořadou) mě osobně naplňuje. Mám možnost studovat a interpretovat na svých nástrojích (Kurzweil PC3x. Korg Granstage a Hammond sk1) zručnost a feeling mých hudebních ikon. Snažíme se poskytnout našim posluchačům kvalitní zážitek, jako by byli na živém koncertě těch nejslavnějších kapel světa najednou, takový Woodstock někdy až na 3 hodiny a bez pauz. (jasně že kvalita je podmínkou). Cover není revival.

Byl jsem na BAM i X-Cover a někdy jsem měl pocit, že „za oponou“, máte schovanýho B. Springsteena, nebo P.Collinse,  ale. . .samozřejmě vím, že to tak není a proto smekám a děkuji za rozhovor.

pro Rockpaklace Kolečko Milan