Brněnská loupežnická tlupa Ybca den po Štědrém dnu vypustila další klip z desky Loupežníci. Video vzniklo neplánovaně jako poděkování fandům za neuvěřitelnou podporu v divném, loňském roce. Jedná se o jeden z největších celosvětových hitů, skladbu San Francisco, kterou nazpíval samotný vládce pekel BigBoss. Klip sám zaznamenal Bigbův výlet do San Francisca.

Do nového roku vstoupili loupežníci s dokončenou novou deskou, která ponese název Voholte je!!! a díky covidovým peripetiím výjde až během března. Více informací seženete na FB Ybca.

Strašně si toho pána vážím, jako člověka, tak jako muzikanta, mám rád jeho humor, kdy servítky si nebere, jeho články, styl vyjadřování, vím, kde a proč byl, přesto je to pro mne ten správnej, rovnej chlap, kterému rádi podáte ruku. Vynucená pauza Katovny je minulostí a máme Rudu zase mezi námi, a s ním jeho inteligentní satira. S Rudu jsme si před rozhovorem volali s tím, že půjde rozhovor „na kost“. Jak mi řekl do telefonu, nešetři mě. Jak prožil 31 měsíců a co všechno na sebe prozradil, se dozvíte v našem rozhovoru.

Rudo, vítej doma, jaký byl návrat po tak dlouhé době?
No, kamaráde, žádná euforie se nekonala. Nebudeme skrývat, že jsem strávil 31 měsíců ve vězení, stejně jsi položil otázku tak kulantně, abych si to vlastně rozhodl sám - zdá to zveřejnit nebo ne. Ono to ale nakonec žádné tajemství nebylo. Dávná minulost, z roku 2005 mne nakonec dohnala a asi to je v pořádku. Návrat na svobodu byl sice opojný, ale s tím také přichází mnoho dalších starostí a nutnost nastartovat znovu život, nebo možná nějak navázat tam, kde jsem normální život přerušil a to není zase tak úplně lehké. To jsem ale tušil, že to tak bude. Faktem ale je, že bez přátel a rodiny by to šlo mnohem hůře a to mám na mysli i samotný pobyt v tom "rehabilitačním centru ". Bez pomoci a podpory z venku se to zvládá hodně těžko.

Předpokládám, že byly bujaré oslavy a návrat do klasického všedního života řadového občana?
Až tak velké oslavy neprobíhaly a já si je ani moc nepřál. Navíc tato zvláštní doba tomu ani moc nepřeje - je to jak přijít z jednoho typu vězení do jiného typu vězení. Já ale věděl, za co to mám. Za co to má ale tento národ, to fakt netuším. Ale ano, proběhl oběd v tajné restauraci a to jsem si fakt užil po těch sračkách v kriminále, dal jsem si tlustý stejk z krkovice a kýbl majonézy. Večer jsme pak v úzkém kruhu poklábosili a užili si jeden druhého. Taky se vypilo nějaké to pivo - to se musí. 31 měsíců jsem žil v neustálé společnosti lidí, které jsem si ani nevybral...někteří byli fajn, někteří mi byli volní a někteří byli totální hovada - po návratu jsem toužil být hlavně sám nebo maximálně v omezeném počtu lidí. Proto jsem moc nezvedal telefony a stále ještě nezvedám...za to se omlouvám, ale ti empatičtí to jistě pochopí. Neskutečně mi chybělo soukromí a tak se nyní snažím si ho užít. Ale v klidu, jsem z podstaty exhibouš, takže brzy se otřepu a hurá na prkna, co znamenají svět, do práce, do muziky atd, dovolí li to doba.

Měl jsi čas si srovnat myšlenky, přišel jsi na něco, popř. udělal bys v životě něco jinak, kdyby byla ta možnost?
Je spousta věcí, co by člověk udělal rád jinak - jenomže to bych pak nebyl já. Cokoliv jsem v životě udělal dobře i špatně, formovalo moji osobnost a někam mě to vedlo, tříbilo to můj žebříček hodnot a dalo mi to možnost třídit zlé od dobrého, pokud to tedy umím rozeznat. Nevím, jestli je člověk veden osudem a jestli má šanci jej měnit nebo ovlivnit - troufám si tvrdit, že ano - že osud ovlivnit lze. Jenom že, když ten osud neznáme, jak víme, že jsme jej ovlivnili? To jsou metafyzické otázky. Zjednoduším to - nelituji ničeho, co jsem udělal - lituji spíše věcí, které jsem neudělal. Mé činy mohou za to, kdo jsem nyní - a snad to není tak zlé. Vězení mě nezměnilo nijak zásadně, ale bylo mi prospěšným filtrem na pojem "přítel" a taky sonda do mé sebedisciplíny a psychické odolnosti. Toto ale byla věc, se kterou jsem počítal. Dopadlo to mnohem lépe, než bych kdy čekal, teda hlavně ohledně přátel a rodiny. Můj žebříček hodnot a pořadí důležitosti různých věcí trochu změnu doznalo - na prvním místě už není muzika, ale rodina a přátelé, muzika je hned na druhém místě.....nebo bych si to tak minimálně přál. Pokud na mně vězení zanechalo stopy, ukáže čas, možná tam latentně někde něco dřímá, ale nevím o tom.

Jak jsi v tak omezeném prostředí trávil volný čas, jaké byly možnosti?
Náhled na vězení je ve společnosti velmi zkreslený. Je zde bezesporu velké procento lidí, kteří zde nepochybně patří, a je to v pořádku. Pak zde jsou lidi, kteří ani neví pořádně, jak se do vězení dostali - nedbalost, neznalost zákonů, vztahy, dopravní nehody, neúmyslné škody na majetku, nepřiměřená obrana apod. Každý případ je vysoce individuální. Chci tím jen říci, že je zde spousta lidí, kteří jsou normální - nemají naturel kriminálníka a jsou často zmatení a neví, co se vlastně děje. V tomto okruhu lidí lze najít přátele nebo spíše spřízněné duše a trávit s nimi čas - něco se dozvědět nebo se přiučit. Věznice se sice tváří, že mají zájem na vzdělání osazenstva, na kulturním vyžití, že podpoří talentované vězně a vlastně kohokoliv, kdo jeví zájem být aktivní. Ale je to vlastně taková "potěmkinova vesnice" - ve skutečnosti je to jinak - jste jak obtížný hmyz, chcete li cokoliv z toho, co jsem výše vyjmenoval, jste škodná a podle toho je s vámi nakládáno. Heslem je zde "NEOTRAVUJTE A MY NEBUDEME OTRAVOVAT VÁS". Systému řízení věznice jsem nepokrytě říkal - organizační pravěk. Řešení je jít do práce, ale ani toto není žádná samozřejmost. Takže není moc možností jak na sobě pracovat. Všechny ty neziskovky pro věznice, jen standardně vysávají stát, výměnou za dojem, že něco dělají. Je to jeden velký podvod...Je zde řeč o heřmanické věznici, jinde to může být jinak....ale pochybuji. Přečetl jsem mraky knih, psal jsem texty , napsal jsem divadelní hru pro věznici, která se stejně nenastudovala a taky jsem psal brutální množství kritických dopisů na vedení věznice - asi mne neměli moc rádi. Bavil jsem se prostě, jak jen to šlo. /smích/ Odepisoval jsem na velké množství dopisů - fakt jich bylo hodně. No a chodil jsem do práce, masokombinát a pak jsem přešel na třídění odpadků /smích/ u firmy FCC Vratimov - zní to hrozivě, ale bylo to fajn. Práce ti pomůže se nezbláznit. Kytaru jsem de facto nedržel po celou tu dobu, až na pár vzácných vyjímek. Pro ně to bylo něco jako samopal /smích/

Měl jsi možnost sledovat dění okolo sebe? Hudbu, politiku……
Je celkem běžné využívat televizi na kulturní místnosti - asi pět vymezených programů. Takže zprávy není problém sledovat - ovšem, je to jen jeden zdroj - tedy dva - někteří mohou mít rádio, ale chybí vám kontakt a nějaká zpětná vazba, zkušenost, porovnání či reakce lidí na svobodě na to či ono téma. Muziku jsem poslouchal velmi často přes sluchátka z rádia, taky divadlo, diskuzní pořady, vědu a techniku a miluji téma vesmíru a kvantové fyziky - jsem tím posedlý. Věděl jsi o tom, že subatomární částice může být na několika místech současně?? (nevěděl – moje poznámka) No, ideální jak zvládnout vězení, no ne?! Jakože být doma a současně sedět v base. To by byla pohoda.../smích/. Někdy jsem měl pocit, že vězni sledují televizi jen proto, aby z ní vypadlo slovo "amnestie" /smích/ což je, díky tomu uslintanému pánovi, dost naivní.

Vrátil ses do poměrně divoké doby, jak vnímáš ten kolotoč plný zákazů?
Tak to je velké téma. Skoro se hodící do katovny, což?! Víš, i když se vláda tváří už velmi dlouho koncepčně, koncepce je něco, co zde celou dobu chybí. PES není koncepce, je to jen roztřídění čehosi a množstvím vyjímek stejně ztrácí smysl. Ono je vůbec otázka, zda PSA potřebujeme. Nikdy jsem za celý život nezažil tak chaotické jednání čelních představitelů naší politiky. Víš, to je strašně široké téma a tady není dostatečný prostor. Vím jen jedno - něčím to celé smrdí a mohou to být peníze a moc. Pokud by ten virus byl opravdu zabijácký a tím myslím skutečně smrtelný, tak tuto vládu ani za nic… Lidé nemají problém podpořit něco, co dává smysl, co má hlavu a patu, co není protichůdné, co nekastuje společnost a co nelikviduje zdroje obživy - ale tohle, co se zde děje, není normální. Osobně si myslím, že se měly ohlídat rizikové segmenty společnosti - důchodci, nemocní a děti a zbytek se měl promořit k získání přirozené imunity. Současně jsem si ale vědom, že to zní jednoduše a zdaleka to tak jednoduché nebude. Jak jsem zmínil, není zde na toto téma dostatečný prostor a já navíc utrpěl další dávku pokory a tak jsem dalek toho, abych měl patent na rozum či recept, jak z této šlamastyky ven

Co teď, máš „rozmyslený“ start do nového života?
Nic nového nechystám, spíše se pokusím navázat na svou práci v minulosti a pokusím se znovu zařadit a to tím způsobem, abych až tak zařazený nebyl a trochu z davu trčel - pokorný rebel, tak by se to dalo nazvat… Popravdě moc nepřemýšlím, činím krok po kroku nezbytné věci tak, abych se dostal do nějaké existenční pohody a tyhle svátky a ta posraná pandemie to přirozeně poněkud komplikují. Ale nejsem v tom sám a jsou lidé, kteří na to doplácí opravdu krutě - ti, co roky budovali své podnikání a nyní jsou docela v prdeli...často nad tím přemýšlím. Všem těmto lidem moc držím palce. Moje starosti jsou proti tomu nicotné.

Musím se zeptat, na Rockpaláci byla známá a pověstná tvoje satira Katovna, rubrika zůstala i po dobu tvé nepřítomnosti, věřím, že máš v plánu s námi pokračovat?
/smích/ Víš, to zase taková sláva nebyla. Ani si nejsem tak docela jistý, zda to někoho zajímalo. Jak jsem už napsal, utrpěl jsem megadávku pokory a to způsobuje to, že mi připadá, že nejsem až tak zcela oprávněný cokoliv kritizovat. Pokud ale na to naroubujeme správnou míru nadhledu a humoru, tak by se pokračovat dalo - lehce změnit koncept. Takže faktem je, že mě těší, že se mnou stále počítáš a právě proto tě nehodlám zklamat. Navíc mě to bavilo. Děkuji tudíž za nabídku a já si dovolím ji tedy využít - vlastně už to v tuto chvíli děláme, ne. /smích/

Byl jsi zapojený do několika projektů. Tuším nějaká nadace (jako moderátor), účastnil ses vaření guláše… to vše bude doufám pokračovat?
Ano, myslím, že tyto věci obarví všední dny. Charita je mi nyní poněkud bližší a uvidíme, jak se to odrazí v tom, co míním dělat. Blbý je, že obživa je jedna věc a záliby nebo inklinace k různým oblíbeným činnostem je věc druhá. Čas je velmi drahá a nedostatková komodita a to bývá problém a každý to zná…člověk je tím značně limitován. Moderování pochopitelně odmítat nehodlám, ale ani vyhledávat - v tomto oboru se necítím dost zkušený a vzdělaný, ale pro dobrou věc cokoliv. Guláš je skoro povinnost....uvidíme, nějak se nám roztříštil tým a tak uvidíme, jak to bude...ale těším se. Byly to fajn akce a dvě první místa nelze jen tak zahodit.

Co muzika? Doufám, že jsi nezanevřel na Messalinu a Lázeňské šviháky, jistě máš v hlavně spoustu materiálu.
To rozhodně ne, obě kapely jsou moje srdcovky. Se Šviháky už pomalu blbneme a Messalině jsem dal na svátky klídek a sejdeme se po Novém roce. Nevím co zpěvačka Karin - přece jen je v zápřahu se svými dvojčaty, ale máme dát řeč, tak se uvidí. Basa a bicí zůstávají v nezměněné podobě, tudíž basa Mejla Malina a bicí Pavel Mikšaník. Mladému kytaristovi Kamilovi jsme dali volnost, to je interní záležitost, ale myslím, že to je v pohodě. Odvedl svou práci a díky mu za to. Těším se na to, co se bude dít a co se bude dít - kam to bude směřovat, to netuším /smích/…Vše si svůj směr najde, věřím. Tak nám drž palce. 

Co prsty a kytara, poslouchá oboje?? Nevyšel jsi ze cviku?
Opravdu jsem se bál, co ta pauza udělá. Je to ale v pohodě, sám jsem překvapen, jak to jde a nejen to. Psaní na pc, vaření, řízení auta atd...když nad tím nepřemýšlím, tak to jde samo...divné. V base jsem hrál na kytaru v hlavě - zavřel jsem oči a cvičil jsem, přehrával jsem si své songy a také covery, dokonce jsem skládal nové věci, ale to moc nešlo - druhý den to tam nebylo /smích/. Ale abych pravdu řekl, je potřeba cvičit, což dělám..

Když jsme si po tvém návratu volali, mluvil jsi o knize, můžeš naznačit i našim čtenářům o co jde?
Ano, byla to jedna z činností, která mi pomáhala zabíjet čas. Je to zatím rukopis a je tam téměř vše, co jsem ve vězení zažil, ale také určitá doba před nástupem - jak jsem vše vnímal, co jsem cítil. Je to asi 370 stran syrového materiálu, který nyní přepisuji do digitální podoby a upravuji, vyhazuji, dopisuji, přidávám, ubírám a je to záhul jako prase. Rozhodl jsem se ale, že tohle musím dokončit. Kniha je protkána také několika málo vzpomínkami na muziku, některé koncerty…Ovšem hlavním jádrem je pobyt v base. Obraz vězení ve své pravé podobě, bez lhaní, bez příkras a bez přetvařování, taky bez hrdinství - nedělám se tam lepší, ani horší, jsem to já. Mělo by to pomoci těm, které tahle kalvárie teprve čeká, ale mělo by to také pobavit. Pokouším se zde o nadhled, humor, ale také se nevyhýbám jisté vážnosti.

Je plánu, že by kniha vyšla tiskem pro veřejnost?
Rozhodně ano, ale stojí to peníze. Tohle chci řešit, až budu hotov s přepsáním a úpravou. Protože mne jistě znáš, tak víš asi, že si neberu servítky - tudíž je potřeba to také ošetřit právně, aby mne nezavřeli znovu /smích/. Jestli kniha bude jen pro přátele, nebo pro širokou veřejnost, jestli bude audio atd...to vše záleží na okolnostech. Je to proces a já ještě neznám všechna úskalí, ale tuším, že to nebude prdel...Nicméně, udělám max. Určitě budu potřebovat pomoc, tak snad se najdou ti správní lidé.

Rudo, přejeme ti za celý Rockpalac raketový start, jsme rádi že jsi zase mezi námi a co vzkážeš našim čtenářům a jaký je tvůj oblíbený klip, který jim pustíme.
Moc děkuji po dlouhé době za prostor, taky jsem rád zpět.... Vzkaz čtenářům a posluchačům? Nebojte se života a čehokoliv, co vám přinese. Hýčkejte si dobré lidi kolem sebe, snažte se vytěžit miligram zlata i z hovna, do kterého občas šlápnete, každá chyba či překážka v životě vás činí silnějšími, nevzdávejte se i když to vypadá hodně blbě. No a nyní k tomu klipu, já mám rád ty zpěvačky a taky kapely, které nejsou příliš mainstreamové....nekřičí do světa. Posírám se z tohoto a snad vás můj vkus potěší :

Maragold - Evergreen is Golder (Official)

Českobudějovičtí Frozen Poppyhead se po vydání jejich první pecky z ohlašovaného alba, znovu vytasili s novým klipem. Tentokrát se ale nejedná o sestřih ze živáku, ale o lyričtější kousek s názvem Unblinded, který je věnovaný nevidomým. O co makovcům výběrem takového tématu jde? To nám osvětlí frontman kapely, Richard Tolkner:

“Cílem našeho snažení je, aby si lidé uvědomili, že mezi námi žijí i takoví lidé, kteří bohužel nikdy neuvidí své okolí, své blízké, nebo dokonce svou tvář, a že i taková maličkost jako přendání předmětu na jiné místo může slepcům znepříjemnit den. Mnohem důležitější je ale to, že chceme dát nevidomým lidem naději, že na ně někdo myslí, soucítí s nimi, a především, že ve výsledku oni nejsou těmi slepými, ale to my ano (což je dokonce parafrází části textu písně). My, vidomí lidé, totiž vidíme svět kolem sebe tak nějak podobně. Pokud nemáme problémy s viděním barev, tak se společně shodneme, že silnice mají v závislosti na světelných podmínkách určitý odstín šedé, tráva zelené, nebe modré, růže se pyšní svou rudou barvou, a tak podobně. Máme v podstatě předurčené to, jak co vidíme a pokud si nehodláme oči vypíchnout nebo před ně dát nějaký barevný filtr či brýle, nic s tím neuděláme. Kdežto způsob jakým "vidí" svět lidé nevidomí, je limitován pouze jejich představivostí. Například člověk, který dostal tu možnost poznat krásu barev a ztratil zrak až po několika letech svého života, si v obchodě může představovat zboží v různých barvách, dokud mu někdo neprozradí jejich skutečné barvy. Naproti tomu mohou být například bezdomovci v představách od narození slepého člověka vyobrazeni jako čistí, bez šmouh na obličeji a špíny na oblečení. Takový člověk totiž špínu nikdy nespatřil. Stejně tak ani žádnou barvu. Jsem přesvědčen, že si nedokážeme představit, jak jejich imaginace funguje. Jak si asi vybavují popis venkovní krajiny vyražený v tečkovaném světě knih psaných Braillovým písmem? Jejich fantasie musí být fascinující, protože není infikovaná žádnou vizuální předlohou, na základě které by mohla stavět své obrazy. S tímto se velice úzce pojí název skladby - Unblinded (Odslepen). Jejich oči mohou být temné, ale jejich mysl je odslepena.”

Klip natočil Radim Věžník. Scénář si kapela napsala sama.

Udělejte si obrázek sami a zhlédněte tento silný klip plný emocí. Vy tu možnost máte!

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Poznal jsem ho na prvních koncertech Arakain, následně když pak odešel k Orientu. Chlap, kterého nepřehlédnete. Mezi muzikanty je známý nejen muzikou, ale nejen že dokáže „vdechnout“ život nehrajícím zesilovačům, ale staví i nové pod vlastní značkou. Mimo muziky nás spojuje vášeň pro Foglara, Rychlé šípy a Cimrmani, které bývají často tématem našich debat. V Důchodu se přestěhoval z Modřan do Mníšku a jak se mu vede jsem musel hned zjistit.

Rudo, pamatuješ se, jak si se vůbec k muzice dostal?? Vezmeme to od začátku-))
Už odmala mne přitahovala muzika, jako 8 letý jsem dostal plechové ukulule a já do něj mlátil a zpíval k tomu písničky z radia. U babičky na prázdninách na Horce nad Sázavou se lidi chodili ptát, jak to, že u nás jde rádio, když je vypnutá elektrika. (tranzistoráky tam ještě nekolovaly)

Měl jsi nějakou průpravu v podobě tehdejší „Lidušky“?
V 10 letech jsem si prosadil, že budu chodit v Modřanech do LŠU za 40 Kč měsíčně, ale po půl roce jsem toho musel nechat, naši se rozváděli a nebyly na to peníze. Pan učitel mi říkal, že mne bude učit zadarmo, stejně tam tu hodinu bude sedět, prý má radost, jak mne to baví a že mi to jde. Matka byla hrdá a nedovolila to.

Jaký nástroj tě jako dítko fascinoval a učaroval??
Asi stále ta kytara a vzpomínám si, že ve 12 letech na skautském táboře mne fascinoval skaut bratr Ivan Cifrinec (později Garáž), jak ovládal akordy a praktickou hru, tak jsem ho hned tam požádal a on mne je naučil, jen rytmus mi stále pravou rukou nešel. První byla Loď - John.B a Vrátím se do Massachusets . U toho stromu V údolí žab, blízko Pacova, jsem se byl nedávno s bratrem Kůže a Pájou podívat a ten strom je obrovský a shovívavě si mě prohlížel.

Tvoje jméno je spojené s bigbítem, takže se automaticky podsouvá otázka – ty a bigbít, jak jste se potkali??? Jaké to byly kapely? Na čem jsi bigbít poslouchal a zavzpomínáš, kde jste brali nahrávky?:??
My poslouchali Deep Purple, Zeppelin, Black Sabbath, Uriah heep, The Gun atd. z kotoučáku B4. Nahrávky kolovaly v Modřanech od starších kluků a ti nám je dali zkopírovat. Z českých to byl Olympic a jeho Pták Rosomák, Blue Effect, Petr Novák, Pavol Hammel a Prúdy

Kdy ses rozhodl být muzikantem a jak to vypadlo s prvními kapelami?
V roce 1968 jsem měl za učitelku paní Jitku Kočaříkovou, nyní Vrbovou, která už tenkrát byla zpěvačkou poměrně známou se skupinou Fortuma. Učila hudební výchovu a to byla paráda. Žádné osnovy se nekonaly. Pouštěla nám muzikál Hair, gospely a taky vedla pěvecký kroužek, kde trojhlasy byly samozřejmostí. S tímto tělesem jsme chodili v Modřanech do klubů ROH zpívat našim pracujícím. Na besedy zvala mladé kolegy zpěváky jako např. Aleše Ulma.
Ta mě ovlivnila na celý život a pokaždé, když navštívím po čase její koncert, tak jí pěkně poděkuji za vše, co mi do vínku dala. Bohužel koncem osmé třídy odešla na mateřskou.
Také mě ovlivnilo, že tam, kde jsem v Modřanech bydlel, byl přes ulici taneční sál U Nováků neboli Na staré poště, kde hrály pátek, sobota bigbeatové kapely. Mne tam ještě nepustili, nebylo mi 15 let, ale aspoň jsem poslouchal venku Orient, Katapult, The Presidents a snil o tom, že si tam taky jednou zahraju.

Ve 14 ti jsem se spolužákem Jirkou Čejkou (později Monzun, Autogen) založili skupinu Electric systém, také tam hrál Zdeněk Kučera (později špičkový grafik na Nově) a na kufry bubnoval Petr Louda nebo Mirek Medvěd (později Arakain, Morrior, Gaz 69). Začal jsem skládat vlastní písně, zrovna tuhle jsem texty objevil při stěhování.
Příchodem na střední školu v roce 1972 jsem založil skupinu The Křemiels (protože Křemencárna v Praze), mezitím hrál ve skupině PSP (což byl základ v roce 1995 založenému Pražskému Výtěru). V těchto dvou kapelách hráli spolužáci Jan Velek, Jiří Benda, Miroslav Cmíral, Jan Cinert, Milena Mašková, Jan Lada, Jan Petráň, Pepa Vodička a Ivan Cifrinec.

V roce 1978 říjen jsem šel na vojnu do Přerova, kde jsem se „zašil“ ve skupině Letka, se kterou jsem vyhrával armádní festivaly a dostával opušťáky. Po návratu jsem s kamarády Petrem Maškem, Pepou Blažkem (oba později, Michal David, Helen Vondráčková), Richardem Trtkem a Tomášem Binderem založili skupinu O,5 l, která hrála v tu dobu frčící jazzrockovou muziku. Zúčastnili se legendárních jazzových dnů na Folimance. Pak jsem nastoupil do skupiny Erastus, kde se hrál takový hodně vokální dixilend a zpívala tam také má milovaná paní učitelka Jitka Vrbová. Taky jsem si zahrál v Redutě a Malostranské besedě, ale moc mě to nebavilo, tak jsem rád přešel ke skupině bratří Kubecových, zvaných Čubíci, Monzum do Vraného, vzal sebou basáka Jirku Čejku a to byla ta pravá muzika, Deep Purple na zábavách do 100 km kolem Prahy. Při prvním vystoupení v Křepenicích po týdnu zkoušení, při každé chybě mě bubeník Karel Hošek (dnes Kiks) lupnul paličkou, inu starší borci mne vychovávali všelijak.
Mezitím mne kamarád Vašek Svojtka pozval k vytvoření další kapely, kde se hráli Rolling Stones, rockenroly a Santana u něj na chatě v Černošicích, přidal se Zdeněk Vřeštál (Nerez), Honza Preininger, Ota Hlinka a vznikl Pedopat, který dnes už zase hraje se čtyřmi původními členy včetně mne, akorát bubeník je Vojta Tomášek z Děčína.

Já jsem tě zaregistroval už jako kytaristu Arakainu na Barče (tehdy jsme ještě museli při produkci sedět). Jak jsi se k Arakain dostal?
Viděl jsem se po letech s Mirkem Nedvědem a říkal mi, že ve Strašnicích ve sklepě vzniká nová tvrdá kapela, že bych se měl přijít podívat a poradit jim s aranží dvou kytar. Já dorazil, ale netušil, že ti další, nějaký Aleš Brichta, Jirka Urban, Olda Maršík vůbec nevědí, kdo jsem a co tam dělám. Hned jsem se tam začal roztahovat a do jejich skladeb cpát své okamžité nápady, že nás to nějak rychle skamarádilo a my začali společně zkoušet a tvořit. Hráli se ale také převzaté věci od Iron Maiden, Fist, Venom, Judas Priest atd.

Dostal jsi v Arakain prostor ke skládání muziky? Vím, že texty byly Brichtova doména.
Bohužel mé vlastní skladby nebyly akceptovány, Aleš si v tomto usurpoval svou doménu a tak jsem se cítil nedoceněn, navíc po dvou letech přišel zákaz hraní od bolševika a Olda Maršík ohlásil odchod.

Odcházíš poměrně brzo zpět k Orientu, vyhovovala ti více muzika?
Jelikož jsem mezitím dostal poprvé lano od Orientu (1984), který zkoušel v Modřanech, měl spoustu kšeftů, vlastní autobus a hlavně pro mne prostor k vlastním věcem, tak jsem se k Oldovi přidal. Zde vždy říkám, že jen tím, že jsem odešel, jsem Arakainu umožnil jejich slavnou karieru.

U Orientu jsi taky nebyl věčně, co jsi dělal pak po odchodu z Orientu???
V Orientu jsem si opravdu zahrál až do roku 1987, kdy už bylo neúnosné, jak se tam chlastalo a odmítal jsem hrát, když dokonce tři muzikanti se najednou potáceli po jevišti a jen dělali ostudu. Ono ani za „střízliva“ to nebylo nikdy přesně zahrané, jen tak ledabyle. Zejména kvůli basskytaristovi, který sice byl kapelníkem, ale jeho instrumentální výkony byly hluboko pod potřebou skupiny. Jelikož jsem měl dvě malé děti, tak jsem se rozhodl, že nebudu už hrát a budu se věnovat rodině. Jen jsem byl tichý společník u hudební aparatury a tak jsem s Jardou Stejskalem jezdil zvučit Lucerny, kulturáky a později i Vitacit s Dodem a Křížkem. Nechával mě sedávat za pultem, protože se kytaristům líbilo, jak jim jdu s efekty a včasným postřehem na jejich sóla na ruku. Od pultu jsem i zpíval a po odchodu Křížka i dozpívával vysoké tony, které tam patřily.

K muzice se ještě vrátíme, ale…. Ty jsi znám i jako průkopník a stavitel vlastní řady zesilovačů zvučného jména. Jak ses dostal k muzice, takže jak jsi zjistil, že máš „buňky“ na „elektroniku“?
Od mala jsem se rád vrtal v nějakých přístrojích, rád je rozebíral a později i stavěl jednoduché boostery. Opět kamarád Ivan Cifrinec mi postavil ve 14 ti první lampáč, ve kterém jsem se stále vrtal a dostával od něj rány. Právě ve skupině Monzun byli lidé, kteří dodávali šasí a jiné součástky věhlasnému Vojtovi Kopálkovi, tak jsem se o to zajímal. Ve chvíli, kdy Vojta emigroval 1980 a mne shořel den po záruce kopie Marshall od Vlasty Povolného (který mi ji odmítl opravit), tak jsem si řekl, nebudu se nikoho prosit, dám se do toho sám. Rozebral jsem jeden, co byl ve zkušebně a postupně ho zase složil. Kolegové byli rádi, že někdo pokračuje, tak mi zajistili součástky a já stavěl pro známé a kamarády. Bylo to vše na koleně a z toho, co se kde sehnalo, taky to tak vypadalo, ale po 40 letech ještě mnohé hrají a po menší renovaci mnohé překvapí, jak to krásně hraje. Inu materiál na trafa v Číně nemají ani nevědí jak to zopakovat, aby to dosahovalo původní kvality.

Pro koho zesilovače stavíš, kdo se na tebe může obrátit, popř. jak se s tebou spojit?
Letos už jsem v důchodu a po 40 ti letech se tomu už odmítám věnovat 16 hodin denně. Takže zvolňuji, samozřejmě už dávné desítky let stavím i vlastní konstrukce, či „vytuňuju“ konkureční značky. Měl a mám spoustu známých muzikantů, pro které jsem něco dělal na zakázku, ale taky spoustu nepřátel, závistivců, pomlouvačů. Rád pomohu každému slušně se chovajícímu muzikantovi, když zavolá, jsem znám pro vyhledávání závad tam, kde to jiní již vzdali. Většinou to najdu a opravím. U lampy člověk nikdy neví a stále se učí. Mám stránky www a mobil 602 775 773
Kdyby ses mne zeptal, na jaký hraji zesilovač. Tak se musím přiznat, že jsem za čtyřicet let neměl čas si postavit něco pro sebe. Hraji na to, co zrovna opravuji nebo vyvíjím (smích). Teď mě velmi uspokojuje zvuk typu Friedman, který jak je mým zvykem upravuji a vytvářím na jeho základě další modely. Myslel jsem, že mne už nic u zesilovačů nepřekvapí, ale zde jsem zůstal jak opařen.

Před pár lety vyšla kniha. Která má na tebe vazbu – Generace decibelů, kde jsi autor muziky?? Četl jsi knihu, a co na ní říkáš?
Tu knihu napsal nějaký Doležal, nelíbilo se mi, že se nezeptal ani na možnost použití mých textů v té knize, ani že název mé skladby Generace decibelů dal do vínku své knihy. Zavolal jsem mu a ptal se ho, jak si to představuje. Něco koktal a připadal mi jako nějaký chudinka, tak jsem mu řekl, ať se neopakuje a přijal jeho chabou omluvu, že mi knihu pošle, ale já na tím mávnul rukou.
O to větší překvapení bylo, když v dalším roce začal jezdit s programem stejného názvu a opět se ani nezeptal atd. A co jsem já udělal? Nic, nejsem tak důležitý, abych se kvůli tomu soudil, i když mám za sebou věhlasného právníka, který by si ho namazal na chleba.

Než se vrátíme k muzice, říkal jsi mi, že ses odstěhoval mimo Prahu. Jaké jsou tvoje dojmy z nového „působiště“, jsi tam spokojený a co tě k tomu vedlo?
Ano, prodal jsem své chalupy a dům v Písnici, vše se rozpadalo a volalo po údržbě a pořídil si hezký čistý zachovalý dům na Řitce, blízko Brd a všude čistý vzduch a klid. Vyšlo mi to akorát při odchodu do důchodu. Jsem zde velmi spokojen, a dokud mám řidičák, tak je vše dostupné a při ruce.

Vím, že mimo spoustu aktivit máš rád i Rychlé šípy, Jaroslava Foglara (občas je to naše společné večerní téma) co ti dal Jaroslav Foglar a ikony Rychlé šípy?
Ano skauti a Jaroslav Foglar mi dali hodně do života, zejména morálně volných vlastností. Bohužel často vyžadují některé pro mne samozřejmosti jako pravdomluvnost, dochvilnost, neskákání do řeči a asi 50 jiných, po svém okolí a dost narážím na tupost, hloupost, závist a nepochopení. Tím ze sebe nedělám proboha nějakého Mirka Dušína, taky jsem někdy vzteklý, prchlivý, mstivý a pro blby mám i arogantní odpověď.
Jelikož jsem jako malý býval dost nemocný, tak jsem ležel v knížkách po mém dědečkovi, který pracoval v Melantrichu a znal se Foglarem pracovně. Tím jsem získal obrovskou slovní zásobu a vybrousil si retoriku a dost toho využívám ve svých textech k písním (cca 300 různé kvality) a také k urážení, pokud jsem napaden, tak nemusím používat sprostá slova, pouze soupeře zesměšním, pokud si to zaslouží.

Rudo, a zpátky k muzice, vím, že jsi hrával v kapele Monzum, znám tě z metalových Arakain a Orientu, považuješ se dnes za hardrockového nebo metalového kytaristu?
Já ty škatulky, které se za mého mládí nekonaly, moc neuznávám, my tomu vždy říkali bigbeat a tak jsem z mého pohledu bigbeaťák. Ať si jdu zahrát jakoukoli muziku, vždy hraji tak, jak to cítím, nerad kopíruji, protože nemám čas ani trpělivost se něco učit a mou doménou je improvizace a hraní z fleku. Zda dobře nebo špatně ať posoudí jiní, kteří to zahrají lépe.
Nejsem přítelem jakéhokoli nahrávání, natáčení, konzervace. Vystoupení je dnes s těmito lidmi, s touto náladou a atmosférou. Proč ji uchovávat a snažit se předávat nepřítomným. Zítra to bude zase nový zážitek a jiný výsledek. To mne baví.

Změnil se u tebe postupem času názor na muziku, změna stylu, nebo máš stále své „koně“?
Řekl bych, že u mne je to stále stejné. Pro mne je navždy jedničkou Deep Purple, případně Rainbow s Roniem James Dio, tam je vše, co já uznávám. Melodie, vícehlasy a perfektní za srdce beroucí sóla.

Posloucháš dneska muziku kde a na čem? Je kapela v dnešní době, které tě u nás příjemně překvapila? A co si myslíš o nových mladých skupinách.
Nejradši mám doma při kutění klid, radši poslouchám mluvené slovo a Cimrmany. Poslední dobou mi kamarád Mirek Lauda z Lovosic „vytunil“ kotoučového AKAI a něm poslouchám zase jen ty staré Uriah, Sabbath, Zeppelin atd.
Jiné skupiny neposlouchám, připadá mi, že dnes hrají a zpívají vše na jedno brdo, bez nápadu, bez invence, jen za účelem se prosadit a vydělávat. To jde mimo mne.
Pokud bych měl nějaké své oblíbence zmínit, tak tedy

1/ Skupina Pozdní sběr z Moravy, kde hrají špičkoví borci jako , Jura Pařez, Michael Vašíček a další, takovej sofistikovanej folkobigbeat, když jdu na jejich koncert, tak tam vždy sedím malinký a říkám si, že nic neumím. To jsou opravdoví muzikanti.
2/Oddysea- to je tak nedoceněná kapela, že je mi to fakt líto. Jejich písně a aranže, jakožto i sehranost Vaška s Radko Andrejsem je pro mne něco ikonického. Jo ty miluji odjakživa.
3/Nazsong- revival Nazareth z Ustí nad Labem, tak to je opravdu bomba
4/ kytarista David Vaněk, ať hraje kdekoli cokoli, tak jen zírám a přemýšlím o prodeji svých kytar
5/ Vřešťál a Sázavský Nerez, Neřeš atd – to jsou léty prověření borci, kteří mě dostávají šíří svého repertoáru a precizností a znalostí řemesla, jak slova tak hudba tak aranže – prostě skvost.

Jdeš se někdy podívat na některé koncerty? Máš některý ještě v „hlavě“? Je kapela, kterou by si ještě chtěl vidět živě“?
Na ty velké kapely jsem neměl nikdy touhu se mačkat mezi davem a tak jsem si je nechal ujít. Vyjímkou jsou dva koncerty Deep Purple, jednou ve sportovní hale s Royal filharmonic orchestra a podruhé v O2 aréně asi před třemi roky. Také jsem byl na Ozzymand friend, tam jsem dostal lístky za to, že jsem několik hodin před koncertem spravil Zakku Wyldovi jeho jediný zesilovač !!! na turné. Bylo to ke stání na ploše, bolely mě nohy, všichni kolem mne měli mobily v ruce a já nic neviděl, jen na obrazovce. Už tam nikdy nepůjdu. A ještě jsem byl vlastně s dětmi dvakrát na Nightwork, tam se mi líbil bubeník pan Jiří Sluka a zpěvák Vojta Dyk. S tím by se hráli Purple jedna radost (smích) 

Máš „tuny“ zkušeností, hraješ stále, když porovnáš muziku kdysi a muzika dnes, zdá se ti, že to dnes mají kapely lehčí?
Má odpověď bude jako, že to píšu před Covidem, ano? Řekl bych, že teď to mají kapely k prosazení těžké. Je úplně jedno, co kdo umí, důležité je mít za sebou ty správné lidi, které tě protlačí do radia, na festivaly atd. S kvalitou to nemá nic společného.
Já míval rád takové ty zábavy napůl koncertní, což bylo za mé aktivní éry od roku 1980 do 1988.
Nyní nechodí lidi a majitelé klubu koukají jen na peníze. Navíc otravují všelijaké ty OSY, hygienici s hlukem a to vše člověka otráví. Za mládí jsme měli čtyři bedňáky, zvukaře, osvětlovače a řidiče s autobusem. Dnes mám svůj aparát, který musím odvézt jako řidič, nanosit (ne vždy mi kolegové všichni pomohou), zapojit, osvětlit automatickým osvětlením. Pak přijde dvacet lidí a majitel, že nemá ani to minimum, co jsme smluvili. Já si mohu dát jen dvě pivka a podělit se o pár stovek třeba i z klobouku. To je otázka i vážení si sama sebe. Vždy to přebije láska k hudbě a tomu cvrkotu kolem.

Jsi stále aktivní muzikant, v jaké kapele dnes hraješ v kapele Toroid, kdo je tam s tebou a můžeš, definovat styl? A vůbec, kde se vzal název?
Ano hraji v Toroidu, je to kapela, do které jsem se přidal, postupně jsme některé členy vyměnili a ustálili se do čtveřice Tony Seman zpěv, Karel Zita basa, Jarda Milner bicí a já kytara a druhý hlas.

Jedete vlastní tvorbu, nebo dáte i nějaké covery?
Hrajeme moje a Tonyho skladby, tak jak to mám rád a mohu to ovlivnit, abych se nemusel s nikým hádat a vysvětlovat, proč toto a ne toto. Kluci mi věří a jsou výborní muzikanti a dobří kamarádi. Také máme pár coverů pro radost, ale jen když někdo z pořadatelů zaplatí OSU. My ty zloděje nepodporujeme a za své skladby nic nechceme.

Kde můžeme najít informace o Toroid?
Nejlépe je přijít se podívat a poslechnout, jak čtyři staří páprdové hrají tak, jako by to bylo naposledy. Ale asi jsme na nějakém Bandzone, já tyto věci nehlídám, nejlepší reklama je, když si to lidi řeknou. Vždy na svém Facebooku pošlu termín a kámoši už vědí a pokud mohou, tak opakovaně dorazí.

Ještě také hraji ve zmiňovaném Pedopatu, což je takový veselý bigbeat se čtyřhlasými vokály, je to s velmi sofistikovaným aranžmá mistrů Svojtky a Vřešťála. Mých skladeb moc nehrajem, zdá se to kolegům moc tvrdé. Já jsem tam spíše na show, tedy srandičky s vysokým hlasem a parafrázemi na známé skladby. To si musíte taky poslechnout, na to nezapomenete.

Rudo, jsi rockový veterán, letitý muzikant, jak se díváš na dnešní vymoženosti ohledně mp3, Spotify, internetu….
Dle mne je toho všeho moc a nakonec z toho není nic. Ale je jiná generace, jiné možnosti. Je fajn, že chci li něco poslechnout, přehrávač je malý a komunikace s kolegy pře s PC je rychlá.

Děkuju ti za tvůj čas a závěrem, co vzkážeš našim čtenářům a jaký je tvůj nejoblíbenější a nejhranější klip na Youtube, abychom ho mohli pustit lidem?
Můj oblíbený klip je můj klip, jak předvádím svůj zesilovač