Zdenek Hejduk, rocker z Kolína, občas jsme se Zdenkem prohodili pár slov a zjistil jsem, že jsme na stejné vlně. Napadlo mě udělat s tímto zajímavým člověkem, který se motá okolo muziky už pěknou řádku let větší rozhovor. K tomu jsem se chystal snad půl roku, ale konečně mám v diáři u jeho jména napsáno SPLNĚNO.

Zdenku, začal rok 2021, jaké závazky sis dal a jaký byl pro tebe rok 2020?
Člověče, já si žádné závazky nedávám. Občas si sice říkám, že budu třeba pečlivější v některých činnostech, jako že si každý večer zapíši, kde jsem byl a nebudu to lovit po týdnu, ale pak to stejně nedodržuji… Uplynulý rok byl pro muziku a kulturu vůbec nejhorší, jaký jsem kdy zažil. Takže i pro mě dost špatný.

Ty jsi rocker, jak ses k muzice dostal?
Stoprocentně přes taneční zábavy. U nás na Čáslavsku, kde jsem se narodil a prožil dětství a mládí, pak především přes mojí oblíbenou kapelu Punc.

Pamatuješ si na svou první ryze rockovou desku, kterou jsi měl?
Rozhodně si pamatuji na své dvě úplně první desky. Tu první jsme si koupili s mojí budoucí ženou na koncertu Petra Nováka, to jsem ještě ani neměl gramofon, teprve jsem o jeho koupi uvažoval. První, co jsem si koupil v obchodu, byl výběr písniček Pavla Bobka, myslím, že se ta deska jmenovala Profil. Pak už jsem byl před prodejnou každé úterý, hlavně později, když už jsem vydělával nějaké peníze. Mám z té doby všechny desky Mišíka, Pospíšila, Blue Effect, Synkop, Katapultu, Progres 2… Nedávno jsem ty vinyly stěhoval z obýváku do mé pracovny a nestačil jsem se divit, co všechno jsem ještě kupoval. Řekl bys, že taková Heidi Janků vydala tři desky a já si je koupil?

My neměli internet, Spotify, uložiště, jak ses dostával k nové muzice?
Měl jsem kazetový magneťák A3, se kterým jsem chodil v Čáslavi po náměstí s partou holek pořád dokola… Scházeli jsme se s kámošema a nahrávali buď z jejich stolních magneťáků béčkové řady nebo z gramofonů. Dodnes mám spousty kazet doma.

Co české kapely? Měl jsi nějaké oblíbené?
No, v podstatě jsem je vyjmenoval před chvílí. Měl jsem rád i Olympic, o kterém jsem dokonce psal ve škole referát a podle bubeníka Petra Hejduka jsem si cvičil na pijácích ve školních sešitech svůj podpis. Mám rád i jejich angažovanou tvorbu, protože mi v té době bylo čtrnáct let a zpíval jsem si „mám chuť žít“ a tu chuť jsem fakt měl, ten politický podkres mi nedocházel. Únos nebo Slzy tvý mámy umím dodnes nazpaměť. Ono to bylo tenkrát všechno jinak. Třeba jsi napsal svoji adresu na několik obálek a poslal na adresu kapely Katapult a oni ti pak čas od času poslali novinky, co se u nich děje. Čas od času se pak uskutečnilo setkání s kapelou, byl jsem i ve fan klubu Petry Janů, která začínala jako rockerka.

Ty máš „pod palcem“ muziku v MSD v Kolíně, jaká muzika tam hrávala? Podle čeho jste vybírali?
Myslíš před nástupem toho čínskýho svinstva? No, je to kulturák, takže jsem docela pyšný na to, že si tam přišel na své každý, samozřejmě i včetně žánrů, kterými pravověrný rocker pohrdá. Ale i místní rockeři časem pochopili, že když chci udělat nějaký bonbónek pro fajnšmekry, finančně její uspořádání podpoří vyprodaný sál třeba s nějakou hvězdou TV Šlágr. Hrávalo se docela často. Tím, že se k nám vejde relativně hodně lidí, postupně jsme vybudovali tři šatny a máme variabilní pódium, které můžeme rozšířit až na osm metrů, stal se náš kulturák pravidelnou zastávkou na turné českých kapel. Asi nejčastěji tu hrál Arakain, ale často i třeba Tři sestry, Dymytry, Škwor, Katapult, Alkehol, Harlej, Horkýže Slíže, Traktor, Trautenberk, Limetal a mnoho dalších. Protože, jak jsem říkal, jsem vyrůstal na tancovačkách, každým rokem tu bavily kapely jako Benefit, Telegraf, Roxor, Punc, Komunál… Ve spolupráci se Zdeňkem Stejskalem se podařilo uskutečnit koncerty zahraničních rockových legend jako jsou Marco Mendoza, Adam Bomb, Hogjaw, Chris Holmes, hned dvakrát si tu zazpíval Blaze Bayley, jednou se svojí kapelou Twin Dragons, podruhé s akustickým duem Nylon Maiden. Zpívaly zde i finské holky Värttinä nebo bubnoval Vinny Appice se svým bráchou Carminem, hrála kapela Oliver/Dawson Saxon.

Jak často se u vás hrálo?
No omezeni jsme bývali od ledna do března, to tu jsou všechny pátky a soboty plesy, na podzim zase každý pátek taneční kurzy, pak musíš ještě odečíst letní měsíce, kdy dovnitř nikdo nechodí, takže těch časů moc nezbývá. Ale celkem jsme to dávali. Podzim minulého roku byl v plánech asi nejnabitější, a navíc jsme měli krásně sestavené komerční pronájmy s lahůdkami, které nejsou tak výdělečné. No všechny plány šly do háje, některé akce jsme přesouvali i čtyřikrát a dodnes se neuskutečnily.

Máš kapelu, kterou by si chtěl pozvat, a ještě se ti to zatím nepovedlo?
No, že bych lehal a vstával s nějakým nesplněným přáním, to asi ne. Léta se
snažím o Mekyho Žbirku a nedaří se mi to. Nevím, jestli čtenáře tohoto webu nějak oslní kapela Kosheen, ale ta by měla u nás hrát v červnu, což by měl být prozatímní vrchol historie společenského domu, takhle slavná kapela se tu ještě neobjevila. Ale jestli se to uskuteční?

Je známá i Hejdukova hudební hodinka, pojď nám to přiblížit? O co šlo?
Nymburský hudební nadšenec, muzikant a moderátor Pepa Podolák mě oslovil, jestli bych nechtěl mít svůj pořad na jím při životě drženém internetovém Rádiu Patriot. Po chvílích tápání jsme to ustálili na pondělním podvečeru, kdy se většinou nikde nehraje, vymyslel jsme název Hejdukova hudební hodinka, on dle mého přání sestřihl znělku na písničku od kapely Kiss a od 2. února roku 2015 do 28. prosince minulého roku jsem jich udělal sto dvacet šest. První byla Bastila, poslední Trilobit – Rock. Bohužel doslova, protože Pepa byl nucený ke konci roku činnost rádia ukončit. Ale možná ještě nějaká malá naděje na jeho vzkříšení zůstala.

Podle jakého kritéria byli pozvaní hosté? Překvapil tě někdo? Ať pozitivně, nebo negativně? Odmítl některý muzikant tvoje pozvání?
Tak ta první Bastila tenkrát, tuším, jela, protože vyhrála TPCA Beat Fest. Jinak jsem nejdřív zval kapely, které jsem znal a buď vydaly novou desku, kterou chtěly zpropagovat, nebo jsme probrali jejich historii. Jediným kritériem bylo, aby host, ať už kapela nebo interpret, měli vlastní nahrávku, aby bylo co pouštět.
Žádné otázky jsem si dopředu nepřipravoval, ani jsem tu kapelu nijak předem nestudoval. Dokonce jsem se snažil, pokud to byla kapela z Kolína a jeli jsme spolu autem, abychom se nebavili o nich. Všechno jsem nechával na náladě vzniklé ve studiu. Prostě jsme tak klábosili jako u piva. Já ho většinou i měl(smích). Co si vzpomínám, tak nikdo neodmítl, jen jsme často hledali vhodný termín, aby vyhovoval všem. A hlavně teď v poslední době se hlásily kapely samy, často i z větší dálky, takže jsem si rozšiřoval i já obzory. A vždycky to bylo příjemný.

Na koho rád vzpomínáš a obráceně, byl někdo, s kým se ti rozhovor dělal velice těžko?
No, už od té první kapely jsem měl strach, aby bylo o čem mluvit, abychom tu hodinku zaplnili. Říkal jsem tenkrát muzikantům z té Bastily, že když se to nějak zadrhne, zeptám se jich na jejich oblíbenou kapelu a oni řeknou Deep Purple nebo Pink Floyd a zahrajeme nějakou desetiminutovou pecku (smích). Pak už jsem to neříkal a nikdy to nebylo potřeba. Vždycky jsme tu hodinku utáhli v pohodě. Na nějaké špatné zkušenosti si nevzpomínám, rád vzpomínám na setkání se Zdeňkem Hemzou, s nímž jsme před Vánoci jeli společně vlakem, on s kytarou, na kterou tam hrál živě, vezl s sebou placatici ferneta, kterou jsme pak pokřtili jeho někde na chatě natočené CD a jeli zase vlakem spolu domů. On pak spáchal sebevraždu a Pepa při té smutné příležitosti ten díl zopakoval. Jeho brácha, který žije v Německu, poslal avízo na pořad dál a poslouchali to lidi v celém světě. Mezi námi není už více lidí, kteří ve studiu byli – Milan Rehák ze skupiny Něco nebo duše country skupiny Trampoty Zdeněk Sosák Sosnovec.

Jak to vypadá s muzikou dneska, co a na čem posloucháš? Máš nějakou kapelu, která tě poslední dobou překvapila? Zajímáš se o nové trendy, nebo jako já zůstáváš převážně u těch „starob“?
No spíš u těch starob. Mám výhodu, že píši recenze do časopisu Rock & Pop, takže se občas dostanu i k muzice, kterou bych si sám nekoupil a nepustil. Tak mě třeba naposledy vzala brněnská kapela Květy, kterou jsem považoval za těžkou alternativu, ale ta jejich poslední deska je sentencí více stylů včetně třeba i hard rocku.

Jak se díváš ty na dnešní možnosti, co se týče muziky díky internetu, již zmíněných Spotify, Itunes…
Zatím tomu odolávám (smích). Já jsem staromilec, potřebuji si to CD nebo LP vyndat z vonícího obalu, pomazlit se s ním, přečíst si texty… Do nedávna jsem nechtěl psát ani recenze na poslané odkazy desek v počítači, ale je fakt, že tam si můžeš vrátit nejen písničku, ale i samostatný rým. A dneska ti to vydavatelství pošle i s naskenovaným obalem. Ale zůstane to někde v počítači, kdežto ta alba máš pěkně v poličkách.

Máš pocit, že dnes ještě má význam klasicky vinyl a CD, nebo už se muzika má „odehrávat“ jen ve virtuálním světě na internetu?
Myslím, že jsem na to opověděl v předešlé otázce, já to mám prostě takhle. Ale syn si udělal na vlastní svatbě diskotéku jen z mobilu a bavili jsme se všichni výborně.

I vás potkalo zrušení mnohých koncertů, jak podle tebe celá epidemie ovlivní v budoucnu muziku?
Hele, kdo tohle ví? Nikdo nevíme, kdy a jestli vůbec, se vše zase vrátí do normálu a jestli, když se bude zase moci koncertovat, se diváci do sálu vrátí. A budou v rouškách? S rozestupy? Budou muset být očkovaní? Nebo mít aktuální test? A co když se to zase vrátí v jiné podobě? Těch otázek je strašně moc a odpovědi nezná nikdo. No, uvidíme…

Co tě poslední dobou v muzice pořádně naštvalo?
Kromě vládních opatření spojených s virovou nákazou asi nic.

Máš mimo muziku ještě jiné záliby?
Není to jen muzika, ale kultura všeobecně. Žiji tak, že chodím v Kolíně a případně v jeho okolí, skoro na vše a pak o tom referuji, především do Kolínského deníku. To je můj život a někdy se stávalo, že jsem ráno vstával a říkal si, dneska je to dobrý, nic není, nikam nemusím, přijdu odpoledne z práce a večer jsem doma. Nikdy bych nečekal, že to může být naopak.

Pět alb, které by sis sebou vzal na opuštěný ostrov?
Tak to jsi mě zaskočil, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, tak na první dobrou: Vladimír Mišík & Etc…2, Luboš Pospíšil: Tenhle vítr jsem měl rád, Michal Prokop: Kolej Yesterday, Pink Floyd: The Wall a nějaký The Best Of od Uriah Heep.

Zdenku díky za čas, co vzkážeš našim čtenářům a jaký jim pustíme tvůj nejoblíbenější klip?
Držte se, nenechte se zblbnout ani jednou propagandou a jak to půjde, přijďte na koncerty, všichni na vás čekáme. S klipy je to u mě složitější, já je moc nesleduji, ale pustit byste mohli třeba ten na písničku Kdo si počká kapely Roxor. Natáčel se z části u nás v kulturáku a myslím, že nebyl jediný. Ještě tam vznikl jeden koncertní.

Gabriela Vodrážková Greplová je zpěvačka, textařka a kytaristka ve vlastní kapele. Spolu se třemi parťáky hraje muziku, které tak soukromě říkám festivalový pop-rock. Není to úplně moje srdeční záležitost, ale tím, že je to vlastní autorská práce, je to pro mě zajímavější a nějak se tím probírám a rozšířím si obzory.
Myslím, že pokud se s tvorbou Gabriely a její kapely seznámíte, pak už jí příště poznáte. Její projev mi malinko připomíná Pavlu Forstovou v období s King Size, i když hudebně je to trochu jinde a přeci jen si na zpěv v podání Gabriely musím malinko zvykat.
Desku jim křtila Anna K., tak třeba vás to také nasměruje. Nebo možná i směrem k The Cranberries.
Velkou pochvalu má ale zpěvačka za to, že si dá tu práci a píše si texty sama. Ne, že by nemohl text napsat někdo jiný, ale pokud si dokážete napsat rozumný text, má to pak vždy jistou osobní hodnotu, která je pro mě zajímavá.
Album vznikalo v období let 2017- 2019, takže uspěchané není a celá skupina je šikovná a hraje s přehledem. Pro mě to určitě není deska na jeden poslech, postupně nacházím drobnosti, které jsem při prvním poslechu a prvním dojmu ještě nevnímal. Docela se mi líbí skladba Ztroskotaná. Je na ní i klip, ale albová verze má větší drive než klipová. Alespoň mně tady hraje každá jinak. Je to docela příjemný bigbít třebas do auta v létě, nejlépe tedy do kabrioletu, pokud ho máte.
Následující Sněhurka má též své kouzlo. Tady mě celkem baví ty detaily. Ať už na začátku u kytary nebo později ve zpěvu. Celkově má dobrou dynamiku. Už jsem to psal u jiných alb. Nedávejte na první poslech. Když dostanete tuhle muziku trochu do ucha, bude, alespoň u mě to tak je, dojem lepší než na poprvé.
Největší nářez je ale na konci alba. Teenage je nejrychleší a nejdravější písnička desky a docela se mi líbí text. Pusťte si to sami.
Pro Rockpalace

Punkrocková superskupina Staré pušky ze severní Moravy hlásí návrat nebo zrození něčeho nového? Tenhle allstar band vytvořili členové punkových kapel Degradace, Proti směru a Naarden. Od roku 2019 si totiž kapela Staré pušky v množném čísle vybraly koncertní pauzu.
V prosinci 2020 vyšlo album „Maminko, vzbuďte mě, až budeme u moře“ pod názvem a podobným logem Stará puška. Jedná se totiž o sólový počin zpěváka, kytaristy a frontmana Starých pušek Sidneyho. Zde vystupuje jako multiinstrumentalista Petr „Sydouš“ Matěj. Postaral se o zpěv, hudbu, texty, klavír, kytary, foukací harmoniku a bubínek.
Stříbrný kotouček je zabalen do epesního černobílého obalu, který namalovala Míša Brusová. Musím říct, že tenhle cover se fakt povedl. Hlavním motivem je interiér kdysi luxusního zájezdového autobusu Škoda, jedoucího k moři.
Osm písní v akustickém hávu se příjemně vine mezi sněhovými vločkami a kolem vánočního stromečku. Tohle fakt není žádnej nasranej punk rock, i když členové Starých pušek hráli hodně melodicky. Stará puška používá opravdu silné texty, harmonika, kytárka, klavír a smyčce trošku jdou spíš do folku, který většinou stojí právě na výrazné lyrice. Sidney se pohybuje někde mezi vyprávěnkami Jarka Nohavici nebo Petra Hapky a veselejší pozicí jižanských rockerů Krausberry.
Texty Staré pušky prostě mají srdce, ruce a hlavu i patu, prostě jsou to příběhy ze života, sem tam nějaký fórek. Hodně zábavná záležitost. Baví mě to, je to pestrá muzika pro absolutní pohodičku. Jedna písnička se mi líbí víc než druhá. Strašně se mi líbí svižnější Naše firma s výtečným textem „Kdo jednou navlík kabát z bryndy a pak si na něj zvyk, už ho nedá do čistírny, už si ho nedá jen tak vzít“. Příběhem muže, který bilancuje svůj život a vzpomíná na lepší časy je „Neděle“ nebo duet „Kočárek“, ve kterém zpívá také Zuzka Váhalová Rausová.
K desce patří i videoklip Poslední sezona. Ten je věnován všem amatérským sportovcům, kteří, i přes všechny prohry, zasvětili sportu podstatnou část života.
Pro Rockpalace Honza Holý

Páté CD k 15. výročí kapely, to je dárek kapely svým posluchačům. A skoro nevím, čím začít. Album má několik nej – určitě je to nejlepší, co kdy parta okolo Pepé Pazdery udělala, určitě je nejzajímavější v tom, že se na albu sešli všichni zpěváci, kteří kdy kapelou prošli – (Korcík, Jeniček, Tejkal, Bartoň, Hnídek…. Velkou radost mám ze sympaťáka Michala Kušky, kterého jsem měl v kapele hodně rád. Poprockové album (vliv Argemy, s kterou kapela často tady v okolí Plzně vystupuje je znát) je pestré, což je dáno i tím, že se na muzice podílelo povícero autorů, ale nosnou linkou je časy prověřené duo Pazdera/Greguš, kteří se díky dlouholeté spolupráci posunuli téměř k dokonalosti a nádherně se doplňují. Texty jsou na tomto albu další nej devizou a z velké části se povedly, nepatří do kategorie láska/páska (rým za každou cenu), ale hledání libozvučných alternativ ladící uchu.
CD odstartuje intro a pak už opravdu začíná luxusní jízda Vracím se zpátky, nejrychlejší skladba Naděje. Nádherná balada Zrcadlo času, Sněžná dáma….Vše výborně zahrané, aranže, které se mi líbí, příběhy, které vás nutí poslechnout CD znovu a znovu. Desátá Krásné ženy od Kušky velice potěšila a vrchol alba je dle mne bonus – Když se blýská. Album je velice vyrovnané a opravdu nenudí ani po xtém poslechu, každá skladba má potenciál stát se hitem, ale to prověří až živé hraní. Možná je to i tím, že se na desce vystřídá 6 zpěváků. Snad jen s bookletem si kapela mohla dát větší práci.
Gallileo ušlo velikou cestu od prvního počinu Válka hvězd, kterou si vypůjčili textem od Benefit a muzikou od Bon Jovi. Tuším, že kdysi i hrávali moje oblíbené Gravestone – Ďábel, dnes už sází jen na svoje skladby a jde jim to parádně a nynější sestava šlape jako dobře promazaný stroj.