Včera jsme vám slíbili rockový seriál na pokračování, aneb zpověď jedné plzeňské rockové legendy, která prošla mnohými kapelami. Milan Kolečko nemohl své memoáry nazvat trefněji, než jak je nazval

Jak mě potkal bigbít . . . . . . . . . . . . . . .

„Na popud kolegů Wolfganga Hildesheimera a Edouarda Herriota jsem se rozhodl, že nenechám zakrňovat svůj mozek a dám se do psaní“

 . . . .Mám nějaké nové nahrávky, těch pár slov, které vyřkl můj kamarád a spolubojovník za fotbalový tým žáci – „Slavoj Plzeň  -  dnes Potraviny“,  se staly pro můj budoucí život osudové.

Ano, já, který jsem trénoval a hrál fotbal, já který jsem na vojně byl oceněn dorosteneckým  hráčem Slovanu Bratislava za dobrou kopací techniku, ano já možná „budoucí Edson Arantes či Diego Armando… ano, já zakopl tenkrát míč, který pro jmenované pány znamenal svět a vrhnul se na nejistotu, tenkrát  v socialistické společnosti, nazývající se bigbeat . . .

Roman Berbr, tak se jmenuje můj kamarád, dnes trochu kontraverzní osoba v naší kopané, ano  Roman  tenkrát vlastnil  kotoučový magnetofon Grundig a pustil  pro mne stěžejní a zásadní skladbu pro můj budoucí život . . . Speed King od Deep Purple z alba In Rock . . .

 „Good Golly, said little Miss Molly
When she was rockin' in the house of blue light
Tutti frutti was oh, so rooty
When she was rockin' to the east and west“

Tahle slova a melodie, ale hlavně kytara, na kterou hrál Ritchie Blackmore, poznamenaly můj budoucí život.

Nebyl jsem původem od narození sportovec a nejsem jím ani teď, jsem spíš z muzikantské rodiny, můj děd hrával u tamburašů a můj otec dokonce jistý čas profesionálně na kytaru u kapelníka Voříška, se kterým v pětačtyřicátém hráli „Chattanooga Choo Choo a Měsíční serenádu“ u Bradů pro americké vojáky, poté s orchestrem pana Jirkovského a nakonec zakotvil v Pekle s bigbandem Stanislava Škopka.                Jsem přesvědčen o tom, že jazzový muzikanti žili v té době rockově. Jedna taková malá příhoda.  Bydleli jsme naproti boční bráně u výstaviště přímo v hasičárně, neboť můj otec tam dělal nějakého náčelníka a jednou se takhle domluvili s přáteli, že půjdou na EX Plzeň do rybářské bašty, tam nachytají pstruhy a s podporou alkoholu je zkonzumují. Té podpory bylo asi více než dost a můj otec, rozený gentleman, si na tu parádu vzal nový oblek, ale při cestě zpět netrefil most přes Mži a dal to brodem. Ne že by se utopil, to ne, ale napil se a vyválel ve vodě a já něco málo po půlnoci zaslechl zbědované volání „mami . . . Milane“, kouknul se z okna a tam opřen o veřejné osvětlení seděl na zemi můj otec. Vešel jsem k babičce do jejího pokoje a říkám . . .  „babi, máš venku ožralého syna“ . . .nebudu se rozepisovat co následovalo, ale udělalo mi to velikou radost i zadostiučinění, neboť jsem druhý den mohl u oběda otci vrátit jeho častou repliku  . . .  “ty to teda vedeš“.

A v Pekle, tak  tam právě začíná moje hudební kariéra, o které se tady s vámi podělím.

Nebudu vyprávět jen o sobě, ale za všechna ta léta jsem v Plzni poznal spousty výborných muzikantů a hlavně . . . zažil i mnoho srandy, někdy až i trochu trapných situací o kterých se zde budu rozepisovat, přátelé kterých se to dotkne, tak ať mi prominou. Nebudu se tu ale rozepisovat o všech plzeňských rockových bardech, to už za mne udělali povolanější.

Milánku . . . zazpívej  Chlupatý kaktus . . . tenhle povel jsem slyšel od svých rodičů hodně často, neboť jak jsem již psal, můj otec hrával s jazzovým orchestrem Standy Škopka v Pekle a tam, při nedělních odpoledních čajích jsem tuto píseň zpívával ve třech letech s bigbandem za zády . . ., když jsem zrovna nezpíval, tak jsem sedával na židličce vedle strejdy Venci Havla, což byl bubeník a paličkami do malého bubínku jsem získával první rytmické zkušenosti.

Bylo to opravdu jen v neděli a byla to hlavně zájmově umělecká činnost,  ale když naši přišli někdy po půlnoci a já byl vzbuzen se žádostí o zpěv výše zmíněného šlágru, tak to „la pardon“… za to už jsem dostával od strejdů a tet nějakou tu korunu . . .do dnes nevím kam se ty prachy poděly . . . ale . . . byly mi za to asi zakoupeny housle a byl jsem přihlášen do hudební školy naproti Besedě, kam jsme po zdařilé hudební hodině odcházeli s maminkou na svíčkovou a nějaký ten dortík.

Oldřich Hlinka, velice nadějný houslista, který tenkrát při soutěžích končil občas i za mnou, ale nikdy si nesedl na futrál od houslí a nikdy nesjel hobly na sněhu na Moskevské (naproti Prioru), také dnes asi Olda koncertuje a já fládruju…

Mydlil jsem Ševčíka a nebavilo mě to vůbec, když jsem trochu dospěl a nějaké to kilo nabral, rozsedl jsem na hoblech nejen futrál, ale i housle a tak jsem byl z houslí odhlášen.

Říkal jsem si, housle to nebude můj vysněný svět, tudy cesta asi nevede, což takhle to vzít přes prkna co znamenají svět, tak jsem se stal divadelním hercem.

Ve třetí třídě naše třídní učitelka, paní Kavalárová měla svůj osobní vztah k divadlu a tak s celou třídou začala nacvičovat různá divadelní představení.

Jako jednu z činoherních záležitostí zrežírovala dramatický horor „O Budulínkovi“.  Vzhledem ke svému nespornému nadání a hlavně nepřehlédnutelné Budulínkovské figuře jsem byl vybrán, samozřejmě do hlavní role. Ještě dnes si pamatuji jednu z replik „ liško liško, ty jsi mluvka, nevěřím ti ani slůvka“ a Jindřiška Brožová v hlaví roli lišky, ach jooo !!!  :-)

Ale nejen díky mně, opravdu jsme byli dobrý soubor, neboť jsme vyhrávali různé festivaly a jedna výhra byl výlet, vlastně let nad Prahou a okolí a to sovětským letadlem IL 14. Nastoupili jsme do letadla a asi po 10 minutách vystoupili, z důvodů opravy pravé piláže, opět jsme po opravě  nastoupili, a již vystoupali do výšin.

Přátelé, kdo jste někdy letěli tímhle letadlem, tak mi dáte za pravdu, že potupně vrhnout, obzvláště když víte že se opravovala pravá piláž není žádná ostuda, samozřejmě nesmíte pozvracet půl letadla a třídní učitelku. Mimo této „katastrofy“ byl celý let v pohodě.

orchestr Standy škopka kde jsem zpíval Chlupatý kaktus, na kytaru můj otec . .

Black Sabáka je česká rocková kapela z Ústí nad Labem a okolí. Kapela hraje od svého vzniku melodický rock, nejlépe popsatelný pojmem bigbít. Všechny songy jsou autorské. Do skládání hudby se zapojují všichni členové kapely, dvorním textařem je potom zpěvák Honza Domecký.  Zpěvák a baskytarista Tomáš Kříž jako jediní pamatují začátky kapely v 90. letech. Dalším délesloužícím je sólový kytarista Vladimír Mžourek.

V současné sestavě s kytaristou Martinem Černým a bubenicí Alenou Slámovou hraje kapela čtyři roky a je to doposud muzikantsky nejsilnější team v historii skupiny.  První klip kapely vznikl na song Ledová růže a obsahově čerpá z věčného tématu vztahu mezi mužem a ženou. Byl natáčen v kostele sv. Mikuláše v Petrovicích a na okolních krušnohorských pláních. Vybraná místa prezentují nejen romantiku a krásu Krušných hor, ale zároveň jsou pro kapelu Black Sabáka významné i tím, že první zkoušky skupiny probíhaly právě zde, v Petrovicích. Také druhý klip na písničku Někde kapela natočila na lokacích v okolí Petrovic, Krásného Lesa a na Nakléřově. Někde je i aktuální singl, který kapela prezentuje a vydává.

Velkou neznámou je pro mě kapela Dr. Hekto z Nového Jičína, přitom její kořeny sahají až do roku 1993. Na svém profilu na Bandzone se hlásí k hard rocku, a to by se mi mohlo líbit. Aktuální CD Nová zem je již čtvrtou položkou její diskografie. Taky fotka v jinak nepříliš graficky zdařilém digipaku napovídá, že Dr. Hekto nejsou žádní zajíčci.
Desku nahrála tato sestava Rosťa Halašta – zpěv, kytara, Honza Pohořelský – kytara, Mára Sváček - basa, vokály, David Schickl – bicí, vokály. Hosty na nahrávce byli Pavel Pístecký – klávesy a Míra Andrassy – kytara.
Můj instinkt mě opět nezklamal. Je to dobrá nahrávka, poctivý hard rock, který přitom zní naprosto moderně. Nejde o nic archaického. Kapela koketuje lehce s metalem. Umí řádně zrychlit a přitvrdit. Trošku tam cítím staré party typu AC/DC, ale není to tak, že by kluci z Dr. Hekto někoho ze svých vzorů kopírovali. Jen hrají prostě podobnou muziku, co taky furt vymýšlet nového.
Tvorba Dr. Hekto mi taky trochu připomíná mou oblíbenou královéhradeckou kapelu Manual. Je tam znát hlavně hlasová podoba a taková ta láska a nadhled zkušených muzikantů k hard rocku. Texty přináší příběhy ze života, o filozofii ani náboženství tady fakt nejde. Prostě, pohoda, žádný stres. „Na co sáhnu, to mi jde“ nebo „Dám si jedno pivo“.
Tahle nahrávka má dvě slabiny, obsahuje jen 8 skladeb a stopáž dosahuje pouhých 33 minut. Nenudí mě ani náhodou, těším se na další nášup.
Pro Rockpalace Honza Holý

Skupina Kreyson Memorial natočila Lyric video na svojí novou studiovou nahrávku s názvem Boj.
V nadupané rychlé skladbě můžeme slyšet kromě typického zpěváka Doldyho a kytarové dvojice Krob/Kroc také nového bubeníka, kterým se během jara stal bývalý hráč skupin Epidemy a Self Defence Vlasta Bronec. Odchozí bubeník Kreyson Memorialu šoumen Milan Kakvicz, který vystupoval s kapelou 3 sezóny a také natočil CD Strážci plamenů oznámil kapele odchod ze zdravotních důvodů a svého nástupce sám oslovil a zaučil.

Premiéru si nový bubeník odehraje na koncertě v rockovém klubu Boomerang v Hlubokých Mašůvkách 13. června.

Vlastimil Bronec bici

Co se týká nového songu z produkce Kreyson Memorial, tak zvukově se zásadně neliší od směru kterým se kapela ubírá, je ale mnohem víc kytarová a pocitově tvrdší . Za to musím “chlapce” z Kreyson Memorial pochválit a velmi příjemně mě tím překvapili. Doldyho vokál je opět nezaměnitelný a pokaždé dokazuje svoje výjimečné kvality. Velmi zajímavá melodická pecka se v textu zabývá aktuálním děním a o kom nebo o čem text je si každý posluchač domyslí sám.

Kreyson Memorial právě natáčí i hraný videoklip ke stejné skladbě. Ten bude s celou kapelou a také s filmovým příběhem.