Trapně jsem se spletl. Nevím, co mě to napadlo, ale měl jsem dojem, že vím, co Vesper hraje a co nahrál na tuto desku. Jelikož jsem sám vyrostl třeba na Accept, měl jsem obavy, jestli budu ten správný posluchač pro tuto desku.. Jenže je to celé jinak. Věděl jsem pendrek, všech deset kousků na desce slyším poprvé a hlavně je to moc fajn deska, byť stylově úplně jinde nejen, než zmínění kovotepci, ale hlavně jinde, než jsem si nevím proč myslel.. Pro metalistu oddechovka, ale zase ne vycpávka zbytečného ticha. Chce to jen nebýt hlava dubová a poslouchat muziku ušima, ať už je styl takový nebo makový.
Nemám vůbec pocit, že by Vesper hrál „jako tihle a tamti“. Tak tedy jen pro představu, aby jste věděli odkud asi tak zhruba vítr fouká, bych to zařadil někam mezi Lauru bez zpěvačky, Tango, Deep Purple a některé muzikály..Tak. Teď jsem v tom možná udělal ještě větší guláš. Je to prostě dejme tomu poprock. Někde jsem tuším zahlédl i styl hardpop. Ale to jen opravdu pro hrubou představu..
Čím víc to poslouchám a dostávám do hlavy, tím víc se mi to zamlouvá. Ono to zase úplná rádiovka není. Hudebně budiž, to by asi jaksi neuráželo, ale texty jsou pro rádio myslím poněkud hlubší, než je dnes standart. Takováhle muzika často textově obsahuje jakési halekačky, což tady NENÍ a kapele za to děkuji. Líbí se mi. Fakt. Je v tom i trocha prostoru pro důvtip posluchačů, ale tématicky by to mohly zpívat i mnohem a mnohem tvrdší kapely. Takhle to ale funguje dobře. Navíc v tom fakt slyším jakési divadelní prvky a momenty a baví mě to. Deset poprockových kousků plyne moc příjemně a na začátku desky slyšíte dechy a na konci zase „odkaz na Párply“.
Nejdelší, poslední Pan Optikum má přes jedenáct minut a je obohacená o recitaci Jana Přeučila a trochu se to tváří jako medley několika skladeb.. Nevím, jak to je, ale nepůsobí to nijak divně.. Je to fajn. Osobně se mi asi nejvíc líbí Pilotka, Troskoid, titulní dlouhá Pan Optikum a Youtuber..
Ten krásně vystihuje refrénem současný stav nejen internetu.. Malá citace:
„Čím je to debilnější, tím více lidem se to líbí.“
Tahle deska ale je naopak hodně inteligentní. Snad to nevadí..
Jinde zase smrtka zpívá: „Beru všechny. Bez výběrového řízení..“
Jsem rád, že jsem se spletl a že se mi tato deska dostala do ruky a do uší.
Pokud vyžadujete po kapele growling a tempo 290, tak to nebude deska pro vás, ale třeba do auta nebo na klidnější večer je to fajn.. Budu se muset jít podívat na koncert..
Koupit, poslouchat.
Nazdar.

www.kapelavesper.cz
https://www.youtube.com/watch?v=zmrAuPHIKa4

Pro Rockpalace Petr Kohoutek

Karakela snad ani není kapela, ale spíš projekt několika muzikantů z Plzeňska. A hned na úvod je třeba říct, hodně melodický projekt, který se nese na křídlech poctivého hard rocku.

Budete se divit, ale tahle deska je dílem heavymetalisty, který dal slovo s deathmetalovým odborníkem. Co z toho mohlo vzniknout? Parádní melodická záležitost s výraznými kytarovými sóly a za vydatné podoby vkusně zaranžovaných kláves.

Trošku mi to připomíná starou školu typu Van Halen nebo podobných kapel. Je to opravdu povedená záležitost, jinak bych si přirovnání ke kapele mistra Eddieho Van Halena vůbec nedovolil použít. Tohohle Amíka a jeho kamarády mám totiž tuze rád.

Eponymní deska Karakela vyšla 1. prosince 2018 a už jsem zaznamenal velmi kladné recenze. Musím říct, že právem. Na tomhle projektu se totiž podílela tahle parta Tomáš Pícl – klávesy, kytara, basová kytara, sbory, Miloš Novotný – zpěv, sbory, Carlos Sanchez – sólová kytara, Rick Mark – bicí nástroje, Lucie Čmolíková – sbory a Jaroslav Brouzda – produkce, zvuk.

Tomáše Pícla můžete znát z kapely Greymon nebo v současnosti též ze Sifonu. Jarda Brouzda je tím specialistou na death metal. Miloše Novotného jste možná zaznamenali v televizní soutěži Hlas Československa. Musím říct, že právě jeho hlas k této muzice nádherně pasuje. A přiznávám se, že tyhle „tv shit talentové soutěže“ nesleduju, takže je pro mě Miloš novým objevem. A dobrý jako!

Je to fakt pořádný retro. Tahle muzika byla v kurzu v osmdesátých letech, ale podle mě má co říct i dnes. Já jsem na osmdesátkách vyrostl, takže vás asi nepřekvapí, že se mi Karakela zákonitě musí líbit. Kapela používá taky vtipný logo, který jako by vypadlo z televizního Magionu. Pamatujete, jak jsme čekali každý čtvrtek před obrazovkou Československé televize a čekali s čím přijde moderátor Honza Rosák tentokrát. Zkuste zapátrat, na netu je toho o Magionu dost. Jo a nepleťte si to se spřízněnou Vegou, ta se vysílala ve středu. SMÍCH.

Album projektu Karakela je k mání na USB disku, který vypadá jako kreditka. Každý jeho vlastník získává též kódy ke stažení alba v dalších formátech (wav, flac, m4a) ze serveru ulozto.cz. A také nai klasickém cédé. Koncerty Karakela neplánuje, jde skutečně o jednorázový projekt, ale může se stát, že v případě velkého zájmu pořadatelů, vyrazí na koncertní pódia. Já osobně bych Karakelu rád viděl živě.

Pro Rockpalace Honza Holý

1.1. 2019 vychází nové CD kapely Ingott s názvem Na cestě do nebe, stavil jsem se v pekle, které nabízí 15 velmi vyrovnaných hard/heavy skladeb a kapela ušla od minulého alba Charon pořádný kus cesty vpřed. Celé CD je hráčsky vyspělejší a kapela se oprostila od průhledného old school metalu z dob minulých, přišla s moderním zvukem, přesto Ingott zůstal na své hudební parketě. Zajímavé a pestré až netradiční jsou aranže skladeb, však duo Bartoň/Šperl je známkou kvality. O hudebních výkonech je zbytečné mluvil, pánové to zvládli zcela bravurně a opět se ukázalo, že tehdejší výměna basy a bicích byla jen a jen k dobru. Kapela zvolila moderní marketing a CD s předstihem částečně představila formou singlů.

Po intru, kdy se dozvíme, že z ráje nás můžou vyhnat, ale peklo z chlapa nevyženete, následuje Reje pekel – starší song ještě z dob prvního Šperlova Ingotu, tehdy se kapela jmenovala ještě Ingot s jedným té. Skladba se patřičně zmodernizovala a zní svěže. Rytmické bicí nám otvírají Na cestě do nebe, aby se k nim následně přidaly kytary s basou, Jurův hlas tu krájí slova jako nůž máslo. Rakviem (opravdu Rakviem) začíná úvodním hřbitovním rekviem, kde hlavní melodický motiv drží varhany (však je obsluhuje někdejší člen slavných Progress 2 Borek Nedorost) a hlas patřičně naladěný všemu dodává atmosféru skutečného obřadu krematoriu, ovšem od druhé půlky je to opět ta správná hard/heavy jízda. Tady opět kapela sáhla do své dávné historie a jsem rád, že se tahle skladba dostala na CD a nezůstala v zapomnění pamětníků. Temný, až „sabbatovský“ úvod přináší černé perutě Havrana. Edgar Allan Poe se dočkal dalšího hudebního zpracování své, dnes už legendární básně. Šperl se s textem popasoval na jedničku. Je až s podivem, jak charismatický má autor hlas, kterým dokáže vystihnout a navodit správnou atmosféru u každého songu, text tím získává na přidané hodnotě... Naráz tou nocí míhá se kontura, černý jak eben havraní tvor, pohledem chmurným bodá mě do týla, nechvalně známý pták Nevermore...v jeho hlasovém podání neuvěřitelná pecka!!! Po temném Havranovi je tu odlehčení v podobě veselé houpavé Jeremy s lehce erotickým podtextem, Barová moucha – kytara hostujícího Jardy Bartoně je nepřeslechnutelná, výborné staccato kytar s patričném svižném tempu. Následuje pro mne jeden z vrcholů CD. Pomalá Časy konce a konec časů (vypůjčená myšlenka od Umberta Eca ze slavného románu Jméno růže), běhá až po zádech mráz, když jí slyším a docela určitě pro mne patří k těm nejlepším textům, co jsem poslední dobou na naší hudební scéně slyšel. Singlovky Nežer sníh, Ádie potvorám jsou dostatečně známé (znovu kapela sáhla do své bohaté historie u „Potvor“ a desku zavírá opět textařský skvost Ex Libris. Každopádně, jsou to právě texty a sečtělost jejich autora, cit pro slovní spojení a neotřelá slova odlišují Ingott od stovek kapel. Šperlovy texty nestačí jen poslouchat, ty člověk si musí číst, přestože je interpretovi velmi dobře rozumět.

Docela jistě CD stojí za zvýšenou pozornost a já doufám, že skladby Ex Libris, Havran, Rakviem dostanou i koncertní podobu. Ingott nám připravil výborný start do roku 2019.

A já si neodpustím malou soutěž!! Ve skladbě Ex Libris v textu můžete najít několik knižních předloh, které inspirovaly k napsání textu a v textu se zřetelný odkaz na ně ukazuje. Pokuste se je vyjmenovat a spočítat, každá správná odpověď se dostane o slosování právě o nové CD Ingott. 
Vítězem se stal Petr Crof a moc gratulujeme!!!!

hosté na CD: Jarda Bartoň - kytara, Borek Nedorost – klávesy, Standa Valášek – vokál,
hudba a texty – Jura Šperl, aranže Jarda Bartoň, Jura Šperl,
zvuk a mastering: Standa Valášek, nahráno ve studiu ŠOPA
ilustrace obalu Terry Samiecová, grafika a design Marek Juřica, foto Petr Pospíšil

Dva roky mohou být v životě kapely pryč cobydup nebo sakra dlouhá přestávka. Příště se zeptám, jak to vidí Brix samotný.
25.12. 2018 utekly přesně dva roky, co v Křeseticích u Kutné Hory z Brixu odešel tehdejší zpěvák, ale do jisté míry i poznávací znamení kapely Brix, Pavel Fessl. Bylo to na stejné akci, stejné šatně, ve stejném sále a možná i ve stejnou hodinu.
Tyto dva roky kapela strávila diskusí o vlastní budoucnosti, léčbou všeho možného i nemožného, střídavě s hledáním vhodného zpěváka, se kterým by bylo možné navázat na vlastní minulost a zároveň začít tvořit něco nového.
Po nějakých neplatných pokusech a přešlapech se ke kapele přidal Steve Vondrák. (napsáno správně) Chlapi se hecli, že vánoční termín tradiční akce stihnou a vrátí se tam, kde před dvěma lety museli přibrzdit. Steve zdědil starší hotové písničky a musel se s nimi trochu poprat, jelikož jsou na spodní hraně jeho rozsahu a bylo třeba se přizpůsobit a času zase nebylo moc. Na setlistu pro tento večer bylo dvacet čtyři písniček a muselo na to stačit šest společných zkoušek.
Po příjezdu byla znát trocha nervozity a nastal klasický problém. Zkusit na zvukovce ještě to a to a tamto nebo jít radši na pivo a nenervovat se?? Všichni věděli co umí, ale taky, že je to premiéra v nové sestavě a všichni chtěli obecenstvu přinést to, co čekalo. Brix, který zahraje to, co od něj znají a naváže tam, kde byl tehdy. Pak se uvidí, jestli změna na postu zpěváka a s ním související a zákonitá změna projevu kapely, bude pro lidi přijatelná.
První optimistický moment byl pro Brix to, že lidi pod pódiem reagovali prakticky hned s příchodem kapely a první písničkou. Přitom ty již zmíněné dva roky pauzy mohly klidně znamenat to, že kapela bude pro mladší osazenstvo absolutně neznámou skupinou. Někdy čas běží rychle.

Výhodou bylo to, že Brix samozřejmě hrál známé kousky z vlastních alb, kterých má zatím pět, ale i „držáky“ z dob, kdy se vydávaly demokazety, a všichni byli rádi, že mají na poslech aspoň ty.
Ta pauza na výsledku nijak moc znát nebyla. Přitom hrát dvacet sedm let se stejným frontmanem a pak přesvědčit sebe i všechny ostatní, že to jde a půjde i jinak, není zrovna legrace.
Brix ale sázel svoje písničky bez problémů, a sál reagoval taky hned, protože kusy jako Umazaná, Montérky s laclem, Policejní rock and roll, Romance za bůra a samozřejmě třeba Šlapka zapomenuty nebyly. Navíc, kapela v sestavě Jiří Loučka, Slávek Bařinka, Michal Merta, Petr Klér a Steve Vondrák u mikrofonu, stihla připravit i zbrusu novou skladbou Stoupáš až ke hvězdám. Potlesk svědčí o tom, že jí Brix určitě nehrál naposledy.
Jinými slovy se už mluví o další studiové desce, kde by se uplatnily nápady, které si kapela během nucené odstávky dávala do šuplíku, a kde by se mohl nový zpěvák Steve představit v klidu a třeba i ve více polohách, protože teď má Brix zase jiné výrazové možnosti. Nechme se překvapit.
O tom ale příště v rozhovoru.. I když, ten už vlastně začal..
Na mou otázku, jestli uděláme rozhovor mi kapela ochotně odpověděla: samozřejmě. Dej nám otázky a my ti na ně buď odpovíme nebo Ti dáme do držky.
Čili, pokud budu moct psát a uvidím na to, další odpovědi přinesu příště..
PS: Rockový večer završila PČR, která musela řešit zablokovaný náklaďák techniky, takže u bigbítu se nemění nic a jede se dál...

http://www.brix-rock.cz/
https://www.facebook.com/brix.rock?epa=SEARCH_BOX

Pro Rockpalace Petr Kohoutek