Karle, není jednoduché klást otázky ohledně Kernu v nějaké časové linii. Pojďme prosím pro tuto chvíli trochu skákat kariérou Kernu sem a tam.

V Kernu jsi působil, pak jsi pauzíroval, aby ses vrátil do kapely, a rovnou jako kapelník... Jak to? :)
No nedá se to přesně takto definovat-nehrál jsem cca v období 1995-2003.V roce 2003 jsme se po vzájemné dohodě opět sešli v původní sestavě na "Remember Tour" za účelem odehrát pár koncertů. Tato sestava fungovala automaticky - bez jakéhokoliv managementu a tzv. "kapelníka". Faktem zůstává, že jsem měl vždy prsty v rozhodujících počinech kapely - jako vydání nové desky, DVD atd... No a takto to funguje dodnes.

Co se tehdy přihodilo, že se Kern dostal do situace, kdy se z tv hitparád dostal na akce, kde hrál ve dvě ráno pro 12 lidí? Ke cti vám slouží, že jste to nezabalili, ale odvedli svou práci na 100 procent.
Ani nevím, kdy hrál Kern ve 2 ráno pro cca 20 lidí.... :) … Takto to prezentoval tehdy v médiích Jarda Kronek, aby zdůvodnil svůj odchod. Když jsem to četl, tak jsem se smál a když se někdo někdy zeptal na můj názor na tuto záležitost, tak jsem - stejně jako Tobě – odvětil, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Tím ale nechci ani v nejmenším naznačit, že je Jára Kronek lhář.... Pouze hledal nějaký důvod ke svému odchodu - to tak prostě někdy je a u muzikantů obzvlášť.... :) .

Trochu bych ještě navázal... Historie kapely na stránkách končí rokem 2005. Shrneš a doplníš prosím ještě tuto část dějin Kernu?
Moc této otázce nerozumím- nevím na jakých stránkách je to takto uvedeno. Kapela hrála Remember Tour tuším cca 4-5 let. Poté odešli 2 členové - Libor Machata a Jarda Kronek a založili kapelu Alband - ta funguje dodnes. Kern po jejich odchodu fungoval dále - na post zpěváka přišel Pavel Vacek a na basu Roman Kupčík. V roce 2015 přišel do kapely současný zpěvák Míša Konečný a s ním jsme natočili nové CD "Hrnu to k tobě".

V kapele proběhlo X personálních změn. Momentálně máte právě zmíněnou desku „Hrnu to k tobě“ . Jak se jí daří?
Nám na tomto albu hodně záleželo. V historii se udělalo několik zásadních kroků, které malinko osvětlím: 3. album "Ztráty a nářezy" vyšlo u Tommü Records a kapela hrála to, co se od ní tzv. Očekávalo - fans album přijali výborně a kapela byla v pohodě. Pak jsme udělali album "Totální tunel" - kapela otočila o 180 stupňů styl a dopadlo to tak, jak dopadlo. Nám se deska líbila a mj. se mi líbí dodnes. U fans propadla - byť kritika psala v superlativech. K podobné změně došlo i u alba "Síla zvyku"- nemohu se k tomuto albu vyjadřovat, anžto jsem tam nehrál. Jde o změny, které fanoušci dost těžko vstřebávali - zde se dostávám k odpovědi na otázku... . Na albu "Hrnu to k tobě" jsme chtěli držet cestu nastolenou v 80.-90. letech. Myslím si, že se nám to podařilo.

J.A. Kronek byl určitě - mimo jiné – dlouholetým poznávacím znamením Kernu. Na nové desce zpívá Michal Konečný. Brali jste změny u mikrofonu jako risk, nutnost nebo šanci a novou výzvu?
Změna na postu zpěváka je vždy veliké riziko - je ještě daleko větší v našem případě, kdy se vyměnila taková "persona" jako Jára. Chtěli jsme hlavně sobě a pak lidem ukázat, že je každý nahraditelný. Někdy to déle trvá, ale s tím se nedá nic dělat. Michal je myslím plnohodnotným nástupcem Kronka - ať si každý udělá svůj názor sám po poslechu alba.

Na desce jsou místa, kde je změna zpěváka téměř neznatelná a vše šlape jako dřív. Překvapilo mě, či spíše jsem byl zvědav jestli to tak bude, že přes ty zmiňované personální kotrmelce má nová deska vcelku jasný „rukopis“ Pořád je to Kern. V čem to je? Kdo je nositelem toho rukopisu ?
Nositelem rukopisu je celá kapela - před započetím práce na albu jsme se dohodli, že bude kapela znít jako Kern - akorát zvukově to bude jinde, jako např. na starších albech. Se zvukem jsme na 100% spokojeni. Dělal to Standa Valášek v Šopě a nyní spolu pracujeme na dalším albu.

Ta typická melodika je kolem Brna normální? To tam máte tak všichni? :)
Ani nevím, co se hraje v okolí Brna a na Moravě. Bohužel nemám čas tuto scénu sledovat.Pohybuji se dost po festech s technikou - na větších festech se moc kapel z Moravy neobjevuje. Asi jen Root - ten je zcela někde jinde nebo Dark Gamballe - ty mám moc rád.

Mohu poprosit o pár slov k desce, kterou jsi již zmínil, na které nehraješ a v diskografii Kernu jsem jí nenašel ? Jde o album „Síla zvyku“ . Nevyšla už jen jako Kern, ale jako J.A. Kronek a Kern, na obalu je info., že desku nahrála skupina Kern, ale v sestavě.....atd. Jde o Albertovu sólovku ve stylu L.Křížek a Kreyson nebo kam si to mám zařadit?
Desku "Síla zvyku" samozřejmě znám - několikrát jsem ji velice pozorně poslouchal. Nemohu říci, že je to špatná práce - produkci dělal Milan Cimfe v Sonu.V této linii je vše OK. Jde o album, které opět zcela evidentně vybočilo z linie, která byla vždy Kernu vlastní. Nevím kolik se toho prodalo, ale faktem zůstává, že se mě na tuto desku z fanoušků nikdo neptal - ani na můj názor atd. Tato deska ale rozhodně nebyla sólovým počinem Jardy Kronka - za tím si stojím. Šlo o práci celé kapely a takto to prezentovali.

Je tu v poslední době skoro móda se kvůli kapele a jménu handrkovat, ne-li soudit... Vám se nechce? :) Všichni bývalí i současní členové jsou v pohodě? Dáte si spolu skleničku?
My se nikdy soudit nebudeme. Např. členové Albandu občas shlédnou náš koncert, u nás je to stejné, co se týká Albandu. Jináč, skleniček jsme spolu doposud vypili až moc a nemíníme v tom něco řešit. Žádné žabomyší války a pomluvy. K čemu by to bylo..?

Vypadá to, že Kern teď šlape, máte desku, nový management... takže, co bude dál?
Kern šlape v pohodě- děláme na albu, které vyjde na jaře 2018. Bude to Best of. . Vše nahrané se současným zvukem, žádné převratné změny v aranžích. Chceme fanouškům vytvořit album, které zmapuje historii kapely. Bude tam cca 15 starých hitovek + bonus 2 novinky. Moc se na album těšíme. Zatím se vše vyvíjí nad očekávání dobře. No a chceme hrát a hrát a hrát. Pro lidi a také pro sebe... abychom hráli v nasazení jako kdysi.

Věnuješ se i zvukařině. Jak tě oslovují nebo neoslovují nové technologie a možnosti v muzice?
Zvukařině se teď moc nevěnuji. Kern mi bere hodně dechu.... Mám ale práci za FOH pultem moc rád. Teď spolupracuji - když mi čas dovolí - s Jirkou Jelínkem. Vlastní můj oblíbený aparát Nexo Alpha a pult je Yamaha QL 5. Je to digitál. Něco jsem na tom již dělal a byť jsem zastáncem analogových technologií, tak mohu směle říci, že práce na tomto pultu je fakt super. No, ale to je na delší diskuzi....

Tak o tom třeba někdy příště
Děkuji za rozhovor.

http://www.kern-remember.com

Pro Rockpalace Petr Kohoutek

Takové zamyšlení, se kterým nemusí nikdo souhlasit. Ale pojďme se podívat na zoubek tzv. slávě a touze po ní. Každá kapela chce bezesporu zúročit svou práci a chce ji „prodat“. Kdo by nechtěl a jaký by to mělo pak smysl, kdybychom svou muziku měli zavřenou na klíč a opíjeli se pocitem vlastní geniality a maximálně bychom svá dílka pouštěli jen rodinným návštěvám a přitom bychom se vlastně neprezentovali a tím pádem bychom neměli zpětnou vazbu na svá veledíla. Takže je důležité jít s kůží na trh a předstoupit se svým výtvorem před lidi. Riskujeme tím sice to, že budeme vypískáni nebo to, že budeme osočeni z krádeže melodie nebo riffu, nebo že naše hudba je brak, ale taky můžeme sklidit pochvalu a nadšení a o to nám jde. Pravdou je, že v dnešní době nám to dramaticky ulehčuje internet, kde se prezentovat můžeme, aniž bychom opustili svůj obývací pokoj nebo případně garáž, což také spousta lidí dělá – pak stačí jen pár lajků a připitomělých pochval typu „ Lojzo, ty jsi geniální. Kde ty na to chodíš?„ a je vymalováno a jsou mezi námi i tací, co více nepotřebují. O těch tady ale nechci psát, i když jich je požehnaně. Stanovení cílů není až tak těžké – těžké je k tomu cíli dojít a nerozbít si hubu a nebýt zklamán a znechucen. Taky hodně záleží na tom, jaké ty cíle jsou, protože ne každý chce rovnou slávu a má dostatek sebereflexe, že chápe jistou posloupnost. Jsou i tací, kteří si myslí, že stačí napsat hit a je vymalováno a rádia a televize se mohou přetrhnout, aby vás pro sebe získali a mohli vás vysílat, včetně promotérů – tak toto bych asi zařadil do říše sci–fi i když nepopírám, že se to stát mohlo…zázraky se dějí.

Problém je, že hit se nedá jen tak rozeznat a popravdě každá poslední napsaná skladba ve většině kapel je považována za hit samotnou kapelou. Často se nadává a já to dělám taky, že kapely na festivalech se nemění a mění se jen názvy těchto festivalů. A taky se často nadává na to, jak je možné, že ta nebo ona kapela hraje tak často i když je jejich muzika úplně blbá. No, hledejme za tím tzv. neviditelnou ruku trhu, jak by řekl Vašek Klausů. Je to prosté – promotéři potřebují vydělávat, a pokud pozvou kapelu z Dolní Lhoty, kterou nikdo nezná, tak se pravděpodobně stane to, že nevydělají a v horším případě naopak prodělají. To způsobuje, že jsou pak zvány téměř výhradně ty kapely, které potřebnou kapacitu naplní a je jedno jestli to je převlečený Matuška nebo majitel oberhitu „Svařák“ – a tady si vážně nemyslím, že bych objevil Ameriku, toto by měla být naprosto zřejmá věc a je jedno jakou ta kapela hraje muziku – blbou, kvalitní, tupou, promakanou – hlavním kritériem je především schopnost kapely naplnit sál nebo prostranství festivalu. Na druhé straně nebudete známí a žádaní, když vás nikdo nepozve, nebo nepustí v rádiu či v jiném masmédiu – trochu mi to připomíná Hlavu 22. Tady se dostáváme k věčné otázce, jestli hrát či nehrát komerčně a co to vlastně ta komerce je. Na světě už pár pátků jsem a nepamatuji se, že by toto téma někdy někdo vyřešil a uzavřel, takže to nevyřeším ani já. Možná se se mnou neztotožníte, ale nestačí jen psát dobrou muziku a posléze jí i správně odehrát. Za úspěchem je taky mravenčí práce, která není lehká a bez dostatečných zkušeností a silné vůle se dělat nedá. Už nyní cítím, že se tu dostanu do několika rozporů, protože v tomto úplně jasno nemám, ale tím bych mohl předeslat, že tento článek bude mít možná punc určité subjektivity.
Tak zkusme rozdělit kapely na tři tábory:

1. Kapela hraje kvalitní muziku, hodně koncertuje, nebojí se investovat do podiové show. Makají na sobě a dřou na image kapely. Objíždějí kluby, malé akce, velké akce, charitu. Investují do „merche“, objíždějí rádia, televize. Makají na každém detailu, utrhují si od huby a jdou za svým cílem s buldočí vůlí, protože to chtějí – chtějí se živit tím, co je baví, co milují a podřídí tomu skoro vše…A je to znát…kapela hraje a je zvána a často.

2. Kapela hraje průměrnou nebo i občas líbivou muziku. Ještě více koncertuje a nebojí se investovat do podiové show. Moc na sobě nemaká, ale ví, s kým se mají kamarádit. Image kapely je ultra důležitá. Investují do „merche“ – mají nálepky, zapalovače, prcgumy, dámské kalhotky, trika, mikiny. Objíždějí majitele rádií a lezou jim do prdele a podobně to je i s televizí. Makají na každém detailu, na každé výhodné známosti a přesně ví koho plácat po zádech. Jejich tvorba je dle werichovského „Tohle je blbé – to se bude líbit“ a ono se to skutečně líbí. Jo a honoráře mívají téměř vždy vyšší než členové výše uvedené skupiny č.1. Chtějí se tím živit a nebojí se pošramotit si páteř jakýmkoliv hlubokým „úklonem“ a podřídí tomu skoro veškerý svůj charakter…a ono to nějak jde. Kapela hraje a je zvána a často.

3. Třetí kategorie jsou různé revivaly a tribute kapely čehokoliv a kohokoliv. Naučí se již hotový repertoár zamilované kapely, nechají si spíchnout oděv, na plakáty napíší obrovským písmem název svého vzoru a malinkatým písmem „revival“ – tak malinkatým, že to připomíná důležité věty v pojistné smlouvě, které číst radši ani nemáte. Pak proklamujete, že jste nejlepší revival ve střední Evropě a že to děláte z lásky k dané kapele, kterou reprezentujete. Kšefty se jen hrnou.

Skoro každá kapela je přesvědčena o tom, že hraje dobrou muziku. Na tom není nic špatného a těch kategorií kapel je určitě více. Chtěl jsem je rozdělit na tři skupiny, ale jen ty, které jsou v takzvaném laufu, potkáváte je na všech festech. No je to můj názor. Mám radši tu první kategorii, která má můj respekt a nemusí se mi přitom nutně líbit jejich muzika – i když to se většinou nestává. Bohužel vkus fanoušků odráží také složení naší společnosti na náročné, nenáročné, tupé hovada, intelektuály, excentriky a já nevím na co ještě všechno – z toho se pak rekrutuje fanouškovská obec, která je také rozdělená do několika kategorií – jmenovat je ale nebudu – to by bylo na dlouho. Asi největší zastoupení má v této obci fanoušek méně náročný, který má rád pivo a taky si rád o něm zazpívá. Chápe jednoduché texty a v nich důvěrně poznává slova jako děvka, rum, zvracet, chlastat, šukat a vyhovují mu takzvané fotbalové refrény o jedné větě a nejlépe s obsahem výše jmenovaných slov. Ale chápu, že každý nechce jen přemýšlet, ale naopak se chce uvolnit a pořádně zapařit, aniž by zapojoval mozek – chce si odfrknout od nudy všedních dní …Bohužel ale současně tento fanoušek způsobí to, že se nám na festivalech vedle poctivé muziky objevují různé hovna, revivaly, revivaly revivalů, tribute kohokoliv žijícího i nežijícího a kapely, které nás chtějí ubezpečit o tom, že tohle je ráj nebo nás pozve na megakoncert Těžkej Pokondr se svým nekonečným seznamem „vlastních „ písní.
Tak nevím, myslím, že se tu vůbec nic nevyřešilo a dost možná to někoho přivede k zamyšlení. Třeba by promotéři mohli mít více odvahy a občas zapátrat po tom, koho by bylo dobré podpořit, aniž by utrpěl profit. Možná je neviditelná ruka trhu nejen neviditelná, ale taky tak trochu slepá a hluchá, alespoň co se hudby týče…Já vážně nevím. V každém případě neexistují zkratky a nepůjde to bez pořádné dřiny a chcete li ode mne poradit, tak mi ani nepište, protože vám nejsem schopen poradit.Ale je tu spousta muzikantů, co tohle řemeslo dělají z lásky a částečně mají u prdele svět velkého šoubyznysu – tak se k nim přidejte a hotovo ..A teď mne klidně zabijte..

Prolog:
Poslední zpráva o Moravě zní
Těžký rok 906
Znavený národ byl rozmeten v prach
Drtí nás cizáků pěst
Tříští se na části, není to sen
Nesvornost přináší pád
Svou vlastní blbostí ztrácíme zem
Hradiště mohla tu stát

Ref.:
Končí říše nesmírná, končí hrdý stát
Dávná sláva usíná, nastal hrozný pád

 Ještě jednou se vracím ke knize Pepy Holomáče - Fenomén Argema. Kniha je neuvěřitelnou studnicí příběhů a historií rockové Argemy. Při jejím pročítání mě zaujala kapitola, ke které jsem se několikrát vrátil. Je to kapitola o Velké Moravě, kdyby tehdy bolševik dovolil zmíněné tématické album vydat, mohla se psát historie Československého heavy metalu psát od jiné kapitoly. Jsem rád, že na zmíněnou nevydanou "kapitolu" navázala skoro tehdejší parta a CD Velká morava mohlo oficiálně vzniknout o pár let později. A právě o opětovmném vzniku Velké Moravy píše Pepa Holomáč ve své knize a s jeho dovolením 22. kapitolu přinášíme...

Kapitola 22: Návrat Velkých Moravanů aneb kdo s koho
Abych poskládal celou mozaiku kolem Argemy, nemůžu přejít jedno období v nedávné minulosti kapely, která se dostala do sporu o svůj název. Jedná se o velmi citlivé téma, které mohlo znamenat za určitých okolností i boj o samotnou existenci kapely. Paradoxem je skutečnost, že součástí protistran byli ti, co v současnosti úzce spolupracují při vydání této knihy, tedy já a Pepa.

Mohlo by se zdát, že následující pojednání o vydání alba Velká Morava do této knihy nepatří. Když ale přihlédnu ke skutečnosti, že Velká Morava měla být první deskou Argemy a po dvaceti letech ji natočila až na Pepu většina tehdejších aktérů, tak by tato skutečnost měla být součástí této publikace.

„Ahoj, tady Slávek. Co bys řekl na to, natočit Velkou Moravu?“ ozvalo se jednoho dne z mobilu.

„Ses asi zbláznil, ne?“ odpovídám a argumentuji tím, že jsem na kytaru 10 let nešáhl a nemíním na tom nic měnit.

„Já na ni nešáhl 20 let, ale mluvil jsem s Bobrem a Pavlem Hulatou a ty jsi poslední, koho oslovuji a bez tebe do toho nepůjdeme,“ snaží se mě přesvědčit.

„Nezlob se, já jsem definitivně hudbu pověsil na hřebíček a nevím, co by se muselo stát, abych ji z toho hřebíčku sundal,“ jsem neoblomný.

„Tak já ti něco pošlu, a když tak se pak ozvi,“ končí Slávek a u mě na mailu přistává záznam koncertu z Loučky, kde jsme s Argemou v roce 1987 odehráli Velkou Moravu.

Pouštím si to na své audio věži a nestačím se divit, jak dobrá hudba to je. Ještě ten večer vytáčím Slávka a nemohu jinak než „Jdu do toho s váma“. Scházíme se v Hradišti na Korzu já, Pavel, Bobr a Slávek (sakra, tady jsem se potkal i s Pepou, když jsme rozjížděli v roce ´93 další sestavu Argemy). Slávek nám říká, jak ta myšlenka vznikla. Jeho syn David jednoho dne brouzdal po internetu a zjistil, že tato nahrávka koluje po internetu mezi fanoušky, kteří s lítostí konstatují, jaká je škoda, že komouši tuto, první desku Argemy, tehdy zakázali. Dokonce se do internetové debaty vložili i hudební kritici a jeden z nich konstatoval, že kdyby Argema vydala Velkou Moravu, neříkalo by se, že Radegast od Citronu je stěžejní a průkopnickou deskou českého metalu, ale že by se to říkalo o Velké Moravě od Argemy. S tím David přišel za Slávkem. „Tak zavolej klukům a natočte to,“ řekla svoji zásadní větu Slávkova žena Hanka. A tak Slávek zavolal.

Na Korzu jsme se dohodli, že se dohodneme. To bylo zásadní. Potřebovali jsme ale manažera a tím mohl být jedině můj bratr Karel. Toho jsem si vzal na starost já. Dále bylo dohodnuto, že se každý začne učit svůj part. Neměli jsme ale bubeníka, Pepa Pavka nepřicházel v úvahu, měl svoji Argemu a taky zde byly naše nevyřešené vztahy, takže jsme ho ani neoslovili.

Na další schůzce jsme dohodli, že tedy natočíme tu desku a uděláme tři koncerty. Nikdo z nás neměl ambice vracet se na pódia natrvalo. Velká debata se spustila kolem názvu kapely. Argema jsme si dát nemohli a dát si název úplně odlišný, by bylo taky blbé s ohledem na Velkou Moravu, která k Argemě patřila. Jediná možnost byla dát si název ExArgema. Vyjadřovalo to souvztažnost k historii kapely a taky k Velké Moravě. Ostatně, šlo jen o desku a pár koncertů.

Netušili jsme ale, co tento název rozpoutá mezi fanoušky. Fanoušci Argemy začali na naše stránky psát komentáře jako: „co chcete vy dědouškové dokázat, Argema je jen jedna, ta naše“, „už máte zajištěné TOI TOI na pódium?“, „domluvil jsem vám sanitku pod pódium“, „pustí vás z domova důchodců?“, „máte bezbariérový přístup na pódium?“, a mnoho dalších velmi vtipných poznámek. My se tím bavili na zkouškách a většinou jsme na to ani nereagovali. Jedna fanynka mně ale poslala osobní velmi nepříjemný mail, kde mně velmi nevybíravým a sprostým způsobem dávala najevo, že jsem starý a měl bych jít do starého železa a ne se cpát na pódium. Slušně jsem jí odpověděl, že jsem měl to štěstí, že jsem se dožil 49 let. Ale ona ve svých 20 letech tu jistotu nemá a vzhledem k jejímu názoru se těch 49 ani dožít nechce a v tom případě ji velice a upřímně lituji. Odepsala mně „Běž do hrobu, dědku“. Po roce jsem dostal od ní mail: „Pepo, omlouvám se Ti za má slova. Minulý týden mně zemřela matka ve věku 49 let. Vážím si toho, co děláš.“

Kapela začala zkoušet v Kyjově a od prvních zkoušek bylo znát, že nás to prostě baví. Poprvé jsme všichni poznali ten pocit, kdy se hudba nedělá pro prachy, pro uživení, ale pro radost. Všichni jsme byli finančně zabezpečení, tak nás nic netlačilo. Bobr se ale zkoušek nezúčastňoval. „Jste amatéři, když budu chtít, najdu si lepší muzikanty, kteří se mnou Velkou Moravu natočí,“ prohlašoval, ale my věděli, že svou roli sehrál fakt našeho odmítnutí půjčovat mu peníze.

Na post zpěváka jsme povolali Rosťu Blaťocha Fojtíka, který ve staré Argemě zpíval v době, kdy byl Bobr na vojně. Pavel přivádí do kapely kamarádku Lenku na vokály, což byl sice do vokálů přínos, ale taky předzvěst pozdějších problémů. Jednoho dne jsme vyzvali Blaťocha, aby si šel o patro níže s Lenkou nacvičit vokály, a bylo vymalováno.

Původně jsme na bicí vzali Mirka Balamutu, který u mě pracoval ve fabrice, ale časté zkoušky ho z časových důvodů nakonec ze sestavy vyřadily. Na jeho post sehnal Karel Igora Mokroše z Hodonína. Byl známý jako velmi dobrý bubeník mnoha moravských kapel. Navíc skladby Argemy znal z dětství, takže jsme ho nic učit nemuseli, což nás šokovalo již na první společné zkoušce. Dokonce mně vytkl, jak coby 12 letý kluk čekal u šatny Argemy na plakát, který jsem mu slíbil a nikdy se ho nedočkal. Tak jsem se mu po 20 letech omluvil, podepsal na prsa a vše bylo odpuštěno.

Máme nazkoušeno a chystáme první koncert. Je to sázka do loterie, nevíme, zda budeme někoho zajímat. Zvažujeme, zda koncert udělat v sále nebo někde venku. Nakonec padne volba na Bzenec v Zámecké zahradě, kde hrávají na betonovém pódiu všechny známé kapely. Jak se ale termín koncertu blíží, zjišťujeme, že zájem bude asi velký. Karel narychlo přehodnocuje situaci a domlouvá postavení zvláštního pódia s velkým světelným parkem. Z pódia, kde hrávají ostatní kapely, si uděláme prostor pro VIP. Tři dny před termínem domlouvá s Jirkou Filipem štáb z ČT, který bude čtyřmi kamerami přenášet záznam na dvě velká plátna po stranách. Na zvuk jsme si pozvali Libora Trucálka z Přerova (exbasák z Pirilla, nyní kapela Penzistor).

Začátek byl stanoven na 20.hodinu, ale v 19 bylo totálně plno. Tedy tak, jak bylo v tomto areálu zvykem. My jsme měli vystoupit ve 22 hod., ale to přiběhl Karel, že musíme nástup posunout, venku je 100 metrová fronta v trojstupu na lístky, tak musíme počkat. Začínáme úvodním klipem až ve 23 a je to kolosální. „Ty vole, to bylo jako ve Wembley,“ konstatuje nadšeně Libor, když po koncertě za námi přišel od mixu. Nakonec na akci přišlo 3500 lidí. Lepší comeback jsme si přát nemohli. Nevím, jak to ten Karel zařídil, ale celý týden předtím chcalo, v sobotu ráno před koncertem přestalo a v neděli již zase chcalo. Jak to ten Karel dělá...

Koncert je za námi a my jdeme do studia. Pro mě nic nového, ale pro některé nová zkušenost. Na začátku jsme netušili, že ve studiu Paradox majitele Zdenka Konečného (mimochodem velmi dobrého zpěváka) strávíme úctyhodných 33 měsíců. V podstatě až ve studiu zvažujeme, jak Velkou Moravu natočit. Stejně jako na původní nahrávce z koncertu? To by ale znělo staře a současní posluchači by to nevzali. Udělat aranže tak, jak se hraje v současnosti? To zase nepřijmou pamětníci. No nic, uděláme to tak, jak to sami cítíme. Ostatně, kdo jiný než my má právo udělat to tak, jak sami chceme? Ve studiu několikrát přetáčíme a měníme aranžmá. Zapojujeme kamarády, kteří nás ve studiu navštíví.

Vzpomenu třeba Pepu Cetkovského, který několikrát řekl „Slávku, zahraj to tak.“ „Tak si to zahraj sám, když jsi tak chytrý,“ odsekl Slávek a dnes již nikdo neví, co kdo na desce nahrál. Bezpečně ale vím, které sólo Pepa Cetkovský nahrál. K tomu se váže následující příhoda. Byl jsem zrovna v Kambodži, odkud jsem s klukama komunikoval přes facebook a Slávek mi píše: „Natočili jsme začátek k písničce Příchod věrozvěstů, to se z toho posereš. Posílám ti to na mail.“ Po příjezdu z Kambodže jsem si to cestou do studia pustil v autě. Tak to jsem se opravdu posral. Skoro doopravdy. „Slávku, my jsme ale rocková kapela, přece nemůžeme dát do skladby na začátek harfy nebo co to je. Tam musí být kytarové sólo ve stylu Pink Floyd nebo tak něco. Pod toto se já nepodepíšu,“ rezolutně útočím hned po příjezdu do studia. Strhává se hádka, na kterou jsme za ty roky již zvyklí. Ale tady je někde ten moment, kdy kapela tvoří a posouvá se dál. „Já bych to zkusil, jak to Pepa myslí, třeba to není blbost, když tak to smažeme,“ ozývá se Pepa Cetkovský, který nezúčastněně sledoval naši hádku. „Hoď mě do mixu, nepůjdu ani k aparátu a pusti to,“ povídá a zaboří se do sedačky. Nahrává tzv. na první žduch sólo, z kterého nám stoupají chlupy po celém těle. Postupně natočil ještě další tři verze, ale ta první byla nejlepší a tak to na desce i zůstalo. „Měls pravdu, je to bomba,“ konstatuje nakonec Slávek. Na této desce se ukázalo víc než kdykoliv jindy, že i malý detail v aranži může skladbu posunout na vyšší level.

Velmi zajímavá byla práce Zdenka. Už to, jak zvučil třeba basu, bylo pro mě něco, co jsem do té doby nezažil. A to jsem měl za sebou 6 natočených CD. Postavil mně 2 basové aparáty, z každého vytáhl linku a mikrofon, tedy 4 zvuky. Z toho jeden byl tzv. totálně z prdele. Přebustřený, jako z plechovky. „To je ale ten nejdůležitější zvuk, basa pěkně vyleze,“ argumentuje Zdenek na moje „Toto snad ne“. A měl pravdu.

V průběhu natáčení se loučíme s vokalistkou Lenkou, což neunáší Rosťa a my jsme těsně před dokončením nuceni hledat náhradu na post zpěváka. Volám tedy Broňkovi Mikulincovi, kterého již mnozí odepsali, ale já si pamatuji jeho kvality z krátkého působení v Argemě. Přišel na konkurz jako jeden z mnoha, ale od první chvíle bylo jasné, že přišel rocker, profík, který je pevný v kramflecích. „Kdybych tušil, že jsem součástí konkurzu, nepřišel bych,“ řekl mně jednou s upřímností, která byla pro něho tak typická.

Album tedy nakonec po těch 33 měsících strávených ve studiu vyšlo. Přesvědčil jsem kluky, abychom na titulní stranu nedávali název kapely. Nechtěl jsem, aby při prvním pohledu někdo zaměňoval tuto kapelu s Argemou, ale byl nucen nejdříve CD vzít do rukou a otočit jej, aby zjistil, o co jde. Při volbě titulní strany jsem se nechal inspirovat freskou ze zdi jednoho kostela, kde je vyobrazen kníže Svatopluk, jak podává svým třem synům pruty, aby se je pokusili zlomit (skladba Pověst o prutech). Kruh představuje soudržnost, jedna ruka dává, tři ruce berou. Karel přinesl na zkoušku několik ukázek obalů CD, ale věděl, že jakmile vytáhne tu od Iron Maiden, bude rozhodnuto. Krabičku jsme dovezli z Anglie, vzhledem ke kontaktům na Mejdny jsme požili stejnou, jako mají oni u alba The Final Frontier. Je atypické velikosti, nezapadne mezi ostatní cdéčka a to byl náš záměr. Myslím, že každý sběratel a fanda Argemy by měl toto album vlastnit.

Spuštění projektu ExArgema vyvolalo kromě záporných reakcí určité části fanoušků také spor o název mezi kapelou ExArgema a Pepou Pavkou. Nutno podotknout, že na vině byly obě strany, které nenašly vůli zasednout k jednomu stolu a vyjasnit si okolnosti, které vztahy obou stran zhoršovaly. Na jedné straně byla snaha vydat komunisty zakázané album s nešťastně zvoleným názvem, na druhé straně byla logická snaha ochránit značku zajeté kapely. Tento spor bohužel vygradoval až k podání žaloby na jednotlivé členy sdružení ExArgema. Musím podotknout a čestně prohlásit, že nikdo z žalovaných neměl nejmenší ambice jakkoliv získat název Argema nebo na něm parazitovat. V počátku nám tento název vycházel tak nějak logicky, nicméně později jsme i my zjišťovali stále častěji, že nám to spojení škodí. Byli jsme přece jenom metalová kapela a pojítko na současnou Argemu nám tedy moc nepomáhalo, spíše naopak. Kdyby se žaloba na nás opozdila o týden, došlo by dokonce ke změně názvu, byli jsme již pevně rozhodnuti. Žaloba ale naše rozhodnutí změnila, nechtěli jsme, aby to vypadalo tak, že jsme se zalekli. Najali jsme si tedy jednoho z nejlepších expertů přes ochranné známky a nestačili se divit. Ten nám vysvětlil, že ne my, ale současný majitel Argemy by se měl obávat o název. Vážně nám položil otázku: „Chcete vlastnit název Argema?“ Naše odpověď byla pochopitelně zamítavá, nicméně s podmínkou, že pokud by se situace ubírala nesprávným směrem vůči názvu ExArgema, svoje právo bychom zvážili využít.

Jak je možné, že by se karta mohla obrátit? Nevím, zda použiji správná data, ale podstatu zachovám. Pepa si zaregistroval název někdy v roce 1992. Registrace byla na 10 let. Po 10 letech registraci neobnovil a učinil tak až v roce 2008, kdy jsme vyjeli s ExArgemou. Prošvihl prostě pětiletou lhůtu, kdy je možné vlastnictví známky prodloužit. Po této lhůtě se k registraci přistupuje jako k registraci nové. Podle zákona jsme měli (nepamatuji si již kolik) dejme tomu 3 roky na to, abychom registraci napadli. Možná méně nebo více, prostě jsme byli ve lhůtě. Soud by pak neposuzoval kdo déle, ale kdo dříve značku Argema užíval. Rozhodoval by většinový systém a to bylo celkem jasné. Záleželo by na tom, kolik zakládajících členů by se na tu kterou stranu přiklonilo.

Soud probíhal v Praze před tříčlenným soudním tribunálem, za ExArgemu já a brácha, za Pepu právní zástupce, Bobr jako náš svěděk, který se nakonec ke slovu ani nedostal. Soudce hned na začátku položil otázku, zda se nechceme dohodnout na nějakém kompromisu. Karel říká ano, protistrana trvala na nepoužívání slova Argema v názvu. Soudce upozornil protistranu, že pokud k soudu dojde, může to dopadnout jakkoliv pro obě strany, pokud obě strany předloží argumenty, které bude muset soud vzít v úvahu. Tím dal taktně najevo, že by obě strany mohly o název přijít. Zástupce žalující strany tedy navrhuje, že se musí telefonicky poradit s klientem. Opouštíme tedy poprvé všichni soudní síň a právník jde telefonovat. Jsme opět v síni a protistrana tedy souhlasí s nějakou dohodou. „Co tedy navrhujete, nechcete dát za nebo před název nějaký dovětek?“ oslovuje nás soudce. Brácha vstává a navrhuje, že bychom za název dali dovětek 1982-89 v 10% procentech výšky názvu. Protistrana se potřebuje poradit s klientem, tak podruhé opouštíme soudní síň. Jsme opět zpět a protistrana nás informuje, že klient souhlasí s dovětkem, ale ve 100% výšky názvu. Na to argumentuji, že zásadně nesouhlasíme, protože by název byl dlouhý a znevýhodňovalo by nás to vůči jiným kapelám na plakátech při společných akcích. Navrhuji 20%. Soud mi dává za pravdu, otáčí se na protistranu a ta žádá o přerušení, musí se poradit s klientem. Opouštíme potřetí soudní síň. Jsme opět zpět, klient protistrany navrhuje 50%. Opět nesouhlasím a trvám na 20%, jinak odstupujeme od vůle dohodnout se a budeme se soudit. Protistrana potřebuje opět telefonovat a tak počtvrté jdeme ven. Jsme zpátky a konečně slyšíme, že klient souhlasí s 20%. Dochází tedy k písemné dohodě a obě strany jsou spokojeni.

Tím tedy aféra skončila, hrany sporu se časem obrousily. Argema zjistila, že jí ExArgema 1982-89 nijak neškodí a pozvala ji na společné vystoupení do Hluku k 30. výročí kapely.

Ač jsme se s Pepou následně několikrát setkali, nikdo z nás nenavedl řeč na téma soudního sporu. Možná, kdybychom tehdy zasedli ke společnému stolu a vše si vyjasnili, zjistili bychom, že žádný spor neexistuje. Nakonec obě strany částečně vydělaly i prodělaly. Prodělaly určitě finančně, protože ani jedna strana neměla nárok na úhradu vynaložených nákladů. A víte, jak jsou dnes právníci drazí. A v čem obě strany vydělaly? Argema se ujistila, že jí nikdo nejde tzv. „po krku“ a definitivně si může svůj název ochránit pro budoucí časy. A ExArgema vydělala na docela slušné propagaci, kterou jí tato kauza udělala. Díky tomu velmi dobře prodala svoje album Velká Morava.

Proč se vybodnout na muziku a proč jsem to ještě neudělal. Upřímně, jsem z toho unavenej a otrávenej. Lidi chodí jen na pár kapel zvučnějších jmen – tam je narváno. Na akcích, kde je více kapel nezvučných jmen - neméně kvalitních a leckdy kvalitnějších je žalostně nízká účast. Pozvat na akci kapelu zvučnějšího jména pro vyšší návštěvnost je pro astronomické ceny nemožné. Zahrát si před kapelou zvučnějšího jména jako to bylo dříve je taky nemožné. Tam jsou pořád ty stejné protekčně tlačené kapely nebo ty, co si za svoje hraní zaplatí!

Jezdí se všude, kam se dá a leckdy, teda skoro vždycky se nepokryjí náklady ani na dopravu. Skládáme se s rukama ze svých evropsky silně podprůměrných platů na chod kapely – CD, trika, klipy, ale i dodávku, náhradní díly na ni PHM. O nástrojích, aparátech, strunách nemluvě. Vždycky říkám je to koníček a každý koníček něco stojí. Nemám problém hrát zadarmo, ale platit si za to fakt nebudu.

Tak proč vlastně tu muziku ještě děláme? Protože to je náš život a protože nás to baví. Protože je pořád spousta stejných kapel –„bláznů“ jako my a s nimi se rádi potkáváme a máme je rádi. Protože zahrát i pro 1 člověka, kterému uděláte radost je super. To je podle mne ta „srdcařina“. Jsem vděčný za každou možnost si zahrát. Díky za to kapelám co něco uspořádají a díky všem, co přijdou i na akci bez superhvězd

I v pořádání akcí se toho hodně změnilo. S mou ženou jsme dělali krom jiného i festival Fryyfest. Střední fesťáček s průměrnou návštěvností cca 2500 lidí a kde vystoupila velká řada špiček z ČR i zahraničí. Citron, Kreyson (stará sestava) Limetal, Škwor, Turbo a moře dalších. Blaze Bayley, Absolva, kapela z německa, Polska, Finska, Švédska, Brazílie, Argentiny atd. viz. www.fryyfest.czTo vše s dobrovolným vstupným. Příští rok měl by 10tý ročník, který žel nebude. Stále rostoucí finanční požadavky kapel, ale inezájem sponzorů a partnerů nás nutí festival prozatím ukončit. Možná, až se někdy situace zlepší, bude i desátý ročník.

Autor: Honza Kvapil - RAiN