Limetal vyjel na první samostatné turné, což je jeden z impulsů pro náš rozhovor s Vaškem Vlasákem a Jardou Bartoněm. Asi je nemusíme víc představovat, ale stejně si myslím, že se v našich otázkách dostaneme i k něčemu, o čem jste neměli někteří ani tušení.

Jardo, když jsi nepříliš dobrovolně končil v Kreysonu, napadlo tě, že ještě o level hůř to dopadne s Citronem?
Hůř? V žádném případě. U Kreysonu to byla snaha mě nějak omezit ve fungování v další kapele, a to konkrétně v Citronu. Moc jsem to nechápal. Ve světě je normální, že muzikanti hrávají i v jiných projektech. Paradoxní je to, že Láďa teď spokojeně válčí na plné pecky v obou jmenovaných kapelách a management to nijak neřeší. Tak z toho je mi smutno. Inu byznys je byznys. A co se týká Citronu, tak to už jsem jednou odešel s Láďou hlavně za jinou muzikou a jinými lidmi. Teď tomu bylo podobně.

Jaké je po mnoha odehraných letech ve slavných kapelách stát znovu na samotném začátku?
Je to napínavější než dříve, protože dnes má šanci stát se slavnou, každá ,,mladá začínající kapela‘‘. Možná nám pomohlo i to, že lidé už naše jména a obličeje dobře znají.

Pamatuju, že jsi také hrál s kapelou Kanon, ta se kdysi psala též jako Canon, hraje ještě tahle parta?
Ted‘ se ten projekt jmenuje Dio Tribute. Hrajeme skladby kapel, kde R.J.Dio zpíval. Ale není to ten klasický revival. To by bylo proti mým zásadám. Díky mé vytíženosti vystupujeme veřejně tak dvakrát za rok. Hraním těchto skladeb si neustále připomínám základy klasického heavy metalu. Stále mě to moc baví.

Hlavně v začátcích Limetalu jste hráli písničky Citronu, některé máte v repertoáru dodnes a lidi baví i stará muzika třeba s novými texty Jury Šperla. Jak hodnotíš Jurovo textařské umění? Podle mě je mistr svého oboru. Souhlasíš?
Jo s Jurou dělat texty je super zábava. Má výborné nápady. Například u Staré gardy...když tě kopne mula….když tě kousne teriér…. Tak to jsem se řehtal na celé kolo. Na druhou stranu dokázal na mé přání napsat krásný poetický text Karolína. I když se mu ze začátku do toho moc nechtělo, znal Karolínku nejdéle z nás. A pokud jde o nové texty u starých citroňáckých skladeb, tak mně se zdají zajímavější. Ale zvyk je železná košile a někteří fandové brblají. Pak jsou tu ale i ti, a těch je většina, kteří si na nové texty rychle zvykli a v pohodě si je s námi na koncertech zpívají.

Vzpomněl jsem si, že dvě velmi dobré desky vydal taky na sólové dráze zpěvák Fany Michalík, na obou albech jste se podíleli ty i Vašek. Nenapadlo vás zahrát něco i z těchto cédéček? Myslím, že tam byly hodně dobré věci. Co ty na to? Nestály by za oprášení?
Ne. Tahle muzika je někde jinde, prostě funny.

Jsem moc rád, že Limetal často připomíná odkaz Jindry Kvity a Standy Hranického. Oba jsem měl moc rád. Je možné, že někdy v budoucnu ještě „vstanou z mrtvých“ a vytáhnete nějakou pecku, na kterých se oba pánové podíleli?
Já osobně nemám žádný materiál, na kterém tenkrát pracovali, a který ještě nikdy nevyšel. Franta prý něco má, protože úplnou náhodou koupil čtyřstopák i s Jindrovými demáči. Ale já jsem ještě neměl možnost si to poslechnout. Možná se k tomu někdy dostaneme. Teď se naplno věnujeme našemu prvnímu turné.

Měl jsem tu čest recenzovat všechny nahrávky Limetalu včetně singlů a jsem možná až nekriticky nadšen. Zhodnoť s odstupem jednotlivé desky?
Všechny nahrávky vznikaly v jakési euforii po rozchodu a je to na nich řádně cítit. Spousta energie a výborný zvuk. Nemá cenu je jednotlivě rozebírat. Doufám, že v tom budeme nadále pokračovat. Čeká nás ještě moc práce.

Dvě velká Jé – Jarda a Jura, kytarová úderka Limetal

Nadšeně reagují i fanoušci, kteří jezdí na vaše koncerty. Viděl jsem vás v květnu v Pečkách a musím s nimi souhlasit. Z Limetalu je cítit obrovská energie a chuť hrát. Lidi to cítí a myslím, že vám svou přízní dodávají energii. Je to tak?
Vlastně sis na otázku sám odpověděl. Teď už máme pořádnou základnu fandů, kteří nás doprovází snad na všech našich vystoupeních. Navíc už máme i vlastní fanklub, který neustále roste. Naši fanoušci jsou ti, pro které hrajeme. Bez nich bychom si brnkali jen pro sebe doma v obýváku. Za jejich věrnost bych jim všem chtěl moc, moc poděkovat.

Na podzim 2017 přišel čas na samostatné turné Limetalu, které má 16 zastávek po celé republice. Jaké jsou první ohlasy?
Zatím vše klape jak má. Lidé na nás chodí ve slušném počtu. Jsme moc spokojeni. Hlavně přijdou ti věrní, kteří nás znají z dřívějšího působení a chtějí nás vidět a slyšet v plné síle. Vše v souladu se zvukem a technikou, bez které by celá mašinérie nemohla fungovat. Klukům, kteří se o to starají, patří také velký dík.

Potřebuje kytarový virtuos jako ty ještě před podobným turné cvičit?
No, opatrně s tím virtuosem. Dnes se díky internetu, který ti vše přiblíží a značně urychlí, může stát skoro každý trochu talentovaný muzikant výborným hráčem. Já cvičím stále, protože mě to pořád ještě baví. Udržuji se tím ve formě. Dnes už se více věnuji tvorbě. Ta tě odlišuje od ostatních.

Co ty a tréma po tolika letech?
Tu jsem míval jako kluk už od hudebky jako houslista a mám ji dodnes. Lehká tréma před hraním je u mne vždy předzvěstí dobrého koncertu.

Na několika zastávkách turné s vámi hrají též regionální kapely. Mluvíte pořadatelům do výběru předkapel? Nebo jak tohle funguje?
Na turné nás stabilně doprovází dívčí kapela Kapriola a taky kapela Ahard. Obě jsou z našeho regionu. Pokud si pořadatel přeje ještě nějakou další skupinu, vybírá si sám.

Vím o tobě, že jsi vášnivý rybář. My v Rockpalaci máme hodně blízko k přírodě. Minimálně jeden z nás je birdwatcher a já přírodu moc rád fotím. My to máme jako relax, způsob uvolnění se. Předpokládám, že to ty budeš mít podobně s rybařením. Je to pro tebe oddychovka?
Vášnivý rybář jsem už od dětství. Dříve jsem se soustředil jenom na lov. Vnímám teď přírodu nějak intenzivněji. Čím dál víc cítím potřebu být u vody úplně sám. Bohužel mám v posledních době na rybaření méně času. Rozjezd kapely, aranžování, natáčení ve studiu, spoustu koncertů a teď turné. To byl pro nás slušný zátah. Snad se ještě nějaká ta chvilka na relax s prutem u vody brzy najde

Máme za sebou volby. Podle mě je blbost spojovat muziku s politikou, ale najdou se i takové kapely, kterým nevadí vystoupit na podporu té či oné partaje. Jak tohle vidí Limetal?
Tak to jde mimo nás. Ale pokud bych měl bojovat za jakoukoliv svobodu člověka, tak do toho bych klidně šel.

Nakonec taková trapná otázka, ale proč ne. Co vzkážeš naším čtenářům?
Chtěl bych vzkázat všem, kteří nám fandí, ať se přijdou podívat na náš koncert. Jsme ,,Plni energie“ a rádi vám ji předáme!

Pro Rockpalace Honza Holý

Nedávno vyšla kniha Pepy Holomáče – Fenomén Argema, kniha, která podrobně mapuje 35ti letou historii moravské Argemy na 288 stranách. A musím říci, že se jedná o veledílo a pro mne je to společně s knihou Arakain 20 let navrdo to nejlepší, co bylo kdy o našich kapelách napsáno. Ať svou velikostí, obsahem, kvalitou, podrobností, foto archívem tak informacemi a poutavým vyprávěním.

Knihou se prolíná nejen dějová linie života Argemy, jak to vlastně začalo, pokračovalo…, ale kapitoly jsou protkány rozhovory s jednotlivými muzikanty, jejich profily, a jak Pepa píše, často šly rozhovory „do naha“ – což je třeba případ Bobra. Příběhy z dlouhých cest, humorné historky z hotelů, kde kapela nocovala a mnohdy na povrh vyplouvají lecjaké dávné pikantnosti, které donedávna byly „v trezoru“ kapely a uvaleno informační embargo. Jak říkají zúčastnění, vše je dávno promlčeno, mnozí jsme rozvedení a nové drahé polovičky vědí, do čeho šly.
Často se příběh váže i na dobu našeho kulturního „Temna“, kdy rocker, ať muzikant, nebo fanoušek opravdu na růžích ustláno neměl, jako třeba v kapitole o Velké Moravě. I další kapely by o zákazech z naprosto nesmyslných důvodů ze strany Kulturních komisí, činných orgánů a soudruhů mohly vyprávět.

Velice obšírný je i dobový novinový archív, kterým je kniha a rozhovory prokládána. O množství parádních a často nezveřejněných fotografiích ani nemluvím. Pro archiváře je tu precizně  zpracovaná diskografie kapely a autor nás provede jednotlivými alby a příběhy, které okolo desky vznikaly, včetně seznamu všech muzikantů, kteří kapelou prošli. Nejde o žádná suchá, encyklopedická data, ale Fenomén Argema je psána velmi humornou a zábavnou formou, tak že jí opravdu porozumí každý a myslím, že každého bude i bavit. O to víc je kniha zajímavější, že ji psal člověk povolaný, dlouholetý člen kapely, který mnohé zažil na vlastní kůži. Byly kapitoly, kdy jsem se opravdu řezal smíchy, ale jsou i pasáže, které člověka vedly k zamyšlení. Pepovy rozhovory s jednotlivými členy jsou zajímavé a autenticky zaznamenány, jak kdo co řekl, bez korekce a okras a zachycují tvrdou realitu (Bobr mi opět poslouží za příklad). Jen si nejsem jistý, zda by právě některé Bobrovy pasáže neměly být s hvězdičkou -)).

Při čtení jsem si uvědomil pár věcí…kluci z Argemy nebyli zas takové „cukrové panenky“ za které jsme je my – milovníci Arakain, Hever metalu, Autogenu, Iras… považovali. Teď mě strašně mrzí, že jsem je začal sledovat až po seznámení s Pepou Pavkou po roce 2000. Na něj se váže další poznání, které jsem si udělal na Pepu (Pavku) ještě dříve, než jsem četl knihu. Pepa je První muž Argemy, manager každým coulem a myslím, že nebýt Pepy, asi by se Argema tak velkého věku nedočkala. Radím každé začínající kapele, s kterou se bavím, vezměte si z něho příklad.
Teprve při čtení si člověk uvědomí, kolika kapel se u nás povedlo vydat 26 alb? Tak dodatečně tleskám – jednou Argemě za její existenci a podruhé Pepovi Holomáčovi za to, že napsal tuto knihu. Kniha je vázaná, tištěná na luxusním papíře a určitě nezklame nejen milovníky Argemy, ale ani žádného bigbítového fanouška. Najdete ji na webu Argemy v eshopu, kde je možné ji online zakoupit
Jen se vám nevejde do klasické knihovny, pro své nadměrné rozměry -)), ale stojí za to ji mít doma! Pepům jak Pavkovi tak Holomáčovi děkuju za jejich existenci a jsem rád, že jsem vás potkal pánové.

Líbivá muzika a poměrně plné parkety – to je Brufen z Chotěšova. Jak to všechno začalo a jaké jsou plány kapely, to nám řekl Petr Kyrian, jediný zakládající člen souboru, který je ještě v aktuální sestavě. A jak sám dodává... Pozn.: Mluvím a píšu nespisovně, i na kapelní web, rozhovor tedy pojmu stejně.

Pánové, kapela Brufen – jak to vlastně začalo, kdo s kým se sešel a odkud přišel a kdy to vypuklo?
Vypuklo to v roce 2002, ale trochu vážně jsme to začali brát až tak o čtyři nebo pět let později, kdy přibylo hraní, víc se zkoušelo a u některých coverů začalo bejt zřejmý, co je to za skladbu...

Když jste začínali, měli jste zkušenost z jiných kapel, nebo jste do toho spadli po hlavě?
Každej už někde hrál, někteří v regulérních kapelách na pódiích vesnických kulturáků, někteří v countryových sešlostech u táboráků, někteří v dechovce. Je zajímavý, že u muzikantů, kteří přicházeli až v průběhu historie, většinou platilo „čím méně zkušeností, tím lepší výkon“.

Vy jste se jmenovali Press a po prvním vystoupení jste si změnili jméno na Brufen, co bylo příčinou, vždyť Press zní tvrdě.
Nějak jsme domluvili první hraní a ještě jsme neměli název, Press jsme si přečetli na sklenici od kafe, která stála ve zkušebně. Hned při tom prvním hraní si tehdejší zpěvák stěžoval na bolesti zad a během tancovačky spolykal asi deset pilulek stejnýho jména, pod jakým se od tý doby prezentujeme. Pak už to byla jednomyslná volba.

Vydali jste se rockovou cestou, cestou vlastních skladeb, nebo padly na počátcích i nějaké covery?
Covery byly, jsou a budou. Hrajeme klasický zábavy, zhruba šedesát songů za večer, a i když bychom dneska snadno postavili playlist z vlastních skladeb, byl by trochu problém s publikem, který je na ty převzatky už zvyklý.

Já jsem napočítal za dobu vaší existence 22 muzikantů... Co vy na to? Kapelník je diktátor????
Tahle kapela jede v režimu zvláštní demokracie – když je úspěch, dělí si ho rovným dílem, když je průšvih, odskáču to já nebo zpěvák. Ono je to asi takhle: v lize, kterou hrajem, to není o penězích, musíš to mít rád, vypěstovat si na tom určitou závislost. Kromě čtyř až pěti hodinovýho hraní obnáší každej bigbít ještě dvě hodiny tahání a stavění beden, ne každej tohle dává nebo je ochoten dávat za párek a pivo. Většina muzikantů odešla sama, byly samozřejmě případy, kdy zasáhl zmíněnej demokratickej sněm a angažmá ukončil.

Vy máte poměrně bohatou diskografii, i když jsem koukal, že dáváte přednost singlům. Co vás k tomu vede?
Většinu singlů jsme točili pro nějaký sportovní oddíly jako hymny. Plácali jsme to vlastníma silama, těžko by nám fotbalisti z okresního přeboru platili studio. A na druhou stranu je hodně těžký udělat na koleni desku. Takže jsme to brali po jedný nebo dvou písničkách jako samostatný projekty. Když došlo k první regulérní desce, měli jsme štěstí v podobě dobrodince, kterej to celý zatáh, jinak by to bylo finančně hodně složitý.

Co DVD? Neuvažovali jste o videozáznamu některého vašeho vystoupení??
Ne. Myslím, že tancovačka se dá blbě zaznamenat, není to koncert, funguje tam spousta dalších chemií, který musíš cítit na místě a v okamžiku, reprodukovaně to nemá smysl. Už dlouho ale mluvíme o klipu, třeba ho někdy i skutečně natočíme.

Máte melodické skladby a refrény, které se lidem líbí (naší redakci máte silného fanouška). Jak se dělíte o texty a muziku? Textujete sami (kde berete inspiraci) nebo vypomáhá někdo mimo okruh kapely?
De facto všechno píšu já, na poslední desce se jako autor hudby podílel kytarista Ondra Hurajt. Dělám písničky v první verzi se španělkou, takže se v podstatě dají zahrát u ohně, tím je možná daná ta melodie, jsem v podstatě zastydlej folkař… I když z toho potom uděláme kravál, kus tý původní verze tam zůstane. Zbytek kapely má samozřejmě možnost s jakýmkoli nápadem přijít, nemám na to monopol, krom Ondrova příspěvku to ale zatím zůstalo jen ve fázích plánování. Co se skládání týče, mám sen – rád bych složil píseň na jeden akord, výrazně by tak stoupla pravděpodobnost, že si všichni artisti budou pamatovat, jak ji zahrát...

Jaký styl vy, jako kapela vyznáváte? Co posloucháte? Máte nějaké vzory?
Asi by každej musel odpovědět za sebe. Já mám širokej záběr, nejvíc poslouchám rock a příbuzný žánry, stejně tak si ale občas pustím třeba Vivaldiho, to zejména když točíme a mám už bigbítu plný zuby. Vzorem pro náš cirkus by pak mohly bejt všechny soubory, kde muzikanti dokážou svoje party zahrát bez chyby.

Co bylo zatím vaším největším úspěchem v hudební kariéře?
Za největší úspěch považuju to, že držíme už léta kapelu v chodu, soběstačnou a bez dotací, zároveň i s nějakou diváckou základnou, celkem pravidelně točíme desky. Nikdo za náma nestojí, všechno zařizujem a financujem sami a ještě jsme se při tom navzájem nezabili. Samozřejmě by se dalo vyjmenovat pár větších akcí, na kterých jsme měli tu čest, ale tohle je myslím důležitější.

Jste dlouholetí muzikanti, jak vám daří skloubit rodinný a profesní život s životy muzikantů? Je to o kompromisech?
Celej život je o kompromisech, takže i tohle. Máme ale štěstí, naše manželky a přítelkyně jsou bezmezně tolerantní, dokonce nás v tom našem bigbítovým pinožení podporujou. Horší je to občas s prací - pamatuju období, kdy Ondra pravidelně nad ránem hned po hraní mazal do práce, za volant, celej den jsem potom trnul, jestli se někde nezabil.

Vy jste v letošním roce měli personální změnu na postu basy, jak vypadá obsazení Brufenu 2017?
Tenhle rok jedem ve složení: Luboš Městecký (zpěv), Petr Kyrian (kytara, zpěv), Ondra Hurajt (kytara, zpěv), Bohy Prchal (bicí), Karel Skála (basa). K orchestru patří i stálá technická sekce ve složení Fanda Pour (zvuk), Vašek Fišer (světla) a Petr Rejthar (technika, fotograf atd.).

Každopádně mám pocit, že basák je o generaci mladší, jak jste si sedli po lidské stránce?
Hrajem zhruba čtyřicetkrát až padesátkrát za rok, celý léto trávíme víkend co víkend spolu. Pokud bychom si lezli na nervy, fungovat to nemůže.

Dá se říci, že Brufen je teď dvougenerační kapela, máte obě generace stejný náhled na muziku i na cestu jak dál?
Asi nemáme, ti mladší podle mě pořád podléhají iluzi, že jednou budou hrát nějakou vyšší ligu. My, ta „starší generace“, už známe mantinely orchestru a víme, kam patříme, spíš chcem dělat dobře to, co doposud.

Poslední album máte z roku 2015, což za pár dní bude prakticky tři roky staré album, pomalu čas chystat nové ne? Píšete materiál na nové CD postupně, nebo až pod tlakem ve studiu?
Jak jsem zmínil, drtivou většinu píšu já a dělám to tak nějak průběžně, aktuálně mám připraveno zhruba dvacet songů, uvidíme, kolik jich vyberem a nahrajem. Ve studiu už pak vznikaj jenom ty detaily, momentální nápady, který to už jenom přizdobí, obsah a formu máme jasnou dopředu. 

Máte nějaké oblíbené studio? Nebo pokaždé nahráváte někde jinde?
Předchozí desky jsme točili v Domažlicích u Michala Janečka, teď na to ale půjdem trochu jinak - je čím dál těžší dát dohromady finance na desku, ze kterých se ti potom nevrátí skoro nic, protože kamarádi chtěj desku zadara a většina ostatních ji stáhne z internetu. Takže jsme letos místo točení stavěli studio, který se v současný době dostává do ostrýho provozu, novou desku natočíme tam, tak jak chcem my a jak nám to bude časově vyhovovat.

Má někdo z kapely ještě nějaký boční projekt, nebo jste všichni věrní kapele Brufen?
Máme svý občanský životy, to jsou pořádný boční projekty...

Kde najdeme informace o kapele a koncertech?
Na webu souboru (www.brufen.wbs.cz) nebo facebooku.

Co vzkážete našim čtenářům?
Poslouchejte svý oblíbený kapely, choďte na svý oblíbený kapely, podporujte svý oblíbený kapely. Bez vás jsme jen parta podivných týpků, která stěhuje aparáty sem a tam...

Když jsem psal „Bigbítová místa duchů“, tak jsem ani netušil, jak velký zájem  mezi čtenáří  články vyvolají. Dostal jsem od vás spoustu tipů na další místa se smutným koncem a spoustu komentářů. Jeden mi utkvěl v paměti jako tříska v prstu. Zněl:  „ ….....to máme jako chtít, aby pamětníci- dnešní padesátníci a šedesátníci mlátili hlavami o reprobedny?“. Já to přece nepsal jako výčitku, ale jako téma pro vzpomínky a hlavně jako kontrast s hudebními kluby, které stále ještě vedou nerovný boj s dnešní dobou a odmítají padnout. Dvěma takovým jsem se rozhodl věnovat další dva rozhovory. Jeden je PEKELNÁ BRÁNA v Plzni. Tenhle klub provozuje italský metalista Giovanny Giuseppe Sferratore. Ten druhý je STODOLA v Přešticích a právě o ní bude ten rohovor dnešní.

Sedím ve STODOLE, v malinkém baru ještě před otevírací dobou a čekám na šéfa Tomáše Bauera. Trachu se tu rozhlížím. Pár sedátek, pár stolků a dvě bowlingové dráhy. Jejich konce mizí zatím ve tmě. U jednoho stolku sedí slečna nebo paní a vypisuje nějaké papíry. Nenápadně a hlavně netaktně jí nahlédnu pod ruku a zjistím, že vypisuje předtisky společnosti OSA. Sakra to je téma rohovoru! Hned jsem se k ní nahrnul s propiskou a blokem. Světe div se, rozhovor odmítla, prý s profesních důvodů. Asi OSA ví, proč nedává rozhovory. No ale Tomáš je tu,tak jdeme na to!

Jak dlouho ve STODOLE válčíš a co tě k tomu, abys jí začal provozovat, vedlo. Vždyť všude kolem podniky podobného typu živoří.
Když jsem si Stodolu bral, tak jsem vlastně ani já sám nebyl vnitřně přesvědčený, jestli ji vůbec chci provozovat. Rozhodnout jsem se ale musel hned no a tak jsme tady. Předchozí majitel už dál pokračovat nechtěl, tak teď podnik provozuji od března já.

Měl jsi do začátku nějakou vizi nebo nějaký záměr, jakou cestou by se STODOLA měla v budoucnu ubírat?
Celkem zavedené tady byly diskotéky. Jenže tenhle druh zábavy je pro věkovou hranici do 30 let maximálně. Pro lidi nad tuto hranici tady nebyla žádná jiná možnost zábavy. Tady jsem viděl velkou šanci pro živou produkci hudby, která by uspokojila lidi všech věkových vrstev. 

A jak ti tenhle záměr vychází?
Z počátku jsem tu seděl skoro sám a zavíralo se v jednu. Nebylo to nic veselého. Dnes kapely přitáhnou více lidí. Tím pádem je tady i větší zábava, víc se pije a často zavíráme až nad ránem. Tak si troufám říct, že mi ten počáteční záměr vychází. Chce to ale čas, aby si lidé na Stodolu zvykli.

Žánrově tady vystupují jaké kapely?
Snažíme se tady vystřídat většinu hudebních stylů současnosti. Hráli tady třeba Burma Jones, Coda, Mash, Benefit, Whitesnake revival, Parade Marche, Ferat, kontraverzní Fata Morgana a spousta jiných kapel.

A co zavedené diskotéky? Ty jsi úplně odboural?
Ne! Děláme obojí! Kapely tady vystupují v pátek a soboty patří stále diskotékám. Snažíme se, aby alespoň dvakrát v měsíci měly nějaké téma. Proběhly tu třeba Techno party, Snow party, UV party. Nechceme sklouznout do nudného přehrávání hudby

V pátek jdou lidi na kapelu, v sobotu na diskotéku. Jak Stodola funguje v týdnu?
Od středy do soboty je otevřený  Malý bar. Jeho součástí jsou dvě bowlingové dráhy. Ten funguje převážně formou předchozího zamluvení dráhy. Bar obsluhuje jedna barmanka. Další personál přichází až na páteční a sobotní akce. Tam jsou pak tři barmanky, které obsluhují v baru na sále, pak vždy dva kluci, co mají na starost vybírání vstupného a pořádek v klubu během akce. V neposlední řadě je tady produkční Pavel Lebeda, který vlastně vše zařizuje.

Vrátím se ještě ke kapelám. Plánujete v budoucnu vystoupení nějaké větší kapely? Tím nemyslím zrovna Mandrage nebo Slzu, ale třeba Dymytry.
Zatím v kapelách mapujeme prostor. Jaké mají kapely požadavky, kolik přitáhnou lidí. Na kterých kapelách dokážeme něco vydělat a u kterých jdeme do mínusových čísel atd. Po pravdě říkám, že zatím mám z větších skupin strach, protože nám tady chybí zkušenosti. Mohli by jsme si tak i pořádně nabít hubu. Až se trochu nadechneme, určitě se tady lidičky dočkají i větších a zvučnějších kapel.

Tak děkuji Tomášovi Bauerovi a Pavlovi Lebedovi za rozhovor a kafe, ale hlavně za to, že tady jsou  a rvou se s nepřízní doby k tomuto druhu zábavy, abychom my měli kam vyrazit si trochu zaskotačit.

Pro Rockpalace Šošon