Kamil Franek, rocker a velmi ochotný člověk a organizátor. Člověk, co moc rád udí a udí dobře, poslouchá muziku převážně rockovou, ale i jinou. Chtěl poodhrnout roušku rockového stylu života a tak začal jezdit s kapelama.Bydlí v Orlové a tak to k sobě máme kousek. Jsem zvědavý co zajímavého o rockerech zjistil.

Zduř Kamile, nebudeme zastírat, že se známe i když někdy lituji – posledně jsi mne málem přiotrávil rumem – kamarádi říkali, že to byla nejrychlejší opice jakou kdy viděli..No, to jen na okraj. Tak jak se ti stalo, že jsi začal jezdit pro kapely??
Ahoj Rudku. No to bylo kdysi dávno, kdy nám ještě rostly vlasy a do toho kolotoče jsi mne dotáhl vlastně ty..

Tak to kecáš ??!!!
No bylo to někdy v létě 2012. Někde na FB ses sháněl po šoférovi pro nějakou tvoji kamarádskou kapelu, takže nekecám. Já měl v té době jen malou dodávku pro tři lidi, takže moje první kapela AHARD si musela nějakou sehnat. Sraz byl před jejich zkušebnou a já byl zvědavý s čím pan Sargánek / bubeník/ dorazí. Už z prvního pohledu na ten stroj, jsem věděl, že to je zážitek na který hned tak nezapomenu. Starý hasičský Ford Tranzit z rakouského hasičského sboru… a tím jsme měli jet přes celou republiku – V pátek v Novém Kníně a sobotu Praha. Kapelník Jeki i s bubeníkem mne ale ujistili, že monstrum je v top stavu, jen do levotočivých zatáček to bude trochu hvízdat a že to bude krapánek lenivé..Já bláhový jim uvěřil. Naložili jsme a vyrazili, cestou jsme se kochali krajinou protože maximální osmdesátikilometrová rychlost to umožňovala i po té naší „hopsastrasse D1“ Nicméně do Nového Knínu jsme nějak dorazili, pak ubytovna, rum a ráno do Prahy. Po cestě z Prahy to přišlo – u Jihlavy už z pneumatiky lezlo plátno a tak hurá na pumpu a vyměnit kolo. No zjistili jsme, že na to nemáme vercajk a tak Sargánek sebral odvahu a šel budit kamioňáky, aby nám jej pujčili. Za chvíli přišel s jakýmsi pivem se slovy, že vzbudil jen nějakého Hungaria šoféra a s tím se jaksi nemohl domluvit..Nakonec jsem ukecal nějakého borca z osobáku a nějak se to povedlo. Nad ránem jsme dorazili statečně domů a tak to celé nějak začalo.

Takže u Ahardu to začalo. Byly i jiné kapely??
No po téhle jízdě mi bylo jasné, že to bude chtít jiný stroj. Do firemní flotily jsme tedy zakoupili šestimístnou dodávku a vše nabralo trochu jiné koule. Ozvali se další kapely – Schelinger revival, Scorpions revival, Bratři v triku no a kapela Ahard začala doprovázet Tanju a koncertů značně přibývalo. Ale nejvíce jsem najezdil s kapelou Schelinger Revival – to jsme fakt Česko i Slovensko projezdili křížem krážem…jako by ani ty hranice nebyly.

Když kapela nemá šoféra, tak jsou kolem toho hádky kdo bude tedy řídit a tím pádem abstinovat – to je věčný boj. U tebe jako u šoféra kapely to je jasné. Ale já vím, že si přihneš rád a tak je nabíledni otázka jak jsi tohle řešil a vnímal???
Zapeklitá otázka / smích / Jelikož jsem řidič MKD a tato práce mne živí, jsem na sebe přísný a nevozím radši nic ani v lednici – nikdy totiž nevíš co ti kdo provede a kdy budeš foukat. No samozřejmě když má kapela svého šoféra, tak se patřičně uvolní a začnou se projevovat. Nejlepší když začnou chlastat už cestou na koncert. Do toho teplé počasí a pak to hraje všechno tak trochu jinak na koncertě. Klávesy hrajou úplně jinou písničku, bubeník se nemůže dočkat piva a tak spěchá, kytarista se vyprdne na kudrlinky bo se mu potí ruce. Dohraje se a začne peklo – kdo co zpackal, kdo za co může a na mě pak je,pokusit se změnit téma rozhovoru, takže mám vlastně i funkci psychologa..Postarám se o další kvit a nepříjemný hovor se prostě „přepije“ / smích /..No a když to je s noclehem, tak se občas zruším i já samozřejmě. Pak jsem chytrý jak rádio a přesně vím jak má muzika vypadat. Druhý den je ale radši odjezd až kolem poledne…Pak ještě miluji, když jedeme, není kde pořádně zastavit a někomu se chce chcát..Takový Láďa Tomis mne chtěl dokonce k soudu dostat za to, že ho omezuji na jeho svobodě, když nezastavím…Rád vzpomínám na akci v jižních čechách u Mrkáčka s revivalem J. Schelingera…Bylo to s noclehem a celé to bylo pojaté jako retro akce – považ, pivo za 2 Kč a rum za 3 Kč..Tam jsem se seznámil s Radkem Krocem a zrumovali jsme se vcelku statečně..Odjíždělo se až za dva dny.

Co ti připadalo na té práci nejtěžší???
Víš Rudo, neřekl bych nejtěžší, ale nejotravnější. Když něco děláš proto, že chceš a že tě to baví, tak to pak není těžké. Nejotravnější je a bylo to střízlivé čekání než to kluci pomalu zabalí na podiu, než si dají u baru svých posledních x piv a panáků a než zjistí, že jim fanynky nedají víc než pusu, pak teprve nalezou do auta, kde během deseti minut usnou / smích /

Dokonce v klipu ses objevil, hvězdo..A to jsi prožíval jak – to natáčení??
No do toho bych se moc nepouštěl, spíše to byla taková akce „co s šoférem“. Kdo to viděl, tak si udělal názor sám. Pamatuji, jak mi po shlédnutí položil synátor takovou nemístnou otázku – „Tati, ty umíš běhat???!!! „ Dodnes jsem to neviděl a kdo chce tak to najde na Youtube pod názvem Ahard – Erotoman..

Ano, ten klip znám, moc se nepovedl..Proč jsi tu práci šoféra bral, musel si přece vědět, že to na nějaké zbohatnutí nebude..Co???
Víš, já jdu do všeho spíše srdcem a je fakt, že u tohoto můžeš na nějaký výdělek rovnou zapomenout. Do auta jsem narval docela dost peněz, které se nemají šanci vrátit, když jezdíš jen za náklady. Ale Vitouš / Mercedes Vito / vypadal skvěle. Nyní už ale pracuji na jiné spolupráci, protože s Ahardem jsem vloni spolupráci ukončil.

Takže nabídka zcela nové spolupráce???
No ano..kapela INGOTT Sešel jsem se kvůli toho se Šperlou z Limetalu u vás v Hardu a to mělo být jako nezávazně a zdá se, že v tom zase lítám. Jen přestavba Vita nejde tak rychle, jak bych si přál – jednak to nedávám časově a pak taky finančně. Není to prdel. Ingott je takový Jurův vedlejší projekt, jen pro neznalé.

Nebreč a radši mi řekni, co ti tahle práce dala nebo naopak vzala.
Na to je jednoduchá odpověď – dala mi radost a spousty nových přátel, uvolnění a částečný relax. Taky mne naučila to, že je občas lepší držet jazyk za zuby / smích / a nechat si svůj názor pro sebe. No a co mi vzala?? Paradoxně pár přátel, kteří nechtějí tak úplně slyšet pravdu a dá se taky říci, že čas, který jsem mohl věnovat rodině, ale tak to má asi každý v této branži. Pochopitelně ničeho nelituji – vzpomínky ti nikdo nevezme a ty dobré už tím tuplem.

Podíval jsi se takzvaně pod pokličku rockového hrnce, jaký je tvůj dojem ?
Nebyla to úplná novinka pro mne. Mí bráchové taky hrávali – jeden z nich je sice kotlíkář, to je ten nejstarší no a ten druhý je ryzí rocker milující kapelu Queen a se kterým jsi měl tu čest hrát i ty pár let, takže víš. Překvapilo mne jak jsou rockeři přátelští a jak dokážou táhnout za jeden provaz, když je potřeba – to u dnešní mládeže ve kšiltovkách nezažiješ ani náhodou. A samozřejmě fanoušci, pro ty se to celé dělá a bez nich by to postrádalo smysl. Určité zklamání přišlo spíše z řad pořadatelů, někteří z nich nejen že nezaplatí kapelu tak jak mají, ale ještě je kolem toho navíc hodně hořké omáčky. Ale né vždy to tak je…

Vyměnil bys volant za kytaru…třeba???
Člověk má dělat to, čemu rozumí a co umí, takže v mém případě bych mohl hrát maximálně na triangl.

Změnila tahle práce nějak tvůj pohled na rockovou obec, když sis k tomu takto přičichl??
Nezměnila, ujistila mne v tom, že pokud tu muziku máš v krvi, tak to ze sebe sypeš a jde to tak nějak samo. Ale pokud se musíš něco neustále učit a stejně to pak nejde kurva…tak se chyť radši volantu a je to..A už neotravuj prde a dik za rozhovor…

Tak taky pěkně děkuji a taky neotravuj….že jsem se vůbec ptal…Zduř.

Pro Rockpalace Rudolf Schweser

Vítězka soutěže Hlas Československa 2014 a zpěvačka s nezaměnitelným hlasem a projevem.

Co se u tebe za ty 3 roky od soutěže změnilo?
Změnilo se vlastně úplně všechno. Začala pro mě zcela nová etapa života. Díky výhře se mi podařilo dostat se finančně z mínusu, alespoň na nulu. Měla jsem spoustu závazků, což mě trápilo asi ze všeho nejvíc. Kromě toho jsem začala docházet na hodiny zpěvu na Lidovou konzervatoř a Múzickou školu do Ostravy k paní Soukupové, díky které jsem se posunula o podstatný kus dál. Dokonce jsem se rok učila hrát na basovou kytaru, ale to mi moc nešlo, protože jsem neměla čas cvičit. Taky jsem udělala talentové zkoušky na uměleckou školu ve Valašském Meziříčí, kde studuji obor užitá malba.

Název tvojí skupiny vznikl, předpokládám, na základě tvého přízviska Lo. Jak jsi dala skupinu dohromady?
Přesně tak. Je to taková slovní hříčka. Kapela vznikla z náhodného jamu u kamaráda ve zkušebně. Bylo to velmi povedené setkání, a tak jsem si řekla, že na tom by se dalo stavět. Je ovšem pravdou, že z původní sestavy zůstali do dnešní doby v kapele pouze kytarista a klávesák. Je totiž dost těžké skloubit muzicírování se zaměstnáním. Důležitým faktorem pro mě je lidská stránka věci. Nesejde mi ani tak na technice hry, jako na charakteru člověka a vnitřním naladění a sladění. Ostatní už potom přichází samo. Jsem moc ráda, že se to podařilo a mám kolem sebe nejen skvělé muzikanty, ale i krásné duše.

Nedlouho po tvém vítězství jsi nazpívala emotivní duet Neodchádzaj, s Jožo Rážem a skupinou Elán. Jak ke spolupráci došlo?
Iniciativa vzešla z Jožovy strany. Písničku měli napsanou už delší dobu, chyběl jim jen druhý ženský hlas. A když mě slyšel zpívat, bylo rozhodnuto.

Jaké to bylo spolupracovat se slovenskou hudební legendou?
Původně jsem byla trochu skeptická. O to víc jsem byla mile překvapena, jak příjemná to byla zkušenost. Všichni kluci z Elánu jsou bezvadní lidi a na to, co na hudební scéně dokázali až překvapivě skromní a hlavně nesežvýkaní šoubysnysem. A pokud jde o Joža, tak toho jsem si obzvláště oblíbila. Prostě jsme si vyloženě sedli.

Jako své hudební oblíbence uvádíš Doors, Janis Joplin, Patti Smith. Sleduješ i současnou a případně českou scénu?
Jen sporadicky. Jsem dosti vytížená, takže na vysedávání u počítače a hledání kvalitní muziky nemám čas. A to nehovořím o tom, že si z vymoženostmi moderní techniky moc netykám. Říkám to proto, aby bylo jasno, že podle mě naše média kvalitní muziku nenabízí a je třeba ji vyhledávat. Jsem dost zklamaná z nynější České hudební scény a z toho, co se prezentuje ve veřejnoprávních médiích jako hudba. Zároveň se dost podivuju nad tím, jak je možné, že se neustále plodí další a další žalostné pokusy o rádoby muziku. Prostě si myslím, že to, co je nám nabízeno, je ve většině jenom zbytečná vata. Moc ráda bych věděla, co je to za lidi, kteří sestavují v našich rádiích playlisty. Kdyby neexistovaly archivy, tak nemají co vysílat. Ale určitě to není o tom, že současné nové kvalitní muziky by bylo málo. Kdo ví, co všechno při výběru hudby v rádiích hraje roli. Obávám se, že kvalita nebude asi hlavním kritériem.

Určitě jsi tuhle otázku slyšela už tisíckrát, takže po tisící prvé. Máš několik výrazných tetování. Povíš nám, kolik a jaký mají význam?
Mám různá tetování na čtyřech místech těla. To na ruce neustále rozšiřuji. Je to taková moje malá osobní kronika, takže je jasné, že ještě není všemu konec. Teda alespoň v to doufám. Tetovala jsem se i sama. Jednu dobu jsem se tím přiživovala a potřebovala jsem trénovat. Něco tetovali mí přátelé.

V jednom rozhovoru jsi zmínila, že ne každý koncert je ti příjemný. Je pro tebe hudba neoddělitelně spojená s emocemi?
Hudba, to jsou pro mě v první řadě především emoce. Tam, kde emoce chybí je to slyšet a vzniká již zmiňovaná vata. Bez emocí jde u muziky pouze o nepodařený výrobek. Člověk, který je trošku vnímavý, dokáže velice snadno rozpoznat, z kolika procent to jde ze srdce a kolik z toho je ryzí kalkul. Kdysi jsem vlastně koncerty nesnášela. Milovala jsem celý ten proces tvoření ve zkušebně a vystoupení na veřejnosti pro mě bylo takové to nutné zlo. Byla jsem hrozný trémista. Vzpomínám si, že to docházelo až tak daleko, že na jeden koncert jsem si nechala na pódium přinést stůl, abych si při nejhorším pod něho mohla vlézt. Dnes už je to díkybohu lepší, ale pořád je to boj.

Chtěla jsi být vždycky zpěvačkou?
Odjakživa. Pocházím totiž z muzikální rodiny. Matka zpívala v kapele, takže jsem k muzice měla opravdu blízko. Byl to ovšem takový tajný sen a to právě proto, že jsem se strašně styděla zpívat před obecenstvem a to jakkoli velkým. Ve škole jsem měla z toho důvodu ze zpěvu trojky a hůř. Takže představa, že zpívám veřejně byla pro mě zároveň nemyslitelná. Ale měla jsem v záloze ještě další možnost. Moc jsem si přála být zlodějem aut.

Jaké máš s kapelou plány do budoucna? Na youtube je k vidění/slyšení singl Rouhání. Připravujete plnohodnotné cd?
Samozřejmě hrát do roztrhání těla. Před nedávnem jsme byli ve studiu v Polsku, kde jsme už nějaký vlastní materiál natočili. Patří mezi něj i zmiňovaný singl Rouhání, který jsme oblékli do zcela nového hávu a chystáme se ho v brzké době zveřejnit na sociálních sítích. Momentálně k němu připravujeme videoklip. O CD samozřejmě uvažujeme, ale všechno má svůj čas. Kromě vlastní kapely mám i další hudební aktivity. Hostuji v různých hudebních projektech, zpívám na kulturních a společenských akcích a tak.

Jak bude znít? Kde se bude žánrově pohybovat? Bude to tématické album?
Tak to sama nevím. Nad tím ani nepřemýšlím. Nemyslím si, že je v tomto případě dobré stavět si dopředu nějaké hranice a snažit se do nich nacpat. Jediné, čím jsem si stoprocentně jistá je to, že bude upřímné.

Vím, že jsi měla nějaké problémy s hlasivkami, jak to s nimi vypadá?
To je pravda. Když jsem po soutěži začala navštěvovat konzervatoř, tak mě paní učitelka zpěvu hned z druhé hodiny naložila do auta, a odvezla do nemocnice, kde mi přišli na fatální poškození hlasivek. Dost se na nich podepsal styl života, jaký jsem vedla. Takže mi hrozila operace a potencionální úplná ztráta hlasu. Musela jsem radikálně změnit vlastně všechno. Přestat kouřit, pít alkohol, změnit kompletně životosprávu. Docházela jsem na logopedii, kde mě učili znovu mluvit a používat hlasivky správně. Přiznám se, že to nebylo vůbec snadné. Díky svému příteli jsem se ovšem dostala do rukou jednoho slovenského léčitele, kterému se podařilo významně zlepšit nejen můj zdravotní stav, ale i psychiku. Takže přes veliký údiv lékařů jsem nakonec na operaci nemusela a dá se říci, že teď už jsem zcela zdravá. A je to k mé radosti slyšet. Pokud se budu držet, mělo by to být jen lepší. Když se na to podívám zpětně, tak se vlastně divím, že s takovým hlasem, jaký jsem měla, se mi podařilo v Hlase zvítězit. A to nemluvím o hlavě.

Na závěr se zeptám, k soutěžím typu Hlas jsi byla původně skeptická, přesto minimálně finále musel být takový ,,splněný sen". Máš nějaké sny, které by jsi ráda realizovala?
Dělat radost sobě i ostatním a být šťastná.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

The Legends Rockfest odtajnil svůj program a láká i na mnohé doprovodné akce. Headlinery jsou Arakain a Škwor, tradičně výborné vystoupení se očekává také od Dymytry či Limetalu. Těšíme se také na Viléma Čoka, Krucipüsk, Dogu, Komunál, Traktor či z mladší generace na Soustrast nebo The Snuff.

Začíná se v pátek 21. 7. ve čtyři hodiny odpoledne (areál je otevřen o hodinu dříve), kdy celý program otevře Anarchia. Vystoupení Arakainu a Škworu očekáváme ve večerních hodinách, páteční program ukončí kolem jedné hodiny Traktor.

V sobotu stanou na pódiu jako první Atlantis, během dne se představí např. stálice festivalu - Komunál, Krucipüsk, Doga, večerní program obstarají Dymytry a Limetal. Tečkou za festivalem bude vystoupení kapely Rimortis.

Neodmyslitelnou součástí hořického festivalu jsou také různé doprovodné akce. Oblíbené jsou zejména autogramiády, kdy se fanoušci mohou na chvíli setkat s účinkujícími umělci. Velké popularitě se také těší "víčková" soutěž o nejlepší kapelu festivalu dle názoru diváků - návštěvníci vhazují víčka do připravených nádob, a tak hlasují pro toho, jehož vystoupení se mu líbilo nejvíce. Vítěz obdrží speciální cenu - sošku ruky se zdviženými prsty v typickém rockerském gestu. Kdo ji získá letos?

Ale ani fanoušci samotní nepřijdou zkrátka. Mohou soutěžit o titul nejoriginálnějších fans dané kapely nebo festu. Toho mohou docílit například neotřelou úpravou zevnějšku, ale fantazii se meze nekladou.

Festival nabízí návštěvníkům patřičné zázemí v podobě kempů plus velkou plochu pro parkování a stanování. V areálu budou samozřejmě k dispozici stánky s občerstvením, prodej merchandise, a na své si přijdou i pivaři - na výčepu bude připravený 10° Radegast vedle zlatavého moku, 12° Plzně. Dále na návštěvníky čeká stejně tak, jako každoročně i rodinná a přátelská atmosféra nejen ze strany organizátorů manželů Lhotových.

Návštěva hořického festivalu je zároveň tipem na výlet. Samotné město Hořice nabízí výhled z Masarykovy věže samostatnosti pár kroků od areálu, koupaliště, cyklostezku, možnosti pěší turistiky. Nedaleko se nachází také ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, Fajnpark v Chlumci nad Cidlinou, nejkrásnější přehrada v Čechách Les Království, rodný domek K. J. Erbena v Miletíně, Prachovské skály či Český ráj.

Předprodej probíhá do 1. 7. 2017. Více informací najdete na festivalovém webu; www.thelegendsrockfest.cz … po tomto termínu bude možné zakoupit vstupenky na místě. 

Autor: Nicola Bernard

František Kriegel byl bezesporu statečný člověk protože ve své době nepodepsat moskevský diktát a navíc jako jediný politik – tak to klobouk dolů, to je bez debat. Navíc nesouhlasil ani se vstupem vojsk na naše území v roce 1968. Troufám si říct, že zaujmout takový postoj bylo v dané době skutečně o život. Schválně jsem si vyhledal lidi, kteří tuto cenu dostali a získal jsem taky informace za co toto ocenění bylo. Tak pár příkladů za všechny :

Tak nevím, vedle ostatních činů nebo práce oceněných mi připadá „statečnost“ Radka Bangy jako nějaký hodně špatný vtip. Tak si nejsem úplně jistý, jestli porota, která toto ocenění uděluje nehulí nějaký hodně silný model marihuany a možná nejen to. Co mě ale zaráží dále, je to, že tato porota má naprosto jasno v tom, co Ortel hraje a jaká je přesná myšlenka jejich tvorby. Musím přiznat, že Ortel není moje oblíbená kapela, ale nikdy bych si nedovolil jim upírat právo na existenci, nemluvě o tom, že jednu dobu jsem byl nucený si pročíst všechny jejich texty a k mému překvapení jsem nenašel žádný zásadní problém nebo rozpor. Ale nechci tu psát o Ortelu.

Hlavním tématem je pan Statečný a jeho neopakovatelný projev lidské chrabrosti, kdy vedle toho bledne činnost hasičů, vojáků, policistů, záchranářů a dalších lidí, kteří opravdu ke své činnosti potřebují skutečnou odvahu. Celé mi to připadá jako degradace této  lidské odvahy a lidí, kteří tuto odvahu projevili a projeví . Pokud tedy k projevu odvahy stačí to, co předvedl tento pseudoumělec tak ámen s námi. Spíše mám ale podezření, že tu jde naprosto o něco jiného. O jakési vyslání signálu do řad lidí, kteří celkově nesouhlasí s politickým klimatem v zemi, s benevolencí nebo letargií politiků v otázce imigrace a v neposlední řadě s neschopností řešit asimilací naší nepopulární menšiny, která nejspíše asimilovat ani nejde – tak jim dají metál a tím vyjádří to, jak jsou tolerantní a nevidí a nečiní rozdíly.Celá naše „intelektuální špička“ v čele s politiky v poslední době přímo exceluje a jakoby se předháněly v tom, kdo udělá větší hovadinu a testuje kolik toho ještě národ snese.. Další věc, která mne mate, je to, že pan Statečný všude tvrdí, že to žádná statečnost nebyla a já s tím naprosto souhlasím. Proč tedy tu cenu přijal ??!! Trocha pokrytectví, zřejmě nikdy nikomu moc neuškodila…zdá se.

Osobně bych se styděl na jeho místě tuto cenu příjmout ve stínu lidí, kteří si ji nepochybně zasloužili a zaslouží. Tahle „tmavá skvrna“ na celém seznamu oceněných asi hned tak nezmizí, protože zůstane doslova v análech – nebo chcete li - v análu všech držitelů této ceny. Nemluvě o tom, že tímto pochybným aktem se vážnost tohoto ocenění totálně degraduje a znevažuje…Když postavím vedle sebe pana Františka Kriegela a pana Statečného, tak je to nehorázná urážka prvního jmenovaného a všech dalších 32 lidí včetně Karla Kryla, kteří museli projevit skutečnou odvahu a né jen zvednout prdel ze židle při aktu předávání cen…Celé mi to připadá jako stupidní vtip totálně zdrogovaných, ožralých pseudointelektuálů v Chartě 77, kteří totálně nepochopili význam slova „odvaha“…..

A to by měli být oni :

• Jan Dus
• Martin Groman
• František Janouch
• Erazim Kohák
• Břetislav Rychlík
• Miloš Rejchrt
• Jiřina Šiklová
• Jaroslav Veis
• Jana Horváthová

 pro Rockpalace.cz - Rudolf Schweser