Rocková dračice Ina Urbanová o sobě dává po delší době opět vědět. „Tak takhle asi jo…“ je deska plná příjemných rockových písníček. Na tomhle cédéčku se podílel i Aleš Brichta a slavných hostů zde najdeme víc. S Inou si zazpíval třeba Vláďa Šafránek, Richard Tesařík, Ivan Vodochodský, Václav „Upír“ Krejčí a Zuzana Stirská.

Všechny hlasy se objevují ve čtvrté písni „Atentát na lásku“. Brichta si s Inou střihne ještě v „To nejsi ty“ a v „Psychu“. „Šafrda“ se objevuje v závěrečném bonuse „Doteky“. Jinak si vystačí sama Ina se svými boys, mezi nět patří kytaristé Franta Soldan a Zběněk Haase, klávesista Petr Maliňák, basista Miki Žďánský a bicák Roman Haase. Samá známá jména, tak trošku all star band. Ina si podobnou kapelu zaslouží. Její hlas mám opravdu rád.
Většina kluků z kapely se podílí na desce i autorsky. Jsou to pohodové rockové písničky, jejichž texty mají hlavu a patu. Rád si to někdy poslechnu naživo. Deska zní moc fajn. Škoda přeškoda, že tyhle písničky asi z rádia moc neuslyšíme. Je to inteligentní muzika, které v éteru moc není.

Těžko vypíchnout jednu písničku, všechny mají něco do sebe. Hezká slovní hříčka zazní v textu „Dám ti…? Nedám…“. Libí se mi i již zmíněná „To nejsi ty“. Moc příjemně zaduje taky „Vítr“. Nechybí ani balada „Iluze těl“, u které mě zaujal text autorské dvojice Petr Korál a Ina Urbanová.

Předposlední „Co tě znám“ zní lehce tvrďácky, ale taky je to nejkratší písnička na tomto cd. Jako bonus album uzavírají „Doteky“. Odkud já jen tuhle písničku znám? Slyšel jsem ji někdy dřív nebo ne? Doplní mě někdo?

Pro Rockpalace Jan Holý

Jelikož mě minulý rok Chodrockfest nadchnul, koupila jsem si lístek hned v první předprodejové vlně aneb zajíce v pytli, protože jsem ještě ani nevěděla, co tam bude hrát. Riskla jsem to, protože všechny ročníky tam byli skvělé kapely. Když začali postupně informovat, jaké kapely v Domažlicích 11. 8. - 12. 8. 2017 vystoupí, byla jsem natěšená ještě víc.

Přijíždíme na festival s menším zpožděním. Nestihli jsme kapely Zastodeset, bohužel ani Jeleny a při DeBillHeads jsme stavěli stany. No aspoň z dálky jsme slyšeli, ale to není tak skvělý jako stát přímo u pódia. Jediný pozitivní na tom je, že jsme nezmokli a postavili stany, když nepršelo. Parkoviště bylo placené, ale stanové městečko bylo zdarma, což potěší.

Obout holínky a hurá na Xindla X. Na vstupence bylo napsáno „Plážová párty“, ale počasí tomu nepřálo. Sluníčko nikde, všude bláto a louže, ale i přes nepřízeň počasí jsme si to přišli užít. Vždyť na to jsem se celý rok těšila, tak si to nenechám takovou maličkostí zkazit. Na Xindla X jsme zůstali stát trošku dál, ale viděli jsme na něj. Má strašně pohodový písničky. A s ním si i člověk zazpívá v létě vánoční koledu. Po něm následovala kapela Turbo na druhý stage, která byla na opačný straně areálu a ještě navíc do kopce. Pauzy mezi účinkujícími byly ze začátku 10 minutové, postupně se srazily na 5min a pak už se jelo bez pauz, takže se nemuselo na nic čekat a mohlo se kalit skoro nonstop. Ale i tak jsme se rozhodli, dát si občas pauzu. Místo abychom šli k druhému podiu, jsme vyrazili k autu. Pak mi ale kamarád Martin z tábora napsal, že čeká vepředu na Walda Gang a jestli chci držet místo. Nikdo z party se mnou nešel, tak jsem šla za ním sama. Místo Šafránka zpíval Miro Šmajda. Je to opravdu sexy talentovaný kluk s pěkným úsměvem co to umí rozjet. Ale i přes to, že jsem z něj nemohla skoro spustit oči, tak doufám, že se Vláďa Šafránek brzy uzdraví a vrátí se zpět na podium. Kamarád Radek, kterého jsem si všimla až na konci vystoupení, chytil od nich paličku. Taky jsem po ní šahala, ale nevyšlo mi to. Rozhodovala jsem se, jestli jít na Traktor nebo počkat si vepředu na Dymytry. Když jsem uviděla zástup lidí, co tam jdou, rozhodla jsem se počkat. Volala jsem Kačce, že budu čekat vpravo vepředu na Dymytry a jestli přijdou. Nedostupná. Okey, zkusím zavolat kámošovi Zbyňkovi. Taky jsem se nedovolala. Pak najednou SMS ať přijdu ke stánku s Jägermeisterem. Nechci opustit svoje dobrý místečko, tak jim píšu, kde čekám a doufám, že mě najdou. Našli úplně v pohodě. Dokonce mi přinesli pití. Z dálky slyším hrát Traktor. Když doznívají poslední slabiky, přibývají tady lidi. Najednou se objeví moderátor. Pro všechny jasný znamení, že to za chvíli začne. Dav ječí, píská a křičí, aby chlapi z kapely věděli, že už se na ně těšíme. Opona se dává na stranu a koncert začíná. Hned na začátku, někdy po 2-3 písničce, chytám trsátko od Gorgyho. Čekání se vyplatilo. Nejen, že na ně suprově vidím, ale jsem u zábradlí, kde se můžu opřít a mám na památku 3 trsátka. Bohužel focení s kapelou nebude, protože na druhé stage budou hrát hned Komunál a jelikož mají společné turné na podzim, nebudou jim zdržovat fanoušky. Šli jsme teda nahoru na Komunál. Než jsme se tam dostali, už odehráli celou první skladbu. Zůstali jsme tam do konce a potom s davem šli pryč. Před vstupem jsem se rozloučila s Martinem a šla sama za ostatními, kteří už zmizeli před Komunálem. Stany jsme postavili úplně vzadu, takže to byla docela dlouhá, ale příjemná procházka. Poznávám je díky vlajce, kterou vyvěsil Pepa. Jinak bych tady hledala hodně dlouho. Je docela zima, ale naštěstí neprší. Lezu do stanu a slyším kolemjdoucí, co si povídají. Občas někdo zařve „Ruby!“ nebo „Začíná noc!“ a několik lidí jim na to odpoví. Jak usínám, tak hlasy utichají…a najednou přišly dvě dívky z vedlejšího stanu a byly dost hlasité....

Ani nevím kolik bylo přesně hodin, ale bylo ještě docela brzy. Všichni už byli vzhůru, jenom já ještě dospávala. Chvilku jsem se rozkoukávala. Rozhodli jsme se vyrazit do města na Chodské slavnosti. Připomínalo to pouť, ale bylo to mnohem lepší. V ulicích a na náměstí se skoro nedalo hnout. Velká návštěvnost, všude stánky úplně se vším (perníky, hrníčky, šátky, hračky, šperky, bylinky, košíky,…), to všechno a ještě víc jsem ještě nezažila. Z atrakcí jsem si všimla jenom nafukovací skluzavky, ale určitě tam toho bylo mnohem víc. Na pódiu hráli, tančili a zpívali v krojích, což jsem viděla jen u babičky a dědy, když koukali na Šlágr. Okolo 12hod jsme šli na oběd. První restaurace, do které jsme vlezli, měla všechno moc předražené (smažený sýr bez přílohy 99Kč, 0,5l Kofoly 40Kč a hranolky 40Kč). Šli jsme „o dům dál“, ale cenově úplně to samé. Dál od náměstí jsme zalezli do hospůdky a doufali, že tam budou vařit. Naštěstí vařili. Objednali jsme si teda smažák a hranolky. Opravdu výborný a velká porce. S velkou malinovkou to vyšlo jen za 90Kč.

Těšila jsem se na Prague Conspiracy, ale jenom jsem zapnula Facebook, vyskočil na mě příspěvek, že místo nich vystoupí Adolpho. Vraceli jsme se v klidu z města do areálu. Počasí bylo střídavé. Chvilku zima, chvilku horko a tak se to pořád střídalo. Takže jsem se každých 5 minut buďto vysvlíkala nebo oblíkala. Vypadalo to i na déšť, ale ten nás naštěstí minul. V půl druhý na Budweiser Budvar stage hrál Pavel Callta. Naposledy jsem si pár jeho písniček pouštěla než jsem šla do prváku na střední. Už si to přesně nepamatuji. Poslouchali jsme ho na základce a on 1. 9. hrál v Plzni zdarma. Chtěla jsem tam s Pavlou zajít, ale nějak nám to nakonec nevyšlo.

I starší kapela Odyssea přilákala rockery všech věkových kategorií. Pravý český bigbeat si získá prostě všechny. Jak už jsem o několik řádek výš zmínila sexy muže Šmajdu, tak i v kapele Vilém Čok & Bypass je mladý talentovaný kytarista Michal Brož. Dokonce i moje skvělá kámoška, která je na holky, o něm řekla, že je krásnej. Seděli jsme v areálu na lavičce, kde byl skvělý výhled na pódium a užívali si tu atmosféru. Když skočila show Viléma Čoka, začal se dav zase přemísťovat nahoru. Chvilku jsme ještě počkali, než jsme se zvedli. Od Mirai znám jen pár skladeb, které hráli často v rádiu. Vlastně jenom dvě: Když nemůžeš, tak přidej a Cesta z města. Zdrželi jsme se tam jenom půl hodiny a zahráli obě dvě, takže jsem byla spokojená. Okolo pátý přijeli Toitoikáři. Znám se s nimi trochu víc. Takže jsme pokecali a dokonce nás i svezl na korbě. Byla to zajímavá cesta. Mávali jsme i lidem a většina nám zamávala taky. Pár vtípků s hasiči, když jsme projížděli zrovna okolo a prostě fajn. Zpátky jsme se vrátili zrovna, když Alkehol hráli „Nechte vlajky vlát“. Seděli jsme nahoře na kopečku (lavičky už nám někdo zabral) a užívali si ten výhled. Zakázaný Ovoce jsem slyšela už někdy dřív, ale až minulý rok jsem si ho díky Chodrocku zamilovala. Hrálo asi jako první nebo druhá páteční kapela, ani jsme nepostavili stany a šli jsme do areálu, protože už jsme je slyšeli. Asi 10 minut před koncem jsme chtěli odejít postavit stany, ale zůstali jsme až do konce. No po nich hned následovali asi Harlej a stany pořád v autě. Takže jsme je stavěli za tmy. Ale zpět do současnosti. Další vystupující aneb jak řekla kamarádka „pohádková kapela“ Trautenberk to umí rozjet. Strašně se mi líbí jejich kroje a i se hodí k těm Chodským slavnostem. I letos nejsprostější český zpěvák Záviš navštívil Chodrockfest. Zbývají už poslední dvě kapely. Plánuji, že bych šla na Harleje dopředu. Dokonce mi i kámoš zrovna napsal, jestli chci držet místo. Ale všichni ostatní, že tady je skvělý výhled, tak jsem zůstala s nimi. Je lepší být s přáteli a dál, než stát přímo u podia, ale sám. Sama bych tam teda nebyla, šla bych za Martinem, který držel místo vepředu, ale prostě jsem chtěla zůstat s nimi. V půlce vystoupení Harlej začala na vedlejší stage Kissparty a trvala do 2:00. Ale naštěstí se to vůbec navzájem nerušilo. Nikdy jsem neměla takový výhled jako teď. Vidět to takhle s výšky, jak kapela hraje a lidi si to užívají. Je krásný vidět, že lidi spojuje hudba. Takzvanou třešinkou na dortu byli Škwor. Nechápu, jak se to kámošce povedlo, ale při hodinové pauze mezi Harlej a Škwor na mně usnula. Teda tohle ještě se dá pochopit, ale prospala i první 3 písničky. Vzbudilo jí až moje škytnutí. Ale stává se, únava mohla spadnout na kohokoliv z nás. Hlavně že si zbytek koncertu užila.

Všechno krásný jednou končí. Doufám, že jste si všichni užili fesťák na maximum a pokud jste nejeli, tak snad příští rok dorazíte. Snad se nikomu nestalo nic vážnějšího a nikomu nic neukradli. I když teď jsem si vzpomněla na jednu story. V sobotu někdy odpoledne si dva chlápci hráli u RedBull stánku na titány s těmi nafukovacími kladivy. Pak tam za nimi přišla nějaká slečna s nafukovacím prasátkem, nebo co to bylo a začala se s nimi taky bouchat. Nakonec jim utíkala, ale bylo vtipné se na ně koukat. Jinak ještě velký obdiv organizátorům a všem co se na tom i jen maličko podíleli.

Pro Rockpalace Miri Koky Kokošková

Dvacátý druhý ročník metalového festivalu Brutal Assault skončil. Areál pevnosti Josefov osiřel. Dvacet tisíc návštěvníků z celého světa se vydalo ke svým domovům. Víc jak polovina fanoušků pocházela ze zahraničí. Zaznamenali jsme metalisty z Mexika, Japonska nebo západní Evropy. Bylo zde hodně Poláků a Slováků.

Ve středu 9. srpna oficiálně odstartoval 22. Brutal Assault. Na pěti pódiích až do soboty vystoupilo víc jak sto kapel. Už od středy vše klapalo, jak mělo. Program se podařilo dodržet. Vše fungovalo na minutu přesně. Vrcholem měl být comeback české legendy Master´s Hammer. Někteří fanoušci si ale myslí, že očekávání předčilo realitu.

Čtvrteční program lehce narušilo počasí. Déšť ale přišel až pozdě v noci, kdy už kapely pomalu dohrávaly. Skvělou show předvedli headlineři Emperor. Těm ještě počasí přálo. Při jejich vystoupení se opravdu nedalo davem projít. Při setu amerických deatherů Suffocation se rozpršelo naplno. Přesto fandové v dešti vydrželi a vystoupení si užili.

Ještě horší počasí panovalo v pátek. Od rána pršelo, a když po 17. hodině začali na hlavním pódiu hrát Sacred Reich, přes hradby pevnosti se začaly valit těžké bouřkové mraky. V tu chvíli se černě oděné publikum navléklo do pestrobarevných pláštěnek. Vzápětí se nebe doslova protrhlo, lilo jako z konve a začal foukat silný vítr. Výpadek elektřiny způsobil půlhodinový skluz v programu, který ale fandové přijali v klidu. Během večera se situace stabilizovala, takže k vrcholům dne patřilo vystoupení švýcarských Eluveitie s netradiční kombinaci folklorních nástrojů a metalu. Absolutní vrchol přišel s koncertem britských řezníků Carcass. Tihle metaloví pardálové snad nestárnou.

V sobotu se počasí umoudřilo, takže program mohl být dodržen. Zklamáním bylo vystoupení švédské legendy jménem Tiamat, jejíž frotman byl evidentně pod vlivem a nedávný úplněk na vině nebyl. Milovníky melodického metalu naopak potěšili Finové Amorphis a jen po otrlé fanoušky opravdového extrému bylo vystoupení norských Mayhem. Této muzice rozumí jen málokdo, ale v Josefově se znalců sešlo dost. Ve stejnou dobu na druhé straně areálu skotačili v obřím stanu Češi Gutalax se svojí rozpustilou show. I jejich „kanální“ příběhy si našly své posluchače.

V Josefově se Brutal Assault konal po jedenácté. Za tu dobu se areál hodně změnil, k čemuž přispěla nejen pořádající agentura Obscure promotion ale též sami fanoušci. Je otázkou, zda festival letos nedosáhl svého vrcholu. Poprvé byl totiž vyprodaný pár dní dopředu.

Pro Rockpalace Jan Holý

Postřehy metalistovy
Brutal Assault dosáhl návštěvnického rekordu, bylo vyprodáno.
Ještě před pár lety se areálem festu dalo krásně procházet, aniž by člověk narážel do lidí.
Velké fronty na jídlo a pití se sice netvořily, ale i tak si mlsné jazýčky musely počkat.
Hrálo zde celkem 110 kapel na pěti pódiích.
Festival navštívilo přibližně 20 000 lidí, o které se starala minimálně tisícovka pořadatelů.
Pořadatelé svoji úlohu zvládli.
Úžasný areál josefovské pevnosti je pro tvrdý metal jako stvořený.
Brutal Assault má dokonale vymazlenou grafickou stránku.
Oficiální festivalová trička a mikiny byly z velké části vyprodány již první den.
Akci prospěl bezhotovostní způsob placení za služby.

Již při mém prvním setkání s kapelou IMMER jsem věděla, že se jedná o něco, co je prostě jednoznačné, pevné, stabilní, čisté a neochvějné… Neochvějné ve svém poslání a jasné energetické linii… Proto jsem si tohle metalové „médium“ okamžitě a navždy zamilovala. Založení kapely IMMER je datováno rokem 1992, jsou z Českého Těšína a hrají „Death & Roll“. Svými počiny "Silence After Thunderstorm" (EP-1993), "Ash To Ash & Dust To Dust" (Full Lenght - 2008); "Death March" (Full Lenght - 2010); "Separation" (Full Lenght - 2013) dávají fandům dobré muziky jasné a nekompromisní odpovědi na jejich nejniternější otázky… Hrají čistou hru, která má jasná pravidla a zároveň nezná hranice či omezení.

Aktuální složení:
Baskytara & Zpěv - Tomáš "Sikes" Sikora
Kytary - Ivo "Šušo" Řezáč
Bicí - Petr "Špendlík" Czendlik
….. a neopomenutelná, skvělá, sympatická,
všehoschopná a neuvěřitelně akční manažerka: Dagmar Řezáčová

Dovolte, abych Vám položila pár otázek. A bud Vám opravdu velmi vděčná za odpovědi, protože mě zajímá naprosto všechno a ještě více…. 

Zajímalo by mě, kdy, v jakém věku či životní etapě, se každý z Vás chopil hudebního nástroje a pocítil, že „má jasno“.
Šušo: První akordy na kytaru mě učil můj otec zhruba tak v deseti letech, ale opravdu mě hraní chytlo asi až tak v patnácti, kdy jsme založili s bývalými spolužáky ze základky svou první kapelu HEVER.
Sikes: Já začal pinkat na kytaru už hodně dávno, řekl bych, že první pokusy někde kolem 13-ti let. Jak už to v té době chodilo, hrál jsem K. Kryla, Katapult atd…první kapelu jsme založili někde v roce 1982-1983 (STRESS), později jsme se spojili s HEVERem, a tím vlastně začala naše společná cesta muzikou se Šušem.
Špendlik: To už je hodně dávno, ale začalo to klavírem, snad někde v první třídě, prošel jsem si i dechovkou, kde kamarád hrál na bicí tak dobře, že jsem se nakonec nadchl pro tento nástroj tak hodně, že mi to zůstalo do teď.

Jaké bylo Vaše zázemí a hlavní motiv k aktivitě v období vzniku kapely? Pod pojmem „zázemí“ si může každý z Vás představit cokoliv a přesně tohle je záměr.
Sikes & Šušo: Povinným nástupem na základní vojenskou službu bylo naše muzicírování přerušeno, takže logicky po návratu z ní jsme byli nabiti chutí v hraní pokračovat. Nejprve jsme postupně zaskakovali v kapele KOMTUR za kluky, kteří byli zrovna na vojně, hráli jsme velké koncerty s top kapelami, a to nás zřejmě taky dost nakoplo. Když se původní členové do KOMTURu vrátili zpátky,tak jsme si chtěli založit vlastní projekt a tím vznikl IMMER. Ale nějaké velké zázemí jsme si tehdy vybudovat nestihli.
Špendlik: V době, kdy kapela vznikla, mi bylo šestnáct, tehdy jsem kluky ani neznal, začínal jsem v té době poslouchat metal a vůbec by mě nenapadlo, že budu mít tu čest hrát s IMMERem.

Jako asi všichni muzikanti obdařeni darem předávat hudbu světu jste měli jasno, že „to“ potřebujete ze sebe dostat. Nicméně co přesně bylo pro Vás tím největším hnacím motorem?
Sikes & Šušo: Největším hnacím motorem v době vzniku kapely pro nás byla asi chuť zkusit hrát tvrdší žánr, než tomu bylo před vojnou, kdy jsme hráli klasický heavy metal. Kapely jako DEATH, OBITUARY, MORGOTH apod. začaly vydávat na konci 80-tých a začátkem 90-tých let své albové skvosty a to nás dost ovlivnilo.
Špendlik: Snad jako každý muzikant hledá inspiraci v mnoha oblíbených kapelách, každý z nás měl a má své oblíbence a snaží se dělat muziku na plno a co nejlépe to dovede, samozřejmě pak chce ten výsledek ventilovat na podiích a předvést tu nejlepší show, jakou dovede.

Bylo něco, co Vás od toho třeba odrazovalo? Nebo co Vás brzdilo?
Sikes & Šušo: Brzdilo nás asi jen to, že jsme byli vlastně všichni čerstvě ženatí a s malými dětmi, manželky byly doma na mateřské a nebylo dost peněz na to, abychom utáhli obojí, rodiny i kapelu. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme nakonec v roce 95´ uložili IMMER k ledu.
Špendlik: To snad ani né,muziku mám rád a vždy jsem se snažil dělat ji naplno, jinak by to asi nemělo ani smysl.

Dala Vás jako lidi dohromady touha po založení kapely, nebo jste se znali už dávno předtím?
Šušo: Se Sikesem se známe už fakt hodně dlouho, chodili jsme totiž společně už do první třídy na základce, pak spolu hráli v již zmiňovaných HEVER a KOMTUR, ale i původní bubeník Gerhard Drong už s námi taky chvíli zkoušel před vojnou v HEVER.
Sikes: Je to přesně tak, znali jsme se od pravěku, ovšem jak už jsem se zmiňoval, první kapely jsme každý založili vlastní, až po nějakém čase jsme spojili síly a začali hrát spolu.

Jak to vypadalo v roce 1992 s tehdejším metalovým podhoubím a spoluprací mezi kapelami, manažery, organizátory a fanoušky při realizaci nějakých veřejných vystoupení? Existují ve Vašem muzikantském či osobním životě osobnosti, které byste chtěli v souvislosti s podporou ve Vaší kapely ve Vašich počátcích zmínit? Myslím tím lidi, díky kterým to byla tzv. „jedna radost“ a „jeden velký mejdan“?
IMMER: V této „porevoluční“ době byl hlad po metalu, muzikanti už nebyli svázaní žádnými „komunistickými“ zákazy a příkazy a omezeními, kapel nebylo tolik jako dnes, lidi chodili na většinu akcí v hojném počtu, možná bylo i snazší se prosadit. V této době si organizátoři a lidi kolem muziky kapel vážili a byly podmínky, o kterých si dnes může většina kapel nechat zdát. Bylo to fajn.

Tvoříte nové věci všichni společně, nebo máte v kapele každý svůj „píseček“, za který si zodpovídáte?
IMMER: Většinu muziky skládá kytarista Šušo, texty dělá Sikes, ten má na to to správné „básnické střevo“. To je náš zaběhnutý systém. Ale vše samozřejmě dolaďujeme a korigujeme společně ve zkušebně, musíme cítit, že všechny pasáže v dané skladbě do sebe zapadají.

Scházíte se pravidelně a „děj se co děj“? Nebo to necháváte na momentální náladě, časoprostoru, situaci, či na tom, jak Vám chodí nápady, emoce a potřeba kreativně tvořit do života? Věřím, že to v dnešní době není vždy snadné seřizovat si v týmu hodinky a držet se nějakých harmonogramů, když musíte být vedle svého muzikantského poslání všichni aktivní jak ve svých profesích, tak v osobním životě.
IMMER: Scházíme se sice pravidelně, ale neboť všichni chodíme do práce a navíc každý děláme jiný cyklus směn, tak to bohužel není tak často, než bychom si asi představovali.
Je tedy nasnadě, že si každý doma musí taky občas „potrénovat“

Mezi Vaší první hudební etapou byla docela dlouhá pauza… 12 let… V roce 2006 jste uskupení obnovili. Je jasné, že se toho za 12 let hodně změní, v některých oblastech lidského bytí rapidně, v některých zůstává vše při starém a jen se to vybrousí … jako křišťál. Všechno zraje a spěje k větší síle a „ryzosti“. Plánovali jste ten „comeback“ a hromadili postupně materiál, který se ve Vás za tu dobu sbíral? Čekali jste na vhodnou příležitost, správnou dobu nebo jen dobré podmínky pro práci na dalších projektech? Nebo to prostě přišlo zčistajasna a neplánovaně?
Šušo: Comeback jsme se Sikesem plánovali zhruba rok a materiál jsme složili komplet nový. Nic jsme nastřádáno neměli, já totiž za těch 12 let na kytaru ani nesáhl.No a pro mě byli asi největším motivem mí dva synové,kteří se začali aktivně o muziku zajímat a vlastně mě nikdy neviděli hrát naživo.Taky jsme chtěli konečně mít jako IMMER vydané celé album,nedoť před těmi 12-ti lety jsme natočili pouze čtyřskladbové mini a i když materiálu tehdy bylo dost,nahrát jsme ho již nestihli. No a v neposlední řadě mě hodně dostalo comebackové album OBITUARY „Frozen In Time“.
Sikes: Jak říká Šušo – o Comebacku jsme se bavili asi rok, ale nakonec to přišlo asi spontánně, prostě „už bylo dost keců – hrajem“

Co se týče Vašeho osobního srovnání vzniku alb „Ash To Ash & Dust To Dust", "Death March" a "Separation" (Full Lenght - 2013), které z těchto alb Vám nejvíce dalo? Myslím tím vše od pocitu vlastního uspokojení, ventilace, seberealizace, energie, přes muzikantský posun, kooperaci s mnoha dalšími skvělými muzikanty, zkušenosti, až po technické a zvukové zázemí.
Šušo: Mě asi nejvíc dalo první album „Ash To Ash & Dust To Dust", právě proto, že bylo první, že jsme konečně naše snažení dotáhli do konce, ale i proto, že o nás začal být z ničeho nic enormní zájem. Asi jsme svou muzikou spoustu lidí překvapili a snad i potěšili. Další dvě alba vznikla tak nějak automaticky, byli jsme v laufu, už jsme věděli jaký styl chceme hrát, šlo to docela v pohodě, i když se každé další album snažíme něčím obohatit. Na posledním CD „Separation“ jsem si dal na kytarách určitě nejvíc záležet.
Sikes: Já tyhle tři alba dost nerad srovnávám, i když se mě už pár lidí na to ptalo. Pro mě jsou všechna alba parádní, ale zároveň každé jiné. První album je nabité energií, která dřímala 12 let, ale nerodilo se lehko. Hned u tohoto alba jsme zažili těsně před vznikem výměnu bubeníků. Na druhém albu už zase hraje jiný bicmen a třetí už nahrál náš současný (Špendlík). Každopádně velký dík patří Martinovi “Prckovi“ Roženkovi, který zvukově dotvořil ve svém GM studiu všechny tři alba.

Vaše muzika je oblíbená nejen v místních luzích a hájích, ale i v zahraničí. To, co tvoříte, nemá hranice a ti, kteří to slyší, k těm se to vždy dostane. Metalové distribuční kanály jsou v tomhle ohledu vždy funkční. To je zákon. Mám ten pocit, že u Vás opravdu není zapotřebí ani žádné obří reklamy a marketingových tahů, prezentací apod. a přitom vše funguje na jedničku… a jste přesně tam, kde chcete být. Nebo to tak není? Chtěli byste víc? Chtěli byste dál? Jaké jsou Vaše muzikantské ambice? Toužíte po přeskakování nějakých latěk či překonávání nějaký žebříčků?
IMMER: Vždycky je kam se posouvat, určitě bychom třeba rádi koncertovali na větších fesťácích, ale to není v dnešní době tak jednoduché. Většinu akcí má podchyceno pár „vyvolených“ a bez pořádné „tlačenky“ jsi téměř bez šance. To třeba dostaneš pozvánku hrát např. na Masters Of Rock, ale zaplať si za to 30 tisíc a více!!! To je nám jaksi proti srsti. No ale díky internetu se během zlomku vteřiny může tvoje muzika dostat klidně na opačný konec zeměkoule. Vidíme to jako plus, i když na to spousta kapel nadává. My nejsme žádná velká kapela a muzika nás neživí. Ale i tak nás těší, že i ze zahraničí si lidi objednávají naše cédéčka, píšou pochvalné recenze, ozývají se ze zahraničních rádií apod. Tahle odezva nás těší.

Co Vás v životě nejvíc motivuje a jaké „klima“ se snažíte udržovat kolem sebe? Co Vás naopak dokáže nejvíce demotivovat a čemu se snažíte vyhýbat?
Sikes & Šušo: Motivací má člověk kolem sebe hodně. Stačí být vnímavý. V hlavách se nám neustále honí spousty nápadů na novou muziku, jen je třeba být v pohodě, správném rozpoložení, v dobré náladě a odpočinutý, aby to pak všechno klaplo a spojilo se do nových skladeb. Dobrá nálada je u nás základ, to jde hned všechno líp.
Špendlík: Motivací je spousta, v dobrých kapelách, koncertech, fesťácích, celkově v dobré muzice. Muziku samozřejmě nejde dělat ve špatné atmosféře. Důležité je, aby si muzikanti rozuměli, byli sehraní, musí to být zkrátka kamarádi na svém místě. Demotivaci vidím hlavně v tom, když vidím v médiích, jak tam někdy dokážou propagovat úplné hnusárny, co nemají s dobrou muzikou nic společného.

Jak to vypadá s Vašimi dalšími projekty a plány v kapele? Tvoříte materiál na nové album? Budete se při další tvorbě držet toho, co znáte a budete plavat ve vodách, kde je vše stabilní, ověřené a tradiční… pevná půda pod nohama a jistoty? Nebo máte potřebu experimentovat a vnášet do Vaší tvorby nějaké modernizace či nové a neodzkoušené hudební motivy/styly? Je něco, co Vás z aktuální hudební scény nějak třeba inspiruje a co byste chtěli vyzkoušet? Na co byste si chtěli sáhnout a pojmout to jako výzvu?
IMMER: Na novém albu s pracovním názvem „Tears Of Blood“ intenzívně pracujeme, materiál se postupě dokončuje. Jde to sice trošku pomalejším tempem, než u předchozích nahrávek, kdy jsme během pěti let vydali tři alba, ale na druhou stranu nás nic nehoní a můžeme se v klidu připravit do studia. Žádné velké experimenty neplánujeme (necháváme mladším), inspirací nám je pořád to stejné – ono se zase toho tolik nezměnilo. Navíc starého psa novým kouskům nenaučíš. (Ha-ha) Nová deska by měla pokračovat v podobném stylu, jako její předchůdci. Máme rádi mix všech odnoží heavy metalu, proto se taky označujeme jako death and roll.

Plánujete v budoucnu přizvat ke spolupráci na dalším albu nějaké další výjimečné hosty, kteří by to opět něčím „okořenili“?
IMMER: Tak o hostech jsme se zatím nebavili, třeba nás někdo napadne až při závěrečných aranžích před samotným natáčením.

Které kapely z těch všech Vašich spřátelených jsou Vaše nejspřátelenější a které si vždy rádi poslechnete? Které Vám vyloudí na tváři blažený úsměv a pocit, že se planeta točí správným směrem?
IMMER: Naše nejspřátelenější kapela je asi SEPPUKA, s tou jsme už od dob KOMTUR tak nějak propojeni. Jinak nás vždy zaručeně rozpálí třeba AC/DC, AIRBOURNE, ACCEPT nebo AMON AMARTH, ARCH ENEMY….a to jsme teprve u kapel od A. 

Pečujete o své hudební nástroje jako o mazlíky, na které nedáte dopustit, máte k nim silný a nerozlučný vztah? Zakládáte si na značce hudebního nástroje, typu apod.? Nakolik sledujete novinky výrobců hudebních nástrojů a inovace v oblasti techniky?
Šušo: Vždycky jsem měl rád kytary Jackson a Gibson. Ale nijak zvlášť nové trendy nesleduji, na kytarách maximálně vyměním struny, naladím je a vyleštím.
Sikes: Podepisuji to, co říká Šušo – mám baskytaru spector , jsem s ní moc spokojený, tudíž nic nového nehledám. (zatím)

Jak odpočíváte a relaxujete? U čeho tzv. dobíjíte baterky?
Sušo: Dobrý film, posezení s přáteli, hezký výlet, sex…
Sikes: Pro mě je největší relax knížka (dobrá), samozřejmě až po zmíňovaném sexu .
Špendlik: Myslím, že tady to Šušo zmínil docela výstižně.

Čeho si u Vaší kapely nejvíce vážíte? Co je pro Vás v kapele tím největším „pokladem“, který je třeba střežit jako oko v hlavě?
Šušo & Sikes: Vážíme si nejvíc asi toho, že se spolu prapor IMMER pořád držíme dál, i když to hodněkrát nebylo zrovna jednoduché, hlavně s bubeníky jsme měli vždycky problémy.
Teď už je u nás Špendlík 7 let a jsme za to rádi.
Špendlik: Děkuji chlapi, moc si toho vážím!

Čeho si nejvíce vážíte ve svých osobních životech? Bez čeho by muzikant nemohl být muzikantem o jednom velkém otevřeném srdci a širokém úsměvu?
Šušo: Nejvíc si vážím své ženy Dagmar, která mě neustále podporuje a i díky ní ještě neztrácím chuť do další tvorby.
Sikes:Muzikant nemůže fungovat bez podpory nejbližšího okolí, potřebuje to k invenci, a té správné náladě! V mém případě je to má žena Regi a dokonce i mé děti. Za to moc děkuji!!

Co byste chtěli každý sám za sebe svým fanouškům sdělit? Né, že by Vaše hudba nebyla dostatečně vypovídající… To ona je…. Je jasná, čitelná a je to ta nejlepší forma, jakou muzikant může promlouvat… nicméně… máte pro nás fandy nějaký vzkaz?
IMMER: Choďte na koncerty podporovat své oblíbené kapely, pro muzikanta je asi největší odměna vidět naživo symbiózu se svými fanoušky.

Moc děkuji za rozhovor.
Pro Rockpalace Soňa