Čas od času narazím na internetu na povzdechy muzikantů (i fanoušků), jak lidé nechodí na koncerty, nejsou za ně ochotni dát ani pár desítek korun, které raději propijí během 10 minut v baru přes ulici. Každý muzikant, který neplní haly, kulturáky ani kluby, i každý fanoušek, který tyto malé akce navštěvuje, by se pod to asi hned podepsal. Ani já nejsem výjimkou.

Přesto nebo právě proto jsem se pustil do tohoto silně kontroverzního článku, ve kterém se na danou problematiku pokusím podívat očima nezainteresovaného. Je možné, že až bude tento článek zveřejněn a já mezitím zapomenu, že jsem něco takového psal, budu první, kdo tady bude v diskusi nadávat, který trotl sepsal takovou krávovinu. A co teprve další reakce...

Ale přesto jdu do toho. Podívejme se na několik skupinek lidí věnujících se svému koníčku.

Babička ráda vyšívá moc hezké dečky a ubrusy. Kupuje si plátno, bavlnky a stráví s tím spoustu času. Zřídkakdy jí za ně dá někdo peníze, a tak aspoň dělá radost svým příbuzným, kteří se pak návštěvám chlubí, jakou mají šikovnou babičku. Ale nenaříká, že nikdo jiný nemá o její dečky zájem.
Tetička má krásnou zahrádku, radost pohledět. Pořád kupuje nové odrůdy, hnojiva a postřiky. Ráda se s ní pochlubí a ukáže ji kolemjdoucím, sem tam jim dá nějakou kytičku. Ale nenaříká, že jí lidé nedávají při vstupu do zahrádky vstupné a nehrnou se tam po davech.
Strejda si doma vaří pivo. Pořídil si drahý speciální hrnec, nakupuje suroviny a nešetří energií. Prodávat své pivo nesmí, na to musí být patřičný glejt. Občas pozve kamarády. Některým chutná víc, jiným méně, jiným možná vůbec, ale rozhodně strejdu poplácají po zádech. Ale strejda nenaříká, že si lidé chodí kupovat lahváče do supermarketu.
Tomáš (tedy třeba já) je muzikant. Skládá a hraje muziku a byl by rád, kdyby lidé chodili na koncerty. Nebo kdyby mu to dokonce hodilo nějaký přivýdělek. Jenže ničeho víc než uznání od množstevně omezeného okruhu posluchačů se mu nedostane. A Tomáš naříká, že je to nespravedlivé.

Muzikant má oproti těm třem jednu nevýhodu. Babička, která neprodá své dečky, je pořád babičkou, která hezky vyšívá. To ocení i ten, kdo vyšívání nerozumí. Tetička s pěknou zahrádkou je pořád skvělá zahradnice, což vidí každý, kdo půjde kolem. A strejda je borec, i když takový Heineken vylifruje po světě podstatně víc piva. Ale muzikant bez publika? To je takové blbé.

Co má tedy náš muzikant Tomáš dělat? Je to kruté, ale zamyslet se nad tím mozkem nezasvěceného. Pokud mu lidi nechodí na koncerty, zřejmě je to proto, že jim za těch 50,- Kč nabízí méně prožitku než ty dva panáky rumu, co si potenciální návštěvník dá v onom protějším baru. Proč tomu tak je? Kdo ví. Z jukeboxu hrají písně, kterým před těmi Tomášovými dává konzument přednost, dá se tam lépe pokecat s kámoši…

Pokud chce babička mít ze svého ohánění se jehlou víc než vlastní radost, nechť se nechá zaměstnat jako šička nebo ať na zakázku spravuje ponožky. Ale asi z toho nebude mít tu radost.
Pokud chce tetička mít ze svého zahradničení víc než vlastní radost, nechť si otevře květinářství, kde ji místo rozkvetlých živých keříků budou obklopovat již nařezané kytky v konfekčním balení.
Pokud chce mít strejda ze svého vaření piva víc než vlastní radost, nechť se nechá v nějakém průmyslovém pivovaru zaměstnat jako údržbář.

A muzikant? Může na to jít jako babička a vedle tvorby vlastních písní zařadit do repertoáru něco, co lidé poslouchat chtějí. Nebo na to může jít jako tetička a postavit si třeba plesovou kapelu. Anebo na to může jít jako strejda a jít hrát do zavedené kapely.

Můžeme si rvát zbytky vlasů nad tou krutostí a nespravedlností, kterou leckdy oprávněně cítíme nad tím, že se jiným muzikantům daří prorazit lépe než nám. Ale věc se má tak, že by od nás bylo značně sobecké a namyšlené nárokovat si od veřejnosti víc, než čeho se dostává provozovatelům jiných koníčků. Tedy občasnou pochvalu a poplácání po zádech.

V poslední době je určitě tématem číslo jedna migrace. Toto slovo je v médiích omíláno nepřetržitě a já dokonce myslím, že zcela právem, protože je to téma, které se týká nás všech a může určovat naší budoucnost a to jak budeme žít. Toto slovo mne ale inspirovalo k tomu, abych se zamyslel i nad migrací tak trochu jinou. Mám na mysli migraci muzikantů mezi kapelami. Ano, je to docela normální a vidíme to i ve světě, že jeden muzikant jde najednou hrát někam jinam a často je to ku prospěchu věci. Vždyť kdyby to tak nebylo, tak AC/DC nemá svého Bryana, Deep Purple Steva Morse, Arch Enemy by nemělo Alissu atd. Migrace muzikantů je tedy často velmi dobrá věc. Pak tu máme ale muzikanty, kteří mají nutkavou potřebu hrát nebo spíše působit ve více kapelách nebo – chcete li – v projektech..Dokonce známe z historie i tzv. super kapely složené z opravdu zvučných jmen. Zvláštní na tom je, že tyto kapely neměly dlouhého trvání a celkem nepřinesly nic zajímavého a ani převratného. Co nám to říká?? Říká nám to, že to, aby vzniklo něco mimořádného, není potřeba virtuosity. Je potřeba, aby došlo k osudovému spojení lidí. Něco jako když potkáte osudovou lásku a během chvíle jste si jisti, že to je ono..Ano, to je přesně ta půda, kdy vznikají velké věci. Lidé a potažmo muzikanti si musí sednout i lidsky. Věřím v to, že člověk do své hudby promítá i své povahové rysy, nálady, nasranost, beznaděj, ale třeba i naději, lásku, přátelství..Dá se tedy říci, že hudba je život…Kapela složená z lidí, kteří se respektují nejen muzikantsky, ale i lidsky, tak taková kapela má předpoklad, že něco přinese zvláštního a zajímavého. Čili není to jen o harmonii hudební, ale taky o harmonii mezi členy kapely..Abych se vrátil k té migraci – znám muzikanty, kteří hrají hned v několika kapelách a někdy je ten počet kapel skutečně extrémní..Pak jsou muzikanti, kteří skutečně migrují a neustále mění kapely v zoufalém hledání „čehosi“..Když jsme museli hledat nového bubeníka, protože náš bubeník odešel hrát na „lepší“..Tak se nám podařilo sehnat bubeníka přes inzerát..Klučina, co nebyl zrovna adekvátní náhradou a taky nebyl žádný virtuos. Bylo z něho ovšem cítit „něco“ jistý potenciál a vůle, ale co bylo hlavní – okamžitě zapadl lidsky a to byl ten rozhodující moment, kdy jsem si řekl, že hudbu podřídím jeho schopnostem a tedy volil jsem poměrně velkou míru kompromisu..Ano, jako člověk mi stál za to, protože jsme chtěli mít v kapele hráčskou pohodu a to nejen muzikantsky, ale i lidsky. Migrace muzikantů je možná podvědomým, ale i někdy vědomým hledáním něčeho, co neumíme přesně definovat..Samozřejmě jsou i pitomci, co jdou za slávou a čím zvučnější jméno kapely, kterou právě okupují, tím blíže je kýžený cíl. Ale takto to nefunguje. Sláva by měla být vedlejším produktem práce lidí, kteří si prostě sedli a měla by to tedy být jakási přidaná hodnota..Samozřejmě jsem si plně vědom toho, že dnes je i v tomto politikaření, vlezdoprdelismus, kamaráčoft a jiné nám známé praktiky, ale věřme tomu, že model, který jsem tu nastínil stále ještě existuje..Migrace muzikantů možná tedy má nějaký smysl, ale já si stejně myslím, že je lepší kultivovat to, co mám a nechat věci, ať se dějí než hrát v pěti kapelách a čekat se kterou to klapne..Tak ani nevím, zda tu nementoruji nebo nedávám nějaký návod jak uspět..Myslím ale, že ne..Tak jako ve všem co vyznávám, bych nechal mozek stranou a naslouchal bych spíše srdci..Chcete li migrovat – migrujte. Chcete li vyzkoušet šestnáct kapel, udělejte to..Na závěr snad alejedno čínské přísloví – „ Dávejte dobrý pozor na to, co si přejete – Může se vám to totiž splnit „

Brrrrm, vrrrm, přijíždí Autobus, jihlavská heavymetalová kapela, která právě vydala novou desku „Poslové“. A je to heavy metal šmrncnutý pohodovým rockem. Dobrá věc pro milovníky těchto hudebních stylů.

Kapela cédéčko v papírovém přebalu nahrála ve složení: Petr Doldy Dolének, Jirka Dvořák a Pavel Augustýn – zpěvy, Milan Zerzánek – basa, Martin Zerzánek a Jirka Klíma – kytary, Michal Dostál – bicí, Ivan Bauchner – klávesy. Jako host se objevuje ve skladbě Stoupej výš bicák Ondra Němec. Hudba a texty jsou společným dílem Autobusu a Petra Dolénka.

A právě Doldy je asi největším překvapením v této sestavě. Je to světoběžník. S trochou nadsázky lze říct, že je jednodušší vyjmenovat kapely, se kterýma nikdy nezpíval než ty, ve kterých skutečně působil. Namátkou mě napadají Dirty Games, Morava anebo nově Kreyson Memorial.

Po intru, které není uvedeno v bookletu, ale na CD má vlastní stopu, přichází hned titulní song „Poslové – Cesta ohněm“. Chytlavý song plný melodických kytar a tomu odpovídajícímu zpěvu. Velmi svižně se rozjíždí následující „Crazy“. To je docela kvapík! Mám rád unisono kytary a ty tady nechybí. Text je o metalová královně, která se objevuje na každém bigbítu.

Zaujala mě i balada „Stoupej výš“, ta je dostatečně patetická, aby zabírala na letních parketech. Kvílící kytarové sólíčko taky nechybí. Následující „Máš svý trumfy“ stojí na neskutečně vlezlém motivu kláves. Jen čekám, kdy z repráků zazní hlas Pala Habery :-). Opravdu pěknou halekačkou je „Já tě znám“. Dovedu si představit, jak ji s kapelou zpívá celý sál. Další peckou je „Nejde vrátit čas“. Profláklej název, ale jinak naprosto nová píseň se silným kytarovým tahem. Palec nahoru!

„Volný pád“ taky stojí na opakovaném kytarovém riffu. Tohle Autobus opravdu umí. A taky zvládá klasické balady, jako je třeba „Vstávej“. Učebnicí heavy metalu je sedmiminutový epos „Baskervil“. Tohle se mi hodně líbí. A podobně mýtickým tématem se zabývá i závěrečný hit „Kraken“ s lehce naivním textem.

Když to shrnu, tak musím říct, že Autobus není špatnej, ale zároveň to není žádný bořič hitparád. Já se tímhle Autobusem ale rád svezu i příště.

Pro Rockpalace Jan Holý

Dan Horyna se chystá oslavit své 60. narozeniny a mě připadá, že si tím z nás Dan prostě vystřelil a dělá srandu. Proč? Na to je jenoduchá odpověď. Kdo ho zná, dá mě jistě za pravdu, že tolik elánu a energie, která z něj doslova tryská s jeho věkem absolutně nejde dohromady a tím se Dan vlastně vymyká jakýmkoliv pozemským zákonům! A kdo si myslíte, že přeháním, tak laskavě zdvihněte svá pozadí a vyrazte na jeho koncert a že mě dáte za pravdu, je jistá věc!

Myslím, že není třeba tady blíže Dana představovat, kdo z rockerů u nás by tohoto jednoho z našich nejlepších rokových zpěváků neznal. Bylo o něm již napsáno i řečeno hodně, já osobně doporučuji Danovu 13. komnatu natočenou pro Českou televizi, kde řekl o svém životě vše a v plné nahotě, za což má určitě nejen můj veškerý respekt, protože dnes málo kdo umí přiznat své chyby a pády. Ono pořekadlo o tom, že co tě nezabije, to tě posílí Dan 100% potvrzuje a jeho vzlet z úplného dna je něco vyjímečného a určitě hodné obdivu i respektu!

Jelikož si Zeppelin, jak se léta a právem Danovi říká nepotrpí na nějaké monstrózní oslavy a koncerty na rozdíl od jiných „hvězd“ oslaví své 60. narozeniny v pražském klubu Vagon, kde si zazpívá jak se svým Merlinem, tak i Vitacitem, který dá se říct téměř v původní sestavě s ním hlásí svůj návrat! Jako hosté by se měli objevit Aleš Brichta se svým triem a kapela Harlej. To vše ve Vagonu proběhne v úterý 13.6. Rovněž Danovi příznivci se mohou těšit na knížku o něm, která by měla vyjít koncem tohoto roku.

Já osobně si moc vážím toho, vzhledem k jeho názorům i životním postojům a když vidím Danovo neuvěřitelné charisma i množství pozitivní energie z něj sršící na míle daleko, že někdo jako on existuje a myslím, že zdaleka nejen mě dodává velikou sílu do života. A to je myslím nejvíc, co vlastně v životě lze dokázat.

Náš celý Rockpalace se řadí do zástupu gratulantů a přejeme Danovi i nám všem, aby ještě hromadu let řádil po všech podiích v naší zemi a tím nás dostával do světa, kde ta špína co je venku nemá místo!
Takže Zeppeline, zústaň nám moře let zachován a velký dík za vše, co jsi pro naše bigbítová srdíčka vykonal!

Pro Rockpalace Pepíno Sodomka.
Foto archiv Dana Horyny.