Telegraf oslavil na domácí půdě v Pečkách čtyřicátiny. Gratulovat mu přijel třeba Limetal nebo Alkehol. Muzikantům nakonec tleskalo na sedm stovek fanoušků.

Horké sobotní odpoledne patřilo kapele Telegraf, která letos slaví 40 let na rockových pódiích. A je to poctivě odsloužená čtyřicítka. Na rozdíl od jiných kapel Telegraf nikdy neměl delší pauzu než půl roku. V jeho řadách se vystřídalo padesát muzikantů a dodnes má kapela alternace na určité posty podle hesla „Kdo může, pomůže“. Čtyři telegrafisté sledují už tento pozemský bigbít z nebe. Těm kapela poslala píseň „Padaly hvězdy“, kterou nehraje moc často.

Pečky ve středních Čechách jsou Mekkou železničních modelářů a fanoušku dobrého bigbítu. Já mám rád oboje. Mašinky i rokenrol. Takže bylo mou milou služební povinností podpořit přátele modeláře na výstavě Mašinka v Pečkách, která je největší akcí svého druhu v ČR. Nikde jinde u nás nejsou kolejiště a železniční modely vystaveny ve třech továrních halách. Tleskám přátelům modelářům z Peček a okolí. Není sranda zorganizovat takhle velkou akci. Něco o tom vím, protože léta pomáhám kamarádům s výstavou mašinek u nás ve městě.

Festival Mašinka odstartoval vystoupením kapely Purple Mania. Instrumentálně skvěle vybavení muzikanti přehrály řadu cover verzí nejen od Deep Purple, ale i od Nirvany nebo Metallicy. Řady kapely rozšířily dvě houslistky, děvčata ze String Ladies. Po nich na podium vystoupil domácí Roxor a hlediště začalo houstnout. Ten ve svém zhruba půlhodinovém setu přehrál průřez svou tvorbou. Za aktuální desky Kazatel došlo třeba na Kdo si počká. No a já si počkal a dočkal jsem se po letech vystoupení Roxoru. To byl můj dluh vůči kapele, která mě dlouho baví.

Stejný dluh, ale ne tak dlouhý, jsem měl k Limetalu. Psal jsem recenze na všechny jeho nahrávky, každý singl a každá píseň prošla mým recenzentským okénkem. Kapelu jsem živě viděl až teď. Dočkal jsem se a musím říct, že čekání stálo za to. Z téhle party přímo srší radost z hraní. Písničky z debutové desky máme s mojí drahou polovičkou dostatečně naposlouchané, takže jsme si hodně zazpívali. Tohle vystoupení nemělo chybu. May day jsme si zavolali jen v refrénu stejnojmenného songu.

Před vystoupením Alkeholu moderátor akce přinesl nemilou zprávu, že nedorazí Aleš Brichta, který prý nedohrál ani vystoupení na pivních slavnostech ve Velkém Poříčí, odkud se měl přesunout do Peček. Vedro ho přemohlo. Přeci jen nikdo nemládneme. Alešovi přejeme brzkou regeneraci a návrat na pódia.

Alkehol sympaticky svůj set natáhl. Tohle gesto je hodné králů! A byla to opravdu Jízda králů hospodského rocku. Z plna hrdla jsme si zazpívali Hospodo nalejvej, Na Slamníku i O chlastu. Kapela si to viditelně užívala. Viditelně spokojený Kuna i Ota Hereš pilně komunikovali s publikem. Bylo to fajn. Alkehol jsem viděl opravdu asi po deseti letech a musím říct, že mě jejich vystoupení bavilo.

Největším překvapením celého festivalu byly cimbálová muzika Žandár. To byla pecka, jak okovaní fandové po pódiem zpívali lidovky. Nejeden pár se dal do tance. Směska českých, moravských a slovenských lidových písniček se prostě musela líbit. Rockeři si dokonce vyžádali přídavek. Skvělí muzikanti. Opravdovou bombou byla již taky zlidovělá píseň Telegrafu Legenda s housličkami a cimbálem. Tu se Žandárem přezpíval Petr Bašus s klávesákem Viktorem Szitou. To mi spadla brada!

No a zlatým hřebem Mašinky byl domácí Telegraf. Jeho frontman Petr Bašus táhne tuhle káru už 40 let a jak říkal, hrát bude dál. Aby taky ne, když řada písniček Telegrafu doslova zlidověla. Kapela pro letošní výroční sezónu oprášila řadu pecek, které nehrála třeba dvacet let. Zazněly tak světové covery s českými texty, jako je třeba Kouzelníkův klobouk nebo Šlapací kolo. Samozřejmě ale nechyběly opravdové hity z dílny Telegrafu. Pečeckou oslavu si nenechala ujít řada bývalých členů skupiny. Někteří si i zahráli a zazpívali. Jako obvykle nechyběl zpěvák a skvělý showman Ondra Marek, který je velkou personou naší scény. Navíc jeho hlas a srdce prostě patří rocku a heavy metalu! S Telegrafem si zabrnkal taky basista Roman Matěj Veselý, jinak basák Roxoru. Vystoupil i fenomenální kytarista a skladatel Jirka Lacina. Ten ale tentokrát „jen“ zpíval. Proto zazněla třeba píseň Nezapomeň, kterou tahle parta věnovala bývalým láskám. Ovace sedmisethlavého publika byly naprosto zasloužené. Telegraf si to viditelně užíval. Jako by dostal Křídla andělů, které zazněly dokonce dvakrát. Kapela hrála víc jak dvě hodiny. Končila až v půl druhé. A Pečky ten den asi nešly ani spát!

Telegrafu přeju do dalších čtyřiceti let spoustu spokojených fanoušků. Tohle si legenda opravdu zaslouží!

 Pro Rockpalace Jan Holý

Naostřená kytara, aparát v železné kleci, aby nikomu neublížil. U toho stojí „krotitel“ Petr Farkaš z kapel Maelström a Henych 666. Po nějaké době jsem byl opět osvícen múzou a chtěl jsem si udělat nějaký „rozhovůrek“ jen tak pro radost svou a věřím, že i čtenářskou. Náhodou jsem jel okolo domku, kde bydlí kytarový „brusič“ Petr Katana Farkaš a hned mi bylo jasné, s kým rozhovor budu dělat. Tak vítej na palubě Rockpalace KATANO a jdeme na to!

Dlouho mi leží v hlavě, proč máš přezdívku „Katana“? Vzpomínám si, kdy jsi mi před léty ukazoval u vás ve sklepě, jak hrát jednu zapomenutou písničku. Přitom jsi hrál na kytaru, zpíval a ještě nějakým nadpřirozeným způsobem jsi mi stačil klepat na kropáč bubenické přechody. Je tedy ta přezdívka daná tím,že to s katanou umíš stejně jako s kytarou?
Jasně, to si pamatuju, byla to tuším skladba nějaké severské kapely, na jméno si už bohužel nevzpomenu, už je to nějaký ten pátek. Každopádně ten můj přednes musel být hodně vtipný, když Ti to zůstalo v hlavě ?. Co se týče přezdívky „Katana“, je to pseudonym u Henych 666. Celý zní Sushi Katana, dříve jsme měli kostýmy, postavy, pro představu, já byl japonská školačka Sushi Katana, na stojanu od mikrofonu jsem měl propíchnutého medvídka katanou, všude krev, na nohou bílý podkolenky, sukni, v očích bílý čočky, prostě radost pohledět ?Luboš Kaštánek (budiž mu země lehká) byl nepraktický lékař Dr. Kaštan, byl celý od umělé krve, vypadali jsme jak z děsivýho komiksu, byla to sranda, hlavně při focení… Takže odsud je Katana. Jinak s kytarou mi to jde o něco líp než s mečem ?

Když jsme u kytary, co máš teď za „vercajk“?
Už léta jsem věrný značkám Gibson a Mesa/Boogie. Takže v racku mi zpívá předzesilovač Mesa/Boogie Triaxis, efekt mám Rocktron Intellifex a koncák je Strategy 500 (s tím se dá ozvučit i menší PA systém?) Všechny kousky jsou první verze, poctivá práce, takže pro mě ideální, harmonicky plná syrovost. Box mám taky od Mesy, je to 4x12 typ Rectifire. Kytaru mám Gibson Les Paul Studio z roku 95, těžká poctivá mahagonová kráska s nadupaným snímačem 500T Super Ceramic. Jsem hrozná konzerva, co se týče těhle věcí, léta jsem hledal ten „svůj sound“, tušil jsem už tenkrát, že jinudy než přes Tennessee a Petalumu cesta nepovede. Tahle kombinace je jednoduše geniální.

Vyučuješ hru na kytaru. Jak ale cvičíš ty? Jak intenzivně?
Dřív jsem hrál víc, i sedm hodin denně, dokola jsem cvičil různé techniky, okolí mě muselo mít hodně rádo. Za těch mých bezmála třicet let hraní jsem určitě štval hodně lidí. Fakt jsem jel jeden jeden riff dokola celý den. Dneska tím, že učím, tak i cvičím. Víceméně to moje domácí cvičení, je spíš o vymýšlení nových písní, než o tvrdém drilu.

Ty a Maelström. Co mi o tom spojení řekneš?
Už si neumím představit život bez Maelström. Patříme zkrátka k sobě. Je nedílnou součástí mého života, moje absolutní srdcová záležitost..

Ty jsi ale odešel z Maelströmu a naskočil jsi do projektu Vlasty Henycha „Henych 666“. Nebyla to pro tebe tak trochu větší změna?
Je to pravda, na dva roky jsem byl z Maelström pryč, potřeboval jsem změnu, jak říkáš. Chtěl jsem zkusit další možnost využít toho co umím. Dostal jsem se do „šestek“ k Vlastovi Henychovi. Obrovská škola, Vlasta je skvělej znalec hudby, nejenom vlastní kompozice skladeb, psaní textů, ale celkově produkce kapely. V šestkách jsem poznal zmíněného Kaštánka, neuvěřitelný kytarista, taky samouk, jako já. Měl zvláštní „špinavej“ feeling, načichlý směsí punku, metalu, blues, prostě super. On byl takový můj protipól, přesto skvělý kamarád.. Já černý Les Paul, on bílý. On robustní postava, já spíš naopak. Já víc technik, on víc rebel. Já hraju jako pravák, on jako levák. (mimochodem, taky jsem levák, ale hraju napravo). Hodně mě naučil, otevřít se víc kytaře, hrát maximálně harmonicky… Zkrátka šestky mě hodně inspirovali, posunuli dopředu, dokonce jsem začal víc zpívat, jestli se to tak dá tedy nazvat. Je vtipný a fajn si zazpívat Kladivo na čarodějnice, když si vzpomenu, že jsem v mládí na tuhle píseň mlátil hlavou na koncertech Törru, kde Vlasta působil… Jinak, s Vlastou, Jirkou Atletem Hladíkem a Honzou Kodetem, pokračujeme dál, je super spolu skládat písničky a hrát, Kaštánek bohužel odešel dřív než měl, hodně na něj myslím…

Možná tě překvapím, ale koupil jsem si CD Henych 666. Než mi ho někdo z kamarádů odnesl z auta,poměrně intenzivně se točilo v přehrávači. Mnoho dalšího kolem tří šestek jsem ale už nikde nezaznamenal. Je to jen můj pocit nebo to skutečně nefungovalo?
Je super, že sis koupil naší placku a ještě víc super je, že se tak líbila, že Ti ji odnesli z auta ? Tak šestky jedou samozřejmě dál, máme naplánované nějaké akce, děláme na nových písničkách. Chvíli jsem s nimi nehrál, to jsem se vrátil do Maelströmu, ale před rokem jsem si u šestek zaskočil jeden koncert za kytaristu, který tam náhle skončil a byla to tak bezvadná akce, že jsem tam zůstal. Pro zajímavost, nehráli jsme spolu dva roky, možná víc a ten koncert jsme dali bez společné zkoušky, rovnou na první dobrou, to bylo super. Takže nakonec funguju u obou kapel.

Teď jsi zpět v Maelströmu a kromě tvého návratu jsem viděl i jiné změny v kapele. Jaký je tedy Maelström dnes?
V Maelströmu proběhly velké změny, po deseti letech odešel zakládající člen Vašek Zelenka a bubeník Kamil Šulan, oba moji velký kamarádi, strávili jsme spolu spoustu perfektních let. Kluci šli jinou cestou a na jejich místa přišli Vašek Bečvář na bicí a Filip Blovský na basu. Zpívá Vasil Koban, velevěrný to člen, výbornej muzikant a kamarád. Rád bych podotknul, že kapela byla během dvou měsíců připravená hrát, kluci to zvládli na výbornou. Křest ohněm pro kluky bylo Kladno. Bezvadná akce, Maelström hodně ožil. Kapela se celkově omladila, Vašek má na bicí děsivou ránu, Filip má rád tvrdou muziku, s Vasilem nás strhli sebou a Maelström je teď tvrdší, živelnější. Natočili jsme videoklip k jedné z prvních věcí s názvem Maelström. Dostala nový kabát, je to s klukama metalmazec?. Budeme točit další videoklip, už k nové písni, děláme na dalších nových věcech, jezdíme po koncertech, je to moc fajn.

Jaké máš plány do budoucna? Kromě vystupování s Maelströmem máš ještě nějaké jiné projekty?
Víc projektů než mám, bych už asi nepobral. Hraju s Maelström a Henych 666, skládám písně pro Maelström i šestky, učím na kytaru. Sám se v hudbě učím pořád dál, před pár lety jsem se začal učit klasické hudební kompozici skladeb, mám moc rád vážnou hudbu, hlavně smyčcová kvarteta a symfonickou tvorbu. Je skvělé pozorovat, jak hudba boří hranice mezi styly, kdy ti studium klasické kompozice dá poznatky do metalu a naopak. To bych se ale moc rozpovídal a nakonec by jsi mě musel asi zabít, abych přestal mluvit. Hudba je prostě boží a jeden z hlavních plánů do budoucna je u ní zůstat, pochopit co nejvíc z jejího nitra a jasně - dál pokračovat s Maelström a Henych 666 ?

Díky moc pozvání a pokec Peťo, ahoj
I já tobě děkuji Katano!
Pro Rockpalace Šošon

Jména Arakain a Robert Kania jsou spolu nerozlučně spjatá stejně jako s pojem heavy metal v tehdejším, socialistickém Československu v dobách Temna. Robert (známý jako Robin) byl k nepřehlédnutí. Však všechny tehdejší koncerty Arakain měly v prvních řádách stále stejné tváře a možná jsme už tehdy stáli nejednou bok po boku se vztyčenou rukou a oba z plných plic křičeli...tak jak vám sedí, ta naše Metalománie...Rob se z řadového fanouška "vypracoval" na bedňáka a následně se z něj stal vedoucí FC Arakainu. To, jak se okolo našich metalových bohů může "ometat" jsme mu strašně záviděli-))) Na jeho jméno jsem opět narazil když vyšla kniha Arakain - 20 let natvrdo, které byl spolu s Bohoušem Němcem autorem. Jasně, kdo jiný měl ke kapele tehdy nejblíž. S Robertem jsem se pak po letech opět setkal na jedné zastávce Arakain Memory, kde nemohl chybět. Na FB sleduju jeho veledílo, ohromné kolejiště a občas spolu prohodíme pár slov o starých časech. Včera mi na mém profilu FB vletěla vzpomínková fotografie starých Arakain a s Robertem jsme zapředli zajimavý rozhovor a vznikla myšlenka Roberta vyzpovídat pro Rockpalace. Robert se krásně rozhovořil, že bylo zbytečné ho přerušovat -). Tady máte zpověď jednoho metalisty, který byl svým způsobem "u toho", když se v tehdejším Československu rodila velká legenda - Arakain.

Cesta k muzice

Cesta k muzice byla ne úplně přímočará. V dětských letech jsem byl spíš vášnivým „mašinkářem“, sbíral jsem velikost TT, měl poměrně velkou sbírku a dokonce jsem si pak v dospívání sám stavěl postupně dvě docela velká kolejiště. Muzika šla dlouhou dobu mimo mne, nakonec v komunistickém rádiu (o televizi ani nemluvím) žádná pořádná stejně nehrála a jiný zdroj k poslouchání jsem ve svém okolí neměl. Na střední škole jsem pak se spolužáky chodil na Abraxas, to byla první kapela, kterou jsem pravidelně poslouchal. No a v roce 1983 mi kamarád, se kterým jsem seděl v lavici, poprvé řekl o Arakainu, kde bubnoval kolega z práce jeho maminky, Mirek Nedvěd. On je viděl dřív než já, a v původní zakládající sestavě, což mu dodnes závidím. Já byl na prvním koncertu až po prvním střídání muzikantů v roce 1984 na Barče, shodou okolností to byl první koncert, na kterém byl i Bohouš Němec, můj literární bratr, ale to jsme se ještě zdaleka neznali. Arakain mě doslova uchvátil, přímočará muzika, poctivost, rebelie a vlastní názor, to vše, a ještě víc, z nich vždy doslova dunělo po celém sále. A kromě půlky převzatých věcí hlavně i vlastní tvorba s tehdy ještě ryze metalovými texty, které ale k jejich muzice skvěle zapadaly a byly o něčem. Každý půlrok pár nových skladeb, kdy byl vždy znát posun v muzice, vyhranosti i v textech. Občas sice koncerty zrušil nějaký místní zákaz, buď v Praze nebo v jiném kraji či okrese, to podle toho, co kde jaký komunista napsal za blábol na místní stranickou buňku nebo do novin. Na podlaze v pokoji jsem sprejem přes šablony z papíru udělal stylizovanou vlajku Arakainu, se kterou jsem pařil na koncertech v prvních lajnách, a o které (jak sem se dozvěděl až později od Miloně Šternera), Aleš napsal text v Metalománii: „Transparenty v rukou, to je snad mámení...“. Všechny pražské koncerty pro mne byly povinností, postupně jsme s partou zajeli i na nějakou tancovačku v dostupné vzdálenosti. Párkrát jsme si s muzikanty stydlivě popovídali, párkrát se s nimi svezli busem zpět do Prahy a tak pomalu vstoupili do jejich povědomosti. Nakonec jsem jezdil s nimi už z Prahy a pomáhal tahat bedny, jedním z oficiálních bedňáků tam tehdy byl i Vlasta Henych.

Nástup k Arakainu

Školu jsem završil maturitou (a hned ten den oslavil koncertem Arakainu), a když vypadl jeden bedňák, řekl tehdy Zdeněk Kub: „Tak ať jezdí Robin, stejně s námi jezdí pořád“. A bylo to. Krásný půlrok, nejlepší období, co jsem u Arakainu kdy zažil. Druhým rokem už tam zpívala i Lucka Bílá, jezdila tak polovinu koncertů nebo zábav, ale byla skvělá, nezkazila žádnou legraci, spíš jí sama tvořila, a to zlato v hrdle, to tam už tehdy bylo zatraceně dobře znát. S nastupujícím Mirkem Machem jsme třeba jeli vlakem na Iron Maiden do Budapešti, když zbytek kapely jel autem. Chodil jsem na snad na všechny zkoušky, kde vznikaly nové skladby, byl jsem u toho, když Aleš cestou na zábavu skládal text Motýl noci, kterou už týž večer zpíval. Zažil jsem zkušenost i vtip Karla Jenčíka. Viděl jsem zjevení v podobě „nových“ Törr s Vlastou Henychem, když je na první koncerty vzal Arakain jako předkapelu. Kapela neuvěřitelně držela pohromadě, byla tam skvělá parta a zábava, to vše je prostě nezapomenutelné. Arakain hrál hlavně o víkendech, tak se to po mém nástupu do práce (dělal jsem u Dopravního podniku a dělám tam po pozičních přesunech dodnes) dalo zvládat, nicméně dvouletá vojenská služba na sebe nenechala čekat a tak můj nástup do uniformy byl leden 1987. Arakain mi dokonce přijel s celým autobusem na přísahu do Bratislavy, co dodat.

Dva roky pauza i když ne tak docela

Na vojně jsem si bral dovolené a opušťáky vždy ve dnech, kdy měl Arakain co nejvíc koncertů, abych je viděl a užil si je co nejvíc. Zázračným oblbnutím Československé lidové armády jsem se dostal i na mimořádnou dovolenou, když měl Arakain výroční koncert 5 let v Lucerně. Jako blesk pak na mne zapůsobily skladby Amadeus a Proč, když mi je během vojny Aleš Brichta nahrál na kazetu. Prostě skvěle zahrané pecky jako blázen a já v prvních tónech vůbec nevěřil, že to je Arakain, až když začal zpěv. Obrovsky se posouvali a já u toho bohužel v těch dvou letech nebyl…

Druhá etapa a Fan Club

Po návratu z vojny těsně před Vánoci 1988 jsem se ihned hlásil u Arakainu a měl už u nich připravené místo bedňáka a navrch i vedoucího Fan Clubu (aniž bychom se na tom jakkoliv předem domlouvali). FC Aleš Brichta s Jirkou Urbanem založili a Aleš ho držel všemi silami při životě. Hned po Vánocích jsem se u Aleše v práci seznamoval s celou agendou FC, Aleš psal a kopíroval nový zpravodaj (Arakain Info 4) a spolu jsme pak psali obálky, olizovali známky, vkládali zpravodaj a házeli do schránek. Členů bylo kolem 400, přebral jsem je do své organizace, udělal jsem si kartotéku, nové přihlášky, najel jsem na svůj systém a za rok a půl už bylo členů 4500! Zpravodaje jsem začal postupně tvořit sám, a z Infa se stal Arakain Report, za kapelu jsem dokonce vyřizoval i korespondenci. Všichni jsme tehdy ještě chodili do zaměstnání, do toho se jezdilo víc koncertů, takže to byl obrovský záhul. Ráno v 6 budíček, do 15 v práci, pak celé odpoledne vyřizovat FC administrativu. Když byl koncert, tak jsem musel utéct z práce trochu dřív, protože odjezdy byly kolem druhé odpoledne, a kolem třetí ráno jsme se vraceli domů. A v 6 zase vstávat. Naštěstí v době, kdy se jezdilo 15 až 20 koncertů v měsíci, jsem už měl v každém kraji pobočku FC několika fanoušků, která materiály samostatně rozesílala a to byla významná pomoc. A i v práci mi naštěstí vycházeli naštěstí maximálně vstříc, protože má kombinace náhradního volna, dovolených, neplaceného volna a neviditelných včasných odchodů jen tak tak na celý rok vždy vyšla, že jsem nikdy žádný koncert nevynechal. Kapela mne tehdy brala jako svého šestého člena, podobně brala předtím i Vlastu Henycha. Jenže upřímně mě postupně ten kočovný život nic dalšího nepřinášel, nechtěl jsem tak trávit svůj další čas a byl to i strašný nápor, když jsem neměl během dvou let jediný den volna, takže v létě 1990 jsem skončil. Arakain byl už profesionalizován a vztahy v něm už nebyly zdaleka tak skvělé, jako v nejlepším období, na které jsem vzpomínal. Přesto i v těchto letech jsem s kapelou zažil výjimečné záležitosti typu vystoupení na Metalmanii v Katovicích, zájezd na koncerty do Moskvy těsně před listopadem 1989, vydání první desky Thrash The Trash a obecně thrashové období, které asi kapelu proslavilo nejvíc. Ještě jsem dělal dál pro kapelu Fan Club, ale ten pak brzy skončil, když po revoluci v podstatě ztratil smysl. O všech kapelách se všude smělo psát, vznikly rockové časopisy, fanziny ztratily aktuálnost a punc samizdatu, a zájem o kulturu na několik let všeobecně opadl. Samozřejmě jsem dál sledoval Arakain, chodil na významné koncerty, ale život jsem už dál měl jiný.

Třetí etapa a kniha

Koncem roku 1997 mi zavolal Aleš Brichta, že by chtěli obnovit FC a jestli bych předal zkušenosti člověku, který to chce dělat. Ze setkání vyplynulo to, že jsem se do toho radši pustil sám a začalo další kolo mé práce s kapelou. Název Arakain Report zůstal stejný, ale zpravodaje už byly profesionální, s barevnou obálkou a spoustou fotek. Jenže doba už byla jinde, rozmáhal se internet a o tištěné zpravodaje nebyl takový zájem, jaký asi kapela předpokládala, členů bylo jen asi 300. Materiály jsem sbíral na koncertech, když jsem občas s kapelou někam opět vyjel, zajímavé byly i návštěvy studia u Petra Jandy. A velkou poctou bylo pokřtít pro mne nejlepší desku Arakainu – Apage Satanas. Byl jsem také jedním z poradních hlasů, když se vždy vybíraly natočené skladby na nové album. A má anketa Fan Clubu nakonec pomohla přesvědčit kapelu o zařazení nevydaných skladeb na album Archeology. Blížilo se totiž výročí 20 let Arakainu a Bohouš Němec (se kterým jsme se už samozřejmě znali) se jednou bavil v Kainu s Jirkou Urbanem o knize, kterou chtěl Jirka k výročí udělat. Při debatě o jejich představách jsem navrhl místo brožury s fotkami udělat právě ten výpravný koncept knihy, který se pak realizoval. S Bohoušem jsme to po dohodě vzali do svých rukou, abychom měli jistotu, že skutečně vznikne, protože si to výročí Arakainu zasloužilo, o vydání knihy se pak organizačně postaral Aleš Brichta. Kapela nás vzala v předstihu za sestavení knihy v září 2001 (14 dní před terorem na Dvojčata) dokonce sebou do USA na český rockový festival, parádní zážitek, na který bych se jinak nikdy nedostal. Pak už začala intenzivní práce na knize. Měl jsem naštěstí z raných dob spoustu archivních materiálů, plakáty, články, a spoustu svých fotek. 3 měsíce jsem pak přepisoval texty, skenoval fotky, fotil plakáty a sháněl další materiály od muzikantů, vydavatelství i z dalších zdrojů. A další 3 měsíce jsme pak už s Bohoušem dělali rozhovory se všemi bývalými i současnými členy, přepisovali je z diktafonu do PC (doslova úmorná práce), kompletovali do souvislého textu a kapitol, doplňovali fotkami a ve finále seděli s grafiky nad „lámáním“ do knihy. Termín byl neúprosný, kniha musela být do výročí hotová a v tom poměrně rozsáhlém konceptu to byl šibeniční termín, takže to obnášelo všechny víkendy a i spoustu nocí. Navíc se nám kniha obtížně dokončovala, protože Aleš Brichta oznámil odchod z Arakainu (byl jsem shodou okolností u toho, když se ve studiu Petra Jandy při nahrávání alba Archeology po debatě s Danem Landou rozhodl k tomuto kroku) a atmosféra v kapele pochopitelně nebyla ideální. Naštěstí se vše povedlo a občas si skromně knížku pochovám jako něco výjimečného, co se mi (nám s Bohoušem) v životě asi povedlo. Po deseti letech pak přišlo ocenění za nejlepší knihu v anketě Břitva desetiletí, a když i po dalších letech zahlédnu někde v diskuzi na knihu pozitivní reakce, nebo úryvek z ní, vždycky to potěší. Beru jí jako nejlepší završení své práce a svého života u Arakainu, protože pro mne odchodem Aleše vše skončilo definitivně. Tím ale nechci říct, že Arakain už bez Aleše není ono, naopak, jsou stále lepší a s Honzou Toužimským jsou v té nejlepší formě, vždy se na ně rád zajdu podívat, protože jsou pro mne, a vždy budou, srdeční záležitostí. Lidsky jsem si ale v  době působení u kapely rozuměl nejvíc s Alešem Brichtou.

Od vláčků k vláčkům

I když dál sleduju muziku, vyhledávám spíš tu českou rockovou (metalovou), většinou mnou oblíbené kapely a muzikanty, které za ta léta kolem Arakainu osobně znám. Už ale nemám ten široký pojem o všem, protože chodím na koncerty jen jako běžný návštěvník, ale ty zásadní si samozřejmě nenechám ujít. Rád se s každým pozdravím, zvláště pak s bývalými muzikanty s Arakainu, projekt Arakain Memory tak pro mě měl úplně magické kouzlo, když jsem viděl hrát kromě Jirky Urbana Arakain v zakládající sestavě. Mým zájmem je ale nyní hlavně rodina a vláčky, ke kterým jsem se před pár lety vrátil, i když s jinou velikostí. Teď buduju nové kolejiště a tak se vlastně celý kruh uzavírá.

Klatovský ASMODEUS a Miloš Bešta byli, jsou a budou neuvěřitelným pojmem. Nikdy nepodlehli módnímu trendu. Asmodeus právě vydal své osmé CD (recenzi najdete v rubrice Recenze). Přinášíme rozhovor s leaderem, zpěvákem a kytaristou a duchovním otcem kapely Milošem „Zlým Lábusem“ Beštou.
Miloši ahoj, hned v úvodu k novému albu. 1. dubna bylo cílené datum, nebo jen souhra náhod?
Ahoj. Naprosto cílené. Na Apríla nevíš, zda je to legrace nebo ne. Takže většina fanoušků vyčkávala, co se to aprílového žertíku vyklube.

Jak jsi se k muzice dostal? Vzpomeneš si ještě, jaké kazety jsi cpal do kazeťáku, popřípadě jaké elpíčka dával na talíř gramofonu?
Já se dostal k muzice už ve druhé třídě. Maminka mě tehdy vzala za ruku a odvedla k přijímačkám do lidovky, kde jsem pak celých dlouhých sedm let preludoval na housle. Na střední jsme poslouchali především staré pecky od Citronu, Vitacitu a Arakainu. Ze zahraničních to byla Metallica a Black Sabbath. To se psal rok 1985.

Pokud dobře počítám Asmodeus by mohl letos slavit 30 let, chystáte s kapelou nějakou slávu?
Asmodeus bude slavit 30tiny až příští rok. Rok 1987 nepočítáme, to proběhl na podzim v mojí hlavě pouze nápad, pokusit se založit kapelu. Oficiálně jsme začali zkoušet až v létě 1988, kdy jsme také absolvovali první koncert. Pokud vše vyjde, tak chceme odehrát někdy v polovině roku 2018 několik koncertů. Kolik jich ve finále bude, zatím ještě není rozhodnuto. Mohou být dva nebo také deset. Ale zcela určitě budeme mít k tomuto jubileu připravené pro fanoušky malé překvapení.

Vzpomínáš někdy na svoje začátky? Byly to nádherné pionýrské doby, když Asmodeus začínal. Myslel jsi tehdy, že se dočkáte 30leté existence? Jakou období kapely jsi měl nejraději?
Občas, když takhle povídáme s klukama ze staré party, tak samozřejmě zavzpomínáme na úsměvné historky. Tehdy jsem o tom nepřemýšlel. Naše priorita bylo nahrát první CD, uspokojit sebe, upozornit na to, že nějaký Asmodeus vůbec existuje. Byli jsme mladí a mysleli si, že můžeme zpívat a hrát vše, co se nám líbí. To jsme se ale pletli. Komunistický režim měl tehdy jiný pohled na věc.

Měl jsi chuť někdy s kapelou opravdu praštit?? Je období, na které nevzpomínáš rád?
Nemyslím si, že by bylo nějaké období, kdy jsem si řekl, je konec, definitivně. Samozřejmě vždy, po odchodu nějakého člena skupiny, to bylo těžké. Nicméně jsem bojovník, chci vyhrávat, chtěl jsem pokaždé pokračovat. Dnes vím, že už bych nechtěl měnit sestavu, takže moje působení je přímo závislé na lidech, se kterými spolupracuji. Pokud by řekli – už nechceme – bude pravděpodobně konec.

V řadách Asmodeus kdysi působil také zpěvák a textař Petr Korál, dnes známý hudební publicista. Plánujete nějakou další spolupráci, nebo je to už uzavřená kapitola?
S Petrem jsme doživotní přátelé. Vždyť jsme spolu toho také spoustu prožili. Vždycky intenzivněji komunikujeme především v období nového alba. To se vidíme v jeho pořadu Hard and Heavy na Radiu Beat a navštěvuje mne, když přijede do Klatov. Po textařské stránce si nemyslím, že by naše spolupráce nějakým způsobem v budoucnu pokračovala.

Usmál jsem se tvému aliasu Zlej Lábus -))) Jsi jako kapelník diktátor?
Tento výraz není v historii kapely nějak výrazně zakotven. Já v začátcích skutečně někdy na koncertech skřehotal jako Jirka Lábus a některým mým kamarádům to přišlo setsakra úsměvné. A měli pravdu. Býval jsem docela přísnej kapelník. Dnes už vycházím se všemi spíše jako diplomat a myslím, že už umím zjemnit třecí plochy.

Kapela od počátku sázela jen na vlastní tvorbu, bylo to cílem?
Ano, vždycky jsme se chtěli prezentovat vlastní tvorbou. Je to ta nejtěžší možná cesta, ale pro mne jediná.

O Asmodeus, když prakticky sídlíte pomalu „za kopcem“ nebylo moc slyšet, není chuť na živé hraní?
Ten, kdo Asmodeus pečlivě sleduje ví, že vždycky odehrajeme k novému albu cca 12 – 15 vystoupení. Ke Kleinerovi to bylo 16 koncertů. Musí si tedy dávat dobrý pozor a počíhat si na ten „svůj koncert“, pokud nás chce vidět live. Jinou šanci totiž nemá. Když ji propásne, má smůlu. Nejsme kapela, která by hrála 4 vystoupení do měsíce. Jsme spíše studiové seskupení s velmi občasným živým hraním, navíc soustředěným jen do určitého časového období. Poslední koncert jsme odehráli loňský rok v dubnu a další budou, jak jsem zmiňoval výše, pravděpodobně příští rok v červnu 2018.

Za 30letou existenci kapela vydala 8 nosičů. Každou deskou se táhne nějaké téma, co dávalo podmět k tématu? Bylo to cílené, nebo vzniklo náhodně?
To bylo různé. Většinou Ti prolétne hlavou určitý nápad na celkové téma nebo koncept. A jindy máš zase chuť tvořit skladby každou s jiným motivem. Když je nápad dobrý, nosíš ho v hlavě i třeba několik let, než se zrealizuje.

Váš vydavatel Franta Březina se specializuje na vydávání vinylových desek. Můžeme se těšit i na nějaký další vinyl Asmodea? Vím, že zatím „na asfaltu“ vyšla jen Prosincová noc.
A také Past na Davida Kleinera, to jsi zapomněl. A hraje na něm opravdu skvěle!!! Další vinyl zatím neplánujeme. Je to obrovská finanční zátěž v porovnání s tím, kolik se jich ve finále prodá.

Oko Horovo je osmým počinem. Opět jsi sáhnul po textaři Honzovi Petričkovi, textoval na muziku, nebo ty jsi psal muziku na texty?
V posledních letech už píšeme stylem texty na muziku. Honza je mistr slova. Dokáže fantasticky zasadit do svahilského frázování češtinu. Nedokážu si představit, že bych spolupracoval s někým jiným. Už jsme si na sebe dokonale zvykli.

Jak jsme již psali v recenzi, tentokrát jste sáhli na téma egyptské téma. Když jsi zpracoval téma Příjezd krále… přišel čas vrátit se do Egypta?
Ne, to vůbec ne. Jsou to naprosto dva odlišné světy. Navíc Příjezd krále dělal ještě Petr Korál. Téma starověkých civilizací je Honzova doména, on je v tom naprosto úžasný, neskutečně sečtělý člověk. Byl to jen a pouze jeho nápad, posadit Oko Horovo právě tam.

Desku jste připravovali prakticky v tichosti, jak dlouho vznikala? Sedneš si a řekneš, začnu dělat nové album, nebo vzniká postupně?
Oko Horovo vzniklo za 4 měsíce i s natáčením. Je to naprosto spontánní deska, složená na jeden zátah. V podstatě to tak je. Když je třeba, sednu ke kytaře a složím píseň.

Nahrál jsi se stejnou sestavou jako předešlé album, což se zatím tuším ještě nepovedlo, podílejí se spoluhráči na nové tvorbě, nebo je to čistě tvým dílem a dílem textaře?
Ale kdepak. Třeba minulá sestava nahrála hned tři alba za sebou, plus dvě odlehčené rockové desky A+ a A+2. Tato nová sestava jde zatím velmi úspěšně, ve stopách předešlé. V rámci tvorby složím kompletní základ a aranžmá jednotlivých písní se pak společně ladí tak, abychom byli všichni spokojeni.

Kde se deska nahrávala?
Nahráváme pravidelně ve studiu ExAvik, které máme v Klatovech. Jedná se o špičkové studio s vynikající akustikou a ještě lepším personálem. Mastering pak probíhá ve studiu PyHa v Plzni.

Album obsahuje 10 skladeb na zhruba 30 minutách, což je stejné jako u některých předešlých CD. Říkáš si méně je více? Nebo nejsi milovník dlouhohrajících stopáží?
Mám rád alba spíše kratší a bohatě nacpaná nápady. Pak člověka nenudí a správně „odsejpají“.

Jak už je zvykem, i obal je na patřičné úrovni, kdo je autorem? Necháváš autorovi volnou ruku, nebo mu nastíníš svou vizi?
Autorem je malíř a grafik Radovan Hrabý ze Sušice. Má v podstatě volnou ruku, nicméně před zahájením práce s ním vše potřebné probereme.

Na obalu mě zaujala motýlí křídla, pojí se k nešťastné události, nebo je tam autor nakreslil spontánně?
Motiv obalu byl nakreslen už dávno předem v rámci prací Radka Hrabého. My jsme ho oslovili, zda by byl ochoten, tento motiv postoupit pro Asmodeus.

U jakého vydavatelství album vyšlo a kde si ho lidé můžou objednat nebo koupit?
Album vyšlo u našeho dvorního vydavatele firmy Magick Disk Musick Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., kde ho mohou naši fanoušci objednat přes E-shop www.madmusick.cz

smodeus nikdy nevydal žádný „živák“ a ani Best Of (nepočítám li tvé Bešt Of) neuvažujete, že nadešel čas třeba na DVD? Vaše koncerty byly pověstné.
Právě na Běšt-Off je záznam z koncertu a na další DVD se opravdu zatím nechystáme. Možná, někdy, nevím. Není to na pořadu dne.

Kde můžou fanouškové najít nějaké informace o kapele?
www.asmodeus.info nebo https://www.facebook.com/asmodeuscz/

Vrátím se k tobě, onehdy jsi byl za mnou v Klatovech v nemocnici a mluvili jsme spolu o projektu A+, jak to vypadá s jeho životem? Je natrvalo u ledu, nebo jen dříme?
Vyšly dvě desky A+ (2004) a A+2 (2007). Je trvale u ledu.

S A+ jsi realizoval to, co nešlo použít s Asmodeus?
Bylo to takové moje písničkovější druhé já.

Působíš i v jiných projektech, nebo působíš „jen“ jako producent kapel?
Dělám produkci jiných skupin. Snail, Mortifilia, Lord, Trautenberk, V současné době skládám společně s Honzou Petričkem rockovou operu Kladivo na pýchu (dokončení cca podzim 2018). Předtím jsme dělali muziku a texty pro klatovské Lordy , na jejich dvou albech 1000 poschodí a Čekání na jaro. V jiných skupinách jako hráč nepůsobím.

Občas zahlédnu tvoje jméno jako producenta u některých kapel, s Asmodeus máš málo práce :-))))?? Nebo je tam hudební přetlak energie?
To ne. Mohu si dát nohy klidně nahoru. Ale mě muzika baví, a proto ji dělám rád a s chutí.

Jako producent sleduješ naši scénu? Je v poslední době nějaká kapela, která tě vyloženě zaujala?
Moc mě baví poslední deska kapely Cruel - Entelecheia. Je opravdu skvostná.

Uvidíme v nejbližší době Asmodeus živě? Nové CD prakticky zavazuje ke koncertu, nebo jsi nad živým hraním zlomil hůl?
Jak jsem již zmínil. Pravděpodobně se objevíme před fanoušky na několika koncertech příští rok v červnu.

Každopádně jsi velmi dlouhou dobu na scéně, neuvažuješ o sepsání svých pamětí a historie kapely? I když Asmodeus nebyl hudbou pro masy (což asi bylo i tvým úmyslem), přesto byl, je a bude neuvěřitelným pojmem.
Do knihy se zatím pouštět nechci, i když by to bylo rozhodně zajímavé. Každopádně bych ji nemohl sepsat já, ale spíše Honza Petričko. Já nejsem ten správný psavec .

Miloši děkuju ti moc za tvůj čas, je tu něco, co nebylo řečeno a o co bys chtěl říci našim čtenářům?
Vzkaz je jednoduchý. Mějte rádi hudbu. Poslouchejte a podpořte Asmáč koupí posledních dvou desek Past na Davida Kleinera (CD, LP) a Oko Horovo (CD) v originále v e-shopu vydavatelství : http://www.madmusick.cz/online_store/CD/ASMODEUS-Oko-Horovo-digipack-CD-2017.html Nestahujte je v pochybné kvalitě bez textů a obalu. Až budete držet výpravný booklet v ruce a poslouchat originál, dáte nám za pravdu. Díky za rozhovor.