Tak a je po všem. Karviná Rocks je za námi a byla to povedená akce. A pokud si uvědomíme, že tato akce byla ve stejném termínu jako „Mástři“, tak účast lidí byla pro mne překvapivá / kolem 500 ks / a předčila mé očekávání / 250 – 300 ks / mírou vrchovatou. Počasí jsem prosil a uplácel svou nebetyčnou pokorou k matce přírodě a sliboval jsem to nejekologičtější chování do budoucna, alespoň, co se mé osoby týče, a byl jsem vyslyšen. Občas sice příroda ukázala zuby, abych si nejspíše uvědomil, že nic není jen tak samo sebou a poslala nad nás houf mraků, aby ukázala svoji moc…Nakonec jsme se ale domluvili a já od té doby budu típat cigára o podrážku a nedopalek strkat do kapsy než bych ho pohodil, budu třídit odpad, budu se v lese chovat tiše a déšť budu chápat jako blahodárnou záležitost….tedy pokud to nebude na podobné akci a pokud bude plnit jen svou životodárnou funkci…Před 18 tou hodinou jsem přifrčel s podiovkou a hned jsem na vstup letěl odevzdat VIP list – samozřejmě pozdě. To už pomalu začínala kapela ANIMAL ROCK a já byl docela překvapený, jak hezky jim to šlape a že to vůbec nebylo špatné. Lidi reagovali a prostranství se pomalu začalo plnit. Animaláci nehráli do prázdna a to jsem byl moc rád, protože hraní do prázdna jaksi postrádá smysl. Punkovou muziku mám rád a obzvláště když není opatřena blbými texty. Bylo poměrně těžké odmítat nabídky typu „Dej si se mnou panáka „ protože jsem věděl, že mám před sebou koncert. Obzvláště manager kapely WITCH HAMMER byl v tomto velice houževnatý, ale nebyl jediný…některé jsem začal podezřívat z toho, že jsou agenty rádia Časrock a že mají za úkol opít všechny účinkující a tím celou akci zhatit, když už nám tu reklamu nepustili…Nepopírám, že u mne se jim to skoro podařilo / snad mají smysl pro humor /. Lidé stále přicházeli a někteří byli překvapení, že potkali toho nebo onoho – mám rád takové akce i z toho důvodu, že se často potkají lidé, kteří by se jinak ani nepotkali. Doufám, že jsem to nenapsal příliš složitě. WITCH HAMMER nastoupili na scénu po obvyklé zvukovce a spustili pravý jablunkovský nářez.

Vždycky jsem si říkal, jak je možné, že nehrají nějaký folklor nebo tak něco a že nemáchají v luftě tou valaškou, když jsou z té gorolie, ale to oni né, mydlí ty šarpy druty a musím říct, že zatraceně dobře. A to jim chybí jedna kytara – dalo by se říct. No...mě tam nechyběla. Zvedlo to lidi a to bylo pozitivní. Mezitím jsem se snažil stále uniknout zmíněným agentům, ale musím říct, že to bylo čím dál těžší. Říkal jsem – „Kapelníku, tentokrát půjdeš na podium našrot a veškeré tvé pravidla vezmou za své“…Popravdě, některé agenty jsem ale vyhledával bo ty jejich náboje byly fakt dobré jak cyp. Začli jsme tam tomu říkat „ Malé Vizovice“…teda jen já, ale myslím, že to vystihovalo vše – kdo nemohl nebo nechtěl tam, tak mohl nebo chtěl k nám na Lodičky do Karviné. Akurát nás bylo padesátkrát méně. Ale randálu banda narobila jako by chtěla ty „Mástry“ přeřvat nebo jim poslat noční zvukový pozdrav hromadný…Začlo se pomalu stmívat a světla začínali mít ten správný švunk. Nastupuje INGOTT v čele s Jurou z Limetalu a ze stejdže se valí cunami nebo něco podobného. Má to tlak a strojově přesné podání podporuje alternující bubeník. Jura ukazuje, že umí zpívat a že poctivý hard rock is not dead. Vsuvka s křestem čerstvého singlu lehce přerušila valící se muziku. Křestu se ujal Izzy z Dogy a pak to zase jelo na plné koule. To už pod podiem křepčila hezká halda lidí a dostávali se do toho správného varu.

Pivo teklo, guláš chutnal a i na nějaké ty žebra z grilu došlo. Po slivovici vyhládne. Focení, smích, pohoda, spokojenost – to vše z lidí čišelo přímo hmatatelně. Ingott šel do finále a začala se chystat MESSALINA…Protože jsem kapelník této smečky, tak si netroufám hodnotit, ale banda se bavila a reagovala, když Messalina spustila. Hodnocení bych ale přesto nechal na lidech.

Po setu mé kapely, jsem počal korzovat a už jsem se nebál ani slivovice ani zelené. Nástup DOGY byl tradičně pompézní a z podia se na nás šklebil nějaký přerostlý pavouk s rudýma očima. Doga předvedla přesně to, co se od ní očekávalo, a uzavřela tento skvělý večírek.

Všechno organizační a muzikantské napětí ze mne spadlo a tak si už jen pamatuji, jak do mne šťouchají lidi, když ležím spící u vody s obavou, zda žiji. Vzbudil jsem se a i když mi bylo blbě, tak mi bylo dobře a krásně…Vše se podařilo a prostředí Lodiček, kdy podium bylo ze třech stran lemováno vodní přírodní plochou a nádhernou městskou přírodou, jen potrhlo neskutečnou atmosféru. Děkujeme Iniciativě Dokořán, která to celé spískala a budeme doufat, že se příští rok slezeme znovu. Děkuji všem těm, kteří přišli a podpořili nás rockery – Byli jste neuvěřitelní a my vám za to ze srdce děkujeme. Tento článek je především o VÁS !!!!

Tak…a teď mne klidně zabijte…Ruda Schweser

Moji dnešní úvahu bych rád věnoval festivalům. Tedy konkrétně festivalu „Pekelný ostrov“, kterého jsem se osobně zúčastnil. Bohužel pro mne ne tedy co by návštěvník, ale jako pracovník. Díky tomu jsem festival viděl jakoby naruby a rád se o tuhle skutečnost se všemi podělím. Někdo se možná po přečtení článku zastydí, druhý možná mávne rukou. Krom toho že jsem bubeník v hard rockové kapele, krom toho že píšu články pro Rockpalace, jsem profesí servisní technik u Toi Toi. Chtěl bych vám popsat mých pouhých 24 hodin festivalu.

Do prostoru kempu jsem přijel asi ve 13 hodin, tedy v době, kdy vystupovala první sobotní kapela. Auto jsem tam nechal, měl jsem volný vstup, tak jsem se šel podívat na kapely, něco málo pojíst a koupit si pití. Tak trochu si užít volna před očistcem, co mě čekal. Chtěl bych vyzdvihnout kluky, co Pekelňák pořádají za to, jak to mají organizačně všechno zmáknuté. Je poznat, že tomu dávají všechno a dělají to s láskou.

Před 19. hodinou jsem už seděl v autě a hledal v sobě odhodlání, vyrazit udělat svoji práci a vypadnout domů. Díval jsem se přitom na lidi, kteří proudili sem tam. Rozdělil bych je do třech skupin.
1. skupina je PODPANTOFLÁK. Doma si nechá velet manželkou, někdo je možná i bit jak žito a jednou za rok je vypuštěn na Pekelný ostrov. Strach ze ženy postupně ztrácí úměrně s tím, jak se přibližuje ke vstupnímu turniketu. Tady se naposledy ohlédne, zda ho manželka opravdu nesleduje a už u vstupu dá najevo ochrance, že přišel ten největší borec. Projde kontejnerem a stane se hovadem utrženým ze řetězu.
2. skupina je ŠLECHTIC. Manažer společnosti, kterému nezáleží na koruně, oblečen ve značkovém obleku, navoněn drahým parfémem a pochopitelně přijede v luxusním autě. Pak na sebe navleče kraťasy a riflovou vestu s nášivkou IRON MAIDEN. U vstupu odmítá podstoupit prohlídku, zda nenese do areálu zbraň a vyhrožuje ochrance soudy. Nakonec ho fronta lidí donutí prohlídku prodělat a už je v kontejneru. Tady se z něj stane hovado, utržené ze řetězu.
3. Skupina jsou KOVANÍ ROCKEŘI. Přijedou normálním autem, postaví stan, vypijí přivezené lahváče a vyrazí k turniketu. Ochrance nedělají žádné problémy, nechají se prohlédnout a v prdu jsou v kontejneru. Tady se z nich nestane nic, protože být hovadem nemají zapotřebí.

Všechny skupiny ale užívají alkohol a jídlo a musí tedy dřív či později vlézt do kadibudky. Tady začíná moje noční můra. Ne každý je totiž v kadibudce člověkem. Na Pekelňáku jich má Toi Toi cca 100 kusů a všechny musíme dvakrát denně se dvěma servisními auty vyčistit. V 19 hodin přejíždím most do prostoru ostrova a najíždím k řadě WC. Celý proces čištění je vysátí obsahu, tlakové mytí a naplnění WC chemií a toaletním papírem. Tedy normálního čištění. Tady je v toaletách namrskáno kde co. Od kelímků až po spodní prádlo a ponožky. Každé třetí WC je pozvracené, každé druhé je zadělané od dobytka, co se prostě netrefil. Pak mě zaregistrují a tvoří frontu davy už u auta a dožadují se již vyčištěné kabiny. Nechápu, že i jinak vysoce vzdělaní lidé museli zahodit do záchodu i mozky. Jinak si nedovedu vysvětlit chování například dámy, co za mnou vlezla až do kabiny se snahou vykonat potřebu bez ohledu na to, že tam ten hajzlík čistím. Že mi z auta krade toaleťák člověk, který přijel s Audi Q7. Že otec dvou dcer spí na záchodě zadělaný vlastními výkaly, pozvracený, nahý a nechává se fotit lidmi, co záchod náhodou otevřou. Skoro každá kabina je propálená, počmáraná vším možným. Jsou v nich ulámané držáky toaletních papírů. U jedné kabiny dokonce někdo ulomil dveře. Kdejaký buran nás častuje vtipnými slogany typu - Vaše hovna, naše radost v domnění, jak velice humorní jsou. Pak dorazí někdo ze skupiny ŠLECHTIC posilněn alkoholickým rozumem a to je teprve lahůdka. Nedokáže odvodit z polohy auta, jakou stranu mám již hotovou a kterou ne a nadává mi, že není toaleťák v kabinách, které jsem ještě nedělal. Jsem člověk tolerantní, ale v půlce řady WC se už musím hodně ovládat, abych nedal někomu pěstí. Na konci řady jsem už psychicky totálně vyčerpaný. Ve 21:30 mám hotovo a odjíždím domů. V neděli ráno vstávám v 5 hodin a vyjíždím zpět do Holýšova. Cestou vyčistím WC v dětském táboře Kloušov a najíždím do Pekelňáku, kde už kolega likviduje poslední záchvěvy festivalu. Naložím čtyři kabiny a jedu do Plzně na firmu. Složím je, zapřáhnu si vlek a jedu znovu do Holýšova. Jsou tady už i ostatní kolegové. Naložím tedy deset WC na vlek a čtyři na auto a jedu na Plzeň a to celé ještě dvakrát. V 15 hodin máme všechny WC z festivalu odvezené a umyté. Jeden záchod váží cca 90 kilo. Naložil jsem jich ručně asi 40. Večer padám na hubu únavou. Je to daň za zábavu druhých. Tak se sakra nad sebou zamyslete a chovejte se jako lidi i na záchodku na festivalu. Pamatujte na to, že by ho rádi použili i další a hlavně berte ohled i na nás od TOI TOI. Děláme to pro vás a tak velkých festivalů máme jen v Plzni v sezoně asi sedm.

Pro Rockpalace opět netradičně Šošon

Už popatnácté se odehrál oblíbený festival u Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Protože jde o akci, která má své místo v mém plánovacím kalendáři jisté a kterou průběžně sleduji na jejím facebookovém profilu, nemohlo mi uniknout, že letošní ročník měl výraznější porodní bolesti než obvykle. Sponzoři si dali načas a zpoždění tedy následně nastalo i při potvrzování kapel. O tom, že přípravy musely být letos hodně hektické, svědčil právě facebookový profil, který se před minulými ročníky hemžil hádankami a upozorněními, jaká organizační vylepšení (obvyklou silnou zbraň této akce) si festival připravil tentokrát, zatímco letos na podobné věci moc času nezbylo.

Lineup byl na první pohled chudší než obvykle, pro staromilce mého typu tam chyběl výrazný tahák, s čímž ale možná fanoušci PRO-PAIN nebo původně potvrzených, leč nakonec ze zdravotních důvodů zrušených THE EXPLOITED nebudou souhlasit. Ovšem, nabídka domácích kapel byla dostatečně rozmanitá, abych se na festival těšil, za což vděčím i tomu, že s takovou tou českou obehranou klasikou obvykle přijdu do styku pouze a jenom na této akci.

A co se nezměnilo? Hezké místo konání, tedy lán obklopený lesy, poli, loukami a stráněmi, příjemná atmosféra celého festivalu, tradičně přátelské prostředí celého stanového městečka, i když těch pankáčů bylo na můj vkus až moc, a prostě celý genius loci festivalu.

Ale pojďme k muzice. Ta se hrála tradičně na hlavní stage (přesněji řečeno na dvou hlavních scénách postavených vedle sebe, aby mohla jednotlivá vystoupení hned navazovat) a na Skutečná liga stage (dále jen SL stage).

Ve čtvrtek měli hrát ZÁVIŠ a WOLFARIAN, ale program byl z důvodu totálního odpoledního slejváku a následnému nabranému zpoždění při stavění scén zrušen.

PÁTEK
První kapelou, kterou mohou zvědavci slyšet, se tak stávají INVADER, kteří na SL stage brousí svůj heavy metal, který nikdy neurazí, ale ani nijak zvlášť neohromí, ale první posluchače festivalu spolehlivě navnadí na další dění. Hudba TOTÁLNÍHO NASAZENÍ, které pak hraje na hlavním pódiu, mě ani tentokrát na rozdíl od zvětšujícího se davu příliš neoslovuje, a tak se do areálu vracím až na blackmetalovou legendu TÖRR. Od téměř nepředstavitelného odchodu Vlasty Henycha uplynula už dlouhá doba a je třeba říci, že obavy ze vzniku jakéhosi Alketörru se nenaplnily. Naopak, mám pocit, že Törr je vystoupení od vystoupení stále našlapanější a fláky ze starších i novějších období servíruje do publika s čím dál větší energií oproštěnou od jakéhokoli náznaku únavy legendy. Zajímavé je, jakou působivost si až do dnešních dnů uchovaly riffy, které Ota hrál ještě před svým nástupem na vojnu. A že už je to let… V superlativech se dá mluvit i o LIMETALU. Už před rokem bylo jejich vystoupení na festivalu elektrizující a kapela i letos ukázala, jak to vypadá, když se do toho zkušení harcovníci opřou se zápalem začínající a trochu (nebo více) naštvané kapely. V setu měly tentokrát navrch nové skladby z debutového alba, nutno říci, že se k síle citroňáckých klasik přibližují poměrně obtížně, což ale kapela vyrovnává maximálním nasazením. Pokud je libo laciné, ale populární srovnávání (v tomto reportu se ho pak dopustím ještě jednou), tak limetka nad citronem dost jednoznačně vyhrává. Britští powermetalisté SAVAGE MESSIAH nabízejí přesně to, co si pod daným žánrem vybavíte. Musím však říci, že ač jsem byl při jejich setu při plné formě a posluchačském soustředění, téměř nic mi z vystoupení této kapely, kterou nemám naposlouchanou, v paměti neutkvělo. Pak přišel čas pro ALEŠ BRICHTA PROJECT. Moc se mi o tom nechce psát, což pochopí asi každý, kdo tam byl. Raději uvidím Aleše za dlouhou dobu zdravého a zpívajícího skladby, které bude v pohodě zvládat, než se o něho v současnosti po celou dobu vystoupení strachovat. Z Faerských ostrovů dorazili TYR. Jejich Lálylála Láryláry Ungaunga folkmetal přišel v pravou chvíli. Doma bych si je asi nepustil, ale naživo to kapela umí podat s takovou chutí, že to člověku zvedne náladu a musím říci, že jsme se při jejich skladbách, u kterých měli mnozí potíže poznat, že nejde o jedno dlouhé pásmo, hezky vyblbli. O chvíli později začíná na SL stage hrát takřka domácí PARADOX. Ač mi podstatně více sedí jejich heavy podoba z poloviny 90. let nežli současná bigbítová, tady do sebe vše zapadlo a přesně se mi trefili do noty. Vedle všech kapel, které soutěžily, která bude nejtvrdší, nejlepší, nejenergičtější, nejhezčí nebo aspoň nejvtipnější, zapůsobila tato civilně působící parta jako balzám a nebyl jsem jediný, kdo si užil jejich pohodové vystoupení. Potěšil i návrat basáka Romana Velinova. WALTARI pálili dvousečnou zbraní. Jejich ujetá metalová diskoška nejprve nezanedbatelnou část obecenstva vyhnala, ale ti, co zůstali a naladili se postupně s kapelou na stejnou vlnu hudebních šíleností a neuvěřitelných kombinací metalu a ujetých elektronických zvuků, byli odměněni excentrickým výkonem a originální hudbou, kterou zase tak moc kapel neprodukuje. Nebo spíše žádná. Pravda, těch dýdžejských obezliček tam bylo až nad hlavu, ale když si vzpomenu před pár lety na Dope Stars… Waltari mi každopádně zůstanou v paměti hodně nadlouho. Spousta lidí zůstala ještě na punkovou legendu HUBERT MACHÁNĚ. Ti na úvod uvedli, že na rozdíl od předchozích dvou vystupujících (Waltari a Škwor) nemají žádné cédéčko, které by nám mohli pustit, a tak nám s dovolením něco zahrají na své rozladěné kytary. Přímočaře zábavní byli i nadále, i já si s chutí zazpíval pro mě zcela neznámé songy, takže příjemnější zakončení prvního dne si člověk nemohl přát.

SOBOTA
Sobotní oběd zpříjemňuje TEZAURA, klasická female fronted kapela. V jejich hudbě dominují spíše atmosferické pasáže nad motivy, které by snadno utkvěly v paměti, ale každopádně šlo o sympatický úvod dne. Na SL stage mezitím řádí punkoví ZTP. Snad se kluci neurazí, když napíšu, že ti si s nějakým velkým hráčským uměním velkou hlavu nedělají, zato mi zamotali hlavu jinou věcí, protože ještě teď váhám, zda jejich hudba doplněná texty o chudáčcích zvířátkách a kytičkách a dalších pod náporem civilizace trpících entitách byla myšlena vážně, nebo jde o poměrně zdařilou recesi, které více nasvědčuje i samotné svérázné hudební a pěvecké podání. TORTHARRY to naopak myslí velice vážně, minimálně pokud jde o profesionalitu, přístup a oddanost muzice, takže jejich deathmetalová řezničina přilákala už v časných hodinách před pódium úctyhodný dav fanoušků, kteří neúnavnost a poctivost těchto průkopníků a zároveň poctivých dělníků deathmetalu řádně ocenili. Pak už nastupuje DEBUSTROL, stoprocentní jistota každého metalového festivalu, jejíž výkon nemůže ovlivnit ani nedávná změna na postu kytaristy. Mladoboleslavští thrasheři mají na rozdíl od generačních souputníků jednu nezpochybnitelnou výhodu v tom, že fanoušky jsou vyžadovány skladby ze všech období a povedený poslední zářez v diskografii tento nevšední luxus ještě zvýraznil. Tudíž se „Zakuklenci“, „Nasrat vám všem“ a další novinky setkávají se stejným ohlasem jako kultovní věci ze spratkovitých počátků. Legendou ze stejných časů je i Vlasta Henych. Toho jsem s jeho partou HENYCH 666 viděl po dvou letech na stejném místě a znovu u mě převládají spíše rozpačité pocity, ke kterým tentokrát pomohl i výpadek proudu způsobený divočejším počasím. Člověk se při této příležitosti neubrání klišovitému srovnání, které se samo nabízí, a tady musím říci, že ač bych v pomyslném souboji fandil Henychovi, tak na plné čáře vítězí Törr. Následuje kometa posledních let, TRAUTENBERK. Kluci jsou zřejmě veselé kopy, se kterými by v hospodě byla jistě legrace, ale musím se přiznat, že na mě jejich produkce působí jako šaškárna, která svým gejzírem trapnosti zastiňuje i v tomto oboru zdánlivě nepřekonatelný Walda Gang. Na druhou stranu, ten obrovský dav v jejich tričkách, který zaplnil prostor před pódiem, měl evidentně úplně jiný názor než já. Tak jen doufám, že si to se mnou nebude chtít dav fanoušků nebo kapela samotná vyřídit, protože region je malý a všechna pódia mohou být jednou společná. Trautenberk tedy nechávám jeho fanouškům a vracím se na ukrajinské JINJER. Promo materiály jim dávají mnoho žánrových přívlastků, já se spokojím s pojmenováním moderní crossover metal. Ač těmto žánrovým končinám příliš neholduji, energické vystoupení v čele s nezkrotnou Tatianou, která střídala čisté hlasové polohy s murmurem, za který by se nemusel stydět kdejaký pekelník, si u mě připsalo mnoho plusových bodů, což se ale vzhledem k pověsti, která kapelu předchází, dalo očekávat. Brněnská legenda ROOT, jak je jejím tuzemským zvykem, servírovala kombinaci dřevních skladeb, které ji vyšvihly v tuzemsku, a okázalejší tvorby, která jí otevřela cestu i k zahraničním posluchačům. Tato kapela snad nepovedený set odehrát neumí a ani Basinfirefest nebyl výjimkou, i když Big Boss byl po Alešovi Brichtovi v průběhu víkendu už druhým frontmanem, který si musel v průběhu setu sednout. Do té doby však stihl oblažit publikum vším, co k němu patří, včetně černokněžnických póz a plazení jazyka. Němečtí STEEL ENGRAVED patří už k inventáři festivalu, protože melodický powermetal padne v českých končinách vždy na úrodnou půdu. Zde musím zmínit poměrně zajímavý marketingový trik, který byl v areálu k vidění. Všude totiž visely plakáty na akci v Německu, kde se ve stejné velikosti vedle sebe vyjímají loga Steel Engraved a hvězdných Volbeat. Asi nejednoho procházejícího napadlo, že máme tu čest s velkou hvězdou, jejíž sláva k nám jen nějakým nedopatřením ještě nedosvitla. Komu to bylo divné, ten až po nějaké době objevil jádro pudla. Ne Volbeat, ale Volboat, zřejmě revival. Nutno říci, že Steel Engraved si na Basinfirefestu dokáží získávat fanoušky i bez marketingových kouzel a triků, a byť to jde trochu pomaleji, nějakou fanouškovskou základnu už tady mají a také mě jejich heavy metal evokující Judas Priest v ripperovském období podaný s tradičním germánským fortelem, ale i pozitivní energií, potěšil. Na HYPNOS jsem se těšil, protože jsem je naposledy viděl před dávnými lety na Dracula festu v Plasích, ale nakonec jsem vlivem jiných okolností jejich set poslouchal až zpoza plotu, tedy větší vzdálenosti, než jsem si původně představoval. Ale od kapely, která je přímo symbolem deathmetalové poctivosti, věrnosti a spolehlivosti, se ani nedá očekávat něco, čím by se od těchto přívlastků oprostila, což potvrdilo i vše, co vzduchem doletělo až k mým ušním bubínkům. Skalním fanouškem PRO-PAIN jsem nikdy nebyl, zato si vzpomínám, že to byli v časech mého teenagerování oblíbenci skejťáků. Ti bydleli na internátu o pár pokojů vedle a byli jeden čas jediní z patra, kdo poslouchal aspoň trochu normální hudbu. Ovšem, na vystoupení PRO-PAIN jsem si madam nostalgii na pomoc zvát nemusel. Kapela předvedla skvělý nátěr, který na rozdíl od mnoha žánrových i generačních souputníků dokáže okořenit i zdařilými kytarovými sólíčky, a tak jsem měl celou dobu jejich vystoupení oči přilepené směrem k pódiu a ušní bubínky mi byly vytahovány z uší stejným směrem. Parádní koncert. Pak nastoupili punkáči S.A.S. se slovy, která zněla zhruba: „Měli tady být Exploited, ale nejsou, tak vám zahrajeme my.“ Tato myšlenka vlastně vystihla všechno. Bylo to punkové, bylo to špinavé, bylo to od podlahy, texty byly oproštěny od diplomacie a hudrovaly na všechny strany, ale člověk se neubránil pocitu, že tak exkluzivní čas je možná trochu nad věhlas kapely. Další porce power metalu přišla s norskými THUNDERBOLT. Ti hrají trochu uhlazenější verzi tohoto žánru a na Basinfirefestu jsou pravidelnými hosty. Více toho k nim napsat nedokážu, protože tělo si řeklo o odpočinek a já musel oželet i poslední BELTAINE, na které jsem se týdny těšil…

NEDĚLE
Poslední den pro mě začíná až po 14. hodině a hned mám dilema. Na hlavní scéně grindoví tajtrlíci GUTALAX, na SL stage jihlavští SOTURY. Nakonec volím jihlavské melodiky a u GUTALAXU se spokojím se sledováním toho, jak se na jejich vystoupení připravují fanoušci. A ti se připravují vskutku důkladně. Bílých hábitů čističů hajzlů u pódia přibývá (ať už v čistém či použitém nahnědlém provedení), záchodové štětky se zvedají k výšinám jako mávátka a méně zaujatí fanoušci spěchají na záchod v předtuše, že brzy může být nedostatek toaletního papíru. Na minulé album jihlavských SOTURY jsem psal před časem recenzi. Pokud jsem dobře poslouchal, jejich set obsahoval na střídačku písně právě z tohoto díla a z díla připravovaného. Spolehlivému vystoupení kraloval zdánlivě rozsahem a výrazem neomezený zpěv. Člověka však při pohledu do publika čítajícího nemnoho osob napadá, co vlastně všechny muzikanty vede k tomu, aby přejeli několik okresů, aby zahráli pro nanejvýš desítky jedinců rozptýlených v uctivé vzdálenosti od pódia. Jako rovněž aktivně hrající však tuto otázku pokládám zejména sám sobě. Na hlavní stage ještě stíhám posledních pár taktů GUTALAXU a následně to, jak se rozjařený dav znovu dostává do standardního příčetného režimu. Poté stylově nastupuje kapela, která se pro změnu jmenuje SEPTIC PEOPLE. Ta kdysi vznikla na troskách skupiny Aušus, což býval takový buransky vtipnější Alkehol pro chudé. U Septic People se však vtip vytratil a popěvky o pivečku a podobných kratochvílích ve mně oddaného posluchače nenalezly. Zato jsem objevil recept pro všechny odpůrce skupiny ALKEHOL, jak si k ní získat kladnější vztah. Když si je totiž poslechnete poté, co jste slyšeli kapelu snažící se hrát na podobnou strunu, najednou už vám nebude připadat Herešův dlouholetý srandaprojekt tak strašný, jakkoliv lze na padesátníky zpívající o tom, jak je skvělé se pořádně vožrat, pohlížet spíše s lítostí (než zjistíte, že se tím dá slušně přivydělat a lítost se změní v přiznanou závist). Proto jsem dal přednost PRIMITIVES GROUP na SL stage a nelitoval jsem. Ivan Hajniš nás se svou kapelou seznámil slovy, že byla slavná v roce 1965, kdy dokázala vyprodat i sportovní halu. Hráčský fortel a zkušenosti byly znát hned od prvních tónů, všemu dodaly majestát úžasné hammondky a navzdory až hrůzostrašně dávným kořenům kapely bylo vystoupení i značně svěží, byť průvodní slovo bylo okořeněno patřičným stařeckým patosem a vzpomínáním na to, kteří všichni slavní vzorové jsou už dávno (nebo čerstvě) mrtví a je jim třeba vzdát hold. Ale vtipná byla poznámka o tom, že rock se vyvíjí, což je dobře, byť se někdy vyvíjí velmi zvláštně, jak viděli o chvíli dříve vedle (očividně přihlíželi vystoupení Gutalaxu). Každopádně jsem rád, že jsem tuto kapelu viděl, protože podobné zázraky se nestávají často. Na hlavní scéně se pak jdu podívat na LIV-SIN, projekt bývalé zpěvačky ze skupiny SISTER SIN, ze které jsem byl nadšen před 2 lety. Tentokrát se dostavilo zklamání. Někdejší drajv byl i přes značné přitvrzení pryč a celé vystoupení na mě působilo jako mlácení prázdné slámy. VILÉM ČOK se ve Spáleném Poříčí těší neotřesitelné pozici, což bylo znát i na davu zhušťujícím se před pódiem. Není divu, Vilém je frontman každým coulem a jeho hlasová forma, fyzické schopnosti lítat po pódiu i bezhraniční ztřeštěnost jsou stále na obdivuhodné úrovni, což byla pro všechny přihlížející záruka dostatečné zábavy, k níž přispěla i překvapivá coververze od Accept. Pokud jde o repertoár, pokud už Nová růže zase odpočívá, uvítal bych něco z jejího druhého alba a také z povedené desky Delirium Traemens. Ale i bez toho se pro mě Vilém stal tuzemským králem festivalu. Jako pokaždé, když se zúčastní. Jo, ale kapelo, ten Kačerov už se v pasáži „…příběhy píše z téhleté říše…“ konečně naučte se správnými akordy, ten punk tomu nesluší. Následuje DOGA, protože Mystic Prophecy nabrali při přesunu zpoždění. DOGA je obdivuhodná svou pracovitostí a také tím, že neustále vymýšlí novou pódiovou šou, což ve spojení s ortodoxní rockmetalovou image způsobuje, že fanoušci mají pořád na co koukat. A že letošní obří pavouk s nádhernými dekoracemi symbolizujícími potrhanou pavučinu byl opravdu přenádherný. Pokud jde o hudbu, nikdo od této kapely samozřejmě nechce, aby se vydala cestou nějaké progresivity, ale co ji sráží nejslyšitelněji, jsou texty, které jsou v řadě případů skutečně dětinské. Každopádně má kapela (stejně jako minulý rok) před pódiem úctyhodný kotel. Pak už se přesouvám na SL stage, kde se vše chystá na folkmetalisty NINE TREASURES, což je, pokud jsem si dal všechny kombinace správně dohromady, čínská kapela z provincie, kde se mluví (i zpívá) hlavně mongolsky. Zvuková zkouška je nekonečná, ale když už zvukový technik (i když podle hlasu to byl asi zpěvák a kytarista této kapely) za plentou obešel celé pódium už asi popatnácté (a pokaždé vydal pokyn, co přidat a co ubrat), přecejenom se pódium odkrylo a šou mohla začít. Pečlivost při nastavování zvuku (která pokračovala i po první skladbě) se projevila, takže zvuk byl parádní a vynikla i čínská citera a jakési štíhlé violoncello se dvěma strunami. Poprvé za celý víkend se prostor před SL stage skutečně zaplnil, před pódiem se rozjel i jakýsi ztřeštěný tanec. Takže mám i své zahraniční krále festivalu, protože se mi to líbilo ještě o něco více než skvělí Pro-Pain. Po skončení se jdu ještě na chvíli podívat na německé MYSTIC PROHPECY, kteří festival na hlavní scéně zakončují nabroušeným říznějším heavy metalem. Pracovní povinnosti druhého dne však volají, a tak odcházím ještě před koncem, čímž se loučím s tímto povedeným dovolenkovým víkendem.

Patnáctý Basinfirefest je tedy za námi. Na jeho line-upu a některých dalších detailech se projevilo, že zajištění tohoto ročníku skutečně nebylo jednoduché, o to větší dík patří všem, kdo se kolem jeho organizace pohybují. Basinfirefest se sice trochu vytratil z pozic jednoho z nejvýznamnějších tuzemských metalových festivalů, ale je tady dál a stále má své pevné místo v kalendáři svých věrných návštěvníků. Do dalších let bych tomuto festivalu přál, aby mu sponzoři byli nakloněni, vše mohlo vznikat ve větším klidu a abychom se zase mohli těšit z hvězdných jmen jako např. při našlapaných ročnících 2013 nebo 2014.
Tomáš Pícl

Na stůl redakce se nám dostalo CD velmi zajímavé kapely, ve které jsou nejen krásné dívky, ale i produkuje zajímavou hudbu, která nás vyprovokovala k tomuto rozhovoru
Jako první by mě zajímal váš název kapely, co to znamená a jak vznikl.
Název jsme hledali poměrně dlouho, každý měl přinést svůj návrh, tak aby to vystihovalo naši filozofii. Stále však nepřicházelo to, co jsme hledali. Jednoho dne se však prostřednictvím jednoho z nás rozhodla Sarkonia sama promluvit a zvolila si své jméno. Sarkonia je bytost. Bytost, jež objevuje svůj vnitřní svět a promítá jej do světa vnějšího. Sarkonia je tvořena námi a ona tvoří nás. Je všude kolem, je to jakýsi průvodce na naší cestě životem. Každý si ji nese ve svém srdci.
Etymologicky by mohla být spojována se sarkomem, což je jakýkoli zhoubný nádor pojivové tkáně, tedy kostí, chrupavek nebo měkkých tkání. Dalo by se tedy říct, že to není nic hezkého. Ale Sarkonia se právě naopak snaží zhoubně šířit otevřený pohled člověka na sebe samého, dodávat mu sílu k objevování tajů života, posunovat jeho hranice až tam, kam se nikdo jiný neodvážil. Je světlonošem v temnotách a oporou tam, kde dochází síla žít. Je zamyšlením na sebou samým a odhalením pravd srdce a duše. Chce zasít v člověku ryzí touhu naplno žít se vším všudy. Jakmile zakoření v jednom člověku, její kořeny již nikdy nikdo nevyrve a bude se šířit jako podhoubí k dalším a dalším lidem, až jednou, doufáme, pokryje celý svět.

Jaké byli vaše hudební začátky, jak jste se formovali a kdy jste začínali koncertovat?
Současná sestava, která dala vzniknout Sarkonii, se dávala dohromady poměrně dlouho. Jak již bylo zmíněno, velkou součástí naší tvorby, je šíření určité životní filozofie, a proto bylo důležité, aby všichni členové byli na stejné frekvenci. Ačkoli každý je sám sebou a vnímá svět po svém, je zároveň i součástí vyššího celku a pomáhá podpírat a vytvářet nový svět.
Po příchodu všech stávajících členů vzniklo těleso, které přesahuje hranice běžně fungující kapely. Jelikož pro nás všechny znamená Sarkonia víc než jen kapelu, byl díky zápalu všech členů start celkem raketový a ohlasy, jak posluchačů, tak kritiky velmi pozitivní.

Jak vůbec vznikl váš styl, co bylo prvním popudem hrát zrovna tohle?
Já myslím, že žádný zvláštní popud v tom není a nebyl. Děláme prostě to, co cítíme. 

Co máte raději? Open-air akce, nebo komornější klubovky? Nebo berete všechno ?
Obě varianty mají své kouzlo. Vždy záleží spíše na lidech, kteří se na dané akci sejdou a jakou společně vytvoříme atmosféru. Na open-air akcích máme ale pravda většinou více prostoru a pohybově zdatnější jedinci se tak mohou více projevit…:D

Jaká je u vás v kapele nálada, při zkouškách nebo koncertech? Pohádáte se někdy a kvůli čemu?
Jelikož se bereme spíše jako rodina, tak je atmosféra většinou velmi pozitivní. Navíc se skvěle doplňujeme povahově, někdo je spíše praktik a tudíž řeší praktické záležitosti v kapele, někdo má technické nadání, někdo je naše nabíječka dobré nálady a prostě jsme se opravdu dobře sešli a vzájemně se podporujeme. Hlavně máme všichni rádi srandu a velmi aktivně se této činnosti často na zkouškách, koncertech či soukromých akcích věnujeme a vymýšlíme různé neplechy :D
Ale ani v rodině není všechno vždycky sluníčkové a bez mráčků a přižene se občas bouřka a tak je třeba si přiznat, že nějaké výměny názorů taky proběhly. Naštěstí se všichni zamysleli sami nad sebou a zase vysvitlo slunce a dokonce se objevila i duha, která opět spojila naše rozcházející se cesty v jednu společnou. :D Ono vlastně každá bouřka, hádka či životní katastrofa přinese nakonec čistý vzduch, posun někam dál, nový začátek a prostě pozitivní změny, pokud to člověk ovšem chce vidět. 

Kdo dělá muziku a kdo texty? A jak vůbec vznikají texty? A co vznikne dřív? Základ hudby nebo text?
Kostra naší prvotiny Počátek byla víceméně již dlouho předpřipravená a čekala, až se naše společenství dá dohromady, aby mohla dostat finální podobu. Většinu práce na ní odvedl kytarista a zpěvák Sat a ostatní asistovali při jejím přetváření. Na nové desce se už ale budou podílet víceméně všichni členové. Každý má svůj styl tvorby, někdo má nejdřív text, někdo hudbu nebo proces vzniku probíhá paralelně. Každá skladba je individuální.

Jaká muzika se vám líbí? Samozřejmě kromě té vaší, nebo čím jste byli ovlivněni v pubertě, a co vás dnes ovlivňuje za muziku?
To je těžká otázka. Většina z nás má hodně široký záběr od klasiky, před folk, pop a rock až k progresivnějším či hodně tvrdým metalovým stylům.

Kdo řídí na výjezdy? Losujete nebo je někdo kdo nepije? Co vás motivuje , když hrajete častěji a nemáte ponorku někdy? Vídáte se i mimo kapelu?
Většinou se v řízení střídáme. Když jedeme někam dál dodávkou, odskáče si to basák Irae. :D
Na ponorku máme myslím ještě čas. Letos sice hrajeme celkem intenzivně, chystáme klip a pracujeme na nové desce, ale naopak si to velice užíváme.
Mimo kapelu se vídáme celkem pravidelně a vzájemně se znají už i naše rodiny, takže to asi mluví samo za sebe. 

A jak to snášejí vaše drahé polovičky? Jezdí s váma , nebo trpělivě čekají doma u rodinného krbu na vás až se vrátíte ze štace?
Některé naše polovičky jsou buď také muzikanti, takže to moc dobře znají, což je si myslím, ideální kombinace. Někteří mají svůj jiný koníček, který je podobně náročný, takže to chápou a hlavně nás všichni intenzivně podporují a dost často jezdí s námi.

Přemýšleli jste o scénickém provedení vaší tvorby? Něco jako rocková opera?
Původně byl náš záměr prezentovat se i s divadelním ztvárněním a dalšími prvky z různých uměleckých sfér. Nicméně realizace je poměrně náročná a v našich současných podmínkách dost těžko uskutečnitelná, takže prozatím jsme skončili u kostýmové stylizace. Jelikož ale nejsi první, kdo se na tuto otázku ptá a mnoho lidí nás k tomu již vybízelo, tak pomaličku pracujeme na vylepšování naší show a uvidíme, co čas přinese. 

Na závěr se zeptám, co plánujete dál? A kde Vás můžou fanoušci v nejbližší době vidět?
Dál plánujeme pokračovat v tom, co jsme započali, a to v šíření naší filozofie prostřednictvím naší hudby. Jak bylo výše zmíněno, momentálně jsme ve fázi natáčení klipu k naší novince Temný anděl a připravujeme novou desku.
V pátek 14.7. je možno nás potkat na Rock Face stage na Masters of Rock.
Dále potom 22.7. na Rockovém létě v Července anebo 29.7. na Jičínfestu.
Potom budeme mít do podzimu kratší pauzu jak kvůli natáčení, tak kvůli radostnému očekávání přírůstku v kapele. 

Pro www.rockpalace.cz se ptal Martin Hruška