Vznik tancovačkové legendy skupiny Medium, která v létech 80 – 90 hrávala první tancovačkovou ligu společně s Extra Bandem nebo Sifonem se datuje do roku 1975. Parta muzikantů – Milan Borník – kytara, Zdeněk Jakubec – zpěv, housle, Česmír Mrzena – kytara, Jindřich Trojan – klávesy, Petr Steidl – basa, Josef Zedník – bicí a Fred Krist – perkuse. Pánové měli své velké vzory v Pink Floyd nebo Lucifer´s Friend. Převzaté skladby těchto velikánů tvoří nosnou část tehdejšího programu. Skupina se snaží hrát, jak se říká, „ kde se dá“, aby se dostala do podvědomí nových posluchačů. Přežívá do roku 1976, kdy skupinu opouští jak Jakubec, tak Steidl, kteří odchází do skupiny Labyrint. Skupinu oživuje Milan Ditrich – basa. V tomto roce to není jediná personální katastrofa, která skupinu potká. V tomto roce odchází na vojenskou službu Milan Borník a celý soubor se rozpadá.

Nové Medium staví po návratu z vojny opět Milan Borník – a to v roce 1979. Na pomoc si bere členy zaniklé skupiny Nautilus – Trojan – klávesy, Souček – kytara, Šlajs – basa, zpěv a bicí Zeman. Skupina je věrna předchozímu stylu hudby a ani v této sestavě se nemění styl a tak převzaté fláky střídají věci z vlastní dílny. Rok 1980 – rok slavné desky Judas Priest – British Steel zastihne Medium opět v jiné sestavě a tak tu můžeme slyšet – Petra Štastného – basa, Ivana Andese – bicí, Miroslava Hajšmana – zpěv a nestora Milana Borníka – kytara, zpěv. V roce 1981 odchází Hajšman do Arény a Andes na vojnu. Andese vystřídá u bicích Pavel Zbořil a skupina jeden čas vystupuje jako trio. Rok 1982 opět nevypadá pro Medium dobře, Do skupiny Triumf odchází jak Štastný, tak Zbořil a Milan je opět sám. Touha hrát a spousta hudebních nápadů, které má je v této době pro Milana velká motivace, aby opět hledal nové muzikanty. V roce 1983 využívá rozpadu populárního Rogalla a přetahuje k sobě Jardu Duroně – kytara, zpěv, Ladislava Somolíka – klávesy, Franta Adámek obsluhuje bicí a Milan Borník – basa. Začíná nejplodnější období Medium, skupina hraje už zásadně věci z vlastní dílny a jak výraz, tak zvuk kapely je čistokrevný hard rock. Nová sestava se zdá být stabilní a tak první úspěchy na sebe nenechávají dlouho čekat. Vokalízy 86, Beatsalon 86, hrají v pražské Lucerně. V tehdejším rockovém pořadu Větrník vyhrávají první místo se songem „Tak ber“ a rádio je pouští i do éteru.

Rok 1987 je opět rokem velkých změn – Luboš Hubinger – zpěv, Petr Zeman – klávesy, Zdeněk Bergl – kytara, zpěv, Jan Novák – bicí a Milan Borník basa a zpěv. Hudba dostává jednodušší tvář o to však tvrdší a údernější je. Hraje se pouze vlastní materiál a vzniká mnoho hitů, které kapela hraje dodnes.

Do roku 1992 se obsazení neustále však mění. Vrací se Jarda Duroň – kytara a přichází čas, kdy skupina chce opět vyzkoušet zvuk kláves, za kterými stojí Petr Dvořák. V roce 1996 opět skupinu opuští Jarda Duroň, Milan se vrací ke kytaře, Petr Dvořák zůstává na postě klávesáka, nový basista se jmenuje Václav Štěpánek a za bicí artilérii Jacek Lukáš. Hrají pouze vlastní skladby, kterých má skupina za dlouhou dobu existence víc než dost. Některé jsou i vybrány na první CD nosič, který skupina vydává ve své režii – Medium 1 v roce 1998. V roce 2005 vydává své druhé album s názvem "S tebou noc je dlouhá" a v současné době připravuje album třetí.

Na sezónu 2009 skupina připravila staro-nový program, který se skládá z nových, ale taky zapomenutých skladeb, které určitě potěší staré fanoušky i teenagery.

Podzim rok 2010 Ota Vrba hlásí odchod z kapely a Medium pokračuje v aktivní hudební činnosti v letitém čtyřčleném složení M.Borník, P.Dvořák, V.Štěpánek a J.Lukáš.

Medium dnes je čistokrevný nefalšovaný hard rock, kde není místo na klišé a komerci. Jejich vystoupení doprovází pyroshow, mlha, ohně. Skupina si vždy stála za svým hudebním cítěním a nikdy neudělala ústupek „paní Módě nebo panu Trendu“. Skupina má svoje vzory ve starých klenotech hard rocku (Deep Purple, Black Sabbath…)

PS: Rozhovor s kapelníkem a zakladatelem Medium Milanem Borníkem chystáme!

Pro velké ohlasy na mé první putování po kdysi slavných bigbítových místech na Plzeňsku jsem se rozhodl, že obětuji volné sobotní dopoledne a vyrazím pro vás okouknout další. Vyvedl jsem tedy z „maštale“ mého věrného druha na cestách, kterého jsem pojmenoval po indiánsku, když už já mám přezdívku Šošon. Dostal „originální“ jméno Ilči a jako správný tupoun dnešní doby jsem mu dal i přívlastek „ REVIVAL“. Jen ať každý ví, že jdu sakra s dobou, ne? Musím chvíli počkat, až nasednou duchové z našeho prvního putování a vyrážíme na cestu.

Vyjíždíme z místa, kde jsme minule končili. Tedy ze Skašova (má rodná víska). Ilči revival se ani nezadýchal a hned v Nepomuku jsem mu preventině dal u Benziny trochu napít, aby vydržel. Pak to byl jen skok do kdysi poutního místa „Sabatů“ ve Dvorci u Nepomuka. Tady se odehrávaly kromě klasických zábav i tak zvané Odpolední nebo Nedělní Čaje. Těmi se Dvorec proslavil. Od roku 80 -84 nepamatuji víkend, kdy by neproběhly a to skoro pokaždé s návštěvností kolem 300 lidí. Ve večerním vlaku na Plzeň se pak museli „Osožáci“ (ozbrojená stráž železnic) hodně co ohánět, aby si udrželi svůj pomyslný respekt. Dnes je sál bohužel nefunkční, ale měněná okna slibují nějaké to dění. Tady vzniká nový domov pro seniory.

Napojený Ilči nedočkavě vyrazil na Blovice. Projet ke kulturáku přes náměstí nám dalo dost práce. Hemžilo se to tady totiž koupěchtivými a dozajista hladovými lidmi. Zastavili jsme před „Liďákem“. Tenhle kulturák tak úplně nepatří mezi duchařská místa, protože se tu akce dělají pořád, jen ani zdaleka ne v podobě, kterou zdi „Liďáku“ pamatují. Pokud by jste vstoupili do sálu, určitě by jste ještě ucítili parfém Jardy Soukupa a stěny by stále dokola šeptaly písničku Poslední zvonění od Extra Bandu, protože to jedna z mála kapel, co tady vystupují.

Poplácal jsem oře po zadnici a už jsme mazali na místo, kde se duchům, kteří s námi cestují, jistě rozbušily srdíčka. Jsme na Vlčtejně!!! Jak skončil „secsakra“ vyhlášený parket? Hodně tvrdě dopadl a hodně si natloukl. Na jakémsi stánku se hrdě vyjímá cedule HUDEBNI HRAD.CZ. Na druhém, ještě horším stánku plandá ve větru také cedule- U DVOU SVINÍ. Místo podia je rozpadlý fóliák a všude jsou ohnilé lavičky a stoly. To je obraz Hudebního hradu dnes. No Arakaine, sem se asi už nepohrneš!!!!

Do Ilčiho naskákali duchové i z Vlčtejna a začíná nám v něm být tak trochu těsno. Jedním skokem jsme ale byli na Chlumu. Hospoda se sálem kupodivu udržovaná a je vidět, že se v ní hospodaří. Jen ten bigbít se někam vytratil. Tak snad jen osobní vzpomínku na Chlum hodím do placu duchům, aby se nenudili. Při jedné zábavě tady jsem si všiml, že před sálem je postavené auto na špalkách a celkem dost rozebrané. No sedli jsme si do něj s kamarádkou a popíjeli. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu příslušník VB. Celkem razantně mi zakázal další jízdu a chtěl mi odebrat řidičák za alkohol. Po ujištěníže s tímhle strojem nelze odjet pro absenci kol i motoru ani při snaze veliké, jsem dostal pokutu 50 Kčs za zesměšnění veřejného činitele. Krásně se nám žilo!

Pobídnul jsem dopravní prostředek a duchy ujistil, že další místo bude fakt pecka. Tam by to dokázala zničit snad jen povodeň. Natěšeně jsme se vřítili do Příchovic a za řekou šup doprava. Pak mě ale přepadly pochybnosti nad správností odbočení a vrátil jsem se. Tudy se nechá jet snad jen traktorem. Budu se muset přeptat na cestu, kterou jsem znal jako své boty. Paní s děckem mě ujistila, že jsem se nemýlil, tak honem zpátky! V půlce cesty přestal hrát v přehrávači Testament a z reproduktorů se ozval hlas Ilčiho: „Prožili jsme spolu spoustu sraček kámo, ale do téhle sračky však s tebou nejdu!“. Musel jsem si tedy vykasat nohavičky a v marastu dobrodit na můstek, odkud jsem mohl vyfotit tu zoufalost. Tohle býval Ostrov!!!!!!!

Řeč se vytratila i duchům pasažérům a někteří si i vystoupili s tím, že stejně hledáme už jen vzdušné zámky. Z bahna jsme vyjeli na asfalt, kde si Ilči trochu vyklepal kopýtka a nasměrovali jsme se na další místo, co také bývalo kdysi hodně v laufu. BOROVY. Už se mi to nějak nechce ani komentovat. Cestou jsme minuli kuturák v Lužanech. Krásně opravený, ale proč? Stejně v něm nic nebude. Kam se jen otočím a na čem spočinou mé oči, všude tam jsou už jen vzpomínky. V Borovech je to stejné. Kabát kulturáku je hezký, ale akce? No podívejte se sami.

Tohle putování záměrně ukončím místem, které stejně jako v putováním prvním, Nová Ves, vstává z mrtvých a na nás bude, jestli mu pomůžeme. Je to Točník u Klatov. Před pár lety jsem se tady byl podívat na open airu za kulturákem a sál sloužil lidem jako odpočívárna a jako přístup k toaletám. Když jsem tenkrát viděl, jak zbídačené je tohle bigbítové místo, musel jsem odjet domů. Začátkem letošního roku jsme tady s mojí kapelou vystupovali a byl jsem fakt překvapený, jak to tady dali do pořádku. Díky za tyhle lidi a těm klukům - provozovatelům přeju hodně sil a hodně štěstí. Už jich není moc. Dámy a pánové! TOČNÍK U KLATOV

Revivalový Ilči je už zase ustájený a já za chvíli nasednu do Trepka (dodávka naší kapely) a pojedeme hrát na další, dosud žijící místo bigbítu. Kdyby někdo chtěl ducha třeba z Klikařova, mám jich doma dost

Pro Rockpalace Šošon

Obnovená Elegie má za sebou první start. Víc než zajímavé je, že se kapelou prolínají dvě generace muzikantů a to nejen za nástroji, ale i na pěveckém postu. Dávám si schůzku s Michalem Vicanem, jedním ze zpěváků Elegií.

Michale, jak ses k muzice vůbec dostal?
Vždy jsem k hudbě měl velmi blízko, k její ,,produkci“ jsem se dostal ale až na střední škole, kde jsme se s mým dobrým kamarádem scházeli a snažili se něco se naučit a zahrát si. Časem se ukázalo, že jako zpěvák možná nebudu marný, tak uvidíme, jak to půjde dál.

Od počátku ses rozhodl ke kariéře zpěváka, nebo tam byl, popř. ještě i je nějaký hudební nástroj?
Jako naprostý amatér a samouk jsem začínal hrát na kytaru a zároveň i zpívat. Zpívání mě vždycky bavilo, už od školky, ale mým snem se stalo právě až na střední škole, kdy mi to naše blbnutí zkrátka přirostlo k srdci. Tehdy jsem si řekl, že nechci být jen konzument hudby. Na kytaru hraju zatím jen doma, ale uvidíme časem...

Tvoje generace přece jen není generace hard rocku, jaký máš k tomuto stylu vztah?
Já bych to tak neškatulkoval. Vyrostl jsem na bigbítu a bigbít miluju. Bigbítem je pro mě rock, hard rock, metal, punkrock, alternative..., prostě pokud muzika šlape, je jedno jaký nese název, dnes je těch názvů opravdu přehršel.

Co posloucháš? Máš i nějaké hudební vzory?
Od malička poslouchám hlavně naší scénu, protože jsem Čech. Čím hlouběji se ale dostávám do muziky, tím náročnější muziku začínám poslouchat. Proto už u mne na poličce najdeš čím dál tím více tvorby ze zahraničí. Jako můj hlavní pěvecký vzor by se dal považovat Klaus Maine a celkově kapela Scorpions, takovou muziku mám rád a takovou muziku chci dělat.

Elegie nejsou tvou první kapelou, jaká je tvoje hudební kariéra?
Moje hudební kariéra, jestli se to tak už dá nazvat, není příliš dlouhá. Od prvních pokusů v kumbále na střední škole jsem prošel celkem čtyřmi kapelami, z nichž jen dvě opravdu někdy někde vystupovaly. Zárověň s Elegiemi zpívám ještě v kapele Metalíza, která je čerstvě založená.

A teď mi řekni, jak se mladoučký zpěvák jako ty, dostane k takovému pojmu jakým jsou Elegie?
Prostě a jednoduše. Ozval se mi náš výborný kolemjdoucí (manažer Karel Komorous), jestli nechci zkusit zpívat v Elegiích. Po zkoušce u Jardy Rajtmajera jsem neváhal ani minutu.

Ty jsi vzhledem ke svému věku Elegie nemohl zažít, kde jsi se setkal poprvé se jménem Elegie?
O Elegiích jsem slýchával od rodičů, ale o jakou kapelu jde jsem poznal až na zkoušce. Byl jsem velmi mile překvapen.

Pracuješ s muzikantem par excellent – Jardou Rajtmajerem, který byl znám svou důsledností. Cítíš rozdíl, co se týče přístupu v bývalých kapelách a nyní?
Ten rozdíl je nezměrný, čehož si opravdu velmi moc cením. Do muziky se prostě musí jít naplno a vložit do ní srdce i čas. Je to dřina, ale ta dřina má svůj důvod.

Obnovené Elegie mají hned dva zpěváky, jak jste si s Bohoušem Heřmanem rozdělili party?
Rozdělujeme si to přesně tak, aby to každému z nás vyhovovalo. Některé písničky můžeš slyšet postaru, s jedním zpěvákem, jiné jsme zase upravili na duet. Každému z nás sedí něco jiného – přece jen to není muzika psaná pro nás.

Jedna podpásovka – kterou skladbu máš nejraději a obráceně, je nějaká, kterou nemáš vyloženě rád?
Zatím jsem nenarazil na žádnou skladbu, kteru bych vyloženě neměl rád, oproti tomu těch oblíbených je mnoho. Mezi ty starší patří například Tvý přání.

Nynější době je vše postaveno na starých skladbách, pracujete i na novém materiálu? Kdo píše, kdo textuje?
Ano, právě s Jardou pracujeme na zbrusu nových písních, které se podle mě velmi daří. Obvzlášť jedna z nich je mým velkým favoritem. Hudbu samozřejmě píše Jarda Rajtmajer, textů jsem se ujal já.

Jak jsem už psal, Elegie byla pojmem – neuvažovali jste, že vydáte nějakou tu Best Of Elegie? Myslím, že starým fans to kapela dluží. To bude zajímat hodně fanoušků.
Staré písničky bychom určitě nechtěli nikde pohřbít, a jejich zvěčnění na nosiči zvažujeme. Samozřejmě záleží na lidech, a na tom, co je bude více zajímat.

Máte už nějaké termíny koncertů, popř. kdy Vás můžeme vidět?
Tak nejbližší koncert se bude konat 12.5. 2017 v Přeštické stodole, kam bych chtěl všechny čtenáře srdečně pozvat. Do budoucna je akcí naplánováno víc, veškeré informace budou k dostání na našich webových nebo Facebookových stránkách.

Co vzkážeš čtenářům Rockpalace?
Hlavně to, aby lidé nezanevřeli na muziku, hlavně na živou muziku, která má svoje osobité kouzlo a pojí se s ní nespočet nejrůznějších zážitků. Někdy to opravdu stojí za to! Také se na všechny do jednoho budu těšit 12. 5. v Přešticích ve stodole. Děkuju, ahoj! :)

Nedávno jsem se díval na Radyni a zamyslel jsem se nad tím, kdy asi nastal zlom, při kterém hrad opustil poslední člověk a nechal ho napospas osudu. Paradoxní je, že ani ten poslední člověk se o naplnění osudu Radyně nedozvěděl a podle všeho ho nepozná ani naše generace. Přivedlo mě to však na myšlenku, že je to stejné i v muzice. Někdy kolem roku 1980 jsem propadl kouzlu „Big beatů“. Nemyslím tím však hudební styl jako takový. Na Plzeňsku výraz Big beat dostal jiný rozměr. Stal se jménem pro tancovačky, zábavy a jiné akce, kde duněla rocková hudba. „Big beaty“ se pořádaly, kde se jen dalo. Hrálo se dokonce i ve třech navzájem sousedících vesnicích a všude bylo plno. Kdo tehdy nebyl dvakrát za víkend na zábavě, ten jako by ani nežil. Na „Big beatech“ vznikaly vztahy, mnohdy přerůstající v manželství, vznikalo tady i kamarádství na život a na smrt. Někdy se ze zábavy stalo i bojiště, když a sebe narazily party lidí, co se navzájem zrovna moc nemusely, nebo když si navzájem přebíraly holky. Nikdo na nikoho nežaloval, nikdo nikoho netahal po soudech. Tržné rány nám zručně látal veterinář, jehož jméno takticky zatajím. Vznikaly však také úměrně s tím takové ty „Big beatové svatostánky“, kam se prostě jít muselo i kdyby tam hrál opilý harmonikář na triangl a prděl v „šestnáctinkách“ do rytmu. Při mém nostalgickém rozjímání pod Radyní mě vlastně napadlo tyhle bývalé „svatostánky“ objet a zjistit, jaký osud potkal je. No a s výsledkem se s vámi rozdělím. Některé živoří, většina však došla k napnění svých osudů. Čas je neúprosný.

Jako první „Big beatové“ zastavení, jsem spáchal v Letinech. Zábavy tady běžely jak na výrobním pásu v zimě v létě. Na svém vrcholu byly Letiny v letech 1980-90. Byl tady krásný sál, dnes přebudovaný na pivovar a v krásném prostředí letinského koupaliště se nacházel tenhle parket. Akce se tady dělají jen velice sporadicky. Velká škoda je, že skomírá i to nádherné koupaliště.

Dalším místem s neopakovatelnou atmosférou je Měčín. Hrávaly tady neuvěřitelné kapely a těmito dveřmi prošly neskutečné davy lidí. Traduje se, že na tomhle sále odehrál legendární Katapult své poslední vystoupení jako amaterská skupina. Dnes se tu vymyslí jedna, max dvě akce do roka.

Třetí zastavení je můj srdeční plácek - parket Skašov. Okolo roku 89 to tady žilo celkem intezivně. Hrály zde kapely jako třeba Harlej, Argema, Alkehol, Gepard atd. Po nátlaku veřejnosti nebo spíš některých vlivnějších jedinců došlo k několika zákazům a nařízením ze strany Obecního úřadu, které vedly k úpadku tohoto krásného parketu. V současné době se tady odehrávají tak dvě akce do roka.

Další „Big beatová“ katedrála - Žinkovy. Strategicky skvostně umístěné místo pro tancovačky. Ze všech stran sem bylo blízko. Podle toho také vypadala návštěvnost. Sál s kapacitou cca 150 lidí často pojmul i dvojnásobné množství Mániček. Proto sem velice často nakukovala také StB. Dnes však akce žádné nedělají a asi už ani nebudou. (Dodatek – zde jsem odehrál jednu z prvních videodiskoték v kraji – psal se rok 88. Nejprve mi bylo nabídnuto malé přísálí. Akce, ač nebyla plakátovaná, přesto se rozkřikla a než se začalo, stěhoval jsem rychle aparaturu do velkého sálu. A pak začal cirkus. Dvě ruské barevné televize chrlily klipy Kiss, AC/DC, Iron Maiden…klipy pocházely ze satelitu z tehdejších pořadů Tele5 a Mosh! a lidé se začali sjíždět z okolních zábav, jak pro ně zajížděla auta. Ve finále se tu mačkalo přes 500 lidí – Rockpalace – Šošone promiň za vstup)

Největší „Big beatová svatokrádež“ Březí. Zde se nepořádaly zábavy nějak moc intenzivně. Pokud tady ale nějaká byla, stálo to vždycky za to. Malý sáleček se naplnil už počtem cca 50 lidí, ale atmosféra tady byla vždycky neskutečná. Hudba duněla v uších silou bouře ještě druhý den. Pak se z tohoto místa nějakým barbarským činem stala diskotéka a tohle nakonec ve Březí zbylo. Trosky!

Klikařov!!! Fenomén doby, dnes jen navoněná bída. Kdo tohle místo zná, jistě mi dá za pravdu, že nebylo v širém okolí lepšího místa pro „Big beat“ než Klikařov. Parket umístěný do okraje lesa a mezi stromy rozseté stoly s a lavičky. Samotný parket byl krytý. Tohle místo bylo klenotem, kde zpívala i Lucie Bílá s Arakainem nebo sem pravidelně zajížděl Benefit, Sapon…. Bavit se sem jezdili lidé i ze vzdálenosti sto kilometrů (Přidej!! My to měli 236km a na Arakain a Benefit jsme nikdy nechyběli – Rockpalace) . Jak to vypadá dnes? NULA. Když jsem si parket fotil, jistil mě nějaký strýc s rýčem, asi abych neodnesl ten rozvrzaný stůl.

Poslední má zastavení bylo na parketu v NOVÉ VSI u Nepomuka. Na mé cestě to bylo jediné místo, kde jsem se, kromě toho strýčka v Klikařově, setkal s nějakou aktivitou. Asi deset lidiček se tu chystalo na nějakou akci. Podle posledních akcí si troufám tvrdit, že tohle bývalé poutní místo Mániček vstává z mrtvých.

Svoji poznávací cestu končí s rozpaky a posmutnělý. Kam nás to dnešní doba směruje? Rock, Hard rock, všechny plemena Metalu se hrají a poslouchají dál jako tehdy, tak proč umírají tyhle místa? Proč se už člověk nechce bavit jako dřív?

Pro Rockpalace smutný Šošon

PS: Máte také taková „Místa duchů“? Napište nám, rádi z Šošonovy myšlenky uděláme seriál!!! Ukažte ostatním, kde se u vás hrálo.