...Král je mrtev...ať žije král...

… Tudor byl anglický král z dynastie Tudorovců – 1485 – 1603 původní waleský rod, jejímž zakladatelem se stal Jindřich VII. Tudor, který jako hlava lancasterské strany zvítězil v bitvě u Bosworthu nad Richardem III ve slavné válce Růží – bílé a červené a dosáhl uznání své vlády. Dalšími významnými panovníky byli syn Jindřich VIII Tudor a jeho děti – Eduard VI, Alžběta I a slavná Marie I – Krvavá…

Rodokmen plzeňské kapely, která si vzala do vínku jméno tohoto slavného rodu není tak dlouhý, přesto ale zajímavý. Kapela vzniká v roce 1988, kdy tehdejší teenager Petr Batěk, ovlivněn nejen hudbou starších kamarádů z Faty Morgany, ale i ranými alby skupiny VENOM, BATHORY…má jasnou představu, jak má hudba jeho budoucí kapely vypadat. Jak byla tehdy móda, přijímá umělecké jméno HADES a staví svojí vysněnou hudební představu – skupinu TUDOR, skupinu, která posadila „ na prdel“ nejednoho rockera ve své době. Skupinu, která se v dobách vzniku mohla rovnat s jakoukoliv hudební špičkou ve svém stylu u nás. V porovnání s ostatními byli TUDOR mladí hoši, ale jejich hudba už tehdy „ smrděla peklem“.



TUDOR ve svém počátku tvoří – Petr Hades Batěk, Ivo Kopecký, David Křížek a Ruda Lukeš. TUDOR od počátku vsadili na image svých vzorů VENOM a tak je zdobily pyramidy, hřeby, trny, kříže a jejich show byla podobná a stejně divoká. Přicházejí první koncerty, ten snad první se odehrál v domovské Plzni na učilišti Škodovky. Původně vše bylo určeno pro učně, TUDOR si však mohli pozvat pár známých a tak se v sále pro 200 lidí nacpalo víc jak 450 a spousta lidí se stále dožadovala vstupu. Ze tmy se nesou slova recitace – průvodní to slovo k úvodní skladbě. Následují šlehy světel a Peklo se dnes odehrává v Plzni!! TUDOR jsou jako lokomotiva, která když se již rozjede, nejde zastavit. Celý koncert byl postaven pouze na vlastním materiálu. Skupina používá při vystoupení různé rekvizity jako by vypůjčené od bratříčka a učitele jevištního horroru Vincenta Damona Furniera, (Neznáte?? To je pravé jméno americké zmalované maškary Alice Coopera) a tak na jevišti vidíme mimo stylových kostýmů i šibenici, krysu a další rekvizity Dr. Frankensteina. TUDOR chtějí šokovat a to se jim dokonale daří! V šoku jsou všichni, jak publikum, které řve nadšení, tak i sociální pracovnice, která řve vzteky. Povedlo se a TUDOR se zapisují do srdíček metalové mládeže. Každá mince má však i dvě strany a tak nejen že získali zájem posluchačů, ale i zájem tehdejší státní policie StB. Nastávají výslechy v „populárních“ místnostech policie – pardon, tehdejší Veřejné bezpečnosti. TUDOR má však jasno a nohu z plynu nesundá. Stále ještě nedostává prostor na samostatnou činnost, takže hostuje na zábavách u jiných skupin. Všude kde hrají, způsobí šok, a tak se Plzeň pomalu připravuje na příchod svých králů black metalu.



Nastává čas se zvěčnit a tak vzniká první 3- písňové demo Eskadrona mrtvých. David Křížek odchází věnovat se své jiné činnosti, odchází i Ivo Kopecký. Nastupují Lukáš Kuhajda a Libor Daniš a tak se válec jménem TUDOR valí Plzní a okolí dál. Vznikají výborné věci z vlastní dílny. Chlapci mají jasnou představu a stále sledují hudební linii, kterou si vytyčili na počátku. Vzniká další demo ZOMBIE, které má 7 písní. Na koncertech stále duní pouze vlastní materiál a valí se spousta mlhy a světel ...a black metal. Vzniká i první oficiální fanklub a časopis Pergament, který zásobuje pravověrné čerstvým materiálem v podobě informací a možnost nákupu dema. TUDOR začínají koncertovat i ve Stověžaté Praze na Vltavské a mají úspěch. Vzniká nové demo SKELETOR, který předchází výborné SP - SPALOVNA. Ano, TUDOR se dočkají i malé desky, která se netočí, jak bylo původně plánováno u Monitoru, ale ve studiu Samsona Lenka. SP-íčko vychází v roce 1991. V tomto roce se TUDOR se slávou a pompou účastní velkého heavy metalového maratonu v Dobřanech, kde vystupuje asi 20 skupin.

Hades dostává úžasný nápad a jen čas mu ho nedovolí dotáhnout ho na 100% až do finále. Vymýšlí, že každá nová demo-kazeta se ponese v duchu mono tématiky – odstartuje to slavná a legendární Marie I, která za své masakry náboženských odpůrců dostala jméno Bloody Mary – Krvavá Mary. Tak se jmenuje i následující demo (následovat měli Templáři, Napoleon…) Ač je hotové v roce 1992, vychází až v roce 1993. V roce 1992 se TUDOR opět vidíme na II. Metalovém maratonu v Dobřanech a opět předvádí cirkus, který se od nich očekává.
Skupina začíná skřípat, začíná stagnovat, odchází Ruda Lukeš a krátce se i TUDOR rozpadá. V roce 1993 již nefunguje, přesto jeho přínos na hudební scéně byl tak velký, že je oslovuje Petr Janda, který chce TUDOR do svého televizního pořadu ROCK MAPA. Přichází narychlo bratr Petra a neexistující TUDOR nacvičuje několik skladeb. Pak již král TUDOR umírá – Král je mrtev, až žije král…

Hades ještě chvíli hostuje s Fatou Morganou a jeho image dokonale zapadá k Fatě. Morgana při vystoupení používá jako rekvizity třeba černočerné rakve…. Však tu hrával i slavný synek TORRu – Daniel Šakal Švarc. Hades vyrůstá a pomalu začíná tíhnout k jiné muzice, která už s TUDOR nemá nic společného. Za to všechno můžeme jmenovat třeba projekt, který kopíroval slavné The Doors.

Strašně jsem se bavil, jak se mi už dlouho nepovedlo. Mám rád knihy o kapelách a jejich životě, výpovědi muzikantů, svět ze zákulisí života rockových kapel, z dlouhých cest a nočních jízd...Výpovědi o „tom za scénou“ co není vidět, přesto by bez toho žádná kapela nevyjela. Spousta návštěvníků koncertů a zábav si často ani neuvědomuje, čím která kapela musí projít, aby se třeba v sobotu mohla postavit na podium.

A tohle všechno fantasticky Jindra zachytil ve své knize o historii a životu „českých“ Motorhead – kapele Ocelot.
Kniha má tři části. Pro mne byla ta nejzajímavější ta první, jak se vůbec Jindra dostal k muzice, první zábavy ještě jako jeden z návštěvníků, aby se za pár měsíců vrátil jako člen Proximy, přes Forsage až po Ocelot. Výpověď o neustálých problémech s muzikanty, zkušebnami, ale i tehdejšími pořadateli. Co neuvěřitelně oceňuju, z knihy není bulvár a kydání a házení špíny na kohokoliv. A co mě baví je Jindrův humor a často nadsázka. Celá kniha je psána víc než poutavě a nestává se z ní suchá a nezáživná encyklopedie kapely. Přestože nejmenuje, pár postaviček poznávám jen z popisu chování a jednání, vždyť rockový rybníček v Čechách je opravdu malinký. Dobře se budou bavit muzikanti a bedňáci, kteří dobře vědí, že koncert začíná vlastně naložení aparatury, nabírání lidiček po cestě, popř. hledání toho, kdo na srazu není, přes znalost čerpacích stanic na kde které trase pro doplnění zásob na cestu....

Část druhá – prakticky jde o chronologickou kroniku kapely a zkrácené záznamy z cest a vystoupení. Úvod druhé části je romantický, kapela jede do Prdele...Rockového klubu v Berouně.  Původně jsem myslel, že jde o Jindrův deník, ale ihned mě vyvedl z omylu s tím, že si to všechno pamatuje, Jindro, klobouk dolů!!

Třetí část – rozsáhlá fotogalerie, od černobílých historických momentek až po novodobé baraevné fotografie.

Kniha je vázaná, v pevné vazbě a tištěná na kvalitním papíře a to je veliký bonus. Je psána lidovým rockerským slovníčkem, kdy se pro peprné slovíčko nejde daleko, přesto nesklouzá ke „knižní pornografii“.  Musím říci, že mě zcela pohltila a já tři večery zhasínal dalece po půlnoci, ale od knihy jsem se odtrhnout nemohl, ba co dokonce.... občas jsem četl v práci „pod lavicí“, jako kdysi za školnících časů. Každopádně knihu doporučuju všem rockovým fans a když si k tomu pustíte přímočarou, na nic si nehrající muziku Ocelot, navodíte si atmosféru opravdu dokonalou. Je jasné, že pro fanoušky Ocelot je povinnost ji mít doma. Jen malá výtka, za což Jindra nemůže, škoda, že kniha není i v elektornické verzi. Každopádně tohle je knížka, kterou docela určitě ještě z knihovny vyndám!!!

 Když se řekne Děčín, mnohým z vás se pravděpodobně vybaví přístav nebo silná basketbalová tradice či snad rodiště slavného českého fotbalisty Vladimíra Šmicera. Co se týče muziky, spousta z vás si jistě představí legendární přehlídku Děčínská Kotva. V roce 1993 zde vznikla rocková kapela se zajímavým názvem a to Led Sezelim. Tato kapela již v příštím roce oslaví svých 25 let na scéně. Co všechno plánují do budoucnosti a chystají v roce svých oslav a také jak se jím připravovalo jejich poslední CD jsme si povídali s frontmanem této kapely Richardem Musilem.

Otázky pro děčínskou skupinu Led Sezelim:
Děčínská rocková skupina vznikla 18. května 1993. Kapelou prošlo za ty roky 11 muzikantů, kteří postupně odcházeli, ale zase se po čase velice rádi vraceli. Z té úplně původní sestavy zůstali dnes už jen dva: Richard Musil (zpěv a v 90. letech baskytara), Honza Gorej (bicí), dále služebně poměrně dlouho hrající Milan Douda (baskytara, tu a tam zpěv) a Adam Musil (kytara, baskytara, elektronika, a doprovodný zpěv). Položil jsem klukům pár otázek:

Vzpomeneš si, Richarde, jak ses dostal k muzice?
Částečně s radostí, jako většina puberťáků, poslechem hudby, kterou jsem hltal z poškrábaných gramodesek zahraničních interpretů, pokoutně zakoupených na burzách, a z magnetofonových kazet. Ty desky i kazety dodnes mám doma a nevyhodil bych je ani za nic. Druhá část mého prvního setkání s hudbou už tak radostná nebyla. Naši mne přihlásili do Lidové školy umění. Napřed jsem se učil dva roky na zobcovou flétnu, to ještě šlo, pak asi 6 let na klarinet, kterýžto nástroj mě šíleně nebavil. Nerad jsem cvičil a hodiny ve škole se pak pro mne stávaly doslova peklem. Škoda, mohl ze mne být ve finále třeba saxofonista. Každopádně těch let učení nelituji, daly mi základy hudebního vzdělání, čtení a záznam hudby v notách, cit pro harmonii, stupnice a veškerou tuhle hudební teorii. Nutno podotknout, že všichni ostatní členové kapely, minulí i současní, šli na věc samoucky, bez dozoru otráveného pedagoga. A samozřejmě dosáhli mnohem lepších výsledků a navíc bez nerváků.

Jak ses dostal z jižních Čech až do severních?
Autem (smích). Ne, vážně. Narodil jsem se tam a prožil část dětství a dodnes je Jihočeský kraj pro mne zemí zaslíbenou. Na sever mě přivedlo přijetí na průmyslovou školu strojní v Děčíně a už jsem tu po vojně zůstal. Na jihu bylo v té době, za bolševika, téměř nemožné dostat se na školu, pokud jsi nebyl z pohledu komančů zcela kádrově čistý a pro ně perspektivní pro vstup do partaje, nebo jsi neměl tutovou tlačenku.

Kluci, kdo jsou vašimi hudebními vzory?
Milan Douda: Flea, Stanley Clarke, John Patitucci, Steve Reich, Freak Power, Nirvana, Pearl Jam, Pink Floyd, Jazz Q, Energit, Blue Effect, Cavalera Conspiracy, Mahavishnu Orchestra, Massive Attack, Michal Pavlíček, Psí Vojáci, Prouza, Vladimír Pandrůněk, Ravelin 7, Röyksoup, Už jsme doma – jo, to uznávám, roztodivná směsice lidí a kapel od ambientu/jazzu až punk/HC/metal, ale v různých životních obdobích jsem měl různý idoly a do dneška všechny poslouchám podle aktuální nálady, tak to zkrátka je a ten seznam by klidně mohl být několikrát větší. Ovšem poslední rok jsem silně nucen tlakem zvenčí k poslechu CD a návštěvě koncertů skupiny Pískomil Se Vrací J.
Honza Gorej:  Já už žádné hudební vzory nemám.
Richard Musil: Jednoznačně na prvních třech místech Beatles ve své druhé éře, Pink Floyd a Rolling Stones. Ale pozor!  Pro někoho může být i šokující sledovat mne s jakým zaujetím poslouchám nahrávky jihočeských lidovek ze 70. let v podání folkových Minnesengrů.

Kde čerpá kapela Led Sezelim inspiraci pro svoji tvorbu?
Richard Musil: Ve vlastním nitru a cítění jednotlivých muzikantů. Pokud na píseň nestačíme s textem, nestydíme se sáhnout po poezii či literární klasice. Tím, jak se průběžně dost často měnila sestava teamu, je to docela znát i na našich albech. Každé je hudebně úplně jiné.

Jak vlastně vznikl název Led Sezelim?
Richard Musil: Promiň, ale to je pro nás už tak protivná otázka. Ptá se na ni snad každý novinář. Asi po třetí zkoušce někdo plácnul ten název u piva. Všichni se tomu zasmáli, a jako, že zatím jo. Hráli jsme v té době výhradně hard rock a rythm´n´blues čistě vlastní produkce. Neměla to být v žádném případě parodie na Zeppelíny, který jsme všichni milovali. Ani jsme nikdy nechtěli být revivalová kapela. V úplných počátcích, když na nás někdo zařval z publika, ať od nich něco teda zahrajeme, a lidi byli neodbytný, tak jsme zahráli Mobydicka nebo Heartbreaker. A převzatých písní jsme vůbec hráli málo. Jenom do počtu, když nás smlouva dotlačila hrát někde s přestávkami třeba 5 hodin celý večer. Pak přišli na řadu i kousky třeba od Cream, UFO, Boba Dylana nebo Progres 2. Vždycky jsme chtěli tvořit a hrát jen vlastní věci a s texty hezky česky. Když jsme konečně trochu zestárli a došlo nám někdy kolem přelomu milénia, že ten název je fakt docela blbej, bylo už ale pozdě a taky netaktický měnit zavedenou značku.

V momentálně čtyřčlenné, ještě nedávno pětičlenné, kapele spolu hrají také otec Richard a syn Adam. Vedl otec Adama k muzice a chtěl, aby byl muzikantem?
Richard Musil: Mám takovou náturu, že nerad někoho do něčeho nutím za každou cenu. Adam v muzice našel zalíbení sám, ale co budu mluvit za něj. Ať se vyjádří on.
Adam Musil: Jak bylo řečeno, k hudbě jsem si našel cestu sám.

Jak a kdy ses, Adame, do kapely dostal?
Adam Musil: V kapele působím oficiálně od března 2013, kdy jsem si koncertně poprvé zahrál s kapelou na doprovodnou kytaru. Ale už rok před tím, když se kapela začala probouzet z několika let trvající pasivity, jsem s ní spolupracoval, účastnil jsem se zkoušek, takže jsem písně znal. Nakonec jsem se i připojil s arabskými perkusními bubínky. Takže by se dalo říci, že v kapele hraji již více jak 5 let.

Co na Adamovo působení v kapele říkají ostatní členové kapely?
Honza Gorej: Určitě má navíc, než hrát pořád s námi.
Richard Musil: Já ho beru jako přínos. Díky němu jsem pochopil, že rocková muzika se dá dělat i s inovativním přístupem, jinak, než v dřevních dobách bigbítu.

Jaké to vlastně je hrát s vlastním synem v jedné kapele?
Richard Musil:  Nic mimořádného. V kapele jsme příbuzenské vztahy vymazali. Tam jsme hudební partneři a můžeme si říct, co chceme, já to tak beru a nechám si i leccos líbit. U poslední desky byl producentem a nahrávacím technikem i muzikantem v jedné osobě a dával mi pořádně zabrat. Táta, netáta, tohle šlo stranou.

Je od o generaci starších členů Led Sezelim přáno Adamovi, aby se dostal někam dál, anebo by spíše přivítali, aby pokračoval v odkazu, který již 24 let budujete?
Honza Gorej:  Já Adamovi přeji, aby se dostal někam dál,  co nejrychleji.
Richard Musil: Jednou, a nebude to možná dlouho trvat, bublina prostě splaskne a Led Sezelim skončí ve starým železe a bude to. V podstatě se průběžně rozpadáváme celých těch 24 let. Adam má na rozdíl od nás, chlapíků středního věku, všechno před sebou a může dělat zajímavý progresivní projekty. Proč by měl tlačit, pokud by si to vysloveně sám nepřál, káru staromódní kapely dalších 25 let?

Jak vás napadlo, Richarde a Adame, nahrát album „V Českém moři“ ve dvou?
Richard Musil: Trochu oklikou. Jednak nám bylo docela líto některých písní, které se nedostaly na předchozí albu Park Viktoria (2015) a zbytek kapely o ně po nějakém čase živého hraní ztratil zájem. Pak nám přišla jako zázrakem do ruky básnička Jiřího Žáčka “České moře“, která parádně zapadla do již vymyšleného hudebního základu.
Adam Musil: A nakonec nám došlo, že všech 12 skladeb, které jsme postupně natáčeli v domácím studiu mezi koncertováním s kompletní kapelou, zapadá texty, tématy, myšlenkami, jaksi do koncepčního tvaru, a to i přesto, že je album žánrovou i nástrojovou pestrostí velmi různorodé. A desku jsme doplnili i novým materiálem, který kapela nehrála. Rozhodně ale ty dva kusy nepovažujeme za nějakou vatu k natažení stopáže alba.

Kdo byl hlavním iniciátorem a motorem natáčení tohoto vašeho zatím posledního alba?
Richard Musil: Pohon byl dvoumotorový (smích).

Co na tento nápad říkají ostatní členové kapely?
Richard Musil: Kluci do projektu nešli, z různých důvodů, hlavně časových. Chvílemi tak nějak sledovali, jak to těsto postupně hněteme. Do poslední chvíle jsme ani nevěděli, zda to nebude jen náš sólový projekt. Ale jsou tam hlavně písně Led Sezelim, takže svolili, aby vyšlo pod hlavičkou kapely. Dodatečně nám kupodivu nenadávali, protože album ve výsledku podle ohlasu recenzí i posluchačů nedopadlo asi úplně špatně.

Kde nejraději hrajete a proč?
Richard Musil: Nejraději hrajeme tam, kde je dobrá atmosféra a chodí fajn vnímaví lidičky. Naším domovským klubíkem je děčínský Bodenbach, jinak ale s koncerty v Děčíně šetříme, raději brázdíme jinými místy po našich vlastech českých. Párkrát jsme si zahráli i v zahraničí, v 90. letech asi pět koncertů v Sasku, v Drážďanech a okolí. Před třemi lety jsme si pak parádně užili Festival Banát, v jedné z šesti českých vesnic (v Eibenthalu neboli Tisovém údolí) v této části Rumunska při Dunaji na hranici se Srbskem. Parta nadšenců z Čech tam už několik let pořádá letní festival pro tak nějak zapomenuté české krajany, kteří tam žijí snad už od dob Marie Terezie, drží si český jazyk a tradice. Festival bývá obsazen předními českými kapelami, a dokonce dokáží organizátoři přitáhnout autobusy na festival i více jak tisícovku českých a slovenských fanoušků, a to nejen zúčastněných kapel. V tom je vlastně hlavní smysl celé té akce, ukázat, že ti Češi tam žijí a zaslouží si naši pozornost i pomoc. Všichni jsou tam pak půl týdne, jak jedna velká rodina. Takový česko-rumunský miniwoodstock. Je tam i úchvatná krajina a srdeční lidé, takže ideální tip na báječnou dovolenou!

V příštím roce vaše kapela oslaví již 25 let na scéně. Můžete už nyní prozradit, co všechno chystáte ve výročním roce 2018?
Richard Musil: Zatím se dá prozradit pouze toto: Oslava proběhne v největším děčínském klubu Garage Le Noir v pátek 18. května 2018 od 22 hodin a příchozí uslyší od nás symbolicky právě 25 písní, pro které sami hlasují na našich webových stránkách www.ledsezelim.estranky.cz .
Adam Musil: Na příští rok chystáme krátké, zatím šesti, možná i vícepísňové, album, které budu znovu produkovat. To se bude od předchozích dvou zase lišit. Mojí představou bude tentokrát jakýsi progresivní neo-punk s velkým důrazem na basovou linku a beat. Překvapením bude, že nahrání doprovodné i sólové kytary přislíbil bývalý člen kapely, Nargy. Tím, že se na tomto projektu budou částečně podílet i bývalí členové kapely, mohlo by být album pěkným dárkem pro naše fanoušky k nastávajícímu výročí.

Kde byste si ještě chtěli zahrát?
Richard Musil: Já v podstatě kdekoliv. Třeba ve Vladislavským sále na hradě J.
Milan Douda: Mno, já už mám skoro splněno - hrál jsem ve Vagonu, v Rock Café, ve Státní opeře, v Ústí na Nádheře, v Rumunsku v Banátu... Nejde mi ani tak o to KDE, ale JAK a jestli to lidi baví nebo ne. Sem dost často nespokojenej s předvedeným výkonem, ale hraní mě baví, takže díky za každý další koncert kdekoli.
Honza Gorej: Ve vakuu (smích)!

Komu byste chtěli dělat předkapelu a proč?
Milan Douda: Ravelin 7, protože jejich hraní má obrovskou energii a emoce. Navíc s Bauštym a Honzou Mužikem jsme začínali hrát H/C.
Honza Gorej: Led Zeppelin, když už jsme ti Led Sezelim.
Richard Musil: Budu neskutečně fantasmagorní a neomaleně drzý, což je u mne obvyklé. Buď Vláďovi Mišíkovi s ETC, nebo některé brněnské kapele, ve které působí Pavel Váně (Progres, Bronz atd.), to jsou moje krevní skupiny.

Co byste závěrem vzkázali čtenářům Rockpalace.cz?
Richard Musil: Aby nezírali pořád do svých mobilů, tabletů a počítačů, a šli ven na vzduch, ať už svítí slunko nebo je hnusně. A místo sociálních sítí na virtuálním internetu, aby mezi sebou vytvořili síť opravdovou, lidskou, třeba takovou síť, že se chytnou kolem ramen, za ruce, kluci holky kolem pasu a šli si to někam užít do přírody, nebo aspoň do parku, galerie, muzea, divadla nebo hudebního klubu. Lidičky, život je krátký, proto na sebe mluvte, koukejte si vzájemně do očí a mějte spolu skutečný verbální kontakt. Až odtrhnete konečně svůj zrak od displeyů, bude už možná pozdě. Jo a ještě jedna věc, nenechte se příliš vážně ovlivňovat lidmi z tý tzv. veliký politiky. Dost často jsou to psychopati, co myslí jen na sebe.

Za rozhovor děkujeme

Pro Rockpalace Martin Fejfar

Neustále mám pocit, že svoboda u nás dostává pěkně na prdel. Nejsem politolog ani žádný odborník, ale věkem se mi ověřilo, že to, co jsem pokládal často za málo pravděpodobné, tak nakonec bylo vysvětlením nebo řešením ve své jednoduchosti. Ano, můžeme za tím vším hledat zednářské lože, konspirace všeho druhu nebo spiknutí milionářských rodin, jenže to zlo jde už z těch nejnižších úrovní – totiž z nás samých. Hamižnost, lakota, závist. Díky virtuálnímu světu už nedokážeme verbálně komunikovat a dívat se do očí, nedokážeme se rozcházet bez tohoto fenoménu a nedokážeme se stýkat a družit – nedokážeme se poznávat a to je pak těžké určit kdo je kdo, a jak umí zvládat zátěžové situace a jak kvalitní člověk je ten či onen. Modré stránky dnes falešně mnohem více určují pozici člověka v tomto prapodivném světě a diktují nám, kdy být šťastní a kdy nikoliv. Fotky přešťastných lidí na zdech našich „pseudopřátel“ mají tendenci v nás zažehnout obavu, že je s námi něco v nepořádku a to jen proto, že se až tak šťastně necítíme jako naše okolí. Mám pocit, že jsme vmanipulováni přesně tam, kde nás ONI chtějí mít. Plní obav a nejistoty pak přijímáme oklešťování naší svobody ve jménu naší bezpečnosti a světlých zítřků pod střechou ztrouchnivělé unie.

Mark Zuckenberg už dnes musí vědět, že za svůj „vynález“ půjde do pekla. Matrix existuje, jen si to nechceme přiznat. Možná i já sám píšu tento článek proto, abych v této falešné hierarchii postoupil o nějaký ten stupínek výše a došel uznání, jen proto, že se sám cítím nejistý. Tohle je přesně ta půda v našich nitrech, kdy jsme schopni přijímat nesmyslné zákony a příkazy, které se zdravým rozumem mají pramálo společné. Jako beránci, kteří jdou bez reptání na porážku. Proč pak nepřijmout EET a vše co k tomu patří? Proč nepřijmout protikuřácký zákon. Proč nepřijmout vlastně cokoliv a už ani nerevidovat smysluplnost a účel?? Ve vlastní nejistotě, která je posílená nečinností ostatních se nyní bojíme skoro více, než to bylo za Komančů. Nebo jen stárneme a bojíme se i o to málo, co nám v naší vymezené ohrádce zůstalo?? Kromě toho, že jsem dnes napsal toto vše, jsem neudělal taky nic. Co nás tedy vyburcuje, kde je ta hranice?? Budou si regionální kapely vozit sebou pokladny na prodej svých třech cédeček a dvou triček?? Bude chodit 150 rockerů během koncertu kouřit ven před klub?? Budou ve vesnických hospůdkách chodit štamgasti v montérkách a galoších hulit ven a hospodský na ně bude čekat u svých utopenců a nakládaných syrečků pod skleněnou pokličkou.

No já nevím – dal by se o tom udělat elaborát a rozebrat vše pro a proti, jenže to měli udělat páni zákonodárci – zvážit důsledky, předvídat, diferencovat, a intuitivně konat bez toho, aby pak probíhala nekonečná řada úprav a oprav a já nevím čeho všeho ještě. Ve své lenivé tuposti a nedůslednosti si vlastní krátkozrakostí jen zajistili další práci na opravách zákonů, opravách oprav těch samých zákonů a prostě je to tak nějak všechno na hovno. Jsem si dokonale vědom, že problém je mnohem širší, ale na to by tady nebyl prostor. Článek jsem vychrlil a neprošel žádnou korekturou. A proč to vlastně píšu??? Vlastně ani nevím, tak mne třeba zabijte…